Kazisvět - 8. kapitola
Hluboko k poledni se Trenten probudil a zjistil, že je v posteli sám. Polonahý prošmejdil celý dům, ale Jasmína byla pryč.
V naději, že pátrá po svém Kazisvětovi v městských špeluňkách, se oblékl a vyrazil ven. Kdykoliv přivřel oči, viděl její úsměv a křivku obočí, v uších mu zněly její vzdechy a smích a při každém pomyšlení na vůni její kůže, jej tak bodlo u srdce, až se zapotácel. Hledal ji snad všude, ale ačkoliv ji všude cítil, nikde ji nenacházel. Její nepřítomnost bolela. Musel to nějak otupit, a protože byl alkoholik, sáhl po osvědčené metodě. Ani po desátém poháru se lépe necítil. Za dva dny se dopotácel domů a další týden vyspával. Pak opět vyrazil doplnit hladinu. Zaspal i korunovaci svého bratrance.
Anekor na svou výhrůžku nezapomněl. Hned své první vladařské ráno vyslal do města desetičlenné komando se specifickým posláním. V hospodě u Kulaté mísy sebrali z kouta za zástěnou u krbu nevábně zapáchajícího bývalého admirála, a převezli jej do kamenné cely městského vězení. Po třech dnech jej umyli, navlékli do kapitánské uniformy. Bledého a strhaného jej předvedli na nádvoří před nastoupený průzkumný oddíl, kterému měl velet. Sám král byl přečtení rozkazu přítomen a otupělý kapitán Trenten se zmohl jen na polohlasem šeptané nadávky. Nasedl na svou oblíbenou klisnu Jarmilku a v čele oddílu opustil Klinnor směrem k Dreneským slatinám.
***
Po třech novoluních se trestní výprava pokrytá prachem, zaschlým potem a krví vlastní i cizí, vracela zpět. Velitel povstalců baron Rufius tou dobou už ležel v mělkém hrobě zasypaný pískem stejně jako dvanáct z jeho dvaceti mužů. Ostatní lapky Trenten dle instrukcí své mise prodal otrokářům v říčním přístavu Cenuonnu na zpáteční cestě.
Klinnorské hradby už byly na dohled. Při myšlence na čistou postel a na to, že brzy svlékne nenáviděnou kapitánskou uniformu, Trenten pobídl kobylku do kroku. Slunce už zapadalo. Mhouřil oči, aby se ujistil, že jeho odhad neobvykle vysokého počtu vojáků u hlásky je správný.
Jen co dojeli k bráně, byli požádáni, aby sesedli. Vojáci byli odveleni do kasáren.
Na Trentena čekal nervózní major Ymtech. „Jsem rád, že ses vrátil v pořádku,“ řekl a ukázal ke dveřím do zbrojnice přilehlé ke strážní věži.
„Výjimka z obvyklého postupu?“ ušklíbl se Trenten. Normální by přece bylo pokračovat do paláce a podat hlášení přímo králi, který jej na výpravu vyslal. Hlavou mu prolétlo, jestli se jej Anekor nechce zbavit, ale pak se zastyděl. Určitě by to nedělal tak složitě. Pokrčil rameny a vstoupil do malé zbrojnice.
„Zavři za sebou,“ ozvalo se tlumeně.
V koutě za prostou lavicí u cínového džbánku seděl sám panovník.
„Co se děje, bratranče? Jdeš blíž k lidu?“ zeptal se napolo ironicky Trenten.
„Přestaň blbnout, pitomče,“ syknul vážně král. „Ta tvá holka, ta čtenářka snů. Máme tu problém. Musíš zmizet dřív, než tě najdou.“
Trenten se rozvážně posadil. Vzpomínka na Jasmínu jej přiměla vyzkoušet, jestli v cínovém džbánku něco zůstalo. Byla tam dobrá polovina. Přihnul si přímo z nádoby. Polykal palčivě svíravé červené víno s jistotou, že po šesti novoluních abstinence bude brzy pod obraz.
Anekorova ruka mu džbán vyrazila z ruky už po šesti doušcích. „Přestaň s tím a mluv! A už žádný blbý pózy! Každý mi říká něco jiného a Horinis blekotá cosi o sférické katastrofě na pochodu! Chci vědět, co se vlastně stalo!“
Trenten si dotčeně setřel potřísněné strniště. „Dobře. Začalo to před sedmi úplňky, když tě Roneus poslal do Sensenu na koncil o regulaci odlovu lososů. Tehdy mě Agneska definitivně dorazila, když mi oznámila, že si vezme tebe. Připouštím, že jsem ztratil všechny zábrany. Skoro si nepamatuji, co jsem v těch dobách dělal. Mám to jako pod vodou. Jednou jsem se probudil ve stáji, protože tam bylo seno a smrděl hnůj. Na zemi ležela nějaká ženská v dvorské toaletě s podivně zářícím přívěškem na krku. Měl jsem žízeň, bolela mne hlava a docela mne nazlobilo, že otisk toho přívěšku jsem našel na svém zápěstí. Označkovala mě jako dobytek na porážku.“ Trenten si vyhrnul manžetu a ukázal bratranci cejch ve tvaru osmi smyček. Dál vypravoval, jak si přívěšek vzal, a zařídil, aby v krátkém čase tu značku získala spousta dalších mužů ve městě. „Jasně, že jsem poznal, co je ta osoba zač. Ale já jim na jejich čachry kašlu. Neměla právo narušovat mé soukromí,“ vztekal se a pak jeho tvář zjihla. „Ale později jsem ji poznal blíže. A přiznám se, že mne dostala. Je jiná než všechny ostatní. Ale taky je umíněná a dogmatická a tak jsem se ji snažil chránit a….“
„Odhalila tě,“ skočil mu do řeči Anekor.
„Aha,“ kývl Trenten. „Tak proto mě opustila.
Bratranec vstal a začal vzrušeně rázovat po malé místnosti tam a zase zpět. „Takže tys věděl, že hledají právě tebe, už když tu byli poprvé? Už když hledali ztracené cejchovadlo a ztracenou čtenářku snů, tys měl obojí doma na svém hrádku? A při tom jsi to byl ty, kdo to všechno nastartoval?“
„Ne,“ odsekl Trenten. „Odstartovala to ona, protože mi vlezla do snu a udělala mi značku na ruku.“
„No, to je vlastně pravda, i když ona asi řekne, že má svatou povinnost tě uškrtit, protože tvé sny mohou způsobit patologické vibrace v naší sféře. Nehledě na to, že kdyby ses k ní prostě neznal a držel se zpátky, a nebral si ji domů a tuším, že i do postele, nikdy by tě nepoznala. Takže ty sis to všechno vlastně vykoledoval,“ uvažoval dál bratranec.
„Když se na to díváš takto…,“ připustil Trenten.
„Poslala na tebe celou četu. Vede je hlavní inspektor Cedrik de Ferenge. Rojí se po celém paláci. Ohánějí se generální plnou mocí Centrální osy sousféří. Nejlepší bude, když vyrazíš k našemu strýci a jeho najádě do Mechového lesa. Tam tě hledat nebudou.“
Trenten zavrtěl hlavou. „Ale budou. Myslí si o mně, že jsem Kazisvět.
„Lavinie tě ukryje tak důkladně, že tě ani já nenajdu,“ prskl Anekor. „Přivedl jsem ti čerstvého koně, jídlo a nějaké peníze. Když si pospíšíš, do večera budeš z dohledu. Vrátím se do paláce zahradními dvířky a budu se dušovat, že jsem neopustil Agnesčinu ložnici.“
Trenten si Anekora zadumaně měřil. „Myslel jsem, že využiješ příležitosti a odklidíš mě z cesty.“
Anekor otráveně rozhodil rukama. „Vím, co sis myslel. Žárlivost tě úplně oslepila, což bylo tím horší, že tě Agneska vlastně nikdy nechtěla. Co se politologie, vojenství i ekonomie týká, máme stejné školy. Ale kdybys nebyl levoboček a navíc idiot, měl bys na hlavě korunu ty a ne já, z důvodů, které spíš tuším, než abych je dokázal vysvětlit. Nedopustím, aby tě krabdenští vlci odvlekli někam k periferii a připravili tě tam o rozum.“
„Takže nevěříš tomu, že jsem Kazisvět?“
„Možná jsi mi poslední půlrok pil krev a dělal rodině ostudu, ale vraždící maniak nejsi,“ povzdechl si Anekor. „Už prosím tě jeď.“ S těmi slovy přistoupil ke dveřím.
Dřív, než stačil vzít za kliku, se dveře rozletěly samy. Stál v nich tajemník Horrinis a za jeho zády svítily bledé obličeje mužů v černém. „Omlouvám se, veličenstvo, ale toto je záležitost mimořádného významu. Vydejte inspektorům Kazisvěta,“ zamumlal tajemník a postoupil dál, aby mohli muži z Krabdenu projít dál.
„Jste propuštěn, Horrinisi,“ vyštěkl Anekor. Tasil svůj meč a obrátil se k šestici cizinců: „Pánové, váš útok na člena mé rodiny si beru osobně.“
Trentena na zádech zasvědil pramínek potu. Rychle se rozhlédl po zbrojnici. Místnost druhý východ neměla a okna byla tak malá, že by jimi neprotáhl ramena. Sveřepý výraz krabdenských šarlatánů mu napověděl, že nebudou váhat, pokud bude třeba jít přes mrtvoly. Nesmí dovolit, aby Anekor za svou šlechetnost zaplatil. Pomalu si sundal opasek a hodil jej i s mečem v pochvě na lavici. Pak se obrátil k Anekorovi a smutně zavrtěl hlavou. Bez ohledu na bratrancův nesouhlasný výraz k němu přistoupil a pevně jej objal a řekl: „Jsem pyšný na to, že jsem tvůj bratranec. A nenech se mýlit. Z nás dvou jsi ty mnohem lepší. Sbohem.“
„Šílíš? Zmasakrují tě!“ syknul Anekor.
„Nemám na vybranou,“ ušklíbnul se Trenten a obrátil se ke svým uchvatitelům.
„Váš příbuzný má pravdu, veličenstvo,“ poznamenal muž, který skupinu vedl. „Až se vášně zklidní, uznáte, že nebyla jiná možnost. V případě vašeho vzdoru hrozí vaší zemi nucená správa, a vám osobně internace. Narušitel by byl dopaden stejně. Veškeré výlohy by byly dodatečně vyúčtovány vaší rodině ve formě reparací.“
Zatímco muž hovořil, jeho společníci Trentena obklopili. Dva z nich mu stáhli z ramen kapitánskou uniformu, pevně ho chytili za paže a posadili jej na lavici. Třetí mu vyhrnul rukáv košile, chvíli všichni tři studovali kličky Jasmínina cejchu. Další si mezitím na stole z truhličky vyložil potřebné nástroje. Trenten jen zatínal zuby, ale nebránil se, protože věděl, že to nemá smysl. U dvířek stáli další tři. Tušil, že venku jich bude ještě víc.
Konsternovaný Anekor dosud stál v koutě místnosti. Aby k sobě přilákal pozornost, udeřil mečem naplocho do stolu, až poloprázdný džbánek nadskočil: „Tak co je to, sakra, za jednání, inspektore? Alespoň se mému bratranci oficiálně ohlaste a předneste mu, z čeho jej obviňujete!“
Cedrik de Ferenge se strnule uklonil. „Myslel jsem, že už jste příbuzného stačil informovat, veličenstvo, ale budiž.“ S pohledem upřeným do zdi začal krabdenský pohlavár deklamovat: „…ehm vévodo Derecku Rotarie z Trentenu, tímto vám jako předseda Komory inspektorů Krabdenu oznamuji, že jste byl kvalifikován jako narušitel sférické stability. Jelikož při první interakci došlo k smrti strážního hada a při té druhé k masivnímu otřesu přediva, budete internován v testačních laboratořích Krabdenského lycea, aby se v souladu s kodexem Velkého Architekta vyloučilo riziko zavinutí sféry. Čtenářka snů Jasmína de Vrill vás označila za potenciálního Kazisvěta. Pobyt v karanténě tuto hypotézu vyloučí nebo potvrdí. Pokud by byl váš negativní vliv eliminován, budete propuštěn.“
Trenten zamračeně sledoval, jak mu brýlatý boubelatý medikus tenkou kovovou jehlou tlačí do žíly nejdříve bezbarvou a pak rubínově rudou kapalinu. Hlava se mu začínala točit. Přesto ještě posměšně hekl: „Takže sám hlavní inspektor osobně.“
Pak se zapotácel a muži jej pohotově zachytili, aby se neskácel na podlahu.
„Proč jste ho omámili?“ zaútočil Anekor.
„Aby neusnul,“ houkl medikus, který obhospodařoval skříňku s nástroji.
„Nechápu,“ brblal král. „Vždyť přece spí.“
„Jo, ale toto je bezesné koma. Kdybychom ho neuspali a on cestou vznášedlem samovolně usnul, mohl by nás svými sny ohrozit,“ poklepal si na čelo další z inspektorů.
„Jste všichni šílení,“ zachraptěl zdrceně Anekor.
„Konáme dle platné legislativy, sire. Mí muži vás tu chvíli pozdrží, než s naším úlovkem bezpečně opustíme tuto sféru. Jistě chápete,“ rozloučil se Cedrik de Ferenge.
„Darebáku,“ ulevil si Anekor.
„Jak dlouho taková karanténa trvá?“ zaskřehotal Horrinis, krčící se u dveří.
Hlavní inspektor ustoupil kohortě nesoucí bezvládné Trentenovo tělo a zle se usmál. „Obvyklá doba je okolo dvaceti let, pane tajemníku.“
„Ten titul už mu nepřísluší,“ procedil mezi zuby král
***
