Návrat na Mizeon II. - Lissarius - 10. kapitola: Arrakiel a Trestné komando

24.04.2026 07:28

Večer Arri kontroloval, jestli má všechno na zítřek nachystané. Skláněl se nad batohem, co měl položený na kanapi, když ucítil brnění v zátylku. Připomnělo mu to pocit, jaký zažíval, když žil v Trissielově usedlosti a odněkud se plížil Soliss.

Světla zablikala, jak mimoděk vyburcoval k pohotovosti svou interní magii. Opatrně se narovnal a třeštil oči na zařízení pokoje. Všechno vypadalo normálně. Horečnatě přemýšlel, odkud ten divný pocit pramení.

A pak tam najednou byli. Prostor se vyboulil, rozpraskal, aby se na okamžik prolnul s jinou realitou, prosvícenou fialovým světlem. Než se objemy vzduchu a nově přibyvší hmoty zase zkonsolidovaly, byl to jen mžik. Probíhalo to téměř nehlučně, ale v uších cítil Arri tlak, střeva se mu kroutila, žaludek zvedal.

Portálem jich přišlo pět. Pět maskovaných vojáků Trestného komanda. Jeho přijímací pokoj rázem vypadal o hodně menší. To nevypadalo dobře. Že by se Lissarius vrátil k mamince? Arri se přinutil uklidnit. Držel batoh a disciplinovaně vyhledával v prostoru náznaky výzev. Slabé, slabé, jen slabé... Vybral si slabé volání z Riiberionu. Lepší než nic. Dříve, než se první z vojáků pohnul, už se mu podařilo napojit. Soustředil se na průvlak. Sakra, třeba se mu to povede. Nejsou zvyklí, že by jim někdo odporoval. Když bude dost drzý a rychlý, třeba...

Vykrojil zelený okraj průvlaku, odrazil se, a...

Puf. Průvlak se s prsknutím zavřel, současně Arriho něčí tlapa srazila k zemi. Alespoň to zkusil. Zvedl se a všech pět maskovaných goril přejel pohledem. „Co tu chcete?“

„Arrakiel Arci-Quinn?“ dotaz položený hlubokým hlasem zkresleným maskou zazněl od démona ležérně opřeného o dveře.  Ostatní čtyři se postavili kolem Arriho. Dávali najevo, že jsou v pohotovosti, kdyby chtěl zkoušet další nepřístojnosti.

Arri neměl zkušenosti v jednání s vojáky Trestného komanda. Slyšel, že jsou jako naprogramované stroje. Něco na postoji toho vzadu, mu do toho konceptu nezapadalo. Zřejmě to byl jejich šéf. Usoudil, že mu při transformaci ponechali špetku vlastní vůle, aby vůbec dokázal komunikovat.    

„Osobně,“ odpověděl. „Kdo vás poslal?“

„Půjdete s námi, lorde,“ oznámil ten u dveří.

Arri si zhluboka povzdechl. „Ale jistě,“ řekl krotce. Položil batoh na kanape. Musí to natahovat, jak to půjde a hledat možnosti, jak zmizet. „Můžu se rozloučit s matkou?“

„Ne.“

„Aha,“ přikývnul. „Tak... jo.“ Podíval se ke komodě s Owianinými emočními plastikami. Byla mezi nimi jedna znázorňující Růst. Měla tvar pučící debrexové hlízy a měla katalyzovat potřebu vnitřního rozvoje. Ale Owi se příliš nepovedla. Diriana o té soše jednou příhodně prohlásila, že se spíš podobá hroudě krodošího trusu. Tam, kde sochařka vytvarovala pupeny, by se dobře dala skrýt miniaturní kamera, nebo magický slídil. Arrakiel vykulil oči, ukázal na skulpturu a vyjekl: „Vidíte? Sledují nás!“

Všech pět goril se poslušně otočilo směrem, kterým ukázal. To byla jeho chvíle. Prosmeknul se mezi nimi a jako vichr se hnal do sousedního pokoje. Byl ve slepé uličce, protože odtud už jiné dveře nevedly. Ale nevadí. Zaťal zuby, proskočil zaskleným oknem a nabral výšku. Letěl.

Teplá krev mu stékala do očí, mrazivý vítr ho bičoval do obličeje. Letěl asi dvacet minut, když byl na konci se silami. Bylo něco jiného létat na Ok-Sawonu, kde bylo v prostoru tolik volné magie a tady, kde si musel vystačit se svou interní. Snesl se k zemi. Ve tmě viděl černobíle. Přistál v čemeřicovém poli.

Co se to, sakra, stalo? Byl tak unavený. Ztrácel vědomí. Usínal. Někde v dáli zaskřehotal pták. A znovu. A znovu.  S trhnutím se posadil. Ten pták. Znal ho ze statku tety Brigity. Jmenuje se hlupaňa obecná. A není to noční pták. Já blbec. Těžce se zvedl. Jak si jen mohl myslet, že to bude snadné? Neměl sílu znovu vyletět. Takže musí najít vyzyvatele a utéct průvlakem. A rychle.

V šelestu travin a fičení větru jejich měkké kroky přeslechnul. Prostě ho kdosi zezadu chytil pod krkem a někdo další mu spoutal ruce za zády. Naštvalo ho to a jen, aby se nedal tak lacino, se zkoušel trochu vzpírat. Cosi ho štíplo do krku. Drogy?

„Prevíti,“ zamumlal, když upadal do bezvědomí.

***

Neznámo kde, pravděpodobně na Mizeonu

„Už se probírá, sire.“

„Dejte si všichni oraz. Už to s ním zvládnu.“

„Tak hodně štěstí.“

„Díky.“

Arrakiel zvedl víčka a rozhlédl se kolem. Cítil se kupodivu docela dobře. Ležel na tvrdé podložce a byl přivázaný za ruce i nohy, ale nic ho nebolelo. Místnost mu byla povědomá. Po stranách stály skříňky... Sakra, ta šatna u hangáru na zemědělské stroje. Došlo mu, že leží přímo na stole. V žilách se mu zpěnila krev. Komando zajatce běžně dopravuje do Chřtánu. Tam má k mučení mnohem lepší podmínky. Nechápal, co to znamená. Ledaže by to nebyla akce Komanda, že. Pokusil se zvednout hlavu, aby viděl na toho, který s ním zůstal, ale byl přivázaný i za krk. „Který hajzl?“ zachraptěl.         

Do jeho zorného pole nakráčel vysoký démon. Nemohl určit, který z pětice to je. Ale dalo se předpokládat, že je to šéf. Zatímco ten bastard mlčel, Arri třeštil oči a snažil se ho nějak identifikovat. Měl černé brnění Trestného komanda a masku na tváři, přesto se Arrimu zdál něčím známý. Pak pohnul levou rukou a na proužku jeho zápěstí v místě mezi manžetou a rukavicí se cosi zalesklo. „Arrakiele Arci-Quinne,“ řekl démon skrze masku, „jsi ten největší pitomec pod mizeonskými slunci. Typický Arci-Quinn. Vzteklý, zbrklý, prudký jak sračka. Ale,“ štěkavě se uchechtl, „musí se ti nechat, žes nám dal pořádně zabrat. Jsi přivázaný z preventivních důvodů. Vzhledem k rodinné anamnéze. Až ti vysvětlím, co to mělo znamenat, mohl bys zaútočit a já bych ti musel nakopat prdel...“

Arrakiel zavřel oči. To není pravda! Ten rytmus řeči, ten způsob, jakým ho pošťuchoval! „Okamžitě. Mě. Odvaž. Ty. Zmrde,“ zakrákoral.    

Démon v uniformě Trestného komanda si sundal masku. Z bledého obličeje na Arriho mrkaly oči s fialovými duhovkami. Sibiel se zářivě usmál. „Odvážu tě, až se uklidníš. Mimochodem, tvoje tržné rány jsem vyléčil a přidal jsem ti energii. Jsi, až na tu hlavu, jako rybička. Rádo se stalo.“

Arrakiel na bratra naštvaně civěl. Čekal.

Sibiel se posadil na lavici. Jeho úsměv pohasnul. „Potřeboval jsem jistotu, že to tam zvládneš,“ řekl. „Musel jsem vidět, jak si poradíš v nečekané situaci. A viděl jsem. Bylo to absolutně šílené. Z desítek možností, které jsi měl, jsi použil tu třináctou. Hlavně, že ses nesesypal.“

„Zvládal jsem to i předtím,“ namítnul Arri.

„Ale vysvětli mi,“ řekl Sibiel, „proč jsi lovil výzvu? Použít v takové situaci průvlak je čirá pitomost! Neefektivní. Zbytečně pracné a časově náročné.“

Arrakiel bezmocně zafuněl. „Vím, že otec používal něco jiného, ale zatím jsem na to nepřišel. Byl bys té dobroty a odvázal mě?“

Sibiel na bratra chvíli zaraženě zíral. „Chceš říct, že jsi doposud mezi světy rajzoval jenom průvlaky?“

***

Sibiel Arrimu ukázal, jak na to. Otevírat cestovní portál v richotonním pozadí bylo podobné, jako otevírat subprostorovou průrvu. Nebylo třeba si sypat popel na hlavu. Ve škole se to neučí. Otevírání bran je součástí povinného armádního výcviku, ale k tomu se běžně nastupuje až mezi šedesáti a stovkou. „I když princip je tentýž, proces je pro každého ryze individuální. Nejsou na to učebnice, protože není v zájmu říše, aby si tu techniku osvojili cizinci,“ odpověděl Sibiel, když se Arri zeptal, jak je možné, že se o tom nikde nedočetl. „Toto je věc arcidémonů. Jsme potomky bohů. Odlišuje nás to od ostatních tvorů. Raisi ani démoni to nedokážou.“

Arri to chápal. Raisi vznikli křížením levobočků arcidémonů s obecnými démony a s čaroději. Obecní démoni byli původně smrtelníky - jsou výsledkem Krvavého deště, zatímco arcidémoni jsou potomky boha Rafedaxarra a bohyně Ryany.  

„Musíš se zdokonalit, jinak tě tam nepustím,“ řekl Sibiel.

***

Ok-Sawon, Perlový palác v Nokwelu, o měsíc později

Arrakiel si protáhl záda a přehodil si paži přes opěradlo sousední židle. Asi posté s hraným zájmem cosi zamručel a přikývnul. Uvadající manželka strážce královské pečeti baronka Filipa, nadšená vyznavačka magických věd, která se na tento večer sama nominovala na jeho nejlepší přítelkyni, se na vedlejší židli potěšeně zahnízdila. A mlela a mlela. Více než tři hodiny musel poslouchat o jejím fascinujícím (zívnutí) triumfu ve světě laických vykladačů budoucnosti z čajových lístků. Když už si jednou vybral masku, musí s ní umět hrát. Ale někdy je to vážně těžké. Snažil se být zdvořilý. Ale ta baba napínala do krajnosti jeho nejlepší úmysly.

Hudební melodie zněla tak falešně, že si chtěl strčit prsty do uší. Flétnisti byli unavení a hosté tak opilí, že jim to bylo fuk. Nejvyšší čas zmizet. Jako Kiel z Kereltenu – králův mág, měl za úkol shromažďovat informace a hledal magické artefakty. Nikdo se nedivil, že tráví tolik času na cestách. Občas se ale musel dát v Perlovém paláci vidět jako právě dnes, když Brigius slavil narozeniny. Arri měl rozdělanou práci v Gwimorské proláklině. Otravovalo ho zabývat se pitomostmi na Brigiově dvoře. S výpočty a metodikou mu pomohl Essius. Technik dokonce nedal jinak, než že u prvních desíti pokusů bude přítomen. Ověřil si, že Arri netrhá prostor nadarmo a vrátil se zpět do hadího hnízda, jak se sarkasmem sobě vlastním nazýval Lissariův úřad. Teď byl Arri přímo zavrtaný v práci. Experimenty bylo zapotřebí realizovat v bezpečně stanovených odstupech. Časové prodlevy, mezi kterými otevíral pokusné průrvy, nesměly být pravidelné, aby k sobě nepřilákal pozornost Aliance. V mezičase mohl hrát roli králova mága, nebo se podívat na jiný svět. Díky Sibielovi už se bezpečně naučil procházet branami bez nutnosti napojení na vyzyvatele. Při představě, že svůj útěk z Mizeonu a další důležité cesty realizoval tak krkolomně, dnes dostával husí kůži.

Jenže jemu se v mezičase mezi experimenty nechtělo cestovat na jiný svět. Něco, co si nedokázal vysvětlit, ho drželo na Ok-Sawonu. Často myslel na Keren. Ne, že by se nesnažil s ní za těch třicet dní, co tu byl, setkat.  Pokusil se o to dokonce třikrát. Ale vyhýbala se mu jako stromista čistému povětří. Jednou byla na návštěvě u bratra, podruhé odjela do lomu, potřetí dohlížela na polní práce. Mohl na ni počkat. Kdyby opravdu chtěl, tak by ji, krucinál, našel. Ale bral to jako znamení, že nemá pokoušet osud. Takže vždycky jen zkontroloval podzemí, aby prověřil, jestli Keren náhodou neodchytila další démony, pak vyslechl hofmistrovo hlášení o stavu hospodářství, přidal něco do pokladnice a pak napsal své ženě vzkaz. Jen pár řádek, aby se neřeklo.

Poprvé napsal:

Má drahá, mrzí mne, že jsem Vás nezastihl doma. Doufám, že jste si návštěvu u bratra užila. Z peněz, které jsem přivezl, můžete zakoupit krytinu na střechy hospodářských budov. Povšiml jsem si, že do stájí pro vepře teče. Navštívím vás znovu přesně za jedenáct dní. Váš manžel.

Ve druhém vzkazu napsal:

Už zase nejste doma, má paní? Zvláštní, že ohlášený den mého příchodu, je jediným dnem, kdy jste musela odjet do lomu objednat tu krytinu. Váš manžel.

Třetí dopis, kdy mu řekli, že hraběnka dohlíží na sklizeň sena, byl naštvaný:

Madam, není třeba, aby má hraběnka obracela seno jako děvečka. Kdybych neměl jistotu, že to není možné, měl bych za to, že přede mnou utíkáte. Váš manžel.

Po každém návratu z Kereltenu se zastavil v Perlovém paláci u krále. Vyslechl si Brigiovy problémy se sousedy, udělil rady. Držel se na uzdě, aby se nad smrtelníky nepovyšoval. To, co on vnímal jako prkotiny, oni pokládali za veliký problém.

Učil se dívat na věci z nové perspektivy. Už se mu tolik nepříčila představa, že se novým císařem stane Lissarius, ale bál se, že Moreta bude na koni. Nepostradatelná. Co se Lissaria týče, Arri věřil, že je ochotný pracovat pro zájmy Mizeonu. Je to pragmatik. Ale půjde matce na ruku, aby měl klid. Moreta je silnější. Je tu riziko, že se Lissarius stane poslušným synáčkem a všechny dohody padnou. Škoda, že se pokusy s trhlinami nedají uspěchat. I kdyby na to měl dvacet let, nestačilo by to.

Arri se nadechl a vstal. Matrona, která ho doposud oblažovala proudem slov, jejichž obsah zcela nevnímal, zalapala po dechu. „Vy už mě opouštíte, hrabě?“ 

„Děkuji za užitečně strávený čas, madam.“ Chňapl Filipu za ruku, vtiskl polibek těsně nad zápěstí.

„Vždyť jsem vám to ještě nedovyprávěla!“ zaúpěla baba.

„No právě,“ řekl Arri. „Bylo to tak zajímavé, že si běžím udělat poznámky.  A příště si vezmu pergamen a vy mi nadiktujete zbytek. Tak na viděnou.“  Dříve, než stačila odpovědět, zamířil k závěsem maskovanému vedlejšímu východu. Doufal, že si ho Brigius zaměstnaný jednou ze svých konkubín, nevšimne.   

Šlo to dobře, než se po něm natáhla zpoza závěsu štíhlá paže. Vzápětí se na něj přímo ve dveřích pověsila jedna z dcer kapitána hradní stráže, rusovlasá Beri s ňadry jako melouny, úzkým pasem a boky jako bitevní loď. Šťavnatými rty se přisála na Arriho ústa. Přimáčkla se k němu tak těsně, že prudce probudila jeho chtíč. Rozum přehlušila potřeba, krev se nahrnula do třísel. Zavřel oči, uchopil ji oběma rukama za kyprý zadek. Pod víčky mu vzplanul přízrak bledé dívky zaplavené sluneční září s očima barvy jantaru. Instinktivně přirazil boky a zasténal.

 Ostré zachichotání kouzlo prolomilo. „Ano, můj býčku! Taky tě chci!“ zapištěla dívka, čímž jen potvrdila, jak se od vysněného idolu liší.

V jícnu pocítil vzdouvající se žluč. Ze zklamání, že to není ona.  Měl co dělat, aby ji ze sebe sundal dříve, než je uvidí její otec, který hrál kostky u krbu. „Zbláznila ses?“ zasyčel, zatímco strkal děvče ven na chodbu.

„Chyběl jsi mi,“ řekla trucovitě Beri. „Nevadí mi, že se to otec dozví.“

„Mně ano,“ odsekl. „Jsem ženatý.“

„Na to jsi měl myslet dřív,“ ušklíbla se a znovu se kolem něj ovinula.

Naštvaně se jí vykroutil. „Co to do tebe vjelo, Beri?“ Na hradě bylo veřejným tajemství, že je Beri do větru, ale na veřejnosti se kvůli otcově postavení chovala slušně. Když Arrimu vlezla do postele, měl ji vyhodit. Jenže...postele tu bývají studené. Něco pro zahřátí neuškodí, a Berinu dobrou pověst stejně ohrozit nemohl.

„Jsem těhotná,“ prohlásila. „S tebou. A chci, aby sis mě vzal. Jako druhou manželku. Podle zákona královny Zerdy to jde.“

Arrakiel se pobaveně rozchechtal, i když zábavného na tom nebylo zhola nic. Se smrtelnicí arcidémon dítě zplodit nemůže. Naštěstí. „Jestli jsi těhotná, tak ne se mnou, ale dvacítkou jiných chlapů, kotě.“

Beri si založila ruce pod prsy a zlostně dupla. „Tvrdím, že jsi to ty!“

 

„Ne,“ odfrknul Arri. „Z dvacítky chlapů, se kterými si šukala, sis vybrala toho nejprachatějšího. Navrhuju kompromis. Dám ti prachy a ty hodíš udici dalšímu v pořadí.“

„Ne! Chci, aby sis mě vzal ty!“ křikla, když si špatně vyložila jeho ochotu smlouvat.

„Nic takového!“ přerušil ji. „Nevzal bych si tě, ani kdybys byla jediná ženská na světě. Bezpečně vím, že dítě mé být nemůže. Ale protože jsem s tebou šukal, chci mít klid. Buď si vezmeš peníze a provdáš se za jiného, nebo nedostaneš nic. Ber nebo nech být.“ Poslední věty Arrakiel formuloval pomalu a hypnoticky, použil špetku telepatických vloh po své matce, aby jí ten návrh lépe vpravil hlavy.

***

Stoupal po točitých schodech do své věže a v žaludku ho tížil kámen. Sakra. Nemusel té malé vyděračce platit vůbec. Udělal to, aby ulevil dotěrným myšlenkám, které se mu zarývaly do mozku. Místo aby usiloval o ženu, po které touží, zahazuje se s kurvami. Jenže Keren je smrtelnice. Její tělo bude uvadat a až seschne, zemře. Nehledě na to, že ho nenávidí. Jako všechny démony. Konečně vystoupal nahoru ke svému bytu. Dva gardisté probraní z dřímoty ho pozdravili a jeden řekl: „Našel vás ten posel, pane?“

„Kdo?“ Teď uprostřed noci. Co se děje? Ternod s Vielenem na Ternogradu, když je naposledy kontroloval, spolu vycházeli docela dobře. Že by něco s Keren? 

„Muž od sira Ternoda. Byl tu před chvílí. Poslali jsme ho do plesového sálu. Museli jste se minout.“

„Odcházel jsem bočním vchodem,“ zabručel Arri. „Půjdu se po něm podívat.“ Bral schody po dvou. Jestli má Keren potíže, tak ten, kdo je zapříčinil, je už teď mrtvý.           

***