Lissarius - 12. kapitola (II. kniha série Návrat na Mizeon)
(Bredeon)
Portál Arriho vyhodil přímo do pružné náruče deštěm zmáčeného keře rostoucího na kraji městského parku v Tupi-iranu. Přes cestu měl výhled na blok domů s obchody v přízemí s bary, hernami a bordely v suterénu. Na hladké vozovce využívané hlavně pro parkování osobních vznášedel se jako v zrcadle odrážely pestré figuríny z výkladních skříní.
Celé třicáté sedmé podlaží domu se zelenou fasádou zabíral byt jeho známých, které měl v úmyslu navštívit. Essius mu opakovaně připomínal, aby konečně vyřešil tu záležitost s Kervonem. Arrakiel to odkládal, protože chtěl být co nejvíc s Keren. Teď, když je na Bredeonu, to konečně udělá.
Ale nejdřív musí rozředit energetickou brázdu, kterou po sobě zanechal a znesnadnit případným pronásledovatelům práci. Procházel kolem výkladní skříně s oblečením a průběžně při tom upravoval svůj zevnějšek. Sundal šátek, šedivý plášť proměnil v černou bundu, hladké jezdecké boty vyměnil za těžká přezková bagančata s podrážkami tloušťky pneumatik terénní čtyřkolky. Není lepšího místa kam se ztratit než právě Bredeon.
V severním okrsku metropole měl dům. Tam rozhodně nepůjde. Byl to někdo z advokátní kanceláře, která koupi zařizovala, kdo ho prásknul Lissariovi. I když majitelka Ysmaellova oka poslala na důkaz omluvy Arrimu vysušené ucho toho práskače v krabičce z osmnácti karátového zlata, Arri už neměl k jejich společnosti důvěru. Rozhodl se dům zatím nepoužívat, dokud nezíská jistotu, že je opravdu bezpečný.
O tři hodiny a čtyři bary později se stále stejně střízlivý vrátil k domu se zelenou fasádou. Ke vstupu do soukromého výtahu bylo třeba mít magnetickou kartu, nebo znát aktuální zaklínadlo. „Ra-fuu-nghaar-nookhum-nhaa,“ artikuloval pečlivě v naději, že jeho známé formuli nezměnily. Dveře se otevřely a antigravitační výtah ho dopravil přímo na třicáté sedmé podlaží.
Vystoupil v zrcadlové centrální hale. Jako na rušné křižovatce se tu protínaly koridory mezi soukromou, veřejnou a ryze pracovní sekcí podlaží. Majitelky, věhlasné galeristky Zena a Zera Gdori-Dosovy, tady nejen žily, ale i pracovaly. V části prostor provozovaly i malou soukromou expozici nejžhavějších kusů, které se do dražebních síní ani nedostanou. Sotva udělal pár kroků, byl důkladně prošacován dvěma skolly. Téměř se divil, že nepožadují anální prohlídku. Řekli, že dámy najde v zimní zahradě. Vydal se bludištěm chodeb po žluté čáře vetkané do plyšového koberce. Jen co zahnul za druhý roh, nabral ho do pravé kyčle velký robotický vysavač. Uskočil a narazil do komorníka nesoucího stoh načechraných voňavých ručníků. Blonďatý mladík s motýlkem a malou modrobíle pruhovanou zástěrkou kolem boků, vyděšeně vyjekl a upustil ručníky na podlahu. „Velice se omlouvám, lorde Ysyane,“ zadrmolil. „Jaké potěšení, vás zase vidět. Obě madam jsou v zimní zahradě. Jen to odnesu, a...“
Arri pobaveně sledoval, jak blonďák sbírá rozházené prádlo. Kdokoliv kolem nich procházel, zvolnil tempo a pásl se na podívané. Trojice stromistů manévrujících velkými bednami s exponáty na antigravitační plošině, dvě chichotající se asistentky, plešatý chlap s kufříkem na řetězu s ksichtem zabijáka s boulemi v podpaždí. Představení podtrhovala skutečnost, že komorník na sobě kromě zmíněného motýlka, zástěrky a bot, už nic jiného neměl.
„Mazej, Aladare,“ ozvala se skřípavě žena středního věku s šedivým drdolem, který byl tak těsný, že jí stahoval obočí výš do čela. „Já se o raisi postarám.“
Arrimu chvíli trvalo, než si ji zařadil. Minule o ní jen slyšel. A kdyby věděl, že tu na ni narazí, určitě by sem nešel. Nebylo žádoucí poznat ji blíž. Hlavní manažerka Risa. Pravá ruka poručníka dvojčat. I ona měla dohlížet, aby dvojčata dodržovala podmínky otcovy závěti a stýkala se jen s vhodnými osobami. Risa na blonďáka vycenila sadu velkých žlutých zubů a přiměla ho i s ručníky zmizet do nejbližších dveří. Pak se zaměřila na Arriho. „Renegare, lorde,“ pozdravila. Bledýma modrýma očima, které vypadaly jako ze skla, ho přejela od temene až patám způsobem, jako kdyby uvažovala, jestli se vejde do trouby. „Následujte mě. Děvčata budou mít radost.“ Arri se v duchu podivil, co se děje, protože podle měřítek závěti starého Gdori-Dose, raisi ke vhodným osobám určitě nepatří.
„Regenare, drahý Ysyane!“ unisimo ho přivítala obě dvojčata vyložená v pohodlných lehátkách zachumlaná v objemných županech, obutá v chlupatých pantoflích, s hlavami obalenými řvavě rudými osuškami a tvářemi zamazanými nevábně vyhlížející, a ještě nevábněji páchnoucí hnědou kašovitou směsí.
„Renegare, dámy,“ opětoval na pozdrav Arri. Byl by se jich byl lekl, ale jeho sestry jej podobnými procedurami děsily běžně. Krásky se na něj vyřítily a zasypaly ho mlaskavými polibky. „Ó, to je tak skvělé, že jsi tady,“ trylkovala Zera, „musíš nám vyprávět, o vašem novém císaři!“
Arri se znechuceně zašklebil. Co to sakra je? Netušil, že už je to venku. Stávající císař ještě ani neabdikoval, to by mu snad dali vědět. Dělal, co mohl, aby se jim vykroutil. Zaplácaly mu tím sajrajtem celý obličej. „Pokud vím, tak Mizeon žádného nového císaře nemá,“ poznamenal upjatě.
Zera pohodila hlavou a nakrčila nos. „Není divu, že nic nevíš, když sloužíš Arci-Quinnům, kteří jsou na indexu.“
Zera účastně přikývla. „Ale nic si z toho nedělej. Všechno ti povíme. Protože váš starý císař je na odpis, přesně za měsíc budete korunovat nového.“
„Koho?“ vybafnul Arri. Kruciš. Jeho poslední zprávy z Mizeonu byly více než dva měsíce staré, když mluvil s Essiem. Jakmile se dozvěděl o Keren a o dítěti, pohyboval se jen mezi Kereltenem a Gwimorskou proláklinou.
Dvojčata shodně obrátila oči v sloup. „Samozřejmě, že prince Lissaria Arci-Nubiela, koho jiného?“ řekla Zena. „Ale co je nejdůležitější: Záhy po korunovaci chystá císař první státní návštěvu. A hádej kam? A my dvě!“ Zera a Zena se společně zachichotaly a povyskočily, jako by jim bylo pět, „mu máme dělat na celých pět dní společnost!“
„To vám teda gratuluju, zlatíčka,“ zavrčel, zatímco tu informaci rychle zpracovával. Proč na Bredeon? Proč ty dvě? Moreta je poloviční jachadei. Lissarius má čtvrtinu krve jachadei. Bredeonci se vyvinuli také z jachadei. Zera a Zena, dědičky jednoho z osmi vládnoucích oligarchů na Bredeonu, jsou ewoui – hybridi smrtelníků a jachadei. O tohle Moretě jde? Chce dát dohromady Lissaria s míšenkami jachadei. Jejich potomstvo přijme vlohy rasy jachadei z obou stran. Takže obyčejný zkurvený šlechtitelský program.
Bude se tím zabývat později. Zaměřil se na záležitost, kvůli které přišel. Posadil se na jedno z pěti proutěných křesel a počkal, než se ty dvě znovu uvelebí do lehátek, a řekl: „Musím vám něco říct.“
Odněkud se vynořil Aladár, a pohotově mu vtiskl do ruky sklenici naplněnou jedovatě zeleným perlivým koktailem.
„Co se děje, Ysyane?“ zpozorněla Zena a ukázala komorníkovi na láhev z vzácného kouřově šedého difitového skla, jak dostala chuť na něco ostřejšího.
„Jde o Kervona,“ řekl Arri. Možná, že jim měl tu zprávu doručit písemně. Ale nebyl si jistý, jestli by to pomohlo.
Dvojčata nadšeně nadskočila. „Och, náš miláček! Co je s ním? Kdy se vrátí?“ volaly jedna přes druhou.
Arri se rozpačitě ošil. „Jak jsem vám před půl rokem slíbil, trochu jsem se po něm poptal. Kervon u Arci-Jeenů původně sloužil v oddíle mladšího syna pána domu. Ale předloni ho arcikníže povýšil na šéfa své osobní ochranky. Struktura jeho práce se změnila. Už nemůže přicházet na zavolání jako běžný raisi.“
Krásky shodně ohrnuly rtíky. „Ach, to je mrzuté,“ poznamenala Zera. Její napomádovaný obličej se okamžitě zase rozjasnil. „Přesto si musí občas doplnit energii, ne?“
Arri si odkašlal. Měla pravdu. Jako raisi, Kervon téměř žádnou interní magii neměl. Aby mohl být jako šéf ochranky co platný, musel nabírat od smrtelníků. „To jistě,“ připustil Arri.
„Tak proč za námi ani jednou nepřišel?“ rozhořčila se Zera.
„Proč, když ho průběžně přivoláváme obden?“ přidala se její sestra.
„Protože je šťastně ženatý,“ odsekl Arri. „Prosí vás, dámy, abyste ho přestaly vyvolávat. Neustále ho to rozptyluje a ruší od povinností. A taky mu to komplikuje jeho rodinný život.“
„Jak ženatý?“ vypískla Zena. „Naše sladká prdelka Kervon má nějakou otravnou ženskou s klubkem dětí?“ dodala znechuceně Zera.
„Ovšem,“ přisvědčil Arri. „Je s ní ženatý už dvě stě let. Zajali ji smrtelníci na Ok-Sawonu, a dlouho nevěděl, co se s ní stalo. Vrátila se teprve před nedávnem. Je nesmírně rád, že je v pořádku a chce jí být věrný.“
Zena se zamračila. „Ten licoměrník! A když byl s námi, tak věrný být nepotřeboval!“
„Tehdy nevěděl, jestli se jeho žena vůbec kdy vrátí,“ řekl komisním tónem Arri.
„Jeho stará se nic nedozví,“ ušklíbla se Zena. „Hezky mu vyřiď, že s ním počítáme a basta.“
„On skutečně nepřijde,“ trval na svém Arrakiel. „I kdybyste ho volaly nepřetržitě od rána do večera. Ne, když má konečně možnost pobývat alespoň několik dní v měsíci se svou vlastní rodinou, aniž by musel, při vší úctě, někomu dělat poskoka. Bolí ho z vašeho volání hlava, ale vydrží to. Vezměte to na vědomí.“
„Však on se připlazí,“ vyprskla Zera. „Až ho ta ženská omrzí, přijde s prosíkem, pořádně si to... odpracuje. Potom uzavřeme dlouhodobou smlouvu.“
Arri byl z toho rozhovoru unavený. Nemělo smysl těm paličatým rozmazleným fiflenám vysvětlovat, že šéf ochranky arcidomu by dlouhodobou smlouvu podepsat nemohl. Vstal. „Doufám, že Kervonovu situaci chápete a že s tím vyvoláváním přestanete,“ dodal vážně. „Jste natolik ohromující, že takové praktiky nemáte zapotřebí.“
„Kam si myslíš, že jdeš?“ zamračila se Zera.
„Musím se rozloučit,“ přinutil se usmát. „Povinnosti. Hezky se bavte, ať už to bude... hm... cokoliv.“ Tady definitivně skončil. Jejich způsoby ho popuzovaly a dělalo mu stále větší problém se přetvařovat. Asi stárne. Nebo je to tím, že má doma sám ženu a dítě.
Zera vykulila oči. „Aaale, když už jsi tady, musíš nás doprovodit na dnešní schůzi Klastrů! Právě jsme si lámaly hlavu, co s tím, protože jeden z našich společníků odpadl.“
Tím, že dvojčata po otci zdědila veškeré umělecké sbírky, a historické nemovitosti, získala rovněž mocenskou pozici v aktivu Klastrů. Tím se Zena a Zera Gdori-Dosovy zařadily mezi dvanáct nejmocnějších bytostí z Bredeonu, i když každá disponují jen polovinou hlasovacího mandátu. Dívky si naplánovaly vdát se za stejného muže, nebo se neprovdat vůbec. Zkrátka měly v úmyslu zůstat spolu a svůj mandát aktivně využívat.
„Leží se skollí chřipkou, chudáček,“ skočila jí do řeči sestra. „Není jisté, zda se z toho dostane. Kvůli nákaze už uzavřeli celý východní distrikt.“
„Je to smrtelník,“ poznamenala ponurým tónem Zera.
Arri účastně přikývnul. Pro smrtelníky byl průběh infekce zmutovanými skollími infony fatální. Ale ani ewoui, kteří byli výsledkem hybridizace lidí a jachadei, nejsou před nákazou imunní. „Mohly byste to chytit taky,“ řekl důrazně. „Místo schůzování a večírků byste měly sedět doma.“
„Právě díky té epidemii poručník nařídil výměnu bodyguardů,“ řekla Zena. „Dokonce povolil, aby nás místo našinců doprovázeli společníci ras, které jsou vůči nákaze imunní. Dnešní akce je opravdu důležitá. Uznej, že na setkání s Rexem bychom bez doprovodu vypadaly jako socky. Kdo by nám přisunul židli? Kdo by doléval víno?“
„Číšník?“ vyjekl Arri, aby zamaskoval, jak úlekem nadskočil. Protože přímo jančil! Řekla skutečně s REXEM? O jakém rexovi je řeč, propána? Králi Erektiadů se říká Rex. Co to ti Bredeonci pečou? Jednají s draky? Bylo by divné, kdyby to nesouviselo s plánovanou návštěvou mizeonského císaře.
„Ale ty hlupáčku,“ usmála se Zena. „Číšníci budou jen při večeři, která je přístupná pro novináře. Na půlnoční raut, kde se budou řešit skutečné problémy, civilisté přístup nemají. Nedovedeš si představit, jak je takový raut vysilující. Podat ubrousky, balancovat s příbory, elegantně to všechno včetně talíře udržet v prstech, aniž by se jeden zaplácal omáčkami, nebo zasypal krevetami. A ještě se tvářit oduševněle, odpovídat na otázky a sledovat, co se kolem šustne. Na to, aby vše probíhalo bez karambolů, my, nejurozenější, tady na Bredeonu, najímáme společníky. Všichni jsou prověření tajnou policií a pravidelně jednou za měsíc chodí na výmaz vrchních vrstev paměti.“
„Ysyane, zlatíčko,“ zapředla Zera, „ty nás v tom prostě nemůžeš nechat. Vždyť se na to podívej, jaký materiál máme k dispozici!“ Ukázala na zelené složky pohozené na stole. „Tady je portfolio, které nám policejní ředitel poslal. Ale vzhledem ke skollí infekci jsou ty nejlepší exempláře rozebrané.“
Arri složky zběžně prolistoval. Obsahovala fotografie a popisy mužů nejběžnějších ras. Lichové, antropomorfní draci, skollové, ewoui, dokonce i několik stromistů. Jejich věk, vzdělání, míry.
„Hm,“ zamručel, „samej nahej chlap. Nic špatnýho na nich nevidím.“
„Ale nám se žádný z nich nelíbí,“ nakrčila nos Zena.
„Tady ti dva lichové, by snad ušli,“ řekl upjatě, zatímco přemýšlel, co strašného musí chlapa donutit, aby se na něco takového dal.
„Tento nemá bradu a tady ten má hrudník jak střízlík,“ poznamenala Zena. „A tady ten drak? Zadek jako bednu kytu.“ Obě ewoui se rozchechtaly. „Vidíš! Musíš to být ty!“
Arrakiel se přiměřeně dlouho vzpíral, než nakonec neochotně souhlasil. Přesně, jak to naplánoval. Když už se k tomu nachomýtnul, prověří, co erektiadský Rex na Bredeonu hledá.
***
