Návrat na Mizeon IV - Sibiel - 2. kapitola: Essius v pasti
Mizeon, sídlo arciknížete Trrisiela v Abderanské vrchovině:
Essius byl v šoku. Kdo by nebyl? Mohl čekat cokoliv, když se bočním vchodem vkrádal do strýcovy laboratoře. Ale jakmile uviděl Trrisiela v družném hovoru s bohem, strnul jako solný sloup.
O prosklenou skříň s technickými artefakty se lehce opíral vysoký hranatý chlápek se snědou kůží, rezavou kšticí a pečlivě zastřiženou bradkou, navlečený v něčem, co připomínalo modře obarvené prostěradlo. Královská modř. Tak tento odstín jednou nazvala Moreta, když vybírala nové koberce. Pečlivějšímu pozorovateli, což Essius byl, nemohlo uniknout, že celá ta hřmotná postava jemně světélkuje. Podobně jako ty svítící poloprůsvitné postavy, které předtím Essius zahlédl v kernockém parku. Nejspíš to bude jeden z nich.
„To je podraz!“ rozčiloval se bůh. „Náš bratr je pryč!“
„Podraz?“ zopakoval Trrisiel. Arcikníže si hověl ve svém multifunkčním křesle a na tváři měl výraz ukřivděného svatého. „Pokud se pamatuji, na žádnou doložku o tom, že budu Daxe hlídat, než se probouráte ven, si nepamatuji. Navíc si myslím, že se mýlíš. Zabíjeli jste je chaoticky a s rychlostí tornáda. Dax byl slabý jak nemluvně. Už nezářil jako kdysi. Určitě jste ho spálili společně s ostatními, jen jste si toho jaksi opomněli všimnout.“
Podle toho, že byl arcikníže obklopený letannatovým silovým polem, se dalo usoudit, že vztahy mezi oběma potentáty nejsou nijak vřelé.
„Nechali jsme jít jen potomky draků. Z ostatních linií jen ty přivdané a přiženěné,“ zabručel bůh. „Někteří z těch, které jsme určili k likvidaci, ale unikli. Co když vzali Daxe sebou?“
Trrisiel rozhodil rukama. „To je silně nepravděpodobné. Dax byl na odpis. Těsně před vyvanutím. Neměli jediný racionální důvod ho zachraňovat. Já jsem svůj díl splnil. Je řada na vás.“
„Dohoda zněla, že ty nám předáš Mizeon a mluvčího, my ti dáme dokumentaci karmického mlýna,“ zabručel bůh.
Trrisiel přikývnul. „Mizeon už máte.“ Konečně zabloudil očima k Essiovi, který se opíral o zárubně. Stoický výraz na arciknížecí hladké tváři se změkčil úsměvem. „A helemese, my o xiře a ona na větvi.“ Ukázal Essiovým směrem. „A to jsem si dělal starosti, jak ho sem z toho Bredeonu dostanu. Zbytečně. Hoch evidentně ví, kde je jeho místo.“
Ryšavý bůh se otočil a upřel na Essia svůj pohled. Jeho duhovky byly stejně sytě modré, jako to rozevláté roucho. Essius zaznamenal, jak se do něj opřel nápor boží moci a měl v té chvíli pocit, že se na něj řítí kamenná lavina. Všechny buňky jeho těla se rozvibrovaly náhlým instinktem nebezpečí. Měl potřebu svézt se k zemi, smotat se do klubíčka a počkat, než se to přežene. Snad jen díky genům od dědečka Nubiela se udržel na nohou.
„To je on?“ zamumlal bůh.
„Ano,“ ušklíbnul se arcikníže.
„Můj synovec. Jeho dědeček z otcovy strany byl Daxův prvorozený Nubiel, jeho babička z otcovy strany byla skollská princezna Xawona. Ale po matce je raisi. Má sílu arcidémonů, ale formálně patří ke střednímu stavu. Tvor z vaší i mé krve, a přesto dostatečně tvárný kvůli podílu řídké krve ze strany matky.“
Essius nevěřil vlastním uším. Takže tvárný? Ne, on není tvárný!
Bůh přejel zkoprněného Essia od hlavy k patám a pak se na Trrisiela usmál. „Ty filuto. Postaral ses, aby byl s tebou rodově svázaný. Nedomluvili jsme si, že to bude míšenec.“
Trrisiel zavrtěl hlavou. „Raisi se pro úkoly, které chystáte, nehodí. Nikdo z nich nemá dostatek interní magie. Chtěli byste snad čistokrevného raisi, který nedokáže ani otevřít bránu? Essius je, můj bože, dostatečně schopný, aby tvoje nároky splnil. Viděl jsem ho vyrůstat. Ručím za to, že je rozumný a disciplinovaný.“
Essius otevřel ústa, aby namítnul, že on starým bohům žádného šaška dělat nebude. Chtěl, aby mu řekli, co udělali s jeho ženou a její rodinou. V hrůze mu docházelo, že Trrisiel zmínil, že bohové všechny spálili. Tak proto nenašel těla? Ale proč potom v sídle Arci-Quinnů nenašel žádné raisi? Jak to tak vypadá, Padlí proti raisi nic nemají. Možná, že stačili utéct. Ach, to bude ono. Musí to tak být. Ale v tom případě by na to neměl Padlé upozorňovat. Takže ústa zase zavřel.
„Essie,“ Trrisiel ukázal na zlatě světélkujícího boha, „toto je nejvyšší z debhátarů, pán Mizeonu, vládce nebes, bůh Aisus.“ Mluvil slavnostním tónem a jeho řeč měla zvláštní starodávný přízvuk.
„Zdravím,“ zamumlal nevlídně Essius. Dával si pozor, aby se Aisovi znovu nepodíval do očí. Co má co dělat s nějakým muzeálním bohem?
„Padni na kolena, červe!“ zahřímal Aisus.
Essius se pod tlakem boží živelnosti zapotácel, kůže ho brněla, kosti se kroutily, ale udržel se zpříma. Měl toho dost. Jeho otec mu vždycky kladl na srdce, aby byl tím, kým se cítí být. Vychoval ho jako arcidémona a naučil ho ctít kulturní tradice, vštípil mu morální zásady, a především ho naučil myslet vlastní hlavou. Essius myslel a jednal jako arcidémon i dávno poté, co se ho po otcově smrti snažila matka předělat na poslušného raisi. Žádné bití ani ponižování ho nikdy nepřinutilo myslet a jednat jako slouha. Ani když jej později Moreta okradla o rodný list a udělala z něj démona bez původu. Musel padat na kolena kdykoliv si ho arcikněžna nebo arcikníže povolali. Nikdy dřív nebyl tak zoufalý a tolik nesnášel sebe samého, jako v tom neblahém období, protože by bývalo bylo mnohem pohodlnější se podvolit. Vysvobodil ho až Lissarius – jeho bratranec, jeho císař, a nakonec i jeho přítel. Není pochyb, že Padlí Lissaria zabili. A on má teď před nimi klečet? Vzpurně se na Aisa zašklebil. „A proč?“ odsekl. „Stejně mě zabiješ. Tak proč bych se měl před tebou ještě plazit?“
Bůh nejdřív vyvalil oči údivem a pak, jako by až se zpožděním pochopil, jakou drzost Essius vypustil z úst, zavyl: „Týýý…“
Essius konečně padl na kolena, ale jen proto, že už se nedokázal udržet na nohách. Teď zemře. Byl připravený.
„Zadrž, velectěný, Aise!“ zakvílel Trrisiel. Rozčilením téměř nadskakoval. „Musíš vzít v potaz, že jsem ti nevybral žádnou loutku! Časem oceníš, jaké to má výhody. Essius je opravdu ze všech nejvhodnější. Chová se drobet neuctivě, ale tomu se dá odpomoct. Mí, vlastně tví raisi si ho vezmou na pár dní do parády a všechno potřebné ho naučí.“
***
Essius Arci-Nubiel-Arci-Quinn, první raisi mezi prvními, blažený vyvolený mluvčí Vítězné Šestky, čerstvě jmenovaný Velekněz Debhátarů, visel v poutech a prohýbal se pod ranami Solissova těžkého biče. Zatínal zuby do kulatého gumového kolíku a ztěžka supěl, jak ho bolest rvala na kusy.
Budeš tlumočit vůli bohů našemu lidu, oznámil mu Trrisiel. Bohové nemohou s démony mluvit přímo. Obecní démoni ani raisi je nevidí ani neslyší. Na otázku, zda bohové slyší démony, si Essius odpověděl sám. To démoni a raisi svými modlitbami přivedli Padlé znovu k moci.
Essius si s trpkostí vzpomněl na rozhovory s Jeddem. Copak nechápeš, že tě Rafedaxarr zklamal? Rozčiloval se tehdy Jedd. On se stará jen o panstvo. Ale Aisus, Grom, Huat, Narena, Moneta a Brexa by se mohli starat o nás! Jen kdybychom našli způsob, jak je vhodně poprosit… Přesně to mu Jedd řekl před necelým půl rokem. Essius měl na sebe vztek, že tehdy nepochopil, jaké závratné důsledky by Jeddovo podzemní hnutí mohlo mít. Žádné bratrstvo potrhlých snílků, jak si je kdysi sám zařadil. Proč o tom nepromluvil s Lissariem? Protože to nepokládal za podstatné. Pokud to bagatelizoval on, který vždycky stál na hraně obou světů, není divu, že to přehlíželi elitní arcidémoni.
Právě ty by ses k nám přidat měl. Rozumíš knihám. Víš, jak mluvit s panstvem. Dokázal bys pro nás získat pozornost, řekl mu kdysi Jedd. Nepomohlo, že ho Essius tehdy odmítnul. Démoni a raisi probudili Padlé sami. Někdejší „panstvo“ je ze hry. Padlí teď do role „panstva“ povýšili raisi. Nic naplat, někdo musí udržet strukturu společnosti pohromadě. A obecní démoni, byť jsou oddanými věřícími, na to nemají.
Poté, co nasupený Aisus z Trrisielovy laboratoře zmizel, se objevil Igisiův levoboček Twen s hordou raisi poskládanou snad ze všech arcidémonních domů.
Trrisiel Essiovi představil jeho nové hlídače. Chtěli po něm, aby se připravil promluvit k lidu v Kernoku, aby tím veřejně deklaroval nové rozložení sil.
Odmítnul.
Nechceš? No, to bych se na to podíval, řekl Soliss.
Po každé nové ráně se Essius vzepjal, jak se snažil uhýbat. Řetězy, na kterých visel, byly ale pevné. Teď už se jen těšil, až omdlí. Ó, jak byl pitomý, když vlezl svému zatracenému strýci přímo pod nos!
***
Riiberion, metropole Brexon v říši Otty Ukrutného
Diriana zafuněla a zamžikala. Někdo ji držel za rameno a prudce s ní třásl. „Diri, prober se! Doma se něco stalo!“ Ten hlas? Aha. Norden.
Otravné ostré světlo. Proč ji nenechají na pokoji? Měla příšernou kocovinu. Matně si vzpomínala, jak jejich trojlístek včera po přehlídce oslovil moc hezký orkenský důstojník. Nebo to bylo předevčírem? Nejdříve mysleli, že budou problémy, protože se nepozváni vloudili na náboženský rituál cizího světa. Ale z orkence se vyklubal zábavný císařův bratr Dokren. Místo aby je dal eskortovat na Mizeon, pozval je do svých soukromých lázní. Užívali si masáže, vyhřívali se na teplých kamenech, chladili se v bazénku s šumivým vínem. Vedli vzletné řeči o umění a filozofii. Tessa byla z Dokrena u vytržení. Ignorovala svého snoubence Awena a zatáhla prince do ložnice. Awen se, pochopitelně, naštval. Rozmlátil dveře, vletěl dovnitř a začal do prince bušit. Potýkali se na xiří kožešině rozhozené na zemi, zatímco Tessa srdceryvně ječela a princovo služebnictvo lomilo rukama. Diriana konsternovaně sledovala, jak se rvačka mezi Dokrenem a Awenem postupně mění v něco úplně opačného. Ti dva se pohybovali stále pomaleji a místo nadávek, kterými se původně častovali, vzdychali a ohromeně si hleděli do očí. Došlo jim, že Tessu vlastně k ničemu nepotřebují. Pak se Dokren nakrátko vzpamatoval. Aniž by pustil části Awenova těla, které mu evidentně imponovaly, rázně z ložnice všechny čumily vykázal. A ty taky, zasyčel na Tessu. Diriana nevěřila vlastním očím, když se Tessa zahanbeně plížila z princova pokoje ven.
Zatímco Awen dováděl s Dokrenem, ty dvě se šíleně opily. Tessa na obou mužích nenechala jedinou nit suchou. Spřádala hořkou pomstu. Ten odporný zrádce! Křičela na Awenovu adresu. Bude litovat, že mi toho chlapa přebral! Diriana jí to nevymlouvala. Bylo zbytečné Tesse připomínat, že to ona Awena zradila. Nerozpakovala se hodit přes palubu vlastního snoubence, jakmile ji zaujal exotický orkenský princ. To, že nakonec dal Dokren přednost právě Awenovi, Tessu ponížilo, ale ještě horší pro ni bylo, že to Diriana viděla. Proto Tessa tak vehementně usilovala Dirianu opít, což se jí povedlo.
A teď s ní kdosi cloumá a rozčileně na ni cosi křičí? Kdo to má vydržet? „Asi budu zvracet,“ vypravila ze sebe. Ačkoliv měla mozek na kaši, cosi jí říkalo, že je na té situaci něco divného. Co to asi může být?
„Tak se na ni vykašleme,“ ozval se Tessin ochraptělý hlas. „Ona si nějak poradí.“
„Nemůžeme ji tu nechat!“
To je Norden. Dirianě se konečně rozsvítilo. Norden tu s nimi přece nebyl.
„Co tu děláš?“ zamumlala. „Máš být s císařem.“
„Vidíš? Nepohneme s ní. Je na šrot,“ dorážela na Nordyho Tessa. „Podívej, chci odtud vypadnout. Řekneme sluhům, aby jí vyřídili totéž, co Awenovi, až se vrátí.“
Vzápětí si Diriana vzpomněla, že včera nad ránem jim princův majordomus oznámil, že jeho pán s lordem Awenem spolu odjeli. Princ vzkazuje, že budou pryč několik dní. Zatím tu buďte jako doma. To byla pro marnivou Tessu poslední kapka. Ten kurevník! Vřískala. Já ho zabiju! Vzteky nepříčetná Tessa se následně pokoušela otevřít si portál domů, ale protože byla příliš opilá, nedařilo se jí to. Diriana by byla ráda zmizela také. Měla Tessy a jejího zhrzeného vzteku plné zuby. Celý ten výlet na Ok-Sawon ji zklamal. Ale ani ona nebyla ve stavu cestovat. Takže nakonec únavou usnuly.
Diriana se přinutila posadit. Norden je tady. To je divné. Nepřekvapilo ji, že se Tessa mračí, ale nelíbilo se jí, jak křečovitě se tváří Norden. Ten je přece vždycky nad věcí. „Co se stalo, Nordy?“ zeptala se.
„Na Mizeonu vypukla vzpoura,“ řekl dutě Norden. „Padlí povraždili arcidémony. Už se tam nesmíme vracet, jinak skončíme stejně.“
„Cccožžže?“ kníkla. Norden Arci-Pawner je darebák, kurevník a hráč. Nikdy ho neměla ráda a jeho přítomnost snášela jen kvůli ostatním. Nikdy nevyhledávala jeho společnost, nikdy ho neoslovila, pokud se nebavili v partě. Nevěřila mu od té doby, co zfalšoval tu posudkovou komisi. Jenže teď vypadal jinak a choval se jinak. Žádné ironické úšklebky a rýpavé poznámky. Prosebně se na Nordena podívala. „Je to blbý vtip, že?“
-edit-20250527064403.jpg)
„Vidíš? Je prostě tupá! Tak už pojď!“ obořila se na Nordena Tessa. „Nemám nervy čekat, než to primadona stráví! Jdeme!“
„Víš co? Běž si sama,“ odsekl Norden. „Já ji tu nenechám.“
Tessa rozhodila rukama. „A jak?“ vyjekla. „Ani nevím, kde ta prdel je!“
Norden se k Dirianě sehnul, shrnul jí vlasy z tváře a řekl: „Tvůj bratr to přežil. Zavedu tě za ním.“
***
