Návrat na Mizeon - Lissarius - 8. kapitola: Sariho nebezpečné nadání
„Kdyby Rafedaxarr vyvanul,“ narušil ticho Lissarius, „byl by z toho průšvih. Tady nemáme žádné stávající smrtelníky jako na Robustue. Už teď na Mizeonu žijí nesmrtelní geneticky pozměnění démoni. Co by se z nich stalo, kdyby je vlivem Daxova úmrtí zalila vlna božské kreativity? I ti nejnižší démoni, nevolníci, kteří o magii a kreativitě nic neví, by zmutovali do nových možná vysoce rizikových kvalit. Na něco takového není Mizeon připravený.“
Esiius se rozchechtal. „Takový binec! Hlavně aristokracie není připravena.“
„To není k smíchu, Essie,“ usadil ho ponuře Sibiel. „Populace obecného stavu čítá cirka milion kusů. Populace středního stavu včetně raisi přibližně tři sta tisíc. Představ si, že by všichni tito démoni najednou dostali impulz tvůrčí potence. Všichni by najednou ucítili naléhavou potřebu ji realizovat. Střední stav má mezi sebou pěkně početnou skupinu jedinců, kteří disponují interní magií. Dokážeš si představit, co by se z toho vyvinulo?“
„Totální rozvrat?“ broukl znechuceně Essius.
„Proto se nobilita snaží udržet Rafedaxarra při životě,“ dovtípil se Arrakiel.
„Nejhorší ovšem je, že jeho stav neunikl jeho sourozencům,“ pokračoval ve výkladu Lissarius. „Už je neomezuje přetlak Rafedaxarrovy síly. Relikviáře pozbývají pevnosti. Šlupka je musí neustále opravovat.“
Arrakiel hladce vyklouznul z lavice a začal přecházet po šatně. Závratnost toho, co se vlastně před lety stalo, ho dusila. Cítil na sobě Essiovy a bratrovy soucitné pohledy. Celé tělo ho brnělo jako před rvačkou, ale k žádné se nechystal...
Takže před dvěma roky se Rawantes v zoufalství rozhodl dobrovolně to ukončit, aby se vyhnul vynucené svatbě. Tím ovšem vyvolal císařův kolaps, což zase nabudilo k revoltě Padlé bohy. No paráda. Jen tak dál, Arrakiele. „Pořád mi nesedí,“ zaskřehotal na Lissaria, „jak tvá matka dokázala Rawanta oblbnout. A už vůbec mi nesedí, jak mohla zmanipulovat celou Radu a držet u huby samotného císaře. Buď lžeš, nebo jsi něco zásadního vynechal.“
Lissarius mlčel. Šedé stříbřité oči, tak podobné těm Arrakielovým, měl stažené to tenkých škvír, ústa zarytě sevřená. Malá místnost se dál plnila napětím.
„Jestli chceš být císařem, měl bys nám to objasnit, Sari,“ rýpnul Sibiel.
„A chceš?“ dodal suše Essius.
Lissarius se hořce usmál. „Nikdo z těch, kteří se o to derou, nemá na to, aby naštvanou šestku zvládl.“
„Pokud by se dostali na svobodu,“ řekl Arrakiel.
Lissarius se zašklebil. „Ono to vážně hrozí, protože je Rafedaxarr vyřazený. A vzpamatovat by ho mohl jedině Rawantes. Proto chci, abys ho hledal, Arrakiele.“
„Ale to může trvat staletí. Tolik času nám Padlí nedají,“ zapředl tiše Sibiel. „Je třeba je znovu uspat.
„Flebussion, Rigidus Arci-Lered, ten blb Drewenix, někdo od Arci-Fezzielů... Určitě na tom pracují. Nebo snad ne?“ ozval se Arrakiel.
Lissarius přikývnul. „Ale jistě. Šlupka se s tím pere stále. Ale Padlí stále posilují. Pokud to tak půjde dál, jednou obranu prolomí.“
Essius se podrážděně ošil. „Co pak. Apokalypsa?“
Lissarius zavrtěl hlavou. „Zbraně existují.“
„Co je to?“ vybafli Arrakiel, Essius a Sibiel současně.
„Spíš kdo. Je to moje matka,“ přiznal Lissarius. Tvářil se téměř soucitně, když viděl jejich konsternované výrazy. „Vím, jak divně to vypadá. Ale přesně tak to je. Proto dokázala bojovat s císařem, a proto drží Radu u huby.“ Lissarius se na ostatní podíval. Prohlíželi si ho, jako kdyby utrpěl závažný úraz s trvalými následky. „Měl bych to asi více... objasnit,“ zamumlal. „Moreta je licha. Pochází z Robustuy. Z knížecí linie Tr-ebeniů. To je známý fakt. Jen hrstka zasvěcených ale ví, že její matka byla čistokrevná jachadei.“
„Učili jsme se, že všichni čistokrevní jachadei vymřeli při genocidě na Bredeonu před dvěma tisíci lety,“ namítnul Essius.
„To vás učili špatně,“ řekl se štipkou samolibosti Lissarius. „Moretina babička Loriana nebyla jen tak nějaká jachadei, ale poslední čistokrevná princezna, která přežila genocidu z Rean-Kwanteru. Čarodějka, jaké nebylo rovno... Moje matka zdědila schopnosti jachadei a schopnosti lichů. Dalece převyšuje limity obou ras. Dokáže manipulovat s náladami osob i celých skupin. Nejméně odolní vůči ní jsou extroverti a spontánně kreativní osoby. Jako třeba vaše nejmladší sestřička. Od takových osob si bere energii obdobně, jako to démoni dělají od smrtelníků.“
„Owiana?“ vydechl Essius a jeho tvář se zkroutila vztekem.
„Owiana je ale, kupodivu, vůči jejímu vlivu odolnější, než by dalo předpokládat,“ pokračoval zarytě Lissarius.
„Ty hajzle, tys to věděl, a...“
Ještě dřív, než stačil Essius na Lissaria skočit, ho Sibiel zadržel. „Klid,“ zavrčel, hlas se mu třásl potlačovaným vztekem. „Myslím, že Lissarius se jen neumí diplomaticky vyjadřovat. Nechápu, jak může dělat práci, kterou dělá. Určitě to chce vysvětlit podrobněji.“
Lissarius se narovnal a přikývnul. „Matka si ráda hraje. Má ráda pocit, že by mohla, kdyby chtěla. Chápete, jak to myslím. Na to, aby se živila, má raisi. Promiň Essie, včetně tvé matky. Ty sám jsi vůči ní odolný. Jednak jsi introvert a technokrat a suchar, a jednak tě chrání silná krev, kterou jsi zdědil po otci.“
„Jsem imunní podobně jako ty, tvůj otec nebo Rawantes?“ vypravil ze sebe skřípavě Essius.
„Ano,“ přisvědčil Lissarius. „A Moreta tě nesnáší proto, že se nám tolik podobáš.“ Bylo vidět, že mu to není příjemné. Záda držel tak rovně, jako kdyby spolkl pravítko.
„Takže tvrdíš, že matka bohy uspí? Radní to vědí?“ zajímal se Sibiel.
Lissarius s otráveným výrazem přikývnul. „Počítají s tím, protože to už jednou dokázala. V žádné učebnici se o tom nepíše. Došlo k tomu, než se provdala za mého otce. Před pěti sty lety Erektiadi na Mizeon zaútočili skrze červí díru. Pronikli do Chřtánu, vypustili bohy. Padlí byli slabí a rozespalí. Přesto během tří dnů stačili pozabíjet šest ze čtrnácti Rafedaxarrových potomků a čtyřiadvacet vnoučat. Byli by nás tehdy vyhladili, kdyby je Moreta nepomohla Rafedaxarrovi pochytat a znovu uvěznit.“
„Myslíš Dračí masakr?“ vydechl překvapeně Arrakiel.
„Ano,“ kývnul Lissarius. „Ztráty na životech byly přičteny na vrub Erektiadům. Ve škole vás učili, že naše příbuzné vyvraždili draci, ale draci jen propustili Padlé...“ Lissarius se hořce usmál. „Je zvláštní, že si žádný vykladač historie ani žádný student nevšiml, že při Dračím masakru byli systematicky vybíjeni jen arcidémoni. Dokonce ani pozorovatelé Aliance, kteří se na Mizeon tehdy vnutili, na nic podezřelého nepoukázali. Právě tehdy zemřel Rafedaxarrův prvorozený, můj a Essiův dědeček Nubiel, a taky druhorozený Kesall, i když v učebnicích stojí, že zemřeli v Sunisenské válce. Kdyby ten masakr opravdu způsobili draci, zabíjeli by každého bez výjimky. I pro draky by Nubiel s Kesallem byli těžko stravitelní. Ale vraťme se k mé matce. Za odměnu, že Rafedaxarrovi pomohla, si vyžádala nejbližšího Rafedaxarrova nástupce. Nubiel byl mrtvý, tudíž dostala mého otce.“ Lissarius se zapitvořil. „Nebyla to zrovna největší výhra. Každý z vás už o Trrisielovi alespoň slyšel. Ale Moreta ho chtěla, takže ho dostala. Protože se Trrisiel pro roli vládce opravdu nehodí, radní už Moretě přikývli, co se týká mého následnictví. Nejpozději do šesti měsíců chystají korunovaci nového císaře, a před ní, přirozeně, abdikaci stávajícího. Takže... pokud se nic nezmění, měl bych to být já.“
„To není tak hrozné,“ řekl jedovatě Essius. „Ty budeš císařem, matka bude cenit zuby na šestku, Arri může hledat Rawanta...“
„Je to příšerný,“ namítnul Arrakiel, „protože celý osud říše záleží jenom na vrtochu šílené ženské.“
„Přesně tak,“ kývnul Lissarius. „A nedovedete si představit, jak by vyváděla, kdybychom Rawa našli a on prohlásil, že se vrací k Daxovi, což nejspíš udělá. Proto se Moreta o našem úsilí nesmí dozvědět.“
„Vlastní matka ti snad hlavu neutrhne,“ poznamenal vražedným tónem Sibiel.
„Jsou i horší věci,“ zasyčel Lissarius.
„Například?“ chtěl vědět Arri.
„Že ze mě udělá stejnou figurku, jako z otce,“ zavrčel Lissarius.
Sibiel se zle rozchechtal „Ale teď jsi mě opravdu pobavil, Propisko. Mám svou máti moc rád. Ale i kdyby mi něco stokrát zakázala, mám vlastní hlavu. Není síly, která by mi zabránila...“
Už tak bledý Lissarius ještě více zbledl. Vstal, jak už nevydržel nehybně sedět, následoval Arrakiela a začal přecházet po šatně. Krabatil čelo, jak horečnatě přemýšlel. Náhle strnul. „Dobře, předvedu vám to.“
„Převlečte se, hoši! Čas jít do práce!“ oznámil jásavě a ukázal na skříňky.
Vypadalo to, jako dobrý nápad. Arri otevřel plastová dvířka a z věšáku sundal mírně zatuchlou, obnošenou temně modrou kombinézu. To je tak správné. Rychle si sundal své milované do půli lýtek vysoké šněrovací boty z bregentí kůže, zbavil se bundy, košile i kalhot. Navlékl se do pracovního oděvu a vklouznul do zpuchřelých gumových holin.
Ozvalo se tleskání. „No tak! Pohyb, pohyb!“ povzbuzoval je Lissarius. „Hezky se seřaďte u dveří. Krodoší dojnice se už nemůžou dočkat! Už jste konečně připravení?“
Arri se zkontroloval a usoudil, že on ano, je připravený. Těším se na tu práci. Sibiel už stál u dveří. Jeho kombinéza byla ostře zelená. Essius se ještě pral s holínkami. Vypadalo to, že jsou mu malé. Ale po troše úsilí se mu podařilo do nich narvat. Šikovné. Tak osvěžující...
„Půjdeme!“ zavelel zvesela Lissarius. Vyšli z hangáru. Lissarius píchnul Sibiela prstem do hrudníku. „Ty, stará vojno, budeš odklízet hnůj.“ Sibiel pokrčil rameny a přikývnul.
Essia Lissarius poplácal po tváři. „Ty, nasypeš krmnou dávku.“ Essius cosi souhlasně zamručel.
„A ty, bazilišku, všechny princezny podojíš,“ řekl Lissarius Arrimu. „Hm, tak jo,“ broukl Arri. Pro mě za mně... pomyslel si. Určitě to bude švanda.
Lissarius ukázal na budovu částečně zakrytou ovocnými stromy. „Kdo tam bude první?“
„Já, já, já!“ vykřikli všichni a dali se tím směrem na úprk.
„STÁT!“
Výkřik nebyl hlasitý, ale přesto zapůsobil jako výstřel z tisíce děl.
Bolelo to. Drásalo.
Arrakiel se zastavil a všechna euforie, kterou předtím cítil, byla pryč. Klesl na kolena, opřel se o ruce, a zvracel na všech čtyřech do trávy. Když se vzpamatoval, povšimnul si, že Essius chrchlající o pár metrů dál je na tom obdobně. Bratr byl na nohou, ale vypadal stejně otřeseně.
„Není nad bezprostřední zkušenost,“ ozval se mrazivým tónem Lissarius. „Takto dokáže Moreta ovlivňovat celé skupiny. Představte si, co to asi udělá, když se zaměří na jednotlivce.“
„Jsi... zasraný... monstrum,“ ozval se trhaným hlasem Sibiel.
Arrakiel si s hrůzou uvědomil, jak se mýlil, když si prve myslel, že jsou proti Lissariovi v přesile. Houby. Mohl je dostat všechny tři s prstem v nose. Proto nepotřebuje ochranku.
Lissarius se zle usmál. „To nepopírám,“ řekl nevlídně.
Essius konečně zvedl hlavu. Oči měl podlité krví. V obličeji měl výraz, jako kdyby ho trhali na kusy. „Co... po nás... vlastně... chceš?“ vypravil ze sebe těžce. „Proč... jsi... nám to... všechno... říkal?“
Arri chápal, jak to Essius myslí.
Pokud had Lissarius dokáže takto manipulovat s ostatními, nemá přece zapotřebí nic nikomu zdůvodňovat. Získávat moc není problém. Bude císařem. Matka mu pomůže s Padlými. Co víc si může přát? Nebo je to úplně jinak?
„Jsem sice monstrum, ale nemusím se jako monstrum chovat!“ prohlásil ponuře Lissarius. „Snažím se dodržovat hranice. Nepůsobit zbytečné… utrpení.“ Zarazil se a poněkud rozechvěle dodal: „I když někdy se to bez násilí jaksi… neobejde. Ve jménu vyššího dobra.“
„Jenom jestli to vyšší dobro vůbec existuje,“ ušklíbnul se Sibiel.
Lissarius jeho rýpanec zcela ignoroval. Kloubem ukazováku si zaťukal na čelo. „Jsem z jedné čtvrtiny jachadei, ale matka je z poloviny jachadei. Zatím je silnější. Potřebuji vás tři, abych se o vás mohl opřít. Potom bude naděje, že se snáz ubráním. A že se mi podaří ji konečně odstavit.
Sibiel se zaškaredil. „Matku odstavíš. Kdo ale bude hlídat Padlé? Snad nečekáš, že Aliance? Těm intrikánům by to jenom posloužilo jako záminka…“
Lissarius si založil paže na prsou. „Já. Když mě nebude omezovat máti a pokud přestanu dotovat Daxe, dokážu se šestce postavit sám.“
***
