Kozel zahradníkem - 29. kapitola: Když se ti nahoře perou
Začalo to tři dny před oslavami Světla. Bylo krátce po poledni. Raven se vracel z kláštera na Písečném návrší. Klusali po rovné, suché dlážděné cestě, ptáci na stromech podél cesty vesele zpívali. Byl příjemný podzimní den, nebe vymetené, vál mírný teplý vítr. Takovým tempem budou do dvou hodin doma.
Projížděli bukovou alejí. Rawen obdivoval podzimem barevné odstíny listů v kontrastu se sytou modří oblohy, zalíbeně studoval hladké šedé kmeny a spletitost větvoví. Zvláštní. Rytmické zvonění podkov o dlažbu znělo výrazněji. Zpěv ptáků se vytratil. Koně nervózně frkali. Vojáci církevní ochranky jedoucí v čele průvodu se v sedlech ošívali jako po invazi blech.
Vzduch zhoustl. Ozvalo se zaburácení. Všichni zvedli hlavy k obloze. Nikde žádné mraky. Slunce stále svítilo, ale barvy potemněly, jako když přes vodní lampičku přetáhnete průsvitný fialový šál. Rawen zaťal zuby. Tak je to tady. Znovu zaburácelo. A znovu. A svět se stále víc nořil do fialového přísvitu. Koně se začali plašit, vojáci se snažili je zklidnit.
V tom mumraji se k Rawenovi přihnal kapitán Gennik. Oči měl jak mlýnská kola a měl co dělat, aby se udržel v sedle. „Co se děje, Vaše Svatosti?“
„Bohové se baví,“ odsekl napruženě Rawen. „Pojedeme tryskem. Koně aspoň vypustí páru.“
Uháněli, jako kdyby měli v patách smečku mrtváků. Neustávající dunění rozvibrovalo vzduch, svět zahalilo fialové šero. Obyvatelé Herkenu se srocovali v ulicích a ukazovali na zastřené slunce. V chodbách Osvíceného paláce svítily svíce jako o půlnoci. V tvářích lidí, které Rawen cestou do svých pokojů míjel, se zrcadlila tíseň.
V pracovně čekali tři náměstkové a Tevin jako vyslanec od císaře. „Navrhuji svolat mimořádnou pobožnost v chrámu Světla, Vaše Svatosti,“ spustil Finorel.
„A proč?“ bafnul nevlídně Rawen. „Bohové se škorpí, to je toho! Pokud bychom z toho dělali vědu, vypadalo by to, že máme pochybnosti o jejich příčetnosti. Zvláště Krassiona by se mohla urazit.“ Doufal, že lže přesvědčivě. Nehodlal reagovat. Protože modlitby horlivých věřících by mohly tu mrchu posílit. Drží přece palce opozici.
Prelát nasucho polknul. „Orakula mlčí. Lidé jsou zmatení. Co jim máme říci?“ naléhal.
Rawenovi ho bylo skoro líto. Laskavě se usmál. „Rozhlaste, že se nic zlého neděje. Ty mimořádné zvukové a světelné jevy souvisí s událostmi v Nadsvětí. Možná to několik dní potrvá, ale našeho světa se to netýká. Klidně vám to dám písemně. Věřícím radím, aby přemýšleli nad svými činy a hledali příležitosti, jak více prospět svým rodinám, svým bližním. Tím naší církvi prospějí nejlépe. Na noc se odeberu do chrámu, abych Paní Světla tlumočil všeobecnou oddanost.“ S takovou mezi preláty prokličkoval směrem k jídelně.
Na paty se mu přilepil Tevin. „Pro mě a pro císaře prohlášení nemáš?“ křikl.
„Totéž, co pro věřící,“ odbyl ho Rawen.
Ale Tevin ho chytil za rameno, smýknul jím ke zdi a zasyčel: „Ze mě si srandu nedělej. Nejsi tak klidný, jak předstíráš. Na to tě moc dobře znám!“
Rawen zaváhal. Tevin byl poslední z jeho přátel. Gren zemřel. A Seb, Seb mu vlastně nikdy přítelem nebyl. Rychle přehodnocoval, co všechno by mu mohl říct, a co si za všech okolností musí nechat pro sebe. Nepatrně kývnul. „Mám žízeň,“ řekl mdle. Pokynul směrem k jídelně. „Můžeme se i najíst.“
Jakmile jim bratři naservírovali jídlo a odešli, naklonil se Rawen nad stůl, počkal až Tevin zvedne zadek ze židle a napodobí jej a zašeptal: „V Nadsvětí probíhá boj. Pokud všechno dobře dopadne, paní Světla se rozdělí o moc se čtveřicí dalších bohů. Její absolutismus skončí.“
Tevin vytřeštil oči a s plácnutím dopadl zpět na židli. „Jak to, že jsi tak klidný?“ vybafnul. „Vypadáš, jako by ses z toho radoval!“
Rawen se křivě usmál. „Když bude Krassiona mít starosti tam nahoře, nezbude jí čas na mě.“
Tevin se přehraboval v talíři, ale zatím si nevzal ani sousto. „Pokud se ostatní proti Krassioně vzbouří a přinutí ji podělit se o moc, nebude potom naštvaná? Nepůjde po věřících za to, že ji v krizi neposílili? Nepůjde přímo po tobě?“
Rawen pokrčil rameny. „Ale ona o podporu nepožádala. Orakula mlčí. Naštěstí. Osobně si myslím, že Krassiona tu podporu od nás očekává automaticky. Proč by se obtěžovala instruovat orakula, když její věřící až doposud předvídali každé její přání? A kdybych to Finorelovi nezarazil, tak by se jí té podpory dostalo.“
Tevin otevřel ústa údivem a vyjeveně civěl. Málokdy se stávalo, že by mu došla řeč.
Rawen ukázal na talíř. „Ty vůbec nejíš, bratránku. Takové jehněčí se špenátem jsi ještě neměl.“
Tevin ohromeně přikývnul. Pohodil hlavou směrem k oknům směrovaným na náměstí Svornosti. Věže burzovního paláce a vrcholky střech tonuly ve fialovém oparu. Dunění neustávalo. „Do běsí prdele,“ zaklel. „Tak ty nechceš, aby z toho vyvázla.“ Udeřil vidličkou o stůl. „Ale kdyby přišlo na krájení chleba, všechna vina padne na tebe. Uvědomuješ si to?“
„Velice dobře,“ ušklíbl se Rawen a zaútočil vidličkou na sousto křehkého jehněčího.
***
Svého druhu stejná jako ty ostatní bestie
Po večeři šel Rawen přemýšlet do parku. Souhlasil, aby Tevin informoval císaře. Bude přirozeně zvědavý, kde ty informace získal, ale o tom se Rawen bavit odmítl: Je pro vás lepší to nevědět.
Za normálních okolností měla být tma. Místo toho tonul svět ve fialovém šeru. Ani noc ani den. Vzduch dál vibroval duněním. Listí na stromech se jemně chvělo.
Rawen dorazil k Bublající fontáně. Právě se otáčel k zpáteční cestě, když ho obklopilo světlo. Vynořilo se pět postav.
Krassionu a Pravenu doprovázel mládenec se sněhobílými načepářenými vlasy, v kterých nesl krihonitovou korunu tvarovanou jako trnité chrastí. Zatímco ty dvě se hněvivě mračily, mládenec se hřejivě usmíval. Za nimi se potácela rozcuchaná bělovlasá žena v pokrčeném a zváleném hnědém kaftanu. Její rty se chvěly tichým nesrozumitelným mumláním, oči měla obrácené v sloup. Nebylo divu, že se tak motá, když se nedívá na cestu. Průvod uzavírala černovlasá dívka s bledou pletí, vysoko posazenými lícními kostmi, nádherně klenutým obočím nad temně modrýma očima a ústy stvořenými k líbání. Orena. Rawena bodlo u srdce. Než se přinutil od ní odtrhnout zrak, zaznamenal, že je obutá do vysokých holínek a oblečená do těsných přiléhavých kalhot a kazajky, která lichotivě kopíruje její zvlněný hrudník.
.jpg)
Všechno černé. Tvářila se nezaujatě, jako kdyby ho nikdy neviděla.
Rawen zaťal zuby, aby potlačil rozechvění. To znamená, že měl Zmar pravdu. Matka ji v krizové situaci vzala na milost. Je možné, že by se jí Orena se vším přiznala? Tomu nevěřil. A že by se toho Krassiona dopátrala sama? Na to je příliš samolibá. Vzpomněl si, co mu o Krassioně Orena řekla: Matka se do takových přízemních věcí zásadně neplete. Problémy za ni vyřizují jiní. Z toho vyplývá, že interpretace skutečnosti se ke Krassioně dostává jen skrze kusé postřehy ostatních. Bohyně vnímá realitu jako úkaz sestavený z fragmentů. Její povědomí o běhu věcí může být zkreslené. Ale přesto, že se Krassiona do přízemních věcí neplete, je teď zde. Rawen pocítil bodavé jehličky strachu. Připravil se na nejhorší.
Krassiona vzala Pravenu za ruku a přivedla ji těsně k němu. „Zeptej se ho, drahá,“ vyzvala ji.
.jpg)
Pod pohledem nesmiřitelné bohyně Pravdy se Rawen zajíkl. Tekutý kov v Praveniných očních jamkách se pomalu vlnil. „Kde je Twinsidor?“ zaševelila. Její rty ověnčené přetrženými zlatými drátky se sotva hýbaly. Rawen se chytil za hlavu a zrychleně dýchal. V lebce mu explodovala bolest. Cizí vůle rozpouštěla jeho obranu. Někdo se přehraboval jeho pamětí a nutil ho k odpovědi. Jednoznačně pravdivé odpovědi, uvědomil si nakonec.
„Nevím,“ houknul drze. A byla to pravda. Nemá tušení, kde teď meč je.
Pravena zvedla obočí a obrátila se k matce: „Nelže.“
Rawen pochopil, že úspěch tazatelek tkví v jejich schopnosti pokládat správné otázky. A otázka, kterou mu Pravena položila, rozhodně správná nebyla. Kdyby se ho otázala, komu Twinsidor dal, musel by odpovědět, že Zmarovi. Možná, že z toho vyvázne. Bude odpovídat striktně dle pravdy, ale nic víc. Bude pravdomluvný až do morku kostí. Opravdu neví, kde právě teď ten meč je. Mohl by fabulovat, ale to se po něm nežádá.
Krassiona netrpělivě zafuněla. Hrubě dceru odstrčila a napřením vůle smýkla Rawenem do bláta. „Kde je ta zvratná? Ona už nám poví, u kterého spiklence meč skončil!“
„Kdo?“ hekl Rawen. Krassiona se tázala sama. Mohl jí lhát jak bogivijský kramář. Mohl ze sebe dělat pitomce, jak se to naučil ve vězení. Pomalu se zvedal na kolena.
„Ta poloviční démonka!“ prskala bohyně. „Moje služebnice Gonda si na ni stěžovala v chrámu! A přísahala mi, že jsi s tou nečistou hybridní bytostí v osobním kontaktu! A taky tvrdila, že ta kreatura měla černý meč!“ Zmáčkla Praveně paži. „Tak se ho už zeptej!“
„Ale nač?“ kabonila se Pravena.
„Na tu nečistou!“ zařvala matka. „A zeptej se chytře, ty krávo!“
Pravena pokorně sehnula hlavu a cosi si pro sebe zamumlala. Rawen se mezitím postavil a zpevnil kolena. Moc rád by vzal do zaječích, ale nenechali by ho. Chladné prsty bohyně Pravdy mu přejely po skráni. „Jak se jmenovala ta běska?“
„Žádnou běsku jsem tu nepotkal,“ odsekl Rawen. Orena přece není běska.
.jpg)
Pravena se zatvářila zoufale. Tázavě vzhlédla k matce.
„Dóóóst!“ zařvala Krassiona. Obrátila se na hezouna, který doposud jen přihlížel a rozšafně se křenil. „Tony, teď ty!“
Krasavec se odlepil od kmenu jilmu, zakroužil rameny, přistoupil k Rawenovi a položil mu dlaň na solar. Rawen trpce stiskl rty. Jednali s ním jako s hřebečkem při bonitaci. Tony, jak ho Krassiona pojmenovala, ještě víc přimáčkl dlaň k Rawenově prsní kosti. Tentokrát Rawen ucítil jemné brnění. Tonyho úsměv se vytratil. Spustil ruku a zavrtěl hlavou.
„Tak co?“ vřískla Krassiona.
„Žádnou čerstvou vinu tam necítím,“ řekl bezvýrazně krasavec. Z jeho postoje čišelo zklamání. „Jen nějaké staré. Objekt se cítí provinile, že někdo jiný v minulosti zemřel. Ale je to slabé a nepřímé.“
Krassiona si konsternovaně odfoukla. „Co to znamená? Je zrádcem? Nebo není?“
Euthon Temný, bůh viny a pronásledovatel provinilých, protože to musel být jedině on, pokrčil rameny. „Možná, že je, ale v tom případě se necítí provinile. Šlo by to za předpokladu, že je loajální k někomu jinému. Ale řekl bych, že takový byl ještě předtím, než jsi ho osvítila.“ Bůh se pohodově usmál, čímž dal najevo, že je se sebou spokojený.
Krassiona si přejela rukama po naaranžovaném účesu a obrátila se na Pravenu. „Tak se pravdy dobereme jinak,“ řekla. „Budeš pokládat otázky, na které může odpovědět jen ano nebo ne. Zeptej se ho přesně takto.“ Naklonila se k dceři a šeptala jí do ucha.
Pravena se ušklíbla a znovu k Rawenovi přistoupila. Dokonce ho chytila na paže a její tenké ostré nehty se i skrze vrstvy oblečení zaryly do jeho kůže. Opět se vpila do Rawenových očí a přinutila ho, aby ji pustil dovnitř. „Jsi bohyni Krassioně cele oddaný?“
„Ne,“ odpověděl radostně Rawen. Tentokrát neměl kam uhnout, přesto pocítil zvláštní nával euforie.
Bohové seřazení kolem zakvíleli tak bolestně a rozhořčeně, jako kdyby jim řezali palce.
Krassiona Praveně nadiktovala další otázku a Pravena ji zopakovala nahlas: „Zradil jsi bohyni Krassionu?“
„Ano,“ odpověděl po pravdě Rawen. Skvělé! Vůbec mu nevadilo, že to řekl. Vzduch kolem se rozvibroval zlostným syčením. Zatímco se bohové dotčeně roztrpčovali, s maximálním úsilím se vymanil ze zajetí Pravenina pohledu a šlehl očima po Oreně. Její tvář se zavlnila obavami, než se rychle vrátila k netečné masce. Cítil, že musí něco udělat, aby Orenu ochránil. Dříve, než se Pravena s Krassionou propracují k chytřejším otázkám. Dříve, než z něj vytáhnou informace o Oreně. Vykroutil se z Pravenina sevření a obrátil se ke Krassioně: „A víš, proč jsem tě zradil? Protože jsi bezohledná zlá mrcha. Nikdy jsem v tebe nevěřil. Přestože existuješ, nevěřím tomu, co reprezentuješ.“
Cosi, do něj narazilo. Světlo zabralo celé jeho zorné pole. Cosi připomínající ohnivou stěnu ho zavalilo. Strach ohromoval jeho rozum a žár propaloval jeho útroby. Byl dezorientovaný, ale pořád žil, dokonce zůstal vzpřímeně stát. Nohy jako by mu vrostly do země.
„To není možné!“ ticho rozčísl Krassionin výkřik. „Trepeno, co vidíš?“
„Potíže... Ehm... Vidím... samé... potíže...“ blekotala bělovlasá bohyně Věštby.
„Co to blábolíš? Pořádně se na něho zaměř!“
„...Bolí to... Cesty se kroutí... Potíže. Jak jsem řekla...“
„Samé nesmysly! Opřeme se do něj společně. Teď!“
.jpg)
Rawena zasypaly žhavé střely. Pod poryvy síly se zapotácel a zřítil se k zemi.
„Ještě jednou!“ ječela Krassiona. „Oreno, co stojíš? Všichni zaráz! Teď!“
Další výpad. A další. Disciplinovaně ho spalovali. Spékali jeho kůži, kroutili kosti a vařili vnitřnosti. Měl by cítit bolest, ale cítil jen žár. Štvalo ho, že nic nevidí. Propadal se do hloubky. Teprve teď uvěřil, že končí.
***
