Kozel zahradníkem - 1. kapitola: Další promarněný den
Kozel zahradníkem
Další promarněný den
„Neskuč. Jak se to vsákne, hned se ti uleví,“ ujišťoval přítele Rawen, zatímco mu na záda opatrně plácal nevábně vonící zelenou kaši. Teď se mu hodilo, že se motával kolem matky, když vyráběla mazání na jeho odřená kolena. Dužnaté listí hojizelu rostlo mezi plevelem ve stínu zdí vězeňského dvora. Stačilo ho natrhat.
„Pořád to děěsně páálí,“ hekal Gren. Ležel na břiše a třásl se.
Rawen se v duchu sám sebe ptal, jestli to Grenovi stálo za to. Nemělo cenu o tom začínat. Drobné osobní vzpoury považoval Gren za svatou povinnost. Měl za to, že jen tak si v té mizérii zachová sebeúctu. Nikdy mě nepřinutí, abych před nimi panáčkoval. To byla jeho odpověď pokaždé, když se mu Rawen snažil vysvětlit, že strážným jsou jeho postoje vůči novému režimu lhostejné. Tvrdě požadovali, aby je vězňové zdravili předpisovým Věčnou slávu císaři Konvexovi. Pokud se u toho pitvořili, tupé mozky ironii ani sarkasmus nerozeznaly, vše bylo v pořádku. Ale stačilo, aby se trestanec opozdil na nástup, nebo nereagoval včas na povel a nářez ho neminul.
„Hotovo,“ zamručel Rawen. „Hlavně se nevrť, nebo to steče na deku.“ Zasunul misku pod postel a vyškrábal se na horní palandu.
„To bude katastrofa! Kdo to má čichat, že?“ ozval se z protější horní palandy ironicky Tevin.
V malinké cimře, kam se stěží vešly dvě dvoupatrové postele, nebylo čistého lautr nic. Deky ani matrace nikdo nikdy nepral. Do sprch je pouštěli jen v Den odpočinku. Všechno pokrýval tenký povlak mastné špíny. Během těch sedmi let se to Rawen naučil ignorovat. „Do návštěv se to zahojí,“ konejšil Grena. Jeho snoubenka, najádka Paliona čtvrtletní návštěvy nikdy nevynechala. Pokaždé ho přemlouvala, aby to vzdal. Ale Gren jí odpovídal stále stejně. Radši tu shniju, než abych lži-císaři lezl do prdele. Naštěstí se ten pitomec uzdravoval rychle.
„Mám toho dost,“ houkl zavile Tevin. „Vzkážu bratrovi, aby mi to s Konvexem vyjednal. Končím.“
Rawen se rozchechtal: „Nevyhrožuj.“ Přesně totéž bratránek opakoval už sedmým rokem.
„Tentokrát to myslím vážně,“ zamumlal Tevin. „Hnijeme tu kvůli zásadám, ale svět šel dál. K čemu nám to je? Nový císař prý není o moc horší, než byl ten starý, při vší úctě. Esebius udělal rozumnou věc. Promiň.“
Rawen se převalil a zrak mu dopadl na čtvrtou neobsazenou postel. Patřívala Esebiovi. Před dvěma lety požádal o milost. Podrobil se a složil císaři přísahu věrnosti. Je Vrchním podkoním Konvexových stájí, a má se skvěle.
„Nikdo tě soudit nebude,“ řekl Tevinovi Rawen.
„Já ano!“ ozval se sžíravým tónem Gren a praštil pěstí do nohy palandy, až se celá postel otřásla. „Jestli se podrobíš, už se k tobě neznám.“
„Můžeš začít hned,“ odpověděl nakvašeně Tevin.
Rawen se pohodlněji uvelebil a zavřel oči. Ať si dělají, co uznají za vhodné. Už kvůli příbuzným, které Konvex za trest poslal na periferii. Ale on novému vládci věrnost přísahat nemůže. I když ho pořád musí brát na vědomí jako nejstaršího syna své matky.
+++
Nebylo žádným tajemstvím, že Konvex je nemanželským dítětem. Nikdo netušil, s kým si ho princezna Graciella upletla. Spekulovalo se, že v tom mají prsty nebešťané, možná i bohové. Bylo jí šestnáct, když otěhotněla, ale jako jediná dědička rondorského trůnu skandál ustála. Dala dítě vychovat do ústraní a za rok se se vší parádou provdala za Rawenova otce Aleka, druhorozeného prince ze sousední Klarivie. I když bylo manželství domluvené, bylo šťastné. Graciella Alekovi rychle za sebou povila dceru a dva syny a budoucnost Rondoru vypadala slibně.
Uplynulo pětadvacet let. V době, kdy se Alek chystal předat vládu staršímu ze synů, princi Vincentovi, objevil se Konvex. Krásný a chytrý bastard svou výmluvností a šarmem každého ohromil. Alek ho přivítal jako ztraceného syna. Zahrnul ho tituly a statky, čímž dokázal, jak hluboce Graciellu miluje a respektuje. Potom o Svátcích Světla za podivných okolností císař s následníkem zemřeli. Vincent byl tou dobou čerstvě ženatý s Farfalou, druhou dcerou královny z Mandefellu. Tragédii ještě vyhrotil fakt, že Farfala vlivem Vincovy smrti potratila. Ve zmatku, který nastal, se Konvex sám ustanovil do role vyšetřovatele. Kromě toho, že byli otčím a bratr otráveni, nic dalšího nezjistil.
Mezi lidmi se roznesly zvěsti, že na smrti vladaře a následníka mohl mít zájem právě Aderawen, mladší císařův syn. Rawen byl tehdy příliš pohlcený zármutkem, než aby to bral vážně. A než se vzpamatoval, bylo pozdě. Konvex, který si mezitím stačil naklonit šlechtu i církev, se sám prohlásil císařem. Učinil tak v době státního smutku. Zatímco všech devadesát mužů císařovy osobní gardy drželo třicetidenní čestnou stráž u Alekova mauzolea, obklopil se Konvex důstojníky pravidelné armády a uskutečnil klasický puč. Preventivně pozatýkal dvořany, které si Alek přivedl z Klarivie. Pod výhrůžkou násilí přinutil k demisi ministry, aby je vzápětí znovu potvrdil v úřadech, ovšem již jako jejich císař. Jednal chytře, rychle a tvrdě a v těch bouřlivých dnech kdy větrem letěly pomluvy o Rawenovi, mu to prošlo. Nikdo ho nepodezíral, že by to naplánoval. A už vůbec nikoho nenapadlo, že za Alekovou a Vincentovou smrtí může být on sám. Protože nebyl oficiálně následníkem, zdánlivě mu chyběl motiv. Ač bastard, paradoxně byl pro šlechtu i církev přijatelnějším kandidátem na trůn než Rawen, protože byl „jen“ Graciellin, zatímco Vincenta s Rawenem zplodil syn „cizáckého“ sousedního vladaře.
Už jako císař v čele armády přijel Konvex do Tisového háje k Alekově mauzoleu. Vyzval vojáky císařovy osobní gardy včetně Rawena, aby mu přísahali věrnost. Všichni do jednoho odmítli. Strhla se bratrovražedná bitva. Vojáků s Konvexem bylo třikrát tolik a byli na rozdíl od gardistů vyzbrojení. Koho by napadlo vzít si v mírových dobách k hrobu, který se nacházel v srdci říše, bojovou výbavu? Konvexovi vojáci gardistům vyprášili kožichy. Neměli je pozabíjet, ale přinutit ke kapitulaci, k čemuž nakonec došlo.
+++
Konvex je výnosem odsoudil za vzpouru na doživotí. Následně vydal další výnos, podle kterého každý, kdo veřejně přizná pomýlenost a odpřisáhne mu věrnost, dostane milost. První roky ve vězení byl Rawen rozhořčený a odhodlaný bojovat. Po dvou marných pokusech o útěk pochopil, že ven se vlastními silami nedostane. Cítil se neschopný a vyprahlý. Nejvíc ho štvalo, že pomocníky, se kterými útěky osnoval, za trest zavřeli do kurbusových dolů, ale jeho kvůli rodinné vazbě na nového císaře jen zbičovali a dál ho nechávali tady na farmě pěstovat lekesové cibule. Práce na čerstvém povětří pouhých dvanáct hodin denně, je ve srovnání s doly naprostá pohoda. Rawen si marně lámal hlavu, jak se to mohlo v obou případech tak fatálně posrat. Poprvé vyrobili ze surovin nakradených ve skladu na koleně výbušninu. Plánovali uložit do základů zdi dvě nálože, každou na odvráceném konci areálu. První – menší výbuch měl přilákat pozornost stráží a ten druhý měl rozbít zeď a otevřít cestu ven. Mělo se to odehrát v Den odpočinku, kdy mohli vězňové tři hodiny po obědě zevlovat po dvoře. Zarazili jim to ještě před prvním výbuchem. Při rvačce zařvalo pět strážných. Podruhé Rawen zvolil tunel. Po půl roce byla podzemní chodba vykopaná. Jedné noci těsně před svítáním se všichni vězňové z prvního bloku sešli v Rawenově cele a naskákali do díry. Plazili se jeden za druhým až do polí za táborem. V cíli na ně čekali strážní. Někdo musel mluvit, jinak to nebylo možné. Ale kdo, sakra? Po druhém nevydařeném pokusu přestěhovali Rawena do druhého bloku k Tevinovi, Grenovi a Esebiovi, jako kdyby počítali s tím, že své přátele ze šťastnějších let riziku dolů nevystaví. Úspěšný tah, ať už to vymyslel kdokoliv. Od té doby to s útěky vzdal.
Původně sem internovali všech třiadevadesát mužů otcovy osobní gardy a tři důstojníky pravidelné armády včetně Rawena a Grena. Ale jak čas šel, počet vězňů se snižoval. Čtyři dal šéf věznice popravit za útok na úřední osobu s následkem smrti a pokus o vzpouru, jak klasifikoval to fiasko s výbušninami. Šestnáct jich poslali pomalu umírat do dolů za neúspěšný útěk tunelem. Ostatních dvanáct se poddalo novému vládci. A každé čtvrtletí po návštěvách k nim přibývají další. Rawen nemohl mít Tevinovi za zlé, že toho má dost.
+++
Rawen mechanicky kopal motykou v řádku a v hlavě si vybavoval pasáže z Esebiova dopisu, ve kterém mu Seb vysvětloval, proč odešel.
Aderawene, můj příteli,
Vím, že mi mnozí včetně Grena spíláte do zrádců. Přiznávám, že jsem změnil postoj, ale nezradil jsem tě, můj princi. Vysvětlím Ti, co mě k tomu vedlo:
Jak jistě víš, pocházím ze severní provincie, z Wesenského markrabství. Ještě před sto lety jsme byli samostatným královstvím. Můj pradědeček, poslední wesenský král, miloval lodě a moře. Nezajímal se o zemědělství ani o zpracování rud. Tvrdil, že všechno důležité můžeme jako přímořský stát získat obchodem. Ze zásady se nezajímal o chudý a pustý hornatý jih naší země, ani o jižní sousedy. V sousední Klarivii tou dobou panovala královna Bissa, vyznavačka podsvětní bohyně Exis. Bissa byla posedlá architekturou. Všechno zlato z daní utrácela na stavby dalších a dalších chrámů. Bissa zavedla teror, do každého města i vesnice nasadila vojáky, aby z lidí vyždímala co nejvíc. Její poddaní utíkali ze země pryč. Když do Wesenska horskými soutěskami začali proudit přistěhovalci z Klarivie, pradědeček to jen vítal. „Bude víc námořníků pro moje loďstvo,“ liboval si. Jenže Klarivijci nebyli mořeplavci. Usadili se v podhůří Ostrých hor a začali pěstovat proso a žito. Půda tam byla úrodná, tak navzdory vzteku královny Bissy přicházeli pořád další. Pradědeček byl pořád klidný, ačkoliv jeho rádcové tloukli hlavami o zdi. Nabádali ho, aby chystal armádu, protože to Bissa jen tak nenechá. Pradědeček tvrdil, že Wesensko má impozantní válečné loďstvo a žádnou další armádu nepotřebuje, protože od jihu mu nic nehrozí. Byl přesvědčený, že Ostré hory tvořící přirozenou přírodní bariéru každého vetřelce z jihu odradí. Mýlil se. Když pak naši zemi obsadila dobře vycvičená klarivijská vojska, bylo pozdě. Nakonec pradědeček podepsal dohodu s rondorským císařem, aby z jeho území Bissu vyhnal. Stal se císařovým leníkem a Wesensko se stalo rondorskou provincií.
Možná, že tu historii znáš, ale nechápeš, co znamená pro naši rodinu. Můj otec, markrabě wesenský, mi celý život kladl na srdce, že zavedené postupy, postoje a tradice jsou sice dobrá věc, ale že člověk musí rozpoznat, kdy se jich má držet, a kdy od nich upustit, aby nezničil sám sebe.
Naše situace zde je obdobná. Po sedmi letech pobytu ve vězení, jsme ničeho nedosáhli a svět na nás zapomněl. Dospěl jsem tedy k závěru, že úporné lpění na zásadách pozbylo efekt, a proto jsem to ukončil.
Pevně věřím, že mě neproklínáš.
Tvůj Seb
Rawen Esebia vzhledem k jeho rodinné historii chápal. Na jeho místě by odešel už dávno. Jenže on nebyl na jeho místě.
Po dni na poli se vraceli do tábora. Kráčeli mlčky a ztěžka. Suchý písek nesený větrem štípal v očích a šimral v nose. Vězňové mlčeli, zatímco strážní, kteří to úmorné vedro strávili ležmo ve stínu s vyhlídkou na večeři a studené pivo, rozšafně klábosili. Ve dvoře obehnaném vysokou zdí je zavedli ke stolům s kaší. Včera byla kibisová, dnes bude brodoxová, zítra jaklanová...
Rawen nad miskou znechuceně zasyčel. V apatickém tichu na sebe upozornil a rázem na něj civěly desítky šedivých obličejů. V jejich výrazech mohl číst výčitky, vztek, rozhořčení. Chopil se lžíce a s očima upřenýma do prázdna začal konzumovat. Dokázal pochopit, že jsou na něj naštvaní. Nedávno se rozneslo, že císaře už omrzelo čekat. Prý plánuje internační tábor zrušit. Muže, kteří se ještě neomluvili, pošle do dolů. Vyjma Grena byli všichni jako na jehlách. Nechtěli se dostat do maléru. Už ničemu nevěřili, toužili jen po svobodě a stejně jako Tevin měli v úmyslu se císaři podrobit.
***
Nabídka, kterou nelze odmítnout, není nabídka
Nepříjemné napětí roztříštily zvuky hádky od strážnice. „Kašlu na vaše stupidní předpisy! Už nebudu čekat ani minutu!“ ječela nějaká žena. Z budovy se vynořil hlouček strážných a císařských gardistů doprovázejících tři pestře oblečené osoby. Jak se blížili, Rawen strnul. Mimořádná návštěva? Jeho matka a dvě dvorní dámy s koši plnými potravin.
„Zabírám si tu macatou brunetu,“ prohodil kdosi. „Ne, ta bude moje. Tebe by udusila kozama,“ zněla chechotem provázená odpověď. Poprask nastal, když kdosi upozornil, že císařovna - matka má přes ruku přehozený kus nadýchané ostře červené tkaniny. „Mně jebne,“ ozvalo se, „ona mu nese deku...“ Vězňové se nad miskami kaše při tom výjevu rozkašlali, jak maskovali smích.
„Tady madam,“ zakrákoral škrobeně Detrik, šéf tábora, jakmile dospěli ke stolům a k místu, kde seděl napružený, studem a zlostí rudý Rawen.
„Rozdejte to,“ rozkázala Graciella dámám, které hned začaly z košů vybírat dobroty a skládat je vězňům na stoly. Zazněl nadšený pískot prokládaný šeptanými oplzlými nabídkami rychlého a vášnivého sexu. Obě dámy už měly rozpuk dávno za sebou, ale natřásaly se a slibně usmívaly, jako kdyby plnily důležitou diplomatickou misi.
„Chci si s ním promluvit o samotě, veliteli,“ rozkázala Graciella s pohledem upřeným na svého syna.
„To není standardní, madam,“ podotkl kousavě Detrik.
Graciella ab Herken odvrátila zrak od Rawena a otočila se na velitele. Její hladká tvář se zkroutila v úšklebku. „Ujišťuji vás, že císař o tom, co musím s jeho bratrem probrat, ví. Pokud mi budete klást překážky, postarám se...“
Detrik ji rychle skočil do řeči: „Dobře, dobře, vyhovím vám. Ale musíte chápat, že nechci, aby mi pak někdo omlátil o hlavu, že obcházím předpisy. Nesmíte se divit mé opatrnosti, když jde o prince. Není zrovna vzorným vězněm. To on pokaždé inicioval útěk. Jen díky příbuzenství s císařem neskončil v dolech jako ostatní.“
Matka se podívala na zbytky kaše v miskách, a uštěpačně se uchechtla. „Ani se nedivím, že chtějí pryč. Teď mě zaveďte na místo, kde si s princem v klidu promluvím.“
***
