Kozel zahradníkem - 7. kapitola: Boží dopuštění
Boží dopuštění
Nazítří dopoledne šel Rawen do rady. Měl v úmyslu po jednání Konvexovi povědět, čeho se Gren zatím dopátral. Ale místo císaře přišel jeho tajemník. Vypadal, jako kdyby ho bolel zub. „Chvála světlu. Císař se pro zaneprázdněnost omlouvá, pánové,“ oznámil a položil na stůl hustě popsané lejstro. „Naštěstí si předem připravil poznámky. Doufám se mi podaří ho důstojně zastoupit.“
Kolem stolu se prohnala vlna šepotu. Podle reakcí radních Rawen pochopil, že se to běžně nestává. Nelenil a hned po jednání zamířil do rezidenčního křídla paláce. Až když stál před širokými perletí zdobenými dvoukřídlými dveřmi, kterými se do soukromých prostor vstupovalo, uvědomil si, že tu byl naposledy ještě za otcova a bratrova života. Vojáci po stranách mu otevřeli. Ocitl se v přijímacím pokoji, kde na návštěvy, které se nedaly odmítnout, běžně číhal otcův tajemník, aby je zdržel, než je uvede dál. Našel tu matku obklopenou pěticí vousatých starců. Všichni se tvářili znepokojeně. Dva z nich Rawen poznal. První císařské rodině sloužil jako rodinný lékař celé věky, druhý byl děkanem lékařské fakulty na Zemské univerzitě. Doktoři?
Jakmile ho Graciella spatřila, přerušila rozhovor a přešla k němu. „Čekala jsem, že se tu objevíš.“
Při pohledu zblízka se Rawen vyděsil. Matka vypadala otřeseně. Oči měla rudé od pláče.
„Takže není zaneprázdněný, ale nemocný?“ chtěl vědět.
„Nikomu se nepodařilo stanovit diagnózu,“ přiznala.
„Co se vlastně stalo?“
Zavrtěla hlavou. „To vlastně nikdo neví. Včera večer se vypravil do parku na pravidelnou procházku před spaním. Od té doby, co je tu Yanika, chodili spolu. Ale tentokrát se necítila dobře. Zalehla hned po večeři s bolavou hlavou. Vex šel sám. Když se do půlnoci nevrátil, začal být jeho komorník nervózní. Císař se někdy toulal i hodiny, však víš, jak je park rozlehlý, ale před odchodem se zmínil, že nebude venku dlouho, protože má v plánu ještě doplnit program zítřejší Rady.“ Císařovna sepjala ruce. „Vždycky říkal, že v parku ho napadají nejlepší myšlenky. Po půlnoci komorník vzburcoval ochranku.“
„Počkej,“ zastavil ji Rawen. „On chodil bez ostrahy?“
Graciella pokrčila rameny. „Vždycky říkal, že alespoň jedenkrát denně chce mít klid. Chm, argumentoval, že park je oplocený. I kdyby se někdo dostal přes plot, víš, že na noc zahradník pouští ven všechny zubatce. Místním neublíží, ale cizince by roztrhali na ten šup. No, vojáci ho začali hledat... “
„Ničeho jsem si nevšimnul,“ broukl Rawen. Okna jeho pokojů v Osvíceném paláci vedla do zahrady. V noci stejně jako pokaždé mizerně spal, takže by rozruch v zahradě určitě zaznamenal.
„Snažili se být zticha. Nechtěli, aby je Vex seřval, kdyby se jednalo o planý poplach. Každopádně ho našli až za svítání. Na půli cesty k oboře. Ležel v trávě...“ Graciella se zajíkla, „úplně bez ducha. Jeho kůže je spálená, jako kdyby ho váleli po rozpálené plotně. I pod oblečením... Přenesli ho do paláce. Tam kde ho drželi, se kůže odřela až do masa. Od té doby se ještě neprobudil. Sotva dýchá.“
„Není to otrava? Jak se má jeho ochutnavač?“
Jen mávla rukou. „Tomu se daří skvěle. To nás napadlo jako první. Už za časů tvého otce jsem pověřila majordoma, aby vždy kontroloval, jestli ochutnavač otestuje skutečně všechno, co se císaři dostane na stůl. Dušuje se, že to dělá a já mu věřím.“
„A co kontaktní jed?“ vyhrknul Rawen. Už týden se hrabal v alchymistických knihách, aby se dozvěděl o účincích jedů v souvislosti s pátráním po vrazích otce bratra. „Existují přece jedy, kterými se dá napustit oblečení.“
„To už mě taky napadlo,“ řekla matka. Poťukala si na své bělostné zápěstí. „Cár z jeho košile jsem si uvázala sem a nic. Ani po několika hodinách.“
Rawenovi se svíralo srdce, když ji viděl tak utrápenou. Nebyl sice Konvexův největší fanoušek, ale nelíbilo se mu, jak je matka smutná. Zažila si své po tom, co zemřeli otec s Vincem.
„Můžu ho vidět?“
„Císařovna a komorník nás před chvilkou vyhnali, že namažou ty spáleniny kuvisovým olejem. Doktoři tvrdí, že to nemůže uškodit. V tuto chvíli už by měli být hotoví.“
Prošli chodbou s obrazy ke dveřím Konvexovy ložnice. Rawen tudy chodil nesčetněkrát, když ten pokoj ještě patřil Alekovi. Nad postelí se skláněla Yanika a urovnávala přikrývky. Bránila Rawenovi ve výhledu. Udělal pár kroků a při pohledu na Konvexovu dorasovanou tvář zaklel. Bratr vypadal, jako kdyby ho ponořili do vroucí vody a vytáhli. Rudý jako rak, na kůži plyskýře naplněné tekutinou. Některé už praskly a nechávaly po sobě mokvající rány.
.jpg)
„Doufám,“ ozvala se generálským tónem Graciella, „že jste mě poslechli.“
„Jistě madam,“ odpověděla kousavě Yanika a vzpurně na císařovnu matku ohnula ret. „Do ran jsme olej nedali.“
„Má to po celém těle?“ vypravil ze sebe nevěřícně Rawen.
„Ano,“ odsekla Yanika, ani se na něj nepodívala. „Aby se to nelepilo na oblečení, napadlo mě použít ten olej. Pořád se neprobouzí, což je asi dobře. “
„Naštěstí,“ odfrkl Rawen. „Kdyby byl při sobě, měl by děsivé bolesti.“
Graciela si povzdechla: „Stejně se mi to nelíbí. Možná jsme měli místo toho použít heřmánkové zábaly.“
„Nebo taky nic,“ zamumlal Rawen. Jak on to viděl, každý další sajrajt navíc jen ztíží hojení. Ale nebylo na něm, aby do toho mluvil. „Když doktoři nevědí, co s ním, co zkusit šarlatány? Mágy a čaroděje.“
Graciella se na něj podívala, jako kdyby mu z temene vyrůstala višeň v plném květu. „To mi říkáš ty? Propagátor racionálního přístupu?“
Rawen se zašklebil. „Od té doby, co jste mě přinutili podrobit se Osvícení, jsem názory nepatrně zrevidoval. A vidím to takto: Pokud nezabírají prostředky obvyklé, je třeba sáhnout po neobvyklých. Takže, máti, radím ti povolat mágy.“
„Zajímavé, že se tolik staráš,“ ozvala se ostrým hlasem Yanika. „Nevypadáš, že by tě to moc rozrušilo. Slyšela jsem, že poslední dobou hodně studuješ. Taky jsem zaslechla, co.“
Rawen se k ní obrátil a zatnul pěsti. „Tím naznačujete co, madam? Že jsem to snad způsobil já?“
Yanika jen pohodila hlavou. Její oči planuly syrovou záští.
„Proč bych to sakra dělal?“ rozčílil se Rawen. Když se na ni díval, divil se, co na ní vlastně viděl. „Jsem duchovní! Mám to na doživotí. Na korunu už nedosáhnu. A spojovat církevní a světskou moc naše zákony zakazují.“
„Co pomsta?“ vyhrkla. „Kvůli mně.“
Křivě se usmál. „Takový ubožák nejsem.“ Provokovalo ho, jak hloupě jí to myslí. A to si ji pamatoval jako moudrou a rozvážnou dívku. Asi ji přecenil. „Vaše nařčení mě uráží. To už je mnohem pravděpodobnější, že jsem zavraždil otce a Vincenta,” dodal jízlivě.
„A zavraždil?“ opáčila.
„Tak dost!“ uťala jejich hádku Graciella. „Oba jste rozrušení. Říkáte věci, které by vás jindy ani nenapadly. Musíme se soustředit na Vexe. Jdu objednat ty mágy.“
***
Další dva dny se Konvexův stav neměnil. Nedařilo se jej probudit, nedostali do něj ani kapku vody. Doktoři jen dál vrtěli hlavami a doporučovali olejové zábaly. Děkanovi lékařské fakulty dokonce uklouzlo, že je div, že pacient stále ještě žije. Z obavy z politické krize to udržovali v tajnosti, ale bylo jen otázkou času, kdy se to rozkřikne. Rawen zatím poslal Grena na hrad pána z Lebenu, aby ověřil, zda tam osoba kupující ve Vinovíně beruccin, pracuje nebo pracovala.
Na Graciellinu tajnou objednávku se v císařově paláci začali shromažďovat nejuznávanější mágové. První šarlatán prohlásil, že císaře sežehl ohnivák, který do parku zabloudil z Modrých hor. Toho Graciella hned vyhodila. Kdyby to udělal ohnivák, nezůstaly by Konvexovy šaty neporušené. Druhý mág tvrdil, že je to reakce na zlé uřknutí. Třetí, že jde o kletbu, co bylo prakticky totéž. Ten čtvrtý, alchymista, řekl, že o tom jen četl. Prý to vypadá na zásah bleskem. Podle jeho názoru existují blesky, které zasáhnou jen tělo a nikoliv oděv. Tělo člověka obsahuje vodu, která blesk přitahuje. Oblečení, pokud není mokré, nikoliv. Pátý, poslední mág, souhlasil s alchymistou, ale dodával, že přesně takové blesky sesílají na smrtelníky bohové.
I kdyby měl ten pátý mág snad pravdu, mnoho se tím nevyřešilo. Šarlatáni i doktoři se shodli na jediném: Jestliže císaře postihlo boží dopuštění, musel spáchat něco neodpustitelného. Bohové do světských věci přímo zasahovali jen zřídka. Druhý mág prohlásil, že pokud byl císař takto poznamenaný, ostatním prý nezbývá než se modlit, aby se bohové nerozhodli potrestat i zbývající členy jeho rodiny. Třetí mág doporučil modlitby. To snad nemůže uškodit, řekl čtvrtý mág. Pátý mág s nimi ale nesouhlasil. Modlit se? zhrozil se. Ale ke komu? Nevíme, který bůh tu ránu seslal. Co kdyby se blízcí postiženého rozhodli modlit se právě k němu? Je zde riziko že by ho ještě více popudili.
***
Po takovém verdiktu se císařovna-matka zhroutila. Zavřela se do svých pokojů, nikoho nechtěla vidět. Rawena překvapilo, když pro něj poslala. Našel ji v pokojíku, ve kterém sedávala s dámami u karet. Okna do parku bývala běžně široce otevřená, aby se dámy mohly kochat vůní kvetoucích záhonů. Teď byla zavřená a zatažená těžkými sametovými závěsy. Lenoška, na které Graciella se zavřenýma očima spočívala, tonula v milosrdném šeru.
Rawen si k ní přitáhnul židli. „Volala jste mě, madam?“ zeptal se jemně.
„Aderawene,“ vydechla. „Musím něco vědět. Co jsi řekl Krassioně o Konvexovi?“
Její otázka ho zmátla. Horečnatě přemýšlel, kam směřuje. „Nic. Proč bych s ní měl mluvit právě o něm?“ Nechtělo se mu vysvětlovat, že bohyni ještě ani neviděl. „A i kdyby, proč to chceš vědět?“
„Tak kdo?“ zasyčela. „Kdo jí o Konvexovi pověděl?“
„Nemám tušení,“ řekl. Pak to pochopil. „Myslela sis, že jsem ji na Vexe poštval?“ rozčílil se. „No dovol? Taková sketa nejsem.“
Pod náporem jeho vzteku se otřásla. „Omlouvám se,“ zajíkla se. V takové defenzivě ji Rawen ještě nikdy nezažil. „Jen mě napadlo, že sis mohl Krassioně jen tak mezi řečí... postěžovat. Podle platných zvyklostí jsi měl trůn dostat ty, protože Vex je nemanželský. Vím, že ses duchovním stát nechtěl. Ale jsou tu faktory mimo náš dosah, jejichž razanci nemůžeme ovlivnit.“
„Mluvíš v hádankách,“ řekl Rawen.
Potřásla hlavou, aby ji nepřerušoval. „Pokud by ses třeba Krassioně zmínil, v jakém smyslu se spekuluje o Konvexově otci...“
„Jehož totožnost jsi nikomu neprozradila,“ skočil jí do řeči.
„A neprozradím ji ani teď,“ řekla pevně. „Pro dobro všech. Je to minulost.“
„Máti,“ zavrčel, „beru ohled, že jsi v depresi, ale ani já nejsem zrovna naladěný. Ujišťuji tě, že jsem Krassioně o Vexovi neřekl.“
Graciella se zvedla na loktech. „Věřím ti.“
„Myslel jsem, že budeš chtít, abych ji požádal o pomoc,“ řekl. Byl z toho absolutně zmatený.
„V žádném případě,“ řekla už klidněji. „Možná, že to ani nebyla ona, kdo ho popálil. Takže ji na něj neupozorňuj. Byla by to katastrofa. Už jsem přišla o dva syny. Nechci přijít ještě o tebe.“ V šeru se na její bledé tváři zaleskly slzy.
„Co je to za nesmysl? Já jsem v pohodě a Konvex pořád dýchá,“ rozhorlil se. „Může se stát ještě tisíc věcí. Věřím, že se z toho dostane.“
„Kéž bys měl pravdu, Aderawene,“ povzdechla si.
***
Pak se Gren vrátil od hraběte z Lebenu. Hrabě osobu odpovídající popisu zákaznice lékárny nezaměstnal. Celé generace u něj práci hospodářů vykonávala jedna a tatáž rodina. Rawen se rozhodl zjistit, kde se v minulosti nacházely Tanakovy svatyně a kláštery. Protože k jejich definitivnímu zrušení došlo přibližně před dvěma sty lety, obrátil se na svého Druhého náměstka, aby mu z archívu vyhledal zápisy z porad církevního Koncilu z toho období.
***
Zplacený dluh
Bylo krátce před půlnocí. Rawen se hrbil nad Velkým lexikonem alchymie, bichlí tak tlustou, že mu ji museli přinést dva vojáci a když ji pokládali na stůl, ozvalo se povážlivé lupnutí. Vrtala mu hlavou Konvexova nemoc. Uplynulo už pět dní od té nešťastné události a císař stále ležel v kómatu. Rawen hledal něco, co ostatní přehlédli, nebo neznali. Bylo to od něj troufalé. Zatímco všichni ti mágové a doktoři se svými obory zabývali celá desetiletí, on byl diletant. Jediné, co zatím našel, byla ručně naškrábaná poznámka u kapitoly šest věnované nehodám zapříčiněným magií. Stálo tam: Pokud vyloučíš uřknutí nebo kletbu, jsou za tím bohové. To potvrzovalo hypotézu pátého mága, že by příčinou mohl být blesk cíleně seslaný bohem.
Vstal od naprasklého stolu a začal přecházet po místnosti. Oči mu zabrousily k polici, kam zašoupnul knihu, kterou mu matka vnutila, když ho přesvědčovala, aby přivolal Krassionu. Ještě se do ní ani nepodíval. Netoužil po Krassioně, protože ho zajímala její nezdárná blíže neurčená dcera. Byl vlastně rád, že na něj matka kvůli Krassioně přestala naléhat. Ale napadla ho jiná věc. Co zavolat jiného nebešťana? Někoho, koho už zná... Vlastně ani nevěděl, jestli by to šlo.
Vytáhnul knihu z police. Podíval se na nadpis a zaklel. Co, to, sakra, je? Aha, starorondorština. Po chvilce soustředění větu rozluštil. Stálo tam: Rukověť přivolávaniu bytostiev nadsvětia. To vypadalo nadějně. Podíval se do obsahu. Zběžně nakoukl do kapitoly Přivolávacie methody, a pak nalistoval kapitolu Oběktovia přivolávania. Obsahovala soupis bytostí, jejichž pozornost lze výše popsaným způsobem získat. Nacházely se tam podkapitoly s obrázky a popisy nebešťanů. Podle obsahu měl být jako první v pořadí popsán Pán Hrůzy Tanaka a jeho potomci. Překvapilo ho, že v obsahu byl Tanaka uveden nejen jako bůh hrůzy, ale i tmy. Zdálo se to logické vzhledem k tomu, že Tanaka a Krassiona (bohyně světla a štěstí) měli být sourozenci. Vyznavači Krassiony se zřejmě poté, co byl Tanakův kult rozprášen, snažili Tanaku prezentovat v co nejhorším světle. Ale místo podkapitoly o Tanakovi našel kapitolu věnovanou Floenovi, bohu klamu, který byl v obsahu uveden jako druhý. Podle roztřepeného okraje v úžlabí hřbetu bylo patrno, že stránky s Tanakou někdo vytrhl. Na třetím místě byla Systema, bohyně řádu. Až na čtvrtém místě našel Rawen Krassionu. Kapitolu věnovanou bohyni Světla proletěl jen zběžně. Většina z toho byla obecně známá. Bohyně se zjevuje jen výjimečně a pouze svým největším oblíbencům. Září jako samo slunce. Je zlatovlasá, její oči mají barvu fial. Obě její ruce oplývají prstem navíc. Rawen téměř nedýchal, když nalistoval podkapitolu o Krassioniných potomcích. Měl naději, že mezi nimi najde svou neznámou. Bohyně má čtyři dcery: Trepenu Šílenou, patronku věštců, Orenu Záludnou, bohyni odplaty, Isseu Žádostivou, ochránkyni milenců a Pravenu Počestnou, bohyni pravdy. Trepena má na čele třetí oko, Issea oplývá tvary tak bujnými, že až stydno, Pravena má prý ústa zašitá zlatou nití. Zbývala jedině Orena. Psalo se tam o ní, že často vystupuje na zapřenou a mění podobu, ale že jejím průvodním jevem je cinkání zvonečků na jejím nákotníku. Nákotník bohyni prý nasadil její otec Zmar, bůh destrukce. Součástí nebo následkem odplaty bývá destrukce. Zmar měl prý díky Orenině aktivitě tolik práce, že se rozhodl před jejími nástrahami smrtelníky varovat. Orena se prý snaží nákotník různě maskovat a jeho cinkání tlumit. Nosí prý vrstevnatou sukni sahající až po zem.
Orena mu dluží službu. Stránku s Orenou založil a vrátil se k úvodu. Četl a dělal si výpisky. Venku už zpívali ptáci, když se vzbudil s hlavou na stole.
Celý den byl jako na trní. Sotva vnímal, že na něj někdo mluví. Druhý náměstek se tázal, kam mají bratři složit dvě stě let staré svazky se zápisy Církevního koncilu, které si Jeho Svatost objednala. Nejspíš čekal na pochvalu, že úkol splnil tak svižně. Byl zklamán. Hierofant jen nepřítomně zamumlal, aby to zatím naskládali do šatny. Jinde nebylo místo. Pracovna vyhlížela jako doupě knihomola. Na stole, na volných židlích, dokonce i na zemi se povalovaly otevřené knihy, pergameny a papíry.
Podle návodu se slušelo s přivoláváním počkat na vhodný čas. Pro každého z nebešťanů to byla jiná denní hodina. Orena vládla třetí hodině ranní. I místo rozhodovalo. Ideální to bylo činit ve svatyni volanému zasvěcené. Ale v Rondoru už dvě stě let nestály jiné svatyně než ty Krassioniny. Rawen usoudil, že postačí, když prostor symbolicky označí. Na stůl v pracovně položil pergamen, na který velkými písmeny napsal Orena Záludná. Ještě za světla poslal Qena na trh, aby koupil dvanáct svíček z pravého včelího vosku. Mohl si je vyžádat od náměstků, ale ti by se zajímali, k čemu je potřebuje. Taky měl pochybnosti o jejich kvalitě. Od všudypřítomných uklízečů onehdy zaslechl lamentaci, že správce skladů voskovice taví a nadstavuje nějakým svinstvem. Přebytky vosku pak prodává na černém trhu. Až bude mít čas, tak si na toho filutu posvítí. Když, sakra, od něj chtějí, aby byl svatý, udělá jim vojnu jako řemen.
Než se prokousal denními povinnostmi až k večeru, hlava mu praskala napětím. Nebylo myslitelné, že by si zdřímnul. Měl strach, že by zaspal vhodný čas. Až do půl třetí se procházel parkem a doháněl tím k nepříčetnosti ochranku. Po incidentu, který se přihodil císaři, nařídila císařovna-matka kapitánovi církevní ochranky, aby za žádných okolností velekněze nepouštěl z dohledu. Povinnost poslechnout císařovnu-matku ve směrnicích církevní jednotky neexistovala. Kapitán ale věděl, že rozzlobit tuto dámu bylo možno jen jednou.
Krátce před třetí ranní se Rawen zamknul v ložnici. Zatáhl závěsy. Zapálil dvanáct voskovic. Rozestavil je na podlahu do kruhu. Do středu položil pergament se jménem. Klekl si a začal recitovat starobylé verše z příručky:
Skrzie tmu zplodiena, skrze svietlo zrodiena
Pania toužiena, očekánaia, preklinania
Lehkhým krokuom cílenia
těžškým stopou trefenia
Přijděž ku mně, prosienia
požehnana Orena
Podle instrukcí zopakoval ten jazykolam ještě šestkrát. A nic. V naději, že se možná samou nervozitou přepočítal, zopakoval litanii ještě jednou. Zase nic.
Měl vztek. Jaký byl blázen, když doufal, že to zabere! Orena neexistuje! Setkání v chrámu i v klášteře, celá epizoda se žlutým kamenem se nikdy nestala! Všechno si jednoduše vysnil. Rozjitřené nervy. Blázní, protože si sedm let pořádně nezašukal! Ale on to napraví. A hned! V bordelu u Boubelaté prdelky se pracuje až do rána.
Uhasil svíčky, roztrhal pergamen a vstal. Roztáhnul závěs a otevřel okno. Ložnici měl sice v prvním patře, ale fasáda je hezky členitá. Tentokrát opatrně sleze, na příště si pořídí provazový žebřík. Vyhoupnul se na parapet a...
Cinkání. Cink. Cink. Cililink...
Ne, ne, to se mu jenom zdá. Přehodil nohu přes okenní rám.
Cink, cink...
„Oreno?“ šeptnul a přehodil nohu zpět a seskočil do pokoje. Poté co, uhasil voskovice, pokoj osvětlovala jen malinká vodní lampička na krbové římse.
„Chceš se někomu pomstít?“ ozvalo se ze stínů hlasem, jako když se láme tenký led.
„Potřebuju spíš... radu. Možná i pomoc.“
Zasmála se. Nebyl to příjemný smích. „Proč já? Patříš matce. To ji jsi měl zavolat.“
Už ho unavovalo, jak mu každý opakuje, že jí patří. „Ano,“ zavrčel. „Je mi to známo. Ne, že bych z toho byl zrovna nadšený. Ještě nikdy jsem tvou matku neviděl a neuraz se, kdyby to záleželo na mně, klidně s tím budu žít až do smrti. Obrátil jsem se na tebe, protože tě znám. A taky proto, že mi dlužíš laskavost. Nebo nemáš ani tolik poctivosti, abys to přiznala?“
Vynořila se z tmavého kouta. Obrys její drobné, delikátně tvarované postavy zezadu ozářený plamínkem lampičky ho připravil o dech. Do obličeje jí téměř neviděl. Vnímal jen lesk jejích očí. „Tak s čím potřebuješ pomoci?“ zeptala se škrobeně. Přešla k posteli, s grácií se na ni natáhla, převalila se na bok a nonšalantně si podepřela hlavu paží ohnutou v lokti. Skýtala tak podívanou, která by každého zdravého muže připravila o dech. Podle toho, jak se tvářila, si to až moc dobře uvědomovala.
Rawen nedůvěřoval vlastním nohám. Posadil se na parapet, aby od ní byl co nejdál. V rychlosti jí povyprávěl, co se před šesti dny přihodilo Konvexovi. „Potřebuji vědět, jak ho uzdravit,“ dodal závěrem.
„Nijak,“ uchechtla se. „Je zázrak, že ještě žije.“
„Těší mě, že jsem tě pobavil,“ dodal uštěpačně. „Ale pro mě to taková sranda není, pokud můj bratr umírá a není mu pomoci.“ Byl zklamaný, ale rozhodně to nevzdával. Jaksi mimoděk, úplně poprvé od otcovy a Vincovy smrti, nahlas nazval Konvexe svým bratrem.
„Nechtěla jsem říct, že není pomoci,“ namítla, „ale že mu nemůžeš pomoci ty.“
„Hrome, tak kdo?“
„Třeba já,“ špitla. „Ale nejdřív ho chci vidět. Pokud ho skutečně zasáhl bleskem některý z bohů a on navzdory tomu žije, znamená to, že není čistokrevný smrtelník. Divné na tom je, že ten, kdo mu to udělal, to musel poznat... Musel vědět, že ho to nejspíš nezabije. Proč by to potom dělal?“
„Jak ty míšence poznáte?“ skočil jí do řeči Rawen. Takže na tom, že v Konvexově narození měli prsty bohové, něco je. Matka by konečně měla přiznat barvu.
Orena se pohodlněji uvelebila a jak se vrtěla, její zvonečky zacinkaly. „To se těžko vysvětluje. Míšenci lidí a nesmrtelných nám prostě jinak zní. Není to klasický zvuk, který slyšíš ušima.“ Poklepala si na čelo. „Vnímáš to jen tady.“
„Pomůžeš mu?“ chtěl vědět.
Cililink, ozvalo se, jak se zvedla. „Nic neslibuju, ale můžu to zkusit.“ A byla pryč.
Otevřel pusu ve snaze ji požádat, aby se k němu ještě vrátila, ale už bylo pozdě. Nejradši by třískal hlavou do zdi, že nebyl dost pohotový. Seděl tam jako pecka a tiše zuřil. Pak se vzpamatoval. Co tu, sakra, ještě dělá? Rychle za Konvexem!
