12.11.2025 07:59

Vyběhl ze svého apartmá, vyděsil církevní vojáky hlídkující v chodbě a s nimi v patách pelášil cestičkou přes park k císařskému sídlu. Jak se blížil k paláci, všimnul si, že se svítí jen ve dvou oknech. Z císařovy ložnice. Ochranku u postranního vchodu, odkud to měl do rezidenčního křídla nejblíže, téměř převálcoval. Bylo něco před svítáním. Chodby osvětlovaly jen malé lampy na stěnách.  Až na hlídky bylo všude pusto. Dusot jeho bot se rozléhal. Jak překonával schodiště a další chodby, občas o něco zavadil nebo odstrčil vyjeveného gardistu, nechával za sebou zmatek a spoušť.      

Do císařových pokojů vtrhl jako velká voda. Vrazil do ložnice. Svítila tam jen vodní lampa položená na stole. Konvexova postel byla prázdná. V křesle tvrdě spal císařův komorník.

„Vexi?“ křikl Rawen.

Komorník se vyděšeně vymrštil a při pohledu na zadýchaného Rawena, zavřeštěl.

„Co tu tak řvete?“ ozvalo se podrážděně.

Rawen těkal pohledem po pokoji, až zaznamenal pootevřené dveře vedoucí do šatny. Vzápětí se odtud Konvex vynořil. Rawen třeštil oči, jak si ho prohlížel.

„Co tak civíš?“ houkl na něj císař. „Narostla mi druhá hlava? A co se tu, sakra, děje?“ obrátil se ke komorníkovi: „Proč nespíte ve svém pokoji, Ibalde? Je hluboká noc.“

„Jsi v pořádku,“ vydechl Rawen.

Císařova kůže byla hladká a svěží. Jen lahvička oleje a rolička plátna na nočním stolku dokazovaly, že ještě před chvílí ležel jako prkno.

Konvex se zašklebil. „Proč bych neměl?“ Zvedl obočí, když do jeho ložnice vběhl poručík Sirrel, náčelník jeho gardy následovaný pěticí gardistů včetně pobledlého Tevina a dvou církevních vojáků. Podle halasu v chodbě jich tam bylo ještě víc. „Co to znamená, kapitáne?“ zamračil se císař. „Napadli nás?“

Potom do pokoje vletěla Yanika. Jako prvního uviděla Rawena. „Ty vrahu!“ zařvala a řítila se mu po krku.

Rawen před ní hbitě uskočil. Byla by se svalila na podlahu, kdyby ji Konvex nezachytil. Okamžitě se mu pověsila na krk. „Ty žiješ,“ vzlykala.

Z chodby se ozval ženský křik: „Co je to tady za srocení? Stalo se něco císaři? Okamžitě mě tam pusťte!“ ječela Graciella. Vzápětí tam vpadla, bosá a v průsvitné krajkové noční košili. Evidentně byla příliš vyděšená, než aby myslela na dobré mravy.

„Madam, to všechno hierofant!“ referoval poručík, který nevěděl, kam s očima. „Vtrhl sem, jako kdyby ho posedl svědivý démon. Mysleli jsme, že přišel o rozum!“ Pak se podíval na císaře. Teprve tehdy mu došlo, co se stalo. Jeho tvář se rozzářila radostí. „Sláva! Jste zdravý, sire!“ 

„Proč bych neměl?“ opáčil nakvašeně Konvex. Zamračil se, když si všimnul, že jeho žena toho na sobě moc nemá. Stáhl z postele přikrývku a omotal ji kolem Yaničiných ramen.

„Zázrak!“ vybafnul rodinný lékař, který se objevil ve dveřích.

„Pochválena buď Paní Světla! Vstal z mrtvých,“ dodal nejapně jeden z vojáků. 

Graciella se zapotácela a Tevin příhodně přiskočil, aby jí pomohl posadit se do komorníkova křesla.   

 „Všichni se uklidníme,“ ozval se konejšivě Rawen. Vypakoval ozbrojence, doktora i komorníka na chodbu, v pokoji ponechal pouze obě ženy a Tevina, protože patřil k blízkému příbuzenstvu. Pak se obrátil na císaře: „Konvexi, co je dnes za den?“

„Den odpočinku,“ odsekl císař. „Mohl jsem spát až do oběda! Ale děláte bordel, jak na manévrech!“

„Je sice Den odpočinku,“ řekl ironicky Rawen, „ale o týden později. Celých šest dní jsi byl mimo, holoubku. Před týdnem do tebe při procházce parkem uhodil blesk.“

Konvex se roztržitě poškrábal v zlaté čupřině. „Myslel jsem, že se mi to zdálo.“ zachraptěl.

***

Do svého sídla se Rawen vrátil až před polednem. Odmítnul matčino pozvání na oběd s tím, že ho bolí hlava. Padl do postele a zavřel oči.

Byl ospalý, ale jakmile si vybavil, že se tam před několika hodinami povalovala ona, všechno se v něm sevřelo. Byl rád, že je ten parchant v pořádku, ale mrzelo ho, že už ji nejspíš nikdy neuvidí. Pod jeho hlavou něco zašustilo. Kus papíru. Stálo tam: Dluh splacen. Už mě nikdy nevolej.

Se vzkazem pod polštářem a s myšlenkami na její smetanovou pleť, lahodné křivky, temně safírové oči a uhlově černé vlasy, upadl do spánku.

Probudily ho hlasy ze salonu. „Spal celý den, to snad stačí. Už ho vzbuďte.“

Cítil se jako po bitvě. S nadávkami se zmátožil. Ve vedlejším pokoji našel císaře čilého jako žába po dešti. „To je mi návštěva,“ zaševelil medově. Vzpomněl si, jak mu Gren řekl, že sloužící uzavírají sázky, který z nich doleze první. Takže dolezl Konvex.

„Řekni mi, co o tom víš,“ neotálel císař.

Rawen pokrčil rameny a falešně se usmál. Rozhodně neměl v plánu se svěřovat.

Konvex po něm zle loupnul očima. „Nedělej, že s tím nemáš nic společného.“

„Modlil jsem se, a potom jsem…měl... ehm... jasnozřivý sen,“ zalhal. „Bylo mi sděleno, abych pospíchal k císaři. Tak jsem šel. A ty ses zatím uzdravil.“

Konvex se zamračil. „Taky jsi to mohl všechno zaranžovat, aby ses mě zbavil. A když to nevyšlo, zametáš stopy.“

Rawen vstal. „Pokud si to myslíš, nebudu ti to vymlouvat. Jsi stejný ťulpas jako tvá žena. Vy dva se k sobě náramně hodíte.“ Šel ke dveřím, aby ho vyhodil.

„Počkej,“ zadržel ho krotce Konvex. Ve tváři se mu odrážela vina. „Je to jen jedna z možností. Zjevně mylná. Když jsem se vzbudil, zaslechl jsem... zvonečky. Matka soudí, že mě navštívila bohyně pomsty. Ale pokud to byla ona, kdo mě spálil, proč by mě zase ona dávala dohromady? Vážně o tom nic nevíš?“

Konvex nebyl dnešní. Rawen se nedivil, že mu nevěří. Rozhodl se tedy odklonit jeho pozornost jinam: „Je ti jasné, že kdybys byl smrtelník, byl bys na prkně?“

Konvex zahleděný do prázdna nepřítomně přikývnul. „Ano. Boží posel mě sice vyřadil z provozu, ale nezabil. Mohl to způsobit někdo, kdo ví o mém otci.“ Rozhodil bezradně rukama. „Nejspíš, aby ho naštval nebo vydíral.“

„Kdo je tvůj otec?“ otázal se Rawen. To byla klíčová otázka. „Možná by pomohlo, kdybys mi to konečně prozradil.“

Konvex pohodil hlavou. „Matka tvrdí, že je pro mě bezpečnější, když to nevím. Přísahám, že vím, jen to, že není smrtelník.“

„Sakra, vždyť jsi s ním musel mluvit,“ rozčílil se Rawen. „Onehdy jsi přece tvrdil, že to on ti slíbil rondorský trůn.“

„Jednou,“ vydechl Konvex. „Ještě nikomu jsem o tom nevyprávěl. Ani matce. Bylo mi sotva patnáct. Žil jsem na usedlosti barona z Jilmového vrchu. Spadl jsem z koně a zlomil si obě nohy. Stalo se to daleko v lese. Kosti mi vyčnívaly z masa. Hodně to krvácelo. Darmo jsem si vyčítal, že jsem poručníka neposlechl, když mi zakazoval jezdit do lesa sám. Myslel jsem, že tam umřu. Zdálo se to lepší, než kdyby mě někdo našel. Bylo jasné, že chodit už nikdy nebudu. Ležel jsem v chrastí, střídavě jsem ztrácel a nabýval vědomí. Hodně jsem myslel na matku. Jezdila za mnou každý měsíc. Myslel jsem na to, jak bude smutná. Bolelo to tak, že jsem se na smrt vážně těšil, ale konec ne a ne nastat. Potom padla tma, i když skrze větve jsem ještě před chvílí viděl vysoko na obloze slunce. Jako kdyby z té tmy vyrostl, objevil se chlap, z kterého vyzařovalo temně zelené světlo. Byl vysoký a hubený. Měl vlasy jako já a mladou tvář. Jeho oči připomínaly hluboké studny. Řekl mi a je divné, že šeptal, protože jsme tam byli sami, že je mým otcem. Řekl mi, že mě má rád, ale že se mnou nemůže zůstat. Nabádal mě, abych dobře studoval, protože už mi vybral léno. Jednou se prý stanu rondorským císařem. Pak zmizel. Tma se rozpustila. Uvědomil jsem si, jak hlasitě štěbetají ptáci. Tehdy jsem s úžasem zjistil, že moje nohy jsou v pořádku. Kdybych neměl roztržené nohavice a kdybych neměl kalhoty od krve, byl bych si myslel, že to byl sen.“

„Myslím, že vím, kdo to byl,“ řekl Rawen. „Tanaka.“

 

Konvex nevěřícně zavrtěl hlavou. „Pán Hrůzy? Toho přece Krassiona uvěznila. Je zakázaný. Proč si myslíš, že to byl právě on?“

„Kvůli té tmě,“ řekl Rawen. „Tanaka není jen bohem hrůzy, ale i tmy.“

„To jsem nevěděl,“ podivil se Konvex.

„Mělo to být zapomenuto. Neodpovídá to současné doktríně nejvyšší bohyně. Tanaka, pokud už se někdo vůbec odváží jej zmínit, má být vnímaný jako nositel hrůzy. Pokud vezmeš ale v úvahu, že vládne i tmě, jeho obraz se mění. Ve tmě se skrývá ledacos. Ale kromě strašidel, která se na tebe mohou vyřítit, je tma atributem uklidnění. Může být konejšivá a chladivá. Ukolébá ke spočinutí poté, co jsi dlouho povykoval na světle.“   

Konvex nakrčil čelo. „To má logiku. Krassiona a Tanaka jsou sourozenci. Ona panuje štěstí a světlu, on zase temnotě a hrůze.“ Odmlčel se a chvíli hledal slova, jak se odhodlával pokračovat: „Nejdřív mě napadlo, že jsi to zmanipuloval ty. Že jsi požádal Krassionu, aby mě zničila. Ale kdybys to udělal, asi bys mi nesděloval zakázaná fakta o Tanakovi.“

Rawen zakoulel očima. „Kdybys opravdu věřil, že jsem za to odpovědný, asi bys mi tu nevykládal o setkání s otcem. Takže, co víme: Někdo z bohů tě spálil a někdo další z nich tě uzdravil. Hlavní je, že jsi v pořádku. Sláva Světlu! Radujme se!“ Účastně se zapitvořil: „Slibuju, že pokud se s Krassionou někdy setkám, o tobě ani o tvém otci se s ní bavit nebudu,“ dodal.

„To bych ti byl vděčen,“ šeptnul Konvex. „Pokud je mým otcem Tanaka, divím se, že mě ještě nezlikvidovala. Říká se, že ti dva jsou na sebe jako sršni.“

„Mohla to být ona,“ poznamenal Rawen. „I když si myslím, že mráz kopřivu nespálí. Škorpí se, ale jsou to pořád sourozenci.“ Významně se na císaře zašklebil. Stejně, jako oni dva.

Konvex pochopil a rozchechtal se. „Máš asi pravdu.“

Po jeho odchodu Rawena napadlo, že jednou by spolu snad vycházet mohli. Tedy, pokud pátrání prokáže, že Konvex v zavraždění otce a bratra neměl prsty. V tom chaosu císaři pozapomněl sdělit, kam až se dostali v pátrání. Tehdy si uvědomil tu souvislost. Jed koupila kněžka boha Tanaky. Napadlo ho, jestli tu sedm let starou dvojitou vraždu nemá na svědomí právě bůh tmy. Pokud synovi přislíbil rondorský trůn, musel se nějak postarat, aby byl volný. Vztekem se mu zatmělo před očima. Ti otřesní bohové! Jakým právem? Sám sobě se vzápětí zasmál. To, co sám představoval, jasně svědčilo, že takový je svět, ve kterém žije.

Rozhodl se, že to zatím nechá plavat. Zvuky z jídelny mu daly vědět, že přinesli večeři. Až tehdy pocítil, jaký má strašný hlad.

***

Do severních krajin - teplé prádlo sbalím

Silný studený vítr přihnal mraky. Opět se dalo do deště. Trmáceli se už třetím dnem. Rawen si přehodil kapuci přes hlavu a znovu zaklel. Třetí náměstek radil, aby si vzal kočár. Počasí v horách bývá zrádné, Vaše Svatosti. Odmítnul. Není žádná třasořitka. Tak teď to má. Za ten krátký čas, co je na svobodě, pořádně zchoulostivěl.

I přes nepohodlí byl rád, že se k té výpravě odhodlal. Zabralo mu dva týdny prokousat se dvě stě let starými zápisy církevního koncilu. Hledal záznamy týkající se rušení Tanakových svatyní. Naštvalo ho, že v knihách našel stopy po vytržených stránkách. Cenzoři se činili. Napadlo ho podívat se do ještě starších pramenů. V naději, že ohledně nich církevní škrtálci tak horliví nebyli, požádal náměstka, aby mu z archívu ty zápisy donesl. A sláva. Našel hlášení ze služební cesty hierofantova Třetího náměstka do Teviku. V soupisu schůzek figurovalo i jednání s opatem Tanakova chrámu. Takže ještě před dvě stě sedmdesáti lety stál v Teviku Tanakův chrám, který dal později Huderben zničit.

Před pouhými třicíti lety rozhodl Huderben vybudovat nový velkolepý Krassionin chrám. Shodou okolností právě v Teviku. Jen návrhy budoucí podoby komplexu zabraly architektům desetiletí. Dalších deset let se vedly spory o umístění. Tevik se nachází vysoko v Modrých horách. Bylo zřejmé, že stavba v těžko dostupném terénu sebou ponese mnohá úskalí, ale nikdo se nad tím, proč hierofant vybral právě Tevik, nezamýšlel. Než se konečně rozhodlo, kde konkrétně v Teviku svatyni umístit, hierofant Huderben zemřel. Rawen ten problém vyřešil během své premiéry v císařské radě. Výstavba byla konečně zahájena.

Rawen náměstkům oznámil, že odjíždí do Teviku, aby zkontroloval, jak práce probíhají. Inspekční cesta se stala skvělou záminkou pro pátrání po pozůstatcích Tanakova kultu. Ještě ho napadlo, že myšlenka postavit nový chrám je stejně stará jako Konvex. Třicet let. Mohlo to souviset?

Císařovna matka Rawenovo oznámení, že odjíždí, dvakrát nadšeně nepřijala. „Proč teď? Za chvíli bude zima,“ lamentovala. „Co když tě v průsmyku na zpáteční cestě přepadne sníh? A musíš odjet právě teď? Když Konvex odjel do Mandefellu, měl by alespoň jeden z vás držet hrad!“

Rázně její stížnosti uťal: „Už jsem jim poslal holuba. Ostatně, světské a duchovní záležitosti se nemísí,“ lhal přesvědčivě. „Chtěla jsi, abych byl veleknězem? Tak se nediv, že dělám svou práci.“     

Jakmile se dostali skrze skalnatou soutěsku, otevřela se před nimi rozlehlá náhorní plošina. V dálce na obzoru už se rýsovaly temné hradby města. Pobídl koně ke klusu. Zlomyslně se ušklíbl, když za zády zaslechl klení. Vychutnával si ten příjemný pocit, že církevní vojáci jsou ještě větší bábovky než on. Přibližovali se k Teviku a déšť houstl. S vyhlídkou rozpálených kamen a teplé lázně ještě zrychlil. Jeho hnědák se asi také těšil na suchou stáj, protože cválal, jako kdyby mu za zadkem hořelo. K městské bráně Rawen dorazil s pořádným náskokem, obalený blátem od hlavy k patě. Bylo k večeru a brána se právě zavírala. Rawen výsknul a ještě zrychlil. Strážné jeho frontální úprk asi vyděsil. Pořádně zabrali a zavřeli mu bránu přímo před nosem. Kůň se vzepjal, Rawen měl co dělat, aby se udržel v sedle. Rozpoutala se mela. Jeho prohlášení, že je duchovní a do Teviku přijíždí v zájmu církve, nikdo nebral vážně. Významnou roli v tom asi hrálo, že se při tom oháněl mečem. Přece ho nemohl nechat v pochvě, když na něj šli s halapartnami. Než se mu podařilo přesvědčit strážné, že nemíní Tevik dobývat, doběhli k bráně vojáci. Až při pohledu na jejich uniformy byli vpuštěni. „Co to děláte, Vaše Svatosti?“ vztekal se kapitán, cestou ulicemi. „Přiřítil jste se jak horká nemoc. Kdyby ti strážní byli jen o trochu lépe vycvičení, mohli vás sestřelit z koně!“   

***

„Slyšel jsem o vašem... neobvyklém příjezdu, Vaše Svatosti. Je toho plné město,“ řekl ráno při snídani opat Blaff. Jeho tvář přímo sálala vlídností.

„Aha,“ heknul rozpačitě Rawen. Mnichové z opatství je včera ubytovali a nakrmili. Opat se ale neukázal. Oznámili, že dlí na nočních modlitbách, a proto je uvítá až ráno.

„Musíte se dnes večer ukázat na večerní bohoslužbě. Všichni vás chtějí vidět.“

To tu nemají jinou atrakci? Pomyslel si Rawen. Křivě se usmál: „Bude mi potěšením.“ Asi takovým, jako kdyby mě namazali medem a hodili do mraveniště.

Opat nadšeně zatleskal baculatými dlaněmi. „Osvícený v Teviku! Jaká to radost!“

„Svatý Huderben poslední desetiletí příliš necestoval,“ dovtípil se Rawen.

„Přesně tak,“ uculil se opat. „Naposledy tu byl jeho náměstek před dvě stě padesáti lety. Omlouvám se za mou včerejší nepřítomnost, ale čekali jsme vás až pozítří. Váš kapitán se zmínil, že jste to vzali... jak to říkal? Aha. Hopem. Prý jste to vzali hopem.“

„Býval jsem vojákem a nejsem zvyklý se zdržovat, “ řekl na vysvětlenou Rawen. „Nejspíš vám můj náměstek napsal, že se chci podívat na staveniště. To je, samozřejmě, pravda, ale mám několik dotazů akademického rázu. Slyšel jsem, že právě tady v Teviku stávala ještě před třemi sty lety hlavní svatyně boha Tanaky. Zajímalo by mě, jestli se nedochovaly nějaké pozůstatky po jeho kultu.“

Opatovou kulatou tváří se prohnal strach. „To je nějaká zkouška, Vaše Svatosti? Naše opatství závazky vůči Nejvyšší paní důsledně plní,“ řekl škrobeně. Nejspíše se vyděsil, že ho obviňují z hereze.

„Uklidněte se, otče Blaffe,“ mírnil jeho obavy Rawen. „Už jsem přece zmínil, že než jsem se stal duchovním, býval jsem vojákem. Teologii jsem nikdy moc nedal. Ani církevní dějiny jsem příliš nestudoval.“ Provinile se usmál. „Teď mi nezbývá než to dohonit. Můj zájem o Tanaku je ryze akademický. Stejnou měrou se zajímám o všechny bohy Krassionina pantheonu.“

Opat pokýval hlavou. „Chápu, Vaše Svatosti. To je chvályhodné. Ale co se týká Tanaky, byl bych na vašem místě opatrný. Podle svědectví vašeho předchůdce i podle zpráv od našich jasnozřivých bratří Krassiona Tanaku exkomunikovala. Důrazně přikázala, abychom o něm nemluvili. Všechny knihy o něm byly zničeny. Lexikony a kodexy byly zcenzurovány.“

To už Rawen zaznamenal. „Vím,“ zamručel. „Ale v poslední době se mi donesly nejasné zprávy, že Tanakův kult znova povstal.“

„To je strašné!“ vyděsil se opat. „Inu, my tady s tím nemáme nic společného!“

Rawen se blahosklonně usmál. „O tom nepochybuji. Ale chápejte, že právě proto mě to zajímá. Ocenil bych jakékoliv prameny.“

Opat nakrčil čelo. „Těžká věc, Vaše Svatosti. Vůbec netuším, jak bych vám mohl pomoci. Ale budu o tom přemýšlet.“

***

Přes den navštívil Rawen staveniště. Procházel kolem výkopů, do kterých ukládali základy a moudře kýval hlavou, když mu architekt se stavbyvedoucím vysvětlovali technické detaily. Většině toho, co mu říkali, nerozuměl, ale to nemohl přiznat. Občas jej něco zaujalo, nač by se i rád zeptal, ale nechtěl dát najevo, že se do projektu podíval jen zběžně.

Večer nezbývalo než přetrpět bohoslužbu. Chrám byl napěchovaný k prasknutí. Všichni chtěli vidět hierofanta, který se včera oháněl mečem u městské brány. Při obřadu děkování, kdy celebrující hodnostář věřící vyzýval k projevům vděčnosti bohyni za světlo a štěstí, se opat k Rawenovi naklonil a do ucha mu pošeptal: „Až bratr Trofim skončí děkovnou litanii, vyzve vás k závěrečnému proslovu. Nemusíte hovořit dlouze. Doufám, že vám to nevadí, Vaše Svatosti.“

Sakra že vadilo. Rawen za ten krátký čas, co byl úřadu, sotva stačil strávit fakt, že je duchovním. Matně si pamatoval, jaké úkony je třeba při obřadu vykonat a v jakém pořadí jdou za sebou. Zoufale vzpomínal, jak má takový závěrečný proslov vypadat. Nějaké určitě slyšel, ale to bylo dávno. Vždycky, když ho rodina donutila se něčeho takového účastnit, usínal tam. Čas se krátil. Už recitovali děkovné verše nejméně po sedmé. Ještě to zopakují pět krát, a bude nucen jim něco říct.

Když ho k tomu celebrant vyzval, měl v hlavě absolutní prázdno. Jako ve snách vstal a kráčel k řečnickému pultíku pod Krassioniným oltářem. V chrámu se rozhostilo napjaté ticho. V poslední chvíli Rawena napadlo říct něco výstižného a krátkého, co by na místě věřícího v tomto dusném chrámu chtěl slyšet on sám. Hodil stres za hlavu a spustil: „Chvála světlu. Žehnám vám, občané z Teviku. Vám, kdož jste počestní a pracovití, i vám, kteří se počestnými a pracovitými teprve stanete. Kéž všichni prospíváte ve světle a štěstí, kterým nás oblažuje Nejvyšší bohyně. Jděte ve světle.“ 

Prostora zaduněla nadšeným pokřikem: „Osvícený! Osvícený! Osvícený!“

„Pojal jste to sice úsporně, ale efektně, Vaše Svatosti,“ poznamenal otec Blaff, když chrám opouštěli postranním východem.

„Nemám rád zbytečné řeči,“ zavrčel Rawen.

Ráno se po snídani připravoval na zpáteční cestu. Byl otrávený, že se v pátrání neposunul. Kapitán už ohlásil, že muži a koně čekají na dvoře. Rawen se šel ještě rozloučit s opatem.

„Něco jsem vám našel, Vaše Svatosti,“ zaculil se otec Blaff. „Je to deník jednoho z mých předchůdců. Je nejméně dvě stě dvacet let starý. Byl v truhle v archívu, kam ukládáme osobní věci zesnulých, které pozůstalí nevyzvedli. Neměl jsem čas jej prostudovat. Kdybych v něm našel zmínku o... však vy víte o kom, měl bych ho předat cenzorům nebo spálit, aby se nedostal do nepovolaných rukou. Ale hádám, že u vás bude v bezpečí.“

„Jsem vám opravdu moc vděčný, otče,“ rozzářil se Rawen.

Domů do Herkenu hnal církevní vojáky ještě ostřejším tempem než do hor, jak byl zvědavý, co v deníku najde.