Návrat na Mizeon IV. Sibiel - 14. kapitola: Reverzní inženýr ve špionážním kabátku
Reverzní inženýrství ve špionážním kabátku
„Jak dlouho vám to ještě bude trvat, sire?“ Twenův tón byl sice uctivý, ale výraz jeho tváře vypovídal o potlačované nechuti.
Essius zanořený pod otevřenou kapotou se v duchu škodolibě zatetelil. „Ještě nevím. Tady ten kooperátor je oříšek. Vlastně si nemůžu vybavit, kde by mohla být ta závlačka. Je to nějaký pátek, co jsem měl v ruce technické výkresy. Pomohlo by se do nich podívat. Měly by být v dílenském archivu. Ta budova hned vedle hangáru…“
„Znamená to, že kdybyste ty výkresy měl, skončili bychom tu dřív?“
„To nepochybně,“ odpověděl nevzrušeně Essius. Ticho, které následovalo, jej přinutilo se zpod kapoty vysoukat.
Twen se opíral o ponk a koulel očima. „Kavel s Fernou se ještě nevrátili,“ řekl nakvašeně. „Nemůžu vás tu nechat bez… ochrany.“
Essius věděl, že původně Twen chtěl říct: Nemůžu vás tu nechat bez dozoru, ale usilovně se snažil, aby to Twen nepoznal. Twen nepřemýšlí moc složitě. Právě teď je otrávený, že jeho podřízení si užívají dýchánek v příjemně zastíněné zimní zahradě Hokriovy manželky, zatímco on musí být u krále, protože ten šílenec pozvání odmítnul.
„No, jasně,“ broukl Essius. „Tak tam můžeš zajít, až se Kavel s Fernou vrátí.“ Ovšem dobře věděl, že ti dva se vracet nehodlají. Určitě počítají s tím, že je král s Twenem vyzvednou, až tady skončí.
„Můžeme jít do archívu společně, sire,“ překvapil Twen. „Doprovodím vás.“
Essius sáhnul po utěrce, aby si očistil ruce od oleje a brusné pasty. „Tak jdeme.“
Cestou zaprášeným průmyslovým areálem se snažil působit klidně, i když ve skutečnosti vibroval nervozitou. Dnes se bezpodmínečně musí dostat do Trrisielova skladu a získat vzorek nebo aspoň snímek molekulární struktury materiálu, ze kterého jsou tebechety vyrobeny. Dlouho hledal řešení, které by tuto riskantní misi obešlo, ale nakonec usoudil, že mu nic jiného nezbude. Běžné výbušniny proti tebechetům nefungují. Potřebuje vědět, jakými mechanismy jsou mycely k sobě navázány, jaké kovy obsahují. Teprve pak získá představu, jak ty stroje zničit.
Přišli k archívu. Budova byla zamčená, nikde nikdo. Essia to nepřekvapilo. Toto je obyčejný technický archiv, ve kterém se uchovává dokumentace sekaček na trávu. Skutečně strategické dokumenty Trrisiel přechovává v trezoru. Essius položil dlaň do důlku na zárubních a vyslal mechanismu otevírací magickou šifru. V zámku tiše luplo. Spokojeně si oddechl, že je vše stejné jako v dobách, kdy tu pracoval. S Twenem funícím za zády vešel dovnitř. V řadách vysokých rovnoběžně uspořádaných polic vězely stohy napěchovaných složek.
„No, páni!“ vyjeknul Twen. „Dokážete to najít?“
„Bez obav,“ zamručel Essius a zamířil do jedné z uliček. Twen mu byl v patách. Asi uprostřed se Essius zastavil a začal pročítat štítky na policích. Když už začal Twen samou netrpělivostí šoupat nohama, máchnul Essius paží o metr dál: „Hledej termín vznášedlo REC006.“
Raisi se s otráveným úšklebkem přesunul a začal slabikovat nápisy ve výši očí.
„Mohlo by to být i dole,“ poznamenal pobaveně Essius.
Jamile se Twen sklonil, aby prostudoval štítky na nejnižší polici, vytáhl Essius těžké krihonitové páčidlo a vší silou praštil Twena po hlavě. Bylo zřetelně slyšet, jak kosti lebky praskly. Raisi se svalil k zemi. Takové banální zranění míšence nezabije ani nadlouho nezastaví. S vědomím, že archiv je jako jedna z mála budov zabezpečený i proti magickému průniku, tudíž i odstíněný pro pozorovatele zvenčí, Essius zformoval v mysli paměťovou kletbu a mrštil ji na bezvládného Twena. Musí jen doufat, že to udělal správně. Už není cesty zpět.
Nechal Twena tak a běžel do umývárny. Tam s pomocí modré a zlaté barvy, kterou Twenovi ukradl už před týdnem, vytvořil na svém obličeji ornamenty co nejvíce podobné těm, které byl nucen nosit v dobách, kdy Moreta ukradla jeho rodný list. Pak vyšel na dvůr.
K Trrisielovým laboratořím vedla nová betonová komunikace, po které jezdily multikáry s materiálem i těžké náklaďáky. Žádné antigravitační plošiny ani fantómy přenášející magicky zkomprimovaná břemena. Jak patrno, Trrisiel to s přechodem na technologie smrtelníků myslí smrtelně vážně. Essius cestu ignoroval a zanořil se do křovin, které rostly za budovou archívu. Prodíral se nálety ookorianů a tertenů a kryl si tvář před trnitými větvemi. Trvalo to mnohem déle, než kdyby šel po cestě, ale nemohl riskovat bezprostřední setkání s Trrisielovými démony. Ne každý si tu hledí svého. Naopak. Někteří Trrisielovi asistenti jsou docela všímaví.
.jpg)
Ještě štěstí, že to tu důvěrně znal, jinak by se v té džungli ztratil. Vymotal se v místě, kde sklad přilehlý k laboratoři končil. Dobře věděl, že cesta do skladu vede skrze Trrisielovu laboratoř a jediný vstup do budovy je nepřetržitě hlídaný. Essia ani nenapadlo riskovat, že bude zastaven. On se dovnitř dostane jinudy. Vysoko pod střechou byla v obvodové zdi zasazena malá větrací okénka. Když bylo Essiovi tak deset, pravidelně se tudy protahoval. Teď by tak malým otvorem neprostrčil ramena. Ale nevadí. Ještě je tu přístřešek pro ventilátory. Z něj do haly vedou skrze zeď ventilační trubky. Dveře ve zdi mezi halou a přístřeškem sice nejsou, ale v podlaze je poklop a vstup vedoucí do podzemní servisní šachty. Essius kráčel podél dlouhé šedivé zdi až k přístěnku. Plechová dvířka opatřená klasickým otočným zámkem pro něj nepředstavovala žádnou překážku. Uvnitř temně hučely obrovské vrtule vhánějící vzduch do skladu širokými troubami. Vstup do servisní šachty byl zatarasený harampádím. Essius ho odsunul a s pomocí páčidla nadzvedl poklop. Vklouzl do šachty a po železných kramlích slezl dolů. V duchu děkoval arcidémoním předkům za schopnost vidět ve tmě. Chvíli mu trvalo, než našel chodbu vedoucí do skladu.
Po boji s poklopem, který dlouho nešel odspodu otevřít, se konečně vydrápal na světlo a ocitnul se v Trrisielově skladišti. V opravdu prostorné hale se skvěly ty nejroztodivnější pojízdné stroje sesbírané ze všech koutů metaprostoru. Některé velké jako vznášedlo a jiné tak malé, že musely sloužit snad skřetům nebo dětem. Mezi výtvory z krihonitového plechu a ztuhlých letannatových vláken se nacházely i starožitnosti z mosazi, oceli a dřeva. Kdyby měl Essius čas, moc rád by si ty klenoty prohlédl, protože od doby, co tu byl naposledy, jich notně přibylo.
Z jedné strany haly k němu doléhaly zvuky strojů z přilehlé dílny, z druhé strany šumění hovoru z Trrisielovy laboratoře. Essius se opatrně kradl mezi vystavenými exponáty a horečnatě hledal tvary, které si vtiskl do paměti, když mu Trrisiel ten válečný stroj ukazoval. Nepotěšilo jej, když tři kusy našel přímo uprostřed volného středového prostranství. Stály tak, aby každý, kdo půjde z dílny do laboratoře nebo zpět, musel projít kolem. Exempláře pokrývala průhledná vrstva silového pole. Sakra, Essius věděl, že jakmile se pokusí pole narušit, bariéra změní skupenství a ztuhne na kost. S pomocí interní magie by se tím dokázal prolámat, ale nepochybně by tím spustil alarm. Vzorek odebrat nelze, tak musí stačit snímky. Sáhnul do bundy pro svůj nejcennější poklad, nejlepší molekulární skenner bredeonské provenience, který ukořistil při prohlídce sutin galerie Zhýralého umění v Kernoku. Essius ten skenner zabudoval do tubusu staré kapesní svítilny, kterou předtím vyžebral od Ewerta (ten hlupák si vůbec neuvědomil, že Essius svítilnu nepotřebuje).
Přiblížil se objektivem co nejvíce k letannatové membráně a zaměřil ho na povrch tebechetu. Stroj tvarem nejvíce připomínal mořského ježka. Z kompaktní kulovité základy vyčnívaly trny. Nebyly všechny stejně dlouhé a mohlo jich být tak dvě až tři stovky. Bylo jedno, na kterou část se Essius zaměří s ohledem na to, že agregát nemá uvnitř žádné součástky. Není to stroj ani živý tvor. Je kompaktní, jak se mu Trrisiel neprozřetelně pochlubil. Znamená to, že jeho funkce a schopnost reagovat souvisí přímo s jeho mycelární strukturou.
Essius v rychlém sledu cvakal spouští. Cítil, jak se mu zpocená košile lepí na záda. Radost mu kazila skutečnost, že silové pole výsledky zkreslí. Ale už měl představu, jak letannatové částice ze snímků odfiltruje.
Trhnul sebou, když ho ovanul proud chladného vzduchu. Došlo mu, že někdo ve vedlejší dílně spustil ventilaci na vyšší stupeň. Natáhl krk a znovu se kolem sebe rozhlédl. Téměř nadskočil leknutím, protože zvuky brusky z dílny utichly a nahradilo je uvolněné pokřikování. Tak rychle, jak jen mohl, Essius uháněl k místu s poklopem. Dřív, než by ho mohl zvednout, se ozvaly kroky. Nezbylo mu, než se skulit pod nejbližší exponát a tajit dech, když kolem něj prošli.
Celou zpáteční cestu do archívu uháněl, jako kdyby se mu na paty věšela smečka sůsů.
***
„Klid Twene,“ konejšil kapitána Essius, když mu pomáhal na nohy. „To je tím pitomým prostředím. Úplně jsem zapomněl, že plášť budovy je izolovaný krepponem. Jednou se tu udělalo zle i Solissovi. Příště tě sem tahat nebudu.“
„Zatočila se mi hlava? Vážně?“ blekotal Twen.
„Jenom chvilková slabost,“ řekl Essius.
Twen nakrčil čelo a zkoumavě se na Essia podíval. „No, taky jsi nějaký zchvácený…Celý rudý a zpocený…“
Essius vážně přikývnul. „Ani já nejsem imunní.“ Cítil, jak mu obličej, ze kterého si před chvílí odrhnul zlatou a modrou barvu, sálá horkem.
Twen se držel za hlavu a třel si místo, kam ho před hodinou Essius praštil, ale teď už bylo zcela zahojené. „A ten výkres?“
Essius mu před obličejem mávnul složkami, které těsně předtím namátkou vytáhl ze šteláře. Místo nadpisu na nich byla jen písmena a čísla.
***
Owianin útěk z Maharáví
„Neviděl jsi Owianu?“ vyrušila před večerem Sibiela Izzel. Stála ve dveřích a tvářila se nejistě. „V ateliéru není. A vypadá to, že ve svém pokoji vůbec nespala. Šla jsem se podívat do solária, ale tam taky není.“
Sibiel obrátil oči v sloup. Od toho incidentu s Nertegem uběhl týden, ale on se stále nepřinutil sestru navštívit. A Owiana se také nijak nesnažila.
Sibielův nejhorší exces prošel kupodivu hladce, protože se ho z větší části podařilo ututlat. Jeho nepříčetné řvaní všechny raisi z šaten spolehlivě vyhnalo. To, do jak příšerného stavu Sibiel kapitána přivedl, neviděl nikdo kromě Šlupky. A protože se Šlupka do sprch přenesl portálem, nikdo stejně tak nevěděl, že musel použít dezintegrátor, aby Sibiela zastavil. Ovšemže se mezi osazenstvem nesly zvěsti. Tak zase jednou Arci-Quinnovi ruply nervy a pořádně sjel kapitána svého domu. Nicméně podle informací od Šlupky, se kapitán ze svých zranění už vylízal a znovu se bez problémů zařadil do práce. Sibi si uvědomoval, že se jeho vztah s Nertegem změní, ale zatím se necítil dostatečně srovnaný, aby ho chtěl vidět.
Izzel, Jerones, Wrella a Sibiel se pustili do hledání. A důsledně se snažili, aby si nikdo na základně nevšiml, co vlastně dělají. Owiana, i když se chovala pitomě, další skandál nepotřebuje. Po několika hodinách přivolala Izzel i Nertega. Sibiel tomu nedokázal zabránit, protože matka to s ním předem nekonzultovala. Nerteg se přestal párat s utajováním a pokusil se ji lokalizovat podle náramku. Identifikační náramek našli navlečený na tlapce Attesiovy xiry. Vyšlo najevo, že Owi je skutečně pryč.
Izzel napadlo, že si Owiana odskočila za Tessou na Bredeon. Tessa Arci-Klirenová totiž na Bredeonu požádala o azyl a v jednom přímořském letovisku si zřídila hotel. Ačkoliv na všechny strany prohlašovala, že už s arcidémony a Starým Mizeonem nechce mít nic společného, stále si s Owianou vyměňovaly zprávy. Sibiel měl podezření, že se Tessa snaží ze sestry tahat informace, které pak obratem prodává videxovým médiím. Každou zprávu, kterou Owiana Tesse posílala, nechával Sibiel prověřit. Předpokládal, že Owiana vyvádí kvůli Nertegovi a matka to dobře ví. Zatímco nic netušící Wrella lomila rukama, jak je sestřino počínání nezodpovědné, přenesl se Jerones na Bredeon. Za chvíli byl zpět s tím, že Tessa o Owianě nic neví.
A pak Nerteg Sibiela telepaticky kontaktoval, ačkoliv byli ve stejné místnosti a stáli pouhých pět kroků od sebe. Sarvonův syn konspiračně požádal o rozhovor mezi čtyřma očima. Dokonce si vymínil, že se chce sejít v izolaci.
Sibiel už akceptoval, že vztek, který vůči nově objevenému bratranci pociťuje, je z valné části iracionální. Možná, že Nerteg něco ví. Půjde tam a zachová klid. Nebude se omlouvat. Nerteg využil sestřiny zranitelnosti. Za to by Sibiel zmlátil každého, lhostejno jaké by byl krve. Šlupkově tezi, že v této záležitostí je Owiana spíše vlkem než jehňátkem, prostě odmítal uvěřit.
Kapitán v podzemí už čekal. S cejchem zastřeným klanovým líčením vypadal trochu povadle, ale jizvy byly pryč. Obyčejný raisi by po takové nakládačce dopadl mnohem hůř. Sibiela bodlo u srdce, když mu asi posté došlo, že za to bleskové uzdravení Nerteg vděčí původu, který tak dlouho skrývá, a že mají mnohem více společného, než kdy myslel.
„Co mi chceš říct?“ houknul nevlídně. Rozhodně chtěl, aby Nerteg pochopil, že na pitomosti nemá náladu.
„Vím, kde je,“ řekl chraptivě Nerteg. Jeho oči se leskly vzdorem. Postojem, výrazem v obličeji, zabarvením hlasu a rytmem řeči působil jako úplně jiný chlap. Jako kdyby ta staletí, kdy věrně poslouchal a plnil příkazy nobility Arci-Quinnů, nikdy neexistovala.
„Mluv,“ štěkl Sibiel.
„Neměl jsem tušení, co chystá,“ připustil stroze. „Zaklaplo mi to až teď, když jsem si všiml, že v ateliéru zmizely ty nejnovější plastiky. Jsou to tak tři týdny, kdy mě požádala o šablony klanového líčení. Tvrdila, že je tu zavřená jak ve vězení, že nemá inspiraci. Ty šablony jí prý pomůžou při tvorbě.“
Sibiel se zamračil. „Myslel jsem, že šablony si každý klan hlídá. Že pro nikoho zvenčí nejsou k mání.“
Nerteg si povzdechl. „Owiana si kdysi udělala katalog. Arcikníže jí ho zabavil, ale předtím mi ho ukázal.“ Nerteg si zaťukal na čelo. „Všechno to mám tady. A ona to věděla. Takže jsem jí nakreslil základní verze. Zajímala se hlavně o formace Arci-Nubielů a Arci-Ukresiů. Tvrdila, že ty nubielské spirály využije v další plastice. Vážně jsem nevěděl, co má v úmyslu.“
„A co tedy?“
„Mohla se nalíčit jako raisi a vypravit se na Mizeon,“ šokoval Nerteg. „Je dost šílená, aby se o to pokusila. Může jí to projít jednorázově, protože ornamenty podporují důvěryhodnost nositele, ale dlouhodobě nemá šanci. Jenže to ona neřeší. Myslím, že plánuje zavraždit Essia.“
„Musíme ji dostat nazpátek, než to udělá,“ vydechl Sibiel.
„Půjdu já,“ štěkl Nerteg.
„Poznají podle rozhraní, že jsi arcidémon,“ oponoval Sibiel. A skutečně, i on teď jasně vnímal, jak Nertegova interní magie plápolavě přesahuje obrysy jeho těla. Zvláštní, že si toho předtím nikdy nevšiml. Nerteg na to musí mít nějaký trik. Raisi se dají oblafnout líčením, ale debhátarové ani náhodou. Každý bůh obdařený minimem soudnosti dokáže podle zbytkového záření interní magie rozpoznat poloboha. Tím snáze příbuzného. Přesně takovým způsobem debhátarové rozpoznávali Rafedaxarrovy potomky při Velkém lovu poté, co unikli z relikviáře.
„Nepoznají,“ opáčil Nerteg. Natáhl ruku proti perlově šedé zdi.
Magický přísvit lemující jeho pokožku náhle zmizel.
„U Aliance jsem jednal s bohy z Riiberionu, z Tenerisu, z Dervosu,“ konstatoval Nerteg. „Naučil jsem se maskovat. Padlí si mě nevšimnou. Přísahám, že ji najdu. Mrzí mě, že jsem ji neuhlídal. Mělo mě to napadnout.“
„Jak by mohlo?“ ušklíbnul se Sibiel. „Zjevně jsi měl jiné starosti.“
Nerteg roztěkaně přikývnul. „Já vím. Ale za to, že jsem s ní byl, se omlouvat nebudu. Klidně mě dej popravit. Nebo mě vydej Alianci. Ale až ji přivedu zpět. Mám té falešné existence plné zuby. Nejsem nevděčný. Vážím si toho, že mi strýčkové tu šanci poskytli. Vaše – moje – rodina se ke mně chovala dobře. Cítil jsem se užitečný a respektovaný. Ale už jsem v té kůži moc dlouho a nemám žádnou šanci se posunout dál. Zemřu bez váhání, jen abych tvou praštěnou sestřičku dostal zpět. Je mi jasné, že mě využila. Ale ona pro mě znamená všechno. Vždycky to tak bylo. Sledoval jsem ji vyrůstat. Zpovzdálí jsem ji obdivoval. Její jiskřivou povahu a její krásu. Nikdy jsem jí ani náznakem nedal najevo, co k ní cítím. Mohl jsem se zbláznit, když se dala dohromady s Essiem, ale uklidňovalo mě, když jsem viděl, jak je s ním šťastná. On, navzdory svému původu, dostal příležitost, zatímco já jsem mohl jenom tiše závidět. A tak by to i zůstalo, kdyby ji ten hajzlík nezradil.“
***
