Návrat na Mizeon - Essius - 13. kapitola: Chaos a otázky
Předměstí Kernoku, sídlo Arci-Quinnů:
Essius procházel pustými ruinami, které byly ještě před několika hodinami vznešeným sídlem rodové linie Arci-Quinnů. Nikde nikdo. Byl se podívat i do hrobky. Napadlo jej, že mramorem vyztužené a sloupy podepřené sály mohly zemětřesení odolat. Nemýlil se. Hrobka zůstala nedotčená.
Ale rodinu tam nenašel. Pokud se evakuovali na venkov, mohli alespoň nechat vzkaz. Na druhé straně jej uklidňovalo, že byli raisi domu tak schopní a dokázali reagovat tak pohotově. Srdce mu svírala obava o Owianu. Najisto věděl, že tu byla. Pomáhala Wrelle s přípravou oslavy pro Attesia.
Stále může doufat, že ji rodina ochrání. Plný obtížně definovatelných emocí vykročil po cestě k bráně. Co naplat, vrátí se k paláci a pomůže Issakovi a Ewenovi. Třeba už budou vědět, jak si dole vede císař. V tu chvíli zaznamenal, že to tupé dunění, které mu ještě před chvílí trvale rozdíralo mozek, utichlo. Zvedl hlavu k zažloutlému nebi. Tady na kraji Kernoku bylo v povětří méně prachu než v centru a vzduch byl o něco průhlednější. Vznesl se do výšky rozhodnutý letět tak daleko, dokud uvidí na cestu.
Oslnivé zablýsknutí ho zbavilo zraku.
Hromové zadunění a tlaková vlna ho srazily k zemi.
Řítil se dolů a jeho tělo zraňovaly létající kameny.
***
Probral se s nosem zarytým v trávě. Opatrně se převalil na záda. Zvedl ruku a sykl bolestí. Oblečení vypadalo, jako kdyby ho v tlamě požvýkal drak. Polámané kosti už srůstají. Šrámy na kůži se zatáhly, místo oděrek zbývají bílé jizvy. Jeho tělo se dává dohromady. Takže byl bez sebe dlouhé hodiny.
Dlouho jen ležel, dýchal a civěl na okrově žluté nebe.
V ponurém tichu pak do Essiovy mysli s razancí mořského torpéda narazilo nehlučné memorandum:
Smrt arcidémonům!
Krev a zmar!
Kajte se! Třeste se! Plazte se!
Essius se zakousnul do zaťaté pěsti, aby se vlivem té razance nerozvzlykal. Studoval sice stejné školy jako arcidémoni, ale k některým technikám měli přístup jen čistokrevní. Poprvé v životě přijal telepaticky vyslaný vzkaz. Nejspíš ho zaznamenali všichni arcidémoni na Mizeonu. S neblahým tušením se vyhrabal na nohy. Zaprášené nebe se koupalo ve studené bílé záři. Mihotající prachové částice v duhových odlescích lámaly světlo.
Musí se podívat, co se děje. Bez ohledu na rizika vyletěl z parku arci-quinnovského sídla směrem k troskám císařského paláce. Viditelnost se zlepšila, stav rozkladu se nepochybně zhoršil. Už z výšky jasně viděl, že v místě centrální dvorany zeje monstrózní černá díra. Přistál v sutinách na jejím obvodu, protože vznášet se přímo nad jámou by si koledovalo o další průšvih. Přes trosky se potácel k okraji. Uvědomoval si, že je tu riziko, že se s ním nestabilní terén okraje urve, ale nemohl si pomoct. Měl naléhavé a nekontrolovatelné nutkání podívat se dolů. Naštěstí rozum zvítězil a na poslední úsek si lehl na břicho. Kašlal na to, že terén pod ním se nebezpečně svažuje. Vyděšený a zvědavý se plazil dál, aby nemusel čelit děsivějším myšlenkám. Konečně překonal strženou zeď a trosky jakéhosi nábytku a mohl se naklonit přes okraj.
Vděčný arcidémoním předkům za skvělé smysly a schopnost vidět ve tmě zatajil dech, jak se snažil rozeznat, co tam dole, hluboko, hluboko dole uprostřed matné rovné černé plochy vidí. Vypadlo to jako masivní šestihranná truhlice. Uvnitř jen studená tma.
Znovu se zablesklo. Další hlasy tentokrát tlumeně rezonovaly Essiovou myslí. Některé zněly hašteřivě, jiné blazeovaně, ale ze všech čišel triumf.
...ještě nemáme všechny!
Dostaneme je později.
Je čas oslavovat!
Drť mezi Essiovými prsty se hnula a tichým šelestem klouzala k rozšklebenému okraji jámy. Nestabilní podklad se pod jeho tělem naklonil. V poslední chvíli se odrazil a vyletěl do výše. Naskytl se mu výhled na bezprostřední okolí paláce ve středu Kernoku. Zase málem spadl jako hruška, jakmile mu došlo, co vidí. Na zeleném plácku, jednom z mála míst, které nebylo pokryto troskami, se promenovalo šest nahých jasně zářících postav. Letěl dál a až daleko v polích si dovolil vybavit, co přesně to viděl. Dvě bytosti se povalovaly v trávě, tři seděly s hlavami u sebe, jako kdyby něco řešily a ta šestá rozverně poskakovala mezi nimi.
Aniž by o tom přemýšlel, zamířil na západ k městečku Levenu na statek Trixenovy manželky Brigity. Zastihnul tu jen obecné démony při úklidu rozvalin. Přihnalo se to jako smršť a pobořilo to hlavní budovu, referoval správce. Ještě, že to nevidí naše paní. No, mohlo být hůř, mudroval. Stájí, seníků, čeledníku ani skladů se ten zatrachtilý živel netknul.
Na Essiův dotaz, kde lady Brigita prodlévá, mu správce spokojeně odvětil, že je na návštěvě u arcikněžny Izzel. Essius neměl to srdce správci přiznat, že sídlo Arci-Quinnů našel pusté. Místo toho se nabídl, že lady Brigidě v Kernoku vyřídí, co se v Levenu stalo. Vděčný za vznášedlo, které mu na cestu vnutili, zadrmolil cosi o neodkladném poslání a zmizel dřív, než by jej mohli zavalit dalšími dotazy. Z Levenu nebylo daleko na arci-quinnovskou vinici v Berízii. Alespoň, že má dopravní prostředek. Pro budoucnost se vyplatí interní magií šetřit. Přistál na vrcholku Bílé skály, protože se chtěl vyhnout dalším dotazům. V údolí spatřil obdobný výjev jako v Levenu. Zámeček ze žlutého kamene pobořený, ale užitkové budovy zachovány.
Byl tak unavený. Tak vyděšený. Strach o Owianu přebíjel všechno ostatní. Zamířil na jih k Abderanské vrchovině, kde se rozkládá rodinné sídlo Arci-Nubielů, ve kterém vyrůstal. Při pohledu z výšky bylo patrno, že panský dům je netknutý. I Trrisielův průmyslový areál s dílnami, sklady, laboratoří a ubikacemi nevolníků, oddělený od panské zahrady bytelným ocelovým plotem, vypadal neporušeně. Mezi pavilony dílen a skladů panoval čilý ruch. Po cestách drandili technici na motorových tříkolkách, vzadu za montážní halou tři démoni kouřili kuvisová cigára. Essius se zaměřil na nenápadnou přízemní budovu, které se už od útlého dětství pečlivě vyhýbal. Jeho strýc, arcikníže Trrisiel, pokud není na cucky, bude tam.
***
Bitevník Wertexovo kopí, základna velitele hlídkové flotily mizeonské armády, Xana Arci-Ukresia, orbit Bredeonu
„Jaké nové okolnosti?“ vyštěkl do komunikátoru Sibiel.
„Závažné, majore,“ zněla napjatá odpověď. „Generál Xan vás chce informovat osobně.“
Sibiel v duchu zaklel. „Dobrá,“ zavrčel, „tak mě teda naveďte.“ Právě se vracel z Etuumu, kde plukovníku Lennymu předal císařovy rozkazy. Celou cestu vesmírnou pustinou si vyčítal, že byl tak hloupý a císaře s tou stíhačkou poslechl. Kolem mizeonské hlídky na orbitě Bredeonu plánoval jen proletět, protože s nimi hovořil hned po startu. Po dvanácti hodinách na Etuum a zpět měl zadek jako cihlu. Už se nemohl dočkat, až stroj děkanovi vrátí. Místo toho jej z Xanova hlídkového člunu vyzvali, aby se u nich ještě jednou zastavil. Jen doufal, že to bude stát za to.
O generálovi se odjakživa tradovalo, že je nejhezčím ze všech potomků Rafedaxarrovy linie. Ženy i muži před ním padali na kolena a žadonili o pozornost. Pokud byl Xan nucený komunikovat se smrtelníky, raději nosil plášť s kapucí staženou do tváře, aby se na něj nezačali sápat. Zapříčinila to jeho matka, riiberionská bohyně Krassiona, patronka světla a štěstí. Hned, jakmile se Xan narodil, osvítila ho paprskem přitažlivosti. Dala do toho tolik energie, že na Xanovo dvojče, které se narodilo vzápětí, jí už žádná nezbyla. O tři minuty mladší Xanův brat Cadwen vypadá úplně stejně jako Xan. Ne, že by měl nouzi o obdivovatelky, ale na rozdíl od Xana není obětí fanatického uctívání. Zatímco z Cadwena vyrostl usměvavý a zábavný arcidémon, Xan je tichý a odtažitý. Vyhýbá se cizincům a drží se poblíž pokrevních příbuzných, kteří jsou vůči jeho šarmu odolní. Matčin dar vnímá jako prokletí. Vedly se řeči, že se Xan v raném věku hořce poučil, že magicky katalyzovaný obdiv nikdy nevydrží dlouho. Sibiel měl Xana odjakživa rád, i když se vídali zřídka. Seznámil je Trixen, na vojenské základně Olixu, před dvě stě lety. Trixen tehdy Sibiela připravoval na přijímací testy do gardy.
Generál Xan Arci-Ukresius čekal na můstku. Vypadal, jako kdyby se vzpamatovával ze skollí chřipky. Jeho krátké stříbřité vlasy, které běžně nosil natužené do bodlinek, se zplihle lepily ke zpocené kůži. Jeho pleť byla matná s nádechem dozelena. Oči zapadlé v důlcích působily vyhasle jako oči mrtvoly. Už v přistávacím doku Sibiel poznal, že atmosféra na hlídkové lodi se za těch několik hodin, co absolvoval výlet na periferii, zásadně změnila.
„Co se stalo?“ vydechl Sibiel.
„Kód deset,“ procedil mezi zuby Xan, když odváděl Sibiela ke své kajutě.
„To si děláš prdel,“ zasyčel Sibiel a prudce dosedl do křesla, které mu generál nabídl. Pravidelné cvičení krizového řízení prodělávali spolu. „Kód deset přece znamená Bazální ohrožení existence říše.“
„Není to prdel,“ ujistil Sibiela Xan a pověděl mu, jaké zprávy obdržel od Keinona. „Od okamžiku, co se císař přesunul na Mizeon, o něm nemáme žádné zprávy. Než odešel, nařídil až do odvolání držet pozice. Ale je to už celých osm hodin a pořád nic.“
Sibiel zaťal prsty do polstrovaných područek křesla. „Mizeon je tektonicky stabilní,“ konstatoval. „Je to starý svět. Běžné zemětřesení to není.“
„Samozřejmě, že ne,“ souhlasil Xan. „Před hodinou a půl jsem tam vyslal dva průzkumné týmy. Branou, přirozeně.“
Sibiel přikývnul. Jistěže branou. Konvenčním způsobem by jim to trvalo minimálně tři dny.
„Tým A měl za úkol potvrdit, že se tým B bezpečně přenesl a obratem se vrátit,“ pokračoval Xan. „Tým B měl kontaktovat naše zázemí na ministerstvu, získat informace a nejpozději do hodiny se vrátit. Lhůta je dávno v čudu a oba týmy nejspíš taky.“ Xan pokrčil rameny. „Trčíme tu zbytečně. Formálně jsme tu jako doprovod našeho císaře, ale ten tu už není. Co když nás doma potřebují? To čekání mě ničí. Musíme něco udělat. Tady, v Bredeonském systému, máš nejvyšší postavení ty.“
Sibiel pochopil, že Xan od něj očekává, že převezme odpovědnost, protože rozkazy, které původně obdržel, už nepokládá za aktuální. V nepřítomnosti císaře anebo radních by měl převzít velení on, jako arcikníže. „Pokud císař rozhodl, že tu má flotila zůstat, určitě k tomu měl vážnější důvod než ochranu těch úřednických krys,“ řekl Sibiel. „Poletím na velvyslanectví a proberu to s Keiem. Ten vzkaz, který Trixen dostal od Šlupky, je ze včerejška. Keinonovo svědectví o rozsahu katastrofy vlastně taky. Od té doby se mohla stát fůra věcí. Pokud je to na Mizeonu tak zlé, překvapuje mě, že nás nechávají tak dlouho bez informací. Alespoň Trixen by za námi už dávno někoho portálem poslal. “
„Právě!“ vyletěl podrážděně Xan. „Jak znám Trixena, udělal by to jako první! I kdyby byl po prdel v sutinách, dirigoval by ministerské úředníky telepaticky.“
Ani jeden z nich nevyslovil, nač oba mysleli a čeho se obávali. Pokud Trixen mlčí, musí být mrtvý. A pokud se neozývá císař...
***
Sibiel s Keinonem si svorně oddechli, když se jim konečně podařilo rozpačitého a očividně zvědavého předsedu bredeonského Konventu z budovy velvyslanectví vyprovodit. Živelná pohroma na Mizeonu? zhrozil se Sana-Ton. Ale to mne opravdu mrzí, že se taková nemilá záležitost přihodila zrovinka v době vaší návštěvy na Bredeonu. Jistě chápete, že tu záležitost musím nějak zdůvodnit...
„Je ti jasné, že nám nevěřil ani slovo?“ rozčiloval se Keinon. „Ještě, že už ses vrátil,“ zabručel. „Stačila chvilka, a byl bych mu urval hlavu. Už tak jsem celý tumpachový z otravných otázek našich delegátů. Jsi kurva rozený politik.“
Ačkoliv se Sibiel cítil stejně mizerně jako Keinon, dokázal téměř nemožné a pro rozhovor se Sana-Tonem se obrnil optimistickými frázemi. „Nejsem, sakra, rozený politik,“ vyprskl. „Nesnáším politiky!“
Oba rázovali po ploché střeše velvyslancovy vily a plácali nesmysly, protože odmítali vzít na vědomí, že touto dobou mohou být jejich příbuzní mrtví. Sibiel shlížel dolů na okrasnou zahradu. Skrze pečlivě upravený trávník se vinuly dlážděné pěšiny lemované záhony s různobarevně kvetoucími květinami. Vzpomněl si, že se první večer na rautu velvyslanec pochlubil, že jeho žena ráda zahradničí.
Zaskřípal zuby při pomyšlení, že to bylo teprve předevčírem. Jeho svět se během několika hodin definitivně zhroutil. Kolikrát už dnes odsunul do pozadí nutkavé myšlenky na matku, sestry, tety, bratrance a jejich rodiny? Celou tu dobu bojoval s potřebou vykašlat se na císařovy rozkazy. Prostě si otevřít portál a... Bránil mu jen letitý zakořeněný pocit povinnosti respektovat vyšší autoritu. I když z toho nebyl právě nadšený, Lissarius takovou autoritu ztělesňuje. Jenže co teď? Od impulzivního skoku na Mizeon ho odrazoval jenom fakt, že totéž udělal už Xan, když vyslal průzkumné týmy. S návratem mají sice kapánek zpoždění, ale ještě chvilku čekat může. Vydrží to půl hodiny a potom...
Ruch z nádvoří vytrhl oba arcidémony z letargie. „Issak se vrátil!“ zařval zezdola Ditrux. Keinon se Sibielem se bez okolků vrhli ze střechy dolů k nim. Issak Arci-Tassius vypadal mnohem hůř než prve Keinon. Zkrvavený a polámaný, skrze pozůstatky uniformy prosakovala krev. Třásl se jako smrtelník v posledním tažení a popraskanými rty formuloval neslyšné věty. Div, že se mu vůbec podařilo projít portálem.
Na nádvoří to za chvíli připomínalo sázkovou kancelář na Olixu, jak se tam srotili rozrušení náměstkové radních se svými raisi.
„Chceme vědět, co se tady, kurva děje!“ rozhořčeně křičela Ulrika, jindy nesmírně decentní náměstkyně ministra výchovy Tanoga.
„Jestli je na Mizeonu kalamita,“ durdil se stařičký tajemník ministra Rigida, „měli bychom se tam urychleně vrátit a něco s tím dělat!“
„Na ministerstvech nás určitě budou potřebovat!“ přidala se Renona. Sibielovi se zdálo, že celá ožila. Pod ornamenty jí prosvítala kůže zrudlá vzrušením. Zdálo se, že se jí ten zmatek snad líbí.
„Podle nařízení F35 máme v případě nedefinované kalamity vyčkat na pokyny nadřízených,“ ozvala se rázným tónem hezká rudo-stříbrně nalíčená raisi.
Její rozumný přístup Sibiela překvapil. Škoda, že takových není více. Sibielovi se zdála odněkud povědomá. Ty zářivě světlé vlasy už někde viděl. Tady se právě odehrává jedna z nejdramatičtějších epizod historie a on myslí na ženskou. Ovšem pořád lepší než se kroutit pod představami katastrofických vizí. Jasně, rodina je určitě v pořádku. Nerteg a máti to doma mají pod palcem. Jsou předvídaví, zkušení a sakra mazaní. Izzel ani kapitán stráže nedovolí, aby se někomu něco stalo.
„Správně, císař nám všem nařídil zůstat tady! Určitě věděl, co dělá!“ snažil se je zklidnit Trixenův pobočník Cadwen.
„To je skandál, Arci-Quinne!“
„Máme tam rodiny!“
„Už tu nezůstanu ani minutu!“
Překřikovali se jeden přes druhého, dokud toho Sibiel neměl dost. „Nikdo se ani nehne,“ řekl rázně, „dokud nezjistíme, co se tam stalo.“
Ukázal na Issaka a pokynul Ditruxovi: „Dejte mu napít a pak ho odveďte do velvyslancovy zasedačky.“ Jakmile se Ditrux s Issakem zanořili do nitra budovy, obrátil se Sibiel na Keinona: „Kei, seber Cadwena. Ať sem přitáhne svého bratra. Bude lepší, když to Xan uslyší osobně. Ať se, sakra, nezdržují s předpisy a skočí portálem.“
Vyhledal v chumlu gardistů srocených kolem zmatkujících úředníků, zkušeného veterána, Sedena Arci-Kesalla. „Kapitáne, vezměte si na povel naše muže. Ať přesunou všechny civilisty do solária a dohlédnou, aby nás nikdo nerušil. Vy, Jerones, Padeara a velvyslanec potom přijdete za námi do zasedačky.“
Než se gardistům podařilo civilisty zpacifikovat, kroužila nad vilou tři bredeonská vznášedla. „Videxoví reportéři. Ti nám tu ještě chyběli,“ postěžoval si Sibielovi rozrušený velvyslanec.
„Budou dorážet, jak hladoví vakovlci, dokud něco nedostanou,“ zabručel Sibiel. „Pojďme si poslechnout Issaka.“ Chytil velvyslance za paži a vtáhl ho do chodby.
***
„Jsou mrtví,“ vydechl chraptivě Issak, jakmile dorazila dvojčata Xan a Cadwen a všichni byli konečně připraveni jej vyslechnout. „Všichni arcidémoni jsou mrtví.“
„Pověz nám to popořádku Issy,“ zavrčel Sibiel.
Issak Arci-Tassius roztřeseně přikývnul: „Císař, Essius, Ewen a já jsme dorazili do centra Kernoku. Všude rozvaliny, nikde nikdo. Než císař zmizel tam dolů, přikázal nám najít Trixena nebo mého otce,“ vyprávěl apatickým tónem. „Telepatické spojení navázat nešlo. Všude byl takový rámus a takové přepětí, že nebylo možné se soustředit. Dvakrát jsme se pokusili portálem dostat do minus dvanáctého a minus devátého, ale pokaždé jsme skončili mezi sutinami.“
Issak si povzdechl, převzal od velvyslancovy manželky sklenici s vodou, hltavě se napil a pokračoval: „Byli jsme zrovna na povrchu, když rámus eskaloval. Pak Chřtán vybouchnul. Sutiny vystřelily k obloze tak prudce, že nás to s Ewenem vyneslo do výšky. Spolu s troskami vyšlehl z hlubin plamen ostrého bílého světla. V povětří byly tuny prachu, ale viděl jsem, jak se plamen rozštěpil na šestici bílých blesků. Slétly se k Ewenovi a tak, jak se vznášel ve vzduchu, ho krájely na kusy. Ani nestačil křičet. Už jsem se nemohl udržet a řítil se dolů. Tehdy jsem je uslyšel.“
„Koho? Šlupku s Trixenem?“ přerušil jej Sibiel.
„Ne,“ zaskřehotal Issak. „Padlé. Ty blesky. Nevnímal jsem je ušima, ani telepaticky, ale prostě mnou prosákli. Křičeli něco jako: Smrt potomkům Rafedaxarra! Krev a zmar! Arcidémoní pakáži, kajte se! Třeste se! Plazte se! Než jsem dopadl, cítil jsem, jak si se mnou jejich síla pohrává jako vítr s listem. A potom jsem uslyšel křik arcidémonů. Některé jsem dokonce poznal. Slyšel jsem Trixena, velitele Chřtánu Seena Arci-Kesalla, pratetu Pawneru, strýce Igisia, sestřina manžela Oseta...“ Issak se podíval na Keinona. Oči mu hořely žalem. „Slyšel jsem křičet tvou sestřenici Tuatru, slyšel jsem tvého dědečka Fezziela a tvé bratrance... Stovky hlasů. Byli daleko, ale znělo to, jako kdyby mi dýchali za krk. Ryčeli děsem, jako kdyby je trhali na kusy nebo spalovali na popel... Slyšel jsem je umírat.“
„Proč zrovna umírat?“ prolomil ticho Sibiel. „Slyšel jsi křik. Určitě měli problémy, ale...“
Issak umíněně zavrtěl hlavou. „Jsou. Sakra. Mrtví.“
„Nemůžeš mít jistotu,“ zasyčel Keinon.
„Cítil jsem to,“ odsekl Issak. „Pak se rozhostil klid. Ocitl jsem se v Zahradní čtvrti. Domy pobořené, komunikace zvlněné, stromy vyvrácené z kořenů. U mozaikové fontány jsem potkal skupinu obecných démonů. Když mě uviděli, utekli. Pod Okrenovým viaduktem seděli u porouchaného vznášedla dva raisi. Odmítli se mnou mluvit. Řekli, ať se klidím a nepřitahuju k nim neštěstí. Ve dvoře pobořené rezidence Arci-Kesallů jsem našel raisi klanu Arci-Kesallů a Arci-Jeenů. Vždyť víte, pozemky obou rodů spolu sousedí. Vypadalo to, že mají jakýsi meeting, či co. Než si mně všimli, zaslechl jsem cosi o shromáždění, které se chystá za tři dny v Kernoku. Taky mě posílali pryč. Prý mám štěstí, že mám dračí krev a patřím na Erektiad. Řekli mi, že Mizeon už arcidémonům nepatří. Na vlastní oči prý viděli, jak Padlí trhají na kusy jejich arciknížata, radního Tanoga, a taky radního Krepena a jeho ženu, arcikněžnu Oroviku.“
„Orovika?“ Ditrux Arci-Jeen nevěřícně zatřepal hlavou a jak byl opřený o zeď, pomalu se sesunul na podlahu a položil si hlavu do dlaní.
„Zmiňovali i tvého bratra Korela a jeho manželky a děti, Dite,“ pokračoval ve výčtu Issak. „Taky mou ženu a děti...“ Issak se hystericky uchechtl. „Ti raisi mě vážně posílali na Erektiad.“
„Viděl jsi to zabíjení?“ obořil se na Issaka Keinon.
„Ewena roztrhali přímo před mýma očima,“ zaševelil vyhasle Issak. „Debhátarové,“ vzlykl. „Už nejsou Padlí. Cítil jsem, jak moje žena umírá a nemohl jsem s tím nic dělat. Doufal jsem, že je to jenom smyslové přetížení, ale byla to pravda. Netuším, proč jsem to musel přežít.“
***
Dřív, než stačil Sibiel cokoliv z toho zpracovat, se vila otřásla jako po výbuchu.
„Na zahradě přistál drak,“ referoval ponuře Keinon stojící u okna. „Bredeonci se z toho poserou.“
Sibiel přiskočil k oknu a skutečně. Obrovský drak s rudými a zlatými šupinami vězel napůl zabořený v květinovém záhoně.
Ditrux ožil novou energií. „Můžou za to ty svině z Erektiadu!“ zařval. Vytáhnul ze stehenního pouzdra dezintegrátor. „Obklíčíme ho!“
Ostatní důstojníci rovněž sáhli po zbraních.
„V žádném případě!“ zahřímal Sibiel.
„To je můj otec!“ oznámil mdle Issak, aniž by se z okna jen podíval. Poznal to, protože draci se vycítí navzájem.
Jeho slova se potvrdila ve chvíli, kdy se drak s elegantním rozmlžením kontur přeměnil v humanoida. Notně pomuchlaný Šlupka Flebussion zavětřil a bez otálení se vznesl k otevřenému oknu, aby se s rachotem vřítil do zasedačky.
„Padlí zakládají Nový Mizeon. Bez arcidémonů. Bez dětí Rafedaxarrových,“ řekl na přivítanou.
konec třetího dílu
pokračování najdete ve čtvrtém díle série pod názvem Sibiel (e-kniha, vydal martin Koláček Eknihy jedou) anebo v druhém svazku tištěné verze série pod názvem Jiskřičky v popelu (vydala Nová vlna, Praha)
