Návrat na Mizeon - Lissarius - 4. kapitola: Výhody nepovedené transformace
„Fajn,“ štěkl Lissarius. „Tak jsme se pěkně neshodli. Ale ať se ti to líbí nebo ne, jsem tady, abych ti pomohl. Sám to neustojíš.“
Flebussion se na Lissaria podíval, jako kdyby ho viděl poprvé v životě. Byl to jen okamžik, ale Sarimu to připadalo, jako kdyby na sebe civěli snad rok. Pak přikývnul.
Dál to šlo ráz na ráz. Flebussion přiskočil k boxu a v rychlém sledu pomačkal několik tlačítek. Se syčením se víko odklopilo a démon zbrocený krví a lymfou prýštící z potrhaných bionických cév se s chrčením dral ven, přičemž demoloval, ohýbal a lámal přídatná zařízení kolem boxu. S plesknutím dopadl na studené dlaždice. Ležel na zádech chvějící se po celém těle, drkotající zuby a vzlykající, s očima utopenýma v slzách.
Nevypadalo to, že se chystá útočit.
Flebussion si k němu dřepnul, a hbitě mu ze zápěstí a kotníků odmotával magické silové náramky. Provazce ektoplazmy navíjel do duhového klubka. Čím bylo klubko větší, tím snáze se bionické dráhy zajatcova těla regenerovaly, jejich výrazná kresba bledla a mizela pod kůží a tím více se traumatizovaný démon uvolňoval.
Flebussion smotek odhodil směrem do kouta, kde jej zanechal jemně prskající a levitující asi stopu nad podlahou svému osudu. Opatrně Čtyřiačtyřicítku popleskal po líci. „Je tam někdo?“
Fialové oči doposud neklidně těkající po stropě se na něj zaměřily. Z rozpraskaných rtů vyšlo zachraptění.
„Nestůj jak rýč a přines vodu, Propisko,“ houkl přes rameno Flebussion.
Lissarius doposud fascinovaně sledující rychlost regenerace implantované bionické sítě, se naježil. To jako patřilo jemu? JEMU? S nakvašeným úšklebkem se vypravil pro něco k pití. Naštěstí vše potřebné našel v automatickém servisním boxu u dveří.
Flebussion mezitím zraněnému podepřel hlavu. Byl tak napružený, že kelímek s vodou Lissariovi téměř vytrhl z ruky. Vpravil do Sibiela několik doušků. „To bude dobrý, Fialko,“ mumlal konejšivě. Jakmile se démon rozkašlal, vrátil Flebussion kelímek Lissariovi, vysoukal se z bundy podšité xiří kožešinou a přehodil ji Sibielovi přes ramena.
„Co je... s otcem?“ zaskřehotal zraněný.
Flebussion si z dřepu kecnul přímo na zadek, uchopil Sibiela za ramena, přitáhl si ho k sobě a zasípal: „Tys to zvládl!“ V jeho hlase se snoubila radostná úcta s hrůzou, protože už měl jistotu, že Sibiel z boxu vyšel se všemi pěti pohromadě.
Sibiel dál apaticky zíral na Flebussiona: „Otec je mrtvý,“ zachraptěl. „Je to tak?“
Koordinátor přikývnul. „Vojáci mysleli, že drží rukojmí. Jednali podle standardního postupu. Použili selektivní destrukci.“
„Váš plán selhal, protože se do toho připletli ti údržbáři, co byli ve skutečnosti agenty Rady,“ ozval se Lissarius.
Sibiel strnul a pomalu se otočil za hlasem. Pod tíhou jeho vražedného pohledu by se kterýkoliv démon roztřásl. Lissarius nehnul ani brvou. Emoce a osobní antipatie musí ve vypjatých situacích stranou. „Nazdar Fialko,“ řekl prkenně. „Rada tě odsoudila za spiknutí a velezradu k smrti. Naštěstí prošla výjimka protokolu a šel jsi do transformačního boxu. Šlupka počítal s tím, že se proces díky tvé alergii nezdaří. Čekal, až tě pošlou na jatka, aby tě mohl osvobodit. Jenže narazil na iniciativní kolegy.“
„Naštěstí jsme to zarazili včas,“ bránil se Šlupka.
Sibiel se podíval na své paže a zašklebil se. Dráhy implantovaného podpůrného aparátu vystupovaly pod kůží a doplňovaly pletence žil. „Stejně je ze mě zrůda. Měli jste to nechat být.“
„Bionické posilovače z nikoho zrůdu nedělají,“ namítnul důležitě Lissarius. „Najdeme způsob, jak tvou existenci zlegalizovat.“
Flebussion vstal a jedovatě se na Lissaria zašklebil: „Na to ti chybí paragraf. Ale já jedno řešení mám. Zabalím zde nepříčetně běsnící Čtyřiačtyřicítku do termo-fólie a odnesu ji na kótu TT45KS15. Tam ji v dračí podobě i s obalem sežeru.“ Pěstí naznačil úder do sekretářovy hrudi. „A ty, synovče, mi to úředně posvětíš. Věc vyřešena.“
Lissariovi spadla brada. Vypadalo to absolutně šíleně, ale v tak nestandardní situaci by to projít mohlo. Pohodil hlavou směrem k Sibielovi: „Kde získám jistotu, že zůstane loajální?“
Sibiel se vymrštil, přeplachtil tři metry a přistál s rukama těsně sevřenýma kolem Lissariova krku. „Ty svině!“ zachraptěl. „Otce zavřeli jenom kvůli tobě! A ty čekáš loajalitu?“
Ačkoliv byl Sibiel hodně vyčerpaný a implantáty se ještě zcela nezhojily, dalo Šlupkovi práci jej od Lissaria odtrhnout.
***
Císařův sekretář odpočíval natažený polosedě na kanapi v inspekčním pokoji. S krkem zavinutým v chladivé gelové ortéze popíjel uklidňující bylinkový čaj a pojídal překvapivě dobré miniaturní bábovičky z jemného třeného těsta. Po hodině to přestalo bolet a po dvou byl jako rybička. Uvnitř, tam za hrudní kostí, kde obvykle cítil jen tíhu, mu bylo nezvykle lehko. Kdyby se o tom, co spáchal, dozvěděla jeho matka, nejspíš by z toho začala kokrhat. Zasněně se usmíval. Chtělo se mu zpívat. Mohl Sibiela odrovnat jedním vhodně modulovaným silovým slovem. Ale ten prevít, jako kdyby to tušil a možná, že ano, mu skočil po krku a zabránil mu použít hlasivky. To na něj udělalo dojem.
Flebussion slíbil, že než se Lissariův pohmožděný krk zregeneruje, přesune Čtyřiačtyřicítku do karantény. Dá se očekávat, že „karanténa“ je jen o něco důkladněji střežený nemocniční pokoj. Flebussion určitě podřízeným nedovolil „Čtyřiačtyřicítku“ vyšetřit. Naštěstí vzali všichni na vědomí, že se císařův sekretář rozhodl tu lapálii zastřešit. Lissarius se ale obával, že si Šlupka neuvědomuje, jak bedlivě je jeho úsek sledován. Co když mu povolí nervy a začne osnovat Sibielův útěk na vlastní triko? Větší chaos vážně není zapotřebí. Je třeba to „zařídit“ oficiálně. Lissarus dopil zbytek čaje, rázně se zvedl a šel tomu učinit přítrž.
Před pokojem karantény hlídkovalo šestičlenné komando Chřtánu. Průhlednými dveřmi se podíval dovnitř. „Čtyřiačtyřicítka“ v erárním pyžamu seděl u stolu a apaticky zíral na tác s jídlem, aniž by se čehokoliv dotknul. Jakmile se zklidnil a umyl, jeho rány se začaly zatahovat. Vypadal klidně, ale v jeho fialových očích doutnal potlačovaný vztek.
Výbuchy vzteku jsou u Arci-Quinnů pověstné. Sari znal Sibielova otce, Destruktiela, a dovedl rozpoznat varovné příznaky. Věděl, že chybí málo a vždy tak rezervovaný a disciplinovaný Sibiel bouchne jako vahanský vulkán. Vyřítí se na každého, kdo mu přijde pod ruku, přítel, nepřítel, všechno jedno. Kdyby k tomu došlo, před destruktory už ho nic nezachrání. Horečnatě přemýšlel, jestli by to v dané situaci nebylo pro říši lepší. Pokud Sibiela vypustí do světa v tomto rozpoložení, masakr, který vyvolá, padne na jeho hlavu. Vlastně by stačilo do pokoje vejít, říct něco provokativního, počkat, až po něm Čtyřiačtyřicítka znovu vyjede, a pak se jen dívat, jak komando „problém“ definitivně vyřeší. Jenže... kolikrát už konal to nejlepší pro říši a po čase se ukázalo, že vycházel z mylných předpokladů? Patent na ideální řešení neexistuje. Zatím Sibiel nikoho nezamordoval.
Zatímco Lissarius řešil morální dilema, Flebussion se snažil Sibielovu výbuchu zabránit jediným způsobem, o kterém věděl, že by na synovce mohl zabrat. Rázoval po pokoji s ručně ubaleným kuvisovým cigárem mezi rty, máchal rukama a lamentoval: „Myslíš, že nevím, jak ti je? Je to už mnoho let, co mou ženu, tvou tetu Exionu, zavraždili. Vyjela na povrch, protože nám doma došly voňavé tyčinky na Jarní svátky. Nevzala si ochranku, protože to bylo přece jen na skok,“ Flebussion třískl do zdi, až v ní udělal hladký důlek. „Tehdy jsem taky chtěl všechno rozbít a se vším skoncovat. Ale kdybych to udělal, co naše děti? Její ztráta mě nikdy nepřestala bolet. Ale musel jsem myslet na děti. Jsi na tom stejně. Jak chceš chránit matku a sestry, když nedokážeš ovládat vlastní vztek?“
Sibiel ale nevypadal, že by se chytal. Dál civěl do zdi.
„Daleko větší starosti mi dělá jeho ztřeštěný bratr,“ ozval se ode dveří komisním tónem Lissarius a zavřel za sebou dveře. „Jestli ho někdo včas nezarazí, definitivně naši říši rozvrátí.“
Flebussion na něj zůstal překvapeně zírat.
Sibiel vstal, jeho tvář ale konečně změnila výraz. „Arri? On...žije?“
Lissarius se sám sebe ptal, co to vlastně tropí. Tím, že prozradil Arrakielovou existenci, porušil asi dvanáct různých paragrafů, což se mu nikdy předtím nestalo. Přistoupil k ustlané posteli, usadil se na kraj pelesti, upravil si klopy zdevastovaného saka a přikývl: „Jo. Uznávám, že jsem v jeho případě učinil mylné závěry. Igisiova teorie s atentátem, které se Rada tak ochotně chytila, byla pitomost. Mám dokonce podezření, že tím Arci-Klirenové chtěli odpoutat pozornost od neschopnosti jednoho z nich. Šéfem císařovy gardy byl v té době přece Jeriviel Arci-Kliren. Arrakiel zjevně nemá tušení, proč to na něj ušili. Neví, jak Rawantova smrt ovlivnila císařův stav, ale něco mi říká, že se bude ptát a že by to mohl zjistit. Je nutné ho zadržet dříve, než ho někdo znovu regulérně odchytí.“
„Chceš, aby byl odchycen neregulérně?“ podivil se Flebussion. „Proč?“
„Protože moje názory a názory Rady se v této oblasti neslučují,“ odvětil Lissarius. Bylo riskantní to přiznat, ale hranici už překročil. „Ty,“ podíval se upřeně na překvapeného Sibiela, „jsi jediný, kdo může Arrakiela dostat bez kraválu. Pokud mi ho přivedeš, dám ti generální pardon.“
Flebussion se zamračil. „Paragraf 99? To nevyjde, Propisko. Když nechceš, aby se Rada dozvěděla, nač ho potřebuješ, nemáš ten zákrok jak odůvodnit.“
Lissarius si povzdechl. Musel pečlivě zvažovat, co všechno jim prozradí. Nejlepší bude dávkovat to po částech. Nejdříve si musí získat důvěru. Všichni bohové vědí, že zatím nedostali moc důvodů, aby mu mohli věřit. „Podle odstavce 6 písmene b), § 99 Prvního zákona to jako císařův sekretář udělat můžu. Bez udání důvodu a bez toho, abych žádal Radu o potvrzení. Maximálně jednou za sto let. S generálním pardonem jde ruku v ruce imunita a návrat do lůna rodiny včetně obnovení zápisu v plemenné knize.“ Upřeně se na Sibiela podíval: „Teoreticky by ses mohl dokonce vrátit ke gardě. I když nevím, jestli bys o to po tom všem stál.“
„Nepomůžu ti. To radši půjdu do mlýnku na maso,“ zasyčel Sibiel.
Lissarius se hořce usmál. „Rozumím. Necháš mě, abych intrikoval, korumpoval, čachroval a uplácel. A já ho tím způsobem, který je sice pomalejší, ale výsledky přináší rovněž, nakonec dostanu. Je tu ale riziko, že se to neutají a Rada mi ho vyfoukne. Objevil se tu zatím jen dvakrát. Ale víš, kdo ho už stačil udat? Ukázal pěst a při každém jménu, které vyslovil, jeden prst natáhl: „Manžel tvé sestry Wrelly...“
„Korel byl vždycky ubožák,“ skočil mu do řeči Sibiel.
„Byli i další,“ ušklíbnul se Lissarius a natáhl další prst, „například snaživý asistent z jisté renomované právní kanceláře z Bredeonu, jméno by ti nic neřeklo.“ Natáhl třetí prst. „A konečně, jistá rusovlasá raisi jménem Renona.“
Sibiel sebou při zmínce démončina jména trhnul. „Kde, sakra, celé ty roky byla? Co má společného s mým pitomým malým bráchou?“
Lissarius zakoulel očima. Takže Sibielova posedlost tím děvčetem se nezmírnila. Jako prvorozený by si ji stejně nikdy vzít nemohl. Dokonce, ani kdyby se nevrátil do gardy. „Arrakiel ji na Ok-sawonu osvobodil z kletby. U výslechu tvrdila, že byla po dlouhém spánku zmatená a že si na nic nepamatuje. Nakonec ale prozradila, že s Arrakielem mluvila.“
Sibiel se ušklíbnul. „Aha. Takže ho neudala. Vymlátili to z ní.“
„Ale udala,“ oponoval Lissarius. „Vyšetřovali jsme případ kumulovaného zadržení našich raisi na hradě Kereltenu. Něco pořád nesedělo, výpovědi z výslechů se rozcházely. Použili jsme nátlakové metody a telepatické vnosy. Měl jsem podezření na něčí intervenci. Raisi ale vědomě spolupracovat nechtěli. Nakonec jsme je museli pustit domů, protože jsme se neměli čeho chytit. Tři dny na to se Renona dobrovolně vrátila. A začala vypovídat. Popsala, že je na hradě Kerelten ze stáze vysvobodil Arrakiel a že je požádal, aby to udrželi v tajnosti. Uvedla, o čem se s nimi Arrakiel bavil, než je poslal domů. Z její výpovědi vyplývá, že tvůj bratr sice nemá ani potuchy, jakou paseku natropil, ale že je o něco schopnější, než za jakého jsme ho pokládali.“
„Nepamatuju se, že by se to ke mně dostalo,“ houkl kousavě Sibiel. Narážel na to, že v adaptačním oddělení Chřtánu se řeči nesou rychle.
„Tou dobou už jsi byl v transformačním boxu,“ odsekl Lissarius. Když viděl, jak nasupeně se tváří, dodal: „Hm, taky mě zajímalo, co způsobilo, že si tak náhle vzpomněla. Zjistil jsem, že byla ještě týž den, co vypovídala, odkoupena.“
Už tak bledý Sibiel přímo zezelenal. „Kým?“
„Od Fezzielů ji za tři unce čisté platiny vykoupil radní Igisius Arci-Kliren. Teď mu dělá kapitánku ochranky. A zlé jazyky říkají, že má ještě další povinnosti.“
„Holka jedna čiperná,“ prohodil sžíravě Šlupka.
Sibiel se chladně usmál. Zjevně si Renonu nijak neidealizoval. „Vždycky byla praktická.“
Lissarius narovnal ramena. Konečně to vypadalo, že bratránek začal přemýšlet. Teď jen to nezkazit. „Kdybys mi Arrakiela přivedl...“
„Nebudu lovit vlastního bráchu!“ zahřímal Sibiel.
„Kdybys ho přivedl, tak, aby se o tom nikdo další nedozvěděl,“ pokračoval bez ohledu na námitky Lissarius, „nic bych mu neudělal. Nemám v plánu ho zabíjet ani věznit. Ujišťuji tě, že moje matka o jeho existenci neví a já se snažím, aby to tak zůstalo.“
„Tak na co ho chceš?“
„Mám informace, že Arrakiel plánuje Rawanta najít. Paradoxně je jediný, kdo by toho byl schopen, pokud by se o to opravdu pokusil. Byl na hranici té průrvy, jeho interní magie by ho mohla nasměrovat. Ne hned, ale kdyby to zkoušel systematicky, mohl by se vyladit, a…,“ Lissarius zavrtěl hlavou, promnul si obličej a roztržitě se zašklebil. „Kdyby mi to někdo řekl před třemi lety, dosyta bych se zasmál. Ale tvůj povedený bratr už dokázal, že umí být cílevědomý a vynalézavý. Našel řešení i v situaci, která se jevila jako bezvýchodná. Chci mu dát šanci to zkusit.“ Lissarius přenesl pozornost na Flebussiona: „Měli bychom se posunout dál. Ten nápad, že Fialku „jako“ sežereš, je směšný. Vzhledem k tomu, že to tu máš promořené špehy.“
„Dva jsou tví,“ skočil mu do řeči Flebussion.
„Tři jsou mí,“ ušklíbnul se Lissarius. „A vím o dalších pěti. Potom jsou tu další, o kterých nevím. To mluvím jen o trvalých zaměstnancích, a ne o externistech jako byli třeba ti technici z Údržby.“
„Kdo dál dočůrá, můžete řešit jindy,“ přerušil je s nečekaným elánem Sibiel. „Jak ten pardon odůvodníš, Lissarie?“
„Zaměstnám tě jako agenta pro speciální úkoly ministerstva vnitra. Aplikuji odstavec 6 písmene b), § 99 Prvního zákona. Blbé námitky zdůvodním ekonomicky. Náklady, které byly vynaloženy na adaptační přípravu, nepadnou vniveč. Když bude nejhůř, připomenu, že tvůj otec byl válečný hrdina a zemřel při ochraně civilisty.“
„Destruktielova smrt jim hubu nezavře, ale ty kecy o nákladech jo,“ prohlásil zamyšleně Flebussion.
Sekretář blýskl pohledem na Sibielův krk. Fialové čáry téměř zmizely, místo tržných ran zůstaly bílé jizvy, podlitiny bledly. Jeho znalosti o bionických podpůrných systémech byly jen kusé, ale i tak bylo patrné, že rychlejší regenerační schopnosti a vyšší práh bolesti se budou hodit. „Za jak dlouho se dá dohromady?“ dotázal se Šlupky.
„Fyzicky?“ houkl jízlivě Šlupka. „No, musíme zkontrolovat implantáty, že. Tak do dvanácti hodin. O psychické pohodě agenta Čtyřicet čtyři radši spekulovat nebudu.“
„Nejsem žádná slečinka,“ ozval se dotčeně Sibiel.
„Fajn,“ syknul sekretář. „Nejpozději do dvanácti hodin se budeš hlásit u mě v kanceláři.“
***
