Návrat na Mizeon - Lissarius - 5. kapitola: Personální tornádo
Lissarius vystoupil z výtahu a zhluboka se nadechl. Střízlivé a decentní barvy a zvuky povrchu ho konejšivě vítaly. Až když kráčel prosluněným krytým nádvořím, došlo mu, že v podzemí strávil celou noc, a že je zase ráno. Ó, jak byl unavený. Cestou ke svému úřadu letmo odpovídal na pozdravy. Doufal, že s Fialkou neudělal chybu. Ještě pořád by mohl prásknout do bot. Ale nějak si tu důvěru zasloužit musí... Vzájemně.
K odchycení Arrakiela ve skutečnosti Sibiela nepotřeboval. Měl i jiné možnosti. Ale Sibielovi nějaká činnost jen prospěje. Lissarius byl v hloubi duše rád, že se z toho ten fialový rapl dostal. Když předtím podepsal rozhodnutí Posudkové komise o transformaci, sám sebe přesvědčoval, že udělal maximum. Pustě si lhal do kapsy. A potom je tu ta věc s Wrellou a Attesiem. Arci-Quinnové musí být silní, aby je mohli chránit.
Dávno se smířil s tím, že mu nemohou přijít na jméno. Ten had Lissarius. Tak o něm mluví. Nevadilo mu to, hady měl docela rád. Ale nikdo neměl tušení, jak Sariho jeho role na Destruktielově uvěznění štvala. Nechtěl patriarchu Arci-Quinnů vyprovokovat. Jenže Rada na podobnou záminku čekala. Nemohl nic dělat, když pak Destruktiela uvěznili. Ale možná, kdyby se tehdy u soudu vyjádřil obratněji... Sari si povzdechl. Odjakživa měl trochu potíže s komunikací. Ostatní si jeho sdělení často vyložili jinak, než jak je zamýšlel.
Náměstkyně Teddyra uhnízděná ve své svatyni a popíjela maté. Jakmile Lissarius vešel, vymrštila se tak rychle, že se celá pobryndala. „Mohu pro vás něco udělat, sire?“
Ta osoba určitě nemá čisté svědomí. Měl by se jí podívat na zoubek dřív, než bude pozdě. Ale možná ji jen poplašilo, že přišel tak časně. Aha. Proto jsou všechny kanceláře prázdné. S podivením pocítil, že má hlad. „Snídani,“ vybafnul. „Sežeňte mi něco k jídlu.“
***
Zapadl do své kanceláře, klesl na kanape a usnul. Vzbudilo ho cvrlikání interkomu. Podíval se na hodiny. Spal bez probuzení celých šest hodin! Něco takového se mu už dlouho nepodařilo. Zvláštní, že si nepamatoval, že by se mu něco zdálo.
Na interkom nereagoval. Když to nezvedne on, udělá to někdo z podřízených. Místo toho se vrhnul na vystydlé párky a křepelčí vejce s noxanskými zelenými klíčky. Už roky jedl jen málo a pouze při výjimečných příležitostech. Při práci se denně v magii téměř koupal, proto se bez jídla obešel. A že by tak činil pro potěšení? Na pitomosti nebyl čas. A ejhle. Stačilo, aby porušil dvanáct nebo třináct zákonů, ohrozil svou kariéru, valíroval na hraně velezrady a chuť k jídlu je zpátky.
Zaťukáním na dveře se ohlásila Teddyra. Pod záminkou, že musí uklidit nádobí, se nahýbala nad stolem a dílem ostražitě a dílem toužebně na Sariho pomrkávala. „Vypadáte unaveně, sire,“ zašvitořila. „Nechcete namasírovat ramena?“
Poslal ji pryč a dalších několik hodin sestavoval text Generálního pardonu pro Sibiela. Úmyslně to dělal sám bez náměstkyně i bez asistentů, protože nechtěl, aby se to rozneslo dříve, než to bude nezbytné. Když bylo hotovo, rozeslal ho formou oběžníku do všech oddělení včetně Chřtánu. Bylo teprve časné odpoledne, ale vedoucí oddělení si zprávy pročítali vždy zrána. Takže humbuk nastane až zítra. Za odměnu si objednal další jídlo. Teddyra to přinesla s výrazem, jako kdyby mu z temene rašil ořešák. Buď se divila, že mění své zvyky, nebo někdo z jiného oddělení čte poštu svého šéfa, a už to roznáší po baráku.
Pochutnával si na křehkém vepřovém s mladou cibulkou, a přemýšlel. Divné. Tak prostá potěšení. Proč si je tak dlouho odpíral? Zač se trestal? Rázné zaklepání ho vyrušilo v nejlepším. „No prosím,“ zavrčel. Zbytečné otravování si Teddyra vypije.
Vešel Essius. S nalíčeným obličejem! V livreji! S grimasou, jako kdyby měl sdílet vězeňskou celu s vahanským sůsem. Vůbec se nesnažil o jakýkoliv náznak vstřícnosti či dokonce úslužnosti, ke kterému se v sekretářově přítomnosti tak často uchylovali příslušníci středního stavu, když chtěli upozornit na své kvality.
„Posílá mě madam Arci-Nubielová, sire. S nádobím,“ dodal znechuceně a Sari pobaveně zaznamenal, že Essius protahuje slova v tom lehce nedbalém a ušlechtilém módu – jako dokonalý arcidémon, místo aby se vyjadřoval úsečně a v rychlé kadenci jako raisi. „Všech deset krabic jsem složil v kuchyňce,“ pokračoval Essius. „Náměstkyně už to začala vybalovat. Poslala mě s dotazem, jestli má vybrat sama, nebo jestli to uděláte sám.“
Lissarius vykulil oči. Když matce řekl, aby poslala Essia s nádobím, netušil, že to vezme tak z gruntu. Ale to měl. A to, že je Essius nalíčený jako raisi a navlečený v livreji, jen potvrdilo podezření, že jeho příkazy ohledně nápravy bratrancovy situace splněny nebyly. Teddyra. Tentokrát ho ta ženská dožrala naposledy. Byla u toho, když zjistil, jakým způsobem jeho matka udělala z Essia bastarda. Poslal ji do genealogického oddělení, aby vyhledala kopii bratrancova rodného listu, pořídila opis, a zanesla ho do matriky Středního stavu. Bylo to před dvěma roky. Essius tím měl znovu získat jméno po otci i právo svobodně nakládat se svým životem. Až teď ho napadlo, že nezkontroloval, jestli to náměstkyně skutečně udělala. A to tedy měl. Že by měla matka tu fůrii skutečně pod palcem? Tak konečně na to přišel. Tato náměstkyně nešpehuje pro Radu, pracuje pro matku. To je v konečném důsledku ještě horší. Už chápal, proč se k němu Teddyra vlísala těsně poté, co se Wrella provdala. To načasování nebylo náhodné. Máti se tímto způsobem snažila rozptýlit jeho pozornost.
„Tak Teddyra tě poslala se vzkazem,“ zapředl.
Essius s očima upřenýma někam do zdi strnule přikývnul.
„Fajn. Vyřiď jí, že volba nádobí je na ní. Co nebudeme potřebovat, ať zabalí a dopraví zpět matce a už tam rovnou zůstane. Napořád. Potom se vrať. Máme spolu něco k řešení.“
Essius přikývnul a odešel. Než stačil Lissarius vyřídit hovor do genealogického, kde si ověřil, že tam jeho náměstkyně v uplynulých třech letech ani jednou nevkročila, byl Essius zpět. Rty tiskl do tenké linky, oči mu hořely rozhořčením. „Obávám se, sire,“ pronesl komisně, „že vaše náměstkyně vzkaz takového kalibru od osoby mého stavu nepřijme. Když jsem jí všechno slovo od slova vyřídil, řekla mi, že jsem to určitě popletl. Poradila mi, abych si příště vaše sdělení zapsal. “
Lissarius se zlověstně zašklebil. „Napíšu jí sám.“
Hrábnul v polici po papíru a naškrábal na něj Výpověď na hodinu z důvodu hrubého porušení pracovní kázně a nařízení k pracovnímu nasazení na rodinné sídlo Arci-Trrisielů, Abderanská vrchovina. Dokonce si dal tu práci a v pěti větách úkon zdůvodnil. Podepsal a strčil papír do ruky Essiovi. Poklepal na něj se slovy: „Všechny personální záležitosti jsou tajné, ale chci, aby sis to cestou přečetl, protože se tě to týká. Až listinu Teddiře předáš, vrať se sem.“
***
Chvíli po Essiově odchodu zacvrlikal interkom. Ozval se Teddiřin asistent, baron Jeff. Prý posílají toho speciálního agenta ze Chřtánu. Bylo znát, že asistent je z návštěvy pořádně vykolejený. Lissarius se spokojeně zakřenil a povolil přístup. Teď jen dát to všechno dohromady.
Jakmile zaslechl z chodby zadunění a řev, pochopil, že načasování nebylo právě nejšťastnější. Otevřel a dvě postavy, které se v těsném sevření opíraly o jeho dveře, plavným obloukem vletěly do jeho kanceláře a rozplácly se na leštěných parketách. Lissarius sotva stačil uhnout, aby ho nestrhly sebou. Sibiel v těžkém brnění Trestného komanda držel Essia pod krkem a syčel: „Jenom držet hubu a krok, že? Kolik ti Sari za tvoje službičky platí, ty dušičko připosraná? A na moji sestru zapomeň! Na takovýho podvraťáka je příliš čistá!“ Essius, zmítající se vespod neměl šanci zamaskovaného útočníka shodit. Usilovně, leč marně se snažil, přičemž vztekle chrčel.
Lissarius Sibiela udeřil silným výbojem a zařval: „Okamžitě ho pusť, idiote! Essius pro mě až do dneška nepracoval! A byl to on, kdo Arrakielovi pomohl při útěku, ty tupče!“
Zásah zuřícího Arci-Quinna sice pozastavil, ale díky implantátům blokujícím bolest mu prakticky neublížil. Mnohem více by ohrozil Essia, kdyby jej Sibiel nekryl svým obrněným tělem. Takto byli oba jen paralyzovaní. Lissarius využil toho, že ani jeden z nich mu nemůže oponovat a už klidněji pokračoval: „Přijmi mou omluvu, Essie. Ten maskovaný blázen, co ti skoro urval hlavu, je bratránek Sibiel. Je sice čerstvě po transformaci, ale protože je od narození vadný, proces se nezdařil. Vzal jsem si ho na starost, aby ho tam dole nemuseli pomlít do škvarků. Ujišťuji tě, že s jeho pamětí je vše v pořádku. Jen je třeba mít s ním trpělivost.“
Nakrátko se odmlčel, aby jim dal čas to strávit a pak vražedným tónem zaševelil: „Sibiele, dovol, abych ti představil lorda Essia, mého nového náměstka.“ V několika větách určených pro Essia shrnul, jak se v jeho službách ocitnul Sibiel a totéž pak učinil pro Sibiela. „Budete spolupracovat,“ dodal. „Pokud mezi vámi existují nedorozumění, bylo by dobré si je vyjasnit. A ty Fialko, si pamatuj, že jsem za tebe převzal zodpovědnost. Takže mě neštvi!“
Mezitím účinky ochromení pominuly a oba arcidémoni se zvolna zvedli z podlahy. Sibiel si sundal masku a dopotácel se k pohovce. Zamračeně si Essia, sedícího dosud na zemi a opírajícího se o skříň, prohlížel.
„Než proti Essiovi znovu vystartuješ, Fialko,“ řekl komisním tónem Lissarius, „dovol, abych zdůraznil, že hrál pozitivní roli při útěku tvého bratra.“
Sibiel zaťal čelist a přikývnul. Essiův podíl na Arriho útěku ho evidentně vykolejil.
Essius přivřel oči a strnul. „O žádném útěku nevím,“ vyjekl. „Arrakiel je mrtvý.“
Sibiel podezíravě sevřel rty. „Mně ale řekli, že žije.“ Obdařil sekretáře zlověstným pohledem. „Tak jak to tedy je?“
Lissarius se chytil za hlavu. To je ale situace! Dalo se přece čekat, že Essius se bude snažit to popřít! Obrátil se na Essia: „Nemusíš se bát o něm mluvit. Pokud víš, kde je...“
Essius potřásl hlavou a složil si zaťaté pěsti do klína. „To nebudu komentovat,“ zabručel. „A při vší úctě, nechápu, co tu ještě dělám, sire,“ poznamenal kousavě.
Lissarius frustrovaně zafuněl. „Ale já, sakra, vím, že Arrakiel žije. Osobně jsem s ním ještě nemluvil, ale mám svědectví čtyř osob. Naším cílem bude ho kontaktovat. Potřebuji s ním probrat plány k nalezení Rawanta.“
„Vážně nechápu, co je to za cirkus,“ vrčel hrozivě Sibiel. Jeho doposud bledou pleť opětovně brázdila síť tenkých fialových čar. Byl jen krůček pověstnému Arci-Quinnovskému výbuchu.
„Essie,“ štěkl Lissarius a ukázal na Sibiela. „Podívej, jak se tváří! Na blbosti nemáme čas. Je to jenom deset dní, co mi to tu všechno rozflákal Trixen. Já chápu, že chceš Arriho chránit, ale přede mnou nemusíš. Opravdu s ním potřebuju jenom mluvit... A nechci, aby to ostatní radní věděli. Mohl bych prohledat arci-quinovské statky, mohl bych udělat šťáru v jejich sídle. Ale nechci na nás upozorňovat. Kdyby se někteří radní dovtípili, po čem jdu, pokusili by se mi to překazit. “ Ve skutečnosti měl možnosti, jak Arci-Quinnův vztek zkrotit, ale rozhodl se je nepoužít, protože opravdu potřeboval, aby se mu naučili věřit.
Essius se podíval na soptícího Sibiela a pak na Lissaria. „Kdyby se stal zázrak,“ řekl opatrně, „a kdyby se Arri zachránil, tak by vás s ohledem na okolnosti a při své povaze, kontaktoval sám.“
„Eh?“ vybafnul Lissarius.
„Tak jak je to?“ zapředl nebezpečně hluboce posazeným hlasem Sibiel.
Essius pokrčil rameny. „Řekl jsem, kdyby.“
Lissarius nadšeně zamžikal. „Takže o něm víš!“ Okamžitě začal přecházet po místnosti. „Chce to jen popřemýšlet, jaký způsob by ten ztřeštěnec asi zvolil. Do sídla se v běžném režimu proniknout nedá. Musel by využít možnosti, kdy je přístupné pro veřejnost. Které příležitosti se nabízejí? Ach ano! Pravděpodobně by si vybral termín císařské audience.“ Vítězoslavně se na Essia zašklebil. „To je...“, rychle zalistoval v diáři, který měl na stole, až našel mezi různobarevně označenými dny hledaný termín, „už za týden, že?“
Essius pokrčil rameny. „Jak to mám vědět, sire?“
Sibiel nad tou divadelní ukázkou Essiovy nezaujatosti uznale potřásl hlavou. „Tak jo, Essie. Nejsi takový trotl, za jakého jsem tě opovažoval.“
„Zato ty jsi větší trotl, než za jakého jsem tě považoval,“ odpověděl mu s pečlivě dávkovanou jedovatostí Essius. „Ale nic si z toho nedělej. Názor podvraťáka nic neznamená.
Lissarius plácl dlaní do stolu. „Podívej, Fialko, do hodiny ti dám dispozici výpovědi svědků, kteří s Arrim mluvili. Dokonce ti umožním, aby sis promluvil s Renonou, pokud mi nevěříš.“ Lissarius k Sibielovi promlouval způsobem, jako kdyby uklidňoval šestitunového draka.
„To není nutné,“ skočil mu do řeči Sibiel. „Věřím ti.“
„Díky,“ řekl mrazivým tónem Lissarius. „Měli bychom se všichni uklidnit. Třeba si vypít čaj. Něco sníst. Hmm.“ Obrátil se na Essia: „A než nám to, přinesou... Mohl by sis konečně umýt obličej a sundat tu odpornou livrej, bratranče. Pro náměstka císařova sekretáře se to opravdu nehodí.“
„Už mám těch blbých fórků dost!“ vyprskl Essius. S výrazem, který sliboval vraždu, se vyřítil k Lissariovi. Chytil ho za klopy saka, zatřásl s ním a zařval: „Laskavě mě přestaňte ponižovat, sire!“ Rozhořčení z něj jen stříkalo. „Pošlete mě... kamkoliv! Třeba do provincií pěstovat čemeřici! Jenom mě osvoboďte od vaší debilní přítomnosti!“
Dveře se rozletěly, objevil se v nich Jeff, za jehož rameny zvědavě nakukovaly další dvě kancelářské myši. „Mám zavolat ochranku, sire?“ Asistent byl evidentně naprosto zmatený. Jeho šéf si s problémovými hosty běžně dokázal poradit sám. Až na Trixena, přirozeně.
„A proč?“ otázal se mrtvolným tónem Lissarius, zatímco ho Essius neochotně pustil. „Školím nového náměstka, jak má jednat v krizových situacích. Vede si dobře. Je vidět, že zdravou dávku arogance zdědil po své skollské babičce. Místo pitomých otázek nám sem přineste pořádnou svačinu. Ať to lítá.“
Dveře se opět zavřely. Jako první prolomil ticho Sibiel. „Měl jsi na to přijít sám, Essie, že to s tou prací Sari myslí vážně. To sis nevšiml, že nemá smysl pro humor? Znám jenom jednu další osobu podobného ražení. Mou sestru Wrellu.“ Sibiel se uchechtl. „Taky neumí dělat vtípky. Dokonce ani ty špatné. Mluví, vypadá to jako vtip, ale pokaždé to myslí smrtelně vážně. Je to hrůza.“
Essius se posadil na kávový stolek, unaveně si odfouknul a zoufale se na Lissaria podíval. „Takže... tys to myslel... vážně?“ Ani si neuvědomil, že mu drze tyká.
„Zajisté!“ procedil mezi zuby Lissarius. Dlouhými štíhlými prsty si uhlazoval pomačkané klopy svého ručně šitého saka. Kruci, tady dokonce povolily švy! To sako měl rád. Nebyl to narychlo vyčarovaný kus, ale poctivá ruční práce, do které švadlena vložila kus svého umu. Nosit ho byla radost. Snad to půjde opravit. „A upozorňuju tě,“ dodal, nepřirozeně klidně, ačkoliv s tím sakem ho to naštvalo, „že náměstek císařova sekretáře není žádný poskok! Je to velice slušně placené místo. Dostaneš zpátky svoje tituly. Všechno, co ti moje matka chtěla upřít. Takže buď té dobroty a shoď tu livrej, než ji z tebe strhám.“
„Fajn,“ syknul Essius a vstal. „Mám se tu producírovat v prádle? Protože,“ pravičkou se zatahal za levý rukáv a hlas se mu chvěl vztekem, „i když se těch odporných hader rád zbavím, právě teď nemám dostatek interní magie, abych si vyčaroval něco důstojnějšího.“
Lissarius přistoupil ke skříni a trhnutím ji otevřel. „Tady,“ řekl a ukázal oblečení spořádaně visící na ramínkách a srovnané v policích. „Máme stejnou velikost. Líčení sundáš pomocí toho růžového krému, co je ve skříňce za zrcadlem…“
Essius s náručí šatstva důstojně zmizel v koupelně.
Sibiel se tlumeně rozchechtal. „Tvoje...matka...,“ vypravil ze sebe, „z toho...vyletí... komínem.“
„Neměl jsi na něj být tak sprostý,“ zamručel Lissarius, zatímco si sundával sako s natrženou klopou a bral si jiné. „To s tím podvraťákem bylo pod tvou úroveň. Uvědom si, že jeho babičkou je skollská královna, otec byl válečný hrdina. Přesto, že s ním jeho matka i moje matka jednaly jako s hadrem, nezkřivil se. Nikdo včetně mne mu to neusnadnil…“
„Soucit?“ Sibiel se na kanapi narovnal. Jeho tvář ztuhla v šokované grimase. „U všech ďasů, Sari, co se s tebou děje?“
Lissarius pokrčil rameny. Kdyby ten blbec tušil. Až vejdou dnešní personální změny na jeho úřadě ve známost, budou členové Rady chrlit hromy a blesky. Oficiálně nemají právo mu do toho zasahovat, ale líbit se jim to nebude. Jenže on už má toho tyátru dost. Pět století dělal jen to, co se od něj očekávalo. A cítí se špinavý zvenčí a vyprahlý zevnitř. Nediví se, že mu Wrella o dítěti neřekla. Protože... co jí může nabídnout? Téměř nic.
Něco přece. Může ji a její rodinu ochránit. To dokáže jen tehdy, když udrží tento svět pohromadě a následně nedovolí, aby v šíleném boji o moc vyhráli ještě horší gauneři, než je on sám. Protože, když neexistuje ideální řešení, nezbývá než zvolit to nejméně špatné. A Lissarius o sobě věděl, že to dokáže. Být tím nejméně špatným. Stejně nemá jinou možnost.
A právě teď zoufale potřebuje spojence. Osoby, kterým by mohl věřit a které mu pomohou udržet se pohromadě ve chvílích, kdy se jím bude matka pokoušet manipulovat. Nebyl takový idiot, aby si nebyl vědom toho, jak ho to věčné soupeření s Moretou oslabuje. Vždy to byl souboj vůlí. Kdyby s ní tak tvrdě nebojoval, už dávno by seděl na trůně a měl by minimálně tři manželky. Někdy na něj padla únava. Byl nakloněný to vzdát a vrátit se zpátky k apatickému přežívání. Bylo by to pohodlné. Prožil tak prvních sto let svého života. Tehdy si neuvědomoval, že nežije podle sebe, ale podle diktátu své matky. Každá jeho motivace, každé rozhodnutí probíhalo skrze filtr, který do něj imperativem vložila Moreta. Fungoval jako loutka na špagátku. Všechno se změnilo po nevinné školní exkurzi na operační základnu KK65, na kterou tehdy shodou okolností zaútočil erektiadský bombardér. Vlivem vysoké hladiny stresu dokázal Sari imperativ prolomit. Poprvé dostal příležitost rozhodovat se sám. A došel k závěru, že je někým jiným, než si původně myslel a že se mu to líbí. Viděl věci z jiné perspektivy. Matka se pokusila imperativ obnovit, ale on už věděl, jak ho znovu rozbít. Extrémním stresem. Proto se nevyhýbal taktickým vojenským cvičením, i když jako prvorozený princ první linie měl být kvůli následnictví chráněn.
Teď více než jindy potřebuje spojence, aby mohl lépe čelit matce i svým vlastním běsům. Někoho, kdo se nebojí projevit vlastní názor a kdo mu nepoleze do zadku.
***
