Lissarius - 11. kapitola (II. kniha série Návrat na Mizeon)
(Mizeon, metropole Kernok, noční klub Rejdiště)
„Je to tak vzrušující! Chci to zažít!“ rozplývala se Tessa a vhodila si do pusy další hrst omamných noxiaských cibulek.
„Nevím, jestli by se to tvému papá líbilo, kuře,“ uchechtl se Norden. „Kdyby prasklo, že jeho nejmladší dcera chodí na nelegální zápasy, nevím, nevím.“
„Otec má jiné starosti,“ odfrkla si Tessa. „A já už brány otevírám naprosto spolehlivě! Můžu nás tam přenést všechny.“
Mírně opilý Awen Arci-Fezziel, klátící se v rytmu hudby, se rozchechtal. „My víme, že jsi extrémně talentovaná, zlato.“
Diriana Arci-Quinnová si zívla. Diskutovali na téma Gladiátorské zápasy na Riiberionu. Chtějí tam načerno? Jak troufalé. Jak lákavé. Hlavně, že Tessin otec, Igisius Arci-Kliren, odsoudil jejího mladšího bratra Arriho za podobný prohřešek k doživotnímu otroctví. Když Arriho exkomunikovali, dlouho nevycházela z domu. Pokoušela se známé kontaktovat, ale nikdo na ni neměl čas. Teď se mi to zrovna nehodí, možná později, říkali všichni. Pochopila. Ještě horší to bylo, když zavřeli do vězení otce a následně Sibiela. To už ani nepředstírali zájem. Ovšem, jen co se Sibiel vynořil s Generálním pardonem od Lissaria, stal se zázrak. Najednou mají času všichni dost. Stala se opět zajímavou. Jestli to není tím, že Lissarius má být příštím císařem a Sibiela si vybral jako svého osobního agenta.
Diri by to těm falešníkům nemusela znovu žrát. Ale co doma? Pořád nemůže uvěřit, že otec už se nikdy nevrátí. A to, jak jí všichni donekonečna opakují, že to nikomu nesmí říct... Je snad úplně pitomá? Sibiel jen rozkazuje a opruzuje. Proč není hotové to, proč ještě není zařízené tamto? Arrakiel se objevuje a mizí jako bájný přízrak císařovy nevěsty. Nikdo neví, kde je a co vlastně dělá. I skutečnost, že vůbec žije, je stále tajná. Owiana se obden vytrácí na zahradu muchlovat s tím novým Lissariovým náměstkem. Vůbec jí nevadí, že jeho matka je raisi a jeho otec byl levoboček. Owiana už se do jejich party po propuštění od Morety nevrátila. Dokonce Dirianě řekla, že nechápe, jak se s tou bandou tupých rozmazlených fracků může ještě bavit. To s ní udělal Essius. Wrella, pokud zrovna není s tím dítětem, jehož otce nechce prozradit, chodí po domě jako riiberionská oživlá mrtvola. Máti? Ta tráví čas v kryptě nebo ve svém pokoji.
Zatímco její společníci rozebírali způsoby, jak překonat kontrolní mechanismy přísně střežené podzemní zápasnické arény riiberionského boha Tanaky, uhladila si Diriana neviditelné záhyby na kratinké sukýnce a skrze sklopená víčka se znovu pokoušela v záplavě barevných zášlehů sledovat Grennona. Ten bídák seděl u baru. Když se míjeli u tanečního parketu, ani nedal najevo, že ji poznává. Grennon Arci-Kesall, druhorozený syn velitele Chřtánu. Bídák a ničema. Grennon z jejich šestky vždycky trochu vybočoval. Tam, kde se ostatní chechtali, on se jen usmíval. Protože jeho otec šéfuje Chřtánu, díval se na věci z jiného úhlu. To na něm Dirinaně vždycky imponovalo. Vlastně jenom kvůli němu se Diriana dala se starou partou zase dohromady. Jenže to netušila, že se s nimi mezitím Grennon rozkmotřil. Řekli jí, že to nebylo ve zlém. Prý se jen pohnul dál. Zajímavým směrem, pomyslela si závistivě Diriana, když sledovala, jak její, kdysi tak zdrženlivý přítel, chová na klíně tu polonahou šlapku.
„Tak co, Diri,“ Tessa ji chytila za zápěstí, „jdeš do toho s námi?“
Diriana roztržitě nadskočila. „Chm... cože? Ještě nevím.“
„Neposlouchala tě,“ poznamenal kousavě Awen. „Celou dobu zírala na Grennona.“
„Měla bys ho spíš politovat, puso,“ zašklebil se na ni Norden. „Jeho nástup do pohraničí se blíží. Užívá si, dokud může.“
Diriana se ušklíbla. „Koho to zajímá?“ Ale zajímalo. Od malička jezdila na prázdniny k sestřence Brigitě na statek do Levenu. Když je Trixen na bojových misích, jeho žena řádí se zvířaty a dětmi. U Brigity Diri poprvé Grennona potkala. Jezdil na prázdniny k sousedům. Bylo jim sotva deset. Mluvili o knížkách, běhali po lese a než jim na to Brigita přišla, pokoušeli se v Trixenově dílně vyrábět výbušniny. Potom se setkali ve škole. A zamilovali se do sebe. Oba byli divocí a každý už měl svou „pověst“. Ani jeden z nich nebyl ochotný přiznat před kamarády „trvalý“ vztah. Chodili spolu a předstírali, že o nic vážného nejde. Ale ve skutečnosti si slíbili, že jen co budou plnoletí, vezmou se. Grennonův otec od syna očekával, že půjde v jeho stopách a bude se angažovat ve Chřtánu. Grennon ale nesnášel stísněné prostory hlubin. Rodina mu tedy vybrala kariéru v armádě.
Naposledy s ním Diriana mluvila těsně poté, co bratra odsoudili. Jako jediný jí napřímo oznámil, že se nemohou dále stýkat. „Je mi to líto,“ řekl. „Musím vzít své slovo zpět. Náš vztah nemá budoucnost.“ Jako by jí zarazil ortexový stillet do srdce. Nebyla svatá. A kamarádila se s bandou darebáků. Ale právě Grennon byl jiný. K partě se přidal jen proto, že tam byla ona, sám se jí k tomu kdysi přiznal. Nikdy netušila, že by mohl být tak povrchní. Dlouho žila s nadějí, že ho k tomu rozchodu přinutil otec. Dalo se čekat, že mu Seen vyhrožoval. Doufala, že až se situace trochu uklidní, Grennon se k ní vrátí. A když to jinak nepůjde, utečou spolu. Ale potom se o něm doslechla, že se potlouká po barech s lehkými holkami. Jejím nadějím byl konec. Cítila se sakra podvedená. Tak jak ho dříve milovala, ho dnes nenávidí.
Nutila se zapomenout, ale nefungovalo to. Ve skutečnosti byla za všechny informace o něm vděčná. Měla takový pocit, že to Norden ví a schválně jí je servíruje kousek po kousku, aby si ji co nejvíc vychutnal. Štvalo ji, že netuší, co se s Grennonem stalo. Došla k závěru, že je patrně úplně jiný, než jakého si jej vysnila. Děsila ji představa, že skoro většinu života milovala přízrak někoho, kdo vlastně neexistuje.
***
Ok-Sawon, poušť v oblasti Gwimorské prolákliny, dva měsíce poté.
Okraje průrvy prskaly a bodaly do očí. Uvnitř bylo šero. Arri udělal ještě krok, aby se mohl podívat dovnitř, ale zůstával dostatečně daleko, aby ho nezachytilo sání. I když byla průrva široká slabé dva metry, nic nenechával náhodě. Opatrně natáhnul krk a nic. Zase nic. S kletbou díru zavřel. Její fialové okraje se neochotně stahovaly. Skřípavý zvuk, který proces doprovázel, rval uši. Hrany reality tohoto světa se třely o lemy reality uměle vymodelované, navíc vzdálené miliony světelných let.
Vzduch se tetelil horkem. Suchý vítr metal do tváří bodavé částečky písku. Široko daleko ani živáčka. Kameny a písek, všude, kam se podíváš. Arri si už posté otřel cípem šedivého šátku zpocené čelo. Z širokého placatého balvanu, který mu sloužil jako příruční stůl, si podal arch s posledními záznamy a svalil se za zem. Opřel se zády o drsný kámen a sáhnul do kapsy po tužce, aby zapsal dnešní údaje. Projížděl sloupce zaznačených souřadnic a nespokojeně se mračil. Za necelého půl roku uskutečnil celkem pětatřicet pokusů. Pětatřicet krát otevřel průrvu zacílenou do míst, kde by se v subprostoru mohla nacházet kapsa s Rawantem. Pomyslné hledání jehly v kupce sena proti tomu bylo hračkou, protože vymezený prostor zabíral oblast, do které by se vešlo deset slunečních systémů. Postupoval systematicky od centrálního bodu. Mapoval prostor. Bude mu trvat deset let, než vyplní pomyslnou sféru a posune se k další slupce. Pomohlo by, kdyby na to nebyl sám, ale v případě mnohonásobného a současného „proděravění“ by se mohl prostor destabilizovat, pokřivit, a pak by se veškeré odhady mohly hodit prasatům. Tady zbývala jen mravenčí práce a trpělivost.
Zastrčil blok do batohu. Je čas jít domů. Na hradě je touto dobou časně zrána. Keren bude ještě v posteli. Zasněně se usmál při představě, jakým způsobem ji probudí. Terén pod jeho nohama překryl stín. Divné. Ještě před chvílí nebyl na obloze ani mráček. Vzhlédl. Vysoko nad ním se vznášel obří stříbrný rejnok. Sakra, už zas. Před měsícem nad ním hlídka Aliance jednou přeletěla. Tehdy strnul v pohybu, přinutil se myslet na pokoj naplněný bílou mlhou, aby na sebe neupozornil jejich telepaty a splynul s okolím. Loď zakroužila nad obzorem a zmizela. Od té doby byl klid. Přesto byl opatrný. Šedivý šátek a plášť nenosil jen kvůli ochraně před pískem. Oblečení splývalo s terénem. Pokud by snímky vyhodnocoval automat, byla tu naděje že by Arrakiela přehlédl.
Odhadoval, že jsou tak ve třech kilometrech. Drželi se na jednom místě, jako dravý pták vznášející se v proudu teplého vzduchu číhající na myš. Tentokrát nepomůže hrát mrtvého brouka. Představil si pokoj naplněný chuchvalci bílé mlhy, ale pod tou představou, usilovně přemýšlel. Jak je možné, že si ho ještě nepřitáhli? Copak ho nevidí? Usoudil, že ještě ne. Zřejmě vyhodnocují data. Ale stačí, když udělá sebemenší pohyb – a ryc. Takže to musí zvládnout na jeden zátah. Nemůže utíkat domů. Ani na Mizeon. Ještě, že ho Sibiel naučil, jak otevírat portály bez toho, že by musel čekat na volání nějakého praštěného smrtelníka.
