KOzel zahradníkem - 15. kapitola: Do mandefellských rozvalin

19.11.2025 07:36

 

Ukázalo se, že rychtář Nosek je vzdělaný a světaznalý muž. Vyznačil na rozložených mapách brody přes Zpěvanu a ještě ukázal, kudy vede trpasličí pěšina přes Trollí háj. „Trollové nemají rádi rozruch, ale podle smlouvy s královnou nechávají pocestné na pokoji. Útočí jen na ty, co sejdou z cesty.“

Klábosili, zatímco Orena skládala mapy. Rawen se nemohl soustředit na lamentaci o nedostatku chovného dobytka, protože ho ta ženská strašně rozptylovala. Natahovala se, aby uchopila cíp mapy, překládala jednu vrstvu na druhou. Nakláněla se nad stolní desku, a všechny ty lahodné křivky vystavovala na odiv. Tvářila se bezelstně, ale musela zatraceně dobře vědět, co to s muži dělá. Jen Nosek byl vůči jejímu půvabu imunní. Zívnul a vstal. „Je čas, abych šel se světlem.“ Spiklenecky se usmál: „Moje žena čeká v kuchyni. Předstírá, že dohlíží, aby vám nic nechybělo, ale ve skutečnosti hlídá mě, abych to nepřehnal s vínem. Je to saň,“ povzdechl si.

Rawen potlačil úsměv. Nedokázal si tu křehkou dámu v černém představit jako lítou saň. Tevin se odebral rychtáře a jeho paní vyprovodit. Rawen s Orenou zůstali v knihovně sami. Podala mu balík poskládaných map. „Už můžu jít?“

„Ovšem,“ odpověděl. Sledoval, jak sveřepě tiskne rty a jak se kaboní. „Vadí ti, žes musela mýt nádobí?“ zeptal se.

„Vadí, nevadí,“ zabručela, „rozčiluje mě to. Tolik ztraceného času. A ty jejich řeči. Jak slepice na kompostu.“

„Je to jejich život,“ usmál se.

„Ach vy smrtelníci. Máte tak málo času a vyplýtváte ho umýváním nádobí.“

„Vnímáš to jednostranně,“ řekl. „Při nádobí sis mohla poslechnout spoustu drbů, a ještě jsi získala recept na višňový koláč.“

Našpulila rty a nakrčila čelo. „V Nadsvětí se jídlem nezdržujeme.“

„Přicházíte o spoustu srandy,“ uchechtl se. „Nejde o konzumaci, ale o rozruch, co s tím souvisí.“

Zaraženě přikývla. Z chodby se ozvaly kroky. Pohnula se ke dveřím. „Dobrou noc, Osvícený.“

„To ne,“ vyděsil se Rawen, „oslovuj mě sire Wene, nebo pane.“ Celý den se na ni udržoval naštvaný, ale teď se mu ji nechtělo pouštět z dohledu.

S neochotnou grimasou přikývla. Otevřela dveře a narazila do Tevinovy hrudi. Zachytil ji a otočil se s ní dokola. Oba se rozesmáli. „Jdeš do hajan, kvítku? Postel bude studená. Nechceš, abych tě zahřál?“

„Kapitán ab Utren je šťastně ženat, slečno,“ zvolal zlověstně Rawen.

Orena naposledy vesele vypískla, mrštně se z Tevinova sevření vykroutila a pelášila pryč.

„Vážně mi nepřeješ žádnou zábavu,“ houknul Tevin. „Jdu za svými muži.“

Rawen našpicoval uši. Dům se jevil nezvykle tichý. Že by vojáci už spali? To těžko. „Tys tu bandu pustil do města?“

Tevin pokrčil rameny. „Jejich poslední možnost vyhodit si z kopýtka. Byl jsi ve vaně, když přinesli pozvánku do Masážního salonu Rajské spočinutí. Hned po večeři to tam vzali útokem.“

„A protože jsi zodpovědný důstojník, půjdeš je zkontrolovat,“ ušklíbnul se Rawen.

„Co bych to byl za kapitána?“ poznamenal škrobeně Tevin.

„Jdi se světlem,“ vyprovodil ho mdle Rawen.

***

Bum, bum, bác

Rawen se v posteli posadil. Kolem byla tma. Chvíli mu trvalo, než si ujasnil, že je v ložnici domu knížete Da-akona v Soru. Měl sen. Miloval se s dívkou. Její pleť sladce voněla. Nová zkušenost. Ještě nikdy se nemiloval. Leda šukal s děvkami. Přejel si třesoucími prsty přes hrudník. Namáhavě oddechoval, srdce mu bušilo o žebra. I když oheň v krbu dávno vyhasnul, byl zpocený jako kůň.

Bum, prásk...

Rány ozývající se z vedlejšího pokoje doplnil tlumený hovor a chechot. Hluboké mužské hlasy. Rawen si oddechl, že si Tevin nepřitáhnul děvku do zapůjčeného domu.

Práááásk. Něco těžkého bylo taženo po podlaze.

Vstal, sáhl po svíčce a šel to zkontrolovat. V pokoji byla tma jak v ranci, ale od postele s nebesy se ozývalo mohutné chrápání. Rawen pokýval hlavou a otočil se k odchodu. „Hledáš mě, bratránku?“ Ozvalo se to z kouta. To byl Tevin. Kdo se potom válel v posteli? Rawen dotápal ke stolu a svou svíčkou zapálil ty ve svícnu. Ukázalo se, že Tevin leží na kanapíčku pod oknem. Mávnul směrem k posteli s nebesy a zahuhlal: „To jsou Gren se Sebem. Neměli kde spát, tak jsem je uložil tady.“

Rawen došel k posteli a pořádně si posvítil. No vážně. Gren a Esebius, oba na mraky. Na zemi na hromadě se válely jejich meče, pláště a zablácené boty. „Co tu dělají?“ rozčílil se. „Grenovi jsem to výslovně zakázal. Je doma všechno v pořádku? Něco s matkou nebo s Yanikou?“

„Nic takového,“ uklidnil o Tevin. „Ale Gren vypadal, jako kdyby ho podupalo stádo slonů. Esebius se o něj staral jako o mrzáka. Něco se posralo u něj doma.“

V tichu prokládaném chrápáním na sebe chvíli zaraženě civěli. Oba mysleli na totéž. Je možné, že Paliona potratila? „Přijeli hluboko po půlnoci,“ vysvětloval kapitán. „Strážní jim otevřeli bránu, protože je Seb oblbnul. Znáš ho. Hledali nás a zaklepali na jediný dům, kde se svítilo. Ten hambinec. Takže nás úspěšně našli. Chtěl jsem je hned vzít za tebou, ale... bylo tam pití a oni měli žízeň. Hlavně Gren.“

Rawen se na Tevina vyčítavě zamračil. Vzhledem k čtvrtinovému podílu běsí krve byl Gren na alkohol extrémně citlivý. 

Tevin se rozpačitě poškrábal na hlavě. „Gren se choval divně. Pil a mlčel jako... jako ryba,“ blekotal, „zažil jsi to někdy?“

„Ne. Když chlastá, žvaní víc než obvykle. Možná se s Palionou jenom pohádali. Víš, jak je divoká,“ usoudil Rawen.

Bratránek se na otomanu rozvalil jako nakrmené sele. „Co ta Modrooká?“ rýpnul. „Taky je divoká?“

Rawena bodlo na prsou. „Taky jsi pěkně přebral, idiote.“

Tevin se uvolněně rozchechtal. „Jejda promiň. Ty se vlastně šetříš pro Krassionu. Je jako ostatní ženský? Je nahoře nebo dole? Požaduje, aby ses při tom modlil?“

„Drž hubu a spi,“ setřel ho Rawen a dal si odchod.

„Je poznat, že si moc neužiješ,“ zamumlal škodolibě Tevin.   

***

„Tušil jsem, že se to děje, protože už týden hopsala jako gazela. Nevolnosti byly pryč, oči jí svítily jako lucerny. Ale když jsem to našel, nemohl jsem to rozdýchat,“ šeptal Gren s hlavou v dlaních. „Jsem ze tří čtvrtin člověk a ze čtvrtiny po babičce běs. Nemělo by mě rozházet. Přesto jsem celou noc zvracel.“ Jeho bledá pleť byla téměř zelená. Seděli u snídaně, ale Gren zatím nepozřel ani sousto. Právě Rawenovi popsal, jak našel doma v komoře na háku viset lidskou ruku. Jeho žena si pro ni poslala k městskému katovi. Usekli ji nějakému nešťastníkovi, co kradl na tržišti. „Hned ráno jsem si sbalil věci. V maštali mě přistihnul Seb. A hned, že samotného mě do Mandefellu nepustí.“

Rawen unaveně přikývnul. Nedivil se, že se Esebius rozhodl Grena doprovázet. Pokud vypadal jako teď. Na Rawenovo naléhání, aby se vrátil zpět, přítel zuřivě vrtěl hlavou. „V žádném případě! Rád bych si zbytky zdravého rozumu uchoval na ten čas, kdy se dítě narodí!“  

***

Do mandefelských rozvalin

Byli na cestě další den. Esebius stejně jako Gren návrat domů odmítal. „Můj úřad Vrchního podkoní je ryze formální,“ prohlásil cestou po bahnité kupecké stezce k brodu přes řeku Zpěvanu. „Někdo vás musí chránit od průserů.“

Rawen stále nevěděl, jak se k němu má chovat. Esebius jako jediný požádal císaře o milost. Vzdal to těsně před tím, než to udělal on sám. Ale Seb svůj postoj změnil dobrovolně, zatímco Rawen byl donucen. Nechtěl Seba soudit. Od inaugurace spolu mluvili jen jednou. Potkali se na nádvoří, když se Rawen vracel z projížďky. Esebius se znova pokoušel své jednání zdůvodnit. Rawen ho zarazil. Řekl mu, že je to minulost, a že nakonec vše dopadlo snesitelně. Měl tehdy jiné starosti. Štvala ho církevní ochranka, rozčilovali jej náměstci, k nepříčetnosti ho přiváděli lidé, kteří se před ním vrhali na kolena a sápali se po cípech jeho pláště. Esebius to na něm poznal. „To zvládneš,“ řekl nakonec.

Potkali se na univerzitě. Dal je dohromady děkan fakulty Válečné historie. Rawen studium flákal, zatímco Esebius z Wesenska patřil k premiantům. Pocházel ze Severních ostrovů, které k Rondoru připojil Rawenův pradědeček. Rondořané Wesence pokládali za primitivy krmící se syrovým rybím masem, jako kdyby nevěděli, že právě učenci ze Severního pobřeží založili nejstarší rondorskou univerzitu v Herkenu. Děkana napadlo, že by rozvážný a vždy disciplinovaný seveřan mohl divokého prince přitáhnout k učení. Rawen Seba zpočátku nenáviděl. Wesenec znal letopočty a průběh všech bitev, které se na severním kontinentu odehrály. Dokázal hodiny rozebírat strategii protivníků, vyjmenovat chyby vojevůdců. Po jisté době si musel Rawen přiznat, že toho suchara stejnou měrou nesnáší, jako jej obdivuje.

Tevin oba přírůstky přijal s pokrčením ramen. 

Esebius trávil hodně času s Grenem. Ti dva si prohodili role. Jindy ukecaný Gren sveřepě mlčel a běžně mlčenlivý Seb hýřil bonmoty. Třetího dne od výjezdu ze Sora se minuli s konvojem utečenců od Černého jezera, kteří opustili město, jakmile k nim zvědové donesli zprávy, že jsou orkenští za kopcem. Čtvrtého dne odrazili útok zdivočelých zběhů z Konvexovy a Brilliny armády. Zarážející, že si troufli na mnohem početnější přesilu. Podle platných zákonů dal trojici přeživších Tevin na výstrahu pověsit. Když tomu poslednímu vázali oprátku kolem krku, nenávistně se rozkřikl: „Juž vás mrtváci všecky požerou! Juž vás požerou!“

Postupovali dál na jih. Stále více se oteplovalo a krajina se měnila. Ve středním Mandefellu bývaly zimy mírné. Tráva pod sněhem byla stále zelená, i když tvrdá a ostrá. Rawenovi vrtala hlavou ta hláška o mrtvácích. Zběhové vypadali nejen zuboženě a hladově, ale především vyděšeně. Chovali se tak, jako kdyby měli mrtváky přímo za zadkem. Rawen čekal, že démony posedlé mrtvoly se zdržují u Ottova vojska rozloženého ve vnitrozemí, na úpatí Kouřových hor.

V podvečer dorazili k vesnici, jejíž obyvatelé ze strachu před Ottou prchli do lesů. Tevin rozhodl, že tam přenocují. Na návsi u studny sesedli. „Dnešní útok nebyl poslední.“ Kapitán ukázal na nejvýstavnější dvorec a nařídil vojákům, aby to tam zkontrolovali. Po poradě, kam na noc postaví hlídky, se ubytovali. Pro Rawena, Esebia, Grena a sebe Tevin vybral ložnici hospodáře, ženy dostaly pokojík nad mlatem, vojáci a štolbové zabrali čeledník.

 

Rawen sešel z patra do kuchyně právě ve chvíli, když Gonda lila vodu do hrnce na kamnech.  „To je voda z té studny na návsi, madam?“

„Tož bať,“ přikývla žena. „Na polívku.“

„Nepila jste ji, že ne?“

Gonda položila vědro a dala si ruce v bok. „Eště né. Proč?“

„Mohla by být otrávená,“ řekl Rawen. Vzpomněl si na dějiny válek. Vesničané donucení opustit domovy připravují nájezdníkům různé nástrahy. Házení zdechlin nebo jedu na krysy do studny nevyjímaje. „Vylijte to a vezměte vodu z našich zásob. Nic nevařte. Dejte k večeři třeba chleba se sýrem.“ Nechal zaraženou vdovu v kuchyni a utíkal na náves, právě včas, aby ostatním čerpání ze studny zarazil. „Možná je voda v pořádku, ale možná taky není,“ řekl. „Nemá smysl to riskovat.“

„Musíme napojit soumary. A co budeme pít my, až dojdou zásoby?“ rozčiloval se jeden ze štolbů. Tady už nebyl sníh, jen bláto.

„Projížděli jsme kolem rybníka. Není to daleko,“ řekl Tevin, který se stejně jako ostatní přišel podívat, co se u studny děje. „Jestli na hladině neplavou chcíplé ryby, zaveďte zvířata napojit tam.“

„A my můžeme pít víno,“ rozchechtal se jeden z vojáků.

„Hloupí mandefellané,“ ušklíbl se mdle Gren. „Zničit si studny. Co když se sem vrátí?“

„Vykopají nové,“ ozval se Esebius. „A myslím, že neotrávili všechny studny. Ale teď nemáme čas to zjišťovat.“

„Přesně tak,“ ukončil debatu kapitán.