Návrat na Mizeon III. - Essius: 10. kapitola: Poklidné nepřátelské setkání
„Oni...,“ vyrazil ze sebe epobyt, „zaručili se mi, že si chtějí jen promluvit.“ Načež se zajíknul a skácel se k zemi.
Sibiel se k němu sehnul a položil mu prst na krkavici. „Je tuhej,“ zabručel.
Lissarius si povzdechl. Tady je vidět, jak jsou ewoui oproti arcidémonům křehcí. Možná, kdyby se ve výhrůžkách mírnil, ten chlap by ještě žil. Zamračeně se podíval na epobytův strnulý personál. „Epobyt Trui-Fan se zpronevěřil roli hostitele,“ prohlásil. „Prokazatelně se dopustil spiknutí a zločinného spolčení, když našim letitým nepřátelům umožnil nás zaskočit. Kdyby se mnou chtěli draci mluvit, mohli o to slušně požádat. Vašeho oligarchy je škoda, ale sami jste viděli, že ho zabil jeho vlastní strach. Dívejte se a ani se nehněte,“ dodal.
Keinon se k Lissariovi přitočil a šeptnul: „Na přepad shora nemáme dostatek munice, sire. Navrhuji povolat posily z oběžné dráhy.“
Císař se zaškaredil. „Jestliže tam v lesích číhá dračí armáda, nebudu útočit, dokud to nebude nezbytné. Zkusím Vikkasona zkontaktovat telepaticky. Řeknu mu, že na uzavřeném nádvoří s ním nic probírat nebudu. Ať připlachtí sem.“ Načež poklekl k nohám zcepeněného epobyta, položil si dlaně na stehna a zavřel oči, aby se koncentroval.“
Zatímco se Lissarius pokoušel mentálně spojit s dračím králem, Essius civěl na hrádek. „Vypadá to sice jako hrad, ale zdi nemají sílu ani metr,“ konstatoval. „A to nádvoří? Spíš nádvoříčko. V dračí podobě, by se tam tak tak vešli.“
„Kdyby nás přivítali jako humanoidi,“ ozval se Sibiel, „a pak se všichni naráz proměnili...“
„Udělali by z nás marmeládu,“ dopověděl Keinon.
„Mají nás tu jak na dlani. Vědí, že o nich víme,“ Essius.
Náhle se Lissarius syčivě nadechl a vstal, čímž si sjednal všeobecnou pozornost. Ukázal na hangár pro vznášedla umístěný na vzdáleném koci přistávací plochy. „Stáhněte se tam. Civilisty vezměte s sebou. Vikkason přijde sem.“
„Nemůžeme vás tu nechat bez ochrany, sire,“ ohradil se Keinon.
„Jako váš nejvyšší nadřízený to přikazuji,“ nedbal námitek císař.
„No vážně,“ prsknul Sibiel. „Nemůžeš tu zůstat proti třicítce draků.“
„Rex bude taky sám,“ řekl císař.
Císaři a důstojníkům zapípaly náramkové počítače.
„Lenny píše, že mizeonské bitevníky čekají ve stratosféře přímo nad Měděnými horami,“ oznámil císař tak hlasitě, aby to slyšeli i jeho gardisté, kteří doposud o mizeonské flotile nevěděli. „Přikázal jsem mu držet pozice. Dokud nezavelím jinak.“
„A co ostatní šupináči?“ houkl zavilým tónem Sibiel. „Banda z nádvoří i ti v záloze. To je Rex pošle hrát Čáp stratil čepičku? Protože oni dovedou být zatraceně rychlí. Nechci se dívat, jak tě sežerou nebo unesou.“
Císař ukázal k horám na horizontu: „Jeho armáda je až tam. Na náhorní plošině Latusinkých hor. Vikkason přísahal, že nezaútočí, pokud to neuděláme my jako první. Tvrdí, že on i jeho stráže jsou beze zbraní.“
„Až na ta zubiska a drápy,“ skočil mu do řeči Sibiel.
„Může jít o intriku,“ připustil císař. „Je dokonce možné, že tu to tisícihlavé dračí vojsko vůbec není. Pokud by to byla pravda, budeme ti horší my. To nás může Aliance popotahovat za porušení neutrality.“
Keinon se plácl do čela. „Máme způsob, jak to zjistit.“ Vyhledal mezi gardisty arcidémona s jasně žlutýma očima. „Kolik draků cítíš, Issy?“
Gardista Issak Arci-Tassius pokrčil rameny. „Hodně, majore. Nemůžu to říct přesně.“ Jeho slova vyvolala u gardistů vlnu tlumeného smíchu, jako kdyby řekl vtip. Lissariovi vytanuly v paměti střípky rozhovorů a poznámek, kterými si gardisté Issaka dobírali. Šlupkův prvorozený je přímo posedlý přesností. Je patrné, že se nechce k věci vyjadřovat, když není schopen to vyčíslit přesně.
„Issaku,“ ozval se netrpělivě Ditrux, „stačí kvalifikovaný odhad!“
Oslovený se zadumaně podíval k obzoru: „Tam v dálce jich cítím stovky.“ Ukázal k nejbližšímu zalesněnému svahu Měděných hor: „Ale tady je jich osm až deset, v dračím módu, majore. A tam,“ ukázal k hrádku, „je jich dvětadvacet. Z nich je v dračí podobě jen jeden. Ten nejsilnější. Zřejmě Rex.“
„No vida,“ pochvalně kývnul císař.
***
Jakmile se arcidémoni a ewoui přemístili do hangáru, vzduch rozřízl pronikavý řev. Zpoza rudých střech hrádku se vznesl rudozlatý drak. Usilovně mával křídly, mocnými tahy pod sebou stlačoval vzduch, stoupal téměř kolmo. Vyletěl co nejvýš, potom se v širokých kruzích pomalu a impozantně snášel k přistávací ploše.
Lissarius odolal nutkání té exhibici zatleskat. Tady není pro sarkasmus místo. Nikomu by to písemně nedal, ale dračí král byl svým způsobem krásný. S temným žuchnutím Rex přistál. I s křídly složenými na zádech byl veliký jako hlídkový člun střední třídy. V jediném okamžiku se obrysy jeho těla zavlnily, aby byly nahrazeny něčím menším. Rex v humanoidní podobě byl stále o dvě hlavy vyšší než Lissarius, oblečený do černých kožených kalhot a vesty. Kůže jeho nahých svalnatých paží se leskla potem. Lissaria napadlo, že na těch povídačkách, podle kterých draky přeměna vysiluje, musí být něco pravdy. Rexův obličej jako kdyby vytesali z žuly. Krásný a nehybný. Jeho rozpoložení naznačovaly jedině dolů stočené koutky rtů.
Lissarius popošel o několik kroků blíž a řekl: „Ezri kom,“ což v dračím jazyce znamená „Vidím tě.“ Takové přivítání dává najevo obezřetnou zdvořilost. Draci ho používají v situacích, kdy nemají v plánu bojovat, ale stejně tak neplánují se s protějškem zbratřovat.
„Ezri kom,“ odpověděl drak hlasem jako ze sklepa. Bez okolků se se zkříženýma nohama posadil na šedivé sklovité panely a jakmile jej Lissarius napodobil, přešel do obecné: „Přicházím s oznámením. Můj kmotřenec a nejvyšší velitel mých vojsk, Doresson, jde po jednom z tvých poddaných. Není to válečná záležitost.“
„Tím poddaným máš na mysli manžela tvé dcery Keren?“ ujistil se Lissarius.
Rex se místo odpovědi zašklebil. „Takže o té lapálii víš. Dorreson se uchází o Kereninu ruku. Nemám důvod jej odmítnout. Je silný, schopný. Ale Keren ho nechce. Ne za cenu smrti toho Mizeonce.“
„Myslel jsem, že je tu ještě možnost sdílení,“ podotkl Lissarius.
„Dorreson by na sdílení Keren nikdy nepřistoupil. Tím tuplem, že jde o arcidémona. Keren nám odmítla sdělit jeho jméno. Zřejmě, aby ho před námi ochránila. Dorreson došel k závěru, že se ten arcidémon jmenuje Ysyan, protože tak pojmenovala jejich syna. Ale mí zvědové o žádném Ysyanovi z Mizeonu neslyšeli.“
Lissarius si povzdechl. „Dítě se narodilo v pořádku?“
„Zdravý zlatý drak!“ zahřměl poněkud vlídněji Rex.
„Gratuluji,“ zasyčel ponuře Lissarius. „Takže jsme zase o něco více rodina.“
„Nelíbí se mi to, ale je to tak,“ přitakal Rex.
Lissarius se pro tuto chvíli rozhodl odhodit opatrnost a řekl: „Popravdě, spíš jsem čekal, že mě vyzveš, abych ti toho arcidémona vydal.“
„To bys ho mohl rovnou zabít sám,“ odsekl Rex. „Jak už jsem řekl, objektivně nemám důvod Dorreho jako zetě odmítnout. Ale nechci svou dceru nutit do svatby s někým, koho nechce tím spíš, že jsem ji sotva poznal. Pokud ten tvůj třasořitka zůstane naživu, Keren bude před Dorresonem v bezpečí.“
Lissarius zvedl obočí. „O to ti jde? Aby byla v bezpečí? Opravdu?“ Tak trochu o Rexových motivacích pochyboval. O dračích vztazích se traduje, že jsou založeny především na racionálním podkladu.
„Tak jinak,“ zafuněl Rex. „Dejme tomu, že Dorre už je silný dost. Nemám zájem, aby ještě posílil.“
„Což by se v případě sňatku s tvou dcerou nepochybně stalo,“ pochopil Lissarius.
Takže ten prevít ho vlastně žádá o laskavost. Rex mezi řádky přiznal, že Dorreson je pro něj osinou v zadku. Ovšem, že o něm Lissarius už slyšel. Právě dračí generál Dorreson je mluvčím nejradikálnějších zastánců pokračování erektiadsko-mizeonské války. Bude plně v zájmu Mizeonu, pokud se Dorreson Rexovým zetěm nestane.
„Chápu to tak, že mě žádáš, abych toho arcidémona před Dorresonem ukryl,“ řekl Sari.
„Uděláš to?“ zeptal se drak.
Lissarius přemýšlel. Kdyby to nechal být, Doresson by Arrakiela dříve či později dostal. Potom by se oženil s Rexovou dcerou a jeho vliv by zesílil. Je téměř jisté, že Arrakielova smrt by Mizeonce, potažmo divoké Arci-Quinny, Arci-Fezziely a Arci-Tassie vyprovokovala k odvetě. A Doressonovi by to určitě nevadilo. Naopak. Přivítal by to.
Ne, to se nestane, pokud tomu lze zabránit. Arrakiel se udrží stranou, až do Ysyanovy puberty, kdy se dráček poprvé promění, pokud to jako míšenec nezvládne dřív. Po proměně bude schopný se od matky oddělit a vyrazit na zálety. Mohl by společně s Keren Erektiad opustit a setkat se s Arrakielem. Až tehdy nadejde čas na další diplomatické kroky. Bude to dobrá příležitost, jak draky donutit ke komunikaci a možná i k zahájení mírových jednání. Pokud se to neuspěchá, bylo by možné to letité válčení ukončit. „Ano, udělám,“ odpověděl Lissarius Rexovi.
„Někam ho prostě schovej, aby ho Dorre nenašel,“ kývnul Rex. Ukázal Lissariovi prázdné ruce. „Nelekej se, jen pošlu vzkaz.“ Sáhnul si do náprsní kapsy, vyňal tenký stříbrný váleček. Zatímco jej mizeonský císař ostražitě pozoroval, něco na plášti válečku posunul. Ozvalo se tichounké vrnění. Rex předmět s rozmachem vyhodil nad hlavu. Místo aby spadl, se syčením letěl dál vzhůru. Než se zanořil do mraků, rozprskl se do myriády modro oranžových jisker. „Zpráva, aby to zabalili,“ prohodil.
Lissarius přikývnul. Tajně doufal, že toho nebude litovat.
Drak úplně poprvé předvedl grimasu podobnou úsměvu. „Na začátečníka máš slušné nervy.“
„Díky,“ procedil mezi zuby Sari. Nerad se vyjadřoval vulgárně, ale měl tisíc chutí to udělat. Ten šupináč si to snad užívá.
Drak vstal. „Takže dohodnuto. Z objektivního hlediska je to výhodné pro obě říše. Ale ber to jako naši soukromou záležitost. K tomuto setkání nikdy nedošlo.“
Mizeonský císař rovněž vstal a obdařil Rexe blazeovaným úšklebkem: „To mě tedy zajímá, jak to chceš před poddanými ututlat.“ Lissariův náramkový počítač zapípal. Podíval se na zprávu. Šéf vnější ostrahy mu právě ohlásil, že došlo k dalšímu mohutnému otřesu richotonního pozadí.
„Stejně, jako to ty ututláš před těmi svými,“ odpálkoval císaře Rex. „Náhodou se obě armády rozhodly udělat si cvičení ve stejné lokalitě.“
„Musím tu svou taky odvolat,“ zamračil se Lissarius.
„Co ti brání?“ poznamenal Vikkason a ukázal na Lissariův náramek: „Píšou ti, že dračí jednotka je pryč, že?“
„Víceméně, ale Bredeonci budou zelení vzteky,“ broukl Lissarius. Neměl v plánu s Rexem klábosit. Rychle napsal Lennymu, aby z oběžné bredeonské dráhy bitevníky převelel zpět na Etuum. „A ještě něco,“ povzdychl si. „Nemohli bychom se příště setkat za poněkud... méně... vypjatých okolností?“
„Vy, Mizeonci,“ vyštěkl Vikkason, „máte na rukou krev mé sestry.“
„Stalo se to před dvěma tisícovkami let,“ šeptl Lissarius. „A nebylo to úmyslně. Tassius nevěděl, co svým odchodem způsobí. Zato vy jste manželku Tassiova syna, Flebussiona, dali zavraždit cíleně.“
„My?“ prskl Rex. „Ne. My to nebyli. Nevím, kdo sůsům za tu práci zaplatil!“
„Jsem nakloněn věřit, že to opravdu nevíš,“ zapředl Lissarius. „Ale možná, že to ví ten tvůj vrchní velitel.“
„Vyloučeno!“
„Zamysli se, Rexi,“ řekl Lissarius. Snažil se zůstat klidný, ale přesto nemohl potlačit chvění. Pokud by existovala nepatrná možnost, jak ta zabouchlá vrata pootevřít, využije jí. Ale musí být opatrný. Ne nadarmo je mu předhazováno, že jeho diplomatická obratnost stojí za krodoší pšouk. „Jestliže si Doressona držíš od těla,“ pokračoval, „asi k tomu máš důvod,“ řekl nakonec.
***
Draci zmizeli. Kolem Lissaria se hemžili zmatení Bredeonci. „Pošlete Sana-Tonovi zprávu, že s ním hned po příletu potřebuji mluvit,“ řekl jim. Pak se obrátil na své démony: „Vrátíme se po svých. Už těm intrikářům nevěřím ani nos mezi očima. Povím vám, co je třeba, až si vyčistím hlavu.“
Vznášeli se vysoko nad zelenými loukami, ledový vítr jim hvízdal do uší. Na modrém nebi nebylo ani mráčku. Letět atmosférou nasycenou volnou magií by pro arcidémony bylo čirým potěšením, kdyby nebyli tolik naštvaní.
Předseda Konventu Sana-Ton na ně čekal na přistávací plošině budovy Konventu obklopený úředníky a poslanci. Sana-Ton se tvářil se jako zpráskaný pes. „Letět celou cestu bez podpory, to snad nebylo nutné, Vaše Veličenstvo,“ poznamenal, jakmile se Lissarius dotkl nohama podkladu.
„Pokud máte obavy ze skandálu,“ řekl bez pozdravu Lissarius, „můžete videxákům říct, že jsem zatoužil poznat zdejší krajinu. Předpokládám, že o skonu vašeho epobyta už víte.“ Otřepával si z vlasů námrazu a sledoval, jak se na střechu postupně snášejí jeho gardisté.
Sana –Ton přikývnul. Vypadal, jako kdyby si chtěl rvát vlasy. „Poslanci Konventu jsou rozrušení. Dvě vojska znepřátelených mocností! Jedno na oběžné dráze a druhé dokonce na naší půdě! Jak to zdůvodním voličům? Ujišťuji vás, že jsem o schůzce s Erektiady neměl ani potuchy. Trui-Fan neměl právo něco takového aranžovat. Kdyby nezemřel, měl by co vysvětlovat.“
Lissarius se rozhlédl po zaražených Bredeoncích. „Povím vám verzi pro veřejnost, na které jsem se dohodl s erektiadským Rexem: Náhoda a nedorozumění. Obě armády na sebe mimoděk narazily při mimořádném cvičení na periferii bredeonského systému. Mizeonci usoudili, že Erektiadé chtějí zaútočit na Bredeon, a Erektiadé si o Mizeoncích pomysleli totéž. Velitelé obou armád chtěli domnělé anexi zabránit, proto vojska přesunuli až k orbitě. Na poslední chvíli se nedorozumění vyjasnilo, když se vládcové obou mocností navzájem ujistili, že útok neplánují.“
Sana-Ton se podíval na své poslance a úředníky, jako kdyby si ověřoval, zda takové vysvětlení veřejnost přijme.
„Zní to, kupodivu, věrohodně,“ ozvala se svěží rudovláska se složkami v ruce.
„Aliance to nezblafne,“ namítnul ewoui navlečený v něčem, co připomínalo zelené prostěradlo. Přes ostatní se prohnala vlna vzrušeného šepotu.
„Jednoduché vysvětlení je pro veřejnost nejlepší,“ ozval se muž v prostém šedém overalu, Sana-Tonův asistent. Lissarius jej od začátku podezíral, že to on a ne Sana-Ton je hlavou Konventu a nepochybně ho platí Klastr. „Aliance to sice nesežere,“ pokračoval asistent, „ale rozporovat to nebude. Nemá zájem o destabilizaci.“
Sana-Ton výmluvně rozhodil rukama a obrátil se na Lissaria. „Dobře, sire. S vaším odůvodněním souhlasím. Můžeme se přesunout do mediálního salonku, reportéři videxu už čekají.“ Ukázal ke skleněnému tubusu s výtahy. „Tudy prosím.“
