Návrat na Mizeon VI. - Ditrux - 7. kapitola: Sněžná fuxa v mrazivé jeskyni

06.07.2025 04:50

Lup.

Skrze nánosy hořkých vzpomínek se k Ditruxovi prodral Keinonův hlas: „Hej, Dite! Jsi v pořádku? Spíš s otevřenýma očima!“

Ditrux se přistihnul, že svírá v pěsti kámen rozlomený na kusy a hledí do blba. Aha. Pořád jsou v údolí Bílých kamenů, v mrazivé pustině mizeonského severu, a hledají ten debilní emisní tentononc. „Nespím!“ odsekl. „Šílím hlady, nádivo!“

Pocit hladu byl jedním z mála rysů, které Ditrux zdědil po svém neznámém sůsím pradědečkovi. Normální čistokrevní arcidémoni jedí jen tehdy, když vyčerpají většinu interní magie. Ditrux měl interní magie nadbytek, ale hladem trpěl nepřetržitě. Seden tomu říkal fantómový hlad.  Když se Ditrux nenajedl, nic se nestalo. Popravdě, dokázal se bez jídla obejít i celé roky. Přesto ho ten pocit rozptyloval a rušil a nutil ho vybíjet si vztek na svém okolí. Před převratem by si Ditrux raději ukousl jazyk, než aby před kýmkoliv s výjimkou Sedena svůj hlad přiznal. Jenže teď je otec mrtvý. Stejně tak macecha, Korel, sestry a jejich partneři a děti, stýcové a tedy, bratranci a sestřenice.

Všichni, kteří by jeho poškození kvitovali se zděšením, jsou pryč. Jedinými Arci-Jeeny, kteří přežili společně s Ditem, jsou strýček Borden a hrst ka vzdálených bratranců sloužících v armádě. Tito příbuzní se snad kvůli nějaké osminové nečistotě v krevní linii Arci-Jeenů zalamovat nebudou.  

Keinon vstal a ohlédl se po kruhové ploše ohraničené červeně zbarvenými kolíky. Měli hotovou třetinu. „Nevím, jestli jsme si ty kameny, co už jsme zkontrolovali, neměli označit,“ zabručel. „Co když jsme nějaký přehlédli?“

Ditrux se naježil: „To narážíš na mě?“ vyštěkl. „Ujišťuju tě, že já to dělám pořádně.“  Vždycky dělal to, co mu přikázali, aby nezaostával. Musíš být pečlivější, poslušnější a snaživější než všichni ostatní,“ nabádal ho vždycky otec. 

Korel Arci-Jeen (Ditruxův otec) vyvanul v Den Zkázy

 

Když jen trochu polevíš, nečistota v tvé krvi tě stáhne dolů. Opravdu se snažil, aby nikdo neměl důvod ho považovat za méněcenného. Výsledky testů logického myšlení ho sice srážely do průměru, ale v soubojích s chladnými zbraněmi se pokaždé dostal do nejlepší trojky. Na střelnici míval tradičně nejvíc smrtelných zásahů. V trenažéru s fantómy se vyrovnal i takovému vzoru vší dokonalosti, jako byl Sibiel Arci-Quinn, což ho docela hřálo, protože ten vzorný blbec se na něj odjakživa díval svrchu. A Keinon Arci-Fezziel, se svým otravným úsilím hledat porozumění i tam, kde absolutně nebyl zájem, byl ještě horší.

Ditrux cítil, že na něj Keinon vyčkávavě hledí, jako kdyby čekal, že ještě něco štiplavého dodá. Pobaveně se ušklíbnul: „Měl bys tu hubu zavřít, Fezziele, než ti do ní vletí sikossa.“

Keinon Arci-Fezziel si zmateně odfrkl, poškrábal se na bradě ozdobené kessalskými spirálami a jal se pokračovat v práci. 

Ditruxe napadlo, že pokud Keinon s tím škrábáním nepřestane, dozajista si líčení poškodí, ale místo, aby mu to vpálil do tváře, raději mlčel. Však jsou v pustině. Kdyby naznačil, že se stará, ještě by si mysleli, že se chce přátelit. Takové věci on nedělá. Odjakživa věděl, že se musí mít před vrstevníky na pozoru. Kromě Sedena neměl rád nikoho a některé jako třeba Keinona nebo Sibiela přímo nesnášel. Před převratem by Keinonovi odpověděl narážkou, ve které by zpochybnil jeho kognitivní schopnosti a zesměšnil jeho exteriér. Jenže teď se mu prostě nechtělo. Veškerou jedovatou munici vyčerpal v podzemí na Mahráví, když byl u toho, jak Essius Arci-Quinn kejkloval s časem a prostorem, aby izoloval tebechety. S úžasem sledoval, jak Teggen Arci-Quinn zachraňuje Essia, a tím pádem všechny ostatní, od jisté smrti, když do něho přelil svou magii a když s ním splynul. Ditrux na vlastní oči viděl, jak obětavě se ti dva zachovali a něco se v něm zlomilo. Najednou si uvědomil, že ostatní arcidémoni kolem tu nejsou jen proto, aby ho šmírovali a bádali nad tím, co je na něm špatně. Pochopil, že není tak důležitý, v tom špatném slova smyslu, jak si vždycky myslel. Konečně mu došlo, že jeho hendikep nikoho nezajímá. A ulevilo se mu. 

„Taky mě to s tím značením napadlo,“ ozval se po chvíli Teggius. „Ale čím méně stop po sobě necháme, tím je to lepší.“

 „Zajímalo by mě, jak jsou na tom ostatní,“ zabručel Keinon.

„To mě taky,“ uchechtl se Teggius.

Z bezpečnostních důvodů kontakt všech pěti týmů předem vyloučili. Nekomunikují ani telepaticky ani jinak. Sejdou se až o půlnoci v jakési nově vybudované průmyslové čtvrti na západním okraji Kernoku kde, jak Teggius zaručoval, bývá večer jako po vymření.  

Oteplilo se, vykouklo slunce. Na nebi se honila naducaná mračna a foukal vlhký vítr. Zpoza hřebenu dolehlo vzdálené cinkání zvonců. I tady, v nejsevernějším cípu Nubielské pahorkatiny se odjakživa pásla krodoší stáda. Arcidémoni se neobávali, že je tu někdo najde, protože byli dobře ukrytí za hradbou křovin, ale přesto už žádný z nich nepromluvil. Čas zvolna plynul a ti tři stále zvedali kameny a kusy dřeva a propátrávali terén kousek po kousku.

„Něco mám!“ zasyčel Keinon.

Ditrux sundal bundu a položil ji na místo, kde přestal, a vydal se na to podívat. „Nejde to zvednout a zní to dutě,“ řekl Keinon a na ukázku na předmět, který zvenčí opravdu vypadal jako obyčejný kámen, zaťukal.

Teggius už se skláněl nad místem, na které Keinon ukázal. „Myslím, že je to ono!“ řekl nadšeně. Prošacoval kapsy a vytahoval nástroje. Vzal cosi, co připomínalo šroubovák a začal tím rýpat do povrchu předmětu. Zaoblené zakončení na rukojeti se rudě rozblikalo. Teggius se zářivě usmál. „Uvnitř je venoxová baterie. Dejte si oraz, já už si s tím poradím.“ Položil se na břicho a zvedl se na loktech, aby měl zamaskovaný emitor ve výši očí a začal ho opatrně omotávat matným černým drátem.  

***

Ditova výprava do mrazivé jeskyně

Úkol byl splněn. Do půlnoci zbývala spousta času. Teggius se uvelebil do trávy, opřel se o pařez, počítal na náramkovém počítači a cosi si u toho polohlasně brumlal. Keinon natažený na znak hleděl na oblohu, kouřil jedno kuvisové cigárko za druhým a básnil o objemném hrudníku jakési barmanky v Rejdišti. Ditrux seděl na své složené bundě a sledoval mravence spěchající po uzounkých pěšinkách mezi polštářky mechu. Když ho to omrzelo, rozhodl se podívat po okolí. „Nechoď za hřeben,“ houkl Teggius, když si všiml, že odchází.

Ditrux ukázal na svou tvář pomalovanou nubielskými vlnovkami a zabušil si na prsa oděná v předpisové šedivé raisi uniformě. „Když narazím na honáka, představím se jako vrchní inspektor Úřadu bezpečnosti práce,“ zahudroval. „Každého, kdo se mi připlete do cesty, podrobím prověrce. Udělám mu v hlavě takový maglajz, že na mě rychle rád zapomene.“

„Ty manýry má od své ženy,“ prohodil směrem k Teggiovi Keinon. „Ona je slavná herečka,“ dodal poťouchle.

„Byla,“ opravil ho upjatě Ditrux.

„Promiň,“ hlesl zaraženě Keinon.

Teggius zakoulel očima. „Nechoď daleko.“

„Jasně, mami,“ odsekl Ditrux. Vydal se opačným směrem, než se rozkládaly krodoší pastviny. Zamířil k roklince, z níž zaslechl bublání vody. Pod nohama mu křupaly poslední zbytky sněhu. Do této prolákliny stíněné hřebenem dalšího kopce, sluneční paprsky nedosáhly. Bylo tu mnohem chladněji než nahoře na pláních, kde bílé kameny sálaly akumulovaným teplem.

Prodíral se ostnatým křovím v naději, že se napije a utlumí dloubání v břiše. „Fantómový hlad,“ prskal při vzpomínce na Sedena. „Přál bych ti to někdy zažít, Sede.“ Věděl, že je Seden mrtvý, ale přesto s ním občas mluvil.

Sestupoval stále níž, až se dostal do dolíku, kolem kterého se tyčily příkré břehy porostlé chomáči ostré trávy obalenými ledovou krustou. V brázdách mezi skalisky stékala dolů v tenkých pramíncích voda. Uprostřed malé plošiny se leskla hladina zamrzlého jezírka tak malého, že to byla spíš větší kaluž.

Ditrux strnul, když ucítil, že se někde něco pálí. Zapomněl na žízeň. Plný zvědavosti kráčel dál, až uslyšel broukání. Byl by si myslel, že ty zvuky vyluzuje nějaké zvíře, než rozpoznal melodii. Třeštil oči a hledal zdroj kouře i zvuků. Potom zaznamenal, že kouř vychází z úzké trhliny ve skalní stěně, které by si za běžných okolností ani nevšiml.

Našlapoval opatrně, aby se neprozradil. Podíval se dovnitř a dech se mu v hrdle zadrhnul, jak na něj dýchla zima. Kolem ohýnku rozdělaném v kruhu bílých kamenů šmejdilo roztodivné stvoření navlečené v cárech, připomínajících zaprášené pavučiny. Hlava toho tvora byla naježená sněhově bílými vlasy. Byly tak rozcuchané, že zakrývaly i obličej. Z roztřepených rukávů vyčnívaly malinké tenké prsty zakončené dlouhými černými ostrými drápky. Drobná bytost se skláněla nad kotlíkem zavěšeným pod trojnožkou. Do bublající husté zelené kaše, jejíž obsah pilně míchala klackem, vkládala chomáčky lišejníku z hromádky navršené u svých nohou.  

 

„Hmm, Hm, Hmmmm, Hmmmm, Hmm, Hm…,“ zpívala beze slov.

Nápěv byl Ditruxovi povědomý, ale nemohl si vybavit, odkud ho zná. Pak si vzpomněl, že je to dětská rýmovačka o sněžné fuxe.

Šla do lesa po smrákání, tam, kde roste vřes.  

sněžná fuxa hupsla na ni, ukousla jí nos.

A ty mládě pod peřinou, drž se doma dnes. 

 

Tímto ledovým strašidlem odjakživa děsili obecní démoni děti v severských provinciích Mizeonu, aby je odradili od výletů do divočiny, kde na ně číhaly hladové xiry. Podle legendy měla sněžná fuxa podobu bachraté babice, jejíž tělo bylo tak špinavé, že na něm rostly chomáče vřesu. Z vousatého obličeje trčel dlouhý nos, z něhož visely ledové krápníky.  

Ditrux usoudil, že už viděl dost. Nějaký skřet, nejspíš exulant z Tenerisu, si tu jenom vaří večeři. Nebude rušit. Už se chtěl otočit na patě, aby stejně nenápadně jak přišel, i zmizel, když to stvoření zvedlo hlavu a podívalo se přímo na něj. Skrze prameny neuspořádaných vlasů prosvítaly ostře oranžové a pořádně nazlobené oči. „Co tu chceš?“ houklo to.

Ditrux leknutím nadskočil. Nečekal, že tak malé stvoření by mohlo disponovat tak hlubokým a znělým hlasem. „Šel jsem kolem,“ zablekotal.

„Tak se nezastavuj a táhni dál!“ štěklo stvoření.

Ditrux dotčeně zafuněl. Co si to ten drzoun dovoluje? Místo, aby ustoupil, vešel dovnitř a hned se otřásl chladem. „Takové malé skřítě a taková velká huba,“ poznamenal rozšafně. Otočil se kolem své osy, aby si jeskyni prohlédl. Základna nebyla větší než půdorys nákladního vznášedla. Stěny se leskly pod vrstvou ledu a strop se ztrácel vysoko ve tmě.

„Ty tu bydlíš?“ prohodil při pohledu na hromádku bílých a černých xiřích kožešin u kamenné stěny. Překvapilo ho, že to byly opravdu pěkné a husté kožešiny, překvapivě čisté na tak ubohém místě. „Ty kožešiny mají cenu stáda krodochů, skřítě,“ řekl zamyšleně. „Kdybys je prodalo, mohlo by sis najít lepší bydlení, a ještě by ti spousta peněz zbyla. Vydej se přímo na jih, dorazíš do města Kessalu. Přímo na rynku má krámek démonka Jassi. Je to stará šejdířka, ale kvalitu pozná. Ráda smlouvá, takže nepřijímej první nabídku, kterou ti udělá. Když budeš trpělivé, zaplatí dvakrát tolik, než kolik nabídne poprvé.“  

Malá ruka třímající klacek ztuhla. Osůbka se pomalu zvedla z podřepu a překvapivě elegantním gestem si odhodila vlasy z tváře.

Ditrux otevřel pusu údivem. Zíral na tu nejkrásnější tvářičku, kterou kdy viděl. Sněhově bílá pleť a bledě růžové kouzelně vykrojené rty. Oči barvy zapadajícího slunce. Její rysy byly tak jemné, že Ditrux rychle přehodnotil původní dojem.  Žádné skřítě. Že by víla? Nebo snad jináda? Tady na Mizeonu?

„Co jsi zač?“ vydechl.

Krásné rty se zlostně zkroutily. „Co ty jsi zač? He? Zmalovaný jak raisi, ale svítíš jak lodní maják! Který mizerný arcidémon tě zplodil, chlapečku?“

Ditrux si s hrůzou uvědomil, že samým rozptýlením úplně zapomněl maskovat interní magii, jak se to naučil na Maharáví od Sibiela. A teď ho ta malá semetrika pokládá za levobočka arcidémona. No, co s tím? Musí to nějak okecat. Uličnicky pohodil hlavou. „Moje matka tvrdí, že kandidátů na otce bylo celkem pět. Naneštěstí se ani jeden nesnažil se ke mně přihlásit.“

Víla podezřívavě přimhouřila oči. „Tvá matinka je podle všeho veselá kopa. Jakpak se jmenuje? Třeba jsem o ní slyšela.“

„To těžko, madam,“ broukl Ditrux. Nasadil ponurý výraz a dodal: „Je to už tři sta let, co ji sežrali draci.“

Víla poděšeně zamávala řasami. „Chudáčku. Jsi tedy sirotek.“

„Absolutně,“ ujistil ji procítěně Ditrux. Na první pohled to šlo dobře. Přesto se nemohl ubránit dojmu, že si s ním ta všetečka pohrává jak s papírovým drakem na provázku. Při pomyšlení, že je zřejmě mnohem bystřejší, než se zdálo a že mu nevěří ani slovo, se Dita zmocnila panika. Bude lepší jít jí z cesty, než se to ještě víc posere.

„Musím běžet,“ vyhrkl a dal se na ústup.

„Když musíš, tak musíš, synku promiskuitní matky,“ zaševelila víla.

Zpátky na planinu Bílých kamenů šel Ditrux oklikou a často se ohlížel. Kdyby ho pronásledovala, nechtěl ji přivést ke svým kumpánům. Ale vypadalo to, že zůstala u svého kotlíku. Nechápal, jak mohla v takové sibérii vydržet. Slunce zapadalo za obzor, když se konečně vrátil k Teggiovi a Keinonovi.

„Už jsme si mysleli, žes natrefil na sněžnou fuxu,“ řekl nakvašeně Keinon.

„Taky že jo,“ uchechtl se Ditrux. „Právě vařila polívku. Chápeš, že jsem nemohl odmítnout.“  Ani ho nenapadlo se přiznat, že někoho potkal. Dobře věděl, co by následovalo. Teggius, jako bývalý agent, by začal vyšilovat, že tím Ditrux ohrozil bezpečnost mise. Jenže oni tu cizinku neviděli. I když bylo patrné, že mizeonské poměry zná, nevypadala jako někdo dostatečně odhodlaný do nich zasahovat. Ditrux si to setkání nechá pro sebe. A možná, že až Mizeon dobudou nazpět, znovu se sem vypraví.

***

Nová průmyslová čtvrť na jižním předměstí Kernoku

O půlnoci se Ditrux s Keinonem a Teggiem dostavili na místo srazu v průmyslové čtvrti Kernoku. Xan s Cadwenem a Jeronesem tam už byli. Generál navlečený v ostře oranžové dělnické kombinéze radostně hlásil, že oni svůj emisní bod našli a zablokovali. Cadwen vyprávěl, jak se převlečení za obecné démony celý den potloukali po překladišti nákladních vznášedel a předstírali, že nosí bedny. „Měli jste vidět bráchu,“ Cadwen pohodil hlavou směrem ke Xanovi, „jaký dělal grimasy, když ho manažer od nákladní rampy přinutil zametat hobliny, co mu popadaly z bedny.

„Ten raisi odmítal pochopit, že tudy půjdu ještě třikrát,“ zabručel nasupeně generál. „Chtěl jsem to uklidit až nakonec.“

„O emitor Jerones přímo zakopnul,“ pokračoval Cadwen. „Vypadal jako patník.“

Potom se Keinon pochlubil, jak dopadla jejich skupina v údolí Bílých kamenů. Dál polohlasně klábosili a čekali, dokud nedorazí další tři týmy. Kolem nich bylo pusto, ticho a smutno.

„Tam, co je ta hromada dřeva,“ ukázal Jerones, „bylo jezírko s vodotryskem a tady stávalo muzeum hudebních nástrojů.“

Všichni věděli, že Jerones to muzeum vybudoval. Tato čtvrť před převratem patřívala Arci-Leredům. Stávaly tu pěkné cihlové domy obklopené zelení, ve kterých žili obecní démoni. Na pořádek dohlíželi arci-leredovští raisi. Teď tu byla vybetonovaná plocha prorostlá lebedou s plechovými hangáry, před kterými se vršily hromady starého železa a odpadu. Parkovala tu nákladní auta, jejichž korby smrděly technickými mazadly.

„Zřejmě tu zpracovávají odpady,“ řekl pochmurně Cadwen. „Něco podobného jsem kdysi viděl na Zemi.“

„Je to hnus,“ ulevil si Xan. „A může za to Trrisiel. Jeho úchylný úsilí přiblížit Mizeon světům smrtelníků.“  

***