Lissarius - 13. kapitola (II. kniha série Návrat na Mizeon)
(Mizeon, sídlo Arci-Quinnů v Kernoku)
Nikdy tě neopustím, Izzy, šeptal, a jeho hlas, temný jako oko brány, ji rozechvíval způsobem tak sladkým, že se její ruka svírající karmínový kamínek, zaťala v pěst. Ze rtů jí unikl zoufalý vzdech. „Tys mi lhal,“ vzlykla. „Proč jsi umřel? Proč jsi mě jen nevzal sebou?“ Její milovaný. Její skála. Její divoch...
Lady Izzel vzhlédla od rozpracované mozaiky, když zaslechla ňafání a dusot. Vzápětí do pokoje pootevřenými dveřmi vběhlo chlupaté xiří mládě a za ním to dítě. Její vnuk. Blonďaté vlásky za ním vlály, jak utíkal a volal „Veri, veri!“ Mládě se před ním ukrylo do rohu pod skříň. Attesius se rozplácnul na břicho, natáhl se a snažil se ho chytit. Ale jeho tříleté paže byly příliš krátké. S urputným zavrčením se kluk pokusil zasunout pod skříň hlouběji.
Dřív, než by se tam zaklínil hlavou, Izzel vstala, popadla dítě za boky. Lehce ho vytáhla ven a přitáhla do náruče. Kluk nejdřív úlekem strnul, ale vzápětí se v Izzelině pažích začal vzpínat. Vřískal, jako kdyby ho na nože brali. Jakmile ji kousnul, Izzel, která už vychovala pět dětí, ho ještě pevněji sevřela, přehnula přes koleno a plácnula ho po zadku. „Já ti dám, škvrně, kousat babičku!“
„Tessi!“ Wrella s očima vytřeštěnýma vztekem a zaťatými pěstmi stála ve dveřích. „Co ho biješ?“ obořila se na matku.
Izzel dítě okamžitě pustila. Attesius, místo, aby se rozběhl k matce, se okamžitě přesunul zpět do rohu ke skříni. Spustil se na všechny čtyři, aby zkontroloval, jestli tam utečenec ještě je. Wrella zvedla obočí. Popošla ke skříni, bez ohledu na luxusní model, který měla na sobě, se položila na břicho, aby se podívala, co tam její syn tak důležitého má. „Zase ti utekla?“ Její hlas připomínal jemné mrholení. „Co jsem ti říkala? O tom, že ji nemáš pouštět z klece, když u toho nejsem?“
„Měla jsem strach, že si ublíží,“ ozvala se upjatým tónem Izzel. „Kousnul mě. Plácnutí po zadku ještě nikoho nezabilo.“
„Omlouvám se,“ vydechla rozpačitě Wrella. „Zajdu za Nertegem, aby sem někoho poslal.“
Izzel se usmála. „To by bylo fajn.“
Wrella poklepala kluka po rameni. „Attesie, pojď se omluvit.“ řekla přísně. Kluk byl zaujatý zvířátkem pod skříní, ale bylo jasné, že intenzivně vnímá všechno, co se v pokoji děje.
Vzala ho za ruku, vytáhla na nohy a téměř vlekla k arcikněžnině křeslu. Izzel čekala, ale Attesius se zřejmě k ničemu neměl. Izzel pátravě studovala zarputilý výraz jeho tváře. Dala by svou nejvzácnější mozaiku za odpověď na otázku, kdo toho kluka zplodil. Třasořitka Korel to dozajista nebyl. Ve třech letech už toho ten malý raubíř zřejmě zažil víc, než by měl. Wrell rozpaky zbledla, když jí došlo, že synek si postavil hlavu a omlouvat se nehodlá. Paličák jeden. Izzel se rozhodla to dítěti usnadnit. Svezla se z křesla, a klekla si tak, aby měla s klukem oči ve stejné výšce. „Když jsem byla malá, taky jsem měla xiru,“ řekla. „Taky mi utíkal. Mí rodiče se zlobili stejně jako tvoje máma. Víš proč, že ano?“
Kluk nakrčil nos. „Protože...se nesmí dostat k ohni,“ zamumlal. Vykulil oči a zvedl ruce nad hlavu. „To potom hrozí...bum.“
Izzel přikývla. „Ano, Tessi. Xiry žijí v zemi ledu. Tam ohně neplanou.“
Attesius hloubavě nakrčil čelo. „Musíte poslouchat rodiče, i když jste stará?“
Izzel zavrtěla hlavou. „Ne, drahoušku. Mí rodiče jsou dávno mrtví. Pocházím z Robustuy. A ve válkách je roztrhali draci. Je to už skoro tisíc let. Ale mám na ně hezké vzpomínky. Teď mám rodinu tady na Mizeonu. Pět dětí a jednou vnouče. Tvou maminku a tebe.“
Attesius se ošil. Vzhlédl nahoru k matce a pak se podíval na Izel. „Omlouvám se, madam,“ vypravil ze sebe.
„Dobře,“ řekla Izzel. „Ale madam jsem pro cizí. Pro tebe jsem babička. Pamatuj si, zlobíku, že na zadek jsi dostal proto, že babičky se nekoušou.“
***
Bylo pozdě večer, Arcikněžna ztracená v myšlenkách doplňovala mozaiku tyrkysovými kamínky. Vyrušilo ji tiché zaklepání. Než stačila říct dále, vklouznul do pokoje Arrakiel, ve tváři výraz, jako kdyby ho honili. „Ahoj mami, jak se ti daří? Jsem tu jen na skok.“
Izzel se rozzářila. „To je dost, že ses ukázal! Co se děje, zlatíčko?“ zajímala se, když se na přivítanou objali.
Syn zakoulel očima. „Vlastně nic tak důležitého. Pokračuju s pokusy. Ale narazil jsem na něco, co chci předat do paláce. Nejlíp hned. Požádal jsem Nertega o klanové líčení. Zatímco chystá barvy, zašel jsem tě pozdravit,“ vychrlil ze sebe.
Izzel zalomila rukama. „Chceš tam jít jako raisi? Mohli by tě poznat i tak. Nestačilo by poslat Nertega se vzkazem? Nebo to můžeš vyřídit přes Essia. Má přijít zítra. A tvůj bratr se tu ukáže nejpozději o víkendu.“
Arrakiel zavrtěl hlavou. „Nemám čas se zdržovat. Musím to říct přímo Lissariovi a potřebuju vědět, co s tím dál dělat. Docela to spěchá,“ drmolil, „a pak se musím rychle vrátit domů, mám tam rozdělanou práci. Takže...“
„Domů?“ vybafla matka. Pátravě si ho změřila. „Doma jsi přece tady.“
Arrakiel strnul. „Eee, chtěl jsem říct, že se musím vrátit na Ok-Sawon, přirozeně.“
Izzel se uličnicky usmála. „Neříkal jsi, že mezi pokusy jsou přestávky? Zajímalo by mě, hochu, co v tom mezičase, vlastně děláš.“
Arrakiel se zatvářil uraženě. „No právě. Sháním informace. Kupříkladu na Bredeonu.“
Izzel spokojeně přikývla. Jestli si to nemyslela! „Takže ty sis našel děvče na Bredeonu?“
Arri věděl, že by v takovém případě byla nadšená. Ewoui by do rodiny přijala s otevřenou náručí.
„Určitě je moc hezká,“ zatrylkovala.
Zatvářil se, jako kdyby ho krájeli na kusy. „Není to, jak myslíš, mami,“ řekl dotčeně. „Nikoho na Bredeonu nemám. Už musím. Nerteg, barvy, a tak...“
Císařův palác, Kernok, hlavní metropole Mizeonu
Sibiel a Arrakiel s efektně černo stříbrně nalíčeným obličejem vyšli bok po boku z dlouhé chodby obložené perlově šedým mramorem. Od chvíle, co opustili ministerstvo vnitra, ani jeden z nich nepromluvil. Minuli dva upjaté soudní úředníky, kterým Sibiel kývnul na pozdrav, mlčky prošli centrální dvoranou kolem fontány, aby zamířili do zelené chodby, na jejíž konci u obrovských zdobených dveří hlídaných strážemi gardy čekal Essius.
Arrakiel cítil, jak na něj gardisté ohromeně civí. Něco takového tu ještě nezažili. Žádný obyčejný raisi sem, do soukromých prostor císaře, ještě nikdy nevstoupil. Ale byli příliš dobře vycvičení, aby cokoliv namítali.
Essius jim otevřel a všichni tři vešli dovnitř. Ocitli se v prostorné hale s křesílky a stolky s vysokým stropem členěné štíhlými poloprůsvitnými alabastrovými sloupy. Odněkud zněla tichá jemná hudba. „Udělejte si pohodlí,“ řekl tlumeně. „Šéf je v ložnici.“
Arrakiel se zatvářil nechápavě.
Essius obrátil oči v sloup. „Energetický přenos,“ dodal na vysvětlenou. „Císař už téměř nevstává z postele.“
„Netušil jsem, že je to tak zlé,“ šeptl Arri. Možná proto, že se císařův stav tak rychle zhoršuje, přestala dělat Rada ciráty a zveřejnila jméno nástupce. Nešlo ani tak o veřejnost. Tu by mohli obelhávat donekonečna. Ale elity ostatních mocností, to bylo něco jiného. Všichni mají někde špehy. Tak jako se on mimoděk stal špehem na Bredeonu, špehovali tady na Mizeonu jiní pro Erektiad, Riiberion, nebo Robustuu, i když s Robustany byli oficiálně spojenci.
„Kdyby ses obtěžoval zvednout zadek z Ok-Sawonu, tak bys to věděl,“ ozval se nakvašeně Sibiel. „Jsi tam zarostlý, jak dračí zub v krodoším zadku. Taky bys věděl, že jsem ti nechal v pokoji pokyny, jakým způsobem mě kontaktovat. Ale ty ses ve svém pokoji, zdá se, vůbec nezastavil. Zbrklý jako vždycky. Máš štěstí, že s tebou potřebujeme fakt naléhavě mluvit. Kdybys nepřišel, zítra bych se za tebou vypravil sám.“
Při představě, že by se Sibiel zčista jasna objevil na Kereltenu, se Arrimu orosilo čelo. „Taky tě mám rád, bratře,“ vyrazil ze sebe vztekle. „Vždycky ze mě musíš udělat idiota. Moc se mi to líbilo. Hlavně před těmi krákorami z ministerstva, že.“
Sibiel polohlasně zaklel.
„Něco mi uniklo?“ chtěl vědět Essius.
„Tak si to představ,“ spustil typickým mentorským tónem Sibiel. „Ten pitomec za mnou přijde. Na ministerstvo. Zmalovaný jak... ehm. Vydává se za raisi našeho domu. Vejde do kanceláře, kde je fůra pitomých zvědavých úředníků. Spustí hezky připravenou řeč, což o to. A já ho poslouchám a celou dobu mu nenápadně naznačuju očima, potom i hlavou, krucinál, aby si klekl. A ten šašek si přitáhne židli a... skoro se posadí!“
Essius na Arriho vykulil oči. Otočil se k Sibielovi: „Cos udělal?“
„Předvedl hysterický záchvat!“ prsknul Arri. „Přiskočil a židli mi vytrhnul. Začal ječet, že ten problém s rozkrádáním dobytka v Kebenu, jsem měl vyřešit už před týdnem a při tom mě strhnul k zemi.“
Essius se kousal do rtů, aby se hlasitě nerozesmál.
„Kdyby sis na sebe vzal tu uniformu Trestného komanda, kterou jsem ti nachystal ve tvém pokoji, nemusel by sis plácat na obličej klanové barvy, a nemusel bys přede mnou klečet, ty mamlase,“ procedil skrze zuby Sibiel.
„Prostě jsem měl naspěch,“ zasyčel dotčeně Arrakiel. „Ve svém apartmá jsem nebyl. Myslel jsem, že raisi poklekem zdraví jen arciknížete. Otcův skon,“ rozpačitě se ošil, protože mluvit o tom bylo stále ještě těžké, „není formálně... jaksi... uznaný. Předpokládal jsem, že před tebou klekat nemám, protože formálně arciknížetem nejsi. I když my doma víme, že ano.“
Sibiel si zajel prsty do vlasů a zaúpěl.
Essius si odkašlal. „To je asi jedna z novinek, které ti doma, zřejmě v té rychlosti, nestačili říct,“ řekl soucitně. „Asi proto, že je stará už dvacet dní. Nejspíš si mysleli, že to dávno víš. Lissarius, aby radním zavřel huby kvůli tomu Generálnímu pardonu, nakonec oznámení o skonu tvého otce vydal. Pro veřejnost vymysleli legendu o nešťastné náhodě při rekonstrukci vězeňských prostor. Nikdo na to sice neskočil, ale to se ani nečekalo. Následně byl tvůj bratr inaugurován.“
To je ale překvapení. „Co tomu říká Trixen?“ vybafnul Arri. Za normálních okolností by byl jako Wertexův syn na řadě on. Tím, že se generál oženil s raisi, si možnost stát se arciknížetem, zavřel. Dokonce i Arrakiel chápal, že by Trixenovo jmenování u Rady neprošlo. Přesto ho zajímalo, jak to generál vzal.
Sibiel zakoulel očima. „Poslal mi gratulaci. Něco v tom smyslu: Užij si to, ty nádivo. On moc dobře ví, že mít zodpovědnost za celou širokou rodinu, není žádné terno.“
„Beru na vědomí,“ připustil otráveně Arrakiel. „Takže jsem si kleknout měl.“ Ošklivě se na Sibiela podíval. „Gratuluji, drahý bratře. Vlastně bych vás teď měl oslovovat mnohem uctivěji, Vaše Výsosti.“ Ironie z něj jen stříkala. Věděl, že se chová jako pitomec, už když z něj ty věty padaly. Zase ta zbrklost. Ani matce nedal šanci mu o tom říct. Protože ho uvedla do rozpaků tím tématem s děvčetem, proletěl sídlem jako blesk. Byl naštvaný hlavně na sebe, že si neudělal čas a nezaletěl na Mizeon dříve.
„Když už se musíte hádat,“ ozval se přidušeně Lissarius, „mohli byste se, laskavě, přesunout, alespoň do knihovny?“
Vynořil se jako přízrak a stejně tak i působil. Arrakiel zamžikal. Pleť císařova nástupce se zdála téměř průsvitná. Oči hořely hluboko v lebce. Celý se jemně třásl, jako špatná projekce ve videxu. Nezdálo se, že by to Essia nebo bratra vyvedlo z konceptu, takže to asi těsně po přenosu bývalo normální. Lissarius nevypadal překvapeně, když Arriho uviděl, jen ho mírným pokynutím hlavy pozdravil. Gestem naznačil na prostor, ve kterém se nacházeli a řekl: „Tady jsme příliš na ráně.“
„Nejsi paranoidní?“ řekl Arrakiel, zatímco je Lissarius vedl do hloubi císařova apartmá. „Proč jsme vlastně tady, a ne ve tvé vlastní kanceláři? Připadám si tu nepatřičně.“ Protože, ať si kdo chce, co chce, říká, císařem je pořád ještě pradědeček.
Lissarius po něm přes rameno hodil nasupeným pohledem. Bylo vidět, že se chystá něco odseknout ve svém stylu. Tak jedovatě, že to Arriho odstřelí. Ale nakonec jen otráveně zafuněl. Chvíli šli mlčky. Když už to vypadalo, že nechá otázku bez odpovědi, řekl: „To kvůli matce. Není tu tolik skrýší, odkud by nás mohla odposlouchávat. Ale i tak. Pradědečkova čítárna je bezpečnější.“
Z čítárny se vyklubala útulná místnost obložená policemi s knihami, vybavená pohodlným nábytkem. „Knihovna je hned vedle,“ řekl na vysvětlenou Lissarius, zatímco se usazovali. „Je desetkrát větší. Knihovníka jsme dali zavřít, protože špehoval pro Krassionu. Teď pracuje pro nás.“
„Dvojitý agent pracující ve vězení?“ zvedl obočí Arri. „Není to riskantní?“
„Speciální vězení pro dvojité agenty,“ ušklíbnul se Lissarius. „Někdy tě tam vezmu na exkurzi.“ Podíval se na Essia. „Půjdeš taky. Ještě jsi tam nebyl.“
Essius pokrčil rameny. „Pokud mě tam nenecháš...“
Lissarius se zaměřil na Arriho. „Hezké líčení, Ysyane.“ Použil jméno uvedené v seznamu uchazečů o audienci, na kterou nakonec nedošlo. Pohodil hlavou k Sibielovi. „Myslel jsem, že ho přivedeš až zítra. Ale dobře, že jsi to urychlil.“ Sibiel se nadechoval, aby oponoval, ale Lissarius už se zase díval na Arriho: „Rada obdržela depeši od Aliance. Vědí o tobě. Přidali varování, že pokud toho nenecháme, udělají z toho incident. Radní se na mě sesypali jak na mršinu. Dělal jsem pitomce. Jako pokaždé.“
Arrakiel se zašklebil. „Napsali, že vědí konkrétně o mně?“
„Naštěstí ne. Zaznamenali aktivitu, a došli k závěru, že původcem je arcidémon. Musíš z Ok-Sawonu vypadnout. Kdyby tě dostali, nebyl by to jenom tvůj průšvih. Byla by to diplomatická katastrofa. Možná záminka k válce. Najdeme jinou lokalitu, dostatečně bezpečnou. Nebo vymyslíme způsob, jak místa experimentů měnit. Přepočítáme souřadnice...“
„Asi šli po emisích z okrajů brány,“ přiznal zaraženě Arrakiel. „Všiml jsem si jich jenom dvakrát. Předevčírem to vypadalo těsně. Pláchnul jsem na Bredeon, abych zmátl stopu. Tam jsem se zapletl s dvojčaty Gdori-Dosovými, a...“
Lissarius zvedl obočí. Gestem ho přerušil: „O těch příšerných ženských nechci nic slyšet! Jasný?“ Obrátil se na Sibiela, který mezitím poněkud zbledl, a zavrčel: „Co to, sakra, děláš? Proč to toho zatahuješ ještě Arrakiela?“
Sibiel zavrtěl hlavou. „Nic jsem mu neřekl. Po měsíci jsem ho uviděl poprvé před chvilkou. Celou dobu se ti snažím říct, že jsem pro něj na Ok-Sawonu vůbec nebyl! Přišel sám.“
„Kvůli Alianci tu nejsem,“ vložil se do toho kousavě Arri.
„Ne?“
„Rex měl na Bredeonu schůzku s Klastry.“
Essius zastříhal ušima. „Porušení neutrality?“
Sibiel našpulil rty. „Může to být cílená dezinformace. Měsíc před ohlášenou státní návštěvou by se to dalo čekat.“
Lissarius se zamračil. „Není možné, že bys tu informaci popletl, Arrakiele? Rex by mohl jednat s Bredeonským konventem. To je legální. Totéž se chystám udělat já za měsíc.“
Arrakiel se chytil za hlavu. Štvalo ho, jak si každý myslel, že je naprosto vypatlaný. Byl dva roky mimo, ale i u Trrisiela chodil do knihovny. Jakmile byl volný, dělal, co mohl, aby si chybějící vzdělání doplnil. Věděl, kdo na Bredeonu drží moc. Bredeonský Konvent je voleným orgánem zastupitelské demokracie. Ale poslanci jsou jen loutkami v rukách Klastru. Oligarchové sdružení v Klastru mají v rukách zdroje, technologie i magický potenciál a mají pod palcem klíčová odvětví včetně výzkumu zbraňových systémů.
„Nespletl jsem se,“ zachrčel jízlivě. „Kdyby Rex jednal s poslanci Konventu, tak jako se chystáš ty za měsíc, ani by to se mnou nehnulo. Konvent je bezzubý a nic zásadního vyjednat nemůže.“
„Bredeon má nařízeno zůstat neutrální,“ zasyčel Lissarius. „Bilaterální obchodní kontrakty přípustné jsou. Bilaterální diplomatické rovněž. Ale nejsou přípustná jednání mezi politickou elitou jednoho světa a výrobním sektorem světa druhého v případě, že tím druhým světem je Bredeon. Takové vztahy dohoda z Rean-Kwanteru nepřipouští. Proč Bredeonci riskují prolomení neutrality, když to zatím tak dobře fungovalo? A proč si k serióznímu jednání vybrali draky a nám připravili jenom ubohou politickou šaškárnu? “
„Protože vědí, že nám teče do bot,“ řekl Arri. „Pereme se s draky už dva tisíce let. Náš systém je děravý jak řešeto, zatímco draci to drží pod palcem mnohem pevněji. Ale z nejmenovaného zdroje vím, že rozkazy pro draky i démony v pohraniční zóně na obou stranách jsou totožné. Splnit každoroční kvóty.“ Arrakiel vycenil zuby. „Každý rok zabít určitý počet „nepřátel“. To je obludný a Aliance místo toho, aby s tím něco dělala, honí pitomce, co dělají nevinné pokusy.“
„Jak to víš?“ chtěl vědět Sibiel.
„To je fuk,“ mávnul rukou Arri. „Zaujalo mě, že Zena a Zera Gdori-Dosovy se chystají na schůzku Rexe s Klastry, když právě za měsíc mají poskakovat kolem našeho nového císaře. Do kabinetu na jednání jsem přístup neměl. Ale stačilo poslouchat, když jsem dvojčatům při druhé večeři podával talíře.“
„Tys tam byl?“ skočil mu do řeči Sibiel.
Arraiel se bratra shovívavě podíval. „A o čem celou dobu mluvím?“
Sibiel vykulil oči. „Jako... gigolo?“
Arri se ošil. „Jinak to, jaksi, nešlo,“ zabručel nakvašeně a popsal, jak se na tajné jednání dostal.
„Absurdní!“ vyprskl Lissarius. „Zena a Zera jsou prosím dvě čelní exponentky bredeonské aristokracie, které mi vnucuje matka jako potenciální kvočny. Věděl jsem, že budou stupidní, ale tak moc? Urozeného arcidémona si spletou s raisi a ještě jsou tak neomalené, že tahají špeha až do hnízda moci. Taková pitomost se jen tak nevidí.“
„Nejsou zas tak pitomé,“ oponoval Arri. „Naopak. Jsou vzdělané a docela jim to pálí. Ale už si mě jednou zařadily jako raisi z domu, který je na indexu. A od té chvíle mě přestaly podezírat a začaly mě využívat. Na jednání Klastrů mě vzaly úplně bez skrupulí. Mají za to, že bych se do výšin, ve kterých se ony pohybují, nikdy nebyl schopen vydrápat. Že bych nikdy nepochopil, oč tam jde. S laskavým úsměvem přehlížejí všechny, jejichž služby využívají. Vážně berou jen sobě rovné a ty počítají na prstech. Trpí manýry dětiček mocných a bohatých lidí.“
„Já tomu říkám snobská slepota,“ podotkl mdle Essius.
„Viděl jsi Rexe v lidské podobě?“ ozval se nepříjemně skřípavě Lissarius. O Erektiadském Rexovi se tradovalo, že svůj svět opouští jen vzácně a pokaždé jen kvůli boji. Svou lidskou identitu udržuje v tajnosti a špióni všech světů soupeří, kdo získá jeho bližší popis.
„Jak vypadal?“
Arrakiel se uchechtl. „Jako antropomorfní drak, jenže všechno krapet větší. Postava přes dva metry, ramena, co sotva projdou dveřmi. Obličej – ostře řezané rysy. Oči – tmavý jantar. Pleť světlá. Vlasy jako mlha, co skrze ni svítí měsíc.“
„Co nehty?“ zajímal se Lissarius.
„Rudé se zlatým lemováním.“
„To by mohl být Vikkason,“ brouknul Essius.
„Cože?“ nadskočil Arrakiel. „Tak se jmenuje?“
„Co se ti nezdá?“ zamračil se Sibiel. „Zase ti vypadlo něco z dějepisu?“
Arrakiel nasucho polknul. „Patrně,“ zahuhlal. Rexové se střídali po několika staletích. Rex ten a pak zase ten... Když mu Keren zmínila jméno svého otce, zdálo se mu povědomé, ale dračí jména zní obdobně. A když se Mizeonci bavili o erkektiadském vládci, hovořili výhradně o Rexovi, jméno neužívali, protože by to u nepřítele bylo příliš familiární. Ale draci mívají jména složená z mnoha slov. Byla tu reálná šance, že tento Vikkason je někdo jiný. Maximálně nějaký příbuzný. Možná proto má Keren jen o něco méně stříbřité vlasy než on. I oči má vlastně stejné. Ale s tím se tu rozhodně svěřovat nehodlal. Přinutil se vrátit k jádru věci: „Z toho, o čem se bavili, jsem vyrozuměl...“
„Už ani slovo, bratře,“ přerušil ho Sibiel. „Takto bys to jenom víc zmotal. Na rozvědce mají Mlžnou komoru. Musíme tam.“
