Kozel zahradníkem - 16. kapitola: První krutá ztráta

20.11.2025 08:39

„Zajímalo by mě, nač potřebovali tak širokou postel,“ prohodil Tevin při vstupu do ložnice. Byl zkontrolovat hlídky, a k spánku se odebral jako poslední. Jeho tři přátelé spočívali jeden vedle druhého v posteli, do které by se jich vlezlo i šest. Gren s nepřítomným výrazem civěl do stropu, Esebius seděl opřený o čelo a zapisoval si do deníku, Rawen by docela rád spal, kdyby ho nebudilo neustálé dupání po chodbě a halas z kuchyně.  

„Spávala tu celá rodina,“ pronesl akademickým tónem Esebius. Ukázal na zeď s komínem vedeným z kuchyně. „Hádám, že kvůli teplu.“

„Na hromadě jako za starých časů,“ uchechtl se Tevin. Odhodil opasek s mečem na podlahu k ostatním, vyzul si boty a hupsnul do postele. 

„Ouuu! Trochu respektu, ty zvíře,“ zavrčel na něj Rawen, protože se mu bratránkův loket zabořil po žebra. Nelíbilo se mu, že vojáci včetně Tevina vypili tolik vína. Jejich potměšilé zdůvodňování, že vodou nutno šetřit, neuznával. 

„Velice se omlouvám, Vaše Svatosti,“ houkl uštěpačně kapitán. „Nejsme my nějak podráždění? Že by ti chyběla pravidelná modlitba? Nebo tvoje bohyně? No, nedá se nic dělat, musíš se spokojit s námi.“

„Dej mu pokoj, nebo tě praštím,“ ozval se ponuře Gren.

„On to tak nemyslí, že Teve?“ řekl smířlivě Esebius. Zavřel deník, strčil si ho pod polštář a položil se k ostatním. Jemně zatahal Rawena za rukáv. „Stejně by mě zajímalo, Rawe, a určitě nejsem sám, jaké to bylo?“

„Co?“ zakrákoral ostražitě Rawen. Na zvědavé dotazy ohledně intimity s bohyní začínal být alergický.

„To Osvícení, samozřejmě,“ řekl nadšeným tónem Esebius. „Musela to být výjimečná zkušenost. Jak ses při tom cítil? Být vyvoleným Paní Světla přece není jen tak.“ 

„Hmmm.“ Rawen rychle pátral v paměti, co o aktu Osvícení blekotali náměstkové. „Duchovní mentální a fyzická transformace,“ brouknul. „Bylo mi hrozně horko. Skoro jsem se pozvracel. Stačí?“

„Můžeme už, sakra, spát?“ houkl Gren.

„Ty máš co říkat,“ rýpnul si Tevin. „Včera ses celou noc převaloval a vzdychal.“

„Když ti to tak vadí, nemusím tu být,“ zavrčel Gren. Jako by na nějakou záminku čekal, už se drápal z postele. Tevin ho chtěl zadržet, ale rozzuřený Gren se mu vysmekl. Chňapl po botách a zapráskl za sebou dveře.

***

„To se ti povedlo!“ ozval se Esebius.

„Je jak nevybuchlý šrapnel! Vždyť je to pravda,“ bránil se Tevin. „Vůbec jsem se včera kvůli němu nevyspal. Už mě to jeho skučení a vzdychání štve. Chováte se k němu jako k čarodějnému vejci a jen ho v tom podporujete. Co mám říkat já? Moje žena se chová jako děvka a po zdi z toho nelezu. Jsme ve válce. Pokud se bude Greníček utápět v sebelítosti, přijde o krk.“

Rawen usoudil, že je na tom zrnko pravdy. Gren se musí dát do kupy. Odhodlaně se posadil, přelezl přes Tevina a vyhrabal se z postele ven.

„Chůva tě měla naučit, že se máš vyčůrat před tím, než zalezeš do peřin, princátko,“ dobíral si ho Tevin.

„Jdu si s tím šrapnelem promluvit,“ oznámil Rawen obouvající si boty. Na chodbě přemýšlel, kam by šel trucovat, kdyby byl na Grenově místě. Jednoznačně do kuchyně, kde je teplo. Ale našel tam jen Gondu chrápající na lavici a poďobanou se šilhavou uložené na peci. Kde je Orena? V pokojíku nad mlatem? Sama?  Nebo s nějakým vojákem? Ne, nebude na to myslet. Hledá přece Grena. Možná si šel odskočit na dvůr.

***

Kočky větve nelámou

Vzal lampu a vyšel ven. Noc byla vlhká a studená. Nebe zatažené, neprosvítala ani jedna hvězdička. V čeledníku se ještě svítilo. Rawen se chystal tam jít, když zaslechl odshora praskání. Jako kdyby někdo lámal větve. Vzpomínal, jak vypadalo okolí za světla. Venku za zdí rostou mohutné stromy. Jejich koruny se klenou až do dvora.

Sssss.

Že by kočka? Která kočka láme větve? Slabý vánek donesl k jeho nosu zvláštní pach. Sladký a hořký současně. Naskočila mu husí kůže. Zalitoval, že s sebou nevzal meč. Zvedl hlavu a třeštil oči do tmy.

Žuch.

Cosi těžkého dopadlo na zem. Rawen začal jednat. Položil lampu na zápraží a vytáhl z bot dýky. Ať byl vetřelec kdokoliv, už jej na sebe díky lampě upozornil. Dělalo mu starosti, že chlapi hlídkující venku za zdí jsou tak zticha. Museli přece to praskání slyšet. Sám zatím stále váhal, jestli vyhlásit poplach nebo počkat.          

Něco se ve tmě zalesklo. Ucítil pohyb. Přikrčil se připravený odrazit výpad.

 

Břřřink. Břřřink. Břřřink. Ocelová čepel svištící vzduchem vydávala podivně zvonivý zvuk. Ozvalo se tupé zadunění, jako kdyby něco těžkého dopadlo do bláta.

Co to, sakra...?

„Je po něm,“ ozvalo se klidně. Ze tmy se vynořila útlá dívčí postava. V levé ruce třímala potřísněný meč. Zápach ještě zesílil.

„Co tu děláš?“ zablekotal.

„Posedlý mrtvý,“ řekla Orena. „Jenom jeden.“

„Jak víš, že jich není víc?“

Zaťukala si na nos a přezíravě se ušklíbla. „V okruhu deseti verst se nachází jeden jediný démon.“

Rawen přikývnul. Užitečná schopnost. Vzal lampu, aby si na mrtváka posvítil. Hnijící nasládlý zápach se linul z bezhlavého a bezrukého torza. Částečně rozložená kůže se v nevábných cárech odlupovala od masa. Byl div, že se to stvoření ještě dokázalo hýbat. A v takovém stavu urazilo stovky verst? Co tu chtělo? Možná ho Otta poslal na výzvědy. Stisknul si nos, ale stejně se mu zvedl žaludek. 

„Vyhnala jsem démona pryč,“ pokračovala, „ale musíme zkontrolovat, jestli už někoho nezabil. Pokud se to stalo...“

„Démon posedne jeho tělo,“ dopověděl toporně Rawen, „a ponese informaci o nás Ottovi.“ Nadechl se a z plna hrdla zařval: „Popláááách!“

***

Sebral Oreně meč a poslal ji do domu. Nemohl dovolit, aby se ostatní dozvěděli, že mrtváka dostala ona. Jen by tím posílil fámy o jejím nelidském původu. Za zdí našli tři mrtvé vojáky. Čtvrtý zmizel. Vše nasvědčovalo, že jeho tělo obsadil démon. „Měli bychom je rozsekat na kusy a spálit, aby je proti nám nemohli využít,“ poznamenal seržant Toof.

„Mám ze spolehlivého zdroje, že byl jen jeden,“ řekl Tevin a loupnul očima po Rawenovi. Štvalo ho, že mu odmítl vysvětlit, jak k tomu závěru došel. „A ten už si nositele sehnal. Nebudeme hanobit padlé druhy,“ dodal nekompromisně. „Zítra ráno je pochováme do země. A tu hnijící mršinu odtáhněte za vrata. Smrdí jak bolavá noha.“

Hloučkem čumilů se prodral Esebius. „Jde o Grena,“ bafnul ustaraně. „Nikde ho nemůžu najít. Hledal jsem i ve sklepech a na půdě.

„Že by se vydal za mrtvákem?“ nadhodil Tevin.

 „Šílený je na to dost,“ kývnul Esebius.

„Ne tolik, aby nás tu nechal bez informací,“ shodil tu variantu ze stolu Rawen. „Pojedu se podívat po stopách. Démon ho mohl odtáhnout sebou,“ řekl, aniž by bral ohledy na to, že náčelníkem je tu Tevin. A už vyrazil směrem ke stavení.

„Sakra, je tma jak v ranci, neuvidíš ani hovno!“ křičel za ním Tevin.    

„Mám své způsoby,“ odbyl jej Rawen. Vyběhl schody k ložnici, sebral svůj opasek s mečem a plášť, a dusal do kuchyně. Orena pod Gondiným dohledem mírumilovně míchala v hrnci voňavé víno.

Rawen se na Gondu zamračil. „Kdyby nebyli strážní nametení, nejspíš by na mrtváka reagovali včas.“  Obrátil se na Orenu: „Sir ab Tahom zmizel. Slečno, potřebuji vaši pomoc. Ihned.“

Provázení Gondinou lamentací, co asi můžou teď v noci študýrovat z map, oba z kuchyně vypadli. Orena bez řečí zamířila k pokojíku nad mlatem. Rawen čekal, že se jej bude vyptávat, co má v plánu, ale chovala se, jako kdyby jí to bylo jasné.

 

„Kde jsi vlastně vzala ten meč?“ šeptnul, jakmile ji dohonil. Zbraň z černého matného kovu měla jen jeden břit, byla mírně zahnutá do oblouku a čepel zdobily nějaké rostlinné motivy. Jílec byl omotaný stříbřitě lesklým drátem. Pro chladné zbraně měl Rawen slabost. Jedna z mála věcí, ve kterých se opravdu vyznal. Ale ten meč nepřipomínal nic z toho, co znal.

Zatvářila se, jako kdyby ji načapal ve spíži u hrnce s medem. „Ve zbrojnici. Kde jinde?“ hlesla. V pokojíku se sklonila k brašně. Vytáhla z ní svůj modrý plášť. Z truhly si vzala opasek s koženou pochvou. Povrch byl popraskaný a špinavý, jako kdyby ta věc ležela mezi harampádím v kůlně. Rawen otevřel pusu, když si bez ohledu na jeho přítomnost rozvázala si tkanici u pasu a vysoukala se ze sukně. Ukázalo se, že má pod ní přiléhavé kožené kamaše. Rawen pusu zase zavřel. Sledoval, jak si kolem štíhlých, ale nádherně klenutých boků zapíná opasek. Natáhla ruku.

Nasucho polknul a meč jí podal. „Ve zbrojnici v císařském paláci? Nikdy jsem si ho nevšiml.“

„Nahoře na skříni s přilbicemi,“ řekla věcně cestou ke stájím. „Pod prachem a pavučinami.“

***

 

Nikdy nic nezmizí

„Kdybychom se do rána nevrátili, vyjeďte bez nás. Trasu známe, připojíme se později,“ řekl nesouhlasně se tvářícímu Tevinovi Rawen.

Vyvedli koně ze dvora a svítili si pod nohy hledajíce stopy. Aniž by cokoliv našli, ukázala Orena směrem k jihu. „Tudy,“ hlesla. Vyhoupla se do sedla a dodala: „Tu lampu uhas. Darmo by nás prozradila.“

Rawen ji mlčky poslechl, i když měl tisíce otázek. Jak věděla tak jistě, že Gren je pohromadě s mrtvákem? Klusali tak rychle, jak jen to bylo potmě možné. Dalo se čekat, že se koně budou plašit, ale to se nedělo. Orena s nimi musela něco provést. Terén se svažoval, do úzkého úvozu. Větve keřů je šlehaly kolem ramen. „Zpomal, něco cítím,“ křikla. Zastavila a seskočila. Rawen ji napodobil. Našlapovali tiše jeden za druhým a vedli koně za uzdy. Rawen v duchu proklínal tmu. Neviděl nic, orientoval se jen pomocí sluchu. Orenina klisna zaržála. Začala se vzpínat a poskakovat. Zastavili se. „Sakra, co se děje?“ chtěl vědět. Slyšel kroky a koňské funění. Téměř nadskočil, když jej zatahala za rukáv. Ovanul ho její voňavý dech: „Zapal lampu a běž se na něj podívat. Je vpředu. Odvedu koně stranou.“

Počkal, až se kolem něj s oběma koňmi protáhne a pak se šel podívat, co našla. Lampu držel u země a pomalu zkoumal cestu. Kaluž světla konečně dosáhla k zhroucenému tělu. Gren ležel na břichu v kaluži lesklé krve. S chvějivou nadějí tělo opatrně obrátil na záda. Nehybné oči jeho přítele na něj zíraly ze světa mrtvých. 

Uvnitř své mysli se Rawen zoufale rozvzlykal, ale z jeho úst nevyšel ani hlásek. Zíral na krvavou změť v místě, kde bývalo Grenovo břicho. Ten podvraťák mu ho rozsekal na kaši, a ještě ho vyvrhnul. Co za démona dělá takové věci? A proč? Proč ho táhnul až sem, kde ho zabil?

„Nesl ho sebou,“ zaznělo mu za zády. „Patrně ho předtím omráčil. Nejspíš chtěl jeho tělo využít, až mu to stávající přestane sloužit. Tvůj přítel se tady na tomto místě probral a začal s démonem bojovat. Byl zraněn a krvácel. Teprve tehdy, podle pachu krve, démon rozpoznal, že vsadil na špatného koně. Gren byl zčásti běs. Proto by se do něj démon nemohl přesunout bez boje.“

„Takže ho... dorazil,“ dopověděl tenkým hlasem Rawen. Na tváři ucítil horké slzy. Ach Grene, ty blázne, cos mi to udělal? Když Rawen ve vězení chystal útěk, nikdy do toho Grena nezatahoval. Jinak by měl téměř jistotu, že by si ten větroplach srazil hlavu. Tevinovi a Sebovi své plány prozradil, ale museli přísahat, že zůstanou s Grenem. Slíbil jim, že se pro ně s posilami vrátí. Gren byl díky najádímu dědictví docela odolný a příliš na to hřešil. Post princova panoše si běžně zaměňoval s postem tělesné stráže. Jednou otec Rawena poslal zlikvidovat bandu lapků. V Sosnovém lese řádil klan koželuhů vyhnaných z města Lossenu. Rawen vojákům nakázal vzít si civilní šaty. Ve vesnici koupili vůz s párem valachů naložený zelím. Uprostřed lesa na ně bandité zaútočili. Jejich zkáza byla rychlá, ale náčelníka mezi mrtvými ani zraněnými nenašli. Rawen nechal větší část oddílu u zajatců a s hrstkou mužů vyrazil chytit náčelníka. Nezaznamenal, že se Gren někam ztratil. Stopy vedly k jezírku, na jehož břehu se na roštech z větví sušily kůže. Lidské kůže. Místo obklopoval všudypřítomný pach rozkladu. Vyšlo najevo, že ti darebáci nejen kradou a vraždí, ale že ve svém řemesle zvráceným způsobem pokračují. Vojáci vyjeveně zírali, zatímco Rawen zvědavý, kde se skrývá zázemí, šmejdil kolem skály. Zaslechl nezřetelné zvuky. Prodral se trnitým křovím do skalnaté kotliny. Našel tam Grena, potýkajícího se s přesilou čtyř statných pořízků. Tasil a vyrazil příteli na pomoc, když v tom si ho Gren všiml a zařval: Ne železem! Teprve tehdy Rawen zaznamenal, že Gren bojuje holýma rukama, ale jeho meč se leskne v trávě. Kdyby chtěl, byl by si ho podal. Pokud na ty čtyři nestačí železo, museli uzavřít dohodu s podsvětními bohy. Naštěstí měl Rawen na zádech kuši a toulec s šipkami s obsidiánovými hroty. Dostal tři a čtvrtého, který do Grena právě bušil, praštil kuší po palici. Do kotlinky přiběhli ostatní vojáci. Gren přiložil prst na rty a šeptnul: Jejich šéf pořád žije.  Rawen ukázal k černému otvoru do jeskyně. Je tam oltář. Zničte ho. Já obejdu okolí.  Rawen se vydal na prohlídku, ani si nevšiml, že se Gren zase ztratil. Prodíral se křovím, když jej něco těžkého srazilo k zemi. Ruce jako lopaty mu sevřely krk. Útočník páčil jeho hlavu do strany v úsilí zlomit mu vaz. Rawen se vzpínal a chrčel, ale mrtvolný puch linoucí se z vrahounova těla jej docela ohromil. Myslel jen na to, aby to skončilo. Pak stisk pominul. Rawen se napůl omráčený vyhrabal zpod dokonávajícího bandity. Nad ním se tyčil Gren a v ruce třímal dýku s obsidiánovou střenkou. Číhal na stromě, můj princi, prohodil s úsměvem. Nebylo to poprvé ani naposledy, kdy Gren Rawenovi zachránil život. A teď...

Rawen ucítil, že s ním někdo třese. Někdo na něj už pěknou chvíli mluví. Aha, Orena. „...bychom se pohnout, Osvícený.“

Popuzovalo jej, jak je věcná. Jak klidně se chová. Copak nic necítí? Vtom ho to napadlo. Vstal a chytil ji za ruku. „Udělej něco,“ vybafnul horečnatě. „Jsi přece bohyně!“

Její tvář byla jako vodní hladina. „Je pozdě. Nešlo by to, i kdybych měla svou moc,“ pronesla mdle. „Nechápu, proč tak vyvádíš. Tvůj přítel jenom odešel ze světa živých.“

„Jenom?“ zařval. „Je mrtvý! Už ho nikdy neuvidím!“

Mlčky na něj zírala. „A to tak moc vadí?“ štěkla. „Důležité je, že nezmizel. Nikdy nic nezmizí. Je to jen jinde. Smrtelníci,“ odfrkla si. „Tak hloupí. Tak choulostiví. Tak... komplikovaní.“

S myšlenkou, že nemá cenu s ní diskutovat, sundal plášť a opatrně do něj tělo zabalil. Hodil si ho přes rameno a kráčel ke koním. „Dovez ho do vesnice. Já pojedu dál.“    

„Chceš démona stíhat?“ podivila se.

„Samozřejmě,“ odsekl.

„Nemáš šanci ho dohonit,“ vyprskla. „Je rychlejší než kůň. Pokud by nesl tvého přítele, měl bys naději, ale takto...“

Rawen mávnul rukou, že na její kecy nedá.

„A co já?“ obořila se na něj. „Co slib, který jsi dal mému otci?“

Sakra, na to úplně zapomněl. Kdyby ji vzal s sebou, museli by tu nechat Grena samotného. To v žádném případě. Dlouze vypustil vzduch skrze zuby. „Tak dobře,“ řekl krotce. „Vrátíme se do vesnice.“

Vedl koně se smutným nákladem za uzdu, zatímco Orena na své klisně jela vpředu. Už nebylo kam spěchat. Jakmile se dostali na širší cestu, sesedla, počkala na něj a kráčela spolu s ním. Nebe už bledlo. „Pověz mi,“ oslovil ji, „k čemu vlastně démon potřeboval tělo? V boji je užitečné, ale na výzvědách? Snáz by se mu šmejdilo bez těla. I rychlejší by byl.“

„Zapomínáš na pravidla,“ řekla.

„Ta, podle kterých nesmíte zasahovat osobně? Tady jde o démona. Ne o boha.“

„Jenže toho démona Ottovi poslala Exis. Dokud panuje mezi Podsvětím a Nadsvětím rovnováha, démoni k vám můžou jen v nehmotném stavu.“ Nepěkně se uchechtla. „Nechtěl bys vidět, jak vypadají skutečně. Dalším důvodem je maskování. Ve stavu bez těla jsou pro pozorovatele z našeho světa velice dobře viditelní. Pokud se ukryjí do mrtvoly, jsou v bezpečí.“  

„Stejně to hovado najdu a zabiju,“ oznámil nenávistně.

„Můžeš to zkusit,“ řekla posměšně. „Než se k němu konečně dostaneš, už bude v jiném těle. Nepoznáš ho.“

„Já ne, ale ty ano, že?“

„Nejspíš,“ hlesla.

Světla přibývalo. V dálce mezi zelení zahlédli střechy.

***