Návrat na Mizeon V. - Teggen - 3. kapitola: Strašlivá mstitelka Owiana
Nový Mizeon, Chrám debhátarů:
Atmosféra byla nabitá očekáváním. Owiana se tísnila v odlehlé části chrámu, daleko od kněžiště. Nebyla tu šance, že by se přes masu těl mohla prodrat blíž. Pohyb jí znesnadňoval těžký koš s potravinami, na jehož dně ukrývala feentexový emitor a tři hrsti matachor. Zbraně se jí podařilo ukrást těsně před útěkem v Sibielově osobní zbrojnici na Maharáví. V chrámu už nebylo k hnutí a stále přicházeli další věřící. Šeptem si navzájem sdělovali dojmy z nezvyklého zbarvení mizeonské oblohy:
Kapitán našeho klanu tvrdí, že je to bezpečnostní opatření. Dar bohů.
Modrozelená barva? Opravdu? To má jako naše nepřátele zastrašit?
Není to jen barva. Je to síť, ale vidí ji jen bohové, nebo vysoce urození raisi. Obaluje celý Mizeon.
Jistě ji vidí i náš král.
No, to jsem zvědavá, jestli o tom něco poví…
Skutečně. Ta síť spletená z jiskřících paprsků prosvítající mezi mraky Owianě vrtala hlavou. Obecní a valná většina raisi ten úkaz nevnímali jako síť, ale zaznamenali, že obloha změnila barvu. Z modré do tyrkysova. Došlo k tomu v noci ze včerejška na dnešek. Ráz naráz. Owiana usoudila, že ti, kteří si myslí, že jde o obranné opatření, mají nejspíš pravdu. Mohlo by nějak zabraňovat útoku arcidémonů z orbity? S největší pravděpodobností je ta hanebnost výplodem mysli toho proradného… podvraťáka. Jenom ať se bojí! Netuší, že úder přijde dřív, než se naděje. Nějaká pitomá síť možná zastaví arcidémony, ale Owianu ne. Udělá to, co tak dlouho chystala. Jen tak uhasí žár, který ji zevnitř spaluje. Je jí fuk, jestli ji pak chytí. Její život skončil už před dvěma lety, když ji ten bídák oblafnul a využil, aby ji odkopl. Teď jenom, jak se k němu dostat? Jediná možnost, jak se přiblížit na dostřel, je počkat do konce a zasáhnout ve chvíli, kdy bude cíl opouštět budovu. Už jednou to propásla, protože uvízla v davu uprostřed chrámu. Proto tentokrát zůstala vzadu blízko východu, aby se mohla po kázání snadno prosmýknout ven. Potom oběhne budovu a počíhá si na cíl u bočního vchodu. Jasně, mohla by zůstat venku a čekat celou dobu tam, ale nedokázala odolat možnosti se na něj podívat. Ještě alespoň jedenkrát, než ho zabije.
Dav vepředu exaltovaně zašuměl. Zdálo se, že král konečně přichází. Owiana se vytáhla na špičky, aby jí neunikl ani okamžik. Masa těl se zavlnila, jak démoni zvedli paže k pozdravení svého krále. Essius se vynořil z postranní chodby. Zahalený v bílém plášti prošel podél velké zlacené bedny naplněné černým pískem a pak stoupal po schodišti na podium a přicházel k oltáři. Plavé vlasy měl svázané v týle. Jeho tvář působila strnule a vyhasle.
Démonka v hráškově zelených šatech, která stála přímo před Owianou, se naklonila ke své sousedce a zašeptala: „Moc šťastně nevypadá.“
„No, a jak si myslíš, že by měl vypadat? Ten sňatek byl domluvený. U všech potentátů je to stejné,“ řekla jí ta druhá.
Hráškově zelená démonka pohodila hlavou. „To jo, ale je to chlap.“ Uličnicky se uchichtla. „Každý je přece rád, když jeho setba vzejde.“
„To jistě,“ broukla ta druhá. „Uvidíme, jak se bude tvářit, až se dítě narodí.“
„Takže je pravda, že je královna těhotná?“ přitočil se k nim střapatý démon v livreji klanu Arci-Klirenů.
„Okamžitě nechejte těch klepů,“ okřikl je přísně se tvářící raisi v barvách klanu Arci-Jeenů. Byl hubený, vysoký a nakrátko ostříhaný. Na tradiční šedivé uniformě nesl výložky poručíka. Mračil se, jako kdyby právě on měl za úkol dohlížet na morálku. Pak zavadil pohledem o Owianu a jeho rysy roztály. Cítila, jak si ji podrobně prohlíží. Měla na sobě podobně šedivou uniformu jako on, jen barvy na její tváři byly jiné. Zatajila dech, když se protlačil blíže k ní. „Tebe ještě neznám,“ zahlaholil a bezelstně se usmál. „A to jsem si myslel, že od Ukresiů znám všechny. Jak se jmenuješ?“
Owiana přemýšlela, co by ten raisi asi dělal, kdyby věděl, že tu uniformu ukradla ve skladišti na Maharáví. Dřív, než stačila vymyslet odpověď, se zepředu ozvaly oslavné fanfáry. Essiovo kázání začínalo.
Drazí bratři a sestry ve víře, řekl mdle Essius, sešli jsme se tu, abychom oslavili naše bohy a podělili se o radost z jejich přítomnosti. Tak jako se oni po tisíceletém spánku probudili, probouzíme se i my…
…a dál mluvil a mluvil, ale Owiana ho už neposlouchala. Zaťala zuby a pevně semkla rty. Nesmí dát najevo, jak se jí to příčí. Bylo by jedině správné, kdyby si zacpala uši, aby ten odporně monotónní hlas neslyšela. Přesto toho nebyla schopna. Uvnitř hrudi cítila bolavé bodání. V mysli se jí vynořila vzpomínka na jeho vyznání, když ho pozvala do ateliéru opravit stojan, kterému nic nebylo: Miluju tě! Ty jsi to jediné, nač myslím. Ve dne i v noci. Cokoliv dělám, cokoliv řeším, nic nedělám bez toho, abych přitom nemyslel na tebe. Obdivuju tě. Zbožňuju tě. Nikdy o tobě nepřestanu snít. O tom, jak jsi nádherná. Statečná. Umíněná. Ohromující. Jiskřivá. Jak čerstvě rozvinutá pampeliška. A přece, ty i já víme, že si tě nezasloužím… Teď teprve Owi došla k závěru, že měl pravdu. Nezaslouží si ji. Ó, jak hořce se v něm zklamala. Ten věrolomník. Podvodník. Zrádce.
Ucítila, jak jí kdosi klepe na rameno. Sakra, ten otravný raisi. „Jak jsi říkala, že se jmenuješ?“
„Taomara,“ zahuhlala a přejela prsty po plastickém reliéfu na svém emotizačním náramku, aby podpořila vyzařování důvěry. Použila jméno raisi, která k Ukresiům skutečně patří, a kterou tento raisi nejspíš i zná. Ale teď, když je ten chlap pod vlivem zářiče, o ničem z toho, co mu Owiana nabulíkuje, pochybovat nebude. Takže téměř neriskuje.
„Moc se mi líbíš,“ oznamoval ten blbec. „Doprovodím tě domů. Neuteč mi.“ Zjevně předpokládal, že z jeho pozornosti bude celá tumpachová.
Owiana nepřesvědčivě přikývla a přiložila si prst ke rtům, čímž naznačila, že chce nerušeně poslouchat.
Raisi se mlsně usmál a obrátil pozornost ke kněžišti, kde právě z Essia sundávali plášť a připravovali ho pro rituální koupel v písku veškerenstva. Owiana napjatě čekala, až se otrapa znovu zaujme tím spektáklem. Jakmile se tak stalo, začala se prodírat mezi démony směrem k východu. Narážela košem do davu, s omluvami si jím protlačovala cestu. Musí zmizet dřív, než si toho dotěra všimne.
Vůbec ji nepřekvapilo, jak po ní vyjel. Typický raisi. Bezprostřednost patří k jejich kultuře. Raisi žijí podle kodexu Cti. Je v něm dvaadvacet výrazů pro respekt, ale ani jeden pro lásku. Znají jen výraz náklonnost a myslí se tím láska mezi rodiči a dětmi, nikoliv mezi partnery. Sex berou stejně jako sport. Pouhé vybití tenze. Sňatky se uzavírají až poté, co se páru narodí dítě. Owianu ani nenapadlo se nad tím ošklíbat. Věděla, že vzhledem ke způsobu života, jaký vedou, se raisi citovým chladem chrání před zklamáním a trápením. Raisi nikdy nemají jistotu, že se jejich partner z mise vrátí. Alespoň až donedávna to tak bylo.
Po převratu raisi na společenském žebříčku povýšili. Povahově i jednáním však zůstali stejní – smrtelně loajální vůči nobilitě. Závazky vůči arcidémonům odhodili, ale okamžitě je nahradili novými. S vervou teď uctívají debhátary a oslavují krále. Nikdy nebyli příliš nápadití, protože to po nich nikdo nevyžadoval. Poškozené stavby opravili, zbořené znovu postavili – vše v identickém provedení, pouhé kopie předtím zničeného. Dál obývali sídla a pozemky bývalých pánů, jen s tím rozdílem, že se přestěhovali do pokojů pro arcidémony a do svých původních ubikací nastěhovali nové zaměstnance – obecné démony.
Owi si ulehčeně vydechla, jakmile byla z budovy venku. Měla to tu dobře zmapované, tudíž věděla, že ten bídák Essius vyjde malými dvířky zapuštěnými v pravé obvodové zdi chrámu. Nebude sám. Doprovázený ochrankou přejde k bíle nalakovanému vznášedlu. Ještě nikdy se nestalo, aby se král vznesl do vzduchu po svých nebo si otevřel portál. Owiana z řečí, které poslouchala ve městě, pochopila, že král žije úplně stejně jako jeho poddaní. Žádná magie, žádné výhody. Zpočátku si kvůli tomu myslela, že je Essius nějak blokovaný – podobně jako byl Arri omezený v době, kdy ho exkomunikovali a zavřeli do Trrisielových dílen. Pak ho ale uviděla v chrámu. I z dálky registrovala jemné fialové jiskření vyzařující z jeho těla. Takže ten bídák kdyby opravdu chtěl, mohl prásknout do bot třeba tisíckrát. Neudělal to. Místo toho se zaprodal Padlým a kurví se s tou špínou Renonou. Dokonce jí udělal dítě. Owiana si zlostně odfrkla. Jak jen mohl?
Přistihla se, jak zrychleně dýchá. Ostražitě vzhlédla k nebi, jen aby se ujistila, že tam síť stále je. Připomínala tyrkysovou pavučinu a působila trochu zlověstně. Kolem chrámu bylo pusto, jen na přistávací plošině uprostřed parku se pilot králova vznášedla opíral o bok zakotveného stroje a něco studoval v náramkovém počítači.
Owi popošla k ozdobně zastřiženým keřům lemujícím chodník vedoucí kolem pláště budovy. Znovu zkontrolovala pilota. Zdálo se, že je plně zaujatý svým počítačem. Zanořila se mezi zelené větve. Položila košík na zem. Vyskládala potraviny na zem. Vytáhla matně černou feentexovou pistoli a nastavila ji na nejvyšší výkon. Její pohyby byly metodické a úsporné. Podle toho, jak oslavný hymnus linoucí se z chrámu gradoval, obřad brzy skončí. Owiana zabořila prsty do matachor. Na dně košíku jich měla rovných šedesát. Komprimované do tvaru seschlých kuliček je hodí ochrance pod nohy. Jakmile narazí o zem, fantómy se rozvinou a zaútočí. Nevadí, že vydrží sotva pár minut, než je vojáci zlikvidují. K odvedení pozornosti to postačí. Zamaskovaná větvemi, v jedné ruce hrst matachor a v druhé pistoli, klečela Owiana na zemi a čekala.
Dozněl poslední tón. Bylo slyšet tlumené zadunění, jak se velká dveřní křídla hlavního vchodu otevřela dokořán, až narazila na fasádu. Věřící začali proudit ven. Najednou jich tu bylo plno, obklopili chrám ze všech stran. Vzájemně se proplétající útržky hovorů a smích Owianu rozčilovaly. Soustředila se na boční dvířka. Nesmí propást tu pravou chvíli.
Trhla sebou, když se dvířka konečně otevřela. Nejdříve se objevili dva raisi v uniformách, za nimi zasvítil Essiův bílý plášť. Owiana nasucho polkla. Nabrala matachory do hrsti, rozmáchla se a…pohltila ji tma.
***
Zdály se jí sny... a věděla, že sní. Prodírala se davem přeplněného tržiště, hlava jí třeštila rozrušením. Věděla, že musí něco udělat, ale nemohla si vzpomenout, co přesně. Zase do ní někdo vrazil. A znovu. Cítila, jak se po ní démoni z davu zvědavě otáčejí, jak na ni civí. Utíkala, ale kdosi ji chytil.
Vytřeštila oči, když ho poznala. Černá uniforma raisi a na tváři stejné líčení Arci-Ukresiů, jaké měla původně ona sama. Nechápala, jak se sem tak nepozorovaně dostal. Okamžitě se vzepjala ve snaze se vykroutit. Stiskl ji ještě pevněji. „Jen klid, krvežíznivko,“ šeptl. Ten hlas plný výsměchu, a nonšalantně prezentovaného opovržení. Ovšem hluboko pod tím se skrýval hluboký smutek. Owianu překvapilo, že si toho všimla až teď, ačkoliv věděla, že to tam bylo vždy, jen ona to předtím nevnímala. I tehdy, když jí v ateliéru sděloval, že oni dva nemají ani nebudou mít nic společného, tam ten smutek byl. Jeho hlas pečlivě modulovaný do neutrálního tónu kapitána arci-Quinnovské ochranky slýchala celý život. Nerteg? Skutečně je to on?
***
Probudila se v hromadě suchého listí v troskách nějaké průmyslové budovy. Byla ztuhlá chladem. Do nosu ji udeřil zápach spáleniny. Chvíli jí trvalo, než si dala dohromady, že zážitky z tržiště a z růžové koupelny byly jen snem. Takové nesmysly! Owiana se otřásla při představě, co by se stalo, kdyby se její líčení skutečně rozmazalo způsobem, který viděla ve snu. Ten sen o tlačenici na tržišti určitě vyvolaly ty nepříjemné pocity, které měla v přeplněném chrámu.
A sakra! Jak se potom dostala sem? Poslední, na co si pamatovala, bylo, jak klečí v houští a číhá na Essia…
A teď? Nohy má svázané u kotníků a ruce v zápěstí. Skrze rozbitou a zprohýbanou střechu viděla na obloze svítit tyrkysovou síť. Zářila tak jasně, že hvězdy za ní vypadaly mlhavě a mdle. Hala mohla kdysi sloužit jako skladiště. Jedna z podélných stěn byla zaskládaná velkými plechovými bednami. Zvenčí se ozval táhlý syčivý zvuk a pomalu sílil do ohlušujícího burácení. Díru ve střeše rozzářil oslnivě bílý záblesk. A znovu! A ještě. Pak se hluk zase vzdaloval, až zanikl docela a zvenčí bylo opět slyšet jen šelestění stébel trávy ve větru.
Owiana se posadila. V duchu zajásala, že ten, kdo ji sejmul, byl tak pitomý a svázal jí ruce vepředu a ne za zády. Začala uzly uvolňovat zuby. Snažila se nevrtět, aby si její únosce nevšiml, že už je vzhůru, ale šlo to ztěžka, protože listí při každém sebemenším pohybu odporně chrastilo. Trvalo to snad věky. Ať se snažila sebevíc, ty pitomé provazy ne a ne rozvázat. Musí v tom být nějaká magie, jinak to přece není možné. Se zoufalým zaúpěním se svezla zpět na zem a uštvaně oddechovala.
„Jsi vzhůru.“ Ve světlém výřezu napůl probourané zdi se objevila temně oblečená mužská postava. Hlas zněl známě. Jak se blížil k ní, Owianiny oči se přizpůsobovaly černo-šedé barevné škále noci. Konečně rozeznala jeho rysy. Nerteg s tváří pokrytou černo-zlatými arabeskami. I ve tmě viděla, jak bojovně mu planou oči. Rty měl sevřené a čelisti zaťaté. Co ten tady dělá?
„Okamžitě mě rozvaž!“ vyštěkla.
Kapitán stráže si založil paže na prsou a opřel se o zeď. „Ne, dokud mě nevyslechneš. A nekřič! Mají dobrá čidla. Odlákal jsem letku na sever, ale to neznamená, že se nevrátí.“
„Hledají nás?“ vyjekla. „Tvoje vina! Neměl ses do toho plést! Poslal tě Sibiel, abys mě našel? No jistě! Evidentně jsi to zvoral, když nás honí. Ostatně, pokud ti to vadí, můžeš zmizet – průvlakem. Určitě se i teď na smrtelném světě najde někdo, kdo volá démona! Ale já zůstanu tady! Ještě jsem neskončila.“
„Tak to se zatraceně mýlíš, krásná dámo! A hned ti povím, proč.“
***
… jenomže ty ses u ukresiovic klanu vůbec neobjevila. Další dny jsem prohledával všechny rozvaliny v Kernoku a hledal tě. Minulý týden jsem tě našel. V chrámu. V předpisové uniformě, zmalovanou jak do cirkusu a s košem, do kterého by se dal nacpat dezintegrátor střední třídy. Pochopil jsem, že nemáš šanci se skrze tu tlačenici k Essiovi dostat. Naštěstí. Snažil jsem se tě sledovat, ale přes ten nával ses mi ztratila.“
Nerteg přecházel po hangáru jako sůs v kleci a mluvil a mluvil. Owiana jej sledovala s otevřenými ústy. Kdo je ten chlap? Rezervované vystupování, strohou slovní zásobu a striktní rytmus řeči, tak typický pro raisi, zaměnil za dikci, kterou se vyznačují vzdělaní arcidémoni. Protahoval slova způsobem, jako kdyby přednášel na univerzitě, a hlas měl posazený tak nízko, jako kdyby chodil hrát feretu s tím nafrněncem Igisiem. Na co si hraje? A nejen že jinak mluvil, ale jinak se i pohyboval. Jako špatně zkrocená xira. Za tři týdny, co se neviděli, se tolik proměnil. Snad jen ta pichlavá ironie dokazovala, že je to pořád on.
„Zase tolik jsem se netrápil,“ pokračoval dál přezíravě, „protože když jsem tě nedokázal najít já, znamenalo to naději, že tě nechytí ani oni. Emotivní plastiky ti pomáhaly dělat mlhu, že? Měl jsem téměř jistotu, že to za týden zkusíš znova a že svůj plán přizpůsobíš. Byl jsem na vážkách, jestli tě mám zastavit hned, nebo jestli mám počkat, až svou dětinskou pomstu dokonáš a odnést tě k bratrovi až pak.“
„Proč?“ zasyčela. „Tak proč jsi mě zastavil?
„Protože zadání bylo změněno,“ procedil skrze zuby. „Essius není zrádce, ale spojenec. Nesmí být zabit.“
Vytřeštila na něj oči. „To je…To je…,“ zablekotala.
„Je to tak,“ řekl kousavě. „Já jsem ten poslední, který z toho má radost. Kdybych neměl absolutní jistotu, jak je právě teď Essiův život důležitý, věř mi, že bych tě nechal ho zabít.“
Neměla slov. Daleko pohodlnější by bylo uvěřit, že je to nedorozumění. Ale znala Nertega od narození. Nepochybovala, že mluví pravdu, nebo že je alespoň přesvědčený, že to, o čem mluví, je pravda. Takže Essius není zrádce? Ha! Možná nezradil arcidémony, ale pokud si s tou děvkou udělal dítě, tak ji, svou první ženu v pořadí, zradil stoprocentně. Určitě bude tvrdit, že to udělal proto, aby své roli přidal na důvěryhodnosti. Ale ona na to neskočí! V hrudi cítila díru. Před očima se jí roztančila ohnivá kola.
Obloukem k ní přiskočil. Svezl se na kolena a chytil ji za rameno. „Jen žádnou paniku. Právě teď musíš prokázat arci-Quinnovskou odolnost.“ Jeho slova se do ní zasekávala. Přestože mluvil úsečně, tvářil se skoro, jako kdyby s ní soucítil. Dlouhými štíhlými prsty ji tiskl, jeho dech ovíval její krk. „Nemůžeš se sesypat, protože to zdaleka není všechno. Jsme tu zablokovaní. Má s tím co dělat ta síť na nebi. Vytváří nulové pole na celém Mizeonu. Nejde otevřít portál. Pokoušel jsem se o to hned, co jsem tě chytil v tom křoví, ale nejde to. Museli jsme jim utéct.“
Při pomyšlení, jak ji asi dovlekl někam na periferii, se hystericky uchichtla.
„Než nastartovali vznášedla,“ pokračoval, „byli jsme pryč.“ Máchl rukou k rozbité střeše. „Pořád nás hledají. Jsou pomalí, ale vytrvalí.“
„Co průvlak?“ navrhla. Došla k praktickému závěru: Pokud je Essius nevinný, její důvod tu zůstávat pominul. „Počkáme, až nějaký smrtelník ze Země nebo z Ok-Sawonu zavolá démona a…“
Zavrtěl hlavou. „To jsem zkoušel před chvílí. I tyto koridory síť tlumí. Takže nám nezbývá, než…“ Strnul a zaskřípal zuby, jako kdyby jej zasáhla prudká křeč. Zaraženě sledovala, jak klesá na kolena. Trhaně nasával do plic vzduch. Pomalu si třesoucí rukou vyhrnul rukáv na levé paži. Na jeho předloktí se zaleskl iridiem vyložený cejch znázorňující natřikrát zalomený blesk. Střídavě se rozsvěcoval a pohasínal. Pulzoval v nepravidelném rytmu, jako kdyby signalizoval nějakou zprávu. Owiana nedokázala říct ani slovo. Poznala, co vidí, jak by ne, když se grafickými symboly zabývá celé věky. Značka Aliance. Když to skončilo, zvedl hlavu a podíval se na ni, jako kdyby si až teď uvědomil, že ho celou dobu sledovala. „Něco se stalo. Musíme někde být. Hned. Pokud mi slíbíš, že nebudeš dělat pitomosti, rozvážu tě a poletíme.“
Nakrčila nos. Měla milion otázek, ale vycítila, že teď opravdu není čas. V tom chaosu jí uvízla v paměti zmínka o létání. Vážně? Raisi přece nelétají. „Poletíme?“ vyjekla. „Ty? Ledaže já poletím a ty poběžíš za mnou.“
Místo aby odpověděl něco štiplavého, řekl: „Tak co? Můžu tě bez rizika rozvázat?“
„Udělej to. Slibuju, že proti tobě nevyjedu. Teď.“
Pochmurně se usmál. „Teď ještě ne, rozumím.“ Natáhl se po jejích poutech.
***
Navzdory jejím posměškům letěl Nerteg stejně dobře jako kterýkoliv jiný arcidémon. Owiana neochotně připustila, že mu sotva stačí. No, tak co? Otec ho zjevně neudělal kapitánem pro nic za nic. Vždyť je to oproti těm dalším hrůzám úplná muška. Owianu ani nenapadlo se ptát, kam Nerteg směřuje, jen ho apaticky následovala a v hlavě jí vířily otázky týkající se Essia, a byť se tomu snažila bránit, i otázky týkající se jejich dcery. Nakonec nezbude, aby připustila, že dceru má. Byla ještě příliš v šoku, aby k ní něco konkrétního cítila po tom, co její existenci tak dlouho vehementně popírala. Jestliže Essius skutečně nezradil, je tady vyhlídka, že až dojde k vyřizování účtů, nebude odsouzen ani popraven. Pokud zůstal spojencem arcidémonů, je tu téměř jistota, že se znovu setkají. A to znamená, že by jí mohl mít za zlé, že se jejich dítěte zřekla. Vážně. Která matka něco takového udělá? Jestliže arcidémoni debhátary porazí, Essius jí bude mít za zlé, že tak málo věřila v jeho poctivost. Téměř si přála, aby je debhátarové pozabíjeli. Alespoň by nemusela Essiovi čelit. Místo aby se starala o jejich dceru, naletěla propagandě, zahazovala se s tím zpropadeným kapitánem a všechno korunovala tím, že se pokusila Essia zavraždit. Jediné, co ji trochu uklidňovalo, bylo vědomí, že ani Essius jí nebyl věrný. Slyšela přece ty řeči v kostele o tom, že čekají s Renonou dítě. Aspoň v tomto ohledu jsou si kvit. Ale co se týká toho ostatního, Essius jí neodpustí. Možná by jí odpustil, že o něm pochybovala, ale nikdy jí neodpustí, že se zřekla Melisy. Owiana si vlastně nebyla jistá, jestli by o to odpuštění stála. Vlastně si nebyla vůbec jistá, co přesně teď k němu cítí. Už to nebyla ta horečnatě přiživovaná nenávist, pod jejímž příkrovem žila půl druhého roku. Ale láska? Láska to nejspíš taky nebyla. Možná, že Essia ve skutečnosti nikdy nemilovala. Možná, že milovala jen tu skutečnost, že je zamilovaná. Vzrušovalo ji, že je Essius pro ni zakázaný. Líbilo se jí, že s ním překračuje limity zkostnatělé arcidémoní morálky. Co on? Když jí říkal, že ji miluje, věřila mu jako nikomu na světě. Měla mu věřit dál? Selhala. Ale on taky, když si uhnal děcko s jinou. Ať už mezi nimi bylo cokoliv, teď je to v troskách. S tím nic nenadělá.
Owiana si připadala jako zatavená v ledové krustě. Letěla vstříc studenému větru. Nevěděla, co mrazí víc. Jestli vítr, nebo výčitky.
Přeletěli čemeřicová pole táhnoucí se od jižního okraje Kernoku. Obloukem obletěli Krodoší pastviny, aby se vyhnuli nové pátrací letce, a téměř vletěli do cesty jiné. Pokračovali ke skalnaté Abderanské vrchovině. Nad hustě zalesněným hřbetem se vynořil další roj vznášedel. Nerteg ostrým obloukem klesal k úbočí hory, až se snesl na malou mýtinu, které dominovala trojice obřích balvanů obrostlá popínavým křovím. Dva z nich byly o velikosti třípatrového domu a stály našikmo opřené jeden o druhý, ten třetí, o něco menší, ležel na zemi. Nerteg počkal, až se k němu Owiana připojí, a pak ukázal k úzké pěšině stoupající prudce mezi kameny. Začal šplhat vzhůru. Owiana se drápala za ním.
Těsně pod vrcholem odhrnul Nerteg křoví. Za ním se černal úzký vchod. Nerteg se protáhnul dovnitř a podal Owianě ruku, aby jí pomohl jít za ním. Překvapeně zasyčela, když uviděla, jak se uvnitř prostor rozšiřuje do klenuté chodby se schodištěm klesajícím dolů. Sestupovali celé věky. Už byli určitě dávno pod úrovní lesního terénu, když se před nimi objevily bytelné dřevěné dveře pobité železem. Nerteg přitiskl dlaň do prohlubně a cosi zašeptal. Nestalo se nic. Nerteg si povzdychl a zašeptal cosi jiného, tentokrát důrazněji. Dveře se nehlučně otevřely. Ocitli se ve velkém sále podepřeném sloupy, kolem kterých se do výše tyčily police plné knih a krystalových paměťových destiček. Jiné police byly zaplněny magickými artefakty. Owiana poznala tegrické spirály, podle kterých se dalo měřit čeření v richotonním pozadí a etewedové testery, kterými se dala stanovit hladina interní magie. Další předměty víc než cokoliv jiného připomínaly zbraně.
„Kde to jsme?“ vydechla.
„NZB,“ brouknul s očima upřenýma na věci v regálech, jako kdyby něco hledal. Vzápětí se k ní otočil. Když viděl její nechápavý výraz, neochotně dodal: „To znamená Nouzový Záchytný Bod. Základna Aliance. Podobná, jako na jiných světech.“
Nerteg k jedné polici přistoupil, a vyjmul z ní skleněnou kouli usazenou na těžkém kovovém podstavci a položil ji na kamenný stůl stojící uprostřed sálu.
Ukázala na kouli. „To je co?“
„Teleemitor. Zesilovač telepatického signálu,“ řekl. Sehnul se ke kouli a položil ruce na její povrch. „Prosím, někde se posaď a mlč. Musím poslat zprávu a potřebuji se soustředit. Kdyby se mi nepovedlo přesně zacílit, mohli by mě Padlí zachytit. To fakt nechci.“
Owiana naštvaně nakrčila nos. Mluvil s ní jako s malým děckem. Tykal jí. Stále protahoval slova jako ten nejurozenější arcidémon. Jevil se ještě divnější, než si myslela, že je. Někteří opravdu nadaní raisi dokážou díky vyššímu podílu arcidémoní krve létat, to Owiana věděla. Ale ještě nikdy neslyšela, že by uměli telepaticky komunikovat. Poraženě si odfrkla. No dobrá. Tento raisi ji pořád překvapuje. „Jestli budeš mluvit se Sibielem, řekni mu, že…“
„Ne,“ skočil jí do řeči a naštvaně se od koule odtáhl. „Nebudu mluvit se Sibielem. Komunikační mentální trasa odtud na Maharáví je trvale monitorovaná. Aisus na to najal wemurijce. Prosím, můžeš alespoň na chvilku tu svou krásnou pusinku zavřít?“
Sledovala, jak znovu položil ruce na kouli a zavřel oči. Téměř vzápětí se její povrch rozsvítil duhovými barvami. Koule se s měkkým puf uvolnila z lůžka podstavce a na šířku dlaně se nad něj vznesla. Owiana si vzpomněla, že podobnou věc už viděla. V otcově pracovně. Nerteg stále držel dlaně na měňavém plášti, jeho rty byly bílé, jak pevně je tiskl k sobě. Trvalo to snad hodinu, než ruce stáhl a koule se poslušně snesla zpět na podstavec, její barvy vyhasly. „Tak to bychom měli,“ prohodil tak tiše, že to byla spíš myšlenka.
„Řekneš mi konečně, co se děje?“
„V tom skladišti jsem dostal zprávu. Základna Maharáví byla včera přepadena. Diriana, Atesius i tvá dcera…“
„Nemám dceru!“ štěkla. Reagovala mechanicky, stejně jako reagovala pokaždé při zmínce o tom dítěti. Vzápětí se vyděšeně zajíkla, když jí došlo, v jaké souvislosti Nerteg o Melise mluví. „Co se jim stalo?“
„Diriana, Atesius, Melisa, Trixenův malý Qadren a další byli uneseni. Sem na Mizeon. Proto nejspíš přibyla na nebi ta síť. Arcidémoni chystají záchrannou misi. Pokud by o síti nevěděli, byl by z toho masakr. Myslím, že přesně to Padlí plánují. Čekají, že si arcidémoni pro děti přijdou, a nachystali pro ně past.“
Otřeseně přikývla. „Dobře. Chápu, že při útoku z orbity by je ta síť zadržet mohla, ale když půjdou portálem…“
„Nepůjde to ani z orbity ani portálem, krásko,“ odsekl. „Narazí v obou případech. Síť je patrná jenom zevnitř. Pro pozorovatele odjinud nebo z orbity je neviditelná. To, co vidíš na nebi, je jen jedna z linií obrany. Něco podobného se nachází v subprostoru – tam, kudy richotonním pozadím vedou koridory bran.“ Nerteg zakoulel očima. „Ten, kdo něco takového vymyslel, je génius.“
„Proč by to Essius dělal,“ namítla podrážděně, „jestli je na naší straně?“
Zavrtěl hlavou. „Tvůj mechanik je na takové vychytávky moc mladý. Sázel bych na Trrisiela.“
„Ten je přece mrtvý jako ostatní.“
„Ne, není, krásko. Trrisiel Arci-Nubiel je naživu a dělá neplechu. Naši se to dozvěděli z Essiovy zprávy až poté, co jsme my dva z Maharáví zmizeli. A já to zjistil ze vzkazu, který mi přeposlali od Sibiela před třemi dny. Stejně tak vím, že Rawantes byl úspěšně nalezen.“
„Jak?“ vydechla. Aspoň jedna dobrá zpráva.
„Podrobnosti neznám,“ zabručel. „Nebyl čas to rozebírat. Máme jiné starosti. Ale soudím, že s nalezením Rawanta ten útok na základnu souvisí.“
***
Kdo vůbec jsi?
Owiana bloumala mezi sloupy a zírala na artefakty v policích, aniž by cokoliv z toho skutečně viděla. Co chtějí Padlí s dětmi dělat? A co udělají s Dirianou a Adwenou, až obě porodí? Zabijí je? Pokud Essius s arcidémony spolupracuje, jak je možné, že je nevaroval? Že by o tom nevěděl? Že by nakonec neměl takovou moc, jak si Owiana doposud myslela? Jak s tím vším souvisí Trrisiel? V jakém stavu je asi Rawantes? Je po tak dlouhé době, co byl zavřený v té průrvě, šílený, jak se obával Jerones?
„Owiano, slyšela jsi, co jsem říkal?“
Trhla sebou. „Cože?“
Nerteg stál u stěny a ukazoval na dveře tak nenápadné, že téměř splývaly se zdí. „Je tu několik ložnic. Taky zásoba potravin. Ukážu ti, co a jak.“
Potřásla hlavou. „Nepotřebuju jíst ani spát,“ její hlas se třepil zlostí. Její příbuzní jsou v ohrožení a on čeká, že půjde do peřin? „Vrátím se do Kernoku.“
„Chceš se nechat chytit, abys mohla dělat sestře společnost?“
Představila si Dirianu, tu neřízenou střelu, co asi teď prožívá. Byla tak šťastná, že je konečně s Grennonem, že se na ni Owiana s ohledem na to, jak ona dopadla s Essiem, nemohla ani podívat. Diriana je snadno ovlivnitelná a nedokáže být sama. Když jsou osoby v jejím okolí veselé, je veselá i ona. Ale když jsou smutné nebo dokonce vystrašené… „Umím se o sebe postarat,“ namítla. „A vím, jak získat informace. Někdo přece musí ty zajatce hlídat. Obecní démoni o takových věcech rádi klevetí. Stačí jít na tržiště a našpicovat uši.“
„Na to zapomeň,“ přerušil ji. „Právě teď je na nohou celý Mizeon. Budou hledat důsledně. Vědí, že nemáš jak zmizet. Sibiel by mi urval koule, kdyby se ti něco stalo.“
„Na Sibiela seru!“ zařvala a odhodlaně vyrazila k východu. „Mám se cpát konzervama a čekat na posily? Ani nevíme, jestli se sem kvůli té síti dostanou!“
Pěti dlouhými kroky byl u ní. Chytil ji zezadu jako do kleští a zamumlal: „Naši ne, ale Aliance ano. Proto počkáme tady! Koordinátoři tu budou během několika hodin.“
„Ani mě nenapadne!“ Pokusila se mu vysmeknout. Kousala a škrábala. Házela sebou tak urputně, až se jí podařilo mu podrazit nohy a oba se skáceli na zem. On na zádech, ona na něm. Stále ji pevně držel. Jakmile se pokusila pokrčit nohu v koleni, aby ho mohla kopnout, rychle se překulil, až ji celou zalehl.
Vyjekla, protože ji zavalil jako hora kamení. Nepatrně se podepřel na loktech, ale její zápěstí nepustil. Okamžitě sebou začala mlít, ale nohy jí tlačil k zemi silnými stehny. „Pusť mě, ty idiote!“ zasyčela.
„Jestli chceš dělat potíže, svážu tě,“ zachraptěl.
Dívala se mu do sršících očí. Tak jasně zelených. Jeho černě a zlatě nalíčenou tvář protínaly tři hluboké škrábance, které mu udělala nehty. Vytékající krev zvolna rozpouštěla a rozpíjela bezchybné ornamenty. Barva jeho krve byla temně fialová. Téměř černá… Zatoužila vzít hadřík s rozpouštědlem a setřít krev i barvu z jeho kůže. Pár plavých pramenů mu vyklouzlo z culíku a vykouzlilo kolem hlavy stříbřitou svatozář. Jeho dech se zadrhával úsilím, jak se ji snažil udržet v klidu. „Kdo vlastně jsi?“ vydechla.
Tvář se mu zavlnila smutkem. „Přece mě znáš.“
„Neznám. Nerteg, kapitán stráže našeho domu, je raisi. Aly ty máš tmavou krev. Létáš, cestuješ portály, mentálně komunikuješ. Ví o tom Sibiel? Věděl o tom otec? Jak tu mám s tebou zůstat, když ani nevím, jestli ti můžu věřit?“
„Owiano,“ šeptl, „přísahám, že ti neublížím.“
„Jsi agent!“ štěkla a vykulila oči v náhlém pochopení. „Tvá loajalita patří Alianci. Ne arcidémonům. Jak mohl otec něco takového dopustit? Čím jsi ho oblafnul? Ten den, kdy v soudní síni napadl Lissaria, jsi tam nebyl, že? Nezadržel jsi ho, tak jako tolikrát předtím. Dostal jsi to z ústředí příkazem? Byl můj otec na odpis?“ Poslední slova už křičela. „Tak mluv! Byl?“
„Mrzí mě to,“ vydechl. „Jednání soudu bylo uzavřené. Žádný raisi tam neměl přístup.“
„Ale ty nejsi raisi!“
„Jenže kromě Destruktiela a Izzel to nikdo jiný nevěděl!“
Frustrace a smutek, které z něj čišely, ji sváděly mu uvěřit. Snažila se zrekapitulovat, co všechno o něm ví. Nemá rodinu. Nikdy se neukazuje bez líčení. Otec mu bezvýhradně věřil. A je vlastně divné, že po tom, co se Sibiel dozvěděl, že spolu spali, věřil mu dál až natolik, že ho pro ni poslal. A Owi svého bratra zná. Sibiel je všechno, jenom ne lehkomyslný. Nedávalo jí to smysl. „Jak dlouho už pro ně pracuješ?“
„Nepracuju pro Alianci. Osm set let sloužím domu Arci-Quinnů.“
„Blbost! Máš cejch. Znáš jejich skrýše. Máš kontakty! Kdo sakra jsi?“
Hořce se usmál. „Mám dokonce dva cejchy.“ Vzal její ruku a přitáhl si ji k tváři. Přiložil bříška jejích prstů na svou levou líc. A tam, pod lícní kostí, Owiana pod silnou vrstvou barvy rozmazané s krví nahmatala reliéf. Pečlivě ho zkoumala. Vypadalo to jako natřikrát přelomený šíp – podobný, jaký už viděla na jeho paži. Tento byl zarámovaný v kosočtverci. „Co to znamená?“
„Že jsem Nikdo. Vyřazený agent Aliance je mrtvý agent. Žiju prodloužený čas.“
Konečně jí to začalo dávat smysl. Destruktiel Alianci nevěřil. Vždycky tvrdil, že ta organizace je časovaná bomba. Otec byl přesně tím arcidémonem, který by byl ochotný u sebe zběhlého agenta ukrýt. „Otec tě před nimi skrýval? Osm století?“
„Přesně tak. Pokud by na to přišla řeč, nic o tom nevíš. Nechej je, aby si mysleli, že jsem Destruktiela oblafnul. Až přijdou, hlavně zůstaň klidná. Možná ti budou připadat arogantní, protože to nebudou řadoví agenti, ale koordinátoři. Neublíží ti. Jsi civilistka a patříš k vyvoleným. Dopraví tě přímo k bratrovi. Máš spoustu užitečných informací o Novém Mizeonu, které se Sibielovi budou hodit. Díky tobě bude mít jejich záchranná mise daleko větší šanci na úspěch.“
Tvářil se tak vážně, až ji z toho bolelo srdce. „Ty snad půjdeš se mnou, ne?“ ujistila se.
Křivě se usmál. „Potřebuju, abys pochopila, že na agenty nesmíš útočit.“ Pustil její zápěstí a sáhl na emotivní zářič, který měla vpletený v drdolu. „A nezkoušej žádné svoje triky.“
Odpovědi na její otázku se vyhnul. Cítila, že jí něco důležitého uniká. Vybavila si tu chvíli ve skladišti. Jak značka na jeho ruce světélkovala. „Tvůj cejch na ruce funguje jako komunikační zařízení?“
„Je to jen nouzový přijímač. Aktivuje se nezávisle na mně a odebírá interní magii. Během několika dní byl v provozu dvakrát. Takže jsem skoro na suchu.“
„Proto jsme tady? Protože jsi oslabený?“
„Nejen proto,“ zavrčel, jako kdyby ho ta otázka urážela. „Potřeboval jsem se dostat k teleemitoru, abych mohl odeslat zprávu o té síti.“
Nakrčila nos. „Takže jsi zběh Aliance, kterého naše rodina léta skrývala. Přesto máš v Alianci komplice, se kterým si vyměňuješ informace. To tam teda máte pořádnej binec.“
Jeho tvář se stáhla obavami. „Dobře, že to připomínáš. Až se tě budou ptát, za žádných okolností jim nesmíš říct, žes mě viděla přijímat zprávu skrze můj cejch. Je to důležité, Owiano. Radši pověz, že jsi byla celou dobu v bezvědomí a že ses probudila těsně, než přišli. Potřebuji, ne, já tě prosím, abys přísahala, že to tak uděláš a že se budeš chovat klidně.“
Zaujatě na něj zírala. „Co mi neříkáš? Proč je to tak důležité? Ty tu přece budeš taky…“
Kousnul se do rtu. „Jistě.“
Zněl až příliš přesvědčivě. Zaslechla výstražné zvony. Uvědomila si, co z toho, co jí pověděl předtím, vyplývá. Je osm set let na útěku. Před Aliancí. Je známo, že pokud Aliance někoho odepíše, je veškerá naděje marná. A přesto všechno Nerteg právě teď Alianci přivolal. Udělal to, aby ji dostal do bezpečí, protože to slíbil Sibielovi a protože cítil potřebu arcidémony varovat před sítí? „Budeš s nimi mít potíže?“ zeptala bezelstně.
„To nestojí za řeč,“ brouknul ten blázen, jako kdyby vážně o nic nešlo.
Díval se na ni tak horoucně, až se jí z toho zatočila hlava. Pak prohnul rty do křehkého oblouku. Byla ohromená, když jí došlo, jak je nádherný. Zvenčí a nejspíš i zevnitř. A ona, tupá krodoší kráva, ho měla pod nosem celý život a neviděla ho.
V její umělecké fantazii se vyrojily stovky krvavých scénářů o tom, co všechno by mu mohli udělat. Unikal jim tak dlouho, že budou pěkně nasraní. Podle toho, co o Alianci slyšela, ho odvedou rovnou pod sekeru! A ten idiot je s tím v pohodě? Chystá se obětovat a ještě se snaží to před ní kamuflovat! Proč? V hlavě jí rezonovala jeho slova, která jí řekl v ateliéru poté, co je spolu Sibiel málem načapal: Nemůžeme se rozejít, když spolu nechodíme. Vybavila si hlavně ten smutek, který z toho čišel. Owiana nebyla zase tak sebestředná. Už tehdy se dovtípila, že kapitán od ní chce mnohem víc, než je mu ochotna dát, a proto to s ní vzdal. Tehdy si s tím hlavu nedělala. Byla tak posedlá pomstou, že tu skutečnost vytěsnila. Má to tu nanovo a tuplem. Nerteg je připraven umřít. Všechno vzdává. Kvůli ní! To mu nedovolí! Slabý hlásek v její mysli se snažil ji přesvědčit, že to, co se s ním stane, není její starost. Rázně ten hlásek umlčela. Je to její starost! Od chvíle, kdy ho svedla, je za něj zodpovědná. Tak. Však ona ho přinutí, aby měl důvod žít dál. Musí něco vymyslet. Něco, co agenty Aliance od té popravy odradí.
Leželi na zemi zahledění hluboko jeden do druhého. Pak dostala nápad. Řešení tak praštěné, že by mohlo fungovat. Poznal, že se v její hlavě něco děje, protože v jeho sevření nadskočila. Prolomil ticho jako první: „Musím tě pustit,“ vypravil ze sebe. Vzepřel se na rukách a kolenou, chystal se z ní vstát.
Jak se z ní pomalu zvedal, pohotově ho chytila a znovu ho strhla na sebe. „Budu se na agenty usmívat jako dobře vychovaná arcidémonka,“ broukla, „ale něco za to chci.“ Výmluvně se přiblížila rty k jeho zaťatým ústům. Ucítila, jak se tvrdé tělo nad ní napjalo.
Jemně se zavrtěla a potěšeně se zatetelila, když zaúpěl. Teď jen to nezkazit. S vervou jí vlastní na něj zaútočila. Jeho rty byly měkké a horké. Svádivě po nich přejížděla, dokud ji nevpustil dovnitř. S poraženým povzdechem ji objal…
***
