Návrat na Mizeon VI. - Ditrux - 6. kapitola: Údolí bílých kamenů
Olixu, Owianin ateliér:
Owiana vztekle zmačkala papír s náčrtem do kuličky a mrskla s ním o zeď. Na zemi bylo z kuliček nasněženo. Její nevyčerpatelná fantazie stávkovala tři měsíce – od té chvíle, co ji a Teggena agenti Aliance propustili. Život se změnil v noční můru. Chtěla jsi zase prásknout do bot? To ti vážně na nikom nezáleží? křičel na ni Sibiel. Jenže ona už neměla nic, na čem by jí mohlo záležet. Napáchala strašné věci. Podlehla klamu a zášti. Místo aby si přiznala, že si není dostatečně jistá sama sebou natolik, aby uvěřila v Essiovu věrnost, přetavila pochybnosti v nenávist. Zřekla se dítěte a plánovala vraždu manžela. Kdyby něco takového udělal kdokoliv jiný v jejím okolím, sama by nad ním zlomila hůl.
Essius s ní od návratu nepromluvil ani slovo a ona se mu nedivila. Teggen, stále uražený, že ho donutila se s ní oženit, jakbysmet. Vyhýbala se jim oběma jako drak ledové vodě, přesto ve skrytu duše doufala, že jednoho dne v daleké budoucnosti dostane příležitost s nimi promluvit. Ne, že by se plánovala Essiovi omlouvat, protože to, co udělala, se omluvit nedá. Ale chtěla mu říct, že toho lituje. A Teggenovi by vysvětlila, že nijak neplánovala tím sňatkem omezovat jeho svobodu. Jenom pokládala za fér mu pomoct, když on před tím pomohl jí. Zabránil jí Essia zabít. Vydal se do rukou Aliance, aby ji ochránil. To všechno Owiana plánovala Essiovi a Teggenovi jednou říct. Ale ne teď, protože to všechno je příliš čerstvé a příliš bolavé pro ni i pro ty dva. Chápala, že jí Essius i Teggen mají plné zuby. Absolutně se smířila s tím, že od ní Melisu drželi stranou. Svoje dítě si nezaslouží, když ho předtím odkopla.
Pak se semlelo to napadení tebechety a všechny Owianiny šance, že jednou Essiovi poví, jak moc ji to mrzí a Teggenovi zase vysvětlí, že na něm nic nenárokuje, byly pryč. Essius ani Teggen už neexistují. Místo nich je tu Teggius, tajemná zdvojená bytost, která vypadá jako Essius a Teggen dohromady, ale která na rozdíl od Essia nebo Teggena působí mnohem zlověstněji.
Owiana nechodila na rodinné snídaně, protože nechtěla svou přítomností kazit pohodovou náladu. Ale v době, když všichni seděli u snídaně, se často přikradla zahradou pod okno jídelny a tam přikrčená za záhony růží poslouchala, o čem se rodina baví. Melisiny otázky na krodochy v brnění Owianu málem rozesmály a alespoň na chvilku ji přiměly zapomenout. Navzdory matčiným stížnostem, že vůbec nechodí ven, Owiana pravidelně létala do kopců. Uhnízdila se na stromě a z bezpečné vzdálenosti sledovala, jak Teggius vozí Melisu na koni. Holčička, která mohla být její milovanou dcerou, vypadala jako spokojené dítě. Nadšeně se natřásala v sedle před otcem a radostně výskala. Owiana se na ně dívala a v hrudníku ji tížilo, jako by tam měla krihonitové závaží. Je neschopná a hloupá. I to maličké, co v ní roste, hned po porodu odevzdá jeho otci, protože to tak bude pro všechny nejlepší.
Schody na sýpku zavrzaly. Owiana se naježila. Zas někdo otravuje. Blýskla pohledem k zrcadlu, aby si ověřila, že její oblečení je jakž takž čisté a rychle si prohrábla rozpuštěné ráno umyté vlasy. Ať je to kdokoliv, rychle se ho zbaví.
Do ateliéru bez klepání vstoupil Teggius.
Owiana překvapeně otevřela ústa. Zírala na něj neschopná cokoliv udělat. Pak ústa zavřela.
Tím, jak zkoumavě se na ni díval, jí bolestně připomínal Essia sklánějícího se nad rozloženými součástkami. A tím, jak přísně prohýbal rty, zase připomínal Nertega v dobách, kdy jí vyčítal, že chodí bez doprovodu na tržnici.
„Zítra z Olixu odlétám,“ řekl. Jeho hlas zněl stejně jako Essiův, ale cítila v něm stopu cizího přízvuku, což bylo typické pro Teggena. Když na ni mluvil, Owianě se zdálo, že spíš pozoruje stěnu za její hlavou, než aby se jí skutečně díval do tváře.
„Byl bych rád, kdyby ses v době, kdy budu pryč, postarala o Melisu,“ dodal.
Překvapeně nadskočila. „Ale… ona mě vůbec nezná.“
„Ví, že existuješ,“ odsekl. „Vysvětlil jsem jí, že jsi byla dlouho nemocná. Melisa věří, že o ni stojíš a že ji miluješ. Tudíž očekávám, že sebereš veškerou odvahu, které máš ostatně přehršel, a přinutíš se chovat jako matka.“
Zatočila se jí hlava. Zapotácela se, až se musela opřít o pracovní stůl.
Hbitě k ní přiskočil, a vedl ji k divanu, na kterém se povalovaly kusy šatstva a zmuchlané papíry. Smetl nepořádek na zem a pomohl jí se usadit. Jak se nad ní tyčil, zamračeně shlédl na její vypouklé bříško. „Je ti dobře?“
„Jistě,“ odsekla. Celá se třásla, kůže na zápěstích, kde se jí dotkl, ji brněla. Srdce jí tlouklo jako zvon. „Sibiel mě přinutil, abych začala jíst, takže se nemusíš obávat, že tvoje dítě strádá.“
„Naše,“ štěkl.
„Cože?“
„Naše dítě,“ upřesnil tak naštvaně, že bylo jasné, jako ta skutečnost irituje.
„Promiň,“ řekla kousavě. „Vážně jsem nevěděla, jak jinak ti zachránit život. Chápu, že tě ta představa, že tvoje děti mají tak příšernou matku, jako jsem já, uráží.“
„Jo, nejdřív jsem si to myslel,“ odpověděl.
„Svatosvatě slibuju, že už se to nebude opakovat. Mám na mysli, že žádné třetí dítě nebude…“ Uvědomovala si, že plácá. Ale byla tak zaskočená, že nedokázala reagovat jinak.
„Přemýšlel jsem,“ pokračoval bez ohledu na její plácání. „Taky jsem o tobě mluvil se Sibielem a s Izzel. Nakonec jsem změnil názor. Nejsi tak hrozná, jakou ze sebe děláš. Jsi na sebe naštvaná. Protože ostatní kolem tebe chodí po špičkách, trestáš se sama. Ale s tím je konec.“ Rozhlédl se kolem a udělal znechucenou grimasu. „Zavíráš se tu, ale nové sochy nevidím. Jenom binec. Ukliď tu, aby se tu Melisa cítila hezky. Dostala novou sadu pastelek a moc se těší, že je spolu vyzkoušíte. Už jsem jí řekl, že bude mít bratříčka nebo sestřičku. Bude se tě na to ptát. Připrav se, že se ptá neustále… A kdyby chtěla jezdit na koni, v žádném případě to s ní nezkoušej sama. Řekni Sibielovi nebo Jerymu.“
V němém úžasu na něj zírala. Nakráčel si sem a beze stopy pochybností, že by mohla cokoliv namítat, uděloval rozkazy. Essius by něčeho takového nebyl schopen. Vždycky by jí nabídl se k věci vyjádřit, byl mužem kompromisu. Nerteg se k ní v době jejího dospívání choval jako dobře namazaný automat. S takovou mírou uctivosti, že si z něj utahovala. Až později jí došlo, že to byl on, kdo si tímto způsobem utahoval z ní.
„Kdo vlastně jsi?“ vyjekla ohromeně. „S kým vůbec mluvím? S Essiem, Nertegem nebo s Teggenem?“
Rozpačitě se ošil. „Se všemi.“
„Ani jeden z vás mě nemiloval! Kdyby ano, tak byste se na mě nevykašlali!“
„Tak to není!“ zasyčel dotčeně.
„Essius mě chtěl jenom proto, že jsem byla snadno dostupná! A Nerteg zase proto, že jsem dostupná nebyla!“
Hořce se usmál. „Nerteg, ten zoufalec, uctíval zem, po které chodíš. Psal ti básně. Celé roky. Popsal stohy papíru o tom, jak moc tě miluje, ale nikdy se neodvážil ti je ukázat. Všechny spálil, když ses provdala za Essia. A Essius? Ten to se slovy neumí vůbec. Ale dýchal by za tebe. Brodil by se roztavenou lávou pro tebe. Zbořil by svět a postavil nový jenom kvůli tobě.“
„Jak dojemné!“ křikla. „Tak proč jste mě oba odhodili jako starou bačkoru? Jen proto, že jsem udělala pár chyb?“ Věděla moc dobře, že z ní mluví pýcha. To, co napáchala, se nedalo jen tak hodit za hlavu. Vlastně ho chtěla vyprovokovat, aby jí v tom vymáchal čumák. Aby jí řekl, jak moc jí pohrdá, aby už konečně bylo nahlas vysloveno to, nač celou tu dobu čekala, aby se mohla s plnou vervou ponořit do svého zoufalství.
Nelítostně na ni shlídl. „Ztrátu důvěry, pokus o vraždu, manipulaci, odhození vlastního dítěte, nenazývej párem chyb, prosím. A co se týká Teggena, ten tě neodhodil. Jenom ti dal prostor, aby ses mohla vrátit k Essiovi. Nevěděl tehdy, že Essius bude mít všechny důvody, aby tě už zpátky nechtěl.“
Ironicky se ušklíbla. „Takže Essius mě už nechce, ale Teggen ano? Proto se ode mě po svatbě odtáhl, jako kdybych měla skollí chřipku?“
Jeho ztuhlé rysy se zavlnily nějakou emocí, ale nedalo se rozpoznat, jestli to bylo znechucení nebo lítost. „To už není aktuální, protože Essius a Teggen jsou jedna osoba,“ řekl prkenně. „Musím jít. Brzy ti sem Wrella přivede Melisu. Tak se připrav.“
Jeho arogance ji stále dováděla k úžasu. Ještě více ji fascinovalo, že se jí to vlastně líbí. Nezmohla se ani na slovo odporu. Ne že by jí dal na vybranou.
„Jak dlouho budeš pryč?“ zeptala se v panice, protože chtěla tu chvíli ještě prodloužit, byť ji jeho chlad zraňoval.
„Nemám představu,“ řekl úsečně a pak jako kdyby chtěl tu příkrost zjemnit, si povzdechl a dodal: „Něco musíme udělat, abychom zachránili náš domov. Nejsem na to sám a záleží na okolnostech.“
„Bude to nebezpečné,“ pochopila.
„Hm,“ zabručel. „O nic horší než jindy.“ Otočil se k odchodu. Těsně přede dveřmi se zastavil, a dodal: „Nepopírám, že se na tebe Essius zlobí, ale on i Teggen chtějí, abyste ty a naše děti byly v pořádku.“
***
Pátrání v údolí Bílých kamenů
„Samý šutry! Vyfasovali jsme nejhorší štaci ze všech,“ prskal Ditrux Arci-Jeen. „Xan s Cadwenem a Jeronesem šmejdí v uličkách západního Kernoku a ten filuta Sibiel si užívá na riviéře v Berízii. Všude hospod, že o ně zakopávají. Jenom my sušíme hubu v mrazivé pustině.“
-edit-20250702194438.jpg)
Ditrux dřepěl nad valouny v povlovně stoupajícím břehu rozbahněné říčky Brexeny v údolí Bílých kamenů, systematicky zvedal jeden kámen po druhém a zase je pokládal zpět. V Kernoku už bylo jaro, ale tady na severu sotva roztál sníh. Zem čvachtala pod nohama. „Kdybych to neříkal!“ lamentoval Ditrux. „Kdo to sliboval, že vymyslíme lepší detekční metodu?“
Teggius, kterému byla výtka určena, a který se plahočil na skalnatém úbočí svahu nad řekou, jenom zamručel něco o rozmazlených arciknížecích dětičkách a pracoval dál. Hned, jak přišli, se nad tím bahnem zaradoval. Tvrdil, že rozblácený terén jim usnadní práci, protože emisní bod je třeba hledat tam, kde je podloží pevné.
„Nestěžuj si, Dite,“ ozval se zpoza Ditruxových zad Keinon. „buď rád, že to nemusíme přebírat všechno.“
Ditrux polohlasně zaklel, přičemž dál mechanicky obracel a vracel kameny. Jasně. Ten vědátor křížený s agentem stáhl záběry kvederické sítě kolem Mizeonu z doby po únosu, jak ji zachytily pozorovací sondy, a vypočítal pravděpodobnost lokace emitorů. Jenže při tak velkých rozměrech musel zákonitě počítat s nějakým rozptylem. A ten činí devět eketerenů čtverečních. Tuto plochu si v terénu Teggius, Keinon a Ditrux rozdělili na třetiny a teď soutěžili, komu se podaří zamaskovaný emitor najít.
Byla to zdlouhavá a jednotvárná činnost. Teggius s Keinonem při ní rozebírali výsledky brusedeanské feretové ligy. Ditrux kolektivní sporty nesnášel, proto dělal všechno, aby ty dva donutil změnit téma. Rušil je nejapnými poznámkami, průběžně nadával a stěžoval si na nepohodlí. Má otlačená kolena. Slunce mu protivně pálí na temeno. Má žízeň. Kousla ho Sikkosa! Přímo do ucha…
Teggius ani Keinon se ale odradit nedali a dál si mleli svou: …ten odpal v první třetině Osmašedesátého ročníku o Zmarův pohár…Jasně! Do kvalifikace se dostali Hladoví diseni. A světe div se, udrželi se dodnes…
Ditrux se tedy uraženě odmlčel. Jak tak zvedal a zpátky pokládal kameny a kontroloval pahýly dřevin, které polámala rozvodněná Brexena, napadlo ho, že přibližně takovou rozlohu, jakou prohledávají, míval park u jeho sídla na předměstí Kernoku. A co všechno se tam vešlo: Rybník s kvákalkami, botanická zahrada, skleník s kaktusy z Robustuy, stáje pro koně a jízdárna…
Ditrux si smutně povzdechl při pomyšlení, že o jeho kaktusy se teď stará někdo jiný, nebo hůř, nestará se o ně nikdo, protože skleník vzal dávno za své. Jeho sídlo bylo jediným místem, kde se cítil sám se sebou bezpečně. U svých kaktusů nemusel nikomu dokazovat, že je skutečný a nefalšovaný arcidémon, prvorozený syn arciknížete Krepena, disciplinovaný příslušník císařovy gardy. Nárok na vlastní sídlo získal až po sňatku, ke kterému ho dokopali otec s macechou, protože už i jim přišlo nevhodné, že Ditrux ve svém věku ještě není spořádaně ženatý. Žena, kterou mu vybrali, s ním vydržela jen tři dny, ale palác a park už mu zůstaly a on to tam miloval. Dokud bydlel v kasárnách, ani netušil, jak moc mu ta intimita a bezpečí chybí.
Nikdy předtím mu na domově nezáleželo. Jako dítě vyrůstal u příbuzných a později v internátech vzdělávacích ústavů. Rodinné sídlo Arci-Jeenů v Lebenském háji navštěvoval jen o prázdninách. Poté, co vstoupil do gardy, přestěhoval se do kasáren a „domů“ chodil jen z povinnosti. Jeho přítomnost byla žádána zejména v případě, že byli na rodinnou sešlost pozváni i vzdálení příbuzní a absence prvorozeného syna arciknížete by vypadala divně. Ditrux tam nikdy nepobyl dlouho. Prohodil pár bezvýznamných vět s mladším bratrem, pozdravil se s tetinkami a strýci, a když si byl jistý, že jsou otec a macecha s jeho představením spokojení, nenápadně se vytratil.
Do otcova městského domu v Kernoku chodil služebně se vzkazy od sekretáře Lissaria. Sari si nejspíš myslel, že tím Ditovi poskytuje nějaké dobrodiní, když mu tím dává příležitost strávit s otcem více času. Ale Ditrux ty mise přímo nesnášel. Ministr a radní Krepen s ním v takových případech jednal jako s kterýmkoliv jiným gardistou, absolutně bez zájmu o synův osobní život nebo jeho názory.
Ditrux to dávno nebral jako újmu. Věděl, že jeho existence je ryze účelová. Otec ho zplodil jako prvorozeného jen proto, aby císaři dodal materiál do jeho gardy. Z tohoto důvodu si Krepen Ditruxe nepořídil se svou vřele milovanou lady Orovikou Arci-Pawnerovou, ale se ženou, kterou sbalil v zaplivaném pajzlu kdesi na Robustue. Jmenovala se Vues-Ssena a bývala dvorní dámou dervosské Assi-Siony, než bohyni čímsi naštvala, za což byla poslána do exilu. Ditrux si na matku nepamatoval. Krepen se s ní rozvedl a poslal ji pryč záhy po jeho narození. Vzápětí se oženil s milovanou Orovikou, aby s ní přivedl na svět mladšího bratra a sestry.
Arcikníže Krepen nikdy neopomínal dávat Ditovi najevo, jakým je pro něj zklamáním. Tvá matka mě podvedla! Dušovala se, že je čistokrevnou dervosankou! Jenomže to prasklo, když ses narodil zohavený. Kdyby mi ta kereta přiznala, že její zatracený dědeček byl sůs, nikdy bych s ní rodovou lini Arci-Jeenů nepošpinil! Máš štěstí, že se ta hrůza dá skrýt pod oblečením! Jenom si, sakra, dávej pozor, aby to nikdo neviděl, nebo se tě zřeknu!
Ditrux věděl, že otcovy hrozby vymazání jeho jména v Plemenné knize jsou plané. Kdyby to Krepen udělal, musel by dát císařské gardě místo Ditruxe jiného syna - dokonalého Korela, kterého opravdu miloval. Přesto měl Ditrux otcovy výhrůžky na paměti a byl až úchylně opatrný, aby jeho ostudné tajemství zůstalo světu skryto. Nechodil plavat do bazénu v kasárnách. Nikdy se po bojovém tréningu nesprchoval společně s ostatními. Okolí na to občas dělalo vtípky, ale za ty roky si na Ditovy podivnůstky zvyklo, stejně jako na jeho nevymáchanou hubu. Tradovalo se, že známý sprosťák Ditrux je ten nejstydlivější arcidémon v Kernoku a přilehlém okolí. Jenom Seden o Ditově postižení věděl a věrně o něm mlčel a Ditrux byl osudu za takového přítele vděčný.
Lady Orovika se k Ditovi v těch řídkých momentech, kdy byli v jeden čas na jednom místě, chovala docela hezky. Nejspíš byla ráda, že císaři slouží on, a nikoliv její prvorozený syn Korel. Právě Orovika Dita seznámila s jeho nevěstou. Vybrala nejstarší dceru třetí ženy Seena Studené Huby, která se jako jediná ze Seenových četných potomků vymkla kontrole a zatvrzele se přes svůj zralý věk tři sta padesáti let odmítala usadit. Primera je dramatická umělkyně, popisovala potenciální nevěstu macecha. Jako herečka je zvyklá měnit kostýmy a různě se maskovat. Procestovala sousední systémy a hrála ve všech významných divadlech. Tvůj hendikep jí určitě nebude vadit. Nejspíš si ho ani nevšimne. Ale bude lepší, když to před svatbou nebudeme zbytečně rozmazávat.
Ditrux z vyhlídky na sňatek nadšený nebyl, ale když mu Orovika slíbila, že spolu s nevěstou dostane od otce pozemky na jižním předměstí Kernoku, na kterých si může vybudovat vlastní sídlo, neodolal.
Už při prvním setkání se mu Primera zalíbila. Působila vesele a nekonfliktně, na všechno měla vtipnou připomínku a taky byla moc hezká. Měla smetanovou pleť, nebesky modré oči a vlasy barvy zrajícího obilí. Pohybovala se svižně jako voda v bystřině, nevydržela chvilku v klidu. A pořád mluvila. Prokládala své monology útržky svých rolí a ráda sledovala, jak na to ostatní reagují. Milovala, když okolí přiváděla do rozpaků. Ditovi nejdříve připadala jen zábavná, ale brzy se do ní bláznivě zamiloval. Rychle pochopil, že těkavá a prostořeká Primera Arci-Kessalová je totéž co on – černá ovce rodiny a usoudil, že by jim to mohlo klapat.
kašlal na to, že jeho nejlepší přítel Seden, shodou okolností nevěstin strýc, se tváří na jeho volbu poněkud rozpačitě. Oznámil maceše, že tedy může chystat svatbu, čehož se Orovika velice ochotně chopila. Vzal si v gardě dovolenou, poprvé za celou dvou set letou kariéru. Během půl roku, co Orovika sepisovala oznámení, posílala pozvánky, vymýšlela menu ke svatební tabuli, Ditrux budoval na darovaných pozemcích třítraktový palác ze zeleného mramoru obklopený utěšenou zahradou.
Svatbu prožil jako ve snu. Prostě nemohl uvěřit, že smolař jako on má takové štěstí. Ta nádherná arcidémonka sedící po jeho boku se opravdu stala jeho ženou! Zaznamenal, že dokonce i otec se na něj mračí o něco méně, než bylo běžné. Jako opařený přijímal gratulace od příbuzných, a jen šťouchance od Sedena ho nutily chovat se přiměřeně společensky.
Na svatební noc se odebrali do nového sídla. Primera byla nadšená a chtěla hned všechno vidět. Téměř celou noc jí novým domovem prováděl. Nejdéle se zdrželi u podia v zahradní besídce, kde Primera s vysokým nasazením zahrála známý monolog umírající poslední netrebské bohyně. Až těsně nad ránem se vrátili do společné ložnice. Oba byli rozdovádění a roztoužení a hned, jak za nimi zaklaply dveře, začali ze sebe strhávat oblečení.
Pak se to stalo. Zopakoval se stejný scénář, jako když se Ditrux ve svých šestnácti letech neúspěšně pokoušel uhasit své živočišné potřeby s děvkami, které zaplatil jeho otec. Jakmile ze sebe svlékl kalhoty, vytřeštila Primera oči a začala ječet. A že to byl náležitý jekot, vzburcovala veškeré služebnictvo, co v domě bylo. Jakmile měla obecenstvo, bez potíží přešla z neartikulovaných skřeků do plynulé řeči. Taková hrůza! křičela. Nikdo po mně nemůže chtít, abych se s něčím takovým spojila!
Ditrux se ještě nikdy v životě tolik nestyděl.
Zůstala zamčená dva dny ve své šatně a pak bez rozloučení zmizela. Místo, aby se vrátila k rodině, přijala angažmá v bredeonském divadle muzikálu. Obě rodiny z jejího útěku vinily Ditruxe.
Cos jí udělal, ty jedno zvrácené hovado? běsnil Krepen. Odmítal Ditovo vysvětlení a urputně trval na tom, že Primera utekla proto, že nebyla schopná vyhovět zvráceným Ditruxovým nárokům.
Ditrux se upřímně snažil přivést Primeru zpět. Už i proto, že macecha byla z té ostudy v rozpacích. Z rozhovoru s Primerou v šatně bredeonského divadla Ditruxovi ulpěl v paměti zápach parfému, potu a pudru. Nemůžu s tebou být tak, jak požaduješ, řekla mu. Celý život usiluji o dokonalost a ty jsi jejím opakem. Když mě necháš na pokoji, nikomu o tvé odpornosti nepovím. Formálně můžeme být dál manželé, ale společný život ode mě nečekej, protože se tě štítím.
Vrátil se na Mizeon a zbytek dovolené strávil s kaktusy. Postupně pochopil, že Primera ho jen využila. Chtěla hrát divadlo, ale rodina jí v tom bránila. Sňatek ji od rodiny osvobodil a Ditovo zohavení jí poskytlo skvělou záminku se k divadlu vrátit.
Ditův život se po svatbě dostal do zajetých kolejí. Když na něj ostatní gardisté po návratu z dovolené doráželi s dotazy na líbánky, nadšeně jim je popisoval. Nikdo z jeho známých až na Sedena, neměl ani tušení, že s Primerou nikdy nespal. Celých padesát let udržoval své známé v dojmu, že je šťastně ženatý s tou nejhezčí mizeonskou herečkou. Dokonce si udržoval přehled, na kterém světě právě Primera hostuje a jakou roli hraje. Dávno se z lásky vyléčil. Jediné, co ho mrzelo, bylo, že nikdy nebude mít děti – ani s Primerou ani s žádnou jinou. Jeho postižení by se mohlo přenést i na ně. Ale, co? Kdyby nějaké děti měl, jistě by zahynuly v Den Zkázy.
