Návrat na Mizeon II. - Lissarius - 11. kapitola: Překvápko na Kereltenu

25.04.2026 06:45

Hrad Kerelten:

Arrakiel se protáhnul úzkým průchodem v hradbách do Kereniny bylinkové zahrádky a zamířil ke dveřím do spíže. Cesta z Nokwelu přes hory a doly mu zabrala slabých deset minut. Stále ještě byla hluboká noc. Ledový vítr strhával z oblak první sníh. Na otevření zámku nepotřeboval kouzlo. Stačilo telekineticky nadzvednout petlici. Panty zavrzaly a on zatajil dech. V duchu se pokáral, že se plíží jako zloděj, když je tu vlastně „doma“. Jaká ironie.

Ternodův vzkaz byl matoucí. Nody napsal: Drahý švagře, přijmi můj upřímný a laskavý pozdrav. Okamžitě zvedni svou pyšnou arcidémoní prdel a leť na Kerelten. Má sestra tě naléhavě potřebuje. Dej to s ní do pořádku a postarej se o ni tak, jak žena jejího druhu a postavení v jejím stavu vyžaduje, můj švagře, nebo ti urvu varlata a nacpu ti je do chřtánu, jako že se Ternod Eussebius Lookren, hrabě z Ternogradu, jmenuju.

Hrad tonul v tichu, místy slabě poblikávaly louče doutnající v držácích na stěnách. Arriho napadlo, že rozkáže louče vyměnit za svíčky, které tak nečadí. Okamžitě se sám na tím, kudy se jeho myšlenky ubírají, pozastavil. Uvažuje, jako by tu byl skutečně doma, sakra. Došel až do patra. Prkna pod nohama zavrzala. Jeden ze dvou zbrojnošů klimbajících po stranách dveří vedoucích do panských pokojů sebou poplašeně trhnul. Vytřeštil zrak a zařval. Druhý, jakmile zpozoroval vetřelce, vyskočil a tasil. „Klid,“ štěkl Arrakiel, „to jsem já.“

Vzal za kliku a vpadl dovnitř. Proběhl předpokojem, minul vyplašenou komornou a zastavil se až v ložnici. V krbu plápolal oheň. Bylo tam tak teplo, že závěsy okolo postele nebyly ani zatažené. Čerstvě probuzená a jako hřích krásná Keren ležela podepřená na lokti na kraji postele, skláněla se k něčemu uprostřed. Když uviděla, kdo přišel, její tvář se zavlnila zděšením. Rychle to „něco“ překryla. Arrimu se zatmělo před očima. Koho to tam, sakra, má? Na chlapa se to zdálo příliš malé. Anebo se ten hajzl zavrtal do matrace? Třemi kroky byl u postele. Chňapl přikrývku a...

 

Vejce. Ukrývala tam vejce. Velké jako bochník chleba. Dračí vejce. Ta děvka mu zahýbá s drakem! Tak proto se mu vyhýbala! Protože šukala s drakem! A on se bál, že by zraňoval její city! Že by se trápila, kdyby věkem usychala a on zůstával stejný! Nasrat!

„Kde je!“ zařval. 

„Kdo?“ zamumlala. Posadila se. Opatrně si položila vejce do klína. Vypadala tak zranitelně, že Arri musel sklopit zrak. Věděl, že vejce nemůže zničit, ani je od sebe nesmí oddělit. Matka musí s mládětem zůstat až do jeho první proměny, jinak oba zemřou.  

„Ten drak,“ procedil mezi zuby. „Jsi moje žena, Keren. Buď on, nebo já.“

Její tvář se bolestně stáhla. Oči se jí zalily slzami. „Není tu žádný drak, ty idiote, ale dračice!“

 

Civěl na ni v němém úžasu. To by znamenalo... To by znamenalo, že ona je ten drak? Ale taky to leccos vysvětluje. Její sexuální apetit, například. Její agresivitu. Její neskutečnou krásu.

„Tedy... poloviční dračice,“ dodala krotce. „Kterou zbouchnul nezodpovědný, arogantní, promiskuitní, sebestředný, tupý arcidémon,“ její hlas postupně nabýval na důrazu.   

Arrakiel klesnul na pelest postele, protože nohy mu vypověděly službu. Znělo to šíleně, ale byla to nepochybně pravda...  Nemohl mít dítě se smrtelnicí, ale s dračicí ano. Budou mít dítě? Které, ó hrůzo, bude minimálně do puberty existovat jen v dračí podobě. Hlavou mu běžel tragický příběh mizeonského prince Tassia a erektiadské dračí princezny. Nechtěl, aby jeho dítě dopadlo jako Šlupka Flebussion. Ale jak zařídit, aby bylo v bezpečí, když mezi Erektiady a Mizeonci panuje od Tassiových dob studená válka?

„Tady zůstat nemůžeme,“ zachraptěl a přisunul se blíž, aby na vejce lépe viděl. „Dokud se narodí v dračí podobě, lidé by nás dříve či později uštvali...“

 Položila na drsný stříbřitě zbarvený povrch skořápky obě ruce. Upřela na něj své jantarové oči. „Tobě se ta představa nehnusí?“ hlas se jí chvěl. „Bude to drak.“

Natáhl se a překryl její ruce svými o mnoho většími dlaněmi. „Pokud tě to uklidní, manžel mé tety Exiony je taky poloviční drak. Sestřenici Alysu teta porodila jako lidské dítě, ale všechny tři bratrance snesla jako vejce. Holčička nemusela prodělat dračí epizodu, ale chlapci ano. Připrav se na to, že budeme mít kluka.“

„Narodila jsem se normálně,“ vydechla. „A nikdy jsem se do dračí formy neproměnila. Myslela jsem, že moje dítě by na tom mohlo být stejně. Ale s bývalým manželem se mi otěhotnět nikdy nepodařilo. Po zjištění, že jsem otěhotněla s tebou, jsem nečekala, že se o to budeš zajímat. Ale Ternod zuřil a chtěl, abych ti to okamžitě oznámila. Musela jsem mu to slíbit. Potom se ukázalo, že těhotenství není normální. Dostala jsem strach...“ Keren se zajíkla.

Arri se opatrně vyhoupnul nad vejce, překlenul vzdálenost, co je dělila, a přitáhl si ji do náruče. Nikdy by nečekal, že ji uvidí plakat. Lámalo mu to srdce. „Něco vymyslíme,“ zamručel, když ji svíral a líbal do voňavých vlasů. Jeho srdce zběsile naráželo na žebra, pod víčky bouchaly ohňostroje. Ode dne, kdy ji naposledy takto držel, se zase cítil úplný. „Každé dračí vejce se vyvíjí šest měsíců, miláčku,“ šeptal „Ještě máme spoustu času.“

Leželi v posteli, vejce mezi sebou. Vyprávěla mu o své matce, princezně Heddě, králově mladší sestře. Její manžel, vévoda Karvail, odjel do války a ona zůstala na panství s dvouletým Ternodem.  Po roce obdržela princezna zprávu o manželově smrti. V době, kdy ještě stále nosila smuteční šaty, se často procházela v oboře za zahradou panství. Tam našla nahého zraněného muže. Byl ošklivě popálený a pokousaný, nebylo patrné, s čím nebo kým bojoval. Vypadalo to, jako kdyby spadl z nebes. Muž vypadal jako démon z legend. Svalnatý, urostlý. Jeho oči měly barvu medu lesních včel. Zvláštní byly jeho nehty na rukou i na nohou. Karmínově rudé s okraji, jako by je ponořil do tekutého zlata.  Hedda chtěla přivolat pomoc, ale on ji od toho odradil. Trvdil, že mu stačí rozdělat oheň a přinést od potoka trochu vody. Hedda mu vyhověla a šla si po svých. Přece jí to nedalo, a šla místo, kde chlapa zanechala, nazítří zkontrolovat. Jaké bylo její překvapení, když pod skalním převisem našla velkého rudo zlatého draka. Draci se živí magií a ohněm. Okraje jeho rudých šupin zářily jasným zlatem. Heda měla s křikem utíkat, ale poznala, o koho se jedná, zůstala a dala se s drakem do řeči. Vikkason, tak se jmenoval, byl princeznou ohromený. Jakmile se vyléčil, znovu se přeměnil, aby se s ním cítila lépe. Vyprávěl, že byl zraněn v nadsvětí při šarvátce s démony z Mizeonu a že v oslabení dopadl průrvou na Ok-Sawon. Drak a princezna spolu prožili několik neobyčejných dní. Pak se musel Vikkason vrátit na Erektiad. Už nikdy se znovu nesetkali. Hedda za devět měsíců porodila zdravou holčičku. Její existenci první tři roky tajila. Když ji poprvé představila na králově dvoře, dalo se těžko odhadnout, kolik let dítěti je. Představila ji jako Karvailova pohrobka. Nikdo až na Ternoda, kterému byly v té době čtyři, netušil, že jejím otcem není Heddin zesnulý manžel. Hedda zemřela, když bylo Nodymu dvacet a Keren šestnáct. Keren svého otce nikdy neviděla. Znala jen jediné z jeho jmen, ani netušila, zda je ještě naživu.

„Co vlastně víš o dracích?“ zajímal se Arrakiel.

„Jen to, co o nich píší v Základním bestiáři. Jsou to tradiční nepřátelé démonů. Jsou zvěromágové. Umí měnit podoby. Žijí na samém dně světa, kde hromadí poklady. Živí se ohněm a čerstvým lidským masem.“

„Zadrž!“ okřikl ji se smíchem. „Takovou snůšku nesmyslů jsem už dlouho neslyšel! Draci se dělí se na draky obecné a draky antropomorfní, kteří se proměňují do lidské podoby jako tvůj otec. Antropomorfní draci žijí na Erektiadu, což je svět podobný Ok-Sawonu. Čistokrevné dračice mívají problém s plodností. Proto jsou antropomorfní draci proslavení promiskuitou a běžně se páří se samicemi dalších druhů, se kterými mohou zplodit potomstvo. I proto draci uzavírají manželství až poté, co dračice nebo příhodná partnerka zabřezne. Dráčata, alespoň dráčata mužského pohlaví, prodělávají vývojový cyklus. Vejce, drak, humanoid. K první přeměně dochází v pubertě. Míšenci vykazují, jak jsi to sama zažila, jistá specifika. Draci se neživí ohněm, ale energií, i když v nouzi se spokojí s běžnou potravou. Lidské maso? Když mají na výběr, sáhnou po vepřovém.“

„Energií!“ prskla. „Co to znamená?“        

„Antropomorfní draci získávají energii, kterou přeměňují v magii, drahoušku. Jsou stejní jako my, démoni. Jsme magické druhy. Proto si potravně konkurujeme. Myslel jsem, že to víš.“ Ach tohle bude pro ni tvrdé. Démony nenávidí právě proto. Teď se bude muset smířit s tím, že ona sama není o nic lepší.

„Chceš snad říct, že draci tu energii získávají... od smrtelníků?“ vypískla.

Obrátil oči v sloup. „Od koho jiného?“          

„Nikdy jsem to nedělala.“

Arri ji obdařil soucitným pohledem. „Jsi si jistá?“ Bylo mu jasné, že se to dělo. V otázkách holého přežití jsou draci mnohem živelnější tvorové než démoni. Keren určitě brala energii od lidí, kterým byla nablízku, aniž si toho byla vědoma. „Nikdo z lidí kolem tebe nikdy z nejasných důvodů nezeslábnul a nechuravěl? A v případě, že se od tebe vzdálil, se rychle neuzdravil? Opravdu se to nikdy nestalo? Pokud je to tak, mohu ti gratulovat. Ale jestli se to stalo...“

Její zoufalý výraz hovořil za vše. „Ania, moje komorná. Nejdřív pracovala v kuchyni. To byla zdravá jako řípa. Ale jakmile se stala mou komornou, začala marodit. Jezdívala navštěvovat rodiče. Vracela se plná sil, ale za pár dnů zase začala slábnout. A taky Breben, můj štolba. A naposledy… Kalven, můj bylinkář. Zemřel těsně předtím, než ses u nás poprvé objevil.“

Arri si vybavil bezzubou mrtvolu muže, kterou tehdy viděl v přístěnku u kaple. „Nic z toho jsi nezpůsobila schválně,“ řekl konejšivě. „Existují způsoby, jak to kontrolovat. Naučím tě to.“ Natáhl k ní ruku. Opatrně, protože mezi nimi leželo vejce. Vyhnula se mu, jak se snažila před ním skrýt své rozpaky.

Vyskočila z postele. „Musím přiložit,“ zamumlala. „A ty by ses měl vykoupat. Dám ti připravit pokoj a něco k jídlu.“ Opět nahodila ten protivný věcný tón, který na něj zkoušela v bylinkové zahradě.  

Věděl, že je toho na ni moc. Jestli musí být trpělivý, bude. Sledoval, jak v tenké noční košili kráčí ke krbu, jak se sklání ke koši s poleny a vkládá dřevo na rozpálený rošt. Její pohyby byly tak svůdné, že zapomínal dýchat. Nebyl si vědom, jak se k ní dostal. Byl to jen mžik a stál jí za zády. Potlačil dravčí nutkání chytit ji za boky a přirazit mezi její půlky.  Místo toho ji položil ruce na ramena a klouzal dlaněmi po jejích pažích. 

Cítil se poražený tím nejlepším možným způsobem. Po roce lží a předstírání v jejich kvazi manželství se rozhodl použít pravdu.

„Celou dobu,“ vydechl, „myslím jenom na tebe. Zemřu, jen abych tebe a miminko ochránil. Ale právě teď, když mi to dovolíš, budu uctívat každou část tvého těla.“ Svíral ji pevně, jako by se bál, že se mu vysmekne, ale nebránila se. Pomalu ji k sobě otočil a její rty se tiše rozevřely. Divoce ji líbal a ona mu to vracela. Odtáhl se a svižně, aby jí nedal šanci protestovat, ji položil na záda. Neusmála se, když se na ni díval. V jejím výraze nebyl žádný triumf, jen temnota – sladká, vzrušující temnota, kterou chtěl celou pro sebe. Navždy. Zabořil se rty do prohlubně jejího krku.

Útočící draci, namířené dezintegrátory, nastražené leptodýky, sršící kabely, magnetické sekery… dokonce ani rozkaz samotného císaře, nic z toho by ho nedokázalo od ní odvléct.

***

Svítalo. Arrakiel se při pohledu na spící Keren spokojeně ušklíbnul. Nějak se od krbu dostali na kožešinu nataženou před postelí. Její noční košilku roztrhal, než ji celou zulíbal, než se do ní zabořil a než jí patřičně a opakovaně dokázal, že patří jenom a jenom jemu. Sám zůstal napůl oblečený. Na takové podružnosti jako zouvání bot, prostě nebyl čas.

Neusnul. Zkontroloval, jestli je vejce v posteli v pohodě, našel deku, aby Keren na kožešině přikryl, několikrát přiložil. A teď si jen užíval pohledu na její krásu a čekal, až se probudí. Nedělal si iluze. Věděl, že to nebudou mít lehké. Ale byl připravený tvrdě na svém rodinném štěstí pracovat. Musí Keren vysvětlit situaci. Jaký má úkol ohledně hledání Rawanta. A nač si budou muset dávat pozor. Najdou místo, kam se přestěhují, až se vejce vylíhne. Nejvhodnější by byl Bredeon, protože je neutrální. Naráz byl vděčný za zkušenost z Trissielových dílen. Stát se mu to předtím, v děsu by utekl. Ale teď? Věděl, že to zvládne. 

***

Mizeon, metropole Kernok, noční klub pro smetánku Rejdiště

„Je to tak vzrušující! Chci to zažít!“ rozplývala se Tessa a vhodila si do pusy další hrst omamných noxiaských cibulek.

„Nevím, jestli by se to tvému papá líbilo, kuře,“ uchechtl se Norden. „Kdyby prasklo, že jeho nejmladší dcera chodí na nelegální zápasy, nevím, nevím.“

„Otec má jiné starosti,“ odfrkla si Tessa. „A já už brány otevírám naprosto spolehlivě! Můžu nás tam přenést všechny.“  

Mírně opilý Awen Arci-Fezziel, klátící se v rytmu hudby, se rozchechtal. „My víme, že jsi extrémně talentovaná, zlato.“

Diriana Arci-Quinnová si zívla. Diskutovali na téma Gladiátorské zápasy na Riiberionu. Chtějí tam načerno? Jak troufalé. Jak lákavé. Hlavně, že Tessin otec, Igisius Arci-Kliren, odsoudil jejího mladšího bratra Arriho za podobný prohřešek k doživotnímu otroctví. Když Arriho exkomunikovali, dlouho nevycházela z domu. Pokoušela se známé kontaktovat, ale nikdo na ni neměl čas. Teď se mi to zrovna nehodí, možná později, říkali všichni. Pochopila. Ještě horší to bylo, když zavřeli do vězení otce a následně Sibiela. To už ani nepředstírali zájem. Ovšem, jen co se Sibiel vynořil s Generálním pardonem od Lissaria, stal se zázrak. Najednou mají času všichni dost. Stala se opět zajímavou. Jestli to není tím, že Lissarius má být příštím císařem a Sibiela si vybral jako svého osobního agenta. 

Diri by to těm falešníkům nemusela znovu žrát. Ale co doma? Pořád nemůže uvěřit, že otec už se nikdy nevrátí. A to, jak jí všichni donekonečna opakují, že to nikomu nesmí říct... Je snad úplně pitomá? Sibiel jen rozkazuje a opruzuje. Proč není hotové to, proč ještě není zařízené tamto? Arrakiel se objevuje a mizí jako bájný přízrak císařovy nevěsty. Nikdo neví, kde je a co vlastně dělá. I skutečnost, že vůbec žije, je stále tajná. Owiana se obden vytrácí na zahradu muchlovat s tím novým Lissariovým náměstkem. Vůbec jí nevadí, že jeho matka je raisi a jeho otec byl levoboček. Owiana už se do jejich party po propuštění od Morety nevrátila. Dokonce Dirianě řekla, že nechápe, jak se s tou bandou tupých rozmazlených fracků může ještě bavit. To s ní udělal Essius. Wrella, pokud zrovna není s tím dítětem, jehož otce nechce prozradit, chodí po domě jako riiberionská oživlá mrtvola. Máti? Ta tráví čas v kryptě nebo ve svém pokoji.

Zatímco její společníci rozebírali způsoby, jak překonat kontrolní mechanismy přísně střežené podzemní zápasnické arény riiberionského boha Tanaky, uhladila si Diriana neviditelné záhyby na kratinké sukýnce a skrze sklopená víčka se znovu pokoušela v záplavě barevných zášlehů sledovat Grennona. Ten bídák seděl u baru. Když se míjeli u tanečního parketu, ani nedal najevo, že ji poznává. Grennon Arci-Kesall, druhorozený syn velitele Chřtánu. Bídák a ničema. Grennon z jejich šestky vždycky trochu vybočoval. Tam, kde se ostatní chechtali, on se jen usmíval. Protože jeho otec šéfuje Chřtánu, díval se na věci z jiného úhlu. To na něm Dirinaně vždycky imponovalo. Vlastně jenom kvůli němu se Diriana dala se starou partou zase dohromady. Jenže to netušila, že se s nimi mezitím Grennon rozkmotřil. Řekli jí, že to nebylo ve zlém. Prý se jen pohnul dál. Zajímavým směrem, pomyslela si závistivě Diriana, když sledovala, jak její, kdysi tak zdrženlivý přítel, chová na klíně tu polonahou šlapku.

„Tak co, Diri,“ Tessa ji chytila za zápěstí, „jdeš do toho s námi?“

Diriana roztržitě nadskočila. „Chm... cože? Ještě nevím.“

„Neposlouchala tě,“ poznamenal kousavě Awen. „Celou dobu zírala na Grennona.“

„Měla bys ho spíš politovat, puso,“ zašklebil se na ni Norden. „Jeho nástup do pohraničí se blíží. Užívá si, dokud může.“

Diriana se ušklíbla. „Koho to zajímá?“ Ale zajímalo. Od malička jezdila na prázdniny k sestřence Brigitě na statek do Levenu. Když je Trixen na bojových misích, jeho žena řádí se zvířaty a dětmi. U Brigity Diri poprvé Grennona potkala. Jezdil na prázdniny k sousedům. Bylo jim sotva deset. Mluvili o knížkách, běhali po lese a než jim na to Brigita přišla, pokoušeli se v Trixenově dílně vyrábět výbušniny. Potom se setkali ve škole. A zamilovali se do sebe. Oba byli divocí a každý už měl svou „pověst“. Ani jeden z nich nebyl ochotný přiznat před kamarády „trvalý“ vztah. Chodili spolu a předstírali, že o nic vážného nejde. Ale ve skutečnosti si slíbili, že jen co budou plnoletí, vezmou se. Grennonův otec od syna očekával, že půjde v jeho stopách a bude se angažovat ve Chřtánu. Grennon ale nesnášel stísněné prostory hlubin. Rodina mu tedy vybrala kariéru v armádě.

Naposledy s ním Diriana mluvila těsně poté, co bratra odsoudili. Jako jediný jí napřímo oznámil, že se nemohou dále stýkat. „Je mi to líto,“ řekl. „Musím vzít své slovo zpět. Náš vztah nemá budoucnost.“ Jako by jí zarazil ortexový stillet do srdce. Nebyla svatá. A kamarádila se s bandou darebáků. Ale právě Grennon byl jiný. K partě se přidal jen proto, že tam byla ona, sám se jí k tomu kdysi přiznal. Nikdy netušila, že by mohl být tak povrchní. Dlouho žila s nadějí, že ho k tomu rozchodu přinutil otec. Dalo se čekat, že mu Seen vyhrožoval. Doufala, že až se situace trochu uklidní, Grennon se k ní vrátí. A když to jinak nepůjde, utečou spolu. Ale potom se o něm doslechla, že se potlouká po barech s lehkými holkami. Jejím nadějím byl konec. Cítila se sakra podvedená. Tak jak ho dříve milovala, ho dnes nenávidí.

Nutila se zapomenout, ale nefungovalo to. Ve skutečnosti byla za všechny informace o něm vděčná. Měla takový pocit, že to Norden ví a schválně jí je servíruje kousek po kousku, aby si ji co nejvíc vychutnal. Štvalo ji, že netuší, co se s Grennonem stalo. Došla k závěru, že je patrně úplně jiný, než jakého si jej vysnila. Děsila ji představa, že skoro většinu života milovala přízrak někoho, kdo vlastně neexistuje.     

***