Kazisvět - 4. kapitola
Pod příkladnou péčí Trentenova personálu Jasmína strávila celý týden. Tihua zarytě mlčela, ať už převlékala postel, větrala nebo nosila jídlo. Meneos Jasmíně svým třaslavým hlasem předčítal Flokustovy bajky a Mario osobně donášel lahůdky se své kuchyně.
Jednou v noci Jasmína zaslechla lomoz v chodbě a pak prásknutí těžkých dveří. Po chvíli ticha následovalo vrzání. Vyšla na chodbu a naklonila se nad šachtu točitého schodiště. „Já ti to říkám pořád!“ zaslechla vysoký Tihuin hlas. „Nemáš tak chlastat! Co se mnou bude, až tě podříznou ve škarpě?“ Odpověď zněla jako hluboké nesrozumitelné huhlání. „Tady na ten pergamen podepiš závěť nebo se se mnou konečně ožeň!“ ječela Tihua. Následovalo další prásknutí dveřmi a klapot podpatků do hlubin schodiště potvrdil, že Tihua se vrací do svého patra.
Jasmína počkala, až rámus ustane a pak se tiše vydala po schodech dolů. Bosé nohy ji pořádně studily, ale to nebylo nic proti její potřebě si s Trentenem promluvit. Snad ta jeho opice nebude tak zlá. Vkradla se do apartmá o patro níž. Ocitla se v pěkné obývací místnosti ozářené jedinou svíčkou. Nakoukla do jedněch dveří a zase je zavřela, protože to byla šatna. Druhé musely ústit do ložnice. V pokoji byla tma jako v ranci. Trentenovo chrápání až rvalo uši. Mimoděk ji napadalo, co by asi uviděla, kdyby mu nahlédla do jeho snu, ale rychle tu myšlenku zahnala. Neměla sebou záchranného hada a cizí náhradní cejchovadlo neměla vyzkoušené. Zašla do předpokoje a se svíčkou v ruce se do ložnice vrátila. Uviděla stejného otrapu, jaký ji zachránil od bídné smrti hospodské rvačce. Zarostlý a rozcuchaný, páchnoucí lacinou kořalkou se válel na nerozestlaném postelovém přehozu z drahého denkenového hedvábí. Ten výjev jí něco připomínal. Vědomím jí prolétla nějaká důvěrná asociace, ale dřív, než ji stihla vyhodnotit, se opilec vymrštil s napřaženou dýkou v ruce a zařval: „Mně žádné sny číst nebudeš, ty všetečná veveřice!“
Polekaně odskočila. „Ani to nemám v úmyslu! Je jasné, že se ti zdá o moři chlastu!“
„Vypadni!“
„Musím s tebou mluvit, protože zítra budeš zase pryč,“ zasyčela.
„Vypadni, jinak tě pozvracím,“ zahřímal a podle toho, jak koulel očima, to snad i plánoval dokonat.
„Počkám, až se vyspíš, ale slib mi, že mě vyslechneš, než odejdeš.“
„Sakra, dobře!“ zakoulel očima opilec. „Už jsi pryč?“
Opustila ložnici, ale protože se bála, že notorik si na jejich rozhovor ráno ani nevzpomene, rozhodla se přenocovat v předpokoji na kanapi. Vystoupala do svého patra, sbalila přikrývky, a vrátila se zpět do Trentenova salonu. Uložila se na kanape, přikryla se a usnula. Probral ji břinkot rozbíjeného porcelánu. Polekaně vyskočila, až ji její čerstvě srostlé žebro píchlo v hrudníku.
Stál nad umyvadlem a cákal si studenou vodu do tváře. „Dones mi ještě, prosím,“ zahuhlal přes rameno.
Pokrčila rameny a mlčky se vydala pro vodu. Cestou jí došlo, že ji považoval určitě za Tihuu nebo komorníka Menea. Když se po chvíli vrátila se džbánem, Trenten se stále ještě potácel nad umyvadlem. Znechuceně nakrčila nos. „Pěkně ses zřídil.“
Překvapeně sebou trhl. „To jsi ty? Musíš tak hulákat? Praskne mi hlava.“
Rozvalený v křesle, přikrytý dekou a s pohárem vody v ruce vypadal jako pacient po těžké operaci.
Seděla na krajíčku židle a čekala, až popadne dech.
„Cos to včera chtěla?“ zahuhlal otráveně.
„Divím se, že si na to pamatuješ,“ podotkla uštěpačně, ale pak se přinutila k vážnosti. „Potřebuji boty a nějaké oblečení. Nejlepší by bylo chlapecké. Jo a taky černou barvu na vlasy a nůžky.“
S pohledem upřeným do okna zamyšleně přikývl. „Kuchtička ti nešla, takže budeš páže. No, když myslíš, že to tady stáhneš,“ výmluvně se podíval na její poprsí.
„Stačí trocha plátna,“ pípla. „Tak co, dáš mi ty věci?“
„Ale jistě, řekni Tihui.“
„Tihua se se mnou nebaví. Potřebuji, abys jí to přikázal. Můžeš jí to říct ještě před tím, než se budeš koupat.“
Přemýšlivě nakrčil čelo. „Proč bych se měl koupat?“
„Protože smrdíš jako prasečí důl.“
„Kašlu na to. A už se ber. Ledaže bys mi přinesla trochu pálenky.“
S povzdechem opustila Trentenovo patro. Když své přání večer zopakovala Tihui, kráska pohodila hlavou. „Pokud odtud konečně vypadneš, tak ti ty krámy seženu co nejdřív. Pro černou barvu musím do města k holiči. Ale dokud je Trenten doma, ani se odtud nehnu. Mohl by mne potřebovat.“
Na druhý den se Jasmína znovu Tihui připomněla. Tihua se na ni jen divně podívala a opustila pokoj. Třetího dne, byl Jasmínin dotaz důraznější. Hospodyně se na ni vztekle rozkřikla: „Už jsem ti přece řekla, že dokud je Trenten doma, nikam nepůjdu!“
„Copak on není pryč?“ podivila se. Z pokoje o patro níž se už po dva dny neozval ani hlásek.
„Leží a civí do stropu nebo spí. S nikým se nebaví a na nikoho nereaguje. Živá mrtvola,“ zabručela hospodyně. „Vydrží mu to tak ještě dva tři dny, než se znovu vypraví hrát a chlastat. Je přesný jako hodinky. Koloběh poruší, jen když ho jednou za měsíc jeho strýc král povolá na audienci do paláce. To pak po návratu chlastá ještě zběsileji.
Jasmínu napadlo, že Trentenův stav nápadně připomíná deprese. Při studiích na Krabdenském lyceu probírali duševní stavy a nemoci tak podrobně, že kdyby pověsila řemeslo čtenářky snů na hřebík, mohla by se legálně živit jako léčitelka. Vzpomněla si, co jí o depresi kdysi řekl kontraverzní děkan Antonís: Některé stavy se dají řešit změnou okolností: mozek je sice v serotoninové nouzi, ale drastická změna prostředí, nebo náhlé problémy v rodině, prudké citové vzplanutí, to vše může tyto stavy zhoršit nebo naopak prudce zlepšit.
„Když jsi Trentena poznala, zdál se ti normální?“ vzhlédla k hospodyni. „A předtím, než tě našel v... no, vždyť ty víš, kde, ptala ses Menea, jak se choval předtím? Hádám, že chlastal a pak smutnil stejně jako teď.“
Plavovláska se zamračila, ale pak váhavě přisvědčila. „Našel mě na smetišti, když už to musíš vědět. V bordelu mě ošklivě zmlátili. První dny po tom, co si mě k sobě vzal, se smál. Chodili jsme na tržiště, jednou jsme byli i v muzeu a dvakrát v divadle. Ale poslední dobou je to pořád stejné. Týden chlastá a týden leží. Nic mezi tím. Já…,“ Tihua se nadechla, vzpurně vystrčila bradu. „Měla jsem ho ráda. Ale on si se mnou jen zahrával. Vlastně to chápu. Sám je středem posměchu ve své urozené rodině a kdyby si přivedl neurozenou nevzdělanou husičku, bylo by to ještě horší. Možná, že jsem ho na chvilku zaujala, ale to už je pryč. Už delší dobu uvažuji, že odejdu. Nějaké centimy jsem si našetřila. Otevřu si ve městě krámek s galanterním zbožím a třeba se i provdám. Nebude to žádný šlechtic, ale pořádný řemeslník. Už jsem vystřízlivěla. Plést se mezi panstvo je bláznovství. Jsem mnohem hezčí než ty a přesto, když mluví o tobě, má v očí jiskry, které tam v dobách, když mluvil se mnou, nikdy neměl.“
Jasmína vážně přikývla. Tvrdá upřímnost ji neurážela. Cítila, že Tihua ji nikdy ráda mít nebude, ale aspoň ji vzala na vědomí. Tím, že jí otevřela své srdce, jí prokazuje jistou dávku respektu.
„Jen co se zase ztratí, přinesu ti barvu, nůžky, šaty i boty,“ dodala Tihua. „Dokonce ti dám i nějakou dýku. Pak se sama dohodnu s kožešníkem, co prodává dům na Jeřabinovém náměstí. Odejdu a nafoukanec si může třeba válet sudy.“
Jasmína navlečená v zeleném kabátci, pod kterým se tísnila její stažená prsa, s šedivým baretem na polodlouhých černě obarvených zastřižených vlasech a s dvěma dýkami ve vysokých botách, kráčela po hlavní klinnorské třídě. Během dvou týdnů postupně prošmejdila řetězec heren na výpadovce k obchodní stezce, ale po zloději dosud nenašla ani stopu. Systematicky se znovu blížila k hospodě u Kulaté mísy, ve které se dříve nechala zaměstnat jako Hajda.
Během slídění narážela na herce, hráče, pasáky, vojáky na dovolené, profesionální zloděje i lichváře. Vydávala se za páže, které čeká na příchod svého pána. Do ničeho se nepletla, jen poslouchala, o čem se baví hospodští povaleči. Dvakrát na poslední chvíli unikla zlodějům a jednou musela tasit dýku na námořníka, co propadl jejímu chlapeckému šarmu.
Znechuceně připustila, že dnes už se svému bývalému působišti nevyhne. Zhluboka se nadechla a vstoupila do osudného šenku, ve kterém ji poprvé v životě tak potupně zmlátili. Bylo už před půlnocí a lokál se otřásal ryčnou muzikou vyluzovanou tlupou potulných komediantů. Opřela se o obložení stěny v blízkosti vstupních dveří a čekala, než si její oči přivyknou na šero. V koutě se žárlivě šklebili domácí herci, do ruda rozpálení štamgasti házeli měďáky po vlnící se černovlasé tanečnici oděné jen do dvou různě se pohybujících vějířů.
Jasmínu umělecké číslo zaujalo až natolik, že kradmé prsty zlodějského učedníka Maxe u svého opasku pocítila na poslední chvíli. Sekla napřaženou pěstí a hubený lapka byl sražen na podlahu. Při pohledu na dýku, kterou Jasmína vytasila z holínky, zloděj omluvně zakňoural: „Každý se nějak živí, kámo,“ načež se odplazil do stínu.
Jasmína raději zamířila do klidnější herny. Tam se jako Hajda dostala vždycky až před polednem, když bylo třeba uklidit. Nyní tam vstoupila sebevědomým krokem výrostka.
Se dvěma posledními centimy v kapse zasedla k hracímu stolku a počkala, až spoluhráči kývnou, že ji berou na vědomí. Vsadila první centim a čekala, až na ni dojde řada. Při tom, jak její spoluhráči házeli, nenápadně okukovala jejich zápěstí. Dva z nich měli moderní „tetování“, přičemž jeden, kterého znala jako zběhlého studenta marketingu, zabručel, že je dobře, že už ho pustili z lochu a druhý dodal, že nechápe, co tím zátahem tajemník Horinis sledoval. Jasmína hodila kostky jako poslední a prohrála. Peníze shrábl plešatý prodavač psího sádla. Jasmína ukázala na cejch na zápěstí výherce a zakňourala: „To není spravedlivé! S magickou značkou máš mnohem více štěstí! Co bych za to dal, kdybych ji mohl mít také. I můj pán, velkokníže z Flundu, by ušetřil za výdaje na mou stravu.“
„No ty toho určitě spořádáš hodně,“ uchechtl se zběhlý student Hása.
„Jsem ve vývinu a hlad mám pořád,“ zahuhlala Jasmína nešťastně. „Kdybych tatéra našel, doporučil bych jej pánovi. Jen co se vrátí z audience u krále, pomůže mi toho chlapa hledat.“ Výmluvně zakoulela očima, počkala, až se k ní ostatní hráči zvědavě nakloní a spiklenecky špitla: „Můj pán prachy nepotřebuje. Touží, aby ho vyslyšela jistá vdaná dáma a na to bude potřebovat hlavně štěstí.“
„Naposledy ho prý viděli u chajdy na mrchovišti,“ poznamenal třetí z hráčů, obtloustlý lichvář s nažloutlou kůží. „Chtěl jsem to tetování, protože mě trápí zdraví, ale když jsem tam včera zašel, místo chajdy doutnala hromada ohořelého dřeva. Tatér odešel a nějaký zklamaný klient chatrč zapálil. Tak až jej najdeš, vyřiď mu, že bankéř Trevor si žádá jeho služeb. Bydlím v tom velkém zeleném domě na Jeřabinovém náměstí.“
„Ten chlap je třída,“ ozval se prodavač psího sádla. „Vypadá jako zplozenec smradlavých bažin. Nosí šedivý plášť a kapuci má až na nose. Značku na ruku dělá jakýmsi železem, ale není ani trochu rozpálené. Vůbec mě to nebolelo, i když bych to vydržel. Co je to trocha bolesti výměnou za štěstí a dlouhý život?“
„Myslím, že už se zdekoval. Není divu, když nechalo ministerstvo vnitra pozavírat všechny jeho klienty,“ konstatoval Hása.
„Jen jestli to není naopak. Třeba nás pustili právě proto, že tatéra už dostali. I Horinis touží po štěstí,“ ušklíbl se nažloutlý lichvář.
Jasmína pokrčila rameny a za posměšného řehotu tří kumpánů ukončila své angažmá.
Byla zklamaná. Tím, že utekla z Krabdenu, ztratila jakoukoliv šanci konzultovat své pátrání s bývalými kolegy. To, co říkal lichvář, mohla být pravda. Možná, že zatímco se léčila v Trentenově hrádku, krabdenští zloděje už chytili. Třeba mají i její cejchovadlo. Zamyšleně vztáhla ruku k hrudníku, kde pod košilí a pod pruhy plátna, skrývala náhradní přívěšek s cizí životní sílou. Stalo se tak těsně před tím, než se černý řetízek za jejím krkem pohnul. Ucítila, jak jí cennost proklouzává pod prsty. Bleskurychle se otočila a chytila za ruku toho malého lapku, na kterého před tím v šenku vytáhla dýku. Řetízek se jí zaryl do dlaně. Místo, aby se roztrhl, rozřízl jí kůži až na kost. Zdravou rukou chňapla po samotném cejchovadle a bezpečně je uzavřela ve své pěsti. „Ty jeden švábe,“ vyjekla a pak se až zapotácela, jak ji porazil nával bolesti. V herně se rozhostilo ticho.
Ohlédla se ke dveřím na chodbu. Uvědomila si, že ve vzteku zapomněla, jak pečlivě do hloubky předtím modulovala svůj hlas. Muži zvedli hlavy od svých stolků a pátravě si ji měřili, neklamně rozpoznali dívku.
Pak dva z hráčů zatarasili dveře na chodbu a třetí, shodou okolností to byl prodavač psího sádla, přišel těsně k ní. „Na špiony jsme tu teď kapánek hákliví, holka. Napřed povíš, kdo tě poslal, a potom si s tebou pohrajem.“
Čísi pěsti jí neurvale zkroutily paže za zády a kdosi jí strhl baret z hlavy. Prsty páchnoucí rybinou jí prohrábly čupřinu. „Jako hedvábí. Dokonce i voní.“ Další ruka jí přejela po hrudníku. „Ale je nějaká plochá, chlapi, podívejte si jí radši do kalhot. Co kdyby ten její kníže z Flundu přece jen existoval?“
„Už dost!“ zaburácelo hernou.
Vzadu u zdi se potácivě zvedla nějaká postava. Přes záclony kouře Jasmína stěží vnímala podobu, ale hlas poznala. „Tatér vzkazuje, že bude na spáleništi zítra po siestě, ale tahle holka je moje! Takže z ní sundejte ty špinavý pracky dřív, než vás jednoho po druhém pověsím za koule do průvanu!“
Všechny tváře se na okamžik otočily směrem k tajemnému ochránci.
„Je ožralý,“ mávl prackou prodavač psího sádla a sesmekl Jasmíně z ramen její zelený kabátec.
Vzápětí napětí opadlo a hernou se rozlehl pískot a nadšené výskání: „To je Trenova holka!“
Jasmína sebou mrskala jako červík na háčku, ale svíralo ji příliš mnoho rukou. „Koukejte, jak sebou mele!“ pochechtávali se čumilové u krbu.
Jasmína se bezmocí rozvzlykala. „Když mě pustíte, koupím vám celý bordel,“ zkoušela smlouvat.
Student Hása odhalil své křivé zuby a ovanul Jasmínu svým nakyslým dechem: „Sliby chyby, koťě. Na princeznu nevypadáš a tady Tren nám pije krev už dlouho. Objevuje se zčistajasna, chce se kamarádit, ale tím svým nóbl zobákem nikoho neošálí. Obehrává nás, sbalí nejhezčí ženský a nikdy se o ně nepodělí. A teď je tak ožralý, že neudělá ani krok. Až vystřízliví, najde si jinou.“
Znovu se strhl řev a strkanice pokračovala. Pak se místností převalil temný stín a muži, kteří Jasmínu drželi, se začali kácet jako kuželky. „Tak já jsem ožralý?“ burácel Trenten a porážel jednoho pobudu za druhým. Na závěr zůstala Jasmína sama uprostřed trosek nábytku a bezvědomých těl, zatímco ti, kteří jen přihlíželi, se obezřetně shromáždili u stěn. Cvakání, které se hernou rozléhalo, vyluzovaly Jasmíniny zuby.
„Vypadnem,“ hekl Trenten a hodil jí přes ramena její zelený kabátec.
Vyvlekl ji ven před hospodu a hvízdl. Z boční uličky vycupital obrovský kůň a radostně zaržál. „Poneseš dvojí zátěž, Jarmilko,“ uchechtl se Trenten a poplácal klisnu po zadku. Chtěl se vyhoupnout do sedla, ale přistál na druhé straně v louži. „A sakra,“ povzdechl si. „Asi jsem fakt trochu přebral.“
Jasmína zaťala zuby. „Páchneš jako tchoř,“ sykla otráveně.
„Uhmmm,“ zablábolil opilec. „Tak jedeš se mnou, nebo si dáš druhý kolo?“
Chopila se napřažené paže a jak ji tahal k sobě nahoru, několikrát zavrávoral a málem by spadli oba. „Co ty jsi za člověka?“ rozčilovala se. „Vymlátíš celou hospodu, ale na koně vylézt neumíš.“
„He?“ zamumlal, „mám přece na tlapičce magickou značku.“
„To má půlka té hospody taky. Ten zpropadený zloděj to vymyslel skvěle.“
„No tak jedeme domů, zrzko. Jsem trochu unavený.“
Cesta byla nekonečná, protože Trenten se potácel a jak průběžně usínal, musela jej Jasmína přidržovat, aby si pádem z klisny Jarmilky nesrazil hlavu. Kokrháči už přivolávali slunce, když jej vyvlekla do třetího patra jeho věže a praštila s ním na postel. „Docela slušný výkon, děvče,“ zahuhlal a usnul.
