Kozel zahradníkem - 28. kapitola: Ostrý řez a hromada kompostu
Vrátil se do své ložnice. Twinsidor zabalený v plátně hodil na postel. Sáhnul po přivolávací příručce a nalistoval příslušnou kapitolu. Zajímavé. Tentokrát svíčky ani lampy s posvátným olejem potřebovat nebude. Stačí zapálit vích slámy. Nezáleží ani, v které fázi dne tak učiní. Hlavně když to bude na tom správném místě. Opsal si zaklínadlo, sbalil meč a zápalky a spokojeně se uchechtl. Noc je ještě mladá.
Znovu se spustil z okna. V maštalích nabral ječnou slámu a štrádoval opět přes nebohou zeleninu k ohradě s kompostem. V návodu stálo, že nebešťana lze přivolat jedině v místě, kde jsou život a smrt v rovnováze. Zdánlivě tajemné zašifrované sdělení. Ale luštit ho bylo mnohem jednodušší, než by jeden čekal. Jako malý byl Rawen často nucený pomáhat matce a Zelmě v bylinkové zahradě. Většinou za trest, že se s někým porval. Plevel, který ty dvě vytrhaly ze záhonů, nosil na kompost. Zaznamenal, že zdánlivě nevábná hromada tlejících rostlin a kořenů se s postupujícím časem mění na sypkou černou hlínu, kterou matka přidávala na záhony. Živé přechází v mrtvé, ale z mrtvého vyrůstá další život. Život a smrt v rovnováze. Které místo je vhodnější, než hromada kompostu?
Na slaměný vích položil lístek se Zmarovým jménem, zahrnul ho slupkami od brambor a posadil se na trámovou ohradu. Ve světle plamenů, které ze smotku rychle vyšlehly, svižně recitoval:
Skrzie brezot kvasuenia
Skrze kolot priemeniia
Skrze pokoj pomnozenia
Žiaru, mrazu, hosporariu
Vladui Zmaru vysluchaju
Hromádka kouřícího popela se lehce vznesla. Vzduch zhoustl a naplnil se vůní čerstvé hlíny. Tíže Zmarovy přítomnosti Rawena donutila vstát. Bůh se objevil uprostřed hromady po kolena zabořený v tlejících zbytcích. Zapřel se rukama o hrazení, jednu nohu vyprostil. Nechal v marastu botu. Nezdálo se, že by mu to vadilo. Zaujatě vůni rozkladu nasál. Pobaveně zafuněl. Vytáhl druhou nohu a rozhlédl se kolem. Studoval rozkvetlé tavolníky lemující ohradu, popínavé růže obrůstající štít domku na nářadí, zhodnotil nádrž na dešťovou vodu stojící pod okapem, jeho zrak obsáhnul i přiléhající záhony petržele a česneku. Pak se konečně zaměřil na Rawena: „Pozoruhodné,“ zamručel hlasem tak hlubokým, až Rawena bodalo v uších. „Pokaždé mě volají na hřbitov. Nikdy na zahradu.“ Bosý seskočil na trávník. Zadunělo to, zem se otřásla. „Co se děje?“ otázal se.
Další hodinu seděli na hrazení kompostu. Rawen pověděl, co se stalo v Mandefellu, přičemž přiznal, že Orenu vzal s sebou. Zmar se sice mračil, ale nepřerušil ho. Techtle mechtle s jeho dcerou Rawen přirozeně vynechal. Řekl, že po něm Krassiona chce Twinsidor. Když skončil, sáhnul do trávy pro meč. Zbraň zabalenou v plátně Zmarovi podal.
Zmar si prohlédl jílec, opatrně meč z plátna vymotal, aby viděl čepel. Pokýval hlavou, něco si pro sebe zamumlal, načež čepelí pomalounku mávnul. Zasyčelo to. „Zvoní jen, když narazí na jinou zbraň,“ uklidnil Rawena, který při tom strnul. „Je to on,“ šeptl bůh a na jeho tváři se usadil zanícený výraz, až vypadal téměř lidsky. „Úžasná zbraň. Fascinující. Neexistuje žádná, která by se jí podobala.“ Položil si meč na kolena a spokojeně si odfouknul. „Dobře, že jsi ho dal mně. Krassiona by s ním spustila teror. Co za ten meč chceš?“
„Už nikdy nechci Krassionu vidět,“ vybafnul Rawen.
Zmar konečně odtrhl pohled od meče a roztržitě se na Rawena podíval: „Ale ona si tě poznačila, hochu. Osvícení může zrušit jedině smrt. No, a jak víš, před smrtí tě chrání můj Prach obnovy. To je, tak trochu, patová situace.“
Rawen zklamaně zasyčel. Zatracené Osvícení. Vybavila se mu pasáž z breviáře od Finorela: Vyvolený bohyní – Osvícený – Hierofant: Celoživotně zaslíbený bohyni. Rituálním stykem s bohyní symbolizuje a ztělesňuje vůli všech věřících po odevzdání se do Její Milosti.
„To znamená, že se jí nezbavím? Nikdy?“
Zmar pokrčil rameny. „Svítíš jako kometa. I kdyby ses zavrtal pod riiberinskou kůru, stejně by tě našla. Netuším, co by se s tím dalo dělat. Prach obnovy v takovém kvantu, jaké jsi do sebe pojal, tě udrží naživu celá tisíciletí.“ Bůh udělal provinilou grimasu. „Původně jsem tě chtěl ofouknout jen pár zrníčky, ale tak nějak ses mi… zalíbil. Netřásl ses a neblekotal jako všichni ostatní. V návalu sympatie jsem ti dopřál trochu víc. Ani jsem si neuvědomil, že tvoje Osvícení by to mohlo zkomplikovat.“
Vyhlídka na nekonečný život pod Krassioniným jhem přinutila Rawena hledat cokoliv, co by mu pomohlo. „Zabít ji asi nechcete,“ zabručel znechuceně.
Zmar zvedl obočí. Poklepal na meč. „Twinsidorem by to šlo, ale zůstala by mrtvá jen na nějaký čas a pak by se díky víře znovu zrodila. Kdybys ji chtěl opravdu vymazat ze světa, musel bys povraždit miliony smrtelníků, kteří ji upřímně uctívají. A protože kromě ní uctívají i nás ostatní, nikdo z nás by to nedopustil, to snad chápeš.“
Rawen potřásl hlavou. „Chápu. Ale zlikvidovat ji na přechodnou dobu zní docela dobře. Aspoň něco, když ne všechno.“
Zmar zakoulel očima. „Byl by to průlom, který by spustil lavinu. A oslabení nadsvětních bohů by využili konkurenti z Podsvětí. Následně by to znamenalo další zmatek v smrtelných říších. Výsledek si vůbec netroufám předvídat.“
„Co Krassionu zavřít?“ hlesl zklamaně Raven.
„To by fungovalo jen krátce. Krassiona má mnohem více věřících, než míval Tanaka. Někteří jsou ochotni zemřít mučednickou smrtí, což by ji mohlo nebývale posílit. Mohla by stěny vězení prolomit. V Nadsvětí i tady by to znamenalo válku.
„Tak ji, sakra, omezte,“ zavrčel Rawen. „Rozdělte její moc mezi sebe. Přinuťte ji to přijmout. Lepší je být jednou z pěti než riskovat vše.“
Zmar se zatvářil udiveně. „To by možná šlo.“
Rawen kul železo, dokud bylo žhavé. „Předpokládám, že Tanaku pustíte na svobodu. Rád bych věděl, zda se bůh Temnoty postará, aby byli Konvex a Graciella před Krassionou v bezpečí.“
„Konvex?“ vybafl Zmar. „Aha. To je ten Tanakův kluk. A Graciella...“
„Naše matka,“ objasnil Rawen.
„Ach tak.“ Zmar si protřel obličej. „Tanaka je v tomto ohledu docela spolehlivý. Ochrání si, co je jeho, o to se neboj. Pořád jsi mi ale neřekl, co za ten meč chceš ty. Sám pro sebe.“
Rawen se hořce usmál. „Řekl,“ odsekl. „Ale už jste mi vysvětlil, že je to nereálné. Když to nejde, tak to nejde.“ Přinutil se na věc dívat prakticky. Vstal a rozhodil rukama. „Až to spustíte, nač se mám připravit? S ohledem na lidi. Když se bozi perou, většinou to odskáčou oni.“
Zmar se poškrábal ve vousech. „Orakula ostatních z Velké pětky se probudí. Kulty Tanaky, Systemy, Floena i Zmara budou obnoveny a postaveny na roveň kultu Krassiony.“
„Krassiona bude zuřit,“ zamumlal škodolibě Rawen.
„Předpokládám,“ konstatoval zamyšleně Zmar. „Ale nakonec to přijme. Máš pravdu. Je pro ni lepší být jednou z pěti než být nic. A z naší strany je to pragmatismus. Raději ji mezi sebou dál strpíme, než abychom riskovali totální rozvrat.“ Zálibně si meč přitiskl k hrudi. „Tato věc změní běh dějin. Už můžu vzít Orenku domů. Teď ji můžu chránit sám. Ostatně, až to vypukne, Krassiona po jejím škraloupu ani nevzdechne. Byl to dobrý nápad ti ji svěřit.“
Rawen při zmínce Orenina jména rychle sklopil oči. „Rád jsem pomohl, sire.“
***
Sahat po duze se nemá
Zmar byl dávno v prachu, ale Rawen stále seděl na hrazení kompostu a apaticky zíral do tmy. Připadal si unavený a rozervaný jako kdyby se vrátil z válečného pole. Teď jenom, aby se těch pět nadsvětních dokázalo dohodnout mezi sebou. Štvalo ho, že neví, jestli vyhrál nebo prohrál. Co se Oreny týká, tam prohrál ještě dřív, než boj začal. A to ostatní? To se teprve uvidí. Konečně se zvedl k odchodu. Pomalu, jako kdyby mu bylo nejmíň sto, se šinul podél tavolníkových keřů směrem k osvětleným budovám. Kdyby se nevlekl tak pomalu, asi by mu to uniklo. Zapraskání a sípavý dech. Strnul a prudce se otočil. Měsíc právě zakryly mraky, ale byl by se vsadil, že se ze stínu keřů odlepila temná postava a vklouzla za roh zahradního domku.
„Je tam někdo?“ křikl.
Vzdalující se dupání potvrdilo, že ať to byl kdokoliv, vybavovat se nehodlá. Co s tím? Uklidňovalo ho, že Zmar zmizel dávno předtím. Pokud se tu někdo teď v noci potuloval, mohl vidět jen chlapa u hromady kompostu.
***
Pozítří za soumraku se Rawen vracel z univerzity. Na nádvoří jej dohonila Zelma. V patách jí klusala smečka dvorních dam a komorných. Všechny zvědavě natahovaly krky a špicovaly uši. Zelma se k Rawenovi přitočila a polohlasně mu oznámila, že to děvče, které jí doporučil, je pryč. „Nejspíš utekla s dodavatelem látek,“ lamentovala. „Co naplat, že byl její otec šlechtic, když matka byla kurva. Špatná krev se nezapře.“
Rawen zvědavé hejno ignoroval, vzal chůvu za ruku a dvorně políbil její zápěstí. „Nedá se nic dělat, drahá baronko,“ zaševelil. „Dali jsme jí šanci, rozhodla se po svém.“ Když se napřimoval, zahlédl stranou bezejmenného houfu Gondu.
Probodávala jej pichlavýma očima, rty svírala v nesouhlasné grimase. Její výraz jej donutil rychle se s chůvou rozloučit.
Večer se posadil nad knihou, ale nedokázal se soustředit na písmena. Civěl do temné okenní tabule a před jeho vnitřním zrakem defilovaly výjevy z posledních dní. Krassiona tyčící se nad jeho zdevastovaným tělem. Orena poskakující na vojákově klíně. Zmar zabořený v hromadě kompostu. Místo úlevy, že má Orenu z krku, cítil bolestnou ztrátu. Postrádal její břitké postřehy i špičkování. Kdykoliv o něčem přemýšlel, cítil potřebu to s ní probrat. Přistihl se, že si v duchu formuluje, co jí poví... A co bylo ještě horší, stále po ní toužil. Chápal, že neměli budoucnost, ale nikdo ho nepřinutí, aby se s tím vnitřně smířil. Ve slabých chvilkách ho drásaly pochybnosti. Možná, že s tím mečem udělal chybu. Kdyby ho roztavil, jak mu Orena radila, ještě by tu byla. Aby sám sobě unikl, snažil se pracovat. Studoval církevní dějiny, aby se připravil na to, co lidi ve středním světě čeká. Epochu Paní Světla vystřídá epocha Velké pětky. Určitě to nepůjde hladce. Nastanou zmatky, přinejmenším nepokoje. Krassiona se jen tak nevzdá. Možná by bylo lepší, kdyby o ničem nevěděl, protože nemá šanci to ovlivnit.
Zprávy od orakul z diecézí hierofantovy postoje stran tolerance vůči dualitě vyznání v Mandefellu potvrdily. Naježení preláti se uklidnili. Koncil jednomyslně odhlasoval pokládat nové církevní poměry v Mandefellu za standardní.
***
„Víc, víc, víc!“
Před očima se mu točila rudá kola. Dech se mu krátil, supěl námahou. Krassiona. Přišla zas, jak slíbila. Vytrhla ho ze spánku a hned šla na věc. Sotva byl při vědomí, ale na její pokyny reagoval poslušně jako otrok držený na cihusové dietě. Šílel z toho, že se nedokáže bránit. Cítil, jak se mu její nehty zatínají do ramen a jak se její svaly stahují. Naposledy přirazil a roztřásl se. Nebylo to rozkoší, ba ani úlevou. Vztekem. Těsně, než zmizela, jako by ji odvál vítr, šeptla: „Nezapomeň na svůj úkol.“
V ložnici bylo dusno k zalknutí. Do okenních tabulí bubnoval déšť. Vstal a jako zpráskaný pes se dobelhal k oknu. Otevřel ho tak prudce, až rám narazil do zdi a sklo se vysypalo. Nastavil tvář studené spršce a postupně ze sebe vyrážel všechny nadávky, které znal.
Jeho život se ustálil do pravidelné rutiny. Každé ráno prohnal koně parkem, pak mu při snídani Finorel přečetl denní program. V podvečer šermoval s poručíkem Davenem nebo si chodil pochovat malou Grenaldinu. Tahomové návrh s adopcí přijali s nadšením zvláště, když jim Rawen zaručil, že Grenově dcerce umožní navštěvovat jejich rodinné državy. Graciella se s radostí ujala role babičky. Rondorská říše vzkvétala, ostatní země jakbysmet. Otta, císař orkenský, dal na vědomost, že se oženil s Newinettou z mandefellského vévodství. Yanika s Konvexem oznámili, že čekají prvního potomka. Tevin po návratu z Utrenu povýšil na poručíka císařské gardy. Po princezně Farfalle a její důvěrnici Vebeně se slehla zem.
Dny plynuly jeden za druhým, jenom Rawen byl jako na trní. Nechápal, proč to Zmarovi trvá tak dlouho. Twinsidor mu dal, ale zatím se nezdálo, že by se cokoliv změnilo. Krassiona ho oblažovala dál. Nechodila pravidelně, ale minimálně jedenkrát týdně. Každý večer skřípal zuby při pomyšlení, že se objeví. Zpočátku se vyhýbal vlastní ložnici. Ponocoval v salonu, v knihovně, v pracovně, dokonce i ve stáji v bláhové naději, že tam ho Krassiona nechá na pokoji. Nefungovalo to. Probíhalo to pořád stejně. Jiskřička rozkoše za cenu bolesti a studu. Nenáviděl sám sebe, že se nezmůže na odpor, protože Krassionina síla ho pokaždé úplně ochromila, nutila ho reagovat na povely, jako kdyby nebyl nic lepšího než vycvičený bojový pes. Kdyby bylo ke komu, modlil by se, ať to skončí. Když už se mu podařilo usnout, sužovaly ho noční můry. Zdávalo se mu o krásné bledé dívce, kterou honil ve zšeřelých chodbách. Smála se a cinkala. Ukrývala se za sloupy. Utíkala a její smích se vzdaloval, až zmizela úplně a on zůstal sám.
Léto zvolna přecházelo do podzimu. Navenek se stále nic nedělo. Rawen jen doufal, že je to klid před bouří. Odmítal uvěřit, že by ho Zmar oklamal… Připadal si jako hořící strom uprostřed utěšeného ovocného sadu. Oheň jej stravuje, ale zatím se nešíří. Všechny stromy kolem nesou dozrávající ovoce.
***
