Návrat na Mizeon - Essius - 9. kapitola:
Essius se opíral o nízkou zídku oddělující terasu od okrasné zahrady a zpovzdálí sledoval, jak strýček Urbiel císaři a úředníkům ukazuje nově postavené pavilony. Časy se mění. Když studoval Mizeonskou polytechniku on, měli tady k dispozici jedinou laboratoř. Otráveně si povzdechl. Zatímco on tu dělá šaška, Owiana pomáhá sestře s přípravou oslav bonitace malého Attesia. Nebyl pryč ani jediný den, a už se mu po ní stýskalo.
„Je tady krásně, že?“ vyrušil ho jasný ženský hlas.
Ani se neotočil a jen ze slušnosti přisvědčil: „Jistě.“
„Asi to tu znáte, když jste se tu tak hezky zašil,“ pokračovala neodbytně. Rozverně se uchichtla. „Copak se to sluší? Samotný císařův sekretář a tak sám...“
Teď už mu nezbývalo se na ni podívat. Jestli chce ta ženská flirtovat, vybrala si nesprávný objekt. Stála před ním rusovlasá raisi v černé uniformě nalíčená barvami Arci-Klirenů. Podle hvězdy na levé líci poznal důstojnici. Upejpavě se usmála: „My se ještě neznáme, sire. Renona, kapitánka ochranky sira Igisia. Doprovázím Igisiova náměstka, Nordena.“
Essius se zamyslel. O Nordenovi mu vyprávěla Owiana. To je ten blbec, který se zasloužil o průšvih s okrenem. A jméno Renona už také slyšel. Kde to jenom bylo? Pak si vzpomněl. Byla to ta raisi, která jeho šéfovi v době, než se jím stal, vyzradila, že Arrakiel žije. A nechala se za to odměnit. Od Fezzielů ji za tři unce čisté platiny vykoupil radní Igisius Arci-Kliren. Teď mu dělá kapitánku ochranky. A zlé jazyky říkají, že má ještě další povinnosti. Tak to je ta zlopověstná Renona? Essius nasadil výraz, který odkoukal od ťulpase Hokria. „Pokud máte Nordena doprovázet, kapitánko,“ řekl komisně, „proč s ním nejste?“
Místo, aby se raisi zostuzená jeho výčitkou uraženě stáhla, prohnula černě nalíčené rty do svádivého úsměvu a naklonila se tak, že se téměř otírala o Essiovo ucho. „Ó, ty se mi tolik líbíš! Nezapomeň, můj pane, až přijde na věc, že jsem tě přišla pozdravit jako první.“
Dřív, než se Essius ohromený její drzostí stačil vzpamatovat, pružně odskočila a rozběhla se pryč. Co to mělo znamenat? Možná další způsob, jak mu připomínat jeho „nízký“ původ? Potýkal se s tím celý život. Ještě se to zhoršilo poté, co ho Lissarius povýšil. Postranní pohledy, šepot za zády, tlumené pošklebování a narážky, to vše ho nutilo k rozpakům a k pochybnostem ... Byť se snažil sebevíc, studoval protokoly, výnosy a vyhlášky, vždycky se našel někdo, kdo mu připomenul, že ještě donedávna Nubielům opravoval záchody. Vyhrotilo se to po svatbě s Owianou. Z práce v sekretariátu chodil roztěkaný a zničený. Věčně v hrůze, že udělá něco špatně a ostuda dopadne na Owianu a jeho nové příbuzné.
Nakonec si toho Sibiel všiml a vzal si švagra do parády. A nebral si servítky. Konečně si uvědom, obořil se na něho, že žádný z těch sráčů ti nesahá ani po kotníky! Nikdy se nesnaž jim něco dokazovat. Svá rozhodnutí nezdůvodňuj. I kdyby ses rozkrájel, uznání od nich nezískáš. Už vůbec nepotřebuješ, aby tě měli rádi. Existuje jediná osoba, které jsi pracovně zodpovědný. A to je císař. A co se týká rodiny, jsi zodpovědný mně a své ženě. Ty idioty provokuješ jen tím, že existuješ. Bojí se tě, protože jsi chytrý a schopný. Připadají si zahanbení, protože na tebe nemají. A konečně proto, že jsi Arci-Nubiel i Arci-Quinn současně, jsou z tebe posraní až za ušima. Tak už se vzpamatuj! Když to vidí i takoví zabedněnci kolem Nordena a spol, je paradoxní, že to nevidíš ty.
Essius si vzal Sibielův monolog k srdci. Od té doby se obrnil a každého snoba snadno uzemnil. Dával provokatérům výrazně najevo, že se za svůj smíšený původ nestydí. Bylo by to mnohem snazší, kdyby jeho matkou nebyla právě Tebeva. Zarytá zastánkyně raisi kodexu. Fanatická vojanda bez špetky fantazie. Vlastním a jediným synem by bez uzardění nakrmila zdivočelé sůsy, jenom aby si vysloužila pochvalu od nadřízených. Během prvního desetiletí po otcově smrti se kvůli tomu Essius trápil. Snažil dělat věci tak, jak Tebeva chtěla, ve snaze jí dokázat, že není tak špatný syn, jak mu neustále připomínala. Nikdy to k ničemu nevedlo. Postupně pochopil, že by se musel vzdát veškeré vnitřní integrity a veškeré sebeúcty, aby byla Tebeva spokojená. Čím byl starší, tím více byl vděčný za prvních třináct let života s otcem. To Okren ho naučil vážit si sama sebe, nesrovnávat se s ostatními, klást si smělé cíle, nevzdávat se po první prohrané bitvě, sledovat náznaky a modelovat úsudek, sbírat střípky, ze kterých se poskládá výsledný obraz. Kdybych padl v boji, nikdy se nevracej na Abderanskou usedlost, říkal mu Okren. Tvoje matka by v tobě zničila všechno, čím jsi. Jenomže když otec zemřel, byl Essius příliš mladý na to, aby o sobě mohl rozhodovat. A Tebeva si ho vyžádala. Později se z různých řečí dovtípil, že to udělala na Moretin příkaz. A ještě později se dozvěděl, že Tebeva Okrena i svedla na Moretin příkaz, aby ho tím zdiskreditovala. Moretu iritovalo, jak je Okren oblíbený v armádních kruzích, zatímco z jeho nevlastního bratra, prkenného Trrisiela, si všichni utahovali.
Essius si po návratu k matce připadal podvedený. Utíkal se k matematice a technickým vědám. Fascinovala ho mechanika a kybernetika. Díky tomu si ho jednou v zámečnické dílně všiml mladý Rawantes. Moretin bájemi opředený syn vyrůstal pod dohledem staršího bratra v Kernoku, a v Abderanu se vyskytoval jen zřídka. To se změnilo jeho návratem ze studií. Zpočátku se k němu Essius choval odtažitě, ale postupně poznal, že Rawantes je úplně jiný než Trrisiel. Ukrytí před slídivými zraky v bezpečí zámečnické dílny ti dva vyvíjeli ideální pohon pro ideální motor. Potom se Essius doslechl, že Rawantes spadl do prostorové kapsy, kterou otevřela zpovykaná Owiana Arci-Quinnová. A že tam vlastně nespadl, ale že ho tam strčili! Essius byl tak rozlícený. Jeho milý a tichý bratranec se stane obětí jakéhosi stupidního žertíku rozmazlených arcidémonních fracků.
Jenže pak se Owiana objevila na Abderanu. Od Solissových podřízených Essius zaslechl, že mladá Arci-Quinnová bude napravovat své přečiny pod Moretiným dohledem, protože její otec a oba bratři jsou zločinci. Zdálky ji zahlédl v doprovodu Rawantových naparáděných sester. Vypadala ztracená. Uznal, že je nádherná, ale ani trochu ji nelitoval. Jednoho dne ho překvapila v dílně, když opravoval ventilátor Hokriova vznášedla. Dělal, že si jí nevšiml, dokud mu nezačala podávat nářadí. Kupodivu trefovala ty správné klíče. Úsečně se jí zeptal, co mu chce. Řekla, že shání materiál, ze kterého by mohla vyrábět plastiky. A pěkně ho poprosila a dívala se… tak hezky. Nechovala se jako zpovykaný fracek. Na první pohled se do ní zamiloval. Časem se od ní dozvěděl, jak se to stalo ve skutečnosti. Pochopil, že Owiana a její příbuzní posloužili radnímu Igisiovi v nějaké politické taškařici. Netrvalo dlouho, a Owianiny útěky do dílen se donesly k arcikněžně. Moreta delikventku poučila, jak je pro mladou dámu z nejvyšších aristokratických kruhů nevhodné stýkat se s míšencem. Tím ji ale jen pošťouchla, aby se začala více zajímat. Proč jsi mi neřekl, že jsi Okrenův syn? Bratránek Trixen a on byli nejlepší přátelé. Co vůbec děláš v takové díře?
Owianina láska, Arrakielův epochální útěk skrz jádro reaktoru, jeho návrat z exilu a starost o Rawantovu záchranu, a konečně i nečekaná Lissariova nabídka nové práce, to vše Essia katapultovalo do nečekaných výšin. Teď ho už nikdo nemůže přinutit, aby se k Tebevě vrátil. Přesto nemohl nemyslet na podivný vpád arci-nubielských raisi do jeho soukromí po císařské korunovaci. Proč po něm chtěli, aby špehoval? Proč zrovna oni, raisi od Trrisiela, o kterém bylo veřejně známo, že ho politika nezajímá? A taky mu vrtala hlavou ta bizarní nabídka týkající se jeho ženitby od samotného Trissiela. Alespoň že tuto možnost vyloučil svatbou s Owinanou. Zajímalo ho, jak se Trrisiel tvářil, když se tom dozvěděl. Ale co to mělo všechno znamenat? Je za tím Moreta, Tebeva nebo snad Trrisiel?
***
Lázeňské městečko postavené v retro stylu vypadalo roztomile. Bílé domy s podrovnávkami z šedivého kamene kryly červené střechy a okna zdobily temně zelené okenice. Nízké plůtky lemující vzorně zastřižené trávníky ovíjely oranžové pronikavě vonící růže. Obědvali na terase otevřené do Zlatého zálivu. Lissarius měl co dělat, aby se dokázal na dvě zelenooké krasavice soustředit. Mlely a mlely. Chichotaly se a ošívaly. V jednom kuse se přehrabávaly ve svých titěrných kabelkách. Průběžně vytahovaly pudřenky a zrcátka, videxové mini destičky a další předměty, o jejichž účelu měl jen mlhavou představu. Něco s nimi prováděly a zase je házely zpět. Podle té nedozírné hromady zbytečností, které ewoui z kabelek vytáhly a zase vrátily, Sari usoudil, že to nejsou normální zavazadla. Napadlo ho, že v sobě možná skrývají miniaturní subprostorové kapsy. Hovor se točil zejména kolem jejich práce v galerii. Témata se splétala a příběhy se košatily natolik, že Sari už dávno zapomněl začátek. Tak jak si předsevzal, snažil se působit vstřícně, ale byla to fuška.
Mluvily o věcech, které ho ani v nejmenším nezajímaly. Dělaly u toho grimasy, mávaly rukama. „Zelená, zelená a zelená,“ zahlaholila ta napravo. „Na první pohled to vypadalo jako hromada pokosené trávy. Hned jsem Franaidě řekla, že jí neporadím. Takové obrazy jsou sázka do loterie.“ Dívka otevřela kabelku a opět v ní začala něco hledat.
„Výtvory mladých avantgardních umělců jsou totiž nejhorší,“ navázala ta nalevo. „Jeden nikdy neví, jak se vybarví. Mazanici, kterou běžný pozorovatel vnímá jako cákance oranžové barvy, které poskákala vrána, může nějaký znalec za padesát let prohlásit za mistrovské dílo modernisty.“
„Odhadnout to je těžké,“ potvrdila zaníceně ta napravo. „Často se nemůžeme dohodnout, která plátna uložit do depozitáře a která poslat k prodeji do levnějších galerií na periferii.“
Sari účastně kývnul a žádostivě se podíval k sousednímu stolu, u kterého s předsedou Konventu v pohodě jedli jeho tři společníci. Slova, slova, slova. Přimhouřil oči, a bolestně si povzdechl, když si vybavil Wrellu. Mluví jen, pokud má co říci. A pokud křičí, tak to stojí za to. Při vzpomínce, jak na něj řvala tu poslední noc, mu uniklo slabé pousmání.
„Vidíš, Jeho Veličenstvo si taky myslí, že je Franaida k smíchu, když na toho malíře čeká. Kdyby si vzala Rovonta, měla by své jisté a hned,“ podotkla ta nalevo.
„Rovontos je videxový herec,“ zasyčela ta napravo. „Jeho kariéra taky není na beton. Navíc je mnohem hezčí než ten malíř.“
„Musím se omluvit, ale potřebuji něco vyřídit se svým tajemníkem,“ zapředl Lissarius a vstal.
Ta napravo rošťácky zamrkala: „Uvidíme se na rautu, veličenstvo.“
„Bude mi potěšením,“ uklonil se císař.
***
