Návrat na Mizeon - Arrakiel - 3. kapitola: Dílny arciknížete Trrisiela o tři měsíce později
„Očisti to, zmetku“.
Na oplechovaném ponku přistál nepravidelný slepenec obalený rzí. Aniž by se ohlédl, mlčky přikývnul, odložil hadřík napuštěný benzínem a natáhl se po kartáči s ocelovými štětinami.
„Zase tě viděli v knihovně.“
„V dětském oddělení,“ zasyčel Arri. „Na obrázky se snad podívat můžu.“
Ewertes mu čtení zatrhnul hned zezačátku. Argumentoval, že by to narušilo jeho umělou image. „Imbecil z horské osady nečte!“ burácel. Ale Arri věděl, že i kdyby ho v dílnách s knihou viděli, moc pozornosti by nevzbudil. Nebyl nijak zajímavý. Ewertovi jen lebedilo, když ho mohl buzerovat.
„Já z tebe ty panský sračky vyženu. Jestli v tvým brlohu najdu jednu jedinou dospěláckou knížku, spráskám tě jak krodocha před porážkou.“
Když se dunění bot přestalo rozléhat chodbami, odhodil Arri kartáč a klekl na betonovou podlahu. Ať si blbec hledá. V kumbále za kotelnou, kde přespával, nic nenajde. Zašátral v přihrádce pod ponkem, odsunul hromady odložených součástek, smotky drátů a pokroucené kusy železa, za kterými ukrýval knihy. Měl štěstí, že do knihovny pro zaměstnance odkládali svazky odložené v hostinských pokojích panského sídla. Ukořistil knihy o filosofii, politice, vojenské strategii, dokonce nějaké verše.
Dříve nikdy moc nepřemýšlel o tom, co slyšel nebo četl. Poznatky o světě nebo o jiných bytostech přijímal ve formě, v jaké byly podány. Ve škole stačilo to reprodukovat, víc nikoho nezajímalo. Když byl ještě volný, mohl mít cokoliv, nač si vzpomněl. Pomalu nevěděl, co by si vymyslel, aby se zabavil. Unikl nudě. Zato tady měl tolik práce, že večer padal na hubu. A jedinou zábavu, únik z marastu, představovaly knihy. Každé si považoval. A každou znal téměř zpaměti. Vzal do ruky ohmataný svazek Legendy Mizeonu určené pro obecný stav, který právě studoval. Nalistoval Legendu stvoření, kde včera skončil.
...Debhátarové od lidí očekávali, že budou pilní a disciplinovaní. A oni se opravdu snažili. Když byly sýpky plné a na loukách se pásla stáda tučných krodochů, střechy měst zářily bílou perletí, tehdy se konečně lidé odvážili své bohy poprosit, aby jim věnovali věčný život. Tento požadavek vnesl mezi sedm mizeonských bohů svár. Někteří byli nakloněni jej splnit, jiní byli zásadně proti. Posvátní mezi sebou začali měřit síly. To, co zpočátku vyhlíželo nevinně, se rozvinulo v lítou řež. Pán nebes Aisus drtil pána hlubin Groma, vládce větru Huat bojoval se zářnou Narenou a temnou Monetou, Brexa mrazila ohnivého Rafedaxarra. Dvaadvacet dní skrápěl pole, louky a města Mizeonu krvavý déšť. A lidé se modlili. Zvítězit mohl jen jeden – ten, ke kterému směřovalo nejvíce modliteb. Když se nebeské šíravy vyjasnily, bylo dokonáno. Zůstal jediný debhátar - Posvátný Rafedaxarr. Každý muž, žena i dítě Mizeonu za odměnu obdrželi od Vítěze dar nejcennější. Pomazáni krví poražených byli oproštěni od údělu smrtelného bytí...“
Zvedl oči od čtení a znechuceně zavtěl hlavou. Překvapilo ho, jakým způsobem jsou tu komolena historická fakta. Ve skutečnosti to všechno bylo nedopatření. Mizeon byl původně osídlen smrtelníky (podobně jako třeba Riiberion nebo Ok-Sawon), které podporovali ve vývoji jejich bohové Aisus, Grom, Huat, Narena, Moneta, Brexa a Rafedaxarr. Sedm mizeonských bohů se snažilo o totéž, co ostatní bohové různých světů. Soutěžili, kdo vybuduje dokonalejší civilizaci. Mizeonští postupovali vždy společně, protože věřili, že jen tak mohou v konkurenci proti ostatním bohům obstát. Řevnivost mezi božstvy z různých světů byla tak silná, že jedni ničili, co ti druzí stvořili, podobní dětem, co si vzájemně ničí hrady z písku, takže v těch dávných časech civilizace na světech vznikaly a zanikaly stejně rychle, jako se měnila móda. Občas některý z bohů přišel k újmě. To, co po něm zbylo, posloužilo k urovnání sporů, ke kterým docházelo poté, co se vášně uklidnily. Po jedné z válek, do které byli zapleteni bohové z Robustuy, Kwennoru, Ulamu a Mizeonu, spadl mizeonským do klína poklad. Losem jim jako náhrada za újmu byla přiřknuta Ryana - Dárkyně života. Mizeonští bohové - debhátarové, jako nesmrtelné idoly, byli neplodní. Ale Dárkyně života měla moc to změnit. Všech sedm bohů se o kořist začalo rvát, každý chtěl být tím, kdo založí dynastii.
Zvítězil Rafedaxarr. Není prokázáno, zda modlitby lidí měly na jeho vítězství nějaký podíl, ale je pravda, že se během boje celý Mizeon vykoupal v krvi. Božská krev měla fatální vliv na populaci mizeonských humanoidů. Působilo to jako nákaza. Během dvou generací přestali stárnout a umírat, a u některých jedinců se dokonce objevily nepatrné schopnosti pracovat s energií.
S Ryanou Rafedaxarr zplodil čtrnáct princů a princezen, kteří založili deset rodinných linií arcidémonů – potomků boha a dárkyně života. Děti Rafedaxarra a Ryany byly zvídavé, všetečné a hodně rychle dospívaly. Než se jejich rodiče stačili vzpamatovat, zplodily ještě v útlém věku hejna levobočků s obecnými démony. Tito levobočci nebyli tak nadaní jako arcidémoni, ale pořád měli nějakou interní magii. Za partnery si s oblibou volili čaroděje, ke kterým měli blíže, než k obecným. Smísením krve arcidémonů, obecných démonů a čarodějů vznikla na Mizeonu populace plodných a odolných raisi-démonů, obdařených akumulovat, přenášet a někdy dokonce přeměňovat energii.
Arcidémoni jako potomci boha disponovali vlastní interní magií, ale raisi nikoliv. Energii, kterou raisi nutně potřebovali k životu, mohli získat jedině z emocí vyšších smrtelných tvorů, ideálně humanoidů. Ovšem humanoidní smrtelníci na Mizeonu byli přeměněni v obecné démony. Kde vzít a nekrást? Rafedaxarr naučil raisi protahovat se na světy smrtelníků a krmit se jejich strachem. Postupně dokázali raisi přebytečnou energii přeměňovat na magii a odevzdávat ji svým lenním pánům, arcidémonům. To oni pak rozhodovali, jak ji dál využít. K výstavbě měst, k obraně osad před nálety draků z Erektiadu, k osazování předměstí bezpečnostními pásy čemeřice.
Přibližně před deseti tisíci lety se u smrtelníků vyvinul určitý druh imunity. Vyškolení šamany a protagonisty náboženských hnutí se lidé z okolních světů naučili raisi-démony blokovat, a dokonce i věznit. Ztráty šly do tisíců. Pro Mizeon to znamenalo dobu temna. Letitý dobře propracovaný systém se zhroutil. Nezbylo než vypracovat nový.
Rafedaxarra napadlo, že nejlepší bude se se smrtelníky dohodnout. Něco za něco. Koncepce kontraktu stála na předpokladu, že úkol, který smrtelník raisi zadá, se bude vymykat z obecných limitů, jinak by si smrtelník záležitost zařídil sám. Požitek získaný obejitím místních fyzikálních zákonů nebo etických norem u smrtelníka vyvolává buď přímo pocit provinění, strachu z trestu nebo alespoň podvědomou emocionální nepohodu. Tyto emoce mohli raisi využít k přeměně v magickou energii.
Rafedaxarrův koncept se osvědčil. Na vyspělejších světech byli smrtelníci ochotní s démony spolupracovat i institucionálně. Díky tomu dnes na Bredeonu funguje detašované pracoviště Mizeonské univerzity, kde raisi i mladí arcidémoni absolvují praktika.
Z industriálně vyspělého a kosmopolitního Bredeonu Arrischraňoval také jeden spis. Otrhaná skripta Ústavu Sociologie univerzity v Tupi-Iranu nazvaná „Sociální kompetence nesmrtelných.“ Učebnice pojednávala o sociálních vazbách nesmrtelných. Obsahovalapopis interakcí příslušníků nesmrtelných nebo dlouhověkých ras se smrtelníky. V kapitole týkající se Mizeonu stálo:
Obecní démoni a nevolníci na Mizeonu magické schopnosti nemají a každodenní skývu získávají obdobně, jako lidé. Protože na rozdíl od lidí jsou démoni téměř nesmrtelní, panují u kasty obecných démonů (nižší střední stav) přísná opatření pro regulaci populace. Každý démon jen jednoho potomka, nevolníci nic.
Raisi-démoni jako příslušníci vyššího středního stavu jsou rozděleni do devíti klanů podle počtu přeživších rodových linií císařových potomků a žijí v jejich sídlech. Jsou vzděláváni a cvičeni pro boj, cestování mezi světy a získávání energie. Osobní vztahy mezi raisi a arcidémony nejsou podporovány, ale dochází k nim. Pokud se v ojedinělých případech raisi démonky přivdají do rodin Arcidémonů, téměř vždy to znamená pro rodinu arcidémonů skandál jako například v případě svazku generála Trixena Arci-Quinn s poloviční raisi...
Arri si vybavil svého divokého a mnohem staršího bratrance Trixena, který se skutečně přes notný odpor rodiny oženil s raisi démonkou Brigitou a nikdy toho nelitoval. Pod náhlým náporem stesku se otřásl. S povzdechem skripta zasunul hlouběji k ostatním. Pečlivě před ně naaranžoval harampádí a vstal.
Byl nejvyšší čas se vrátit ke zrezivělé součástce. Teď jenom, jak tu věc, sakra, vzít do ruky? Co to vůbec je? Nejspíš příslušenství z archaického mechanického zařízení. Bylo patrné, že se to skládá z více různých součástek, které rez a špína slepila k sobě.
Trrisiel takové věci sbírána zaostalých světech a pokouší se zjistit, k čemu sloužily. Je přímo zatížený na starožitnosti. Často ani domorodci netuší, oč se jedná. Do skladů za dílnami tahá jeden krám za druhým, celé týmy montérů ty předměty rozebírají a katalogizujía předávají technikům, kteří je dále studují. Trrisiel přezdívaný mezi rodinou jezevec se vyžívá v mechanických dopravních prostředcích a technologiích. Tvrdí, že není zapotřebí používat magii, když je k dispozici technologie. Pokud je doma, zdržuje se v laboratoři. Arri strýčka zahlédl jen jednou a zdálky, ale rychle se mu klidil z cesty. Z řečí, které se v dílně vedly, věděl, jakým způsobem ten zanícený experimentátor ověřuje funkčnost prototypů. Figuranty pro crash testy vybírá mezi nevolníky. Démona lze zabít jen roztrháním na malé kousky a jejich spálením. Když už se démon zraní, hojí se rychle. Arcikníže prý vždy pečlivě dohlíží, aby poškozeným všechny zlomeniny dobře a rychle srůstaly. Ale nikdo se ke spolupráci dobrovolně nehlásí, protože každé zranění stejně bolí.
Arri přitlačil slepenec k podložce a snažil se obrousit šupiny rzi, aby našel nějakou spáru. Ale věc na hladkém plechovém povrchu klouzala. Kdyby záleželo na něm, nejdřív by předmět na pár dní ponořil do čistící lázně, a pak teprve... Ale Ewertes to bude chtít ještě dnes. Nejspíš tu zkysne do půlnoci. Ostatní si odkroutí povinných šest hodin, a pak jdou na ubytovnu, někteří dokonce domů k rodinám.Všichni kromě jeho.
Bída jeho existence spočívá v tom, že Ewertes ví, kým byl, ačkoliv by to vědět neměl. Postaral se o to Soliss, šéf Trrisielovy ochranky.
„Budeš dřít, až z tebe poteče krev,“ zasyčel mu do ucha Ewertes když ho před dvěma lety Soliss odevzdal do jeho něžné péče. „Osobně se postarám, abys nepoznal klid, protože jsi zabil syna našeho pána. A lord Soliss mi s tebou ochotně pomůže.“
Raisi Soliss s Rawantem vyrůstal a byl mu naprosto oddaný. Formálně sloužil jako kapitán Rawantovy ochranky, ale Arri si všiml, že ten vztah byl víc než pracovní. Soliss za Rawem chodil jako pejsek. Vypadalo to dost vlezle. Jako by byl ten raisi vděčný za jakoukoliv Rawovu pozornost, dokonce i za urážky. Rawantes jej snášel se skřípáním zubů, tak jako když něco musíme, protože nemáme jinou možnost. Arrakielovi připadala Solissova závislost na Rawovi nezdravá. Jednou se Rawanta zeptal, jestli ho Soliss třeba něčím nevydírá. Rawantes reagoval podrážděně, vypadalo to, že se urazil.
Ať už ti dva měli mezi sebou cokoliv, dnes se Soliss cítil povinován svého pána pomstít. Tím, že Ewertovi prozradil Arriho identitu, porušil zákon. Ale protože věděl, že nevolník Kiel se zastání nedovolá, nemusel se kvůli tomu znepokojovat.
Pokaždé, když Ewertes usoudil, že Arri nepracuje dostatečně usilovně, zasypával ho ranami, které se neléčily tak snadno, jak je u démonů běžné, protože Arriho interní magické schopnosti blokoval vězeňský nákotník. Vyčíhnout situaci beze svědků bylo snadné. Vždycky se vyskytlo něco, co bylo zapotřebí udělat přednostně. Arri zůstával ve sklepních dílnách dlouho poté, co ostatní už byli pryč. Vysloužil si reputaci snaživého idiota. Podle papírů se jmenoval Kiel a pocházel z osady, kterou napadli draci. Kiela jako jediného nesežrali, ale masakr na něm zanechal následky. Občanských práv byl zbaven kvůli mentální nedostatečnosti a prudkým změnám nálad. S takovou legendou mezi osazenstvo dílem zapadal. Když ho bezobsažné tlachání ostatních dovádělo k šílenství a něco rozbil, nikdo se nad tím nepozastavoval. Jestliže mlčel a neodpovídal na dotazy, zase se nic nedělo. Modřiny a oděrky utržené od Ewerta a Solisse, mohl svádět na nešikovnost při zápolení s nářadím. Občas to tak i bylo. Ewertes vyhrožoval, že ostatním prozradí, co je Kiel zač. To byla jediná věc, které se Arri opravdu bál. Tolerovali ho, pokud neměli pochybnosti, že je ze stejného těsta jako oni sami. Kdyby se dozvěděli, že prosťáček Kiel je ve skutečnosti tím prohnilým lumpem, který zavinil smrt jejich milovaného Rawanta, rozsekali by ho na kusy a snědli k večeři.
Zatímco starého arciknížete se báli a jeho prvorozeného syna Lissaria téměř neznali, plachého Rawanta, který za nimi chodil, když mu v jeho dílně došly podložky a matice, a který si dokonce pamatoval jejich jména, měli všichni rádi.
Arri mechanicky otíral ocelovým kartáčem nerovný matný povrch. Jen pomalu a obtížně se mu dařilo odstraňovat rez a černou mastnou špínu. Jeho myslí se neodbytně míhaly výjevy, které toužil zahnat pryč. Pořád dokola. Do zbláznění.
Viděl sám sebe, jako kdyby byl mimo tělo. Jak kráčí ze soudní síně doprovázený eskortou do prázdné místnosti vyložené bílým mramorem a zrcadly. Uprostřed stál nízký kamenný podstavec a na něm jeho erb. Nikdy by nečekal, že ta věc by pro něj mohla být tak důležitá. U všech plamenů. Trojúhelníková destička se symbolem modro stříbrně žíhané tříhlavé xiry v černém poli. Šelma s vyceněnými zuby a vytasenými drápy chystající se ke smrtícímu skoku... Dali mu meč. Obyčejný železný meč. Vyzvali ho, aby erb vyrobený ze vzácného grokotového dřeva, vykládaný zlatem a drahokamy přesekl. Nechtělo se mu do toho, ale tušil, že jinak by zkomplikoval život rodičům a sourozencům. Už pochopil, že někdo se opravdu hodně snažil, aby to dopadlo přesně takto. Takže raději poslechl. Viděl sám sebe, bledého jako by měl tvář z vosku, jak meč bere, napřahuje se, jak čepel obloukem dopadá. Slyšel tříštivý zvuk, když bylo dokonáno.
Pamatoval si, jak byl plný zlosti, že ho nenechali se obhájit. Odmítal se smířit s faktem, že je Rawantes mrtvý. Ne. Hůř než mrtvý. Je mrtvý pro tento svět, ale v subprostorální kapse stále žije, napůl šílený, což je pro nesmrtelného démona opravdu průšvih.
Když odklidili trosky erbu, vyzvali ho, aby se posadil na kámen. Sledoval v zrcadlech, jak ho stříhají. Dávali si načas, snad aby si potupu mohl vychutnat. Pramen po pramenu přímo u kořínků. Jeho černé vlasy protkané stříbrnými pramínky mu rostly od narození. Dlouhé po zadek, občas je nosíval spletené do copu, občas svázané v ohonu. Pokládali je na pruh jasně žlutého brokátu rozprostřeného na zemi. Stříbro se v černi dekadentně mihotalo a výmluvně připomínalo příslušnost k nejvyššímu stavu a symbol příbuznosti s císařem. Tohle rodiče pohřbí místo něj? Při pohledu na osobu s oškubanou lebkou, která na něj civěla v zrcadle, měl potřebu se rozesmát. Opravdu vypadá jako nevolník. Ale jsou to jen pitomé vlasy. Zase narostou. Jestli si ti blázni myslí, že jim to sežere, tak se pletou...
Uteče. Tohle nesnese...
„Svlíkat.“ Do obličeje mu hodili šedivý ranec, k nohám dopadl pár tvrdých kotníkových bot. Štítivě tu hrůzu odhodil a pak se podíval na ty biřice kolem. Uviděl špatně potlačovanou zvědavost, dychtivost, škodolibost, chladnou nenávist, ale nejvíc ho vyděsil nezájem. Vážně po něm chtěli, aby si sundal oblečení?
„Dělej.“ Tehdy se mu poprvé zatmělo před očima a začal řvát. Ejhle. Ukázalo se, že kletbu už někdo sundal.
A poprvé v životě dostal výprask. Všechno je jednou poprvé. Když s ním skončili, nebyl ve stavu si ty hadry obléct. Takže Soliss ke svému velkému potěšení Ewertovi eskortoval nevolníka Kiela zkrvaveného a nahého jako prst. Pravda, až na ten „náramek“ na kotníku, o jehož kvalitě ho kapitán ochranky informoval. „Nový super tvrdý materiál. Plášť je z keramiky na bázi korundu. Takto nezdrhneš, ksindle.“
Náramek blokoval veškeré vrozené schopnosti a nepustil ho mimo areál dílen.
