Návrat na Mizeon - Arrakiel - 15. kapitola: Rejdiště - klub pro mizeonskou smetánku

25.04.2025 12:31

Arrakiel, zaštítěný identitou samotářského bratránka z domu Arci-Leredů, úspěšně prošel chodbou prosycenou aerosolem s příměsí čemeřicových silic a vstoupil do Rejdiště.

 

Nápor hlučné hudby ho téměř porazil. Fialové a sytě žluté záblesky kreslily vzory po indigově modrých stěnách. Zběžně přehlédl zpola obsazený bar, pohodlné boxy diskrétně maskované paravány i parket, na kterém se vlnily skupinky spoře oděných či naprosto nahých postav. Zabloudil pohledem nahoru ke galerii, odkud vířící kotel parketu sledovali kuřáci kuvisu a nakonec se podíval ke sloupům oddělujícím přísálí. Za nimi se nacházely salonky k intimnějšímu potěšení a pokoje k pronajmutí.

Klub pro aristokraty v Kernoku Arrakiel důvěrně znal. Patřil sestrám Turianě a Rajaně. Tyto dvě staré fůrie, dcery samotného císaře, které měly hodně blízko k tetince Moretě, se už léta na veřejnosti neukazovaly. Nebylo jisté, zda jsou vůbec naživu, či zda nejsou někde mimo Mizeon. V příbuzenstvu se o nich vyprávěly celé romány. Jedna bez druhé nedaly ani ránu. Obě prý kdysi žily na Riberionu a tam si umanuly na téhož muže, naneštěstí smrtelného mága. Dlouho se nedokázaly dohodnout, která se za něj provdá, ale nakonec se prý podělily. Vzaly si na to řetězovou pilu. Turiana s Rajanou měly společného potomka, syna Fezziela. Nikdy nepřiznaly, která z nich je matkou, ani kdo je jeho otcem, ale všichni to chápali tak, že to byl onen smrtelník, o kterého se tak sestersky podělily. Fezziel, i když ho rozmazlovaly a dělaly, co mu na očích viděly, jen co začal brát rozum, na obě matinky zanevřel. Ač byl formálně levobočkem, založil vlastní linii Arci-Fezzielů a císař mu to nejspíš s ohledem na politováníhodný osud jeho otce schválil. Fezziel se oženil s raisi-démonkou a zplodil s ní dvanáct silných a schopných potomků. Arci-Fezzielové jsou odjakživa v opozici proti všem snobům. Zábavní, kreativní, nonkonformní a nevypočitatelní.

Konzervativní klub Rejdiště pratetinky založily právě poté, co se Fezziel k jejich zděšení oženil s osobou nižšího společenského postavení. Turiana s Rajanou pokládaly za svou svatou povinnost osvětově a preventivně působit na mladou generaci. Bylo žádoucí, aby se zde seznamovali potenciální partneři z odpovídající společenské vrstvy.

Oficiálně sem směli jen arci-démoni a vybraní a uznaní levobočci. Tato omezení přirozeně neplatila pro personál, který do zařízení vstupoval z technického suterénu, kde rozprašovače s čemeřicovým aerosolem nehrozily.

Nic se tu nezměnilo. Bývaly doby, kdy se tu Arri cítil jako ryba ve vodě. Ale při představě, že by se měl bavit stejným způsobem, jak to dělal dřív, si připadal jako idiot. Ne, že by neměl chuť se něčeho napít. Sebejistým krokem došel k baru a gestem prsaté Galee naznačil, že chce lomcováka vzor VI. Nedal jí čas, aby si ho stačila zařadit a rychle se odsunul z jejího dosahu téměř na konec barového pultu. Vyhoupnul se na židličku, vyhrnul rukáv a probudil svůj náramkový počítač, aby to vypadalo, že ho nebaví čekat a píše vzkaz. Nehrozilo, že by ho v šeru a záplavě barevných světel někdo poznal, podobné rodinné rysy sdílel se spoustou dalších bratránků. Přesto věděl, že je jako každý nový příchozí bude pozorován.

Z falešné identity si příliš hlavu nedělal. Ewrelon Arci-Lered, pod jehož jménem se chystal vystupovat, byl druhorozeným synem a Arri se s ním dokonce několikrát setkal. V paměti mu utkvěl jeho zvláštní pomalý způsob vyjadřování, kterým doháněl okolí k potřebě ho něčím praštit. Typický akademik a především teoretik. Do klubu jako Rejdiště by dobrovolně nepřišel. 

Hrál si s počítačem, popíjel drink, který mu barmanka přisunula, a nenápadně monitoroval osoby kolem.

„Jestli čekáš na Wrellu, nepřijde,“ zasyčel tichounce kdosi za jeho zády. „Jenom, abych zabránil ostudě, budu mlčet.“ 

Ani se nepohnul. Ten hlas poznal. Vydržel to asi deset nádechů. Když měl jistotu, že je slizoun, za kterého se jeho nejstarší sestra provdala, bezpečně pryč, obrátil do sebe zbytek sklenice. Už ho tu nic víc nedrželo. S cinknutím, na které ucho personálu slyší i přes randál kapely, hodil na pult platební disk.

Galea, démonka s očima mořské zeleně se po disku natáhla. Naklonila se tak, aby nabídla podívanou na ňadra, která by se nevešla ani do mísy na salát, a broukla: „Už odcházíte? Nějak brzy, ne?“

Arri pamatoval, že tato kráska se léta letoucí snažila uhnat urozeného ženicha. A byla děsně úporná. „Ehm... no...,“ vypravil ze sebe, „vlastně jsem... ehm... měl schůzku, která se... ehm... nakonec nekonala. Není, jak bych tak řekl, důvod... dál se tady... echm... zdržovat.“

Galea zastrčila disk pod snímač a zmateně nakrčila čelo. „Myslela jsem si, že vás odněkud znám, lorde. Ale spletla jsem se.“

Arri odevzdaně pohodil rukama. „To víte... echm, někteří z nás jsou si..., jak bych to nejlépe vyjádřil... hodně podobní.“

Barmanka zakoulela očima a otupěle přikývla.

***