Lissarius - 7. kapitola (II. kniha série Návrat na Mizeon)
(Pozemky Arci-Quinnů v jižní Berízii)
Bylo časně zrána. Slunce se ještě nevyhouplo nad obzor. Nad plantáží se válely chuchvalce mlhy. Arri nechal vznášedlo dosednout na plochu vedle hangáru na zemědělské stroje, ale zůstal v kokpitu. Sibiel místo vybral dobře. Už shůry bylo patrné, že zde, v odlehlém cípu statku nebude v tuto roční dobu ani noha.
Tiché vrnění naznačilo, že protistrana se blíží. Z mlhy se vynořilo malé temně modré vznášedlo. Arrakiel se ostražitě napjal, když na břichu plavidla rozeznal elipsu opatřenou ostrými zuby, emblém Chřtánu. Uklidnila ho jen skutečnost, že stroj je malý, maximálně čtyřmístný. Bratr tvrdil, že ani on ani Essius nedopustí, aby Lissarius provedl nějakou ničemnost. Bylo to vlastně komické. Essius tu měl být jako sekretářův náměstek a Sibiel jako jeho zvláštní agent, ale ve skutečnosti oba hlídali, aby sekretář neudělal nějakou levárnu. Ještě šílenější bylo, že to Lissarius zjevně věděl. Arrakiel v tom měl pořádný zmatek. Vypadalo to, že se Lissarius pokouší deklarovat, jak moc mu záleží na tom, aby se Arrakiel cítil v bezpečí. Lissarivo jednání bylo záhadou.
Plavidlo měkce sklouzlo k zemi. Kryt se odsunul. Pilot sundal přilbu. Arri si oddechl, když poznal bratra. Sibi se vyškrábal ven, za ním se vynořili Essius s Lissariem. Lissarius na Arriho kývnul a ukázal na hangár. Arrakiel přikývnul. Opustil vznášedlo a následoval je.
Sibiel sadou magických formulí otevíral zámky na vratech, ostatní čekali.
„Jeden by netušil, jak je taková konspirace vysilující,“ prohodil konverzačním tónem Lissarius. Essius po něm střelil zkoumavým pohledem. Všichni působili klidně, ale uvnitř byli napružení a připravení bojovat. Arrakiela znervózňovalo, jak se Lissarius snaží být milý. Raw si kdysi posteskl, že pokaždé, když se jeho bratr usmívá, je na obzoru průser.
Uvnitř stály v řadách kombajny a obrovské cívky s hadicemi pro zavlažování polí. Sibi je vedl uličkou k plechovým dveřím. Ukázalo se, že vedou do šatny. Kolem zdí se táhly skříňky s pracovními oděvy, uprostřed byl stůl, po stranách dlouhé lavice. „Vyhovuje to?“ otázal se ponuře Sibiel.
„Naprosto,“ odpověděl spokojeně Lissarius a jako první se posadil. Arrakiel se uvelebil naproti, Essius se Sibielem zůstali u dveří. Sekretář se na ně zamračil. „Pojďte se usadit ke mně, bratránci. Jinak začnu mít pocit, že se mi chystáte skočit za krk a začnu z toho kašlat.“
Arrakiel si nemohl pomoct a musel se zasmát. Ten prevít teda má koule. Oba Lissariovi podřízení se k šéfovi s kyselými výrazy připojili – Essius zprava, Sibiel zleva. Kdyby došlo na rvačku, byl by to Lissarius, kdo by byl nejvíce v úzkých, bez ohledu na jeho magické schopnosti.
„Jak souvisí Rawantovo zmizení s císařem?“ začal bez obalu Arrakiel. „Jaké vazby má císařova nemoc na poměry v podzemí? Může mi trvat desetiletí, než Rawa najdu. Tvůj bratr je pryč přes dva roky a relikviáře se už otřásají. Pokud Mizeonu hrozí apokalypsa, proč s tím už někdo něco nedělá?“
Lissariova blazeovaná maska spadla. „Relikviáře!“ prsknul. „Jak to víš?“
Arrakiel prudce potřásl hlavou. „Ve skutečnosti jsou to jen dohady z toho, co jsem vypozoroval a vyslechl. Takže to vysvětli.“
Lissarius si vjel prsty do vlasů svázaných v týle do ohonu a vypustil skrze zuby vzduch. „Dobře. Začnu tím, co všichni známe. Císař pochází z rodu sedmi mizeonských bohů, debhátarů. Vládli společně starému Mizeonu, který byl zabydlen smrtelníky. Mizeonští bohové bojovali se sousedy – bohy z Robustuy. Po dlouhých bojích Mizeonci zvítězili. Robustuané, aby nepřišli o všechno, se museli vzdát svého největšího pokladu. Postoupili mizeonským Ryanu – Dárkyni života. Nevěstu, se kterou by doposud neplodní bohové dokázali zplodit potomky. Mizeonští se o Ryanu porvali. Povrch světa zkrápěly potoky boží krve a smrtelníci na Mizeonu zmutovali v současnou rasu – nižších nesmrtelných démonů. Jeden bůh vysával energii druhému, až zůstal jediný vítěz. Rafedaxarr – pozdější císař a náš pradědeček. Své poražené sourozence uzamkl do relikviářů a uvěznil je v podzemí. Rafedaxarr přetékal mocí, kterou sebral sourozencům a s Ryanou zplodil čtrnáct princů a princezen, kteří založili devět rodinných linií...“
Arrakiel obrátil oči v sloup. „Hodláš nás unudit k smrti? To všechno nás učili ve škole. Jakou to má souvislost s našimi problémy?“
„V knihách se nepíše,“ pokračoval úporně Lissarius, „že Ryana nebyla právě nadšenou nevěstou.“
„Jistě,“ přerušil ho Arri, „a že se vdávala v rudých šatech, aby demonstrovala všechnu tu krev, kterou Rafedaxarr prolil. Proto se rudá barva stala smuteční barvou mizeonských šlechtičen.“
„Ryana pak s pradědečkem žila dalších tisíc let. Nebylo to zrovna harmonické manželství. Ti dva prý na sebe štěkali jako dvě hárající feny. Ryana zemřela na nákazu skollí chřipky, kterou tehdy ještě nikdo nedokázal vyléčit,“ pokračoval sekretář. „Traduje se, že až těsně před Ryainou smrtí se ti dva do sebe skutečně zamilovali. Jako kdyby si vyjasnili cosi základního, co mezi nimi stálo celé ty roky. Ryana pradědečkovi slíbila, že se k němu vrátí. Truchlil celé věky a o rozum nepřišel jen proto, že spoléhal na její slib.“
„Pořád nevidím souvislost,“ zavrčel Arrakiel.
„Ani já,“ přidal se Essius.
Sibiel se zatvářil, jako kdyby potřeboval poškrábat na místě, kam si nedosáhne. Arrakiela napadlo, že o tom musel celá léta něco vědět, ale nesměl o tom nic říct ani svým nejbližším.
„Jen trpělivost,“ ušklíbl se Lissarius. „Před necelými třemi stovkami let se Ryana vrátila.“
„Jak?“ vyštěkl Arri.
„Reinkarnací. Prostě se narodila do jedné z našich rodinných linií. Pradědeček její přítomnost okamžitě vycítil, ale byl v šoku, když zjistil, že se narodila do chlapeckého těla. Ne, že by s tím právě on měl problém. Byl z toho nadšený. Ale měl strach, jak se k tomu bude stavět ten chlapec.“ Lissarius se významně odmlčel, zatímco Essius s Arrakielem šokovaně vytřeštili oči. „Rafedaxarr nikomu nic neřekl,“ pokračoval Lissarius, „Nechal vše plynout přirozenou cestou a čekal, než dítě vyspěje do takové fáze, aby s ním mohl komunikovat. Jakmile se hoch dostal do puberty a začal se rozpomínat, sám Rafedaxarra vyhledal.“
Arrakiel překvapeně zamrkal, když mu to konečně začalo dávat smysl. Vybavil si, jak se Moreta marně snažila vnucovat Rawantovi děvčata. Kolikrát se Rawantes omluvil, že někam nepřišel, protože musí navštívit bratra v úřadě. Houby. Byl u Rafedaxarra. „Rawantes,“ zamumlal. Ani si neuvědomil, že to řekl nahlas.
„U xiřích jater,“ vybafnul Essius. „Takže proto jezdíval za bratrem do kanceláře. Říkal, že pomáhá s bezpečnostním systémem.“
Lissarius přikývnul. „Nelhal. Císař s Rawem totiž nedělali nic... pohoršujícího. Chodili do dílen, hrabali se v přístrojích, listovali v knihách. Mluvili, nebo se na sebe jen dívali.“
„To je pravda,“ řekl Sibiel. „Viděl jsem je. Vypadali, jako by byli jeden druhým oslnění. Ale cítili se spolu přirozeně. Věděli, že k sobě patří.“
„Tehdy bylo bratrovi necelých sedmnáct,“ pokračoval Lissarius, „Takže se to dělo asi před dvě stě padesáti lety, ale pamatuju si na to, jako kdyby to bylo dnes. Rafedaxarr měl energie, že ji mohl rozdávat. Přímo sršel. Vydal nové zákony, revidoval ty staré. Mohli spolu být, kdyby se do toho nevložila matka. Byla nepříčetná. Trvala na tom, že Rawanta z toho bludu, jak tomu říkala, vyléčí. Všemi možnými způsoby otravovala Rawantovu mysl. Použila ty nejšílenější prostředky, aby mu Daxe vyhnala z hlavy. Docela se jí to dařilo, protože Rawantes byl pořád hodně mladý. Vychovával jsem ho od malička, ale v patnácti odešel na lyceum a osamostatnil se. Byl jsem na něj pyšný, myslel jsem si, že je to v pořádku. Vůbec jsem tehdy netušil, co se v něm děje, že se právě rozpomíná, na své původní vtělení. Myslel jsem, že na výuku obrany proti matčině manipulaci bude dost času, ale přepočítal jsem se. Matka Rawanta sledovala jako ostříž. Po dvanácti letech jeho vztah s Daxem odhalila. A udělala mu ze života peklo. Já,“ Lissarius si povzdechl, „jsem ho před ní nedokázal ochránit.“
„Dax,“ Arrakiel se štípnul do kořenu nosu. „Tak tohle je DAX? Myslel jsem, že je to oblíbený autor technických skript. Občas si totiž pro sebe Rawantes broukal: Tohle kdybych mohl ukázat Daxovi...
„Je to zdrobnělina jména Rafedaxarr,“ brouknul mdle Sibiel.
„Jestli to trvalo tak dlouho, jak to, že si toho nevšiml nikdo kromě Morety?“ podivil se Esius.
„Moreta je prostě nadaná,“ řekl Lissarius. „Vyhlásila císaři soukromou válku. Vydírala ho, že vyvolá skandál. Vnutila mu představu, jak je ten vztah úchylný a společensky nepřípustný. Rafedaxarr byl v defenzívě. Jednak nechtěl Rawanta ohrozit, jednak nechtěl ohrozit stabilitu říše. Dál se s Rawantem scházeli tajně. Když i na to Moreta přišla, práskla císaře Radě. Dlouho se na to připravovala, shromažďovala důkazy. Zaonačila to tak, aby Rafedaxarr vypadal jako zákeřný zvrhlík a Rawantes jako hloupoučké zneužité dítě. Výsledek znáte sami. Rafedaxarr si vzal nucenou „dovolenou“. Stáhl se z veřejného života, mocenské pravomoci přenesl na Radu. Tento stav trvá už sto let.“
„Jak je možné, že si dal císař takové jednání líbit?“ zajímal se Arrakiel. Byl všemocným bohem. Cokoliv chtěl, mohl mít. Tak kde se vzala taková slabost?
„To neměl dost síly, aby s nimi udělal krátký proces?“ podivil se Essius.
Lissarius pokrčil rameny. „Stal se zranitelným kvůli… citům. Od chvíle, kdy mu zakázali se s Rawem vídat, byl zoufalý. Nejsem si jistý, co mu Moreta navykládala o tom, jak se k tomu staví Rawantes. Myslím, že ho podvedla. Snažila se ho přesvědčit, že se od něj bratr odvrací. Později se jí moc hodilo, že se Rawantes skamarádil s Arrakielem.“ Pohodil hlavou k Arrimu. „Spoléhala, že ho zkazíš.“
„A co Ryana?“ prskl zmateně Essius. „Její osobnost musela být silná. To se v Rawantovi rozpustila? To Rawantes zapomněl, že je inkarnát?“
Lissarius protočil oči. „Ryana je Rawantes. Rawantes je Ryana. Jedna a tatáž entita. Pohlaví v tom... zřejmě... nehraje roli. „Císařův sekretář se rozpačitě ošil, zjevně nebyl zvyklý o takových záležitostech takto rozmlouvat.
„Tím jsi Essiovu otázku nezodpověděl,“ rýpnul Sibiel.
„No,“ zafuněl neochotně Lissarius, „musíte vzít v úvahu dvě věci: Situaci, v jaké situaci se Rawantes nacházel a také neutuchající tlak ze strany naší matky. Ani já sám proti ní nejsem imunní. Osobně jsem přesvědčen, že se to vyhrotilo týden před tím, než Rawantes zmizel. Tehdy ho matka donutila podepsat tu předsvatební smlouvu.“
„Cože?“ vybafnul Arraikel.
„Měl se oženit s riiberionskou princeznou Floxou. K dohodě došlo dva týdny před tím, než Rawantes skončil v subprostorální kapse. Jednání bylo tajné. Já sám jsem se to dozvěděl teprve před půl rokem od bohyně Exis a ještě nedopatřením. Ta věc se svatbou musela Rawanta strašně štvát. Tak moc, že by nebylo divu, kdyby se rozhodl udělat něco šíleného. Ale věděla o tom jen matka a možná někteří radní. V době procesu, ani později, když jsi byl exkomunikovaný, Arrakiele, jsem to ještě netušil. Rada tě oficiálně odsoudila za to, že jsi nedbalostí způsobil Rawantovu smrt. Ve skutečnosti to bylo jinak. Tři radní razili názor, že jsi mu pomohl k sebevraždě a dva tvrdili, že jsi ho do té průrvy strčil.“
Arrakielovi se udělalo fyzicky zle. Taková šílenost! Vždyť o Rawantově soužení neměl ani potuchy. Zhrozil se, že o svém nejlepším příteli věděl tak málo. To byl tak moc zahleděný do sebe? Uplynuly jen dva roky. A přece se mu zdálo, že zestárnul o dvě stě let. „Sebevražda!“ ušklíbnul se. „S tím bych mu nikdy nepomáhal. Spíš bych mu poradil, aby s Daxem upláchli. A vražda? Kde je motivace? Proč bych to tam měl asi strkat? Byl to můj přítel!“
„Politika,“ ozval se hořce Sibiel.
„Přesně,“ kývnul Lissarius. „Rada má pět členů. Zasedají v ní Nubielové, Kesallové, Leredové, Jeenové a Klirenové. Hierarchie pro křesla v Radě byla až donedávna jasně daná. Automaticky Radu okupuje prvních pět krevních linií kromě těch, které jsou z nějakého logického důvodu vyloučeny. Je pochopitelné, že tam nejsou čtvrtí v pořadí Tassiové, protože princ Tassius smísil svou linii s draky. Logicky tam chybí Fezzielové, protože princezny Turiana a Rajana spáchaly mesalianci se smrtelníkem. Ale je naprosto skandální, proč nejsou v Radě zastoupeni Quinnové, když jsou třetí linií v pořadí. Proč jsou obejití? Proč tam místo nich sedí Arci-Jeenové a proč je přeskočili Arci-Klirenové? Vždyť Arci-Jeenové jsou v hierarchii až na šestém místě a Arci-Klirenové dokonce na devátém!“
„Určitě nám to vysvětlíš,“ řekl ironicky Arrakiel.
Lissarius pohodil hlavou k Sibielovi. „Tvůj bratr to může udělat také. Dokonce lépe.“
Sibiel přimhouřil oči. „Ne. Mě zajímá, jak to vyložíš ty.“
Císařův sekretář se protáhnul. „Hm, dobrá. Ještě před tři sta lety Arci-Quinnové v Radě místo měli. Zasedal v ní Razziel, tehdejší Arcikníže, Destruktielův starší bratr a jeho dvojče. Pak za podivných okolností zmizel. Automaticky měl jeho post převzít Destruktiel. Jenže... někdo se postaral, aby se to nestalo. Někdo něco nepěkného zmínil o Lady Izzel. Tuším, že zpochybnil Destruktielovo otcovství s odkazem na Fialkovu alergii. Destruktiel posměváčka zle zmrzačil. Byl z toho skandál a Rada se usnesla, že jeho místo bude přepuštěno Arci- Klirenům.“
„Tím provokatérem byl Rehen Arci-Kliren,“ dodal mdle Sibiel.
Arrakiel si vybavil děkana Rehena z vojenského ústavu lycea. Nestihl postoupit do ročníku, který Rehen vyučoval, proto s ním nikdy nemluvil, ale od vidění ho znal. Rehen byl mrzák, což se u arcidémona vidí jen zřídka. Obtížně se pohyboval a koktal. Říkalo se, že nedokáže udržet stabilní skelet, protože v boji s nepřítelem přišel o interní magii. Houby nepřítel. Arri se spokojeně ušklíbl.
„Takže Rada fungovala celých tři sta let bez Arci-Quinnů,“ pokračoval Lissarius. „Vypadalo to, že se s tím Destruktiel smířil. Všichni vypadali spokojení. Potom se ale objevila šance, že bude Sibiel povýšený na kapitána císařovy gardy.“
„To bylo těsně před tím, že Rawantes zmizel,“ poznamenal Arri. A kvůli tomu průšvihu a soudu pak Sibiel to místo nedostal. Jak jinak.
„Nijak jsem se na to netřepal,“ brouknul nevlídně Sibiel.
„Jenže Arci-Jeenové a Arci-Klirenové v tobě viděli ohrožení,“ ušklíbnul se Lissarius. „Uvažovali tak, že když se staneš kapitánem gardy, bude pro tebe snazší se postarat, aby se dalším radním stal někdo od vás.“
Essius udělal nechápavý obličej. „A ono se nějaké střídání chystá?“
„Samozřejmě,“ zavrčel otráveně Lissarius. „Až se stanu císařem, můj otec se z Rady musí stáhnout. To je zákon.“
Chvíli bylo ticho, jak Lissariův výrok Až se stanu císařem, každý po svém zpracovával.
„Jsem tu jediný, kdo nedokončil univerzitu,“ ozval se Arrakiel. „Možná se pletu. Ale mám dojem, že to, co tu právě probíráme, se podezřele podobá velezradě.“
Sibiel Arriho lehce poplácal po rameni. „Jen klid, xiřátko,“ zavrněl. „Dokud mluví jen takto, je to pořád průchodné.“ Arri ani nezaznamenal, kdy bratr vstal a kdy se mu postavil za záda. Sekl očima po Essiovi. Technik se tvářil naštvaně. Asi ho mrzelo, že byť jen nakrátko uvěřil, že by Lissarius mohl přece jen za něco stát.
Lissarius ale vypadal, že se ho jejich nevraživá reakce netkla. Položil ruce s dlouhými štíhlými prsty na stolní desku a řekl: „Je důležité, abyste poslouchali, co vám říkám, protože to spolu souvisí. Pořád ještě nevíte to nejhorší. Tak prosím přestaňte plácat o velezradě a soustřeďte se. Prosím.“
Sibiel se znovu posadil. „Tsss. Arci-Nubiel a prosí. Tak to si ho vyslechnu.“
Lissarius se jedovatě usmál. „Díky, Fialko. Takže zpět k tématu: Sibiel měl těsně před povýšením, a ještě tu byla možnost, že potenciální místo v Radě připadne jeho otci. Klirenové a Jeenové se chystali tomu zabránit. Ve chvíli, když se Arrakiel zapletl do Rawantovy záležitosti, získali perfektní záminku, jak Arci-Quinny zlikvidovat. Destruktiel byl jako potenciální radní odepsaný a kapitánem gardy se místo Sibiela stal Ditrux Arci-Jeen. A teď to nejdůležitější: Musím vám říct, co se dělo poté, co Rawantes zmizel. Nejspíš v té samé chvíli, kdy se to stalo, se Rafedaxarr zhroutil. Jeho interní magie implodovala. Není zřejmé, kam se poděla. Jestli ji ještě má, a my ji jen nedokážeme detekovat, nebo zda je úplně... prázdný. Energeticky ho dotuju. Každý týden. Aby... nevyvanul.“
V šatně se rozhostilo napjaté ticho, jak každý vyhodnocoval, co vlastně takové rozplynutí znamená. Vyvanutí? Bájná smrt boha, který ztratil všechnu interní magii.
„Už se to stalo,“ řekl stísněným tónem Sibiel. „Před dvěma milénii. Na Robustue.“
Ostatní dali gesty a funěním najevo, že si tuto část školního vzdělání vybavují. Bohové Robustuy vyvanuli. Jejich kreativní potenciál se vsáknul do hmotné podstaty matečného světa, aby se opět manifestoval při prudké evoluci několika stávajících robustuanů. Magie se vlila jen do několika vybraných jedinců, kteří ji předávali a dosud předávají potomkům. Vlivem onoho vyvanutí tak na Robustue povstali lichové, kteří jsou, co se schopností a nároků týká, až nemístně podobní mizeonským arcidémonům.
„Kdyby Rafedaxarr vyvanul,“ narušil ticho Lissarius, „byl by z toho průšvih. Tady nemáme žádné stávající smrtelníky jako na Robustue. Už teď na Mizeonu žijí nesmrtelní geneticky pozměnění démoni. Co by se z nich stalo, kdyby je vlivem Daxova úmrtí zalila vlna božské kreativity? I ti nejnižší démoni, nevolníci, kteří o magii a kreativitě nic neví, by zmutovali do nových možná vysoce rizikových kvalit. Na něco takového není Mizeon připravený.“
Esiius se rozchechtal. „Takový binec! Hlavně aristokracie není připravena.“
„To není k smíchu, Essie,“ usadil ho ponuře Sibiel. „Populace obecného stavu čítá cirka milion kusů. Populace středního stavu včetně raisi přibližně tři sta tisíc. Představ si, že by všichni tito démoni najednou dostali impulz tvůrčí potence. Všichni by najednou ucítili naléhavou potřebu ji realizovat. Střední stav má mezi sebou pěkně početnou skupinu jedinců, kteří disponují interní magií. Dokážeš si představit, co by se z toho vyvinulo?“
„Totální rozvrat?“ broukl znechuceně Essius.
„Proto se nobilita snaží udržet Rafedaxarra při životě,“ dovtípil se Arrakiel.
„Nejhorší ovšem je, že jeho stav neunikl jeho sourozencům,“ pokračoval ve výkladu Lissarius. „Už je neomezuje přetlak Rafedaxarrovy síly. Relikviáře pozbývají pevnosti. Šlupka je musí neustále opravovat.“
Arrakiel hladce vyklouznul z lavice a začal přecházet po šatně. Závratnost toho, co se vlastně před lety stalo, ho dusila. Cítil na sobě Essiovy a bratrovy soucitné pohledy. Celé tělo ho brnělo jako před rvačkou, ale k žádné se nechystal...
Takže před dvěma roky se Rawantes v zoufalství rozhodl dobrovolně to ukončit, aby se vyhnul vynucené svatbě. Tím ovšem vyvolal císařův kolaps, což zase nabudilo k revoltě Padlé bohy. No paráda. Jen tak dál, Arrakiele. „Pořád mi nesedí,“ zaskřehotal na Lissaria, „jak tvá matka dokázala Rawanta oblbnout. A už vůbec mi nesedí, jak mohla zmanipulovat celou Radu a držet u huby samotného císaře. Buď lžeš, nebo jsi něco zásadního vynechal.“
Lissarius mlčel. Šedé stříbřité oči, tak podobné těm Arrakielovým, měl stažené to tenkých škvír, ústa zarytě sevřená. Malá místnost se dál plnila napětím.
„Jestli chceš být císařem, měl bys nám to objasnit, Sari,“ rýpnul Sibiel.
„A chceš?“ dodal suše Essius.
Lissarius se hořce usmál. „Nikdo z těch, kteří se o to derou, nemá na to, aby naštvanou šestku zvládl.“
„Pokud by se dostali na svobodu,“ řekl Arrakiel.
Lissarius se zašklebil. „Ono to vážně hrozí, protože je Rafedaxarr vyřazený. A vzpamatovat by ho mohl jedině Rawantes. Proto chci, abys ho hledal, Arrakiele.“
„Ale to může trvat staletí. Tolik času nám Padlí nedají,“ zapředl tiše Sibiel. „Je třeba je znovu uspat.
„Flebussion, Rigidus Arci-Lered, ten blb Drewenix, někdo od Arci-Fezzielů... Určitě na tom pracují. Nebo snad ne?“ ozval se Arrakiel.
Lissarius přikývnul. „Ale jistě. Šlupka se s tím pere stále. Ale Padlí stále posilují. Pokud to tak půjde dál, jednou obranu prolomí.“
Essius se podrážděně ošil. „Co pak. Apokalypsa?“
Lissarius zavrtěl hlavou. „Zbraně existují.“
„Co je to?“ vybafli Arrakiel, Essius a Sibiel současně.
„Spíš kdo. Je to moje matka,“ přiznal Lissarius. Tvářil se téměř soucitně, když viděl jejich konsternované výrazy. „Vím, jak divně to vypadá. Ale přesně tak to je. Proto dokázala bojovat s císařem, a proto drží Radu u huby.“ Lissarius se na ostatní podíval. Prohlíželi si ho, jako kdyby utrpěl závažný úraz s trvalými následky. „Měl bych to asi více... objasnit,“ zamumlal. „Moreta je licha. Pochází z Robustuy. Z knížecí linie Tr-ebeniů. To je známý fakt. Jen hrstka zasvěcených ale ví, že její matka byla čistokrevná jachadei.“
„Učili jsme se, že všichni čistokrevní jachadei vymřeli při genocidě na Bredeonu před dvěma tisíci lety,“ namítnul Essius.
„To vás učili špatně,“ řekl se štipkou samolibosti Lissarius. „Moretina babička Loriana nebyla jen tak nějaká jachadei, ale poslední čistokrevná princezna, která přežila genocidu z Rean-Kwanteru. Čarodějka, jaké nebylo rovno... Moje matka zdědila schopnosti jachadei a schopnosti lichů. Dalece převyšuje limity obou ras. Dokáže manipulovat s náladami osob i celých skupin. Nejméně odolní vůči ní jsou extroverti a spontánně kreativní osoby. Jako třeba vaše nejmladší sestřička. Od takových osob si bere energii obdobně, jako to démoni dělají od smrtelníků.“
„Owiana?“ vydechl Essius a jeho tvář se zkroutila vztekem.
„Owiana je ale, kupodivu, vůči jejímu vlivu odolnější, než by dalo předpokládat,“ pokračoval zarytě Lissarius.
„Ty hajzle, tys to věděl, a...“
Ještě dřív, než stačil Essius na Lissaria skočit, ho Sibiel zadržel. „Klid,“ zavrčel, hlas se mu třásl potlačovaným vztekem. „Myslím, že Lissarius se jen neumí diplomaticky vyjadřovat. Nechápu, jak může dělat práci, kterou dělá. Určitě to chce vysvětlit podrobněji.“
Lissarius se narovnal a přikývnul. „Matka si ráda hraje. Má ráda pocit, že by mohla, kdyby chtěla. Chápete, jak to myslím. Na to, aby se živila, má raisi. Promiň Essie, včetně tvé matky. Ty sám jsi vůči ní odolný. Jednak jsi introvert a technokrat a suchar, a jednak tě chrání silná krev, kterou jsi zdědil po otci.“
„Jsem imunní podobně jako ty, tvůj otec nebo Rawantes?“ vypravil ze sebe skřípavě Essius.
„Ano,“ přisvědčil Lissarius. „A Moreta tě nesnáší proto, že se nám tolik podobáš.“ Bylo vidět, že mu to není příjemné. Záda držel tak rovně, jako kdyby spolkl pravítko.
„Takže tvrdíš, že matka bohy uspí? Radní to vědí?“ zajímal se Sibiel.
Lissarius s otráveným výrazem přikývnul. „Počítají s tím, protože to už jednou dokázala. V žádné učebnici se o tom nepíše. Došlo k tomu, než se provdala za mého otce. Před pěti sty lety Erektiadi na Mizeon zaútočili skrze červí díru. Pronikli do Chřtánu, vypustili bohy. Padlí byli slabí a rozespalí. Přesto během tří dnů stačili pozabíjet šest ze čtrnácti Rafedaxarrových potomků a čtyřiadvacet vnoučat. Byli by nás tehdy vyhladili, kdyby je Moreta nepomohla Rafedaxarrovi pochytat a znovu uvěznit.“
„Myslíš Dračí masakr?“ vydechl překvapeně Arrakiel.
„Ano,“ kývnul Lissarius. „Ztráty na životech byly přičteny na vrub Erektiadům. Ve škole vás učili, že naše příbuzné vyvraždili draci, ale draci jen propustili Padlé...“ Lissarius se hořce usmál. „Je zvláštní, že si žádný vykladač historie ani žádný student nevšiml, že při Dračím masakru byli systematicky vybíjeni jen arcidémoni. Dokonce ani pozorovatelé Aliance, kteří se na Mizeon tehdy vnutili, na nic podezřelého nepoukázali. Právě tehdy zemřel Rafedaxarrův prvorozený, můj a Essiův dědeček Nubiel, a taky druhorozený Kesall, i když v učebnicích stojí, že zemřeli v Sunisenské válce. Kdyby ten masakr opravdu způsobili draci, zabíjeli by každého bez výjimky. I pro draky by Nubiel s Kesallem byli těžko stravitelní. Ale vraťme se k mé matce. Za odměnu, že Rafedaxarrovi pomohla, si vyžádala nejbližšího Rafedaxarrova nástupce. Nubiel byl mrtvý, tudíž dostala mého otce.“ Lissarius se zapitvořil. „Nebyla to zrovna největší výhra. Každý z vás už o Trrisielovi alespoň slyšel. Ale Moreta ho chtěla, takže ho dostala. Protože se Trrisiel pro roli vládce opravdu nehodí, radní už Moretě přikývli, co se týká mého následnictví. Nejpozději do šesti měsíců chystají korunovaci nového císaře, a před ní, přirozeně, abdikaci stávajícího. Takže... pokud se nic nezmění, měl bych to být já.“
„To není tak hrozné,“ řekl jedovatě Essius. „Ty budeš císařem, matka bude cenit zuby na šestku, Arri může hledat Rawanta...“
„Je to příšerný,“ namítnul Arrakiel, „protože celý osud říše záleží jenom na vrtochu šílené ženské.“
„Přesně tak,“ kývnul Lissarius. „A nedovedete si představit, jak by vyváděla, kdybychom Rawa našli a on prohlásil, že se vrací k Daxovi, což nejspíš udělá. Proto se Moreta o našem úsilí nesmí dozvědět.“
„Vlastní matka ti snad hlavu neutrhne,“ poznamenal vražedným tónem Sibiel.
„Jsou i horší věci,“ zasyčel Lissarius.
„Například?“ chtěl vědět Arri.
„Že ze mě udělá stejnou figurku, jako z otce,“ zavrčel Lissarius.
