Návrat na Mizeon - Sibiel - 6. kapitola: Essiovy záměry

31.05.2025 10:42

Nový Mizeon, statek v Abderanské vrchovině.

Essius si otřel ruce od oleje, odhodil hadr a podíval se do police, ve které se bez ladu a skladu povalovaly vyřazené součástky. Někde tady by mohlo být ložisko, kterým nahradí to vymlácené. Hrábnul do dřevěné bedničky a zasněně se probíral matně se lesknoucími ocelovými dílci. Některé pokrývaly stopy rzi, na jiných ulpíval černý povlak spečených mazadel. Tady ve staré dílně se poprvé po nekonečně dlouhé době zase cítil skutečný. I když se kácejí chrámy a maso se rve od kostí, některé věci se nemění.

Zaslechl šoupavé zvuky za zády. „Och, tady jste, Vaše Veličenstvo,“ ozval se Ewertův podlézavý hlas. „Dostali jsme z Kernoku zprávu, že se zastavíte. Lord Trrisiel vás netrpělivě očekává.“

Essiova ruka ponořená v součástkách ztuhla. „Jistě,“ zamručel. „Vyřiďte mu, že tam budu za pár minut.“

Betonová podlaha se rozezněla ostrým chvatným ťukáním. Essius zaklel. Renoniny podpatky. Už ji měl za zády. Jeho hrudník obemkly její paže. O nos se mu otřela korvabenová vůně. „Co tady děláš?“ zacvrlikala. „Nechala jsem přichystat banket. Svolala jsem příbuzné. Všichni na tebe čekají. Tvá ochranka se krmí dovezenými ústřicemi a ty se hrabeš v železném šrotu?“

Obratně se jí vykroutil a pohodil hlavou k posuvným ocelovým vratům. Venku před budovou zarostlý kopřivami odpočíval vrak starého vznášedla. Přesně téhož stroje, který tolikrát opravoval poté, co ho zřídila manželka správce budov. Už se mu podařilo odloupnout promačkanou kapotu skrývající zdevastovanou pohonnou jednotku. „Jen jsem se díval, jestli jsou tu náhradní díly. Dalo by se to opravit.“

Nevěřícně na něj civěla a pak se rozhihňala. „Ty jsi neskutečný! Máš na starosti celou říši a zajímá tě zrezivělý vehikl.“

„To je moje vina, madam,“ ozval se snaživě Ewertes. „Měl jsem ten vrak už dávno dát sešrotovat. Ovšem v poslední době na to, jaksi, nebyl čas.“

„Nechci, abyste to dávali do šrotu, Ewerte,“ řekl umíněně Essius, zatímco si z opěradla ošoupané židle bral svůj nóbl kabát. „Odtáhněte to dovnitř. Až budu mít čas, dám to do pořádku.“

„Proč?“ vyjekla Renona.

„Protože chci,“ odsekl. Konečně se na ni zpříma podíval. V tyrkysově modrých šatech a kožešinovém bolerku, se složitě spleteným účesem, ozdobená šperky z platiny a diamantů vypadala jako skutečná královna. Možná, že by se k ní dokázal chovat příjemněji, kdyby její šedivé oči nesvítily agresivním chtíčem shrábnout vše, co jen lze, za jakoukoliv cenu.

Svižným krokem zamířil z dílny ven. Cupitavě ho doběhla a chytila ho za ruku. „Počkej na mě, ty blázne,“ zasyčela.

Essius se teatrálně rozhlédl po betonovém prostranství mezi průmyslovými budovami a jízlivě se uchechtl: „Nikdo tu není. Nemáš před kým se předvádět.“

„Jsi trapný,“ zasyčela. Zpovzdálí se ozvalo tlumené Ewertovo kašlání.

Essius vytrhl ruku z jejího sevření. „Jdu za Trrisielem. Budu s ním řešit technické záležitosti. Nic pro tebe. Nechceš si jít dělat vlasy nebo tak něco?“

„Létáš sem jednou za měsíc,“ vyčítala, zatímco poskakovala po jeho boku. „A místo abys šel za mnou, diskutuješ s arciknížetem nad projekty! Jsem tvá žena, Essie! Mám nárok…“

„Na respekt,“ přerušil ji chladně. „Jo, ten jsem ti slíbil. Nic jiného. Závazek dodržuju. Nebiju tě, neurážím, dokonce umím i slušně pozdravit, pokud se ke mně ovšem nelepíš jak sikkosí med. A jen tak mezi námi,“ dodal poťouchle, „dej si pozor na jazyk. Staré tituly byly zakázány už před rokem.“

Syčivě se nadechla. Se zadostiučiněním sledoval, jak se vyděšeně ohlíží za záda.

„Nic jsem neslyšel, madam,“ houknul rozpačitě Ewertes.

„Je fajn, že spolu držíte basu,“ poznamenal mdle Essius. Renona je sice královnou, ale má tu nevýhodu, že není zdejší. Nemá to s raisi Nubielova klanu snadné. Oni jsou po převratu první mezi prvními. Paradoxně proto, že jsou spříznění s ním. Celý jeho život se obrátil prdelí nahoru. Jak moc to všechno nenávidí! Včetně své patetické, zmatené a křečovité kvazi-manželky. Bylo až komické sledovat, jak nepohodlně se Renona v roli královny cítí. Ačkoliv se zoufale snaží působit úctyhodně, připomíná pětiletou holčičku, která se navleče do matčiny plesové róby. Co si vykoledovala, to má.

Prošel podél průčelí garáží a kráčel po panelové cestě k Trrisielovým laboratořím. I když nadále držel ostrý krok, Renona se na něj lepila jako klíště. Prudce zastavil. Kývnul na nezbytně přítomného Ewerta a křikl: „Můžete jít, Ewerte, já trefím.“

Ewertes cosi zahuhlal a dal si zpátečku. Když byli konečně z doslechu, otočil se Essius k Renoně: „Jdi pryč. Já tě tam nechci!“

Raisi se nerozhodně zakymácela na svých podpatcích. Její tvář se zkroutila studem. „Všichni se na tebe těší. Je tam tvá matka, jsou tam oba tví strýčkové, hejno synovců a neteří. Slib mi, že až u Trrisiela skončíš, tak přijdeš, ano?

„A proč?“ štěkl.

„Nemůžeš mě pořád přehlížet!“ vyjekla. „Všichni ode mne očekávají, že porodím následníka!“

Hořce se usmál. Už je to tu zas. Šílený šlechtitelský plán. „Pokud ho máš porodit, tak se o to postarej. Se mnou žádné dítě mít nebudeš.“

„Oni to… poznají!“ šeptla.

V té chvíli jí bylo Essiovi skoro líto. „Kdo? Debhátarové? Nebo nubielští raisi? Když budete ty a tvůj milenec držet jazyk za zuby, nikdo nebude mít důvod pochybovat.“

„Žádného milence nemám!“

Pohrdavě ji sjel od hlavy až k patě. Většinu života trávil zalezlý mezi stroji, ale i k němu dolehly útržky klevet. Ještě když patřila ke klanu Fezzielů, proslýchalo se, že spí jen s arcidémony. Říkalo se o ní, že dokáže zamotat hlavu každému. Potrpěla si hlavně na vyšší důstojníky císařské gardy. Uspokojovalo ji, když je štvala proti sobě. Ditrux by tolik nevyjížděl proti Sibielovi, kdyby za tím nebyla ona. Když přešla ke Klirenům, stala se nejen kapitánkou Igisiovy ochranky, ale i arciknížecí souložnicí. Pak se spustila s Igisiovým levobočkem Twenem, ale rychle toho nešťastníka odkopla, jakmile zjistila, že Igisius Twena nikdy neuzná za svého. Její historie byla tak pestrá, že přiznání, že nemá milence, Essia opravdu zaskočilo. „Fakt?“ bafnul. „Tak si nějakého pořiď. Hlavně mě s tím nezatěžuj!“

Otevřela ústa, aby něco namítla, ale on jen odfrknul a nechal ji tam stát. Naštěstí už za ním dál nešla. Trrisielovy laboratoře tonuly v randálu míchaček a řinčení nářadí. Kolem stávající budovy se to hemžilo dělníky. Nové zvukově izolované pavilony, bunkr s urychlovačem částic, zkušební střelnice, chvástal se Trrisiel minule. Jak se mezi nimi Essius proplétal, ti, kteří ho poznali, valili oči a blekotali pozdravy. Každému jen kývnul. Přestože se před ním někteří klaněli, připadal si tu stejně nemístně jako v Kernoku.

Trrisiela našel v laboratoři číslo pět. Arcikníže se motal kolem montážní jámy, ve které na membráně silového pole spočíval lesklý tebechet opatřený desítkami neježených tubusů. Při pohledu na věc, která kdysi zničila celé civilizace, Essiem otřásla zimnice.

Toto je důvod, proč jsi neutekl, připomněl si v duchu. Toto byl ten důvod, proč dopustil, aby ho arcidémoni měli za zrádce. Jediný tebechet, ze kterého se Trrisiel chystá replikovat další.

„Ten plášť,“ hekl Essius jako v tranzu s pohledem upřeným na matně šedý povrch. „Co je to za materiál?“ Mnohokrát se už snažil z Trrisiela dostat nějaké podrobnosti stran konstrukce. Starý jezevec byl zatím až netypicky opatrný. Ale Essius pevně doufal, že jednou se mu pochlubí, protože nebylo mnoho takových, kteří by tomu rozuměli a kteří by to dokázali ocenit.

Trrisiel se všetečně ušklíbnul. „Není to plášť. Celý stroj tvoří tytéž mycely. Každá se strukturou podobá živému organismu.“

„Nemá to vnitřnosti?“ podivil se Essius.

„Ani plášť ani vnitřnosti,“ ujistil ho Trrisiel. „Je kompaktní, a proto nezničitelný. Korpus je kompilátem mycel s infonovým jádrem.“

„Geniální,“ zaskřehotal Essius.

„Taky si myslím,“ zamručel potěšeně Trrisiel. Ukázal ke dveřím na chodbu. „Ale teď se pojďme posadit do pracovny.“

„Co tě ke mně přivádí, synovče?“ otázal se, jakmile se uvelebili do pohodlných křesel. „Další technický oříšek? Vždyť víš, že kdykoliv rád pomohu.“ Potěšeně se usmál a v té chvíli opravdu připomínal starostlivého strýčka a ne psychopatického šílence, kterým byl. „A co tě vlastně zdrželo? Kapitán ochranky mi tvůj příchod hlásil už před hodinou. Twena znervóznilo, že ses rozhodl po areálu pohybovat sám. Neměl bys je tak lehkomyslně odhánět. Tvé bezpečí nemůžeme podceňovat. Jsi přece král.“

„Zastavil jsem se ve staré dílně,“ houknul Essius. Jeho podstata reverzního inženýra se tetelila zklamáním, že se Trrisiel u tebechetu nezdržel déle. Ovšem věděl, že kdyby se vyptával víc, mohl by vzbudit podezření. Tak zase příště, krucinál.

„Nostalgie,“ povzdechl si procítěně Trrisiel. „Taky mě to někdy chytá. Ale musíme jít dál, hochu. Tak mi pověz, co se děje.“

„Jde o stavbu paláce. Nevychází mi statické propočty pro výztuž, kterou jsem zpevnil podloží. Vzhledem k tomu, že kráter zasypávali živelně a nehutnili, nemám jistotu, co to udělá, až to skutečně zatížím novými zdmi. Křišťálové bloky jsou sakramentsky těžké. Pokud by v podzemí zůstaly vzduchové kapsy…“

„Mohlo by se to hnout a stavba Paláce by popraskala,“ dopověděl Trrisiel. „To nechceme, přirozeně. Debhátarům by se nelíbilo, kdyby se symbol jejich triumfu zřítil jak domeček z kostek.“

„Chyba nastala už na začátku,“ vybafnul Essius. „Zaváželi to živelně, a hned začali budovat základovou desku. Přišel jsem na to až ve chvíli, kdy je stavba před dokončením. Chtěl jsem to rozebrat, ale Huat mi to zarazil. Tvrdí, že to probíral s Gromem a ten prohlásil, že je to v pořádku.“

Trrisiel pokrčil rameny. „Grom je pánem hlubin. Nejspíš ví, o čem mluví.“

„Myslím si, že neví,“ zavrčel Essius. „Není architekt ani statik ba ani geolog.“

„Ty také ne, holoubku,“ usadil ho mile Trrisiel.

Essius si vjel prsty do vlasů. „Nechci být tím, na koho Aisus svalí vinu, až se to posere. Oni se mezi sebou pořád hašteří. Co když to Huat s Gromem schválně vedou tak, aby se palác zřítil a oni pak mohli říct, že jejich návrh postavit ho na kamenném návrší v Osorenu byl lepší?“

„Že by ti tolik záleželo na jejich mínění?“ ušklíbnul se Trrisiel. „Vidím, že se do toho konečně začínáš vžívat. A neměj strach, já o tvých obavách Aisovi povím. Chodí sem docela často.“ Spiklenecky si zamnul ruce. „Máme podobné zájmy. Ten tebechet mi přinesl on. Prý trčel v muzejním depozitáři na Sunisenu. Skollové úplně zapomněli, k čemu ta věc sloužila. Věřil bys tomu?“

Tomu Essius uvěřil docela rád. Skollové své agresivní historické období nechali dávno za sebou. Ta epidemie skollí chřipky je přinutila se zklidnit. Tyto úvahy si ale nechal pro sebe. Vstal. „Tak to bylo všechno, co jsem chtěl. Půjdu.“

„Počkej, ty divochu,“ zastavil ho Trrisiel. „Jak pokračuje abderanský viadukt? Co ten problém s nedostatkem krodošího masa? Co personální záležitosti?“

Essius potřásl hlavou. „Víš toho víc než já sám, strýčku. Tak proč se ptáš?“ Měl co dělat, aby se nerozkřikl. Den ze dne mu dělalo větší potíže maskovat, jak moc Trrisielem opovrhuje. Protože jeho sobecké ambice a posedlost šmírováním dovedly Mizeon tam, kde je nyní.

„Protože bych to rád slyšel od tebe. Chci si potvrdit, že jsem vsadil na správného koně,“ odpověděl samolibě Trrisiel.

***

Jejich kluzák letěl v čele formace. Essius seděl vedle Twena, který pilotoval. Dělal, že spí, aby se s Twenem nemusel bavit. Raději by letěl vlastními silami, aby ze sebe dostal vztek, ale to by mu neprošlo. Ze všech dvacíti raisi jeho „královské“ ochranky by ho stejným způsobem mohl doprovázet jedině Twen. Ti ostatní neměli na létání „naboso“ dostatek interní magie.

„Vůbec jsi nešel do paláce,“ prolomil ticho Twen. Jeho hlas zněl téměř vyčítavě. „Nedělej, že spíš,“ dodal.

„Královna se vyznamenala,“ pokračoval po chvíli. „Přichystala úplnou hostinu. Tvá teta, kdyby žila, by z ní měla radost. A nalepil se na mě starý Jedd. Stýskal si, že málo promlouváš k věřícím. Lamentoval, že se jim nelíbí, jak ignoruješ královnu. Mám ti prý vyřídit, že lid očekává, že své poslání naplníš co nejdříve.“

Essius si vybavil Jeddův nadšený obličej. Naposledy starého pánbíčkáře viděl v ten otřesný den své kvazi-svatby. Jedd stál v čele davu obecných démonů seskupených na dolním konci nádvoří, zatímco Soliss s poskoky vlekli Essia v ústrety oddávajícímu. Essius byl omámený drogami a léky proti bolesti, ale navenek mohlo jeho rozpoložení působit jako náboženské vytržení. Táhli ho ke kašně uličkou lemovanou reportéry z Bredeonu, strážkyněmi protokolu z Robustuy, vyslanci bohyně Exis z Riiberionu, pozorovateli ze Sunisenu a dalšími exoty. U kašny čekal Trrisielův poskok Hokrius jako oddávající a současně jako diákon boha Aisa. Trrisiel tam nebyl. Zpočátku si Essius lámal hlavu, jak je možné, že si starý intrikán nechává tu šaškárnu ujít. Zalezlý jako jezevec v noře, Trrisiel nepochybně všechno sledoval prostřednictvím svých kamer. Proč se neúčastní osobně, když se konečně svět točí podle jeho představ? Později si Essius všiml, že na veřejnosti se o Trrisielovi vůbec nemluví. Dokonce ani ve videxových reportážích, ani při bohoslužbách nebyla o Trrisielovi zmínka.

Pak mu to došlo. Trrisiel ani Padlí nemají zájem, aby se vědělo, že nejstarší z arciknížat genocidu přežil. Padlí chtějí všechny zásluhy za svůj návrat pro sebe a Trrisiela zase uspokojuje pocit, že ačkoliv právě on je katalyzátorem všeho dění, nikdo ho neobviňuje z masového vraždění a on si může dál nerušeně budovat Nový Mizeon bez magie.

Essius natažený v anatomicky tvarovaném sedadle vznášedla, se při vzpomínce na tu ostudnou korunovaci, a ještě ostudnější svatbu, křečovitě vzepjal. Všude se tísnily davy nadšených svatebčanů, jen kolem Hokria bylo prázdno. Podle mihotavých záblesků pozorovatelných někde na hranici zorného pole Essius na plácku kolem Hokria vytušil přítomnost debhátarů. Potom Twen přivedl Renonu nasoukanou v lila zbarvené róbě pošité těmi nejvzácnějšími temně fialovými krystalky fedrokolu. Celá ta maškaráda musela mít cenu dvou středně velkých planet. Hokrius zahájil dlouhou a nudnou bohoslužbu. Během oslavných písní, díkůvzdání a proseb Essius v duchu donekonečna umocňoval gravitační konstantu. Po bohoslužbě přišel na řadu obřad. Ten byl naštěstí dost stručný. Hokrius nejdříve vychválil klady nevěsty, následoval chvalozpěv na ženicha. Až poté, co Essisus na Hokriovu otázku hlasem zdrsnělým třemi týdny skučení a řevu zakrákoral „ano“, přitočil se k němu Ewertes s magickým klíčem a s nečekanou zručností ho zbavil omezovacího návleku na kotníku. Jakmile byl nákotník pryč, Essius s obnoveným prouděním interní magie znovu „uviděl“ to, co bylo obecným démonům a valné většině raisi skryto. Vybledlý, rozmazaný a plochý svět se vrátil do známých poměrů. Kontury se vyostřily, rozměry získaly původní hloubky, barvy důvěrně známé, syté odstíny. A hlavně: přibyly další postavy. Na stupíncích u kašny se klátili zjevně znudění debhátarové, po stranách uličky se hemžili vahanští sůsové maskovaní neviditelnými pelerínami a nahoře na balkonu bývalého Moretina solária Essius zahlédnul černé uniformy agentů Aliance. Na nebi skryta neviditelnými pancíři kroužila vznášedla reportérů z Bredeonu.

Byla to poslední chvíle, kdy měl Essius šanci se vzepřít. Kdyby v té chvíli vykřičel, že ho ke svatbě přinutili mučením, byl by možná vzápětí zemřel, ale nestal by se zrádcem. Jenže on to neudělal a v obřadu, který následoval, si nechal na hlavu nasadit korunu. Kupodivu tutéž korunu, kterou nosil Rafedaxarr a později i Lissarius. Nějaká kontinuita by se zachovávat měla, poznamenal k tomu později Grom, pán hlubin.

Essius věděl, že v ten den, kdy ze sebe přede svědky známých světů nechal udělat Renonina manžela, krále Mizeonu a velekněze a mluvčího debhátarů, se stal zrádcem. Od toho dne vyslovují vyhnanci na Maharáví jeho jméno s opovržením. Zejména Arci-Quinnové svolávají na jeho hlavu hromy a blesky. Adoptovali ho a on je takto podrazil. A Owiana? Nejspíš uplácala plastiku s jeho podobou a trefuje se do ní kortexovými šipkami. Při tom pomyšlení si Essius drásavě povzdechl.

„…pak tam byli Soliss s Hokriem,“ vyrušil jej z těžkých myšlenek Twen. Vypadalo to, že mu dělá přímo radost Essia otravovat. „Hokrius mi vnucoval do služby svého slabomyslného synovce a Soliss ze mě tahal rozumy. Chtěl vědět, s kým spíš, když to není Renona. Taky chtěl vědět, jestli jsi mu už odpustil,“ dodal nevinně Twen. „Tím svým kuním ksichtem mi skoro zkazil potěšení z dezertu. Vždyť víš, jak skvělé hrušky v karamelovém krému umí tvá tetinka Loan.“

Tetinka Loan, sestra Essiovy matky, šéfovala Moretině kuchyni snad odjakživa. Měla k rukám stádo obecných démonů, kteří pilně loupali, krájeli, míchali, ale finální podobu pokrmů mívala na starost jedině ona. Oplývala laskavou a nekonfliktní povahou, tolik odlišnou od jeho matky.

„Kuní ksicht?“ vyprsknul Essius. Nechtěl se s Twenem vybavovat, ale tentokrát si nemohl pomoct. „To si budu pamatovat.“ Soliss opravdu připomínal kunu. Spolu s Twenem, Hokriem, Tebevou a Renonou teď Soliss patřil k úzké skupině vyvolených, kteří o Trrisielově podílu na nových poměrech věděli. Essius skoro nedokázal dýchat při pomyšlení, jak moc je všechny nenávidí.

„Tak co mu mám říct, až se příště zeptá?“ naléhal Twen. „Odpustil jsi mu?“

Essius se zašklebil. „Soliss je mi u prdele. Řekni mu, co chceš.“

Právě Soliss ho držel osm týdnů ve strojovně. Lámal mu kosti ocelovými tyčemi, drásal kůži ostnatými dráty, trhal mu nehty a vybíjel zuby, pumpoval mu do žil drogy, stále dokola ho omračoval elektrošoky a budil kyselinovými postřiky. Dělal jen svou práci. Jako kapitán Trrisielovy ochranky plnil zadání svého pána a tím bylo vynutit si Essiův souhlas s korunovací a sňatkem. Soliss to vykonával s nadšením.

Teď, když se Essius podrobil, a když mu sundali neutralizátor, mohl by Solisse rozcupovat během mžiku a nejspíš by mu to nikdo nevyčítal. Soliss to věděl a byl posraný strachem. Essius ale nemůže své úsilí rozmělnit na takových podružnostech jako je odplata. Nebude si hojit ego na bezvýznamném strážném, když původcem všeho zla byl a zůstává Trrisiel.

Trrisiel Arci-Nubiel. Ten neškodný samotářský badatel. Kdo by to byl tušil, že právě on se o pád Mizeonu zaslouží nejvíc? Oblafnul úplně všechny. Nikdo neměl ponětí, že Trrisiel vyvinul technologie, díky kterým hravě obcházel všechny magické štíty císařova sídla. Celá desetiletí odposlouchával nejen rokování Rady, ze kterých se léta omlouval, ale měl dokonalý přehled o dění na ministerstvech a věděl i o cvrkotu ve Chřtánu. A byl to právě on, kdo se dokázal na dálku zkontaktovat s Padlými.

Několik dnů po Dni zkázy, kdy Essius zatvrzele odmítal se podrobit, jej z řetězů sundali a dovlekli do Trrisielovy laboratoře. Trrisiel ignoroval Essiův bídný stav i jeho očividný odpor a rozvyprávěl se, jako kdyby spolu seděli u odpolední svačiny. Určitě neřekl všechno, ale bylo toho dost: Před pěti sty lety otevřeli draci relikviář. Padlí unikli a zabíjeli jednoho prince za druhým včetně mého otce. Bylo mi jasné, že nevyhrají. Tehdy byli příliš slabí. Zatímco je Rafedaxarr lovil, sestoupil jsem do Chřtánu, abych prozkoumal tu schránku. Arcidémoni v čele se Seenem se mi smáli. Ověřovat těsnost stěn je prý zbytečné, když je zjevné, že někdo odklopil víko. Bez ohledu na posměváčky jsem v měření pokračoval. Podařilo se mi vymyslet, jaká entita by mohla projít skrze krihonitové stěny i v případě, že by víko bylo přiklopené. Musela by být podobně energetického založení jako samotní Padlí, jen o něco méně koncentrovaná. Můj odhad, že budou debhátarové odchyceni, se potvrdil. Rafedaxarr by je zvládnul i sám, ale výrazně mu pomohla i Moreta, dcera jachadei princezny Loriany. Ta malá mrcha nikdy nic nedělala zadarmo. Požádala o Razziela s Destruktielem. Nechtěla si mezi nimi vybírat. Chtěla je za manžely oba. Jenže oni z toho vyklouzli. Prohlásili, že se nesnesou dělit o jednu ženu. Tak jí můj zatracený dědeček vnutil mne. „Trrisiel je sice podivín, ale jako prvorozený mého prvorozeného je mým prvním následníkem,“ sliboval jí…

Trrisiel se pak chvíli ráchal v ryze osobních záležitostech. Stěžoval si, že jej Moreta nikdy nepochopila. Vzpomínal, jak ho zesměšňovala a jak se pokoušela s ním manipulovat. Essiovi nebylo příjemné to poslouchat. Byl by se rád Trrisiela zeptal, proč vlastně s tím manželstvím souhlasil a proč se mu nevzepřel stejně jako arci-quinnská dvojčata, ale Trrisiel byl pohlcený vyprávěním a nenechal se přerušit. Popravdě, když popisoval, jaká příkoří mu manželství s Moretou skýtalo, vypadal, že si v tom zahořklém bolestínství přímo libuje. Nikdo mě nikdy nebral vážně, kňoural. Mé návrhy na industrializaci Mizeonu císař shazoval ze stolu. Nad reformami vzdělávacího systému se radní jen ošklíbali. Pak se Rafedaxarr zapletl s mým mladším synem. Moreta se mohla zbláznit. Ani já jsem z toho úchylného poměru nebyl zrovna nadšený. Proto jsem ženu nechal, aby jim to opepřila. No, povedlo se jí to tak dokonale, až z toho Dax onemocněl. Bez Rawanta se z něj stala roztřepaná hromada hnoje… Tehdy přišel můj čas. Pod záminkou průzkumu jsem v podzemí Chřtánu otevřel několik prostorových trhlin a nalovil čerstvé flesshingové hady. Asi deset let jsem je šlechtil. Hodně mi pomohly výsledky průzkumů, které svého času dělal Destruktiel Arci-Quinn. Kdyby ten rapl tušil, jak mi jednou bude užitečný, byl by se vzteky zalknul. Učil jsem flesshingy pronikat různě pevnými materiály. Až jsem vycvičil linii, které se podařilo prostupovat krihonitovou deskou. To znamenalo, že mohli do schránky a mohli z ní i ven. Naučil jsem je sbírat a přenášet informace. Na první pohled se to zdá tak nevinné. Vždyť ty entity utkané z energie nosily jen vzkazy…

Tehdy se Trrisiel vítězně rozesmál, když Essius v reakci na jeho sdělení vyvalil oči úžasem.

Proti útěku byl relikviář zabezpečený magicky i technologicky. Nikoho ale nenapadlo ho zajistit proti průniku informací. Právě informace jsou ten fenomén stojící na hranici magie a technologie! Nikdo nemá tušení, jakou mají sílu. Vzkazy a modlitby věřících naplněné uctivým respektem a netrpělivým očekáváním dodaly debhátarům tolik síly, že dokázali zlomit pečeti a poodsunout víko.

Tehdy se Essius neudržel, a vybafnul: Proč? Proč to všechno?

Copak nevidíš, do jakého mrtvolného ticha nás Rafedaxarrova éra dovedla? Trrisiel se rozohnil. Všechno na Mizeonu jen trvalo a trvalo! Nebyl tu žádný posun vpřed! Ty tisíce obecných démonů Rafedaxarr nechal plazit se po polích, běhat kolem dobytka, dřít v zastaralých manufakturách nebo sloužit v palácích arcidémonů. Takové plýtvání! Obecní nemají žádnou interní magii. Jsou přímo ideálním stavebním materiálem pro moderní industriální civilizaci.

Essius byl už tolik šokovaný, že nedokázal své rozpoložení maskovat. Trrisiel mu vyčetl v obličeji pochybnosti a spustil: Proč musíme téměř všechno spotřební zboží dovážet, zatímco bychom si ho mohli vyrábět sami? Essius namítnul, že arcidémoni vždy stíhali potřeby obecných uspokojit docela slušně. Trrisiel oponoval, že to bylo možné jen formou zneužívání raisi, kteří pro arcidémony kradli energii na okolních světech. Essisus podotknul, že způsob, jakým raisi po staletí získávali magii, by krádeží nenazýval.

Není třeba se přít o slovíčka, durdil se Trrisiel. Bylo to trestuhodné plýtvání pracovním potenciálem! Když jsem na to Daxe i radní upozornil, řekli mi, ať na Mizeon nezavádím móresy smrtelníků. Tak jsem se rozhodl to vyřešit bez nich.

V té chvíli Essius zdeptaný pomyšlením na to, kolik krve už bylo prolito, Trrisielovi oznámil, že on žádnou nutkavou potřebu zvykat si na odlišný způsob života necítí. A že takové monstrózní plány prosazovat nebude. Jsem inženýr a reverzní inženýr. Ne sociální inženýr. Králem obecných ani mluvčím bohů se stát nechci.

Tehdy s ním Trrisiel ztratil trpělivost. Srazil ho k zemi sérií bleskových výbojů a znovu povolal Solisse a jeho partu. Další dva měsíce Essia opakovaně rvali na kusy a čekali, než se dá dohromady. Pak ho znovu dovedli k Trrisielovi. Essius byl napevno odhodlaný dál odmítat. Žádné mučení jej nedonutí, aby se stal zrádcem. Dlužil to nejen Sarimu, který za Mizeon obětoval život, ale především Owianě a její rodině.

Jak ho tedy Trrisiel nakonec „přesvědčil?“

Nejdřív mu promítnul záběry Owiany. Seděla na lavičce osvětlenými bílým umělým světlem. V pozadí byly patrné ostře členité kamenné stěny. S někým mluvila a vypadalo to, jako kdyby se dívala přímo do kamery. Nervózně se usmívala. Pak se její tvář stáhla úzkostí. Chytila se za břicho. Obraz se rozkomíhal a přiblížil, až bylo patrné jen Owianino rameno a paže. Essius pochopil, že kamera je nejspíš připevněná přímo na těle toho zatraceného špeha. Ten prevít právě pomáhal Owianě vstát… Trrisiel snímek zastavil a ukázal na Owianino břicho a řekl: Pokud nebudeš spolupracovat, upozorním debhátary, že na Maharáví už nám roste náhrada. Oni to děvče unesou. Počkají, až porodí, a pak ji zabijí. Nemusím snad dodávat, že ty už tou dobou budeš mrtvý.

Skutečnost, že má Trrisiel na Maharáví špeha, a strach o Owianu, Essia přinutily vzít rozum do hrsti. Byl ochotný jim naslibovat hory, doly. Třeba se i ožení, jen s vyhlídkou, že pak uteče na Maharáví, aby tam toho špeha chytil a zničil. Plný bezmocného vzteku se po laboratoři rozhlédl, jako kdyby hledal něco, co mu pomůže Trrisiela porazit.

A až tehdy si všiml nablýskaného stroje opatřeného desítkami tubusů rozježených do stran. Předmět obalený bublinou silového pole o velikosti krodoší krávy měkce levitoval nad nádrží zabudovanou v podlaze. Při bližším zkoumání bylo patrné, že v nádrži není kapalina, ale nějaký druh plazmy. Ta věc vypadala tak cize a zlověstně, že Essius na okamžik zapomněl na své rozhořčení. „Co to je?“ vybafnul.

„Kvarionský tebechet,“ zašvitořil Trrisiel. „Vlastně jsem se nemohl dočkat, až ti ho ukážu.“

Essius přejel očima lesklé tubusy. Připomínaly hlavně. „Je to zbraň?“

„Co jiného?“ uchichtl se Trrisiel. „Unikátní kousek. Možná poslední tebechet na světě. Je skvěle zachovalý. Pokud to dobře půjde, budu schopný ho replikovat.“

„Replikovat?“ hekl Essius vědomý si skutečnosti, že takový výraz se používá spíš v genetickém inženýrství.

„Ó ano. Kvarion byl svět, odkud pocházejí Skollové. Byl zničen přibližně před patnácti tisíci lety a říká se, že s tím měly co dělat právě tyto věcičky. Kopírují totiž samy sebe. Při proliferaci na Kvarionu tehdy zkolaboval stabilizační imperativ a…,“ Trrisiel se zarazil a mávnul rukou. „To už je jedno. Stačí, když tebechet vypustíš na svět, na kterém najde dostatek stavebního materiálu. Dokáže z něj vytěžit suroviny a pak z nich replikuje dvojče. To je ale jen jedna jeho funkce. Tou hlavní je, přirozeně, ničení nepřátelské technologie. Jakýkoliv stroj přestaví podle svého vzoru.“

Essius si představil tu věc na Maharáví, satelitu plném hornin bohatých na ty správné prvky a zatmělo se mu před očima. „Úžasné,“ řekl přiškrceně. Jen zůstaň v klidu a dál to nekomentuj, poroučel sám sobě. Nesmí poznat, jak jsi vyděšený.

Existence tebechetu a Trrisielova zjevná ochota jej použít definitivně přinutila Essia změnit postoj. Nemůže utíkat.  Souhlasil nejen se svatbou a korunovací, ale hlavně se rozhodl zůstat. Věděl, že pokud debhátarové na Maharáví nasadí tebechety, všechny arcidémony vybijí. Pokud to odkládají, nejspíš jen proto, že Trrisiel ještě nemá všechno přichystané. Jsou přesvědčení, že exulanti jsou dezorientovaní a bezmocní a že jim z Maharáví neutečou. A v jejich pýše viděl Essius naději.

Však on už to nějak vymyslí, jak to s tebechety Trrisielovi překazit. A možná se mu podaří příbuzné i varovat. Musí jim poslat zprávu, aby si tam udělali čistku a aby se na ty strašné zbraně připravili, protože pokud by on selhal…

Přesně to si slíbil těsně před tím, než se Trrisielovi konečně podvolil. Jenže od zkázy starého Mizeonu uplynul už celý rok a on zatím moc velký pokrok neudělal.

Essius otočil hlavu a nenápadně zkontroloval Twena. Raisi měl zavřené oči a povolenou čelist. Vypadalo to, že ho ta hostina zmohla. Když bylo patrné, že je Twen mimo, sáhnul Essius do kapsy a konečky prstů jemně stiskl klubko drátů a drobné fragmenty elektronických součástek, které se mu dnes podařilo vymontovat z porouchaného vznášedla. V Kernoku byl ubytovaný v jednom z paláců na předměstí, který zázrakem zkázu přečkal. V pokoji, kam ho zavírali na noc, měl ve skrýši pod parketami ukrytou pájku, kleště i několik baterií. Kradl ty věci při každé příležitosti. Sestrojit zařízení schopné vysílat až na Maharáví bude asi tak snadné jako vyrobit z barelu na naftu atomovou ponorku.

***