02.06.2025 07:37

Večer Sibiel stejně jako každým dnem sjel do podzemní rezidenční sekce pozdravit se s rodinou. Owianina dcerka Melisa i Brigitin syn Qadren už spali, ale Atesius číhal pod stolkem. Sibiel nedal najevo, že ho vidí. „Ahoj mami,“ řekl Izzel sedící na kanapi.

„Tessius tady není,“ řekla okatě důležitě kněžna.

„Taková škoda,“ povzdechnul si Sibiel. „Chtěl jsem mu dát pusu na dobrou noc, ale co se dá dělat?“

V té chvíli se synovec vyřítil zpod stolu, v ruce třímal dřevěný meč. „Útóóók!“ ječel tak mocně, že odrostlé xiří mládě doposud dřímající pod fonestěnou se nahrbilo a naježilo.

Sibiel zahrál překvapenou oběť a nechal se zajmout. Izzel se rozesmála.

„Babička mi četla o prastrýci Bewexovi a dýmové čarodějce z Robustuy,“ meldoval kluk. „Víš, že ho proklela, protože šlápl na ocas její kočce? A víš, že ho přečarovala v chlupatou opici? A víš, že byl opicí celých dvacet let? A víš, že on tu čarodějku nakonec porazil? Nikdo neví, kam vlastně zmizel!“

„Jo,“ uchechtl se Sibiel. Povídačky o eskapádách Quinnova levobočka Bewexe si rodina předávala jako mírně ujetý folklór. Teta Hannah se dokonce uvolila Bewexovy pestré osudy sepsat. Protože byla nadaná, čítávali je Arci-Quinnnové svým dětem jako pohádku. Najisto se ale vědělo jen to, že Bewex existoval. Zmizel někde v hlubinách Metaprostoru dřív, než se princ Quinn stačil oženit s Wertexovou, Destruktielovou a Razzielovou matkou. Všechny zvěsti o něm má rodina z nepřímých zdrojů a jsou to opravdu spíš pohádky.

Izzel zaklapla knihu a vstala. „Říkala jsem mu, že nevím, jestli dnes přijdeš,“ řekla Sibielovi. „Nedal si říct. Tvrdil, že na tebe počká. Wrella se vrátí až o půlnoci. Doučuje mladé starodwentenštinu.“

Sibiel vzal chlapce do náručí.

Kluk se zavrtěl. Oči mu plály zájmem. „Myslíš, že se Bewex někdy vrátí? Maminka říkala, že možné je všechno,“ drmolil. „Ale když se může vrátit Bewex, proč se nemůže vrátit můj táta? Proč musel umřít? Proč on, když ostatní tu pořád jsou? Proč o mém tátovi máma nikdy nemluví? Proč?“

Sibiel se na Izzel vyplašeně podíval. Už je to tady. „Zanesu tě do postele, bojovníku,“ zamručel. „Až budeš po uši v peřinách, tak ti o tvém tátovi něco povím.“

***

„Cos mu řekl?“ zajímala se Izzel, když se Sibiel z dětského pokoje vrátil.

Sibiel rozhodil rukama. „Nepoužil jsem žádná jména, ale pověděl jsem mu, že jeho otec byl hrdina. Že stejně jako dědeček a strýček umřel, když nás chránil.“

„To je vlastně pravda,“ povzdechla si Izzel. „Lissariova smrt se takto vysvětlit dá. Jenom nevím, co řekneme Melise, až se jednoho dne zeptá na to samé. Možná by bylo lepší nechat ji při tom, že její matkou je Wrella. Owiana se k ní pořád nezná. Tolik mě to trápí.“

„Já bych z toho nedělal vědu,“ řekl Sibiel. „Wrella se o malou stará jako o vlastní.“

Izzel sepjala ruce. „To je jenom špička ledovce. Owiana je jak posedlá. Snažila jsem se ji zapojit do práce, ale marně. Věčně je zavřená v ateliéru. Ani nevím, co tam pořád dělá.“

„Její emotivní plastiky ostatním pomáhají,“ namítnul.

„Ty harmonizující ano. Ale kromě nich zkouší i ty s opačným účinkem. Je to nebezpečné. Působí na krátkou vzdálenost, tak do tří metrů, ale mělo by se jí to zatrhnout zavčasu, než někoho přivede do neštěstí. A taky mám podezření, že se s někým schází. Myslím, že není ještě připravená na další vztah. Kdybych měla tušení, kdo to je, vyzvala bych tě, abys ho poslal pryč.“

„Ještě nějaké další skvělé zprávy?“ skřípavě se zasmál Sibiel. Owiana a nějaký chlap? Další lump, který ji zničí? No, paráda. „Zajdu se za ní podívat,“ řekl.

„Najdeš ji v ateliéru. Je tam stále.“

***

Nevítaný host v nevhodnou chvíli

Sibiel jemně zaklepal na dveře. Nic. Zkusil to znovu. „Owiano, můžu dál?“ Vzal za dveře, bylo zamčeno. Zamčeno? Sibiel zaklel a použil špetku vnitřní magie, aby zámek odemknul. Kouty ateliéru zaplněné stojany s plastikami a sochami překrytými plátnem tonuly v šeru. Vonělo to tu terpentýnem, sezamovým olejem, a ještě něčím povědomým… Sexem?

„Owiano, jsi tady?“

Sestra se choulila v křesle a na klíně držela náčrtník. Důsledně civěla na papír a rychlými tahy cosi kreslila. Vzpurně vzhlédla.

 „To snad vidíš.“

Byla rozcuchaná a vypadala, jako kdyby právě vylezla z postele. Až na to, že v ateliéru žádnou neměla. Ještě před týdnem, kdy ji Sibiel viděl naposledy, Owiana působila stejně přepadle a zoufale jako obvykle. Ale teď? Sršela energií a odhodláním. Ať už tu změnu způsobilo cokoliv, zdálo se, že jí to prospívá. Jenže totéž si myslel i u Essia a jak to dopadlo.

„Bylo zamčeno,“ řekl. „Máti se nelíbí, jak se od nás odtahuješ. Chtěl jsem mít jistotu, že jsi v pořádku.“

„Samozřejmě, že jsem,“ řekla sžíravě. „A zamykám se proto, abych měla klid na práci. Pořád sem někdo courá a ruší mě.“

Sibiel si v rozpacích přešlápnul. „Myslíš, že jsem to nepoznal? Žes tu někoho měla?“ Když sebou vylekaně trhla, rozpačitě si odkašlal. „Podívej, já ti nechci v ničem bránit. Jenom bych byl nerad, aby sis znovu nechala zlomit srdce.“

Uštěpačně se rozesmála. „O moje srdce se neboj! To jsem dávno hodila kachnám. A co se mých avantýr týká, nepodléhám ti! Formálně jsem něco mezi vdovou a rozvedenou paničkou. Můžu si dělat, co chci.“

Sibiel si vzpomněl, jak sladká a zářivá sestra kdysi bývala. Stačilo, když se podívala a jeden měl chuť zpívat. Ani ten malér s Arrakielem ji nezlomil. Ani otcova smrt. Až ten hajzl Essius jí odebral všechen vnitřní jas. Zabere to nějaký čas, než se z toho sestra otřepe. A on na to dohlédne. Neměla pravdu, když tvrdila, že mu už nepodléhá. Dokud se znovu neprovdá, pořád je členkou této rodiny, ale nehodlal jí to vymlouvat.

Smířlivě pokýval hlavou. „Jenom si, prosím, dej pozor. Opravdu nám na tobě záleží. Všichni chceme, aby ses z toho dostala.“

***

Maharáví, ateliér intrikánky Arci-Quinnové    

„Už je pryč,“ řekla Owiana poté, co bratr odešel.

Vysoká socha v koutě zakrytá starým šedivým prostěradlem se pohnula. Nahý Nerteg sáhnul po kalhotách, které Owiana stačila na poslední chvíli odkopnout do prachu pod skříň. Rychle si přetáhnul kalhoty přes boky a vklouznul do bot. Mlčel jak ryba, ale jeho pomalovanou tvář stahoval vztek.

To není dobré, pomyslela si Owiana. Až do dneška šlo všechno podle plánu. Dál za ní každý večer chodil a zůstával do půlnoci. Téměř nemluvil. Divoce a horoucně se s ní miloval. Byl jako živelná pohroma. Krásná pohroma. Nedalo se odhadnout, nač myslí, když se jí dotýká a když ji hladí. Ale rozhodně si to užíval. Po roce beznaděje a hořkosti se Owiana opět cítila naživu. Obrysy Essiovy proradné tváře se s každým dalším Nertegovým polibkem více rozplývaly do ztracena. Vlastně by bylo fajn si kapitána ponechat. V nějakém jiném světě a jiném životě by to udělala. Jenže ona se musí posunout dál. Dříve, než se začne skutečně zajímat o to, jak vlastně Nertegova tvář vypadá bez líčení. Dříve, než jí začne záležet na tom, co si ten zpropadený kapitán myslí.

Owiana vstala a zvedla jeho zmuchlanou košili, na které předtím seděla. Když mu ji podávala, téměř jí oblečení vytrhnul z rukou. Uraženě se na něj obořila: „Proč jsi tak naštvaný? Vždyť on nic neví!“

„Nejsem naštvaný na vás, madam,“ odsekl, „ale na sebe. Jenom na sebe. Už nepřijdu. Byla to chyba a já idiot to od začátku věděl. Jenže jsem si nemohl pomoct.“

Owiana se křivě usmála. „Chyba? Ale nekecej! Líbí se ti to. Jsme spolu skvělí! Nechci, abychom se rozešli.“

„Nemůžeme se rozejít, když spolu nechodíme,“ oponoval ponuře s pohledem upřeným k zemi. V jeho hlase zavibroval smutek.

Owiana potlačila veškeré pochybnosti a skočila mu kolem krku. „Vždyť jsi ho slyšel! Řekl, že mi v ničem bránit nebude!“

„Za předpokladu, že si vyberete arcidémona nebo cizího boha,“ odvětil kousavě. Pomalu ze sebe její ruce sundal a o tři kroky ustoupil. „Váš bratr určitě neměl na mysli obyčejného raisi, sluníčko.“

Owiana překvapeně zamrkala. Tolik slov od něj naposledy slyšela, když jí vysvětloval kvadratické rovnice. Pochopila, že pokud ho opravdu chce využít, musí to udělat hned, jinak ho ztratí. „Jestli to chceš ukončit, tak dobře,“ řekla tónem uraženého děvčete. „Ale než odejdeš, něco bych od tebe potřebovala.“

***