Návrat na Mizeon - Essius - 4. kapitola: Ach, ti Arci-Quinnové!
Hlavní město Kernok, Mizeon
„...jakou variantu tedy navrhujete, Vaše Veličenstvo?“
Lissarius potlačil zoufalý škleb. Neměl tušení, co říct. Zatímco Tanog Arci-Kesall, radní, ministr výchovy a strážce protokolu, celou půlhodinu o něčem zaujatě mluvil, on zíraje do zdi myslel na Wrellu a svého synka. Attesiovi jsou dnes tři roky. Už je dost starý, aby se zajímal, proč s nimi není jeho otec. Přemýšlel, co tomu chlapci asi Wrella poví, až se jí zeptá. Při pomyšlení, že by mu sdělila, že jeho otcem je ten skunk Korel, jím lomcoval vztek. Ministr pro výchovu zatím stále trpělivě seděl a čekal, až císař zareaguje na jeho otázku. Lissarius šlehl pohledem k Essiovi. Sekretář nenápadně přikývnul, čímž dal najevo, že on Tanogův monolog sledoval. Lissarius se už asi posté pochválil, že nedal na pitomé kecy strážců čisté krve ani na matčino citové vydírání, a že si Essia na post tajemníka prosadil. Sáhnul po složkách, které Tanog nechal na jeho stole. „Děkuji za objasnění, pane radní,“ zafuněl. „Promyslím to. Jakmile se rozhodnu, můj sekretář vás uvědomí.“
Arcikníže se zatvářil, jako kdyby mu z talíře vyfoukli poslední koláček, na který se celou dobu těšil. Vstal, neboť pochopil, že tímto jej císař propouští. „Jak si přejete, sire,“ zamumlal. „Jen si dovoluji připomenout, že na Bredeon odcházíte už za sedm dní. Bylo by dobré to rozhodnutí neodkládat.“
„Co ten šantala vůbec chtěl?“ brouknul císař, jakmile se za radním bezpečně zavřely dveře.
„Předložil ti k posouzení dvě varianty proslovu, sire,“ děl nevzrušeně Essius přitočený ke skříni se spoustou dvířek a zásuvek. Kdoví odkud se mu v ruce objevil šroubovák. Vysunul jeden ze šuplíků, zamračil se, když se zásuvka zasekla v půli. Zatáhnul silou, ozval se nepříjemný skřípavý zvuk. S omluvnou grimasou vzhlédl k užaslému císaři. „Zasekla se kolejnička,“ řekl na vysvětlenou.
Lissarius toporně přikývnul. Tohle Essius dělal od první chvíle, co se přestěhovali do reprezentativního císařského křídla. Šmejdil kolem nábytku, nahlížel za obrazy, studoval spáry mezi parketami poté, co sroloval koberec, jehož umístění vyhodnotil jako ne právě ideální. Lissarius věděl, co Essius ve skutečnosti hledá. Miniaturní mikrofony a kamery. Nepomáhalo, když se jej snažil přesvědčit, že Rada i Moreta a kdoví která další cizí mocnost by tady využila spíše magické špionážní prostředky než technologii. Mezi magií a technologií je stejný rozdíl jako mezi koněm a autem, řekl na to Essius. Magie je pro mě vahanská abeceda, ale technice trochu rozumím. Tak mě nechej dělat aspoň něco.
„Celý den se těším, až to spravím,“ broukl bezelstně Essius, i když určitě věděl, že mu na to Lissarius neskočí. Náhle se zarazil, jak si vzpomněl, že původně byla řeč o Tanogových návrzích. „Obě varianty jsou obsahem stejné,“ dodal vážně. „S ohledem na protokol budu tvou hlásnou troubou já. Proto doporučuji tu kratší.“
Lissarius vstal od stolu a zakroužil rameny. Nepochyboval, že až přistanou na Bredeonu, Essius si s tím poradí. „Jak Tanoga znám, bylo by snad lepší se na jeho návrhy vykašlat a vymyslet něco jednoduchého. Nechám to na tobě, ale Tanog to nemusí vědět,“ řekl otráveně.
„Nechceš ho urazit,“ uchechtl se sekretář. „Postarám se o to.“
Lissarius přistoupil k oknu. Už se stmívalo. Pohodil hlavou do potemnělé ulice. „Je pozdě. Jdi domů. Žena na tebe čeká s večeří.“
Owiana s Essiem neztráceli čas a vzali se tři dny po korunovaci, jen co jim Igisiův náměstek po císařově intervenci vystavil výjimku. Přestože byl Essius fakticky i formálně Arci-Nubiel, nemohl v případě sňatku rodové jméno přenést na svou ženu ani potenciální potomky, protože jeho otec byl levoboček. Z toho důvodu se Essius se Sibielovým nepříliš ochotným souhlasem sňatkem s Owianou zařadil do rodiny Arci-Quinnů. Ani Moreta nemohla nic namítat. Dokonce vypadala, že má z Owianiny mesaliance, jak tomu říkala, škodolibou radost. Libovala si, že se linie prvorozeného zbavila poslední skvrny.
Lissarius těm dvěma tajně záviděl. On sám na výjimku nemůže ani pomyslet. Kdyby prohlásil, že se hodlá oženit s Wrellou Arci-Quinn, mysleli by, že přišel o rozum. Jako císař se musí smířit s nevěstou z cizího světa. V tomto případě s nevěstami. Zenu a Zeru Gdori-Dosovy z Bredeonu, které mu Rada a matka vnucují, viděl jen ve videxu. Očekává se, že při příležitosti první státní návštěvy požádá o jejich spanilé ručky. Absolutně příšerná představa. Moc rád by se celé té šaškárně se státní návštěvou vyhnul. Mnohem důležitější mu připadalo hlídání vzmáhajících se Padlých. Hned po korunovaci se Moreta přesunula do podzemí a ať už to dokázala jakkoliv, relikviáře utichly. Moreta se dole zabydlela a na povrch vystoupila všeho všudy jen třikrát. Pokaždé se dušovala, že má situaci pod kontrolou. Přesto Lissaria dál pronásledovaly tísnivé sny. Popravdě přemýšlel, že by měl ještě před odletem na Bredeon stav relikviáře zkontrolovat osobně. Taky že to udělá...
„Owiana je dnes večer u své rodiny,“ řekl Essius. „Chystám se za ní.“
„Tak co tu ještě strašíš se šroubovákem?“ podivil se Lissarius.
Essius neochotně zastrčil šroubovák do náprsní kapsy. „Nezapomněl jsi, že se dnes u Arci-Quinů slaví Trixenovo jmenování? Pozvánku od Sibiela jsem ti dal předevčírem...“
Císař se ponuře usmál. Ovšem, že si na neformální oslavu jmenování Trixena Arci-Quinna do Rady pamatuje. Bylo jasné, že Sibiel to pozvání poslal ryze ze zdvořilosti. Kdyby se Sari odvážil skutečně přijít, lady Izzel by mu vyškrábala oči. Ne, že by v tom Trixenově jmenování neměl prsty. Než Trrisiel z Rady odstoupil, Lissarius za ním zašel. Byl bych ti vděčný, otče, řekl Trrisielovi, kdybys svou éru v Radě zakončil konstruktivně. Jde o tvého nástupce. Ostatní budou prosazovat Pawneřina vnuka Nordena. Ale ten kluk je mladý a nezkušený. Navrhni na to místo generála Trixena. Je to sice arogantní pruďas, ale s ohledem na situaci s relikviářem, budeme potřebovat jeho zkušenosti z pole. Není čas na malicherné politické šachy. Když jde do tuhého, vydá jeden Arci Quinn za deset Arci-Klirenů. Kdyby se radní cukali, klidně je postraš, že začnu na to místo podporovat Sibiela. Tento Arci-Quinn by se jim líbil ještě méně.
Ne, že by měl Sari Trixena Arci-Quinna nějak obzvlášť rád. Naopak. Často mu nemohl přijít na jméno. Ale respektoval jeho bojové zkušenosti i zdravý způsob, s jakým přistupoval k výzvám.
„Takže tam dnes nepřijdeš?“ ozval se neodbytným tónem Essius.
Lissarius se odvrátil od okna a rozhodil paže. „Ne,“ odsekl. „A divím se, že se na to vůbec ptáš, bratránku. Jako kdybys nevěděl, jak definitivně mě Izzel nenávidí.“
Essius opřel šuplík o skříň. Vytáhnul ze saka tenkou baterku, kleknul k otvoru, ze kterého šuplík vysunul a posvítil si dovnitř. Jak soustředěně svíral rty a krčil čelo, přímo ukázkově připomínal svého strýce Trrisiela. „Musím ti něco říct,“ vypravil ze sebe. „Vím to teprve od oběda. Razziel se vrátil.“
„Razziel Arci-Quinn?“ vydechl Lissarius. Dvojče Destruktiela Arci-Quinna se ztratilo před třemi stovkami let. Tak proto si vzal Sibiel na dnešek volno.
„Sibiel mě požádal, abych ti to řekl,“ pokračoval Essius. „A taky tě mám přemluvit, abys tam dnes přece jen přišel. Věděl, že to pozvání odmítneš. No, vlastně s tím vzhledem k divokému temperamentu své matky i počítal,“ Essius se narovnal a zastrčil baterku zpět do kapsy. Nedokázal potlačit nespokojenou grimasu, že zase nic nenašel. „Razzielův příchod mění situaci,“ podotkl. „Razzi nechce, aby se o jeho existenci vědělo. Oslava Trixenova jmenování vaše setkání zamaskuje. Sibiel ti vzkazuje, že lady Izzel zvládne.“
Sari si roztržitě třel bradu s odrostlým strništěm. Opravdu ho zajímalo, co mu Razziel chce, a kde vlastně celých těch tři sta let byl. Taky byl zvědavý, proč chce Razziel nechat svůj návrat pod pokličkou. Ale úplně nejvíc jej lákala možnost, že v arci-quinnovském sídle třeba šťastnou náhodou narazí na Wrellu. Mohl by vidět i Attesia? Takové štěstí mít nebude. Malé děti chodí brzy spát.
„Sibiel se dušuje, že Razziel tě z Destruktielovy smrti neviní,“ dodal Essius zřejmě v obavě, že císař tak dlouho váhá z nechuti potýkat se s Razzielovým hněvem.
„I kdyby,“ zabručel otráveně Sari, „nedivil bych se. Ale dobrá. Zajdu tam hned. Ochranku nechám venku. Keinon dnes službu nemá a Ditruxe, kdyby zlobil, zpacifikuje každá průbojnější komorná.“
***
Palác Arci-Quinnů se rozkládal na mělkém zeleném pahorku v západní čtvrti Kernoku. Kolem se rozprostíral park s letitými stromy, tvarovanými keři a ostříhanými trávníky. Dvanáctičlennou ochranku vedenou uraženým Ditruxem nechali Sari s Essiem před bránou a volnou chůzí kráčeli po široké příjezdové cestě osvětlené decentní září litinových lamp. Přibližující průčelí rodinného sídla působilo klidně a téměř ponuře.
„Owi říkala, že to s ohledem na nedávný pohřeb pojali komorně,“ prohodil na vysvětlenou Essius.
Obklopený stromy, keři a květinami by se měl Sari cítit bezpečně. Přesto v šeru mezi listovím cítil zvědavá očka a tušil lehké nožky hlídacích fantómů. Také věděl, že pokud by se cizinec odchýlil od dlážděné cesty, miniaturní strážci magických pavučin by okamžitě vyslali signál do kanceláře šéfa quinnovské ochranky, raisi Nertega.
„Máte to tu pěkné,“ prohodil nedbale, čímž dal Essiovi najevo, že si velice dobře uvědomuje vazbu, kterou sekretář díky sňatku s touto rodinou získal.
„Mají to tu pěkné, sire,“ opravil ho prkenně Essius. „Já i moje žena bydlíme na nábřeží Perlíny.“
„Vzala si Arci-Nubiela, ale zůstala Arci-Quinnová, to jí neodpářeš, bratranče,“ houkl sarkasticky Lissarius. Kose na Essia shlédl. „Zdá se mi to, nebo jsi dnes nějak nervózní?“
Essius napruženě zafuněl. „Razziel vzkázal, že by chtěl mluvit i se mnou. Určitě je naštvaný, že se Arci-Quinnová zahodila se synem levobočka.“
„Nemyslím, že by to mohlo vadit právě jemu,“ řekl zamyšleně císař.
Položil nohu na první stupeň schodiště vedoucího k terase. Nahoře u perletí zdobených vstupních dveří vartovali čtyři raisi démoni v černo-modro-stříbrném brnění s modro-stříbrně nalíčenými tvářemi.
„Nezapomeň, že se dvě z Wertexových dcer provdaly k Arci-Tassiům,“ dodal povzbudivě Sari. „Quinnové jdou odjakživa mimo hlavní proud.“
Jakmile císař s tajemníkem dorazili na terasu, raisi srazili paty na pozdrav. Dvoukřídlé dveře se nehlučně otevřely. V ústrety jim kráčeli Sibiel a Wrella s Owianou. Dámy byly zavěšené do bratrových paží. Jedna se na příchozí zářivě usmívala a druhá se tvářila, jako kdyby to měla za trest.
„Arcikníže. Dámy. Díky za pozvání,“ řekl klidným tónem císař, protože se slušelo, aby promluvil první. Ve skutečnosti vůbec nebyl klidný. Ruce stiskl do pěstí, aby nikdo neviděl, jak se třesou.
„Děkujeme za tu poctu, Vaše Veličenstvo,“ pronesl spoře Sibiel. Jeho sestry se od něj oddělily a každá přistoupila k jednomu z příchozích. Owiana se zavěsila do svého manžela a Wrella přistoupila k císaři. Lissarius jí jako ve snách nabídl rámě. Sibiel kráčel v čele. Vedl je mramorovou dvoranou a dál k jednomu ze dvou zrcadlově umístěných schodišť po stranách. Z plesového sálu se linuly zasněné tóny Velkého Kernockého orchestru a rozléhaly se po chodbách. Lissarius gestem naznačil Essiovi, že půjde až jako poslední, i když to mělo být naopak. Jakmile jej Essius s nonšalantní grimasou poslechl, upřel Sari pohled na Wrellinu štíhlou ruku spočívající na jeho pravém předloktí. Nedokázal se ovládnout a přiklopil ji levou dlaní a zamumlal: „Musíme si promluvit.“
Kráčela strnule, s očima upřenýma dopředu. Nijak nedala najevo, že by jeho slova vzala na vědomí.
„O Attesiovi,“ dodal. „O našem synovi.“
Ucítil, jak strnula. Ze rtů jí uniklo slabounké zaúpění. Byl o hlavu vyšší než ona. Naklonil se, aby na ni lépe viděl.
„Neopovažuj se k němu přiblížit,“ zašeptala. Ústa měla sevřená do tenké linie.
Její nenávist ho bodala. Věděl, že si to zaslouží. Smutně se usmál a pohladil palcem hřbet její ruky. „Nemám v úmyslu ti ho vzít, miláčku,“ zapředl tónem tak rozmarným, jako kdyby se procházeli po promenádě a vyměňovali si dojmy z koncertu. „Ale taky se nehodlám připravit o rodičovská práva.“
„Ty žádná práva nemáš,“ zasyčela. Tolik nesmiřitelnosti. V té chvíli Sarimu podezřele připomněla jeho vlastní matku.
„Nedovolím, aby vyrůstal bez otce,“ řekl úsečněji, než chtěl. „Dohodněme se na způsobu setkávání. Jakmile se vrátím z Bredeonu, očekávám, že mi ho představíš…“
„Jakmile se vrátíš z Bredeonu,“ skočila mu do řeči, a celá se chvěla vztekem, „budeš chystat svatbu. Nové dvě císařovny ti porodí další děti. Legitimní. Starej se o ně. Mého syna nechej na pokoji.“
Pevněji sevřel její ruku a odsekl: „S tím nepočítej. Attesius je můj stejně jako tvůj. Je náš! Budu ho milovat a chránit, ať se ti to líbí nebo ne. Jak už jsem řekl, nemám v úmyslu ti ho sebrat, ale veřejně se k němu přihlásím. Proto bych ti radil, abys mi v tom nebránila. Bude to tak lepší pro všechny.“
Vešli do plesového sálu. Hemžilo se to tam Arci-Quinny a jejich nejbližšími příbuznými Arci-Fezziely a Arci-Tassii, z jejichž řad se v minulých generacích rekrutovali manželé arci-quinnovských dcer. Orchestr hrál tlumeně, aby hosté seskupení kolem stolků s občerstvením mohli nerušeně mluvit, a právě tak akorát, aby se vzájemně nerušili. Všichni to byli Lissariovi a Essiovi vzdálení příbuzní. Oba páry se mezi nimi proplétaly za Sibielem směrem k venkovní terase, odkud duněl Trixenův chechot. Nikdo s přítomných, které Sari míjel, se nehrnul ho pozdravit. Každý jen zběžně kývnul a vrátil se zpět k předmětu diskuse, jídlu nebo pití. Bylo by to až urážlivé, kdyby nebylo na pozvánce výslovně uvedeno, že oslava má být neformální. Sari si pomyslel, že s ohledem na nedávné události může být rád, že na něj všichni ti Quinnové, Tassiové a Fezzielové, necení zuby.
Lissarius se nenápadně rozhlížel, zpoza kterého sloupu se vyřítí rozlícená Izzel. Wrella vycítila důvod jeho obav a řekla: „Matka tu byla jen na večeři. Pak se omluvila.“
„To mě moc mrzí,“ řekl sarkasticky. „Doufám, že neodešla poté, co se doslechla, že přijdu.“
„Doufáš správně,“ zasyčela a vytrhla ruku z jeho sevření, protože její úkol byl u konce.
Sari, Sibiel a Essius prošli sloupovím dělícím sál od galerie a vstoupili na balkonovou terasu otevřenou do parku, kde se v pohodlných křesílkách a na pohovkách rozvalovali Šlupka Flebussion, generál Trixen a princ Fezziel. Jakmile uviděli císaře, smích jim odumřel na rtech. Všichni tři současně vyprázdnili sklenice, jejichž obsah barvou podezřele připomínal zakázaný pašovaný vahanský vitrexx, udusili kuvisová cigára a vstali. Trixen jako nejstarší z hostitelské rodiny si položil pěst na hrudník a lehce sklonil hlavu a řekl: „Díky, že jste přišel, sire.“
Lissarius hledal v jeho výrazu alespoň náznak typické cholerické letory, ale generál působil nezvykle pokojně a v jeho tónu ani postoji nezpozoroval ani náznak ironie. „Gratuluji ke jmenování do Rady, generále,“ řekl uznale.
Trixen si založil paže na prsou. „Pokud čekáte, že vás za tu intervenci zahrnu díky, musím vás zklamat. Dohadovat se s těmi idioty pokládám spíše za trest.“
„Ale Trixi,“ zamručel smířlivě Šlupka, „nejsou všichni tak hrozní.“
Trixen se zamračil. „Igisius a Krepen jsou spolehliví jak lávka přes Gumří slatiny. Tanog je možná neškodný idiot, ale tancuje podle diktátu svého druhorozeného syna Seena. Jedině Rigidus za něco stojí, ovšem ten je po většinu času mimo z výparů těch sraček, co inhaluje při magických rituálech. Vzal jsem to jenom proto, že rodina,“ a pohodil hlavou k Fezzielovi se Šlupkou, „myslím široká rodina, potřebuje nutně zastání. Pořád si myslím, že mnohem lépe by se na to hodil tady Fialka,“ dodal a plácnul Sibiela po rameni.
„To by neprošlo a všichni víme, proč,“ uchechtl se Sibiel. Jeho eskapáda, kvůli které málem skončil v Trestném komandu, nikdy nebude zapomenuta. Naštěstí Sibiel nevypadal, že by ho to trápilo.
„Přesně tak,“ zamručel Lissarius.
„Neříkej, že Brigita nemá radost, že budeš častěji doma,“ řekl Trixenovi Sibiel.
Trixen se zašklebil a přikývnul. „To je snad jediná výhoda. Až na to, že vyhrožuje pátým dítětem.“ Zarazil se, jako by si uvědomil, že řekl víc, než chtěl. Rozhodil rukama a rozhlédl se kolem. „Tak co? Už jsme si dostatečně společensky poklábosili? Můžeme se bavit vážně?“
„Jistě,“ rozesmál se Fezziel.
„Tak jdeme,“ vybafnul Trixen a zamířil k zábradlí. Lehce se přehoupnul přes ozdobné kování a skočil dolů. Ozvalo se znepokojivé žuchnutí. Podle praskání a šelestění zespoda, dopadl do nějakého keře. Ostatní se tázavě podívali na Sibiela. „Čeká na nás v hrobce,“ řekl Sibiel, když přelézal zábradlí. Ukázal na plesový sál plný zvědavých příbuzných. „Nikdo z nich o něm neví. Dokonce ani matka ne. Takto se vyhneme zbytečným otázkám.“
***
