Návrat na Mizeon IV. - Sibiel - 14. kapitola: Arrakiel na scestí
Satelit Růžová Luzná v systému Brussedea
Arri se opíral o pult. V jedné ruce svíral sklenici vitrexxu s cihusem a druhou přejížděl po boku krásky, která se k němu vinula. Dlouhými štíhlými prsty zcela bezostyšně přejížděla přes hrudník. Její dwentenština měla silný přízvuk, bylo rozumět tak každému třetímu slovu, ale to podstatné Arri pochopil. Je tanečnice a pochází z Enissu. Hostuje se sborem ve zdejším divadle. Tancovala i pro krále. Líbí se jí Arriho svaly a světlá kůže – tak odlišná od té její, černé. Ble ble ble...
Apaticky na její kecy přikyvoval. Oči upíral na její odhalená ňadra. Nahrocené bradavky měla ozdobené věnečky drobných perliček. Lámal si hlavu nad tím, jak to má přichycené. Že by přilepené? Vlastně mu bylo jedno, jestli je opravdu tanečnice, nebo zda pere ručníky. Aspoň na chvilku si chtěl odpočinout od těch pálivých myšlenek.
Konečně pochopil, proč kolem něj v poslední době Diriana s Grennonem tolik skákali. Proč se všichni tolik snažili ho zaměstnat. Dělali všechno pro to, aby ho odtáhli od videxových zpráv. Oni to museli vědět dávno, a přesto mu nic neřekli. Ale ouha, tady na Luzné to prasklo. Brůssové zpravodajství přímo milují. Hlavně to z jiných světů. Mají projekční válec v každém koutě, dokonce i ve výtazích. Nejvíc si potrpí na společenské drby. Některé zdejší videxové kanály se ničím jiným, než klepy nezabývají. Bylo jen otázkou času, kdy se to stane a kdy se Arri natrefí k vysílání zpráv z Erektiadu.
Došlo k tomu předevčírem, právě se chystali do města. Arri byl vypravený jako první. Čekal v hotelové recepci na Miu s Harenem, když ta zatracená videxová reportáž upoutala jeho pozornost. Stál tam jako sloup a zíral na záběry z erektiadského sídelního města. Tradičních přeborů v přetahované se zúčastnili i členové královské rodiny, princezna Keren se synem a její snoubenec, lord Dorreson, meldovala nadšeně reportérka.
Kamera do detailu zabrala rozesmátou Keren, které na rameni neklidně nadskakoval malý rudozlatý dráček, a taky velkého rusovlasého chlapa, který Keren majetnicky držel kolem pasu. Vypadali jako ideální rodinka. JEHO žena a JEHO syn opečovávaní CIZÍM chlapem. Keren měla na sobě stříbřité šaty a na hlavě složitě tvarovaný a klenoty zdobený účes připomínající sluneční paprsky.
Arri si nepamatoval, jak se dostal nahoru do hotelového apartmá. Sotva zaznamenal, že na něj někdo mluví a že ho kdosi kamsi táhne. Do dlaně mu vtiskli sklenici s čímsi, co na jeden náraz vypil. Řekl si o další a pak znovu. Nějak se propil až do dneška a teď je dole v baru a nechává se osahávat CIZÍ ženskou.
Jo, její ruce na svém těle. Potřeboval to. Nemyslet, jenom cítit. Sakra, bylo to tak příjemné. Dopil a přitáhl si ji blíž. Napruženou erekcí se otřel o její klín. Je čas s tím zatraceným celibátem skončit. Tanečnice potěšeně vypískla.
„Který je tvůj pokoj, zlato?“ šeptnul jí do ucha.
Kdosi mu poklepal na rameno. Ten idiot Ditrux. Sakra, Arri by to nikdy nepřiznal nahlas, ale právě teď mu chyběl bezelstný Keinon. Který blbec to vymyslel, že se vojáci jeho doprovodu musí po čtvrt roce střídat? Aha, Sibiel. Sám nemohl jízlivému Arci-Jeenovi přijít na jméno, tak ho poštval na Arriho. A aby toho nebylo málo, vyexpedoval s ním i jeho katatonického kámoše Sedena Arci-Kesalla, který se ještě nevzpamatoval ze ztrát v rodině. Seden připomínal panáka na klíček. Reagoval jen na přímé pokyny, a kam jste ho postavili, tam zůstal. Pokud právě žádný povel nedostal, spal vleže nebo vestoje jako právě teď, kdy stál po Ditruxově boku a jeho oči připomínaly mrtvou rybu. Co nezvládal vykomunikovat Seden, to bohatě kompenzoval Ditrux. Jeho štiplavé komentáře by se měly tesat do mramoru. V rozporu s tím, co o jeho hanebnostech celé věky vyprávěl Sibiel, se ale zdálo, že ten blbec svou práci bere poměrně vážně.
„Jestli se jdeš proskočit, dej mi napřed ty složky,“ procedil mezi zuby Ditrux.
Arrakiel od sebe brůssu jemně odstrčil a ukázal směrem k výtahům: „Počkej tam na mě, poklade.“ Pak se otočil ke Ditruxovi. „Rudé složky? Ty jsem nechal v našem apartmá.“
„Cože?“ Ditrux vyděšeně strnul a rychle se rozhlédl po baru, aby zkontroloval, kdo všechno z jejich skupiny tam je. Napočítal všech deset gardistů včetně Sedena. Zřejmě s vědomím, že Mia s Harenem jsou právě na Pervexu, kde sjednávají ubytování na příští štaci, se jeho tvář zbarvila došeda. „Znamená to,“ řekl skřípavě, „že je naše apartmá prázdné?“
Arri se na něj tvrdě podíval. Naprosto jasně věděl, co se Ditovi děje v hlavě: Co když ty složky někdo najde a zkopíruje?
Haren s Miou ručí jen za to, že Arrakiel nepláchne na Erektiad. Ale Ditrux je ten, kdo zodpovídá za bezpečnost mise jako takové. Jak se zdá, kapitán se nechal trochu ukolébat. A přitom se kolem nich celý týden motají ti reportéři ze sportovní rubriky. Způsobil to pitomý Harenův úlet, když na úporné dotazy hotelového poslíčka na to, čím se jejich skupina zabývá, prohodil, že jsou profesionálními hráči ferety. Netušil, že poslíček je feretový fanda. Za půl hodiny o sobě slyšeli ze zpráv: Zcela nový mezinárodní tým profesionálních hráčů ferety si pro místo soustředění zvolil hotel Modrá hvězda na Luzné… Měli dilema, zda okamžitě zmizet, nebo raději zůstat a dokončit dvoutýdenní pobyt, který si v hotelu objednali. Byť si všichni z jejich jednotky důsledně barvili vlasy, aby zamaskovali stříbrné nitky, byť se oblékali do kostýmů bláznivých barevných kombinací, které by na sebe arcidémon nevzal ani pod pohrůžkou exkomunikace, obě řešení se jevila rizikově. Nakonec se dohodli, že zůstanou. Kdyby se náhle sbalili a zmizeli, jen by vyvolali další zvědavé otázky. Dokonce každý večer naklusali na hotelové feretové hřiště, aby si mezi sebou pohazovali košíkem s klubkem sedmi pixonských hadů a přesně podle pravidel předstírali, že trénují. Ještě štěstí, že fereta patří mezi oblíbené sporty mizeonských kadetů.
„Klid, Arci-Jeene,“ řekl Arri a zaťukal na kapsu své bundy. „Ty správné výstupy mám tady. Vlastně doufám, že ty složky někdo vyslídí.“
Ditrux naježil obočí. „Chceš říct, že v těch složkách, cos nechal v apartmá…“
Arri přikývnul. „Jo. Jsou tam jenom hausnumera.“
Od chvíle, kdy si přečetl bratrův dopis a seznámil se s úsilím erektiadů, bredeonců a dalších exponentů získat Dárce života pro sebe, byl opatrnější. Už nějakou dobu počítal s tím, že se jim někdo přilepí na paty. Když už se tu Harenovou zásluhou tolik zviditelnili, bylo možné cokoliv. Bylo by naopak fajn, kdyby se ta falešná data k jejich konkurenci dostala. Na další štaci budou opatrnější. Ubytují se po skupinkách a nebudou dávat najevo, že se vůbec znají. Arri se podíval směrem k výtahům. Tanečnice tam na něj pořád čekala. „Dej mi pár hodin,“ šeptnul Ditruxovi.
„Vážně to chceš?“ zeptal se ten idiot.
„Jo,“ vyprsknul Arri. Byl pobavený, jak se ten protiva snaží hrát chůvu. Dřív se znali sotva od vidění. Už z principu Arri Arci-Jeenovi nevěřil, ale nemohl popřít, že se ten chlap chová mnohem líp, než by se dalo čekat. Bylo až dojemné, s jakým zájmem se stará o Sedena. Arri původně neplánoval Ditruxovi říct, že dal do rudých složek nesmysly. Naopak ho chtěl trochu podusit. Ale nakonec se nad ním smiloval. To ale neznamená, že mu dovolí, aby mu promlouval do duše.
Ditrux zachmuřeně přikývnul a tiše hvízdl, čímž si i v randálu, který v hotelovém baru panoval, získal pozornost svých podřízených. Nenápadným gestem naznačil dvojici u sousedního stolu, že je tu práce. Arcidémoni vyprázdnili sklenice, zamumlali omluvy svým společnicím, vstali a líným tempem se blížili k nim.
„Nemůžeme tě pustit z dohledu,“ řekl prkenně Ditrux. „Budeme hlídat za dveřmi.“
Arri se při tom pomyšlení hořce usmál. „Jak je libo.“
***
O několik hodin později vyprostil svoje tělo ze sevření dlouhých štíhlých paží. Nechal brůssu tiše oddechovat a opatrně vstal z postele. Posbíral z podlahy šatstvo. Už oblečený přistoupil k oknu a podíval se ven. Otráveně si povzdechl, když dole na chodníku uviděl dva vojáky znuděně se opírat o fasádu. Ne že by skutečně plánoval útěk. Hrozba trestu pro Harena, Miu i Grennona pořád platí. I Ditruxovi musí být jasné, že kdyby Arri opravdu chtěl, už dávno by utekl portálem. Jenže on opravdu potřeboval najít Rawanta. Tichounce se vykradl z pokoje a hned narazil na další čtyři strážce včetně Nordena Arci-Pawnera.
„Tak jaký to bylo?“ zašklebil se Norden. Odlepil se od zdi a přidal se i s ostatními k Arrakielovi na cestě do jejich poschodí.
„Kluzký,“ zasyčel jedovatě Arri.
Cítil se trapně. Ne proto, že stáli za dveřmi, zatímco on souložil, ale proto, že z jejich výrazů četl cosi nebezpečně podobné soucitu. Vadilo mu, že jeho tristní rodinná situace je veřejně přetřásaným tématem, a ještě víc ho štvalo, že stejně tak veřejně jsou přetřásány jeho parohy. A co se Nordenovy přítomnosti v misi týká, nechápal, proč to bratr dovolil. Ten blb se objevil s novým turnusem a – světe div se – v roli obyčejného řadového vojáka. Nordy byl spíš solitér než týmový hráč a Arri nevěřil, že mu toto angažmá vydrží dlouho. K Arrakielovi se Norden choval s takovou suverenitou, jako kdyby se mezi nimi nic nestalo. A Arri ho úspěšně ignoroval. Kdysi ho pokládal za přítele, ale už dávno se poučil, že oni dva nikdy přáteli nebyli. Jen kumpáni.
***
Už na chodbě přede dveřmi do apartmá Arri ostatním gestem naznačil, aby ztichli. Vlas, který natáhl dole mezi zárubně a dveřní křídlo, byl přetržený.
Na první pohled to uvnitř vypadalo, že tam nikdo cizí nevstoupil. Červené složky s falešnými čísly ležely na stole přesně v téže pozici, jak je tam Arri položil. Ale bylo jasné, že je někdo prolistoval a zkopíroval. Štěnice nenašli, ale to neznamenalo, že tam žádné nejsou. Ještě týž den se přestěhovali do jiného hotelu.
Na koberečku před Prvním z debhátarů
Palác debhátarů stál v místě sídla bývalého císaře. Byl postaven na umělém pahorku z velkých křišťálových bloků nalámaných v posvátném lomu. Kolem budovy se vinul umělý příkop naplněný ewariem, ve kterém se vznášely jako pěst velké medúzy ze systému Nokran, jejichž žahnutí je prý hodně nepříjemné i pro arcidémona. Ke vstupu se nad příkopem klenula křišťálová lávka vyztužená krihonitem. Věnčila ji nízká masivní zídka, ve které byla s několikametrovým odstupem zakotvena krihonitová oka s řetězy, na kterých se vzpínali hodně nevrlí sůsové. Pokud jste se chtěli dostat dovnitř se všemi údy, bylo radno se obrnit magickým krunýřem. Řetězy byly tak dlouhé, že i když jste kráčeli uprostřed, sůsové vám mohli chňapat po kotnících. Běžní raisi ani obecní démoni se tak skrze lávku do paláce nedostanou. Co by tam také dělali, když by debhátary stejně neuviděli, ani kdyby o ně zakopávali?
Essius na vlastní oči zažil, jak jednoho horlivého věřícího sůsové roztrhali na kusy. Ten blbec tam neměl co lézt, bručel Huat.
Essiovi se to sice nelíbilo, ale to bylo asi tak všechno. Byl u toho, když debhátarové palác plánovali a když Huat – pán větru - tu hezkou vítací uličku vymyslel a nakreslil. Už tehdy Essius Huata upozornil, že lávka je příliš úzká a místa, kam chce řetězy ukotvit, jsou příliš blízko u sebe. Tvrdil, že s takovou se sůsové vzájemně sežerou. Huat ale trval na svém. Takže první šestice sůsů, kterou Huat od vahanských otrokářů objednal, se skutečně natolik navzájem potrhala, že je museli shodit do příkopu. Nevadí, medúzy chtějí taky žrát, komentoval to dobromyslně Grom. Noví sůsové přivázaní ve větším odstupu už na sebe vzájemně nedosáhnou. Jsou vykastrovaní a dokonce i jejich řetězy jsou o něco kratší, ale nebezpečí pro zvědavé věřící se o mnoho nezmenšilo.
Essius zabalený do magického štítu klidně zhluboka dýchal, když po lávce kráčel. Sůsové vzpínající se na řetězech byli tak blízko, že cítil jejich sladce páchnoucí dech. Z jejich syčení a cvakání zubatých čelistí si nic nedělal, protože jemu ublížit nemohli, pokud by ovšem nebyl zfetovaný cihusem a nenechal by se rozžvýkat na malé kousky. Přesto ho jímal děs z toho, co těm tvorům udělali. Manifestace bezohlednosti a absolutní moci řvoucí na všechny, kdo mohou slyšet: Dívejte se a bojte se, čeho jsme schopni! Pokud nebudete poslouchat, můžeme to udělat i vám! Jak šel, klopil zrak, aby se těm kdysi hrdým tvorům nemusel dívat do sytě tyrkysových očí. Udělal to jen jednou, a to sakra stačilo. Pod divokou vrstvou nepříčetného vzteku cítil zoufalství a trpkost. Předtím, než je ve vahanských lágrech magicky pozměnili, to byli váleční zběhové. Stejně inteligentní a stejného druhu jako ti, kteří je zmrzačili. Jejich syčení se Essiovi ostře zadíralo do mozku. Přísahal si, že dostane-li příležitost, postará se o jejich milosrdnou smrt.
Konečně měl lávku za sebou. Otočil se a kývnul na Twena a další čtyři poskoky, kteří zůstali na její odvrácené straně a s nábožnou úctou na něj zírali. Věděl, že na něj budou celou dobu čekat. Tajně doufal, že to nepotrvá dlouho. Byl rád, že se dozví, co nového mají debhátarové v plánu, ale na druhé straně ho jejich nebetyčná arogance štvala a – proč to nepřiznat – i děsila. V jejich případě dostával pojem „bohorovný“ přesně „ten“ význam.
Široká perleťová vstupní vrata se zamihotala a zmizela. Jakmile Essius otvorem prošel, opět se zhmotnila.
***
Když vešel dovnitř, stejně jako pokaždé se pod náporem jejich syrové moci zapotácel. Dokonce se zdálo, že i vzduch je tu mnohem hutnější než venku. Barvy a tvary interiéru se zdály nedůležité, protože je bohové měnili podle rozmaru. Koncentrace tolika božských bytostí na jednom místě činila ze sídla energetickou bombu. Stačilo by nové pány jen trochu naštvat a křišťálové sutiny by zasypaly půlku Kernoku.
„Sledoval jsem tvůj včerejší proslov v chrámu, praprasynovče, a byla to bída,“ Huatův kousavě zabarvený hlas k Essiovi dolehl dřív, než z dvorany vešel do světelného sálu.
„Díky za konstruktivní kritiku, praprastrýčku,“ odpověděl stejným tónem Essius.
Každý sedmý den v týdnu se v Chrámu debhátarů pořádá bohoslužba, při které jsou debhátarové osobně přítomní. Chrám bývá plný. Essiovou povinností je vyzývat věřící ke sdílení víry. Kázání mu připravují jiní, jeho úkolem je ho jen přečíst. Ovšem včera byl daleko víc rozptýlený než jindy. Měl hlavu plnou starostí, protože se mu stále nedaří vymyslet způsob, jak poškodit tebechety. (Bude velký problém se k nim vůbec dostat, ale jedno po druhém). Chtěl mít tu trapnou povinnost v chrámu co nejrychleji z krku a oddrmolil připravený text, jako kdyby četl návod na obsluhu strojní frézky. Ne že by to jindy bylo o mnoho lepší. On prostě nedokáže předstírat zanícení pro ideje, když k nim ve skutečnosti cítí jen odpor.
Huat se zhmotnil přímo před ním. „Jen abys věděl, proč tě bratr pozval.“ Jeho zlatě světélkující postava byla navlečená v hladkém šedém overalu, jaký nosí stíhači brussedeanské armády. Bůh tím dával najevo, že se mu v nových časech líbí.
Essius pokrčil rameny. „Chceš se dívat, jak mi bude Aisus mydlit hlavu?“ Byl z Huata zmatený. Pán větru se sice jevil stejně nabubřele jako ostatní, ale zdálo se, že má pro Essia nějakou slabost. Rád vymýšlel nové věci a často to s Essiem rozebíral. Taky se nejrychleji ze všech přizpůsobil – na rozdíl od takové Brexy, která se krátce po převratu vrátila do své staré ledové jeskyně a přerušila se sourozenci veškeré kontakty.
„To si nemůžu nechat ujít,“ poznamenal rozverně Huat.
Vešli společně do sálu. Úplně nahý nejvyšší debhátar spočíval v hnízdečku spleteném z hráškově zelených poloprůsvitných stvolů, které se mu chvějivě otíraly o kůži. Omotaný zelení se Aisus rozkošnicky vzpínal a vzdychal.
Essiovi málem vypadly oči, jakmile vyhodnotil, co vlastně vidí. Krev se mu nad tou lascivní podívanou nahrnula do třísel a vzápětí ho zalil stud. Trestuhodně dlouho trvalo, než mu konečně došlo, že ta lenoška levitující metr nad zemí je živá a nepochybně má s debhátarem intimní chvilku. Už už se chtěl otočit na patě, když ho Aisus zpozoroval. Něžně popleskal jeden ze stvolů a broukl: „Teď mě nechej, Iqui.“
Plavně se vyhoupnul ze zeleného objetí. Vzápětí se jeho tělo potáhlo jasně fialovou látkou, která se přímo před Essiovými zraky nařasila v elegantní plášť. Vůbec mu nevadilo, čeho byl Essius svědkem, ba dokonce se zdálo, že se z jeho rozpaků baví. Zelená lenoška za jeho zády se mezitím razantně měnila. Stvoly se splétaly pevně jeden k druhému, hrubý reliéf se vyhlazoval, proporce se přeskupovaly až do výsledného tvaru ženské postavy bohyně Iqui, kterou tu Essius už několikrát potkal. Bohyně hmotně vázaná ve stvolech kahabrisu na Essia koketně zamávala temně zelenými řasami, pohodila hlavou ověnčenou mírně rozcuchanými vlasy a odplula.
„…že takto by to dál nešlo. Nejsi jenom jejich král. Jsi především náš mluvčí. Nebudeš dál marnit čas s technickými nesmysly. Když si nezvládáš zorganizovat čas sám, zorganizujeme ti ho my…“
Setkání se zelenou bohyní bylo tak intenzivní, že Essius až po chvíli zaregistroval, že Aisus k němu už notnou chvíli mluví.
„Takže jsem rozhodl,“ pokračoval v litanii Aisus, „že se přestěhuješ sem a budeš se věnovat studiu historie našeho panování, abys měl tu správnou inspiraci pro kázání. Všechny texty tady na Mizeonu Rafedaxarr zničil, ale už jsme sehnali opisy z robustuanské knihovny.“
Při té představě se Essiovi udělalo mdlo. Sakra, nemůže teď přerušit svůj výzkum. A pokud by se uvolnily jeho pokoje v městském sídle Arci-Nubielů, rychle by se provalilo, že tam má poschovávané výbušniny, nehledě na jiné věci. A co jeho dílna?
„Sire,“ vydechl, „ty texty si opravdu moc rád prostuduju, ale nemohl bych si je odnést sebou? Slibuji, že příště bude moje kázání lepší.“
Aisus se zlověstně usmál. „Tobě se nelíbí vyhlídka na život s bohy, červe? Co by za to tví poddaní dali?“
Essius musel vynaložit veškerou vnitřní sílu, aby před mocí, která z Aisa proudila a která se mu bolestivě zabodávala do vědomí, nezačal třást. Takže alespoň o tři kroky ustoupil. Dál už to nešlo, protože narazil zády do zdi. Teprve teď si dokázal představit, jak se asi musel jeho prapradědeček ovládat, aby své potomky při dennodenním kontaktu nepřipravil o vlastní vůli a zdravý rozum. „Jsem taky jejich král, sire,“ namítnul krotce. „Pořád za mnou chodí s nějakými papíry a sem by přístup neměli.“ Jo, měl na jazyku mnohem peprnější věty, ale nemohl si dovolit provokovat. Musí si uchránit alespoň špetku rozumu a svobody, aby mohl pokračovat v práci, jinak se tu v tom marastu plácá zbytečně. Už několikrát měl příležitost k útěku, ale pokaždé odolal. Mnohem důležitější, než spojení s příbuznými na základně, je zničení tebechetů. Owiana není hloupá. Musí přece vědět, že její manžel není zrádce. Essius se té víry pevně držel.
„Na kralování ti stačí hodina denně. Potom se sem vrátíš,“ trval na svém Aisus. „A nesnaž se mi namluvit, že tě to na trůnu baví. Dobře vím, že většinu času jsi zavřený v té špeluňce, kde schraňuješ šrouby a matice. A když letíš na Abderanskou vrchovinu, je to stejné. Místo aby ses snažil zplodit dědice, hraješ si s rezivým železem. Ale s tím je konec.“
Essius věděl, oč tady jde. Aisus předpokládá, že pokud Essia přemístí téměř natrvalo do své bezprostřední blízkosti, tak nepřetržitým náporem své moci rozloží a pozmění jeho osobnost. Nakazí Essia svými manýry a idejemi. Míšenec arcidémona a raisi se po čase stane jeho hračkou. Byl tu sotva půl hodiny a už mu ten všudypřítomný mocenský přetlak leze na mozek. Zalapal po dechu, jak se mu z té představy udělalo zle. Horečnatě přemýšlel, jak z té šlamastiky ven, když se do toho vložil Huat.
„Máš pravdu, drahý bratře,“ řekl bůh větru. „Náš praprasynovec je mizerný řečník a nanicovatý ideolog. Ale mimo to je excelentním inženýrem. Způsob jeho myšlení a míra jeho invence je fascinující a to vím, o čem mluvím. Kdybys ho přinutil tu natrvalo zůstat, jeho tvořivý mozek by se za týden proměnil v kaši. Jeho kázání by byla ještě horší. Já bych to nehrotil. Aby se něčemu přiučil, postačí, když sem bude chodit na pár hodin denně. On už si příště dá pozor.“
Aisus se na bratra nedůvěřivě zašklebil. „Tvrdíš, že jeho mozek je pro nás cenný?“
Huat se zazubil. „Pamatuješ, jak Ryanu bavilo hrát si s bronzem? Soudím, že tento její pravnuk je stejné třeštidlo jako ona.“
***
