Návrat na Mizeon VI. - Ditrux - 2. kapitola: Dračí trable

01.07.2025 09:40

Arrakiel popocházel po nádvoří Trixenova statku, čekal na Sibiela a s úžasem sledoval hodně baculatou Dirianu, jak krmí čirikavy. Jeho prostřední sestra, někdejší královna divokých večírků, žijící pro nejnovější boty a šaty, nabírala z ošatky zrní, rozhazovala ho po náspě. Zatímco hejno radostně šmejdilo pod jejíma nohama, mlela a mlela, jako kdyby chtěla Arrimu vynahradit veškerý informační deficit. Arri jen přikyvoval, protože ho prostě nepustila ke slovu. Právě teď se její monolog týkal jmen pro očekávaná dvojčata.

„Grennon chce Merika a Madreda, ale mně se daleko víc líbí Evrel a Ekeden. Co říkáš?“    

Arri zvedl obočí, překvapený, že mu dává prostor. „Evrel a Ekeden mi taky zní líp,“ poznamenal váhavě.

 

Poklidnou atmosféru venkovského dvora rozříznul drásavý ječivý ženský výkřik. Arri vylekaně nadskočil.

„To nic,“ mávla rukou Diriana. „To jenom Sibiel s matkou nutí Owianu k hygieně. Kdyby ji nehlídali, plácala by se tu zanedbaná a hladová. Máti si myslí, že přišla o rozum. Chce ji dát do léčebného ústavu na Robustue hned, jak porodí. Ale Sibiel tvrdí, že Owiana moc dobře ví, co dělá. Jejím největším problémem je spolknout svou pýchu. Teprve až to udělá, dokáže se postavit realitě čelem. A to nedokáže na Robustue ale jedině tady – u rodiny.“

 

 

Konečně se Sibiel objevil. Odvedl Arriho do pracovny, vrhnul se k láhvi na stolku a přímo z ní si přihnul. „Jako kdybych krotil vzteklou xiru,“ zasyčel zchváceně. „Nechceš to s ní zkusit, když už jsi tady? Vy dva jste si vždycky rozuměli.“

 

Arri pokrčil rameny. „Nemyslím, že bych dokázal říct něco, co ještě neslyšela. Jako, že má všechno to, co jiní mít nemohou a furt není spokojená a tak dále. Spíš si myslím, že bych ji ještě víc zatvrdil. Největší vliv na ni měl odjakživa Rawantes. Ne proto, co říkal, ale proto, že k němu měla respekt. Přesně toho by potřebovala.“

Sibiel si vzpomněl na dobré mravy, vyštrachal sklenice a nalil sobě i Arrimu civilizovanou dávku. „Když už o tom mluvíš, na jak dlouho to ještě s Rawantem vypadá?“

„Snad pár týdnů,“ řekl Arri. „S tím souvisí, proč jsem tady.“ Převyprávěl Sibielovi obsah rozhovoru mezi Dorresonem a Rexem, jak to slyšel od Keren. „Nemůžeme drakům zazlívat, že s debhátary komunikují, ale stejně bychom měli zůstat ve střehu.“

„Myslíš, že Padlí si dělají naděje, že jim draci pustí Dárce života?“ zabručel Sibiel. „Byli to přece oni, kdo ho drakům zprvu nabízel. Připadá mi to z jejich strany děsně… nekoncepční. Ale, na druhou stranu, i Teggius říkal, že byl u toho, když Padlí o Rawantovi mluvili. Dokonce si ho malovali. Aisus ho prý chce proto, aby s ním mohl kšeftovat.“

„Taková poptávka je voda na Dorresonův mlýn,“ řekl Arri. „Ten blbec naši rasu nenávidí a všemožně se snaží erektiadům dokázat, že je lepší diplomat než Rex. Kdyby došlo na krájení chleba a ti dva se utkali, a kdyby Rex prohrál, nedal bych za životy Arci-Tassiů ani zlámanou grešli.“

Sibiel se zamračil. „Myslíš, že na Erektiadu hrozí převrat?“

„Flebussion by se mnou asi nesouhlasil,“ povzdechl si Arri, „ale on tráví většinu času s Rexem, zatímco já mám přes Keren přehled spíš o Dorresonovi. Mám dojem, že Doresson je na konfrontaci s Rexem permanentně připravený. Dokud je zasnoubený s Keren, spoléhá se, že se to obejde bez násilí. Ale jakmile pochopí, že tento plán mu nevyjde, začne vyvádět. Předpokládám, samozřejmě, že v této fázi nastoupím já a zabiju ho a bude pokoj.“

Sibiel obrátil oči v sloup. „Tvoje sebejistota mě fascinuje. A budu doufat, že uspěješ. Kdyby se to ale přece nějak zadrhlo, dám ti oficiální pověření. Promluvíš si s Rexem jako můj vyslanec. Předáš můj dopis, ve kterém shrnu fakta, která víme od Teggia. Ty pak ústně Rexovi zdůrazníš, že Padlí na Novém Mizeonu stojí jen krůček od zničení Aliancí, a že je to jen naše zásluha, že to Aliance ještě odložila. To je snad od dalších pletek s Padlými odradí“

„Jo, ta roční lhůta je pryč, že?“ zamračil se Arri. „Draci to vědí. Ale právě proto, že se nic drastického nestalo, si myslím, že v tomto ohledu Alianci podceňují.“ Tázavě se na bratra podíval. „Stejně by mě zajímalo, jak to celé chcete řešit.“

„Pracujeme na tom,“ řekl upjatě Sibiel. „Ale s ohledem na tvou bezpečnost ti o tom neřeknu. Úplně stačí, když každý den trnu, že vyvedeš nějakou blbost kvůli Keren.“

Arrakiel se zašklebil. „No, tak to trneš správně. Docela se divím, že mi chceš dát nějaký zasmolený pověření k jednání s Rexem. Hm, tak dobře. Jenom, si, prosím, dál o mně nedělej iluze. Dá mi hodně práce Rexovi na plnou hubu neříct, že jeho generál je sketa.“

Sibiel se škodolibě usmál. „Vážně je čas, abys dospěl. Posuzuješ všechno jenom ze svého úhlu.  Uvědom si, že i Dorreson dělá to, co dělá, pro dobro Erektiadu. Přinejmenším je o tom přesvědčený. Dokonce i kdyby se snažil Rexe sesadit, má právo se o to pokusit, ať se nám to líbí nebo nelíbí. Dorreson nemůže za to, že jsi proti němu osobně zaujatý.“     

Arri konsternovaně rozhodil rukama. Bratrův objektivní a „zralý“ náhled na věc ho pořádně štval. „No jasně! Jako kdybych od tebe čekal, že mě podpoříš!“

***

Přeletěli nad mozaikou obdělaných polí k šedivému vojenskému komplexu.

„Teggius byl na cestě z laboratoří do dílen, když jsem s ním mluvil. Slíbil, že si udělá čas,“ řekl Sibiel, jakmile přistáli před hangárem s doširoka otevřenými vraty. Z budovy se ozývalo bzučení, bouchání, rachot, ve vzduchu byl cítit motorový olej i spálená guma.

„To je od něho moc šlechetné,“ zabručel nasupeně Arri. Byl na Teggia zvědavý. Za krátkou dobu, co znal Essia, se naučil mít ho rád. Nertega vídal celý život a bral ho jako inventář domu. Spolehlivého, mlčenlivého a nudného zaměstnance svého otce. Dělalo se mu špatně, když si vybavil, jak nabubřele s kapitánem mluvíval, když si ještě myslel, že mu patří svět. S pubertálním „nadhledem“ Nertegovi uděloval doporučení, jak má přeorganizovat regály v rodinné zbrojnici a ten tichošlápek ho s kamennou tváří jen vyslechl. Neřekl ani slovo, přičemž si dozajista myslel něco o blbcích. Arri věděl, že vztek, který cítí, by měl přesměrovat spíš na rodiče. Proč jen nesebrali odvahu a neřekli o Nertegově pravé totožnosti svým dětem? Kdyby Owiana věděla, že Nerteg je ve skutečnosti jejím bratrancem, nikdy by se k němu nechovala s takovou přezíravostí. A kdyby Diriana znala Nertegův komplikovaný osud, dozajista by si i ona upravila žebříček hodnot a nehonila by se jen za pozlátkem a marností.  

Z šera hangáru prosvětleného sprškami rudých jisker se vynořila známá postava v černém overalu. Tatáž bledá tvář zamazaná olejovými čmouhami. Zelené oči prosvítající skrze přimhouřená víčka. Světlé vlasy stažené v decentním culíku.

„Chovej se k němu slušně,“ šeptnul Sibiel, jako kdyby vytušil, nač Arrakiel myslí. „Až si spolu promluvíte, vrať se na statek. Napíšu ten dopis pro Rexe.“ 

„Essie, Nertegu, Teggene, Teggie,“ vychrlil ze sebe Arri, jakmile je Sibiel nechal o samotě.

Chlap se křivě usmál. „Arrakiele,“ broukl a pohodil hlavou k lavičce ve stínu vysokého stromu.

Arri sebou plácnul na lavičku. „Rád tě vidím, vlastně vás oba,“ řekl. Bojoval s rozpaky. „S kým teď mluvím?“

„S Essiem,“ řekl ten chlap. „Jsem rád, že se ti podařilo Rawanta najít. Dokázal jsi něco, čemu nikdo nevěřil.“

„Neměl jsem jinou možnost, když jsem to předtím tak posral,“ zakřenil se Arri. „Jak bylo na Mizeonu?“

Essius zakoulel očima. „Ta hrůza, když mi Trrisiel ukázal tebechety! Hledal jsem způsob, jak vás varovat, ale nenechali mě ani na chvíli na pokoji. Nutili mě šaškovat v chrámu a zahrabávali mě do písku. Kradl jsem součástky po jednotlivých drátech. Musel jsem hledat skulinky, abych si udělal prostor, protože mě hlídali na každém kroku. Pamatuješ, jak tě Moreta chtěla pomlít? Když jsme tehdy vešli do strojovny reaktoru, připadal jsem si jako praštěný lopatou. Odmítal jsem uvěřit, že samotná arcikněžna je schopna obětovat nevinného mentálně retardovaného chudáka. Děsilo mě, že jsem se nedokázal Hokriovi postavit a zarazit to. Zoufale jsem přemýšlel, co s tím mám dělat. Ale ty ses vrhl ke skříni a začal se přehrabovat v nářadí. Myšlenka na tvoje odhodlání dělat šílené věci mě na Novém Mizeonu udržela pohromadě.“

„Vážně?“ hekl potěšeně Arrakiel. „Debhátarové. Jací jsou?“

„Každý z nich je jiný, ale táhnou za jeden provaz. Alespoň, než jsem utekl, tak to tak bylo. Aisus je nejsilnější a nejzákeřnější. Chová se jako hovado a ještě si na tom zakládá. Původně jsem si myslel, že je to spíš póza, protože byly i chvíle, kdy reagoval skoro normálně. Pořád nemůžu uvěřit, že by byl skutečně takový blbec, aby tebechety použil. Takže to buď neměl plně pod kontrolou, nebo to udělal a v tom případě je ještě větší blbec, než jsem tušil. Grom je arogantní syčák. Díky jeho užvaněnosti jsem se dozvěděl o zajatcích v Abderanské vrchovině.  Grom miluje výzvy a rád provokuje Aisa. Je přímočarý, ale hloupý rozhodně není. Do té doby, dokud bude Aisus věci zvládat, k němu bude loajální. Huat je pragmatik a diplomat. Je zvědavý. Moc rád o věcech diskutuje. S ním bych si za jiných okolností asi rozuměl, i když je mi jasné, že je mnohem nebezpečnější než Grom. Narena je idealistka. Miluje vize lepších zítřků, snad proto, že je bohyní světla, a je ochotna pomlít do škvarků kohokoliv, kdo jí ty vize narušuje. Slyšel jsem, jak mluvila o Dirianě a Adweně. Řekla, že jsou na převýchovu staré, a že je bude třeba utratit, jakmile porodí.“  Essius si povzdechl. „Nebyl jsem ani tak šokovaný z toho, co říkala, ale spíš z jejího tónu. Tolik optimismu, že bych býval zvracel, kdyby bylo co. Potom tam máme Monetu. Patronka noci je elegantní a mlčenlivá. Zdá se pragmatická podobně jako Huat. Nemá ráda zbytečné problémy. Je z nich nejvíc osobitá a má poměr s riiberionským bohem tmy Tanakou. Zbývá Brexa. Tu jsem viděl jen jedenkrát. Bylo to při korunovaci, a to jsem byl sotva při smyslech. Záhy po převratu se stáhla na sever do ledových jeskyní. Říká se o ní, že je plachá, ale když ji něco rozruší, mění se v živelnou katastrofu.“

„Vážně očekávají, že jim Dorreson Rawanta přinese?“ zajímal se Arrakiel.

Essius pokýval hlavou. „Aisus doslova řekl: Jakmile si draci od Rawanta vezmou, co potřebují, znovu je oslovíme. Dorreson mi slíbil, že už to s Rexem nějak skoulí.“ Mluvil o slibu. Ale od té doby se situace změnila. Nevíme, jestli by Doresson na jejich návrhy skutečně přistoupil.“

„Takže, pokud řeknu Rexovi, že debhátarové očekávají, že pro ně Dorreson Rawanta získá, nebudu lhát,“ poznamenal Arri. Částečně to korespondovalo s tím, co slyšel od Keren a sice, že draci stále zcela nezatratili možnost uzavřít s debhátary spojeneckou smlouvu. Pokládal za důležité drakům naznačit, že arcidémoni o tom vědí.

„Nebudeš,“ zněla strohá odpověď. „Ale musíš pečlivě volit slova, aby to Rex nevzal tak, že se snažíš jeho generála očernit. Rex o Dorresonově smířlivosti vůči debhátarům určitě ví. Ale i kdyby se s nimi Doresson punktoval za Rexovými zády, Rex by to nikdy před někým zvenčí nepřiznal. Neukazuje svou zranitelnost.“ 

Arri vykulil oči nad tím, jak se projev jeho protějšku změnil. Rytmus zůstal stejně aristokraticky vláčný jako předtím, ale vloudil se tam sotva patrný cizí přízvuk. „Teď se mnou mluvil Teggen, že?“ ujistil se.

Teggius pobaveně nakrčil nos. „Zásah. Essius toho o dračí etiketě tolik neví. Takže jsem se rozhodl se vmísit.“

„Dva roky jsem žil jako obecný démon,“ řekl opatrně Arri. „Vzpomínám si, že na konci toho období jsem zažíval chvíle, kdy jsem skoro uvěřil, že jsem nevolník jménem Kiel. Dokonce jsem tak i myslel. Nevyčnívat, dělat jenom to, co se ode mě žádá s vědomím, že jinak mě čeká výprask. Ty jsi žil osm set let jako raisi. Vím, že otec s matkou se k tobě chovali dobře, ale mrzí mě, že jsi musel poslouchat mé hodnotné rady, co se reorganizace zbrojnice týká.“

Teggius se zašklebil. „Bylo ti třináct. Mnohem horší bylo žít jako raisi mezi raisi. Nuda. Dodržovat všechny ty klanové blbosti, na kterých si tolik zakládají.“

„Nechápu, jak jsi to mohl vydržet.“

„Bylo to otupující,“ připustil Teggius. „Ne, že by mě to ne-po-zna-me-na-lo.“ Tentokrát promluvil rychle. Sekal slova s kadencí kulometu - podle raisi kodexu stejně, jako dřív mluvíval Nerteg. 

Oba se rozesmáli. A v té chvíli Arri pochopil, že nemá s Teggiem ani jinou složkou jeho osobnosti vůbec žádný problém. „Co dělá ten druhý, když mluví ten první?“ zeptal se Arri.

„Poslouchá a kafrá do toho,“ zabručel Teggius Essiovým hlasem. Zaklepal si na spánek. „Tady.“

Arri se rozpačitě zavrtěl. „To musí být… ehm… zneklidňující.“

Teggius pokrčil rameny. „Paradoxně je to mnohem lehčí než poslouchat Ditruxovy kecy. Přísahám, že sledovat Arci-Jeenovy šílené myšlenkové pochody, mě utvrzuje v dojmu, že by mohlo být mnohem hůř.“

***

Jak na Rexovu migrénu

Arri kráčel obrovskou chodbou osvícenou křišťálovými lustry k Rexově kanceláři. Po stranách vchodu uzavřeného mléčně zakaleným letannatovým polem se rozvalovali dva draci velcí jako nákladní vznášedla. Jakmile Arriho zmerčili, hrozivě se vztyčili a vycenili zuby. Podle zeleně se lesknoucích šupin patřili do kasty Tevassonů, ze které se už po tisíciletí rekrutují příslušníci Rexovy ochranky. Traduje se o nich, že mají ten nejjemnější čich ze všech a že ti nejlepší zůstávají téměř celý život v dračí podobě, aby ho mohli co nejúčinněji používat. „Co chceš?“ zařval ten zleva.

Arri nasucho polknul a zaklonil hlavu, aby se mohl drakovi podívat přímo do obrovských očí, byť dobře věděl, že to v dračí etiketě znamená výzvu k boji. Některé z Tevassonů už potkal, když se potloukal kolem Rexe. Dokonce si s nimi vyměnil pár vtipů. Ale nikdy nedokázal rozeznat, který je který. „Musím mluvit s Rexem,“ řekl škrobeně. „Posílá mě regent mizeonských arcidémonů, arcikníže Sibiel Noris Arci-Quinn.“  

„To by mohl říct každý,“ zavrčel ten zprava.

Arri vytáhl z náprsní kapsy dopis a zamával s ním nad hlavou, těsně pod vyceněnou mordou. „Mám pověřující dopis.“

Drak zhluboka nasál vzduch. „Přicházíš z Olixu.“

„Vždyť to říkám,“ řekl Arrakiel.

Draci si vyměnili pohledy. Pak ten napravo kývnul. Načež se chodbou prohnal závan horka a ten nalevo změnil podobu. Před Arrakielem stál chlap stavěný jako menší stodola v zeleném brnění. „Tak jdeme,“ zamručel.

Letannatové pole se mezitím rozplynulo a Arrimu se otevřel výhled dovnitř. Vysoký strop podpíraly sloupy ověšené těmi nejroztodivnějšími předměty. Jen díky tomu, že ho v raném mládí zajímaly archaické palné zbraně, poznal, že jsou to děla. Různé konstrukce, různé materiály, různé velikosti. Na nejvzdálenějším konci sálu zahlédl něco jako kancelářský stůl ne nepodobný stolu, který stával v otcově kanceláři. V doprovodu strážného kráčel mezi sloupy a mohl si ukroutit hlavu, aby z vystavených exponátů stačil pochytit co nejvíc.

„Copak chce našemu Rexovi mladý Arci-Quinn?“ otázala se hezká rusovlasá žena sedící za stolem. Arri překvapeně nadskočil, když v ní poznal lady Siorettu, se kterou v poslední době trávil čas Flebussion. A sice tak často, že to Arci-Tassiové nenechali jen tak a nepokrytě si Šlupku dobírali. Sioretta dělala na Arriho dobrý dojem. Když ji zažil ve společnosti jiných draků, byla ostrá jako břitva, ale když se dívala na Šlupku, měnila se v něžného roztržitého králíčka. A Šlupkovi šlo jejich přátelství zjevně k duhu. Omládl, a dokonce o něco povyrostl.

Arri zopakoval totéž, co na chodbě, jen trochu uctivějším tónem. Dračice nakrčila nos. „Je to opravdu naléhavé?“

„Opravdu,“ potvrdil Arri.

Dračice pokrčila rameny a vstala. „Dobře,“ řekla, když Arrakiela vedla další prostornou chodbou. „Ale upozorňuji vás, mládenče, že jste si nevybral zrovna nejlepší čas. Náš král má migrénu. Sice trvá na tom, že je říši k dispozici kdykoliv, a to i v době záchvatu, protože stejně nemůže spát, ale my všichni víme, že tehdy je lepší mu nechodit pod nos.“

„Migrénu?“ vybafnul Arri. Totéž zažil s Keren během onoho krátkého sladkého období, co spolu žili na Ok-Sawonu. Vrátil se z Gwimorské prolákliny a našel svou ženu v zatemněné ložnici s ovázanou hlavou a kbelíkem u postele. Nebyla schopná ani klidně ležet, ani mluvit, jenom bolestně hekala a průběžně zvracela. Nenechal se odradit, když ho posílala pryč. Místo toho si opatrně, aby nepoškodil vejce, vlezl do postele, opřel se o polštáře a přitáhl si Keren zády ke svému hrudníku. Pomalými krouživými pohyby masíroval její krk, spánky, obočí i kořen nosu. Recitoval jí staré robustuanské léčivé verše o jinovatce na bodlácích, které znal od matky a sledoval, jak se postupně uvolňuje. Trvalo to celé hodiny, ale on neustával, dokud neucítil, že její bolesti odcházejí. Co to jenom v sobě máš? Vzdychala, celá šťastná s postupující úlevou.

„Jedná se o rodinnou zátěž?“ otázal se Arri Sioretty.    

Sioretta se na něj přísně podívala. „Nemám pověření o tom mluvit s cizinci,“ zašeptala. „Vlastně jsem vám to vůbec neměla říkat. Takže si to necháte pro sebe.“

„Jistě, madam,“ šeptnul uctivě Arri. „Neptal jsem se ze zvědavosti. Mám s průběhem těch záchvatů jisté zkušenosti. Z vlastní rodiny. Myslím, že bych mohl Rexovi pomoct.“

„S tím bych na vašem místě vůbec nezačínala, sire,“ naježila se dračice. „Pokud nechcete skončit rozpláclý na stropě stejně jako tací, kteří to zkoušeli před vámi. Náš král je na takové návrhy alergický.“  

Stanuli před dalšími dveřmi, za kterými se ozývalo děsivé vrčení. Vojáci po stranách, tentokrát v lidské podobě, se tvářili, jako kdyby je bolely zuby. Když uviděli, koho Sioretta vede, zoufale zakouleli očima. „Je to naléhavé,“ štěkla dračice.

„Na vlastní nebezpečí,“ prohodil rezignovaně jeden z nich a otevřel.

Uprostřed místnosti trůnilo kulaté hnízdo vystlané polštáři a v něm se křečovitě zmítal obrovitý drak. Ve vzduchu kysele čpěly zvratky. Okna byla pečlivě zatažená hustými závěsy. Jediným zdrojem světla byla modře blikající vodní lampička z Tenerisu.

„Sire,“ vydechla opatrně Sioretta. „Máte návštěvu. Je to prý naléhavé.“ Pak se na Arrakiela naposledy přísně podívala a odkráčela.

Zpočátku se ani nezdálo, že by drak jeho přítomnost zaznamenal. Ticho narušované hekáním a vrčením vibrovalo napětím. Arri si v duchu nadával do pitomců, že Siorettu neposlechl. Rex opravdu nevypadal, že je připravený zabývat se politikou.

„Ehm, sire?“ ozval se Arri.

„Grrrrr,“ zavrčel Rex. Obrovité tělo se zavlnilo, klínovitá hlava se otočila za Arriho hlasem. Tlama pevně sevřená, oči překryté těžkými víčky. Arriho ovanul nasládlý pach z dračích nozder. Bylo jen otázkou času, kdy se ta obrovská morda otevře a vychrlí ohnivý plivanec.

 

„Přináším dopis od regenta, sire,“ řekl Arri. „Ale možná, že bude lepší to projednat jindy.“ Usilovně se snažil, aby se mu netřásl hlas. Měl sto chutí se otočit na patě a uhánět pryč, ale jeho nohy jako by vrostly do země. Co teď?

„Grrrrr,“ zavrčel znova drak. Tentokrát to znělo mnohem zlověstněji.

Arri v panice těkal po zařízení pokoje. „Ale,“ heknul s pohledem upřeným na uklidňující modrou zář vodní lampy, „když už jsem tady, něco zkusím.“

Nadechl se spustil:

Chladivý jako jarní vánek

Sladký jako noční spánek

Závoj zapomnění z jinovatky

Halící korunky bodláků

první paprsky sluneční

Ledovou krustu rozpustí

Huňatých šupinek modrý samet

Bzukalky láká na med

 

Recitoval staré matčiny verše o jinovatce na bodlácích, a dával si záležet, aby dodržel kýžený rytmus. Protože nejen v obsahu, ale především ve stylu prezentace spočíval jejich relaxační účinek.

Drakovy křečovité pohyby se zpomalovaly. Oči zůstávaly zavřené. „Grrrr?“ zavrčení už neznělo naštvaně, spíš zvědavě.

„Mnohem účinněji by to zapůsobilo,“ odvážil se říct Arri, „kdybyste se proměnil a nechal mě namasírovat vám záda.“

„Grrrr!“ Dračí oči barvou tolik podobné očím Keren se prudce otevřely a zlostně na Arriho hleděly.

Arri si rozpačitě přešlápnul. „No vážně,“ dodal s úporností sebevraha.