Návrat na Mizeon IV. - Sibiel - 12. kapitola: Špatné zvládání vzteku

06.06.2025 12:53

Maharáví, noční podnik Nalejvárna III

Sibiel vešel do jednoho ze tří nočních podniků, které na Maharáví fungovaly už od Sunisenských válek. Hodil na stůl platební disk a u znuděného barmana s líčením klanu Arci-Ukresiů si poručil vahanský vitrexx. Až na trojici vojáků na odlehlém konci baru a dvě barevně nalíčené raisi démonky špitající si u akvária v rohu tu bylo jako po vymření. Sibiel ignoroval videxový válec a třikrát reprízované záběry z rallye vznášedel z Robustuy a vzhlédl k polici zavěšené pod stropem ke zdejší pověstné Galerii příšer.

Na bytelné ocelové desce lemující lichoběžníkový půdorys místnosti se chvějivě tetelily zmenšené fantómy cizokrajných bytostí ze všech koutů metaprostoru. Ačkoliv šlo o repliky, byly fantómy svým způsobem živé. „Krmily“ se obdivem a zájmem, dokonce s časem mírně měnily vzhled. Uplácali a s přispěním interní magie je oživili vojáci podle živých či ulovených předloh. Některé kreatury byly ostře zformované a jasně vybarvené, jiné už působily ochable a vybledle, další vypadaly průsvitně a s časem zmizí docela. Na Koko, buclatou ostře zelenou housenku z Kokodianu, se Sibiel pamatoval ještě z dob, kdy sem chodili s Trixenem. Z těla složeného ze dvanácti segmentů visely dlouhé černé rousy vlající ve směru proudící ventilace, lechtivě se otírající hostům o temena. V případě, že barman ventilaci vypnul, Koko některý z rousů prodloužila až k barovému pultu, kde nepozorovaně nasávala ze špatně hlídaných sklenic. Potom tu byl Tristan, velký jako hlava květáku, podobný smotané poloprůsvitné zahradní hadici, na jejíž hladké stěně se každou chvíli zformovalo anatomicky dokonalé oko, které na štamgasty koketně mrkalo. Některé kreatury si tiše samy pro sebe broukaly, jiné předváděly gymnastické výkony. Staré i nové. Jejich trvanlivost záleží na míře tvořivé invence autora. Stačí dobře vytvořená základní představa okořeněná špetkou interní magie a fantóm vydrží konzistentní i celá staletí.

Sibiel klouzal pohledem po galerii a obdivoval pestrost tvarů i barev. Hledal inspiraci. Vodítko. Něco, co mu pomůže najít řešení. Ze čtyřicetidenní lhůty, kterou dostali od bredeonců na rozmyšlenou, bylo deset dní pryč a on pořád netušil, jak z toho vybruslit. Taky tu byl ten problém s Aliancí. Oficiální oznámení o statusu Maharáví jim Sibiel odeslal krátce po exodu. Ale Aliance nereagovala. Jako kdyby odmítali respektovat, že nějací arcidémoni z Mizeonu vůbec přežili. Štvalo ho, že je Aliance ignoruje. A zprávy od bredeonců o tom, že Aliance klidně dopustí, aby obecní démoni a raisi na Novém Mizeonu vymřeli, ho přímo děsily. Hledal způsob, jak udělat arcidémony na Maharáví pro Alianci atraktivní. Nebo přímo nepostradatelné. Potřeboval, aby Aliance na bredeonce a ostatní cizáky dohlídla. Musí nechat Nový Mizeon na pokoji. Když už Aliance hraje mrtvého brouka vůči arcidémonům na Maharáví, ať hraje mrtvého brouka i vůči ostatním. Jistěže by pomohlo, kdyby Alianci nabídli, že debhátary zničí a vezmou si Mizeon nazpět. Ale jak? Jak, když debhátarové čerpají sílu od věřících? Potřeboval sakra přemýšlet, ale myšlenky v hlavě mu vířily jak tornádo.

Na rozdíl od ostatních Aliance zjevně nemá zájem o Dárce života. Jinak by se přece už ozvali. Nebo mají v plánu ho ukrást? Ne, to si nedovolí. Sibiel se té myšlence hořce uchechtl. Ti šašci přece udržují image nezaujatých pozorovatelů. Spolu s otcem celá léta zastával shodný názor, že Aliance je jako nevybuchlá bomba. Mocní světů Čtyřdohody, kteří v Rean-Kwanteru Alianci založili, nevědomky stvořili monstrum, které jim přerostlo přes hlavy. Nedá se popřít, že v raných stadiích existence byla ta organizace užitečná, ale teď? Hlavně pletichy. Oficiální struktura organizace je veřejně známá. Alianci řídí Triáda sestavená ze tří nejmocnějších velitelů. Pod Trojkou operuje sedm koordinátorů. Pak jsou tu zásahové jednotky. Nikdo neví, kolik jich je, čím se kromě otravných kontrol zabývají, jak často chodí k raportu. A co je nejhorší: Nikdo se nad tím nepozastavuje, protože je to pohodlné. Kontrola je důležitá. Někdo to přece dělat musí.

Sibiel sáhnul po sklenici, kterou mu barman přisunul, podíval se na šedý proužek těsně pod hladinou a usrkl si. Jak polykal a tekutina mu propalovala jícen, myslel na Razziela. Jeho strýček je jedním z nich. I on přece přiznal, že poměry uvnitř organizace se změnily. Sibiel se potřebuje s Razzim setkat. Ale pořád nepřišel na způsob, jak to zaonačit. Nikdo nesmí vědět, že jim Razziel už dvakrát pomohl. Možná, že o nějakém způsobu bude vědět máti. Sibiel věděl, že vztah mezi Izzel s Razzielem je mnohem důvěrnější než vztah typu švagr – švagrová. Znal ten příběh z dob, kdy se projevila jeho alergie na uhetritrin a kdy se mezi smetánkou rozšířily klepy, že Izzel nasadila Destruktielovi parohy. Objevily se pochybnosti, zda je Sibiel vůbec Destruktielovým synem. Možná, že ho má z Razzielem, špitaly si drbny. Všichni si přece pamatujeme, jak se Arci-Quinnovic dvojčata ucházela o tu samou lichu. Prý se nemohla rozhodnout, kterého z nich chce více. Dokonce byla ochotná vzít si je oba. Jenže Destruktiel s Razzielem se dělit nechtěli. Nakonec se o ni porvali. Destruktiel vyhrál a Razziel odešel, protože nemohl snést výsledek. Vsadím se, že ta potvora se při tom dobře bavila. Sibiel nevěřil, že se při tom máti dobře bavila. Naopak, dokázal si představit, že by zvládla žít s oběma bratry současně. Máti je jako pancéřovaný bitevní křižník řady A. Je navenek nepřístupná a pyšná, ale její srdce je široké.

Závan z kuvisového cigárka ho přiměl podívat se přes rameno. Flebussion se tvářil, jako kdyby detekoval nový agresivní vir skollí chřipky. „Zdravíčko, Fialko. Dám si s tebou. Objednej celou láhev.“

Sibiel kývnul na barmana. Šlupka odehnal všetečná vlákna housenky Koko, která mu rejdila před obličejem, a posadil se. Chvíli jen mlčeli a pili. Jakmile jednu sklenici dorazili, Šlupka hned naléval další. Skoro to vypadalo, že chce Sibiela opít. Ovšem vzhledem k Sibielově implantáty zrychlenému metabolismu to nebylo možné a Šlupka to musel vědět. „Něco jsi mi přišel říct, strýčku,“ řekl Sibiel. „Tak to vybal.“

„Vzpomínáš, jak jsi mě požádal o záznamy čidel z ateliéru tvé sestry?“ řekl Šlupka. „Mám to. Ale nedám ti to, dokud neslíbíš, že zůstaneš klidný.“

Sibiel si vybavil tu prekérní situaci, kdy načapal Owianu s amantem zamaskovaným šedým plátnem. Byl by se vsadil, že ten chlap dobře věděl, že si ho Sibiel všiml. Sibiel mu poskytl několik dní v očekávání, že se přijde představit. Ale to se nestalo. Buď je to neseriózní ignorant, nebo úplný idiot, čemuž Sibiel s ohledem na intelekt své sestry nevěřil, nebo má jiný ošklivý důvod, proč svou totožnost skrývá. Ať je to kdokoliv, Sibiel si na něj posvítí. Dá mu důrazné varování. Owiana se už natrápila dost. Pokud jí ten darebák jakkoliv ublíží, bude litovat, že ho nesežrali Padlí. „Dej mi, co máš,“ zabručel. „Slibuju, že ho nezabiju.“

Flebussion svíral mezi prsty s rudými zlatě lemovanými nehty malý plastexový štítek. Pohodil hlavou k videxovému válci a řekl: „Trojrozměrná projekce není třeba. Uvidíš to zřetelně i na náramku.“

Sibiel nosič převzal a zasunul ho do drážky svého náramkového počítače. Jeho malá obrazovka se rozzářila. Dál Sibiel jen bez dechu zíral. Jeho nejmladší sestra a černo-stříbrně nalíčený … Ten hajzl! Sibielovo rameno sevřela velká kostnatá ruka. „Jenom klid, synovče,“ hučel mu Šlupka do ucha a jeho hlas se třepil rozpaky. „Arcidémonky to občas dělávají, ale…“

Dál už Sibiel neposlouchal. Vyrazil z baru jako rozzuřená xira. Byl tak rozběsněný, že se ani nepokusil se přenést, řítil se chodbami rychlostí tryskáče. Jen co toho černo-stříbrného hajzla najde…

V depu probíhala vykládka zbrojního materiálu dovezeného z Olixu. Kolem nákladní lodi se hemžili raisi. Jedni bedny nakládali, další je na antigravitačních plošinách přesouvali do skladu. Vládla tam klidná dělná atmosféra, než tam vtrhnul Sibiel.

„Kde je Nerteg?“ zařval. Několik desítek nalíčených obličejů se otočilo. Všichni ztuhlí děsem.

„Kde je kapitán arci-quinnského klanu?“ zařval znova Sibiel. Do jeho hlasu se vloudil temný vražedný tón.

„Před chvílí mu skončila směna, sire,“ odvážil se odpovědět jeden z Nertegových podřízených. „Nejspíš bude v šatnách.“

Sibiel přikývnul a řítil se směrem k šatnám. Proběhl prázdnou odpočívárnou s křesílky, pohodlnými otomany a nízkými stolky do šatny s lavicemi a stříbrnými skříněmi. Někteří napůl oblečení raisi seděli na lavicích, jiní stáli u otevřených dvířek. Jak kolem nich doběla rozzuřený regent prosvištěl, nezávazné tlachání a uvolněné pokřikování jim odumíralo na rtech. Sibiel jen mlčky vyhodnotil, že hledaný mezi nimi není, a aniž by řekl slovo, mířil dál do sprch. Velká místnost obložená naleštěným šedým kamenem tonula v páře. Kabinky podél stěn zacloněné poloprůhlednými dvířky byly prázdné až na jednu, ze které se ozývalo šumění vody.

„Nertegu?“ zaskřehotal Sibiel.

Šumění vody ustalo. Dvířka se otevřela a Nerteg vyšel ven. Sáhnul po ručníku přehozeném shora přes dvířka a omotal si ho kolem boků. Teprve pak k Sibielovi vzhlédl. Podle záblesku děsu v kapitánových očích Sibiel pochopil, že ten kurevník zatraceně dobře ví, co se děje. V té chvíli se všechny rozumné myšlenky ze Sibielovy hlavy někam vypařily.

Skočil na Nertega a zasípal: „Ty zrádnej hajzle!“ Okraje jeho zorného pole se rozpálily bílým pulzujícím světlem. Útočil pěstmi, nohama, hlavou, celým tělem. Bušil do toho chlapa jako do matrace, slyšel a cítil, jak se jeho kosti lámou. Jeho zdokonalené instinkty a reflexy nedávaly tomu pod ním žádnou šanci uniknout, ani kdyby se pokusil, což se ovšem nestalo. Jako kdyby ten darebák skutečně chtěl zemřít. Tupé uspokojující údery a příjemné praskání vystřídaly čvachtavé zvuky trhaných tkání. Roztrhá ho na kusy! Skrze bílou mlhu se do Sibielova vědomí zabodávaly bolavé tisíckrát pohřbené pocity z výchovné cely na minus osmnáctém podlaží Chřtánu. Nahý a zaneřáděný krví a hnisem visí za zápěstí na řetěze pod stropem. Z posledních sil uhýbá před drásavými šlehy Seenova biče. Dezorientovaný z několikadenního pobytu v projekční místnosti, vyzbrojený nožíkem na otevírání dopisů čelí smečce rozběsněných a vyhladovělých sůsů. Chabá čepel uvízlá v tvrdém patru bestie se konečně zláme. Nezbývá než použít vlastní zuby. Hutná temně zelená sůsí krev konzistencí připomíná dušený špenát, ale chutná jako chcanky. Už ne! Už nikdy nebude bezmocný!

Nějaký naléhavý hlásek v Sibielově hlavě huhlal, že je něco špatně. Že by to měl zastavit, než bude pozdě, ale byl daleko slabší než vztek. Vytěsnil ho. Neslyšel nic kromě hučení krve v žilách.

„Zabiješ ho, ty blázne!“

Náraz silové vlny, který se opřel do Sibielových zad, ho srazil na domlácené tělo pod ním. Pár silných rukou ho odvalil a převrátil na znak. Dezintegrátor? To jako vážně? Sibi ležel, supěl a třásl se. Ta rána by omráčila draka. Ale on zůstal při smyslech, přestože paralyzovaný. Jak tak zíral do stropu, uvědomil si, že to nebude trvat dlouho a jeho implantáty posílené tělo se dá rychle do kupy. Tak za deset minut? Periferním viděním zaznamenal, jak se Flebussion stále s těžkým dezintegrátorem visícím na rameni sklání nad tím hnojem, co zůstal z Nertega.

„Dddd… orazte mě,“ zachroptěl těžce ten zmetek.

„Příliš snadné,“ štěkl Šlupka. „Pro oba.“ Pak tak jemně, jako kdyby na tom opravdu záleželo, vzal Nertega do náručí. „Budeš žít, hochu. Nemůžeme si dovolit ztrácet talenty. Ne právě teď a vlastně nikdy.“ Pohodil hlavou k nenávistně zírajícímu Sibielovi: „A ty už se, kurva, vzpamatuj, Arci-Quinne. Ani to, že máš za sebou Seenovy lázně, tě neomlouvá.“

Úsporným a elegantním gestem si Flebussion otevřel portál a stejně hladce do něj i s polomrtvým kapitánem vklouznul.

***

Všechno je jinak

Sibiel ležel na kanapi ve svém pracovně s mokrým hadrem na hlavě. Netušil, kolik času od toho incidentu uplynulo a bylo mu to jedno. Pořád ještě nevěděl, co udělá s Nertegem, pokud se z toho ten blbec vylíže, ale najisto věděl, že on končí. Nemůže velet celé základně, když nedokáže zvládat ani sám sebe. Pověstný arci-quinnovský vztek ho jednou sežere. Napadlo jej, že pokud se podobným způsobem vrhl jeho otec na Lissaria v soudní síni, není divu, že ho radní dali do chládku. On sám by tam měl být taky. Je duševně zmrzačený. Lhostejno, zda se tak narodil, nebo jestli ho Seen „Studená Huba“ ještě „vylepšil“.

Bez zaklepání vešel Šlupka. Mezi rty mu visela dýmající cigareta, pod paží svíral pomačkaný sešit. Jeho oči byly plné zvláštní něhy. „Ponořil jsem ho do hojivého gelu. Tak za dva, za tři dny by měl být – alespoň rámcově – v pořádku. Kdybys nebyl rodina,“ procedil mezi zuby, „nastavil bych ten kanón na maximum, ty idiote.“

„Za to, co udělal, by si za staré říše zasloužil smrt roztrháním,“ zasyčel vzdorně Sibiel. „A ty to víš.“

„V běžných poměrech možná,“ zavrčel Šlupka. „Jenže ty ses v tom baru nevydržel dodívat do konce záznamu, ani jsi mě nenechal domluvit. Co nevíš, je fakt, že tvá čiperná sestra kapitána dost mazaným způsobem svedla. On to neinicioval. Je vlastně oběť rozmaru urozené dámy. Owiana je dospělá, formálně rozvedená, nesmírně přitažlivá a velice, velice frustrovaná aristokratka. Arcidémonky to prostě občas dělají.“

Ach ano. Sibiel to samozřejmě věděl. Arcidémonky spávají s raisi. Dokonce se tím mezi sebou chlubí. Arrakiel se kdysi bratrovi svěřil, že mu jeho snoubenka, Loreta, přiznala, že podobným způsobem využívala kapitána své ochranky. Bylo to pohodlné a bezpečné, tvrdila prý. Měla jsem jistotu, že mě nikdy nikdo nebude nutit, abych si ho vzala. Když se Arri zajímal, proč to skončila, Loreta mu řekla, že to ten raisi začal brát příliš vážně. Sibielovi bylo fuk, jaké nepřístojnosti tropila někdejší snoubenka jeho bratra. Toto se týká jeho sestry. „Měl vlastní vůli,“ namítl dutě. „Nemusel jí vyhovět.“

Šlupka pokrčil rameny. Plácnul sebou do křesla, zadusil špačka o podrážku boty a vytáhl z kapsy malou duhově zbarvenou kuličku. Jemně ji promnul v dlani a vyhodil do vzduchu. S mírným syčením zprůhledněla a roztahovala se, prolínala se nábytkem, až narazila na stěny místnosti.

Sibiel zvedl obočí. „Ploštice z Huakananu došly?“

„Ani ne,“ zabručel Šlupka, „ale některým hnidopichům tady se nelíbí, že je po nich trochu nepořádek. Mno, tohle taky ujde. Vydrží to celé hodiny a následky jsou nicotné. Maximálně nevolnost a slabá bolest hlavy. Ovšem těžká váha jako ty to přece zvládne.“

„Aha,“ zaskřehotal Sibiel s pomyšlením, že takové následky si s chutí nechá ujít. Podezíravě si starého draka měřil. Opravdu těžko se dalo poznat, jestli si dělá srandu nebo zda to myslí vážně.

„Teď k věci,“ poznamenal Šlupka. „Vzpomínám, jak jsi mi – je to jenom pár dní – zapáleně tvrdil, že Nerteg je pro misi na Mizeon ten nejlepší. Spustil jsi úplný chvalozpěv na téma, jak je ten chlap inteligentní a schopný a jak vždycky do krve bojoval za klan. Slouží vaší rodině déle, než jsi na světě.“

„Jo,“ houknul Sibiel. „Co si pamatuju, byl kapitánem otcovy gardy. Je mnohem starší než já. Ale něco s ním musí být špatně. Nemůžu najít jeho složky, zatímco data všech ostatních mám. Co když je to on? Ten špeh, kterého na nás nasadili?“

„Kdo konkrétně by ho měl nasadit?“ otázal se Šlupka.

Sibiel zakoulel očima. „Co já vím? Aliance? Draci? Bredeonci? Padlí?“

Flebussion nakrčil obočí. „Myslíš, že by mohl být spící agent? To se mi nezdá. Co jsem zjistil, tak se tu naopak schovává.“ Významně zaťukal na desky sešitu, který předtím pohodil na stůl.

„Co to je?“ vydechl Sibiel.

„Dal mi to pro tebe Urbiel Arci-Nubiel. Je to hrubý překlad Sarvonova deníčku. Urbiel na něm dělal nepřetržitě snad týden. A zatímco ses tu vzpamatovával ze záchvatu amoku, trochu jsem si početl. Nejzajímavější jsou ty poslední zápisky, které Sarvon pořídil těsně před popravou. Zbytek, co tam chybí, jsem si dal dohromady z toho, co vím zase já.

Takže věz, že Nerteg se původně jmenoval Teggen. Jeho matkou byla netrebská bohyně plodnosti a otcem – ejhle – tvůj povedený strýčínek Sarvon. Ti dva se dali dohromady v dobách, kdy Sarvon na Tenerisu studoval netrebské kulturní zvyklosti. A pozor, Teggen není levoboček, protože Sarvon se s tou netrebkou oženil. Když se pár století nato zbláznil a následně ho odsoudili k smrti za zradu rasy a tak dále a tak dále, byli všichni jeho potomci – za to, že mu pomáhali se skrývat – exemplárně exkomunikováni a zařazeni mezi nevolníky.“

Šlupka znovu zaťukal na sešit. „Mezi nimi i Teggen, který tou dobou pracoval pro Alianci. Jak se to přetřásalo, vyšlo najevo, že i on byl s otcem v kontaktu. Někdo se postaral, aby se to k Alianci doneslo. Náčelníci Aliance zlomili nad Teggenem hůl, protože svévolně intervenoval do vnitřních záležitostí Mizeonu, čímž hrubě porušil jejich pravidla.

Teggen byl uvržen do klatby, ocejchován a příhodně odsouzen k smrti. Ale někdo mu pomohl zdrhnout. Takže utekl – kupodivu – na Mizeon a tam požádal o pomoc tvého tátu a strýce. A oni ho opravdu ukryli, když ho zařadili mezi raisi do klanu. Kdyby si Razziel myslel, že je Nerteg krysa, byl by ho Alianci napráskal, když k nim před třemi sty lety sám nastoupil, nemyslíš?“

„A všechny ty nesmysly jsi vyčetl z deníčku a zbytek jsi vydedukoval,“ konstatoval mdle Sibiel. „To, co se s údajným Teggenem dělo po útěku od Aliance… To, že ho můj otec s Razzielem ukryli… To přece nemohl Sarvon zavřený v báni vědět. A i kdyby to věděl, byl by úplně pitomý, kdyby o tom psal, protože by tak vystavil syna i jeho zachránce riziku.“

„Taky že to nevěděl,“ ohradil se Šlupka. „Sarvon to téma končí hořekováním, jak zlovolně se rasa zachovala vůči jeho nevinným potomkům. O Teggenových potížích s Aliancí mi pověděli Destruktiel s Razzielem. Než vymysleli, co s ním, přišli za mnou a požádali mě, abych ho ukryl v Chřtánu. Byli to jeho strýcové a měli ho z nějakého důvodu rádi. Asi po měsíci si ho vyzvedli. Řekli mi, že už si s tím nemám dělat starosti. Prý ho ukryjí tak dokonale, že to ani Aliance ani Rada nikdy nevyslídí. Vzal jsem to na vědomí a na celých sedm set let jsem Teggena ztratil z dohledu. Zbytek jsem se domákl až dnes, když jsem toho hocha vkládal do gelové lázně. Ksicht jsi mu rozmlátil pořádně. Klanové barvy jsou normálně voděodolné. Ovšem krev, to je jiná… Prostě jsem si všiml, že pod líčením má cejch.“

Šlupka si sáhl na levou tvář. „Tady. Je to značka vypálená Aliancí. Symbol masa určeného k porážce.“

Sibiel se rozčileně posadil. Až teď si uvědomil, že kapitána ještě nikdy neviděl bez líčení. Závratnost toho všeho mu konečně otevřela oči.

„Dobrých sedm století se tak Teggen alias Nerteg skrýval v gardě Arci-Quinnů,“ pokračoval rozvážným tónem Flebussion. „Zatímco jeho tři sourozenci omezení tlumicími obojky zapadli mezi nevolníky někde v sušárnách čemeřice na arci-quinnovských statcích. Pár let nato jsem zaslechl, že je během náletů sežrali draci.“

Sibiel šokovaně nadskočil. „To musí být blbost!“ křikl. „Pokud byli nevinní, otec ani Razziel by nic takového…“

„Nedopustili,“ dopověděl Flebussion. „A máš pravdu. I když oni nebyli úplně nevinní. Jejich otec byl pravomocně odsouzený zločinec a oni mu pomáhali se skrývat. Ovšem nic není černobílé. Sarvonovi potomci se ocitli mezi dvěma ohni. Raději dali přednost vlastní krvi než politickému establishmentu rasy. Tvůj otec a strýc je chápali. A podle toho, jak radostně se Razziel a Destruktielem šklebili pokaždé, když na to někdo zavedl řeč, si myslím, že to s tím náletem draků byla kamufláž. Že ve skutečnosti Sarvonovy potomky osvobodili, dali jim novou identitu a pomohli jim zmizet někde v exilu. Doma si ponechali jedině Nertega, protože tomu v získání nové totožnosti někde v cizině bránil cejch.“

„Který klanové líčení zakrylo,“ dovtípil se Sibiel.

„Jo a jenom abys věděl,“ zašklebil se Šlupka, „Nertegova krev je ještě čistší než ta Essiova. Jeho otcem byl Sarvon, matkou netrebská bohyně. A Sarvonovým otcem byl tvůj dědeček Quinn a matkou zajatá skollská princezna.“ Vtom se zarazil a rozpačitě se poškrábal v rozcuchané kštici. „Já vlastně nevím, jestli to nebyla tatáž zajatá skollská princezna, která pak Nubielovi porodila Essiova tatíka Okrena…“ Vítězoslavně se zazubil. „Myslím, že už to tak bude. Opravdová skollská princezna vězněná na Mizeonu byla jen jedna. Xawona. Protože mají Essius a Nerteg totožnou babičku Xawonu, vyplývá z toho, že jsou bratranci. A protože ty a Teggen máte totožného dědu Quinna, i vy dva jste bratranci.“

Sibiel, když viděl, jak je Šlupka spokojený sám se sebou, zoufale zachrčel: „Essia mi radši nepřipomínej!“

Byl to jedině Šlupka, kdo se Essia, i přes veškeré důkazy jeho zrady, zatvrzele zastával. Tvrdil, že je předčasné bývalého císařského sekretáře házet přes palubu, že nikdo neví, jak a čím ho Padlí ke spolupráci přinutili.

„Smiř se s tím, Arci-Quinne,“ pokračoval dál Flebussion, „že věci pokaždé nejsou tak, jak se jeví. Měl by sis s Nertegem – vlastně Teggenem promluvit. Doufám, že se mnou souhlasíš, že o jeho cejchu se nesmí nikdo dozvědět.“ Vytáhl z kapsy papír. „Tady je magický klíč – přístup na ošetřovnu. A taky by sis měl dát dohromady nervy.“

Sibiel papír s šifrou přijal a zavrtěl hlavou. „Nejlepší bude, když odstoupím.“

Flebussionův obličej se zbarvil do nachova. „A komu to prospěje?“ zasyčel. „Rase? Nebo tobě? Nic tím nezískáš, jenom všechno zkomplikuješ. Nechej věci, jak jsou. A proti náporům vzteku doporučuju sex. Preventivně a průběžně. Prostě si najdi ženskou. Nemusí být geniální, ani super-krasavice. Stačí i obyčejná smrtelnice.“

Šlupka se ušklíbnul, když zaznamenal, jak dotčeně se Sibiel zatvářil. „Jsi přesně ten typ, Fialko, co zůstává sám. Co staletí žije v celibátu a čeká na tu pravou a jedinou, i kdyby to mělo trvat tisíc let. Taky jsem byl takový idealisticky smýšlející hňup. Měl jsem štěstí, že jsem se skutečně dočkal, a jsem za to vděčný. Ale moc nechybělo a byli bychom se s Exionou minuli. Možná by to bylo pro oba lepší. Kdyby nebyla mou ženou, patrně by ji nezavraždili sůsové. A já? Možná bych se oženil s jinou, kterou bych tolik nemiloval, a její ztráta by tolik nebolela. Život není o vzletných idejích, ale o realitě.“

Když se Šlupka v oblaku kouře konečně odporoučel, Sibiel vstal a rozčileně rázoval od zdi ke zdi. Nové informace týkající se Nertega ho připravovaly o řeč. Pokud si o sobě někdy ve slabé chvíli myslel, že má právo cítit se ukřivděně za dva roky v Chřtánu, tak jak se asi cítí ten raisi, který vlastně žádným raisi není?

***