Návrat na Mizeon VI. - Ditrux - 16. kapitola: Souboj pokračuje
Mizeon, sídlo Arci-Quinnů v Berizii
„Debhátarům připadá divné, že jsme ještě nekorunovali nového císaře,“ řekl Jerones. „Narena se zajímala, jestli už jsme ho vybrali. Chtěla vědět, jestli to náhodou nebude Rawantes. Taky se ptala, proč už se Rawantes nevrátil z Erektiadu. Projevila zájem se korunovace zúčastnit, takže mi kladla na srdce, abychom ji nezapomněli pozvat.“
Sibiel se narovnal na židli, odložil návrh stavební úpravy, který mu přichystal Teggius a hrozivě se na Jeronese zamračil. „Vůbec ses o tom s tou strašnou ženskou neměl bavit. Do toho, jestli máme císaře nebo ne, jí, sakra, nic není. A jak se k tobě, vůbec, dostala?“
Jerones pokrčil rameny. „Teggius, Wrella a já jsme byli dnes ráno v Kernoku. Vlastně nás tam poslala tvá matka, abychom se podívali do vaší rodinné hrobky. Izzel ji chce přestěhovat sem.“
„Aha,“ heknul Sibiel.
„Tak jsme to byli obhlídnout,“ pokračoval bezelstně Jerones, „abychom to mohli připravit. A nedaleko vašeho starého sídla jsme potkali Narenu. Vracela se z tržnice. Chtěla vědět, co děláme v jejich části města. Když jsme jí to řekli, byla otravně zvědavá. A prý, že jde s námi, protože ještě žádnou hrobku arcidémonů neviděla. Ale Wrella jí řekla, že kdyby do hrobky někdo cizí šel jen kvůli senzaci, duše našich předků se rozhněvají. Zabralo to.“
„To bylo chytré,“ usmál se škodolibě Sibiel.
„Nejdříve jsme šli do domu. Wrella si odtud chtěla vzít nějaké osobní věci a bylo přece dohodnuto, že se to smí. Pokoje v rodinném křídle byly vyrabované, ale něco jsme přece jen našli. Obrázky, co nakreslil Attesius, Wrelliny, tvoje a Dirianiny diplomy z univerzit, nějaké Owianiny emotikony, mozaiky tvé matky. Po sbírce zbraní tvého otce ani stopa, ale s tím jsme počítali. Až na závěr jsme sestoupili do hrobky. Tam bylo, naštěstí, všechno při starém. Dohodli jsme se, že přestěhujeme rakve, diamantovou stěnu a některé reliéfy ze stěn. Teggius už našel ve svahu nad lisovnou místo. Stavbu zapustíme do úbočí kopce. Bude to spíš mauzoleum než hrobka. Ještě je třeba dovézt nějaký mramor, protože tahat sem ten z Kernoku by byl nesmysl.“
„A že mi máti nic neřekla,“ poznamenal kousavě Sibiel.
Jerones se ošil. „Nechtěla tě zatěžovat. Snaží se něco dělat, aby nemusela myslet na Arrakiela. Je na tom ostrově už tři dny. A pořád žádné zprávy.“
„Já vím,“ zavrčel Sibiel. Taky byl z toho špatný. Flebussion vzkázal, že z plošiny Arriho ještě ani jednou nezahlédnul, zato Dorresona vidí skoro pořád. Drak se po ostrově promenáduje z jednoho konce na druhý jako tank. A nikdo neví, co je s Arrakielem. „Myslím, že se ten blázen někam zahrabal,“ řekl Jeronesovi. „Pokusí se Dorresona dohnat k šílenství. To on docela umí.“
Sibiel si přitáhnul zpátky Teggiovy návrhy v domnění, že je Jerones na odchodu, ale podle toho, jak přešlapoval, pochopil, že to není všechno. „Co ještě?“ houknul.
„Narena, než ji Wrella odpálkovala, mlela a mlela. Většinou hovadiny, ale něco bys asi měl vědět. Stěžovala si na Ditruxe. Prý neplní roli, kterou mu dohoda určila. Místo, aby trávil čas s debhátary v jejich paláci a obrušoval hrany, sobecky se věnuje jenom jedné z nich.“
„Jo, o tom jsem už slyšel od Huata,“ zamumlal Sibiel. „Ditrux prý našel způsob, jak udržet Brexu v klidu. Co na tom Nareně vadí?“
„Že je s ní zavřený ve sklepě. Jsou tam sami! Ve dne v noci!“ Jerones se zapitvořil, a pištivým hlasem a-la Narena, pokračoval: „Kdo ví, jaké zvrácenosti tam páchají? Hned, jak se Aisus vrátí z Tenerisu, Narena se prý postará, aby to skončilo!“
Sibiel se zlověstně ušklíbnul. „Pokud si tak příšerná osoba stěžuje na Dita, soudím, že ten pacholek, až se to zdá k nevíře, bude čistý jako sníh.“
Jerones zakoulel očima a už normálním hlasem dodal: „Wrella tvrdí, že Narena sprostě a jednoduše… žárlí.“
***
Jak inspirativní může být sklad vinných lahví
„Ne, toto je struna Gu. Máš chytit tu vedle ní, Bu,“ řekl. „Už sis zapamatovala, jak jdou po sobě?“
„He, Gu, Bu, Nu, Fu, Lu…“ recitovala a ukazovala na struny.
Ditrux sledoval její drobné prsty a přemýšlel, jaké by to bylo, kdyby mu těmi prstíky zajela do vlasů. S povzdechem tu fantazii utnul. „Ne,“ zavrtěl hlavou. „He, Gu, Mo, Nu, Fu, Lu, Bo, Ka…“ Slova mu odumřela na rtech, když si všiml, jak zaujatě špulí rty, když ho poslouchá. Nemohl se ubránit představě, jak se jich dotýká ústy. Vypadají tak svěže. Ditrux ještě nikdy nikoho na ústa nepolíbil, kromě Primery v tu ostudnou svatební noc, než se svlékli a než se Primera s odporem odtáhla.
„Dite! Posloucháš mě?“
Rychle se vzpamatoval. „Vždycky, Pohromo,“ vydechl. „Jenom teď jsem se na chvilku zasnil.“
Bree harfu zvedla. „Už to uklidím. Každý den kousek, pamatuješ?“
„Moc vytrvalá nejsi,“ dobíral si ji.
Opřela harfu o stěnu a vrátila se k lenošce, na které se povaloval. „Už je pozdě. Jsem unavená. Trochu se posuň. Roztahuješ se jak Krassiona Riiberionská.“
Se zabručením se kousek odvalil a ona se s veselým vyjeknutím zřítila vedle něj. Vlastně se položila tak, že částečně spočívala na jeho hrudníku a hlavu měla v ohbí jeho krku. Vysvobodil paži, kterou mu zalehla, a založil si ji za hlavu. Pomyslel si, že ta ženská nemá kouska svědomí. Chová se k němu, jako kdyby byl eunuch. Musí přece vědět, co s ním její blízkost dělá. Uniklo mu šokované zasyčení, když ho pohladila po tváři, zavřela oči a usnula, jako když ji do vody vhodí.
Od toho večera, co ji přemluvil k prohlídce skleníku, celá rozkvetla. Skoro každý den chodili ven. Ditrux Brexu přenášel do míst, kde byly stěny, aby ji neděsil otevřený prostor a pak teprve jí sundával šátek. Už si prohlédla obrazovou galerii, kuchyň i stáje. Koní se nemohla nabažit. Teď měl Ditrux v plánu ji vzít do altánu. To bude trochu riskantní, protože altán nemá pevné zdi. Dřevěná konstrukce je porostlá břečťanem a růžemi, ale místy je vidět ven do zahrady. Ale Ditrux věděl, že když na to půjde opatrně, Bree si zvykne. Je to jako s hraním na harfu. Každý den kousek. Bohyně na první pohled vypadala úplně v pořádku. Taky začala víc mluvit. Vyprávěla Ditovi o časech před Krvavým deštěm. O tom, jak se Moneta seznámila s Tanakou a jaký skandál z toho udělala Tanakova sestra, Krassiona. Kterak bohyně Klemena z Riiberionu nedopatřením iniciovala vyhlazení Netrebů na Tenerisu. Jak dervosská bohyně Assi-Siona uspořádala pro bohy z okolních světů velkou souděž s hledáním pokladu, ale jak ten poklad, než ho soutěžící našli, kdosi ukradl a všichni se kvůli tomu strašně pohádali, div, že z toho nebyla válka…
Ditrux si užíval její společnosti a věděl, že je to vzájemné. Každý den v myšlenkách děkoval tomu šílenci Trrisielovi, že Padlé pustil ven, protože, kdyby k tomu nedošlo, nikdy by nepoznal Bree a nikdy by nezkusil na vlastní kůži, jaké to je být šťastný. Cítil se provinile, že vytěžil z něčeho, co jiným způsobilo jen ztráty a utrpení. V koutku duše věděl, že všechno krásné jednou skončí. Bree se uzdravuje. Jakmile bude v pořádku, a to ona bude, o to se on postará, opustí ho. Co by s ním taky dělala? Proto si cenil každé minuty, kdy jí může být nablízku.
***
Erektiad, stoupání ode dna
Červi. Tencí jak tužka a dlouzí jak stébla trávy. Černí jako smůla. Plazili se po jeho nahém těle a zavrtávali se pod kůži. Chtěl vstát a setřepat je, ale z nějakého důvodu se nedokázal pohnout. Rozhodl se řvát o pomoc. Otevřel pusu, ale okamžitě mu do ní vlezli. Cítil, jak se mu soukají do žaludku a do plic. Drobné kapičky hrůzy se pozvolna slévaly do jedné obrovské záplavy, která ho pohltí. A až se tak stane, nic z něho nezbude…
Arri se s trhnutím probudil. Temno a chlad a ticho a pusto. Ležel s chaluhovém houští na dně moře. Plíce měl naplněné hořkou mořskou vodou. Uvědomil si, že usnul. To, sakra, neměl v plánu. Byl skoro zázrak, že zůstal u dna a že ho neodnesl mořský proud kdoví jak daleko. Jen své vnitřní magii evidentně pracující nad rámec jeho bdělého stavu, vděčil za to, že zůstal na místě. Chaluhy otírající se o jeho tělo evokovaly sen o červech.
Jak dlouho spal? A sakra. Podíval se na displej. Blížilo se svítání. Spal noc a den. Jestli to nebylo spíš koma. Ať tak nebo tak, je čas se vynořit. Dorreson čeká. Nadšený, že martýrium vynucené stagnace končí, stoupal Arri k hladině.
Vyletěl z moře až na útes, vklínil se pod keře a chvíli se plazil. Spokojeně funěl, když na sebe cestou nabaloval hlínu a prach. Jakmile se dostal dost daleko od útesu, vylezl zpod větví a vyletěl nad terén. Teď už nemělo smysl se ukrývat před šmíráky z plošin. Klouzal nízko nad terénem až k místu, kde před pěti dny nechal v křoví kusy hadího masa. Nemusel být drak, aby ucítil sladkokyselý zápach. Paráda! Zaťal zuby a hromádku bělavého rozkládajícího se masa hýbajícího se červy (zase ti červi), nabral do dlaně. Pro rodinu se musí trpět. Roztíral po sobě ten hnus a chrčel odporem. Byl by zvracel, kdyby bylo co. V obavě, že by ten příšerný nátěr mohl obeschnout a opadat, si štědrou dávku vetřel i do vlasů a za krk. V duchu prosil své vznešené předky o odpuštění za to, že svému pěknému exteriéru, který po nich zdědil, dělá tak hrozné věci.
Sundal si řemení s pochvou a mečem, aby zkontroloval, jestli je zbraň v pořádku. Pochva byla nacucaná vodou, ale krihonitový jedenapůlručák lázeň bez úhony přečkal. Znovu si hodil meč na záda a zalezl do křoví. Pět dní byl na dně moře a z toho den a půl prospal. Naposledy se cítil tak unavený, když jako nevolník Kiel u Trrisiela nakládal na vlečku strusku z vyhaslé vysoké pece. Stočil se do klubíčka, uložil se co nejpohodlněji, jak to jen s mečem na zádech šlo, a usnul.
Probralo ho vzdálené dunění. Že by bouřka? Skrze jehličnaté větve vzhlédl k nebi. Ani mráček, jen lesklá břicha antigravitačních plošin. Dunění se blížilo a sílilo. Dorreson. S vědomím, že pátý den ještě není u konce, a že musí vydržet alespoň do zítřka, se Arri ani nehnul.
Rytmus se změnil. Dorreson zpomaloval. Arri zaklíněný v dolíku mezi kameny a keři nemohl vidět, kde přesně jeho soupeř je a jak se tváří. Zato ho velice dobře slyšel.
„Arrakielééé! Ty zbabělá opelichaná kryso! Vystrč prdel, ať ji můžu nakopat!“
Arri ani nedýchal. Pokud všechno funguje, jak má, Dorreson jeho skrýš mine. Že to z křoví nehorázně páchne? Pro draka už známá věc. Hnilobný odér ze zbytků hadí mršiny je v této části ostrova pozorovatelný už několik dní.
***
