19.07.2025 08:22

Ditruxovo sídlo v Kernoku:

Od rozhovoru ve střeleckém salonku uplynul sotva týden a Urbiel s Huatem už přestavovali část Ditruxova domu podle návrhu, který jim před odchodem k Alianci sestavil Teggius. Usídlili se ve východním křídle. Obkládali interiéry krepponovými panely, podpírali konstrukce krihonitovými sloupy. Chystali se vyrobit několik letannatových pastí, do kterých budou flesshingy chytat. Podle Grennonova návrhu dokonce zkonstruovali duplikát schránky, ve které Rafedaxarr držel debhátary, aby mohli prozkoumat mechanismus, pomocí kterého se flesshingy prolínaly dovnitř a ven.

Když bylo Grennymu sedm let, vzal ho jeho otec Seen do Chřtánu a zavřel ho samotného do komory s relikviářem. Prý, aby se seznámil se svým životním údělem. Zavedl mě dolů a nechal mě sedm dní poslouchat ten nářek, co vycházel zevnitř, přiznal Grennon. Většinu času jsem proležel zkroucený do klubka a třásl se. Ale po čase jsem se připlazil blíž, abych se na schránku podíval. Přemýšlel jsem o způsobu, jak schránku umlčet nebo zničit. Byl bych udělal cokoliv, jen abych už měl klid. Zkusil jsem nadzvednout víko, ale drželo pevně. Bedna byla obklopená flesshingy tak moc, až mnohobarevně zářila. Ale nad tím se tehdy nikdo nepozastavoval… Když mě po sedmi dnech otcovi raisi vysvobodili, byl jsem na hranici s rozumem a pevně rozhodnutý se tam nikdy nevrátit. Teď se Grennymu jeho drsná zkušenost z dětství hodila.

A hodila se i bezprostřední zkušenost s pobytem uvnitř schránky, kterou měl Huat. Celá tisíciletí jsme skutečně trávili v polospánku. Až před pěti sty lety nás probudili draci. Povstání se nepodařilo a Rafedaxarr a Moreta nás nacpali zpět. Ale od té doby už jsme neusnuli – a byla to hrůza. Ta krátká zkušenost se svobodou a potom zase zpátky do bedny. Tehdy z toho Brexa onemocněla. A přibližně před sto lety jsme dostali společnost v podobě fleshingů, které k nám posílal Trrisiel. Bylo to povzbuzující. Dostávali jsme informace o světě venku. Postupně jsme se učili informace třídit. Získávali jsme z flesshingů víc a víc, až jsme s úžasem doznali, že nám ty informace přidávají sílu. Zejména zprávy týkající se víry obecných démonů a raisi v nás. A jak to pokračovalo, už to nebyly jen zprávy a víra, ale magie samotná… Huat konstatoval, že debhátarové flesshingy využívali jako médium, ale nikdy se nesnažili o nich zjistit něco víc. Ostatně neměli k tomu nástroje. Připouštěl tak jako i jeho sourozenci, že tento fenomén je třeba více prozkoumat. Tajemná existence flesshingů a jejich sklon vynořovat se kdekoliv, debhátary zneklidňovaly stejně jako arcidémony.

Grennon s Huatem tedy prováděli stavební úpravy, zatímco Urbiel létal po Mizeonu a okolních světech a sháněl vybavení a materiál, který si nedokázali vytvořit vlastními silami, a takového byla většina.

Ditrux v tom byl tak napůl. Pomáhal Grennymu s Huatem, ale každou chvíli odskakoval do své ložnice za Brexou. Včera Brexa konečně souhlasila, že opustí sklep a nastěhuje se do patra. Dlouho před tím ji Ditrux bral do obytných částí domu, aby si zvykala na větší prostor. Zpočátku jen v noci, později ve dne, když předtím zatáhnul okna těžkými závěsy. Jako naschvál se jí nejvíc zalíbilo v jeho ložnici. Byl ochotný se přesunout do pokoje pro hosty přes chodbu, ale ona se urazila a zaútočila na něj, že se jí chce zbavit. Když to důrazně popřel, sdělila mu, že ten pokoj vybrala hlavně proto, že ta postel v něm je dost velká pro oba.  

„Nechybí ti nic?“ zajímal se Ditrux.

Ležela na břiše před krbem, ve kterém zvolna doutnala jirianová polena. Pod sebou měla roztažené oblíbené xiří kožešiny. Četla si z patnáctého editovaného vydání Sarvonovy Encyklopedie Metaprostoru, vydaného na Wemuru před sto lety. Knihu dostal Ditrux darem od Sedena a měl ji trvale na pracovním stole. 

Dokud se k němu Bree neotočí a nepřistihne jej při zírání, mapoval její postavu. Obdivoval ladnou křivku páteře, malý pevný zadek a nekonečně dlouhé nohy. Měla na sobě jeho domácí oděv ušitý z vahanského hedvábí. Dlouhé kalhoty a jednoduchou tuniku. Vždycky, když ji v tom Ditrux viděl, praskal pýchou, že považuje jeho oblečení dost dobré na to, aby si ho na sebe vzala. Spolknul poznámku o tom, jak je nebezpečné natahovat kožešiny k hořícímu krbu. Bohyně mrazu měla oheň ráda. Byl odhodlaný riskovat, že celý barák spálí na uhel, jen když se mohl pást na její kráse.

 „Kdybys mě volala, pravděpodobně bych to přeslechl,“ dodal. „Dělají tam randál jak vahanská kapela.“

Zavrtěla se a konečně k němu vzhlédla. „Co máš proti vahanské muzice?“ podivila se. „Vždycky se mi líbila. Taková rytmická.“ Jsem v pořádku. Vidíš, že si čtu. Nevolala jsem tě. Klidně se vrať za Huatem.“

Učili se spolu telepaticky komunikovat. Bylo to obtížnější, než Ditrux čekal, protože Brexin způsob přenášení myšlenek byl jiný než cokoliv, co předtím poznal. Vysílala v odlišném vlnovém spektru. Kdyby se přirovnal k přijímači, dalo by se říct, že musel přebudovat součástky, aby mohl její volání zachytit a v tom stavu zase nedokázal přijímat telepatické zprávy od ostatních arcidémonů.

„Byl bych rád, kdybys mě volala. Chci být chvilku s tebou,“ zamručel. Položil se na břicho vedle ní a podíval se do stránek. Četla si o vyvanutí robustuanských bohů. „To není moc optimistické téma,“ poznamenal. Dělal si starost, že se zajímala hlavně o katastrofy a skandály, ale o ničem jiném se v knize stejně nepsalo.

Brexa si povzdechla a převalila se na záda. Její jantarové oči na Dita hleděly tak vážně, až ho bolelo u srdce. „Skoro jsem to udělala,“ vydechla.

Věděl, co tím myslí. Vyvanutí. Opatrně se k ní přisunul blíž a ona si ho přitáhla tak, až na ní ležel. Cítil pod sebou každý lahodný kousek jejího těla. Před očima se mu zatmělo. Dalo práci soustředit se na její slova: „Nestalo se to kvůli tobě,“ šeptala.

„Zvládla bys to i beze mě,“ řekl jemně. Mělce dýchal a srdce mu tlouklo o žebra jako tympán.

„Chtěla jsem, aby ta trýzeň skončila. Ale tys mě nenechal.“

Třesoucími prsty jí odhrnul stříbřitý pramínek z čela. „Vyčítáš mi to, Bree?“

Prohnula rty v rozmarném úsměvu. „Naopak. Polib mě. Musíš přece vědět, jak se to dělá.“

Měl tisíc důvodů proč to neudělat, ale všechny je ignoroval při pomyšlení, že se jejich čas krátí. Ona je všechno, co kdy chtěl. Alespoň jednou ochutná, aby věděl, jaké by to mohlo být, kdyby byl někým jiným.

Pomalu se k ní přiblížil, lehce se rty otřel o ty její. S povzdechem je pootevřela a on ztratil zábrany. Chtivě a prudce na její ústa zaútočil, propadal se do voňavé hlubiny. Tiskla se k němu a trhala jeho pavoučí košili na cáry, aby se dostala ke kůži na jeho zádech. Její malé dlaně na něj dotíraly tak sladce, až z toho přicházel o rozum. Jednou rukou ji podepřel za krkem, druhou jí zasunul pod zadek. Přitáhnul si ji tak těsně, až cítil horko její kůže propalující se skrz tenkou látku. Divoce se otíral o její klín naběhlým pohlavím uvězněným v kalhotách z pevné baziliščí kůže. Vychutnával si tu svůdnou bolest a její vzdechy mu zněly jako hudba. Sípavě dýchal, krev v žilách mu bušila, když se její ruce přesunuly k jeho pasu a ještě níž a hnětly jeho zadek.

„Jsi nádherný,“ zasyčela. „Divoký jak sůs.“ Zajela rukama k jeho opasku, jak se snažila dostat ho z kalhot.

Nadšeně zavrčel a nadzvedl se na loktech, aby jí s tím pomohl. Ještě nikdy to nedělal, ale udělá cokoliv, aby ji nezklamal. Snil o té chvíli tak dlouho. Byl z toho odpírání tak unavený. Divoký jak sůs… Sůs? Jakmile její slova konečně pevně zakořenila v jeho vědomí, prudce se od ní odtáhnul.

Překvapeně vyjekla: „Co se děje?“  

„Musím jít,“ vyhrkl. V panice se dral na nohy, potácel se ke dveřím a současně si zapínal kalhoty, málem se přerazil o křeslo, stojící v cestě.

***

Nedošel daleko, jen za dveře. V hrůze, co s ní jeho zbabělý úprk udělá, to nedokázal. Opřel se na chodbě o stěnu a pomalu se sesunul k zemi. Rukama si objal pokrčené nohy a opřel se čelem o kolena. Skrze dveře k němu doléhalo její vzlykání. Ani on neměl daleko k pláči. Třásl se a trhaně dýchal. Jeho pohlaví bolavě tepalo, jako by mu chtělo vyčítat, že zase zůstalo zkrátka.

Jeho zkušenosti v této oblasti byly sporé a tragické. Bylo mu šestnáct, když otec rozhodl, že nastal čas, aby se stal mužem. Objednal mu tři luxusní děvky a zaplatil jim, aby ho zbavily panictví. Ditrux si vybavil jejich zhnusené grimasy. Jak se od něj odtahovaly a jedna přes druhou se přehadovaly, která z nich se obětuje, protože peněz od arciknížete se vzdát nechtěly. S vědomím, že jim Krepen zaplatil i za mlčení, se s nimi Ditrux dohodl. Když otci zalžou, že všechno proběhlo hladce, nic od nich nebude chtít, dokonce jim ještě připlatí. Stalo se to dávno, ale toho lepkavého pocitu hanby a hnusu se nikdy nezbavil. Pak ten debakl o svatební noci. Taková hrůza! ječela Primera. Nikdo po mně nemůže chtít, abych se s něčím takovým spojila! Když mě necháš na pokoji, nikomu o tvé odpornosti nepovím.  

Nikdy si tolik nepřál být normální. Strašně moc toužil udělat Brexu šťastnou, ale copak to jde? Nedokázal se smířit s vyhlídkou, že by se na něj dívala se stejným odporem jako Primera. Bree je ale úplně jiná. Rozhodně není tak povrchní. Ani netrpí předsudky. Dokonce ani vůči sůsům. Co máš proti vahanské muzice? Vždycky se mi líbila. Taková rytmická…Opojný a sladký. Divoký jak sůs. Ostatně, zdálo se, že debhátarové mají měřítka vkusu trochu jiná než arcidémoni. Potvrzovala to i Monetina reakce poté, co ho uložila do postele, když se vykoupal v ewariové lázni. Škoda, že jsi opancéřovaný jenom od pasu dolů. Kdybys takový byl všude, už teď bys byl jako rybička. Ty s tím máš problém?

Ditrux se hystericky zajíknul, když se v jeho rozjitřené mysli zrodila malá jiskřička naděje.

Vstal, přistoupil ke dveřím a s odhodlaným povzdechem vzal za kliku.  

***

Seděla se zkříženýma nohama na kožešinách a zírala do vyhasínajícího krbu. Ani se na něho nepodívala. „Můžeš zavolat Huata? Chci, aby mě odnesl. Hned. Dáš mi šátek? Nemohla jsem ho najít.“ Její hlas zněl jako z hrobky. 

„Bree?“ šeptl. „Musím ti něco ukázat. Abys pochopila, že to není tebou, ale mnou.“ Posadil se na postel a sundal si boty. „Abys pochopila, že kdybych byl normální, byl bych ten nejšťastnější arcidémon na světě, že mě chceš.“ Pak si svlékl roztrhanou košili. „Prosím, jenom mi slib, že si to necháš pro sebe.“

Rozepnul opasek a sundal si kalhoty. Stál před ní nahý jako prst. Temně zelené kostěné destičky lemované jemnými trnitými ostny se ve světle deroucím se škvírami mezi závěsy výsměšně leskly. Jako dlaždice pokrývaly jeho třísla, zadek, stehna i lýtka a v drobnějším provedení a bez ostnů dokonce i penis a šourek. Trvalo snad sto let, než se odvážil na ni podívat. Čekal, že začne křičet.

Zírala. Ani ne tolik s odporem, jako se vztekem. „A co jako?“ Natáhla ruku a ukázala přímo na jeho penis. „Je zelený. Úplně stejný měl Han. Než ho i s jeho vykutálenými bratry sežral dwu-nakhar. Je dost dobře možné, že jsi jeho prapra hodně pravnuk. Co mi tím chceš říct? Že se jako potomek vahanského boha nemůžeš zahazovat s šílenou mizeonskou bohyní?“

„Nejsi šílená.“

„A ty nejsi… nenormální.“

„Tobě by to… nevadilo?“

„A proč by mělo?“  

Otřeseně se posadil na pelest postele. Bez dechu ji sledoval, jak vstává z kožešiny a jak se k němu blíží. Kráčela pružně a boky se jí vlnily. Šťouchla ho do ramene, až se svalil na přikrývky. Vycenila zuby a s výrazem hladové xiry na něj skočila.

***

Bohoslužba v Chrámu debhátarů

Za zvuku fanfár kráčel Twen, velekněz církve, král raisi a obecných démonů uličkou mezi natěsnaným davem směrem ke kněžišti. Bílé roucho z luxusní látky protkávané jinádími vlasy ho příjemně chladilo na nahém těle. Obešel prostranství s bednou naplněnou černým pískem, ve kterém mimo obřad spočívají posvátné symboly, a do kterého jej na konci obřadu ponoří. Vystoupal pět schodů na podium a stanul u stolu z černého sopečného skla. Na jeho vyleštěné ploše teď byly insignie šesti mizeonských bohů vystaveny. Aisův krasohled, Gromovo kladívko, Huatův větrník, Narenin věnec zlatých kopretin, Monetin závoj naaranžovaný na stojacím zrcadle a konečně Brexina ledová tiára. Dnešního dne nebyly svaté předměty rozmístěny symetricky po celé délce úzkého stolu jako jindy. Mezi levým koncem stolu a ledovou tiárou bohyně Mrazu bylo volné místo. Kolem podstavce se v uvolněných pózách vyskytovali zlatě pableskující Aisus, Grom, Narena, Moneta, Huat a Brexa. Twen při pohledu na upravený zevnějšek bohyně Mrazu překvapeně zamžikal. Tak je to pravda, že se vrátila. 

Debhátarové si mezi sebou špitali, různě se pošťuchovali a vůbec se chovali jako diváci sledující feretové utkání. Hřešili na to, že z tisíce věřících je mohla zpozorovat jen desetičlenná skupina raisi Twenova doprovodu sestavená z jedinců obdařených silnou krví arcidémoních předků. Valná většina z bohů viděla jen zlatavé obrysy. Twen byl poloviční míšenec a jeho krev byla silná. Celý život kvůli tomu trpěl. Stál příliš nízko na to, aby se zařadil mezi arcidémony, a příliš vysoko, aby žil jako raisi. Jeho matka ho milovala, ale protože věděla, že mezi raisi díky své ambiciózní letoře nikdy nezapadne, protlačila ho do státní služby. Tvůj otec je arcikníže, ministr a radní. Když budeš dobrý, nemůže tě ignorovat, a nakonec tě uzná. A tak se Twen snažil. Jenže ať dělal, co dělal, od vrstevníků si vysloužil jen úsměšky a ústrky a od Igisia okázalý nezájem. Jednou Twena šéf kanceláře, kde jako asistent pracoval, pověřil, aby Igisiovi zanesl k podpisu nějaký papír. A Twen udělal tu chybu, že se Igisiovi připomněl. Roztřeseným hlasem mu sdělil, že je synem ženy, se kterou přesně před sto padesáti lety pravidelně trávil čas. Opovažuješ se mi naznačit, že jsi můj syn? To sotva! Jsi jenom lejno na podrážce mých bot! rozeřval se Igisius. Jestli budeš trousit takové lži, pošlu tě na sever pást krodochy, ty hnido! Ironií bylo, že Twen byl Igisiovi natolik podobný, že o jejich příbuzenském poměru nikdo nepochyboval. Den Zkázy byl pro Twena požehnáním. Utekl z Bredeonu na Mizeon. Stejně jako Renona vyslyšel Trrisielovo telepatické volání. Vděčně přijal angažmá v Essiově ochrance. On, dříve vysmívaný levoboček, se stal kapitánem královské stráže a žil svůj sen. Aby toho štěstí nebylo málo, Renona ho vpustila do své postele. Co na tom, že ho jen využila? Potřebovala dítě, které jí Essius dát nechtěl a on ochotně zaskočil. Vrcholem všech pozitiv byl Essiův útěk. Trrisielovi raisi za to Twena hnali k zodpovědnosti. Na chvíli to s ním vypadalo bledě. Potom se zjevila spása v podobě bohyně Světla. Narena se Twena zastala. Nejen, že ho zachránila před mlýnkem na maso, ale ještě z něj udělala krále, velekněze a ministerského předsedu v jednom. A návdavkem jej oženila s Renonou. Twen byl v jednom kole, ale konečně se cítil šťastný. Užíval si respektu ze strany raisi a obdivu od obecných. Dmul se pýchou, že s ním mluví bohové a že právě on tlumočí věřícím jejich přání a příkazy.  

Fanfáry utichly. Twen před stolem pokleknul, čímž dal věřícím najevo, že bohové jsou přítomni. Dav se exaltovaně rozšuměl a rozvlnil lesem zvednutých paží.

Vstal a otočil se čelem k davu. Drazí bratři a sestry, pronesl obdobně, jako to předtím slýchal od Essia, sešli jsme se v tento vzácný den podělit o radost z boží přítomnosti. Vzdáváme úctu a dík našim bohům a uctíváme jejich svaté symboly.

Dál mechanicky recitoval, co už dávno znal zpaměti a na pozadí jeho mysli těkaly pochybnosti. Včera ho Narena překvapila oznámením, že tato bohoslužba bude jiná než ty předchozí. Dala mu papír, na který mu napsala, co bude říkat. Twen si to přečetl a vůbec tomu nerozuměl. Nedělej si s tím starosti, milý Twene, uklidňovala jej bohyně. Až ti dám znamení, prostě to přečteš.   

Twen právě dokončil třetí modlitbu díků, když se vzadu skřípavě otevřela vrata. Věřící se začali pohoršeně otáčet, aby se podívali, kdo se opovažuje rušit. Jako loď s přídí vyztuženou krihonitem se mezi masami věřících protláčelo devět arcidémonů.

Ozvaly se vyděšené výkřiky.

Jako první šel Urbiel Arci-Nubiel, kterého si Twen pamatoval z bredeonské fakulty. Hned za děkanem kráčel Grennon arci-Kessal, nejstarší syn koordinátora Chřtánu. Pak ten rapl Sibiel Arci-Quinn, potom Šlupkův prvorozený, Issak Arci-Tassius, za ním ten kecka Jerones Arci-Lered a dál Ditrux Arci-Jeen, Lenny Arci-Fezziel, Norden Arci-Pawner a Cadwen Arci-Ukresius. Z každé žijící Rafedaxarrovy linie jeden, až na Arci-Klireny, kteří jak se zdálo, Dnem Zkázy po meči vymřeli. Twen spolkl hořkou slinu. Kdyby jej Igisius Arci-Kliren uznaĺ, byl by teď arciknížetem on. Ale to nevadí. Je přece králem raisi a obecných. To je mnohem lepší. Nebo ne?

Raisi a obecní na arcidémony podrážděně syčeli, což by si za starých časů nedovolili ani ve snu.

Tak je to přece pravda, pomyslel si hořce Twen. Jeho domněnky, které evokoval text, který mu včera dala Narena, byly pravdivé. Twen si vážně myslel, že to pochopil špatně, nebo že jde o jeden z Nareniných žertů.

Arcidémoni mezitím dorazili přímo před kněžiště a rozprostřeli se do řady. Zvědavě jako na nějaké výstavě si prohlíželi insignie na stole. Jejich mlčení Twena znervózňovalo.

Řev v chrámu se zmírnil do tlumeného šumu, jak věřící pochopili, že je arcidémoni nepřišli trhat na kusy a zřejmě ani neplánují s bohy bojovat.     

Twen se na Narenu tázavě podíval. Stále dost dobře nepochopil, proč musí udělat, oč jej požádala. Bohyně na něj povzbudivě mrkla. Twen vytáhl z kapsy obřadního roucha papír, rozložil ho a začal číst: Tak jako zjara vítáme mladé větve rašící z těch loňských, přijímáme i potomky našeho sourozence Rafedaxarra, kteří se přišli debhátarům představit jako svým starším příbuzným. Arcidémoni se dostavili deklarovat úctu, bázeň a respekt vůči debhátarům. Na důkaz skutečnosti, že debhátarové arcidémony do rodiny přijímají, přikládáme k ostatním insigniím i symbol předka arcidémonů, boha ohně, Rafedaxarra.

Twen si nešťastně povzdechl, pokynul kapitánovi stráže, aby tu věc přinesl. Raisi otevřel bednu a vytáhl z písku insignii zatraceného. Byl to kámen velký jako dětská hlava. V částečně průsvitné hmotě se cosi třepetalo a s rychlou kadencí střídavě měnilo barvy z rudé do oranžové a pak do žluté. Ohnivý kámen – symbol boha Ohně. Kapitán kámen podal Twenovi a Twen ho bez dalších řečí položil na stůl vedle ostatních a zaplnil tak prázdné místo. 

V chrámu bylo ticho. Věřící vypadali šokovaně, ba téměř naštvaně. Nemohli pochopit, že debhátarové po tom, co jim Rafedaxarr udělal, berou jeho potomky na milost. Twen jim rozuměl. I on si připadal zrazený. Rychle se ale vzpamatoval a přečetl to, co bylo na papírku napsáno dál: Debhátarové nyní od arcidémonů očekávají veřejný projev úcty. Twen dělal, co mohl, aby mu neunikl škodolibý úsměv. Veřejný projev úcty? Když viděl, jak nadutě se arcidémoni tvářili při samotném příchodu, nemohl se dočkat, jak se budou ošívat, až budou nuceni pokleknout. Pořád tomu nerozuměl. Co se arcidémonům stalo, že se najednou chovají jako úplné měkkoty? Vždyť debhátarové jim vybili většinu příbuzenstva. On by se tak snadno nepoddal. Nikdy!

Dobrá nálada ho opustila, když sledoval, jak si Cadwen Arci-Ukresius jako první pokládá ruku na srdce a s tváří otočenou k debhátarům pronáší pouhých dvanáct slov: Jako arcikníže linie Arci-Ukresiů prokazuji tímto úctu mizeonským bohům, mým vznešeným příbuzným.

Twen byl z toho zmatený. Jeho představy o pořádku věcí se bortily jak domeček z karet. To je všechno? Kde je poslušnost a pokora a bázeň? Copak se s tím debhátarové spokojí?  Podíval se na debhátary. Netvářili se zrovna nadšeně, ale naštvaně taky ne.

Po Cadwenovi následoval ten raubíř Norden. Jen zopakoval totéž. On a arcikníže? Copak všichni normální Arci-Pawnerové vymřeli? Pak přišel na řadu Lenny za Arci-Fezziely a pak další arcikníže a další, až to defilé děkan Urbiel uzavřel.

Twen byl rozhořčený! To je podvod! Něco se musí stát! Možná, že je to nějaká finta. V napjatém tichu se tázavě podíval na Narenu, protože víc už na papíře napsané neměl. Narena ostentativně nakrčila nos.

Twen se zachvěl v naději, že teď se země otevře a ty zpupné arcidémony pohltí! Ale nestalo se tak.

Jemným mentálním štulcem si Twenovu pozornost přivolal Aisus. „Řekni arcidémonům, Twene, že dohoda je naplněna. Dovolujeme jim v pokoji odejít,“ oznámil nejvyšší. Twen zkoprněle přikývnul.

„A věřícím pověz,“ dodal Aisus, „že ode dneška bude na Mizeonu mír. Spory mezi debhátary a arcidémony skončily. Vztahy mezi věřícími a námi se nemění. I nadále na ně shlížíme s důvěrou a láskou. Staráme se o jejich potřeby a sny. Ceníme si jejich víry v nás.“ 

Twen zopakoval, co mu Aisus přikázal a pak už jen sledoval, jak arcidémoni sborově opouští chrám. Začaly vířit bubny, neklamný signál, že jsou na odchodu i debhátarové a že bedna s pískem čeká. Kapitán už otevřel víko. Twen si za doprovodu fanfár vykasal roucho, opřel se o kapitánův loket a důstojně se uložil do černého písku. Zavřel oči a poslouchal, jak písek s něžným syčením zvolna zasypává jeho tělo.

Víko se zaduněním zapadlo do drážky. Twen zůstal klidný. Měl ověřeno, že než napočítá do šedesáti, víko se zvedne a jeho raisi mu pomůžou ven a za obdivného potlesku věřících jej očistí. Měl jen chvíli, aby to, co se stalo, vstřebal. Nelíbilo se mu to.

Byl zklamaný. A naštvaný. Cítil se jako figurka nadháněče krodochů na dohomonové hrací desce. Figurka tak bezvýznamná, že se při partii často udržela ve hře déle, než mnohem mocnější figurky lovců a mediků. Zůstávala tak až do konce ve společnosti figurek císařů a rádců, ale bez šance jakkoliv zvrátit vývoj hry. Nikdo se jí neobával, nikdo ji nedocenil.

Twen docházel ke zjištění, že je to stejné, jako tomu bylo vždycky. Ti mocní se mezi sebou vždycky nějak domluví. Twenovi se postesklo po Trrisielovi. Ten jediný to s raisi a obecnými myslel vážně. Ale Trrisiel je pryč a jeho podivínský syn je kupodivu zpět. Twen o Rawnatovi věděl od Nareny už několik dní. Zatím neměl čas o tom přemýšlet, ale možná, že je to důležitější, než si myslel. Je to Dárce života, řekla o Rawantovi Narena. Tvářila se u toho tak důležitě, jako kdyby mluvila o ztraceném pokladu dervosské bohyně.

Těsně před tím, než se víko odklopilo, si Twen usmyslel, že on to tak nenechá. Nedovolí té bandě pokrytců, aby si s ním pohrávali, jako s dohomonovou figurkou nadháněče. Ještě jim všem ukáže.

***

Konec šestého dílu

V knize byly citovány matematické věty a definice uveřejněné na portálech:

• Matematika, okas: www.matematika.cz
• Matematika pro každého, odkaz: https://maths.cz/clanky/analyticka-geometrie-kruznice-a-primka.html

Pokračování série najdete v díle sedmém pod názvem Rawantes