Návrat na Mizeon VI. - Ditrux - 12. kapitola: Ditrux - zachránce krásky v nesnázích
„Jaké ústředí, sakra?“ houknul Ditrux cestou k paláci.
Grom pokrčil rameny. „Co já vím? Tyhle sračky má na starosti Narena. Tedy, ona úkoluje raisi, kteří zase úkolují další raisi, chápeš.“
Už byli u dveří do servisního křídla. Z otevřených oken kuchyně se linula příjemná vůně. Ditrux nasucho polknul. Náhle se z oken ozval vyděšený jekot.
-edit-20250711211351.jpg)
„Pomóc! Ztratila se mi masová roláda! Jenom jsem se otočila pro nůž a… byla pryč!“
„A mně někdo vyjedl půl táce mandlových kornoutků! Co se tu děje?“
„Áááá, tam! Tam! Viděla jsem strašidlo. Celé ze zlata!“
Grom si povzdechl. „To je celá Narena. Nemá ani špetku trpělivosti.“
***
Ditrux – zachránce krásky v nesnázích
Do Paláce Debhátarů se přenesli branou, protože Narena odmítla tahat těžký koš s nakradeným jídlem přes půl Kernoku. Ještě by se cestou něco poškodilo, tvrdila. Vidíte, jak jsou ty rohlíčky nadýchané? Jakmile se ocitli uvnitř, bohyně zmizela ve svém křídle, ani se nerozloučila, natož aby se podělila.
„Jenom, co to dostanu zpátky, udělám jim vojnu jak řemen,“ bručel pomstychtivě Ditrux. V tom frmolu se ani nestačil podívat na kaktusy. A ještě měl tomu blbci Tvilovi připomenout, aby se zaměřil na nemocnou klisnu. S hlavou plnou starostí mechanicky následoval Groma do centrální věže. Měl v plánu se uložit do jedné z houpacích sítí a konečně se po třech dnech trochu vyspat. Užasl, jak se interiér za tu chvilku jeho nepřítomnosti změnil. Místo obytné zahrady tu byla sloupová síň s vysokým stropem, který zdobila žebrová klenba. Shůry visely křišťálové lustry, ve vzduchu voněla vzácné kadidlo z Tenereisu. Po stranách podél zdí stály široké čalouněné pohovky potažené rudým plyšem. Ditrux se s povzdechem na jednu sesunul a zavřel oči.
Nemohl spát dlouho, když ho zburcoval řev. „Néééé! Néééé! Nikdý!!!“
„Funkce je rostoucí na množině M právě tehdy, když pro každé dva prvky 1 x a 2 x z množiny M platí, že je-li 1 2 x < x , pak ( ) ( ) 1 2 f x < f x .“
„Nemůžu! Já už nemůžu!“ kdosi zařval tak drásavě, až se z toho Ditovi zvedl žaludek.
„Funkce je klesající na množině M právě tehdy, když pro každé dva prvky 1 x a 2 x z množiny M platí, že je-li 1 2 x < x , pak ( ) ( ) 1 2 f x > f x .“
Ditrux zaúpěl. Tady se vážně nedá spát. Posadil se a vydal se hledat zdroj randálu. Centrální věž spojovala všechny trakty paláce. Tvořila střed komplexu uspořádaného do tvaru šesticípé hvězdy. Z každého traktu vedly do věže široké, většinou dokořán otevřené dveře. Ditrux vstoupil do dveří, ze kterých jekot vycházel. Procházel chodbami a nakukoval do místností. Překvapilo jej, že jsou prázdné. Jako kdyby v nich nikdo nebydlel. Jekot sílil. Dostal se do většího sálu, odkud vedly dveře ven na terasu, ze které navazovala tenká lávka k vedlejší budově. A na ní se vysoko nad hladinou nádrže s jedovatým ewariem potýkaly tři osoby.
„Nééé! To nééé! Pusťte měééé!“ ječela Brexa o sto šest. Vší vervou se snažila vytrhnout Monetě a Tanakovi. Oba dělali, co mohli, aby ji na lávce udrželi, Brexa je mlátila pěstmi, kousala, kopala.
Z protilehlé budovy je sledovala Narena. Pohodlně se opírala o parapet. V jedné ruce mandlový rohlíček, ve druhé růžový krémový košíček. Uličnicky na Ditruxe zamávala. „To šem žvedavá,“ zahuhňala s plnou pusou, „ještli tam žahučí!“
Ditrux se zamyslel, co by se asi mohlo stát, kdyby tam Brexa opravdu spadla. Ewarium je sice žíravina, ale ona je bohyně. Ovšem… pokud je oslabená… a zejména, pokud má sebedestrukční tendence, mohla by vyvanout.
„Nedívej se dolů! Uklidni se, nebo spadneš!“ nabádala sestru Moneta.
„Spíš nás tam shodíš všechny,“ dodal skřípavým tónem Tanaka.
-edit-20250702193007.jpg)
„Néééé! Nechtééé měééé!“ ječela dál Brexa. Ditrux snad nikdy v životě neviděl tolik koncentrovaného strachu.
„Už ji můžeš přenést? Dlouho ji neudržíme!“ křikla k Tanakovi Moneta.
„Nejde to!“ hekl Tanaka. „Je tak rozrušená, že mě tlumí!“
„Hlavně klid, Bree!“ Moneta držela Brexu z jedné strany, Tanaka z druhé. „Žádné prudké pohyby!“
Ditrux se opřel o futra a založil si paže na prsou. Vůbec se mu to nelíbilo. „Můžu nějak pomoct?“ houknul.
Moneta se k němu otočila. „Ne! Radši zmiz!“ křikla.
A v té chvíli se to stalo. Brexa využila sestřina rozptýlení, vymrštila se jako odjištěná pružina, vyletěla nad lávku a pak se s řevem zřítila dolů a s tlumeným žbluňknutím se zanořila do ewaria.
Ditrux jednal dřív, než si to stačil promyslet. S očima pevně upřenýma do místa, kde Brexa zmizela, se odrazil a letěl. Rozrazil hladinu a prodíral se prostředím hutným jako saggdový med. Viděl kolem sebe jenom stříbřitě šedou břečku. Mával rukama a nohama v naději, že Brexu nahmatá. V tak hustém prostředí se nemohla dostat daleko. Cítil, jak celé jeho tělo hoří. No, to bude řešit později. Pak do jeho boku cosi narazilo. S námahou se překulil a tápal rukama, až se mu podařilo cosi uchopit. Vlasy. Táhnul ji nahoru. Nebránila se, což ho vyděsilo ještě víc. S mlasknutím, jak ho ewarium odmítalo propustit, se Ditrux i s břemenem vznesl nad hladinu a z posledních sil se skulil na terasu, ze které předtím vystartoval.
Trochu ho zneklidnilo, že vidí rozmazaně. Ucítil, jak ho někdo zvedá. Hlasy splývaly do šumu. Nakonec všechno zmizelo.
Vzbudilo ho šimrání. Cosi ho svědilo. Na zádech, na břiše, za krkem. Chtěl se poškrábat. Zvedl ruku, byla podivně těžká. Otevřel oči a na všechno si vzpomněl. Stále ještě viděl rozmazaně, ale už to bylo o něco lepší. Ležel v královsky měkké posteli pod nadýchanými přikrývkami. Jeho hlava spočívala na voňavém polštáři. Nad ním se skláněla Moneta. „Ewarium ti naleptalo kůži na horní polovině těla a oči, ale žádný strach. Za několik dní budeš v pořádku. Škoda, že jsi opancéřovaný jenom od pasu dolů. Kdybys takový byl všude, už teď bys byl jako rybička.“
Ditruxe polila hrůza, když mu došlo, že ewarium rozpustilo jeho oblečení. Moneta viděla jeho zohavení! Nevěřícně na ni civěl, protože nechápal, jak s ním může mluvit takovým věcným tónem. Jak je možné, že se nad ním neošklíbá? Nejspíš z čiré slušnosti a ze soucitu. Napadlo jej, že Moneta musí být ještě lepší herečka, než bývala Primera.
„Je ti dobře?“ zeptala se bohyně.
Zamžikal před Monetiným pátravým pohledem. „Ehm, byl bych ti vděčný, kdybys o tom, co mám pod peřinou, nikomu… neříkala.“
Moneta zvedla obočí. „Ty s tím máš problém?“
Hořce se rozesmál. „Nejsem z toho právě nadšený. Jak se má Brexa?“ zachrčel v úsilí myslet na něco jiného.
Moneta stiskla rty a pohodila hlavou na odvrácenou stranu pokoje. Ditrux s údivem uviděl podobnou postel a v ní Brexu. Její drobné nahé tělo leželo jen tak na přikrývce, její kůže byla bílá jako sníh. Nad postelí se klenulo fialově prskající ochranné pole. „Je strašně oslabená,“ povzdechla si Moneta. „Kdybys ji nevytáhl, nejspíš by se rozpustila.“
„Kdybys nevyrušoval, nejspíš by tam ani nespadla,“ ozvalo se hašteřivým tónem ode dveří. Stála tam Narena. Na bradě měla čmouhu růžového krému.
Ani Moneta ani Ditrux ji nevzali na vědomí. „Jak může být tak moc oslabená? Myslel jsem, že berete sílu z víry věřících,“ namítnul rozmrzele Ditrux.
„Všichni kromě Brexy,“ řekla Moneta.
„Já tvrdím, že je prostě postižená,“ dodala uštěpačně Narena.
Moneta se s ní tentokrát nehádala. „Nejen, že nesnese otevřený prostor, ale ani nedokáže nasávat sílu. Už nevíme, co s ní máme dělat. Je tak vyděšená, že se pořád snaží zabít. Asi jí přeneseme zpátky do té její jeskyně.“
Ditrux si vzpomněl na setkání v jeskyni. Tehdy mu Brexa tak nemocná nepřipadala. Jenže to byla v prostředí, ve kterém se cítila bezpečně. Něco ho napadlo. „Na jižním předměstí mám dům ze zeleného mramoru. Pod ním je poctivý vinný sklep. Možná, že by se tam cítila lépe, než tady, v paláci s průsvitnými stěnami. Mohl bych ji tam vzít a…“
„Tsss,“ zasyčela ode dveří Narena. „Zbytečná námaha. A proč bys to vlastně dělal? Nevíš, že kdo se stýká s bláznem, dříve či později se zblázní taky?“ Upravila si prsty kudrlinky kolem čela a vypjala hrudník. „Co kdybys ten sklep ukázal radši mně? K vínu by se hodily slané preclíky a ta voňavá grilovaná čirikaví křidélka, co se mi už nevlezla do košíku."
