Kozel zahradníkem - 2. kapitola
(Jásající s novým údělem)
Stál uprostřed kruhového sálu a shlížel na záda a temena šesti set klečících mnichů, z jejichž hrdel se neslo táhlé kvílení. V pravidelném rytmu se kývali zepředu dozadu a zcela propadlí náboženskému transu přivolávali Krassioninu pozornost.
Od rozhovoru s matkou v táboře uplynuly dva týdny. Rawen z toho nenáviděl každou minutu. Pod vrstvou těžkého zlatem protkaného obřadního pláště se potil a všechno ho svědilo. Nenápadně zabloudil pohledem k vyvýšenému podiu, na kterém stál císařův a císařovnin trůn, obklopený gardisty, dvořany a skupinkou duchovních hodnostářů. Zlatovlasý a naparáděný Konvex na něj upřeně civěl. Po jeho boku seděla Yanika. Krásná jako bohyně byla tak nehybná, že připomínala neživou věc. Mezi ministry v šedivých pláštích se jako barevný šperk vyjímala císařovna-matka. Všichni čekali na zázrak Osvícení.
Rawen vzhlédnul ke stropu, kde se v klenbě uprostřed kupole nacházel kruhový otvor zastřešený malou křišťálem zasklenou věžičkou. Podle prastarého rituálu měla nejvyšší bohyně nominovaného velekněze potvrdit proudem světla, který na něj shůry dopadne. Ráno, když do chrámu přicházeli, bylo nebe zatažené. To by byla legrace, kdyby se nic nestalo! Ale takové štěstí asi mít nebude. Rawen nepochyboval o tom, že je to jen divadlo. V konstrukci střechy je nějaký mechanismus, který pomocí správně nastavené soustavy zrcadel ten kýžený paprsek zajistí. Tak tu stál jako idiot a čekal, až jej bohyně, ve kterou nikdy neuvěřil, oblaží svou přízní.
Podle pokynů měl meditovat. Jeho úkolem bylo se kát ze všech nepravostí, které kdy spáchal a upřímně a pokorně prosit bohyni o shovívavost. Měl zpytovat svědomí a přemýšlet, zda je toho nejvyššího postu vůbec hoden. Bylo to trapné. Přirozeně, nic z toho nedělal, protože tomu nevěřil. Byl tu jen proto, aby pětapadesát statečných mužů uchránil od bídné smrti v dolech. Jestli něčeho litoval, nebyly to hříchy, kterých se dopustil hýřením po hospodách, ale zmařené životy dvacítky spoluvězňů, kteří byli potrestáni za nevydařené útěky a vzpouru, které on zorganizoval. Hořce si povzdechl. Musí zachránit alespoň ty zbývající. Pokud se opravdu stane hierofantem, nebude už cesty zpět. Jistě, že ho napadlo utéct. Ale až do obřadu ho preventivně drželi v řetězech. Byl tak otupělý, že zpráva o Konvexově kvapném sňatku s Yanikou s ním neudělala vůbec nic. Připadal si jako cizinec shlížející do Rawenova hrobu. Kdyby uprchl až po inauguraci, musel by změnit identitu, aby ho nechytili. Odhlédnuto od zatracení, v které nevěřil, by mu za zradu bohyně hrozila koupel ve vařícím oleji. Útěk už neplánoval. I když to nenáviděl, po zralé úvaze se s údělem velekněze smířil. Na každém zlu je něco dobré. Když to přijme, získá určitou formu svobody. Najde si příležitost znovu prošetřit okolnosti otcovy a bratrovy smrti. Bude postupovat pomalu a opatrně.
Monotónní rytmus zpěvu nabyl na intenzitě. V proudu chladného vzduchu, který odněkud přiletěl, se plameny stovek svíček zachvěly a shůry na Rawenovu postavu dopadl proud teplého zlatě zbarveného světla.
Skupina od podia s trůnem vzrušeně zašuměla. Rawen se podíval nahoru, ale musel přivřít oči, protože světlo ho oslepovalo. Točila se mu hlava a zvedal se mu žaludek. Před očima mu tančila rudá kola. Chtěl se nadechnout, ale hrudník měl jako ve svěráku. Celé tělo pálilo, jako kdyby se krev v jeho žilách změnila v tekutý oheň. Byl by se zřítil k zemi, ale jeho nohy jako by vrostly do země. Myslel, že umírá. No to je sranda. Jestli bohyně skutečně existuje, rozhodla se jej za jeho troufalost potrestat, protože jinak nechápal, co se s ním děje. Trvalo to snad celé věky, pak tíseň polevila. Připadal si, jako kdyby z něj někdo sundal těžkou peřinu. Chrčivě nasál do plic vzduch. Zamžikal a rozhlédl se kolem.
Šest set mnichů zvedlo hlavy a v exaltovaném nadšení na něj v nechybném tichu zíralo. Vzápětí se prostor rozvibroval nadšeným jásotem: „Osvícený! Osvícený!“
Ozvala se oslavná fanfára. A Rawen tam stál jako sloup a čekal, dokud to neskončí.
Stejně prudce jak světlo přišlo, také zmizelo. Trpně sledoval, jak mu jeho tři náměstkové přinášejí obludně obrovský obřadní klobouk, symbol jeho úřadu, výtvor z metrů temně fialového sametu, vyztužený železem. V napjatém tichu sehnul hlavu, nechal si tu hrůzu nasadit a opětovně se narovnal. S pocitem, že nese na hlavě stodolu, kráčel za zvuků slavnostní hymny směrem k východu z chrámu a mnichové se za ním postupně řadili do průvodu.
***
„...a po odchodu delegace z Písečného návrší bude následovat svačina s Císařovnou matkou v Zimní zahradě.“
Bylo časně zrána patnáctý den Rawenova pontifikátu. Právě snídal. Seděl v posteli, žvýkal, těkal pohledem po přezdobeném interiéru ložnice v Osvíceném paláci a poslouchal Prvního náměstka Finorela, který mu od dveří ložnice předčítal denní rozvrh. Finorel z Melisemu byl téměř šedesátiletý asketa. Vysoký a hubený s dlouhou hřívou oslnivě bílých vlasů a černým mateřským znaménkem ve tvaru sedmicípé hvězdy na levé tváři. Celý život toužil sloužit bohyni Krassioně. Jako první náměstek zesnulého hierofanta měl původně být jeho nástupcem. Zušlechťoval tělo i ducha. Studoval svaté texty, meditoval s bratry, jedl jen to nejzdravější jídlo, pravidelně cvičil a otužoval se a dodržoval ten nejpřísnější celibát. Navzdory veškerému úsilí, mu post hierofanta vyfouknul Rawen, pověstný zhýralec a lump. Budiž Finorelovi ke cti, že to vzal jako vzorný věřící. Děj se vůle bohyně.
Rawen se zavrtěl a z rozměrného tácu, který mu spočíval na klíně, si vzal další mandlový koláček. Nebyl ani trochu nadšený ze směru, kterým se jeho život ubírá, ale po sedmi letech ládování kaší si nabídky z církevní kuchyně užíval.
„V šestnáct nula nula,“ pokračoval náměstek, „je na řadě kolokvium s prorektorem Zemské univerzity na téma Traktáty a eseje věnované skutkům vašeho ctěného předchůdce, Svatého Huderbena. Podklady máte v pracovně v zelené složce, Vaše Svatosti. V sedmnáct nula nula je na řadě přijetí exponentů z Asociace diákonů. Zbývá už jen večeře s Brenevorem z Kraxonu v devatenáct nula nula. Předpokládá se, že s ním Vaše Svatost setrvá v družném rozhovoru tak do jednadvacíti hodin. Tím bude dnešní program naplněn. Po večerní meditaci v chrámu za účasti Druhého a Třetího náměstka a mé maličkosti, se...“
„Se můžu s hlavou jako škopek odebrat do postele,“ přerušil litanii Rawen. „Kdo je, sakra, ten Brenevor?“ Musel se kousnout do rtů, aby se nerozesmál při pohledu na zoufalý náměstkův výraz, když uslyšel výraz „sakra“. Vulgární výrazy Finorela doháněly k pláči.
„Brenevor z Kraxonu vykonává úřad ministra vnitra, Vaše Svatosti,“ řekl náměstek. „Jestli si vzpomenete, ráčil jste mi ten úkol zadat hned druhý den pontifikátu. Upozorňoval jsem vás, že bude nějakou dobu trvat, než kancelář vaši žádost o schůzku vyřídí.“
„Ach tak,“ kývnul Rawen. Chtěl se od ministra dozvědět, do jaké fáze dospělo šetření ve věci otcovy a bratrovy smrti, než bylo definitivně zastaveno, aby se měl čeho chytit, až se do toho pustí sám.
Finorel vytáhnul z kapsy pláště hodinky, chvíli studoval ciferník a pak se podíval na hromadu jídla na Rawenově podnosu. „První schůzku máte už za dvacet minut, Vaše Svatosti. Můžu říct komořímu, aby ty zbytky odnesl?“
„To vám budu vděčný, jinak se z postele nevyhrabu, “ zabručel Rawen.
Apaticky sledoval, jak do ložnice na Finorelův rozkaz naklusal komoří se dvěma poskoky, aby jej vysvobodili od těžkého tácu. Konečně se za nimi zavřely dveře a on mohl vylézt z postele, aby se oblékl. Opravdu mu vadilo, když se tu promenádovali jako na tržnici. První den pontifikátu všechny šokoval, když jim oznámil, že mýt a oblékat se bude výhradně sám. Jeho předchůdce, Svatý Huderben, zemřel ve věku požehnaných tři sta padesáti let. To, že nejvyšší duchovní hodnostáři na Riiberionu běžně žili pět krát déle než ostatní smrtelníci, Rawenovi zas tak divné nepřipadalo. Církevní kodexy to zdůvodňovaly přízní bohů, Rawen viděl příčinu v pohodlném způsobu života. Pravdou bylo, že předchozí hierofant na sklonku života potřeboval asistenci téměř při všech úkonech od toalety po chůzi. Rawen pro sebe nic tak hrozného neplánoval. Než aby mu někdo utíral zadek, to radši naběhne na meč.
Zpod polštáře vytáhl obě dýky a přešel do šatny. Vklouznul do černých kalhot, stejně zbarvené tuniky a černých naleštěných holínek. Do bot zastrčil dýky. Plášť z tyrkysově zbarveného sametu určený na všední den, nechal ve skříni, i když za to opět sklidí udivené pohledy a zdvižená obočí. Však oni si zvyknou. Jako důkaz ochoty podřídit se společenským zvyklostem si kolem pasu uvázal obřadní fialovou šerpu a na krk si pověsil zlatě zbarvený nebroušený diamant, který včera našel zabalený v černém hedvábném váčku v truhle mezi desítkami mnohem okázalejších cetek. Tuto insignii velikosti holubího vejce si umínil nosit ve všední dny místo toho strašného obřadního klobouku. Zkontroloval se v zrcadle a mdle se na sebe usmál. Bez toho pitomého pláště a hrozivého klobouku je to téměř snesitelné. Zoufale mu chyběl jeho meč. Kdyby za sebou neměl oněch sedm krušných let, byl by z té skutečnosti nepříčetný. Takto se jen zhluboka nadechl a s důstojným výrazem ve tváři, vyšel z apartmá vstříc vlkům.
***
Někde něco cinká
Krátce po patnácté hodině se Rawen dostavil do zimní zahrady k svačině s matkou. Graciella ab Herken odložila knihu a nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Máš dvacet minut zpoždění, drahoušku.“
„To řekni těm fanatikům z Písečného návrší,“ zabručel, když si sedal ke stolku. „Celé dvě hodiny mě otravovali s návrhy nových koncepcí duchovní osvěty. Chtějí stanovisko bohyně Krassiony. Hodil jsem to Třetímu náměstkovi, aby mi z té hory balastu udělal výpisy, protože přece nemůžu bohyni obtěžovat nepodstatnými detaily. “ Zakoulel očima. „Opravdu dojemné. Kdyby tušili, že žádná Krassiona neexistuje, ušetřili by si práci.“
Graciella zbledla. „Okamžitě ztichni! Máš ty vůbec rozum, takhle bohyni urážet? Vždyť ti udělila svátost Osvícení! To je nic? Zjevně si tě cení. A ty ji místo respektu urážíš, když ignoruješ staletí zavedené mravy. Ukázala na drahokam na jeho hrudi. „Tímhle chceš nahradit obřadní plášť a klobouk? To je k smíchu!“
Rawen se natáhnul pro šálek s čajem a zavrčel: „Promiň, ale to s tebou řešit nebudu.“ Jen by se opětovně pohádali. Od poslední schůzky ve vězení se matce důsledně vyhýbal. Viděli se pouze při inauguraci a při slavnostní hostině. „Proč sis vyžádala můj čas, máti? Mám toho docela dost.“
„Zajímá mě, proč ses ještě osobně nesetkal s bratrem.“
„Protože ho nemůžu ani vidět, natož slyšet? Protože má ženu, která měla být moje? Protože jím opovrhuji? Protože je to podvodník a vrah?“ vychrlil ze sebe. Jasně, patřilo by se, kdyby se jako hierofant s císařem sešel mezi čtyřma očima. „Ostatně, zítra musím do císařské rady. Takže se mu nevyhnu.“
Graciella zaťukala nehtem na porcelánový šálek. „Místo klábosení s ministrem vnitra, by ses měl zaměřit na duchovní záležitosti, Aderawene. Doufám, že nehodláš znovu otevírat to vyšetřování.“
„Díky za tvé rady,“ syknul sarkasticky. „Všechno, cos mi řekla, pečlivě zvážím.“ Aniž by se napil nebo cokoliv snědl, vstal. „Už musím jít.“
Matka se zamračila. „Obávám se, že svůj úřad nebereš dostatečně vážně.“
„Dělám, co můžu,“ zaškaredil se a odkráčel.
***
Krátce před půlnocí v Krassionině chrámu hierofant vstal ze studené dlažby a náměstkům a asistentům řekl: „Je pozdě, bratři, běžte si odpočinout. Chci ještě chvíli zůstat s bohyní o samotě.“
Byla dřina z chrámu vypoklonkovat ty nejoddanější horlivce, kteří toužili hierofanta při komunikaci s bohyní podpořit. Jakmile byli pryč, Rawen se natáhnul na měkký koberec rozprostřený na podiu u trůnu. Všude bylo ticho. Temnotu ředily jen olejové lampy. Jejich mihotající plamínky kreslily na sloupech a reliéfech na stěnách stínové divadlo. V mysli si přehrával schůzku s Brenevorem. Ministr byl v úřadu teprve dva roky. Prohlásil, že v archívu složka týkající se pátrání po příčinách Alekovy a Vincovy smrti není. Pokud vůbec existovala, musel ji prý uklidit jeho předchůdce, který je mrtvý. Rawena to nepřekvapilo. Začne znova. Už téměř spal, když se ozvaly kroky a z temnoty se vynořil Gren ab Tahom.
„Chvála světlu, Vaše Svatosti,“ pozdravil kousavě. „Zajímavé místo pro šlofíka.“
Rawen se mátožně posadil a plácnul na koberec vedle. „Chvála světlu a všem pitomcům rovněž,“ odpověděl ponuře. „Promiň mi tu pozdní hodinu,“ řekl, „ale kdybys přišel dřív, měli bychom to i se zpěvem.“
Gren se uvelebil na zem, opřel se o sloup a vybafnul: „Co chceš?“
Gren byl přímočarý a čestný až k sebezničení. Věci pro něj byly vždy jen černé nebo bílé. Pocházel z vysoce postavené rodiny tradičně dodávající služebníky a společníky císaři a jeho příbuzným. V devíti letech ho přidělili jako panoše druhorozenému princi. Bral úděl společníka a rádce smrtelně vážně. Prožil s Rawenem patnáct let. Znal jeho nejtemnější tajemství. Celou dobu byl věrný až za hrob. Rawen o něm uvažoval jako o příteli a stejně tak se k němu choval. Grenovy rady byly často praštěné, ale jeho pozorovací talent a pohotovost oceňoval. Až nyní mu došlo, že Grenovo angažmá u něj skončilo. Jeho otec ho nejspíš po dohodě s císařem přidělí jinam.
„Jsi pořád můj přítel?“ otázal se Rawen.
„Za týden nastupuji k Chromonovi z Telsie,“ zavrčel Gren, což nebyla odpověď na Rawenův dotaz. „Jako bodyguard jeho dvou dcer. Je jim sedmnáct. Moje žena z toho šílí.“ Chromon z Telsie byl bratrancem císařovny matky a žil v nejsevernějším cípu Rondoru.
„Ani jsi mi nedal vědět, že se ženíš,“ rýpnul si Rawen. „Takže... gratuluji.“
„Od chvíle, kdy nás propustili, jsem byl v jednom kole,“ vybouchnul Gren. „Nezapomeň, že zatímco jsi ty před inaugurací povinně meditoval, odehrála se císařská svatba. Strýc Vuan sedí v radě. Zaměstnal mě tak intenzivně, že vůbec nechápu, jak jsem se sám zvládnul oženit. Rodiče se vrátili z vyhnanství. Naše sídlo na Jeřabinovém nábřeží našli vyrabované. Bylo zapotřebí zařídit spoustu věcí. Vážně jsem nevěděl, kde mi hlava stojí. Štve mě, že ses obětoval, ale na druhé straně jsem rád, že jsem venku. Už kvůli Palioně.“
„Neměl jsem jinou možnost,“ řekl upjatě Rawen. Ještě týž den, kdy ho matka navštívila v táboře, se na to téma s Grenem rafli. Gren radil, že by se měli naposledy pokusit o vzpouru. Tvrdil, že pokud Rawen ostatním vězňům prozradí, čím ho císař vydírá, šli by do toho všichni. Ale Rawen nechtěl riskovat další ztráty na životech. Bylo mu jasné, že by to dobrá polovina vzbouřenců nepřežila. A co pak? Byli by na útěku. Měl téměř jistotu, že nikdo ze sousedů jim azyl neudělí. Nemohl nejstatečnějším šlechticům říše připravit budoucnost bezejmenných banditů.
„Je fajn, že vám to s Palionou nakonec vyšlo. Myslel jsem, že ti dovolí, abys ji vzal do Telsie sebou.“
„To ano,“ odseknul Gren, „ale vžij se do její kůže. Ona bude pečovat o děti a já budu skákat kolem dvojčat, o kterých se ví, že mají morálku toulavých koček.“
Rawena bodlo u srdce. Děti. Něco takového on nikdy mít nebude. „Už čekáte dítě?“ přinutil se usmát. „To jste si pospíšili!“
Gren zjihl. „Každopádně na tom pracujeme.“
„Možná by se to přidělení dalo ještě změnit,“ řekl Rawen.
Gren potřásl hlavou. „Vypadá to, že mě do té sibérie přeřadili schválně, abych ti nebyl poblíž. Bude v tom mít prsty můj zatrolený strýček Vuan. Takže už mi pověz, proč jsi pro mě poslal. Hlavně ať je to něco, co se dá do týdne stihnout.“
„Potřebuju zjistit, která lékárna běžně prodává beruccin. A jestli si vedou záznamy, komu ho prodali a kolik. Pokud nemají záznamy, možná, že si někdo pamatuje, kdo to svinstvo kupoval.“
„Ha ha,“ zapitvořil se Gren. „A předpokládám, můj princi, že se pídíš po informacích sedm let starých. Takže jsi to nevzdal.“
„Ani náhodou,“ přikývnul Rawen.
„Je zvláštní, jak se svět za tu dobu, co jsme byli v lochu, změnil,“ prohodil Gren. „Nikdo o tom nemluví, jako kdyby to bylo vyřešené. Všichni jsou z císaře nadšení. Jaké zákony prosadil, jaká opatření zavedl. Dokonce i můj otec. Když jsem zmínil nestandardní okolnosti, za kterých byl Konvex korunován, rázně mě uťal. Prý si mám velezrádně řeči odpustit, nebo mě vydědí. Chápeš to? Mnohem více se přetřásá tvá neochota se s císařem sejít. Dokonce se sázejí, kdo z vás dvou přileze první.“
„Nemám důvod se s ním vybavovat,“ zaškaredil se Rawen. „Tak co, obejdeš ty lékárny? Nikomu nevěřím jako tobě.“
Gren se poškrábal v kratinké blonďaté čupřině. „Pokusím se. Ale moc si od toho neslibuj.“ Sáhl do kapsy a podal Rawenovi čtverec složeného papíru. „Máš to po přečtení spálit.“
„Co je to?“ podivil se Rawen.
Gren pokrčil rameny. „Uvidíš sám. Já jsem okamžitě zapomněl, kdo mi to dal a už teď si nepamatuju, že něco takového vůbec existovalo. Hlavně to pak znič.“
Po tom, co Gren odešel, přešel Rawen k lampě, aby si dopis přečetl. Byl od Yaniky. Psala, že na něj celých těch sedm let čekala. Že je jí moc líto, že se jejich cesty rozešly. Popřála mu hodně štěstí v novém postavení. Vlastně to nebylo nic, s čím by se musela tajit. Vsunul růžek dopisu do plamene a sledoval, jak hoří a mění se v popel. Celé ty roky ve vězení o ní snil. Kdyby jen tušil.
Potřeboval se uklidnit. V Osvíceném paláci desítky mnichů neustále sledovaly každý jeho krok a čekaly na jeho pokyny. Tady mohl být aspoň chvilku sám. Napadlo ho udělat z individuálních nočních meditací zvyk. Jeho podřízení ho tu nebudou otravovat a on by se mohl nepozorovaně dostat do města.
Z úvah ho vyrušilo zacinkání, jako kdyby někdo ťukal nožem o hranu sklenice. Šel za zvukem, až se dostal ke dveřím do kabinetu, kde přechovávali rezervní svíce, voňavý olej do lamp, církevní kodexy a zpěvníky. Ze škvíry nad prahem prosvítalo světlo. Vzal za kliku a prudce otevřel. Musí je všechny naučit, že ho při noční meditaci nesmějí obtěžovat. Jakmile vstoupil, našel tmu. „Co to je?“ vybafnul. „Okamžitě tu lampu zapal!“ zahromoval. „Vím, že tu jsi!“
Ze tmy se ozvalo tichounké chichotání. „Zkus mě chytit, nádhero!“
Cililink. Tak zvláštní. Hlásek to byl tenký a něžný. Rawen zavrtěl hlavou. Co tu o půlnoci dělá nějaké děcko? Mohlo by patřit služebné z císařského paláce. Ale jak se mohlo zaběhnout do chrámu? Leda, že by běželo přes park. „No počkej!“ brouknul. Vycouval z kabinetu s pohledem upřeným na dveře, aby viděl, kdy z nich ten malý ničema vyběhne. Z nejbližšího sloupu sundal lampu a zase se ke kabinetu vrátil. Vešel dovnitř. Na stole ležela rozevřená kniha. Dítě služebné a čte si? Možná jen hledalo obrázky. No, v tom kodexu jich moc nenašlo. Zvláštní, že lampu, kterou si tajemný čtenář svítil, nikde neviděl. Rawen se podíval pod stůl, posvítil do všech koutů, místnost byla prázdná. Vtom za jeho zády něco zašelestilo.
Cililink
Otočil se právě ve chvíli, kdy se vetřelec prosmýknul z kabinetu do hlavního prostoru chrámu. Byl rychlý. Rawen zahlédl jen temnou skvrnu, která splynula s temnotou neosvětlených zákoutí. Musel být schovaný za dveřmi. „Ty zbabělče!“ křiknul a polekal se vlastního hlasu zesíleného akustikou. „Pokud sem dobrovolně přijdeš, nic se ti nestane,“ smlouval. Nechtělo se mu uličníka honit, ale rozhodně ho tu nemohl nechat. To je nápad. „Maminka má o tebe určitě strach,“ prohodil mazaně, kráčející galerií a pátrající po každém pohybu.
„Ta se nezajímá,“ ozvalo se uštěpačně.
„A co otec, ten tě nehledá?“
„Taky je pryč,“ zaznělo vzpurně.
„Hm,“ povzdychl si, „to se někdy stává.“ Pomalu se blížil směrem, kde ten uličník stál. Už viděl obrysy postavy opírající se o sloup. Překvapilo ho, že je mnohem vyšší, než předpokládal. Mohl být jen o hlavu menší než on sám. Takže to už nebylo dítě, ale výrostek. Ještě dva kroky a...“
Cink, cink, cililink...
Rychlost, s jakou se nezbeda zase ztratil ve tmě, byla nevídaná. „Podívej, už mě to nebaví,“ houknul. „Zítra mám rušný den. Jestli tu chceš trčet až rána, posluž si. Ale ven se nedostaneš, protože to tu zamknu.“ Nemohl dovolit, aby uličník z chrámu něco odnesl. Jakmile se při těch myšlenkách přistihnul, znechuceně si odfrkl. Štvalo ho, že si s tím dělá starosti. Vlastně by mu to mohlo být jedno.
„Tak se měj,“ houkl. „Jdu spát.“ A šel. Tak, jak řekl, zvenčí chrám zamknul. To se bude kostelník divit, až ráno toho vetřelce načapá. Za světla se mu bude ukrývat mnohem hůř. Ale možná se mu podaří nepozorovaně utéct. Vlastně tomu ničemovi držel palce.
V Osvíceném paláci, do kterého to měl tak padesát kroků, se ještě svítilo. Rawen prošel bránou hlídanou církevními vojáky a vyběhl po schodech k svému apartmá. V předpokoji se protáhnul kolem komorníka Qena spícího na otomanu do své ložnice. Ani ho nenapadlo ho budit. Jako pes o kostičku by žadonil o špinavé prádlo. Rawen byl tak unavený. Koupel si odbude až ráno. Vyndal z holínek dýky a dal je pod polštář, vyzul se, sundal z krku řetěz s drahokamem a hodil klenot do šuplíku nočního stolku. Oblečený se svalil do postele a usnul.
„Cink“
„Cink“
„Cink“
Ostré světlo ho nutilo přivírat víčka. Jako kdyby se díval do slunce. Pak se ze světla vynořila postava. Nejdřív viděl jen obrysy, ale vzápětí se přizpůsobil a spatřil detaily. Byla útlá, ale podle úzkého pasu a zaoblených boků, to byla žena. Její tvář byla jemná a krásná a zářila jako tekuté zlato. Dívala se na něj způsobem, jakým pozorujeme cizokrajné zvíře v kleci. Oči jí svítily sytou tmavou modří. Ještě takové oči neviděl. Natahovala k němu ruce. Ve chvíli, kdy mu položila dlaň na hrudník, se otřásl bolestí.
Prudce se posadil. Po světelném přízraku ani stopy. Uvědomil si, že je v posteli a dýchá, jako kdyby běžel do kopce. Ještě bylo šero, ale slunce za chvíli vyjde. Promnul si místo na srdci, kam se jej snová bytost dotkla. Pořád ho tam bolelo. Věděl, že už neusne. Otráveně vstal a zamířil do koupelny. Jo, studená voda mu udělá dobře.
Sundal si tuniku a mimoděk se podíval do zrcadla. Na hrudníku měl skvrnu. Byla temně rudá, měla tvar nepravidelné sedmicípé hvězdy. Vypadala, jako by ji někdo na kůži namaloval. Připomínala spáleninu. Opatrně si tam sáhnul, jako kdyby doufal, že se to dá setřít. Že by to souviselo s tím snem? O něčem takovém nikdy neslyšel. Všiml si, že se mu ruka chvěje. Už z těch pitomin blbnu, uvažoval. Nejspíš ho v chrámu kousla zatoulaná blecha.
***
