Kozel zahradníkem - 4. kapitola: Chichotání ve tmě
Krátce před půlnocí po děkovném obřadu v Krassionině chrámu hierofant vstal ze studené dlažby a náměstkům a asistentům řekl: „Je pozdě, bratři, běžte si odpočinout. Chci ještě chvíli zůstat s bohyní o samotě.“
Byla dřina z chrámu vypoklonkovat ty nejoddanější horlivce, kteří toužili Osvíceného při komunikaci s bohyní podpořit. Jakmile byli pryč, Rawen se natáhnul na měkký koberec rozprostřený na podiu u trůnu. Všude bylo ticho. Temnotu ředily jen olejové lampy. Jejich mihotající plamínky kreslily na sloupech a reliéfech na stěnách stínové divadlo. V mysli si přehrával schůzku s Brenevorem. Ministr byl v úřadu teprve dva roky. Prohlásil, že v archívu složka týkající se pátrání po příčinách Alekovy a Vincovy smrti není. Pokud vůbec existovala, musel ji prý uklidit jeho předchůdce, který je mrtvý. Rawena to nepřekvapilo. Začne znova. Už téměř spal, když se ozvaly kroky a z temnoty se vynořil Gren ab Tahom.
„Chvála světlu, Vaše Svatosti,“ pozdravil kousavě. „Zajímavé místo pro šlofíka.“
Rawen se mátožně posadil a plácnul na koberec vedle. „Chvála světlu a všem pitomcům rovněž,“ odpověděl ponuře. „Promiň mi tu pozdní hodinu,“ řekl, „ale kdybys přišel dřív, měli bychom to i se zpěvem.“
Gren se uvelebil na zem, opřel se o sloup a vybafnul: „Co chceš?“
Gren byl přímočarý a čestný až k sebezničení. Věci pro něj byly vždy jen černé nebo bílé. Pocházel z vysoce postavené rodiny tradičně dodávající služebníky a společníky císaři a jeho příbuzným. V devíti letech ho přidělili jako panoše druhorozenému princi. Bral úděl společníka a rádce smrtelně vážně. Prožil s Rawenem patnáct let. Znal jeho nejtemnější tajemství. Celou dobu byl věrný až za hrob. Rawen o něm uvažoval jako o příteli a stejně tak se k němu choval. Grenovy rady byly často praštěné, ale jeho pozorovací talent a pohotovost oceňoval. Až nyní mu došlo, že Grenovo angažmá u něj skončilo. Jeho otec ho nejspíš po dohodě s císařem přidělí jinam.
„Jsi pořád můj přítel?“ otázal se Rawen.
„Za týden nastupuji k Chromonovi z Telsie,“ zavrčel Gren, což nebyla odpověď na Rawenův dotaz. „Jako bodyguard jeho dvou dcer. Je jim sedmnáct. Moje žena z toho šílí.“ Chromon z Telsie byl bratrancem císařovny matky a žil v nejsevernějším cípu Rondoru.
„Ani jsi mi nedal vědět, že se ženíš,“ rýpnul si Rawen. „Takže... gratuluji.“
„Od chvíle, kdy nás propustili, jsem byl v jednom kole,“ vybouchnul Gren. „Nezapomeň, že zatímco jsi ty před inaugurací povinně meditoval, odehrála se císařská svatba. Strýc Vuan sedí v radě. Zaměstnal mě tak intenzivně, že vůbec nechápu, jak jsem se sám zvládnul oženit. Rodiče se vrátili z vyhnanství. Naše sídlo na Jeřabinovém nábřeží našli vyrabované. Bylo zapotřebí zařídit spoustu věcí. Vážně jsem nevěděl, kde mi hlava stojí. Štve mě, že ses obětoval, ale na druhé straně jsem rád, že jsem venku. Už kvůli Palioně.“
„Neměl jsem jinou možnost,“ řekl upjatě Rawen. Ještě týž den, kdy ho matka navštívila v táboře, se na to téma s Grenem rafli. Gren radil, že by se měli naposledy pokusit o vzpouru. Tvrdil, že pokud Rawen ostatním vězňům prozradí, čím ho císař vydírá, šli by do toho všichni. Ale Rawen nechtěl riskovat další ztráty na životech. Bylo mu jasné, že by to dobrá polovina vzbouřenců nepřežila. A co pak? Byli by na útěku. Měl téměř jistotu, že nikdo ze sousedů jim azyl neudělí. Nemohl nejstatečnějším šlechticům říše připravit budoucnost bezejmenných banditů.
„Je fajn, že vám to s Palionou nakonec vyšlo. Myslel jsem, že ti dovolí, abys ji vzal do Telsie sebou.“
„To ano,“ odseknul Gren, „ale vžij se do její kůže. Ona bude pečovat o děti a já budu skákat kolem dvojčat, o kterých se ví, že mají morálku toulavých koček.“
Rawena bodlo u srdce. Děti. Něco takového on nikdy mít nebude. „Už čekáte dítě?“ přinutil se usmát. „To jste si pospíšili!“
Gren zjihl. „Každopádně na tom pracujeme.“
„Možná by se to přidělení dalo ještě změnit,“ řekl Rawen.
Gren potřásl hlavou. „Vypadá to, že mě do té sibérie přeřadili schválně, abych ti nebyl poblíž. Bude v tom mít prsty můj zatrolený strýček Vuan. Takže už mi pověz, proč jsi pro mě poslal. Hlavně ať je to něco, co se dá do týdne stihnout.“
„Potřebuju zjistit, která lékárna běžně prodává beruccin. A jestli si vedou záznamy, komu ho prodali a kolik. Pokud nemají záznamy, možná, že si někdo pamatuje, kdo to svinstvo kupoval.“
„Ha ha,“ zapitvořil se Gren. „A předpokládám, můj princi, že se pídíš po informacích sedm let starých. Takže jsi to nevzdal.“
„Ani náhodou,“ přikývnul Rawen.
„Je zvláštní, jak se svět za tu dobu, co jsme byli v lochu, změnil,“ prohodil Gren. „Nikdo o tom nemluví, jako kdyby to bylo vyřešené. Všichni jsou z císaře nadšení. Jaké zákony prosadil, jaká opatření zavedl. Dokonce i můj otec. Když jsem zmínil nestandardní okolnosti, za kterých byl Konvex korunován, rázně mě uťal. Prý si mám velezrádně řeči odpustit, nebo mě vydědí. Chápeš to? Mnohem více se přetřásá tvá neochota se s císařem sejít. Dokonce se sázejí, kdo z vás dvou přileze první.“
„Nemám důvod se s ním vybavovat,“ zaškaredil se Rawen. „Tak co, obejdeš ty lékárny? Nikomu nevěřím jako tobě.“
Gren se poškrábal za krkem. „Pokusím se. Ale moc si od toho neslibuj.“ Sáhl do kapsy a podal Rawenovi čtverec složeného papíru. „Máš to po přečtení spálit.“
„Co je to?“ podivil se Rawen.
Gren pokrčil rameny. „Uvidíš sám. Já jsem okamžitě zapomněl, kdo mi to dal a už teď si nepamatuju, že něco takového vůbec existovalo. Hlavně to pak znič.“
Po tom, co Gren odešel, přešel Rawen k lampě, aby si dopis přečetl. Byl od Yaniky. Psala, že na něj celých těch sedm let čekala. Že je jí moc líto, že se jejich cesty rozešly. Popřála mu hodně štěstí v novém postavení. Vlastně to nebylo nic, s čím by se musela tajit. Vsunul růžek dopisu do plamene a sledoval, jak hoří a mění se v popel. Celé ty roky ve vězení o ní snil. Kdyby jen tušil.
Potřeboval se uklidnit. V Osvíceném paláci desítky mnichů neustále sledovaly každý jeho krok a čekaly na jeho pokyny. Tady mohl být aspoň chvilku sám. Napadlo ho udělat z individuálních nočních meditací zvyk. Jeho podřízení ho tu nebudou otravovat a on by se mohl nepozorovaně dostat do města.
Z úvah ho vyrušilo zacinkání, jako kdyby někdo ťukal nožem o hranu sklenice. Šel za zvukem, až se dostal ke dveřím do kabinetu, kde přechovávali rezervní svíce, voňavý olej do lamp, církevní kodexy a zpěvníky. Ze škvíry nad prahem prosvítalo světlo. Vzal za kliku a prudce otevřel. Musí je všechny naučit, že ho při noční meditaci nesmějí obtěžovat. Jakmile vstoupil, našel tmu. „Co to je?“ vybafnul. „Okamžitě tu lampu zapal!“ zahromoval. „Vím, že tu jsi!“
Ze tmy se ozvalo tichounké chichotání. „Zkus mě chytit, nádhero!“
Cililink. Tak zvláštní. Hlásek to byl tenký a něžný. Rawen zavrtěl hlavou. Co tu o půlnoci dělá nějaké děcko? Mohlo by patřit služebné z císařského paláce. Ale jak se mohlo zaběhnout do chrámu? Leda, že by běželo přes park. „No počkej!“ brouknul. Vycouval z kabinetu s pohledem upřeným na dveře, aby viděl, kdy z nich ten malý ničema vyběhne. Z nejbližšího sloupu sundal lampu a zase se ke kabinetu vrátil. Vešel dovnitř. Na stole ležela rozevřená kniha. Dítě služebné a čte si? Možná jen hledalo obrázky. No, v tom kodexu jich moc nenašlo. Zvláštní, že lampu, kterou si tajemný čtenář svítil, nikde neviděl. Rawen se podíval pod stůl, posvítil do všech koutů, místnost byla prázdná. Vtom za jeho zády něco zašelestilo.
Cililink
Otočil se právě ve chvíli, kdy se vetřelec prosmýknul z kabinetu do hlavního prostoru chrámu. Byl rychlý. Rawen zahlédl jen temnou skvrnu, která splynula s temnotou neosvětlených zákoutí. Musel být schovaný za dveřmi. „Ty zbabělče!“ křiknul a polekal se vlastního hlasu zesíleného akustikou. „Pokud sem dobrovolně přijdeš, nic se ti nestane,“ smlouval. Nechtělo se mu uličníka honit, ale rozhodně ho tu nemohl nechat. To je nápad. „Maminka má o tebe určitě strach,“ prohodil mazaně, kráčející galerií a pátrající po každém pohybu.
„Ta se nezajímá,“ ozvalo se uštěpačně.
„A co otec, ten tě nehledá?“
„Taky je pryč,“ zaznělo vzpurně.
„Hm,“ povzdychl si, „to se někdy stává.“ Pomalu se blížil směrem, kde ten uličník stál. Už viděl obrysy postavy opírající se o sloup. Překvapilo ho, že je mnohem vyšší, než předpokládal. Mohl být jen o hlavu menší než on sám. Takže to už nebylo dítě, ale výrostek. Ještě dva kroky a...“
Cink, cink, cililink...
Rychlost, s jakou se nezbeda zase ztratil ve tmě, byla nevídaná. „Podívej, už mě to nebaví,“ houknul. „Zítra mám rušný den. Jestli tu chceš trčet až rána, posluž si. Ale ven se nedostaneš, protože to tu zamknu.“ Nemohl dovolit, aby uličník z chrámu něco odnesl. Jakmile se při těch myšlenkách přistihnul, znechuceně si odfrkl. Štvalo ho, že si s tím dělá starosti. Vlastně by mu to mohlo být jedno.
„Tak se měj,“ houkl. „Jdu spát.“ A šel. Tak, jak řekl, zvenčí chrám zamknul. To se bude kostelník divit, až ráno toho vetřelce načapá. Za světla se mu bude ukrývat mnohem hůř. Ale možná se mu podaří nepozorovaně utéct. Vlastně tomu ničemovi držel palce.
V Osvíceném paláci, do kterého to měl tak padesát kroků, se ještě svítilo. Rawen prošel bránou hlídanou církevními vojáky a vyběhl po schodech k svému apartmá. V předpokoji se protáhnul kolem komorníka Qena spícího na otomanu do své ložnice. Ani ho nenapadlo ho budit. Jako pes o kostičku by žadonil o špinavé prádlo. Rawen byl tak unavený. Koupel si odbude až ráno. Vyndal z holínek dýky a dal je pod polštář, vyzul se, sundal z krku řetěz s drahokamem a hodil klenot do šuplíku nočního stolku. Oblečený se svalil do postele a usnul.
„Cink“
„Cink“
„Cink“
Ostré světlo ho nutilo přivírat víčka. Jako kdyby se díval do slunce. Pak se ze světla vynořila postava. Nejdřív viděl jen obrysy, ale vzápětí se přizpůsobil a spatřil detaily. Byla útlá, ale podle úzkého pasu a zaoblených boků, to byla žena. Její tvář byla jemná a krásná a zářila jako tekuté zlato. Dívala se na něj způsobem, jakým pozorujeme cizokrajné zvíře v kleci. Oči jí svítily sytou tmavou modří. Ještě takové oči neviděl. Natahovala k němu ruce. Ve chvíli, kdy mu položila dlaň na hrudník, se otřásl bolestí.
Prudce se posadil. Po světelném přízraku ani stopy. Uvědomil si, že je v posteli a dýchá, jako kdyby běžel do kopce. Ještě bylo šero, ale slunce za chvíli vyjde. Promnul si místo na srdci, kam se jej snová bytost dotkla. Pořád ho tam bolelo. Věděl, že už neusne. Otráveně vstal a zamířil do koupelny. Jo, studená voda mu udělá dobře.
Sundal si tuniku a mimoděk se podíval do zrcadla. Na hrudníku měl skvrnu. Byla temně rudá, měla tvar nepravidelné sedmicípé hvězdy. Vypadala, jako by ji někdo na kůži namaloval. Připomínala spáleninu. Opatrně si tam sáhnul, jako kdyby doufal, že se to dá setřít. Že by to souviselo s tím snem? O něčem takovém nikdy neslyšel. Všiml si, že se mu ruka chvěje. Už z těch pitomin blbnu, uvažoval. Nejspíš ho v chrámu kousla zatoulaná blecha.
***
Rodina je jako záchranné laso – může vás i uškrtit
Časně zrána vstoupil do ložnice Jeho Svatosti komorník Qen se snídaní. Vyvedlo jej z míry, že je postel prázdná. Od mládí sloužil předešlému hierofantovi, který vstával zásadně krátce před polednem. Až po dlouhém běhání po paláci a četném vyptávání se Qen od kapitána církevní stráže dověděl, že hierofant hned po svítání projevil přání vyjet si na koni.
Zavádí samé novoty, kafral důstojník. Dokonce to vypadá, že je mu naše přítomnost na obtíž. Kdyby mě nezavolali strážní z chodby a kdybych se do toho osobně nevložil, odjel by bez ochranky. Tvářil se, jako kdyby ho bodla vosa. Nejspíš mu dělá starosti dnešní setkání s císařem. Komorník pokrčil rameny. Pomyslel si, že kapitán tu není od toho, aby činy Jeho Svatosti komentoval, ale nechal si názor pro sebe. Po zralé úvaze prostřel Jeho Svatosti v zeleném salonku a čekal na jeho návrat.
Dusot kopyt na dláždění přitáhl bratra Qena k oknu. Komorník zvedl obočí, když viděl, jak prudce se hierofant vřítil do dvora. Seskočil ze zpěněného koně a poplácal ho po zadku. „Dosucha vytřít,“ křikl na podomka, který koně odváděl. Už byl dávno v domě, když do dvora dorazili vojáci jeho ochranky. Netvářili se příliš nadšeně. Qen zamyšleně zavrtěl hlavou a vydal se svému pánovi v ústrety. Bral svou práci vážně. Rozhodně nedopustí, aby se Jeho Svatost odebrala na jednání do rady hladová.
***
První náměstek dokončil předčítání denního rozvrhu. Dělal, co se dalo, aby necivěl, s jakou chutí se hierofant láduje, ačkoliv doposud se v jídle jen porýpal. Rozpačitě se na židli zavrtěl a poznamenal: „Jak patrno, zdravotní projížďka udělala Vaší Svatosti dobře. Ráčí Vaše Svatost tímto způsobem vstávat častěji?“
Rawen polknul a přikývnul. „Je to snad problém?“ zavrčel. „Kapitán se tvářil, jako kdybych po něm chtěl jeho první dítě. Už mě ten neustálý dozor otravuje. Nejraději bych se projížděl sám. Alespoň bych netahal vojáky z postelí.“
Náměstek nadskočil. „To je nepřípustné, můj pane! Pečlivá ochrana Vaší Svatosti je jedním z pilířů naší církve!“ Vstal a přistoupil ke skříni s knihami. Chvíli studoval hřbety, než jeden útlý svazek vytáhnul. „Tady,“ pronesl tónem rodiče, jehož potomek se ještě v deseti letech pomočuje, „je Příručka diákonů. Je to vlastně zkrácená verze Kodexu církve Paní Světla. Součástí je i breviář duchovních. Je v něm jasně a stručně uvedeno, co si který duchovní může dovolit a co nikoliv. Od těch nejnižších až po hierofanta.“
Rawen si knihu vzal. „Děkuji, lorde Finorele,“ zaševelil s úsměvem, který připomínal spíše škleb.
Náměstek se zatvářil, jako kdyby mu řezali palec. Zapíchnul prst do vzduchu a zaskřehotal: „Předem se omlouvám, Vaše Svatosti, ale správně mě máte oslovovat bratře. To je tam také napsáno.“
Rawen odhodil nakousnutý koláček a chytil se za hlavu. „Dobře, bratře,“ houknul nakvašeně. „Můžete jít. Do císařovy rady trefím sám.“
***
S breviářem pod paží vstoupil Rawen v určený čas do konferenční síně. U oválného stolu sedělo jedenáct zachmuřených mužů. Jakmile zaznamenali jeho příchod, jejich napjaté rysy se uvolnily. Nejspíš se obávali, že hierofant nepřijde, nebo, co by bylo ještě horší, se dostaví až poté, co přijde císař. Pozdní příchod by si dle zavedeného zvyku mohl císař vyložit jako urážku. Ale hierofanta nebylo možno soudit dle světského práva. Popravdě, vážení členové královské rady neměli představu, jak by si s tím legislativním oříškem poradili.
U stolu byla volná jen dvě místa, obě na protilehlých nejostřeji klopených stranách oválu. Rawen si bez rozmyslu k jedné ze židlí vydal. Zarazilo ho mnohohlasné syčení. Pochopil, že vybral židli, která patří císaři a otočil se k té druhé. Někdo s hlavou na správném místě ji pohotově odsunul, čímž potvrdil, že tentokrát bylo zvoleno správně.
Usadil se, na stůl položil podklady, které mu nachystal druhý náměstek, pod ně zasunul Příručku diákonů a podíval se kolem. Civělo na něj jedenáct strnulých obličejů. Většinu z aristokratů od vidění znal. Seděli v radě celá desetiletí a pracovali pro jeho otce. Bylo mu zatěžko přijmout, že zatímco on sedm let ve vězeňském lágru okopával lekesové cibule, tady ti šaškové se v pohodě a pohodlí přizpůsobili v službě Konvexovi. Někdo z nich musí mít v celé té šarádě pracky. Možná někdo z nich ví, kdo připravil Aleka a Vincenta o život. Při tom pomyšlení měl potřebu chytit jednoho po druhém pod krkem a přinutit je k přiznání. Ale už nebyl tak impulzivní jako kdysi. Musí na to jinak.
„Chvála světlu, pánové,“ procedil skrze zuby do napjatého ticha.
Sál zašuměl, jak mu polohlasem na pozdrav odpověděli.
Všichni včetně Rawena si viditelně oddechli, jakmile z chodby zazněly fanfáry ohlašující císařův příchod. Konvex I. nakráčel v doprovodu gardistů. Usadil se na své místo, gardisté se rozmístili po stranách sálu. Radní tak byli nuceni hlasovat s ozbrojenci za zády. Ale netvářili se, že by jim to vadilo. Po sedmi letech si už asi zvykli.
Aniž by císař Rawenovu přítomnost komentoval, zahájil jednání. Postupovali podle programu. Jednali o zásobování oddílů vyslaných do Mandefellu, o komplikacích při opravách povodní strženého mostu na cestě do Klarivie, o rozpočtu každoročních oslav Svátků světla, a dalších a dalších záležitostech. Rawen to nechal plynout, nenápadně nadzvedl papíry, otevřel příručku, nalistoval kapitolu nazvanou Hierofant a začetl se.
Hierofant
Nejvyšší představený církve Paní Světla pověřený Koncilem službou bohyni. Vystupuje jako prostředník mezi bohyní a Koncilem. Jako Velekněz předsedá Koncilu.
Vyvolený bohyní – Osvícený – Hierofant : Celoživotně zaslíbený bohyni. Rituálním duchovním a tělesným stykem s bohyní symbolizuje a ztělesňuje vůli všech věřících po odevzdání se do Její milosti. Pro toto poslání církev vybírá ze svého středu dostatečně vzdělané a morálně zralé adepty, ne starší pětašedesáti let, s minimem tělesných vad a neduhů.
Rawen si takového adepta pro Krassionu představil. Mohl by se podobat třeba Finorelovi. Typický suchar. Chodící encyklopedie. Vrásčitý, s lalokem uvolněné kůže pod bradou, s prořídlou čupřinou a chybějícími zuby, neustálým popíráním přirozených tělesných potřeb napůl impotentní, ale jinak naprosto připravený sloužit bohyni do roztrhání těla. Při představě, jak moc musí být neexistující Krassiona z takového adepta nadšená, vyprsknul smíchem.
Vyrušilo ho až ticho v sále. Zvedl hlavu. Jejda. Hleděli přímo na něj. Konvex, ten bastard, se tvářil jako kočka, co spolkla tučnou myš.
„Snad vás tím dotazem příliš neobtěžuji, Vaše Svatosti,“ pronesl mrazivým tónem Konvex.
„Nikoliv, Vaše Milosti,“ odpověděl škrobeně Rawen. Jen kdyby věděl, co mu ten kretén chce. Kdykoliv se na něj podíval, bodlo ho u srdce při pomyšlení, jak moc se Konvex podobal Vincentovi. Stejně bledá pleť, stejně zelené oči, stejně světlé vlasy barvy lučního medu. Možná měl Konvex trochu hranatější bradu, ale na první pohled si toho nikdo nevšimnul. Kdysi si z toho dělali legraci. Ti dva vypadali spíš jako dvojčata než jako poloviční bratři.
„Tak jaké řešení byste nám doporučil?“ dotíral Konvex.
„Doporučuji zařídit se v té záležitosti podle vůle Nejvyšší paní,“ řekl s nevinným výrazem Rawen.
„Preferujete tedy tradiční pojetí,“ ozval se potěšeně stařičký hrabě Angus.
„Jistěže,“ odpověděl důležitě Rawen.
„Dobrá,“ řekl císař. „Pokud to tedy bohyni potěší, vybudujeme její nový chrám v Teviku podle projektu mistra Hu-uenta.“
Dál už Rawen raději dával pozor. Poté, co císař dvouhodinové zasedání rozpustil a všichni se šinuli k východu, byl Rawen zadržen Tevinem, navlečeným v uniformě kapitána císařovy gardy. „Jeho milost očekává, že se dostavíte k obědu, Vaše Svatosti,“ oznámil prkenně.
Rawen se zamračil. Už už ho chtěl hodně hrubě poslat do háje, když se bratránkova naškrobená tvář zvlnila lišáckým úsměvem. „Přesně za dvacet minut máte přijít do Malé jídelny,“ dodal Tevin, rozhlédl se kolem, a když viděl, že je nikdo nesleduje, vypláznul na Jeho Svatost jazyk a odkráčel.
Rawenovi připadala představa oběda s císařem stejně atraktivní jako klystýr. Ale když viděl Konvexe, jak často se při zasedání radil s Grenovým strýcem, lordem Vuanem, napadlo ho, že to bude dobrá příležitost se za Grena přimluvit.
***
Bylo to snadnější, než se Rawen obával. Společně s císařem se oběda účastnilo dalších pět osob včetně Gracielly a Yaniky. Až na mladinkou císařovnu byli všichni zúčastnění nějak pokrevně spříznění s rodinou císařovny matky. Dámy plynule a lehce udržovaly konverzaci. Stačilo jen přikyvovat anebo jednoslabičně odpovídat. Podle toho, jak Konvex celou dobu zarytě mlčel, Rawen usoudil, že k tomu obědu jej dokopala matka.
Po dezertu Graciella položila ubrousek, vstala, rozvážně se podívala nejdříve na Konvexe a potom na Rawena, a řekla: „To vaše škorpení musí přestat. My všichni teď odejdeme a vy dva si v klidu promluvíte.“
Bylo komické sledovat císaře, jak zalapal po dechu. Nepochybně k tomu chtěl něco podotknout, ale matka mu nedala příležitost. Svižně vyhnala z jídelny ostatní včetně konsternovaných vojáků a zapráskla za sebou dveře. Za jiných okolností by se Rawen válel smíchy. To, jak matka opustila protokol a nepokrytě vzala věci do svých rukou...
„Překvapuje mě, že tě tu se mnou nechala o samotě,“ řekl jízlivě.
Konvex zakoulel temně zelenýma očima a sáhl po sklenici. „Zřejmě věří, že tě ty roky na čerstvém vzduchu zklidnily, bratře. A navzdory dýkám, které nosíš v holínkách, tě ujišťuji, že se umím bránit.“
Dříve, než stačil Rawen Konvexovi odpovědět, že měl jen jednoho bratra, toho, kterého on zavraždil, Konvex pokračoval: „Musíme si pár věcí vyjasnit. Já Vincenta a tvého otce neotrávil. Kdybych to plánoval, udělal bych to lépe, nemyslíš? Vyvraždil bych vás všechny.“
„A na koho bys to pak svedl, he?“ odsekl Rawen.
„Neměl bych zapotřebí to na někoho svádět,“ řekl Konvex. „Prostě bych vás všechny vyhladil a vzal si, co mělo být mé. Dědictví, které mi slíbil můj otec.“
Rawen se hořce rozchechtal. „Báchorky, že tvým otcem je nebešťan, si nechej pro mé náměstky. Možná nějaký průměrný šarlatán. Matka byla tak mladá, když otěhotněla. Tvému tatíkovi, ať je jím kdokoliv, stačilo předvést pár salonních triků a sežrala mu to i s navijákem.“
Konvex nehnul ani brvou. „Už jsem o svém původu slyšel ledacos,“ řekl ponuře. „Tohle mě nemůže urazit. Přiznávám, že jsem si prve myslel, že jsi tím travičem ty. Uznej, že bys to měl jednodušší. Zatímco já byl v době vraždy na diplomatické misi v Bogivii, ty jsi byl tady v Herkenu. Bordel madam Frenetty je od tržnice jen pár minut. Odtud jsi mohl celou akci řídit, nebo jsi mohl v přestrojení ten jed do sklenic nasypat sám. Potom by ses vrátil do bordelu. Opilost a kocovinu jsi mohl předstírat, abys měl alibi.“
„Grandiózní konstrukce,“ ušklíbnul se Rawen.
Konvex se zamračil. „Také si myslím. Ale dnes ráno se mi doneslo, že se tvůj panoš v lékárně U trpaslíka Tupláka ptal, kdo tam před sedmi lety kupoval beruccin. Začal jsem se na to dívat jinak. Pokud chceš ten případ znovu otevřít, podpořím tě. Vlastně jsem to vyšetřování zastavil jen kvůli matce. Nechtěl jsem, aby trpěla, kdyby tvé zločiny vyšly najevo.“
„Moje zločiny?“ zařval Rawen. „Jak se opovažuješ! Ty slizkej červe!“ Měl co dělat, aby na Konvexe neskočil. Měl takový vztek...
Do jídelny vtrhnul Sirrel z Dettenu, poručík císařovy gardy, s obnaženým mečem. Rozpačitě se podíval nejdříve na císaře a pak na hierofanta. Když viděl, že oba spořádaně sedí u stolu, zamumlal: „Je všechno v pořádku, Vaše Milosti?“
Poté, co Konvex vojáka gestem vykázal, řekl: „Sjednejme přechodné příměří. Nechejme tvého panoše pátrat. O výsledky se podělme. Uvidíme, kam nás to přivede.“
„Jak ti mám věřit?“ ušklíbnul se Rawen. „Kdybys byl tím vrahem ty, možná bys udělal právě toto. Nechat mě, abych našel důkazy, abys je pak mohl definitivně pohřbít. Jak mi zaručíš, že ať Gren narazí na cokoliv, necháš ho žít?“
Konvex našpulil rty. „Mohl bych přísahat na zdraví naší matky. Ale to bys asi nepřijal. Takže udělím Grenovi imunitu,“ brouknul roztržitě. „Při jeho nevyrovnané povaze je to trochu risk, ale udělám to. Dokonce ti to dám písemně. A ty to uložíš do svého trezoru v kryptě. Jak víš, je to jediné místo, kam světská moc nedosáhne.“
Rawen se zamračil při pomyšlení, že nabitý měšec by ten problém snadno překonal, ale dobrá. „S tím souvisí nezbytná změna Grenova pověření,“ podotkl. „Už za pár dní má odjet do Telsie.“
Konvex mávl rukou. „Řeknu Vuanovi, aby Chromonovi poslal někoho jiného. Grena bych mohl přeřadit k tobě. Co kdybys z něj udělal asistenta pro Světské záležitosti?“
Rawen se proti své vůli usmál. „To zní dobře.“
***
