Lissarius - 8. kapitola (II. kniha série Návrat na Mizeon)
Sibiel se zle rozchechtal „Ale teď jsi mě opravdu pobavil, Propisko. Mám svou máti moc rád. Ale i kdyby mi něco stokrát zakázala, mám vlastní hlavu. Není síly, která by mi zabránila...“
Už tak bledý Lissarius ještě více zbledl. Vstal, jak už nevydržel nehybně sedět, následoval Arrakiela a začal přecházet po šatně. Krabatil čelo, jak horečnatě přemýšlel.
Zhluboka si povzdechl a zabručel. „Dobře, předvedu vám to.“
Narovnal a jásavě zahalekal: „Převlečte se, hoši! Čas jít do práce!“
Ukázal na skříňky.
Vypadalo to, jako dobrý nápad.
Arri otevřel plastová dvířka a z věšáku sundal mírně zatuchlou, obnošenou temně modrou kombinézu. To je tak správné. Rychle si sundal své milované do půli lýtek vysoké šněrovací boty z bregentí kůže, zbavil se bundy, košile i kalhot. Navlékl se do pracovního oděvu a vklouznul do zpuchřelých gumových holin.
Ozvalo se tleskání. „No tak! Pohyb, pohyb!“ povzbuzoval je Lissarius. „Hezky se seřaďte u dveří. Krodoší dojnice se už nemůžou dočkat! Už jste konečně připravení?“
Arri se zkontroloval a usoudil, že on ano, je připravený. Těším se na tu práci. Sibiel už stál u dveří. Jeho kombinéza byla ostře zelená. Essius se ještě pral s holínkami. Vypadalo to, že jsou mu malé. Ale po troše úsilí se mu podařilo do nich narvat. Šikovné. Tak osvěžující...
„Půjdeme!“ zavelel zvesela Lissarius. Vyšli z hangáru. Lissarius píchnul Sibiela prstem do hrudníku. „Ty, stará vojno, budeš odklízet hnůj.“ Sibiel pokrčil rameny a přikývnul.
Essia Lissarius poplácal po tváři. „Ty, nasypeš krmnou dávku.“ Essius cosi souhlasně zamručel.
„A ty, bazilišku, všechny princezny podojíš,“ řekl Lissarius Arrimu. „Hm, tak jo,“ broukl Arri. Pro mě za mně... pomyslel si. Určitě to bude švanda.
Lissarius ukázal na budovu částečně zakrytou ovocnými stromy. „Kdo tam bude první?“
„Já, já, já!“ vykřikli všichni a dali se tím směrem na úprk.
„STÁT!“
Výkřik nebyl hlasitý, ale přesto zapůsobil jako výstřel z tisíce děl.
Bolelo to. Drásalo.
Arrakiel se zastavil a všechna euforie, kterou předtím cítil, byla pryč. Klesl na kolena, opřel se o ruce, a zvracel na všech čtyřech do trávy. Když se vzpamatoval, povšimnul si, že Essius chrchlající o pár metrů dál je na tom obdobně. Bratr byl na nohou, ale vypadal stejně otřeseně.
„Není nad bezprostřední zkušenost,“ ozval se mrazivým tónem Lissarius. „Takto dokáže Moreta ovlivňovat celé skupiny. Představte si, co to asi udělá, když se zaměří na jednotlivce.“
„Jsi... zasraný... monstrum,“ ozval se trhaným hlasem Sibiel.
Arrakiel si s hrůzou uvědomil, jak se mýlil, když si prve myslel, že jsou proti Lissariovi v přesile. Houby. Mohl je dostat všechny tři s prstem v nose. Proto nepotřebuje ochranku.
Lissarius se zle usmál. „To nepopírám,“ řekl nevlídně.
Essius konečně zvedl hlavu. Oči měl podlité krví. V obličeji měl výraz, jako kdyby ho trhali na kusy. „Co... po nás... vlastně... chceš?“ vypravil ze sebe těžce. „Proč... jsi... nám to... všechno... říkal?“
Arri chápal, jak to Essius myslí.
Pokud had Lissarius dokáže takto manipulovat s ostatními, nemá přece zapotřebí nic nikomu zdůvodňovat. Získávat moc není problém. Bude císařem. Matka mu pomůže s Padlými. Co víc si může přát? Nebo je to úplně jinak?
„Jsem sice monstrum, ale nemusím se jako monstrum chovat!“ prohlásil ponuře Lissarius. „Snažím se dodržovat hranice. Nepůsobit zbytečné… utrpení.“ Zarazil se a poněkud rozechvěle dodal: „I když někdy se to bez násilí jaksi… neobejde. Ve jménu vyššího dobra.“
„Jenom jestli to vyšší dobro vůbec existuje,“ ušklíbnul se Sibiel.
Lissarius jeho rýpanec zcela ignoroval. Kloubem ukazováku si zaťukal na čelo. „Jsem z jedné čtvrtiny jachadei, ale matka je z poloviny jachadei. Zatím je silnější. Potřebuji vás tři, abych se o vás mohl opřít. Potom bude naděje, že se snáz ubráním. A že se mi podaří ji konečně odstavit.
Sibiel se zaškaredil. „Matku odstavíš. Kdo ale bude hlídat Padlé? Snad nečekáš, že Aliance? Těm intrikánům by to jenom posloužilo jako záminka…“
Lissarius si založil paže na prsou. „Já. Když mě nebude omezovat máti a pokud přestanu dotovat Daxe, dokážu se šestce postavit sám.“
***
Sídlo Arci-Quinnů v Kernoku, o tři dny později
Essius srovnal tabulky do úhledné hraničky, promnul si čelo a řekl: „Fungovat by to mohlo, ale dokud to neověříme v reálu.“
„Jasně,“ kývnul Arri. „Tady jsme skončili.“ Všechno ostatní se uvidí až v terénu. „Díky za pomoc. Zítra se přesunu na Ok-Sawon a začnu hledat vhodnou výchozí lokalitu.“
Essius se podrbal na zátylku. „Hm, neber si to špatně, Arri,“ řekl váhavě, „ale bylo by nejlepší, kdybych ti zezačátku trochu pomohl. Gwimmorská proláklina se anomáliemi jen hemží. A ty, při vší úctě, víš o topologii kulový.“
Arrakiel nasupeně zaťal čelist. „Řekni rovnou, že jsem blb, co potřebuje vodit za ručičku,“ zasyčel. Ale věděl, že Essius má pravdu. A byl naštvaný na sebe, že předchozích padesát let života tak pustě proflákal.
„Přeháníš,“ řekl nevzrušeně technik.
Arri se omluvně usmál. „Promiň. Budu rád, když mi pomůžeš.“
Essius vstal. „Fajn, tak já půjdu. Ještě dnes to vysvětlím Lissariovi. Myslím, že nebude dělat potíže, a že mě na pár dnů uvolní. Uvidíme se ráno.“
„Vyprovodím tě,“ řekl Arrakiel.
Essius na něj udělal divný obličej. „Ehm, to... nebude třeba. Ještě jsem slíbil tvé sestře, že se u ní... stavím. Nějak ji zlobí sochařský stojan. Nejspíš to bude potřebuje jenom namazat.“ Výmluvě se poplácal po kapsách. „Mám s sebou šroubovák a vazelínu.“
Arri se falešně usmál a zamnul si rukama. „Á, tak to se rád půjdu podívat! A až to opravíš, uděláme si krásné odpoledne ve třech. Copak budeme dělat? Dívat se na videx? Ládovat se hruštičkami v saddgovém medu? Hrát stolní feretu?“
Essius chňapl po prázdných složkách. „Vážně jsi blb!“
***
Essius se potichu kradl arci-quinnovským sídlem směrem ke křídlu, kde měla pokoje Owiana. Pro jistotu vytáhl z kapsy šroubovák a krabičku s vazelínou, aby měl co odpovědět, kdyby se někdo zajímal, co tam vlastně chce. Staré arci-quinnovské sídlo se od arci-nubielského paláce v Abderanské vrchovině v mnohém lišilo. Bylo zařízeno mnohem střídměji. Tam, kde měla Moreta nejvzácnější obsidián, stačil tady obyčejný perlově šedý mramor. Místo těžkých hedvábných závěsů jen lehoučké průsvitné záclony. Rámy obrazů nebyly ze zlata zdobené rubíny, ale jen z pěkného voskem napuštěného dřeva. I vůně tu byly jiné. U Morety byl vzduch nasycen těžkou vůní lilií, tady to vonělo voskem a citronem.
A vůbec tu není to mrtvolné ticho jako u Morety, kde se každý bojí jen pípnout, aby na sebe neupoutal pozornost. Celý dům bzučí. Chodbami se nesou útržky hádek i smíchu. Je slyšet řinčení hrnců z kuchyně.
Arci-quinnovští raisi, které Essius míjel, na něj hleděli různě. Někteří se bez rozpaků škaredili, jiní ho zdravili se směsicí zvědavosti a pobavení. V jejich tvářích se dalo snadno číst, protože byli nalíčení jen velmi lehce. Moreta by to určitě nazvala ledabylým, ale Essiovi se to líbilo. Bylo patrné, že své černo stříbrné ornamenty nosí s radostí, ale nijak zvlášť to nepřehánějí. Ještě projít dvě chodby a zdolat jedno schodiště a nejhorší bude mít za sebou.
„Hej, ty, kam se hrneš?“
Essius se pomalu otočil. Stál tam raisi, podle uniformy přímo kapitán stráže, a příšerně se mračil. Jeho tvář byla výjimkou ze zdejšího pravidla, nalíčená tak silně, že připomínala kompaktní masku.
„To mluvíš se mnou?“ zeptal se Essius tónem, který si pracně natrénoval při jednání s nadutými správci strýcova panství.
„A s kým jiným?“ houknul ten raisi. Essius si v tu chvíli vzpomněl, že se jmenuje Nerteg. „Chci vědět, co tu, sakra, ještě děláš, když tvoje jednání s Arrakielem už skončilo.“ Raisi si založil paže na prsou a zíral tak arogantně, že by mu za to měli platit a nejspíš to i dělali, protože o Arci-Quinnech kolují i šílenější zvěsti.
Essius si pomyslel, že si to nebude brát osobně. Kapitán ochranky jen dělá svou práci. Natáhl ruce a strčil Nertegovi pod nos šroubovák a vazelínu. „Jdu za Owianou. Požádala mě, abych se jí podíval na pokažený stojan.“
Nertegovy rty se znechuceně zkřivily. „Pro tebe je to SLEČNA Owiana. A nechápu, proč volá právě tebe, když na to má desítky jiných...“
Essius pokrčil rameny. „To vážně nevím. Asi proto, že jsem nejlepší. Ale můžeš jít se mnou a zeptat se jí na to. SLEČNA Owiana ti určitě ráda odpoví.“
Nerteg se zlověstně usmál. „Taky že to udělám. Ono je lepší nenechávat vetřelce bez dozoru. Mohlo by se nám něco ztratit.“
Essius zaťal zuby, aby něco neřekl a znovu vykročil. Slyšel, jak ho raisi následuje pár kroků za ním, jako kdyby ho eskortoval k výslechu. Před vstupem do Owianina apartmá ho obratně předběhl a zaklepal na dveře. Byl to jen mžik, než se rozletěly. Owiana vypadala ještě krásnější než kdy jindy. Měla na sobě tenké kamaše a lehkou pod prsy staženou tuniku s výstřihem, na který by měla mít průkaz. Její štíhlý krk obepínal zlatý obojek, ze kterého na tenkých řetízcích visely modré, rudé a čiré krásně vybroušené kameny, z nich některé končily až ve sladké úžlabině mezi ňadry. Její rozzářená tvář se při pohledu na Nertega zatvrdila. „Co tu děláš, Nertegu?“
„Eskortuje mě,“ ozval se zpoza Nertegových zad jízlivým tónem Essius. „Abych vám neukradl stříbro, lady.“
„Essie!“ zatrylkovala Owiana, „to je skvělé, že jsi konečně tu!“ Pak na Nertega shlídla tak povýšeně, že by ji i Moreta pochválila: „Díky, můžeš jít.“
Jakmile se naštvaný Nerteg odporoučel, vtáhla Owi Essia dovnitř. Hned za dveřmi mu sebrala šroubovák i vazelínu a skočila mu kolem krku. „Gratuluju k povýšení, miláčku!“
Essius ji s těžkým povzdechem od sebe jemně odsunul. „Díky, lady Owiano,“ řekl prkenně, „ale myslím, že není oč stát.“ Znovu si vzal ze stolku, kam ty věci předtím podložila, šroubovák a krabičku s vazelínou a pohodil hlavou směrem k salonu. „Ukážeš mi ten pokažený stojan?“
Nakrčila obočí a vedla ho směrem k ateliéru. „Hm, co se děje? Lissarius už zlobí? Já to říkala, že se ten had nezmění.“
„Ale ne,“ odsekl, zatímco ji následoval. „Vlastně se ke mně chová moc hezky. Pořád mi to připadá jako sen. Každý den se děsím, co se stane, až se vzbudím.“
V ateliréru to vonělo pryskyřicí a lepidlem a barvami. Na širokém stole u stěny ležely krabice s materiálem, letovací souprava a vrtačka. V zasklených skříních na policích se vyjímaly už hotové plastiky, na stojanu u širokého okna stála ta rozdělaná. Owiana ale Essia nenechala tam jít. Vzala ho za ruku a táhla k pohovce před krbem. Posadila se a přiměla jej, aby se k ní přidal. Aniž by ho pustila, řekla: „Tak mi pověz, proč se tak tváříš?“
„Já… se nijak netvářím,“ odpověděl.
Překryla jeho ruku druhou dlaní. „Kecy.“ Pak se k němu přitiskla a přitáhla si jeho ruku ke své tváři. Když ani tehdy nereagoval, podrážděně si odfrkla a svižně na něj skočila. Koleny tiskla jeho boky, ňadry se mu otírala o hrudník. Její všetečné prsty se zabořily do jeho vlasů. „Když nechceš mluvit, musím tě přinutit…“ A pak zaútočila na jeho ústa. Dřív, než by ho dokonale zbavila odporu, ji od sebe odstrčil.
„Ty už mě nechceš?“ vyjekla. Byla zrůžovělá a zadýchaná a začínala být naštvaná.
„Samozřejmě, že ano,“ odpověděl skřípavě. „Ale… situace se změnila. Už bychom to neměli dělat. Společensky ti nesahám ani po kotníky. Tvůj bratr mi dal jasně najevo, že mě v tvé blízkosti nechce vidět. Když budeme pokračovat, dřív nebo později se to provalí. A vaše rodina už žádný další skandál nepotřebuje.“
Rozdurděně nadskočila: „Co potřebuje nebo nepotřebuje moje rodina, po tom je ti houby!“
Smutně přikývnul. „Právě dokazuješ, že mám pravdu.“ Zaťal ruce v pěst. Věděl, že to bude bolet, ale netušil, jak moc.
„Tak proč jsi za mnou přišel?“ Její oči metaly blesky.
„Protože jsi mě pozvala,“ vydechl a jeho srdce se sevřelo. „Protože to byla dobrá záminka, jak se s tebou rozloučit. Protože jsem chtěl… naposledy tě aspoň vidět.“
„Takže ty se se mnou rozcházíš, jo? Protože je mezi námi společenská propast? No, to je gól! Jeden by čekal, že když se staneš náměstkem na ministerstvu, budeš uvažovat úplně opačně. Jestli to není tím, že už se ti teď, když jsi tím úctyhodným náměstkem, praštěná Arci-Quinnová nehodí do krámu! Jestli ty se nebojíš, že tě Arci-Quinnová společensky znemožní! Jo, tak to nejspíš bude!“
Zmateně naklonil hlavu na stranu. „Co? To je nesmysl! Miluju tě! Ty jsi to jediné, nač myslím. Ve dne i v noci. Cokoliv dělám, cokoliv řeším, nic nedělám bez toho, abych přitom nemyslel na tebe. Obdivuju tě. Zbožňuju tě. Nikdy o tobě nepřestanu… snít. O tom, jak jsi nádherná. Statečná. Umíněná. Ohromující. Jiskřivá. Jak čerstvě rozvinutá pampeliška… A přece, ty i já víme, že si tě nezasloužím.“
„Ha! A když jsi mě stáhnul na žíněnku v Moretině posilovně, to sis mě zasloužil?“
Essius spolkl námitku, že on ji na žíněnku nestáhnul, že to bylo naopak, a že i když udělal chybu, nelituje jí a nikdy na tu sladkou chybu nepřestane vzpomínat. „Ne,“ odpověděl. „Ani tehdy jsem si tě nezasloužil. Omlouvám se.“
Její krásné rty se stáhly do tenké linky. „Dobře,“ odsekla a její hlas vibroval zlostí. „Děkuju, že sis udělal čas a vysvětlil mi to. No co? Život jde dál.“ Vstala a povzbudivě se usmála. „Vyprovodím tě, ale ještě by ses měl podívat na ten stojan.“
Mlčky přikývnul. Byl na ni pyšný, jak statečně to nese. Kdyby ji nemiloval už předtím, propadl by jí teď. Stojan byl sestaven z otočného disku na nožce ukotvené v těžkém mramorovém kvádru. Essius se sklonil, aby se podíval na otočný mechanismus. Právě, když zjistil, že diskem se dá bez jakýchkoliv problémů otáčet, její hebké paže ho zezadu objaly kolem boků. „Co to děláš?“ hekl. „Právě jsme se rozešli…“
Přiměla ho se otočit čelem k ní. Vážně přikývla. „Já vím. Ovšem, někde jsem slyšela, že porozchodový sex je nejlepší. Chci si ověřit, jestli je to pravda…“
„Owiano,“ vydechl, „to vůbec není legrační.“ Musí odejít. Hned teď. Snažil se od ní odtrhnout, ale ona se ho držela jako klíště.
Její tvář se naštvaně zkroutila. „Jenom pokračuju, kde jsi ty začal. S tím rozchodem jsi přece taky žertoval! Protože my se nerozcházíme! Nedovolím ti to! Miluješ mě a já miluju tebe! Nechci nikoho jiného! Ty jsi dost dobrý pro mě a já jsem dost dobrá pro tebe! A z mého bratra si nic nedělej. Sibi pouští hrůzu jak horská xira, ale když přijde na mě a sestry, pokaždé změkne. Promluvím s ním. Řeknu mu, že chci buď tebe, nebo nic. Že pokud ti mě nedá, odstěhuju se k pratetince Issee na Riiberion a složím řeholní sliby kněžek vášně. To bude teprve skandál!“
„Pokud mi tě nedá?“ nechápavě zatřásl hlavou. „Jak to myslíš?“
Nasupeně zafuněla. „Jak asi? Samozřejmě se vezmeme. Nebo ty si mě snad vzít nechceš?“
Roztržitě se rozesmál jejímu výhrůžnému tónu. „Chci,“ vydechl. Popravdě nikdy ho nenapadlo, že by ona byla ochotná to zahnat až tak daleko. Je sestra arciknížete. Může si dovolit mít milence dokonce i předtím, než se provdá… Ve společnosti se běžně děje, že šlechtičny před svatbou spí s raisi. Nikdo to nepokládá za podstatné. Právě proto se s Owianou chtěl rozejít, protože věděl, že úděl milence by mu nikdy nestačil. A už vůbec by nesnesl se dívat, jak se o ni uchází nějaký vysoce postavený a schválený pitomec…
Z výrazu jeho tváře zjevně pochopila, nač myslí, protože řekla: „Ty sis myslel, že tě chci jenom do postele? To jako vážně?“
Trpce se usmál. Pomyslel si na všechny ústrky a posměšky, kterými ho po staletí kvůli jeho smíšené krvi oblažovali. „A co jiného jsem si měl myslet?“
Odhodlaně našpulila ústa. „Já chci, aby ses o mě ucházel. Naprosto veřejně. Chci, abys mého bratra požádal o svolení. Chci, aby ses oficiálně představil mé matce… U Izzel to máš dobré, protože jsi pomohl Arrimu. Ostatně, Arri mi může pomoct se Sibielem. S ním to bude sice dřina, ale společnými silami ho zvládneme. A na nikom dalším už nezáleží.“ Oběma rukama uchopila jeho zadek a přitáhla si ho do klína. Jakmile se o něj otřela, rozverně se uchichtla. „A teď, můj drahý, tě opravdu chci dostat do postele…“
Absolutně zbavený odporu se podvolil.
