14.07.2025 08:05

Erektiad, metropole Eriad

Noc zvolna plynula. Arri měl v plánu se vyplížit ven a konečně si promluvit s Keren, ale Arci-Tassiové to čekali a hlídali ho jako oko v hlavě. Pokaždé, když se nenápadně pomalu vypravil směrem k východu z paláce, někdo ho zadržel. Tvoje domácí vězení trvá až do rána, ty blázne! Chceš, aby tě diskvalifikovali ještě před soubojem? Tak to trvalo až do rána a Arrakielova frustrace se vyhrocovala.

Potom přišel Issak s tím příšerným oblekem.

„Tohle si na sebe nevezmu!“ zakrákoral Arri, když uviděl jásavě žlutou bojovou kombinézu.

Issak se zašklebil a hodil tu hrůzu na sedací polštář, co se povaloval u stěny. „Máš to nařízené. Uklidní tě, když ti řeknu, že tvůj soupeř bude mít oranžovou? To proto, abyste byli pro diváky dobře viditelní. Budou vás pozorovat z velké výšky. Jsou zvyklí sledovat draky a ti jsou barevní a velcí. V černém nebo v zeleném byste jim splývali s terénem.“

„Tak se vyválím v bahně,“ řekl zatvrzele Arri.

Issak se rozesmál. „V tom ti nikdo nemůže zabránit.“ 

***

Erektiad, ostrov Lamm

Portál Arriho vyplivnul na západní straně ostrova. Věděl, že ve stejné době poslali Dorresona na stranu východní. Arri si nadhodil řemení s pochvou na zádech. Zavile vzhlédl k obloze. Vysoko a těsně pod mraky pluly čtyři rozměrné výletní plošiny. Arri si dokázal představit, jak se erektiadé promenádují podél zábradlí, v jedné ruce sklenici s vitrexxem, ve druhé masovou paštičku. S otráveným zafuněním se vrátil na pevnou zem. Rozhlédl se kolem. Musí co nejdřív najít kaluž s bahnem. K jeho rozčarování byl terén vyschlý jako troud. Nejspíš tu nepršelo několik dní. Bylo chladno a fičel ostrý vítr. Arri byl odhodlaný Dorresona nejdřív unavit a teprve pak se mu chtěl postavit. Vlastně si vzal příklad z Issakova nápadu. Několik dní bude před drakem prchat, aby ho utvrdil v dojmu, že se chce souboji vyhnout. A až o tom bude Dorreson dostatečně přesvědčený, tak proti němu vyjede. Nejdřív ale musí zařídit, aby ho Dorreson se svým excelentním čichem nenašel ještě dnes.   

***

Místo, aby se vydal na průzkum, zůstal Arri tam kde přistál. Přesunul se do jehličnatého křoví a přikrčil se mezi dva velké kameny. Schovaný jako zajíc usilovně přemýšlel. Nezapomeň, že draci mají i v lidské podobě mnohem jemnější čich než arcidémoni. Mají taky lepší zrak a sluch. Jsou excelentní stopaři. Takový byl Šlupkův včerejší výčet dračích předností. Arri se tedy strýčka zeptal, jaké mají antropomorfní draci oproti arcidémonům slabiny. Flebussion se zatvářil poněkud zmateně. Po dobré hodině, co kouřil jedno cigáro za druhým a roztržitě pobíhal po sále, Šlupka zamručel: Draci na rozdíl od arcidémonů myslí i jednají víc jednoznačně. Ne, že by nebyli mazaní, ale s tím, jak jsou mazaní arcidémoni, se to nedá srovnávat. A opravdu neradi mění názor. Pokud si někoho zařadí do oblíbených, odpustí mu skoro všechno. A naopak. Souvisí to s jejich fatalismem a s tím, že se do nich jejich bohyně Kaa rozplynula. Sdílejí společně ducha bohyně a tím jí dávají novou úroveň existence. Jako její děti erektiadé věří, že jsou pevně zakotvení v pravděpodobnostním poli a jejich existence je dávno dopředu daná. No, a taky sis možná všiml, že mají rozporuplný postoj k hygieně. V lidské podobě hodně až přehnaně dbají na cokoliv, co nečistotu jen evokuje. Sprchují se třikrát denně a nejmíň dvakrát denně se převlékají. Zatímco v dračí podobě jsou jako sůsové – takže jim vůbec nevadí vyválet se v týden staré mršině.  

Arri nabral do dlaně hrst loňského jehličí. Bylo tak suché, že mu lupalo mezi prsty. Věděl, že musí najít něco, co zamaskuje jeho pach. Když mu draci v Kernoku otevírali oficiálně portál, nemohl s sebou vzít nic, protože by to ucítili. Dokonce by poznali, kdyby měl nějakou smradlavou látku v lahvičce se zataveným víčkem, na což jej Šlupka jemně upozornil. Nehledě na to, že by to byla látka, která tady na ostrově není součástí prostředí a kdyby si ji vzal, tím spíš by k sobě soupeře přilákal. Takže musí najít něco dostatečně odporného, co Dorresona odradí, ale stoprocentně místního. Na ostrově prý žádná velká zvířata nežijí, jen hadi a velcí pavouci a drobný hmyz. Škoda, to tu nejsou ani žádné pořádné výkaly. A utíká mu čas. Dorreson už je při své výkonnosti určitě v půli cesty sem. Arri se neochotně vyhrabal z úkrytu a vylezl na velký balvan, aby měl lepší rozhled. Za terénní vlnou porostlou trsy ostré trávy se v dálce modrala mořská hladina. To je nápad! Na břehu moře je v mělčině pokaždé nějaká žoužel. To by mohl využít.

Rozběhnul se tím směrem. Ani ho nenapadlo vzlétnout. Dorreson by si ho mohl všimnout. Jakmile se dostal k pásu hustě rostoucích zakrslých keřů, propasíroval se mezi ně a začal se pod jejich příkrovem plazit po břiše. Postupoval pomalu a klikatě, protože potřeboval zmizet z výhledu těm čumilům z plošin. V postupu mu bránil meč v pochvě na zádech. Každou chvíli se meč zasekl o větve, a tak celou Arriho eskapádu provázelo lupání, chrastění a praskání. Vegetace naštěstí končila až na hraně příkrého srázu. Arri se vzepřel na loktech a podíval se dolů. V hloubce pod ním s tupým šploucháním narážel příboj do skal. Žádná zastíněná mělčina v dohledu. Nedá se nic dělat. Odrazil se a skočil. Zanořil se pod hladinu. Teprve až ho ochromil chlad, došlo mu, že získal tu kýženou vláhu, po které se ve vnitrozemí tolik pídil. Teď se jen vyválí mokrý v suchém blátě a zářivá žlutá bude minulostí. Potápěl se stále níž a světla kolem ubývalo. Jeho vidění se přizpůsobilo šedým a černým tónům. Narazil na dno. Kamení, samé kamení. Arri se vznášel ve vodním sloupci, tiskl k sobě čelisti, aby se mu do pusy nenavalila odporně hořká voda. V duchu klel. Cokoliv zde najde, bude to páchnout po moři a ne tak, jako jsou cítit věci na ostrově, které sice taky jsou cítit mořem, ale ne tak intenzivně. A i když tu najde kraba nebo mořskou hvězdici, při studeném počasí se jejich těla tak brzy nerozloží. Ať udělá cokoliv, spíš Dorresona na sebe upozorní, než aby ho odradil. Jeho mysl zachvátila panika. Vzpomněl si na Keren, když se s ní viděl naposledy na plese s vyslanci z Bredeonu. Jak se mu snažila němě naznačit, aby před Dorresonem utíkal. Vypadala tak vyděšeně. Opravdu o něj měla strach. Nelíbilo se mu, že se kvůli němu trápí. Keren si zaslouží být šťastná. A to bude, když se z toho teď dostane. Takže žádné zmatky. Však on něco vymyslí.

Usilovně plaval dál, až natrefil na chomáče chaluh. Uchopil trs a zatáhnul. Z houštiny proti němu vyjel jako ruka tlustý mořský had. Arri po něm chňapl. Hadí tělo bylo dvakrát delší než on sám, ale tak slizké, že mu klouzalo mezi prsty. V poslední chvíli ho napadlo použít zuby. Zakousnul se potvoře do ocasu, na jazyku ucítil odporně kyselou krev. Nedbaje na to, jak sebou potvora mrskala, se poohlédl po chaluhách, které předtím vyrval. Někam mezitím uplavaly. V rychlosti vytrhl další a pak se s hadem v zubech a chaluhami v rukách odrazil ode dna. A cestou nahoru mu uzrál v hlavě plán. Vyletěl z vody jako koule z děla a přistál do trnitých křovin na témže místě, odkud předtím skočil. Jestli se teď Dorreson podíval na oblohu, mohl ho vidět, stejně tak pozorovatelé z plošin, ale celé to trvalo jen mžik, mohl doufat, že si toho nevšiml. Voda z kombinézy rychle stékala. Arri se rychle zavrtal pod nízké větve a důkladně se pod nimi vyválel v suchém blátě.

Chráněný vegetační clonou se plazil zpět a hada táhl sebou. Když se mu podařilo vrátit do dolíku, kde se ukrýval předtím, sundal z ramenního postroje meč a nasekal hada na malé kousky. Část nechal ve skrýši mezi křovím a zbytek rozházel co nejvíce do daleka. Dokonce si dal tu práci a dohodil až na úbočí kopců zvedajících se ke středu ostrova. Když házel, musel stát vzpřímeně a nemohl vyloučit, že ho pozorovatelé z antigravitačních plošin zaznamenají. Snad tomu pomůže zabránit, že je od hlavy po paty pokrytý hnědošedou blátivou krustou a potřísněný hadí krví. Bylo by mnohem lepší, kdyby bylo teplo. Ale během pěti dní, které tomu chtěl věnovat, se hadí maso rozloží dostatečně na to, aby začalo smrdět.  A bude smrdět na mnoha místech, o to se postaral.

 

Pak se plazil zpět tou stejnou cestičkou vylámanou pod větvemi až na sráz, odkud znovu skočil do moře. Při vědomí, že v tom studeném nevlídném prostředí musí strávit pět dlouhých dní, se vnitřně obrnil. No a co? Rawantes byl v dimenzionální kapse pohřbený celých sedm let a taky se nezbláznil.

***

Sklad vinných lahví v Ditruxově sídle v Kernoku, Mizeon

 „Nemůžu,“ odsekla. „Prostě nemůžu.“ Trůnila v novém křesle vyloženém kožešinami, na klíně talíř s plněnými sepenovými knedlíčky, ze kterých měla zprvu takovou radost a tvářila se, jako kdyby ji natahovali na skřipec. Reagovala tak pokaždé, když se ji Ditrux pokoušel přesvědčit, aby se s ním podívala ven. Tentokrát ji lákal do skleníku. Po jeho intenzivní péči kaktusy okřály. A vzácný exemplář krassiona pommylenna dovezený z Riiberionu, pojmenovaný po riiberionské bohyni světla a štěstí, dokonce nasadil na květ.

„Mám nápad,“ vyhrknul. „Chvilku počkáme, než se setmí. Potom ti pro jistotu zavážu oči a skrze otevřenou plochu zahrady tě přenesu. Až ti ve skleníku šátek sundám, slibuju, že se budeš cítit dobře. Je to tam jako v džungli, protože tam nemám jenom kaktusy, ale i odolné trnovníky z Váhází a tlustice z Wemuru.“

„Trnovníky?“ překvapeně zamávala řasami. „To máš těch ostnů na kaktusech málo?“

Rozpačitě se zašklebil. „Nemůžu si pomoct. Imponují mi organismy, co se umí bránit.“

Uraženě stiskla rty. „Hm, tak to tě asi nezajímám.“

Zakoulel očima. „Jasně,“ houknul. „Natolik mě nezajímáš, že s tebou trávím většinu dnů a nocí. A strašně se u toho přemáhám.“

„Vždyť říkám!“ štěkla.

„To byla ironie, Bree,“ odsekl. „Měl jsem za to, že při tvé erudici dokážeš ironii rozeznat.“

„To slovo neznám,“ zabručela. „Co je to e-ru-di-ce?“

„Vzdělání.“

Podrážděně nakrčila nos. Vypadala rozkošně. „Ještě, že mi nestrkáš pod nos můj věk.“

„V relikviáři jsi byla deset tisíc let, ale to se nepočítá. Jak jsi byla stará, když vás tam pradědeček zavřel?“

Předvedla mu otrávenou grimasu. „Něco kolem tří tisíc. Tak nějak.“

Zářivě se usmál. „Oproti takovému Tanakovi jsi vlastně mladice.“

„Ha!“ vybafla. „A kolik je tobě?“

Zaváhal. Je mu něco přes tři stovky, ale z nějakého důvodu, kterému sám moc nerozuměl, to před ní nechtěl zdůrazňovat. „Tsss,“ prskl. „Kdo by to počítal? Po tom, jaké mám za sebou sračky, si připadám, jako kdyby mi bylo nejmíň pět tisíc.“ Hbitě se zvedl z lenošky. „Tak co, líbí se ti můj nápad? Protože jestli ano, mám nejvyšší čas to ve skleníku připravit. Nějaké svíčky a víno a taky ty kronýšové lasturky, co jsem ti sliboval. Kuchařka mi je nechtěla dát dřív než dnes večer. Prý se musí zaležet, aby se chutě pořádně propojily.“ 

„Ještě nevím,“ zašeptala a tvář se jí vlnila potlačovanými obavami. „Když mě to popadne, udělám ti ze skleníku hromadu střepů.“

„Celou dobu tě budu držet za ruku,“ sliboval. „A kdyby to na tebe přece přišlo, jen tak nějaké živelné pohromy se neleknu.“

„Nic neslibuju,“ zašeptala.

***

Erektiad, hluboko ve vodách severního moře poblíž ostrova Lamm.

Jmenuju se Arrakiel Ysyan Arci-Quinn. Můj otec Destruktiel Norris Arci-Quinn zemřel při útěku z vězení před pěti lety. Jeho bratr Razziel Arci-Quinn je v současnosti ve vedení Aliance a je to blbec. Moje matka Izzel Roanne Arci-Quinnová je licha a pochází z Robustuy. Mám staršího bratra a tři mladší sestry. Bratr se jmenuje Sibiel Norris Arci-Quinn a je to ještě větší blbec…

Arri se zarazil. Aby zůstal při smyslech, zaměstnával se životopisem a výčtem příbuzenstva. Už ani nevěděl, pokolikáté to drmolí. Přitáhl ruku k obličeji, aby skrze zakalenou vodu viděl na displej náramkového počítače. Za chvilku bude půlnoc. A pak načne třetí den tady na dně moře. Teprve teď ocenil, že poslechl Rawanta a náramkový počítač sebou vzal. Původně se obával, že by ho díky němu mohl Dorreson vystopovat. Přirozeně s pomocí nějakých kompliců na antigravitační plošině. Ale Rawantes ho ujistil, že nulové pole napojení na pozorovatele z plošin znemožní. Nemůže podvádět ani on ani Dorreson. Arri polknul další doušek hořké vody. Už mu ani nepřipadala tak studená, protože se jeho tělo přizpůsobilo. Ale bylo tu ponuro až hrůza a ticho jako v hrobce. Jedinou atrakcí byly svítící rybky, které se v hejnech sem tam prohnaly kolem a drobní korýši s ulitami na zádech hemžící se na dně. Jednoho s pruhovanou ulitou si Arri rozmazloval. Líbilo se mu, jak vznešeně ten svůj domeček poponáší, jak urazí kousek a odpočine si než pokračuje dál, zatímco ostatní jen zmateně rejdí.

Ještě dva dny. Kdyby pomohlo skřípat zuby, skřípal by jako zjednaný. Ale musí to přečkat a pokud možno příčetný. Takže, kde jsme to skončili? Aha. Bratr. Můj bratr se jmenuje Sibiel Norris Arci Quinn…

***