Essius - 4. kapitola (III. kniha série Návrat na Mizeon)
Palác Arci-Quinnů se rozkládal na mělkém zeleném pahorku v západní čtvrti Kernoku. Kolem se rozprostíral park s letitými stromy, tvarovanými keři a ostříhanými trávníky. Dvanáctičlennou ochranku vedenou uraženým Ditruxem nechali Sari s Essiem před bránou a volnou chůzí kráčeli po široké příjezdové cestě osvětlené decentní září litinových lamp. Přibližující průčelí rodinného sídla působilo klidně a téměř ponuře.
„Owi říkala, že to s ohledem na nedávný pohřeb pojali komorně,“ prohodil na vysvětlenou Essius.
Obklopený stromy, keři a květinami by se měl Sari cítit bezpečně. Přesto v šeru mezi listovím cítil zvědavá očka a tušil lehké nožky hlídacích fantómů. Také věděl, že pokud by se cizinec odchýlil od dlážděné cesty, miniaturní strážci magických pavučin by okamžitě vyslali signál do kanceláře šéfa quinnovské ochranky, raisi Nertega.
„Máte to tu pěkné,“ prohodil nedbale, čímž dal Essiovi najevo, že si velice dobře uvědomuje vazbu, kterou sekretář díky sňatku s touto rodinou získal.
„Mají to tu pěkné, sire,“ opravil ho prkenně Essius. „Já i moje žena bydlíme na nábřeží Perlíny.“
„Vzala si Arci-Nubiela, ale zůstala Arci-Quinnová, to jí neodpářeš, bratranče,“ houkl sarkasticky Lissarius. Kose na Essia shlédl. „Zdá se mi to, nebo jsi dnes nějak nervózní?“
Essius napruženě zafuněl. „Razziel vzkázal, že by chtěl mluvit i se mnou. Určitě je naštvaný, že se Arci-Quinnová zahodila se synem levobočka.“
„Nemyslím, že by to mohlo vadit právě jemu,“ řekl zamyšleně císař.
Položil nohu na první stupeň schodiště vedoucího k terase. Nahoře u perletí zdobených vstupních dveří vartovali čtyři raisi démoni v černo-modro-stříbrném brnění s modro-stříbrně nalíčenými tvářemi.
„Nezapomeň, že se dvě z Wertexových dcer provdaly k Arci-Tassiům,“ dodal povzbudivě Sari. „Quinnové jdou odjakživa mimo hlavní proud.“
Jakmile císař s tajemníkem dorazili na terasu, raisi srazili paty na pozdrav. Dvoukřídlé dveře se nehlučně otevřely. V ústrety jim kráčeli Sibiel a Wrella s Owianou. Dámy byly zavěšené do bratrových paží. Jedna se na příchozí zářivě usmívala a druhá se tvářila, jako kdyby to měla za trest.
„Arcikníže. Dámy. Díky za pozvání,“ řekl klidným tónem císař, protože se slušelo, aby promluvil první. Ve skutečnosti vůbec nebyl klidný. Ruce stiskl do pěstí, aby nikdo neviděl, jak se třesou.
„Děkujeme za tu poctu, Vaše Veličenstvo,“ pronesl spoře Sibiel. Jeho sestry se od něj oddělily a každá přistoupila k jednomu z příchozích. Owiana se zavěsila do svého manžela a Wrella přistoupila k císaři. Lissarius jí jako ve snách nabídl rámě. Sibiel kráčel v čele. Vedl je mramorovou dvoranou a dál k jednomu ze dvou zrcadlově umístěných schodišť po stranách. Z plesového sálu se linuly zasněné tóny Velkého Kernockého orchestru a rozléhaly se po chodbách. Lissarius gestem naznačil Essiovi, že půjde až jako poslední, i když to mělo být naopak. Jakmile jej Essius s nonšalantní grimasou poslechl, upřel Sari pohled na Wrellinu štíhlou ruku spočívající na jeho pravém předloktí. Nedokázal se ovládnout a přiklopil ji levou dlaní a zamumlal: „Musíme si promluvit.“
Kráčela strnule, s očima upřenýma dopředu. Nijak nedala najevo, že by jeho slova vzala na vědomí.
„O Attesiovi,“ dodal. „O našem synovi.“
Ucítil, jak strnula. Ze rtů jí uniklo slabounké zaúpění. Byl o hlavu vyšší než ona. Naklonil se, aby na ni lépe viděl.
„Neopovažuj se k němu přiblížit,“ zašeptala. Ústa měla sevřená do tenké linie.
Její nenávist ho bodala. Věděl, že si to zaslouží. Smutně se usmál a pohladil palcem hřbet její ruky. „Nemám v úmyslu ti ho vzít, miláčku,“ zapředl tónem tak rozmarným, jako kdyby se procházeli po promenádě a vyměňovali si dojmy z koncertu. „Ale taky se nehodlám připravit o rodičovská práva.“
„Ty žádná práva nemáš,“ zasyčela. Tolik nesmiřitelnosti. V té chvíli Sarimu podezřele připomněla jeho vlastní matku.
„Nedovolím, aby vyrůstal bez otce,“ řekl úsečněji, než chtěl. „Dohodněme se na způsobu setkávání. Jakmile se vrátím z Bredeonu, očekávám, že mi ho představíš…“
„Jakmile se vrátíš z Bredeonu,“ skočila mu do řeči, a celá se chvěla vztekem, „budeš chystat svatbu. Nové dvě císařovny ti porodí další děti. Legitimní. Starej se o ně. Mého syna nechej na pokoji.“
Pevněji sevřel její ruku a odsekl: „S tím nepočítej. Attesius je můj stejně jako tvůj. Je náš! Budu ho milovat a chránit, ať se ti to líbí nebo ne. Jak už jsem řekl, nemám v úmyslu ti ho sebrat, ale veřejně se k němu přihlásím. Proto bych ti radil, aby mi v tom nebránila. Bude to tak lepší pro všechny.“
Vešli do plesového sálu. Hemžilo se to tam Arci-Quinny a jejich nejbližšími příbuznými Arci-Fezziely a Arci-Tassii, z jejichž řad se v minulých generacích rekrutovali manželé arci-quinnovských dcer. Orchestr hrál tlumeně, aby hosté seskupení kolem stolků s občerstvením mohli nerušeně mluvit, a právě tak akorát, aby se vzájemně nerušili. Všichni to byli Lissariovi a Essiovi vzdálení příbuzní. Oba páry se mezi nimi proplétaly za Sibielem směrem k venkovní terase, odkud duněl Trixenův chechot. Nikdo s přítomných, které Sari míjel, se nehrnul ho pozdravit. Každý jen zběžně kývnul a vrátil se zpět k předmětu diskuse, jídlu nebo pití. Bylo by to až urážlivé, kdyby nebylo na pozvánce výslovně uvedeno, že oslava má být neformální. Sari si pomyslel, že s ohledem na nedávné události může být rád, že na něj všichni ti Quinnové, Tassiové a Fezzielové, necení zuby.
Lissarius se nenápadně rozhlížel, zpoza kterého sloupu se vyřítí rozlícená Izzel. Wrella vycítila důvod jeho obav a řekla: „Matka tu byla jen na večeři. Pak se omluvila.“
„To mě moc mrzí,“ řekl sarkasticky. „Doufám, že neodešla poté, co se doslechla, že přijdu.“
„Doufáš správně,“ zasyčela a vytrhla ruku z jeho sevření, protože její úkol byl u konce.
Sari, Sibiel a Essius prošli sloupovím dělícím sál od galerie a vstoupili na balkonovou terasu otevřenou do parku, kde se v pohodlných křesílkách a na pohovkách rozvalovali Šlupka Flebussion, generál Trixen a princ Fezziel. Jakmile uviděli císaře, smích jim odumřel na rtech. Všichni tři současně vyprázdnili sklenice, jejichž obsah barvou podezřele připomínal zakázaný pašovaný vahanský vitrexx, udusili kuvisová cigára a vstali. Trixen jako nejstarší z hostitelské rodiny si položil pěst na hrudník a lehce sklonil hlavu a řekl: „Díky, že jste přišel, sire.“
Lissarius hledal v jeho výrazu alespoň náznak typické cholerické letory, ale generál působil nezvykle pokojně a v jeho tónu ani postoji nezpozoroval ani náznak ironie. „Gratuluji ke jmenování do Rady, generále,“ řekl uznale.
Trixen si založil paže na prsou. „Pokud čekáte, že vás za tu intervenci zahrnu díky, musím vás zklamat. Dohadovat se s těmi idioty pokládám spíše za trest.“
„Ale Trixi,“ zamručel smířlivě Šlupka, „nejsou všichni tak hrozní.“
Trixen se zamračil. „Igisius a Krepen jsou spolehliví jak lávka přes Gumří slatiny. Tanog je možná neškodný idiot, ale tancuje podle diktátu svého druhorozeného syna Seena. Jedině Rigidus za něco stojí, ovšem ten je po většinu času mimo z výparů těch sraček, co inhaluje při magických rituálech. Vzal jsem to jenom proto, že rodina,“ a pohodil hlavou k Fezzielovi se Šlupkou, „myslím široká rodina, potřebuje nutně zastání. Pořád si myslím, že mnohem lépe by se na to hodil tady Fialka,“ dodal a plácnul Sibiela po rameni.
„To by neprošlo a všichni víme, proč,“ uchechtl se Sibiel. Jeho eskapáda, kvůli které málem skončil v Trestném komandu, nikdy nebude zapomenuta. Naštěstí Sibiel nevypadal, že by ho to trápilo.
„Přesně tak,“ zamručel Lissarius.
„Neříkej, že Brigita nemá radost, že budeš častěji doma,“ řekl Trixenovi Sibiel.
Trixen se zašklebil a přikývnul. „To je snad jediná výhoda. Až na to, že vyhrožuje pátým dítětem.“ Zarazil se, jako by si uvědomil, že řekl víc, než chtěl. Rozhodil rukama a rozhlédl se kolem. „Tak co? Už jsme si dostatečně společensky poklábosili? Můžeme se bavit vážně?“
„Jistě,“ rozesmál se Fezziel.
„Tak jdeme,“ vybafnul Trixen a zamířil k zábradlí. Lehce se přehoupnul přes ozdobné kování a skočil dolů. Ozvalo se znepokojivé žuchnutí. Podle praskání a šelestění zespoda, dopadl do nějakého keře. Ostatní se tázavě podívali na Sibiela. „Čeká na nás v hrobce,“ řekl Sibiel, když přelézal zábradlí. Ukázal na plesový sál plný zvědavých příbuzných. „Nikdo z nich o něm neví. Dokonce ani matka ne. Takto se vyhneme zbytečným otázkám.“
***
Razziel Arci-Quinn seděl na zemi zády opřený o obřadní granitovou stěnu. Dlouhé nohy v odřených kožených kalhotách měl natažené před sebou. Mezi rty svíral cigaretu, jejíž kouř voněl po nějakém cizokrajném koření. Vstal, jakmile se přiblížili. Jeho oči pod zamračeným obočím zářily inteligencí a zlomyslností. Vlasy s obvyklými stříbrnými nitkami zapletené do tenkých copánků mu padaly na ramena. Obklopovala ho aura hrané blahosklonnosti, ale z jeho postoje čišelo jednoznačné poselství typu vyjeď po mně a já tě donutím sežrat vlastní játra.
V jeho společnosti prodléval kapitán arci-quinnovské ochranky Nerteg, plavovlasý mlčenlivý raisi, kterého si Lissarius pamatoval z dob, kdy na poradu arciknížat doprovázel Destruktiela. Sibiel oba pozdravil kývnutím a gestem poslal kapitána pryč. Razziel se na odcházejícího raisi usmál. Děsivý výraz jeho tváře na dobu jednoho nádechu vystřídal záblesk nečekané sdílnosti. Byl to jen mžik. Bylo to pryč tak rychle, že Sari znejistěl, zda se to vůbec stalo. Ale pokud ano, znamená to, že ti dva byli kdysi minimálně přátelé.
Razziel zmizel v době, když bylo Sarimu necelých dvě stě a učil na univerzitě. Měl na starost Rawanta. Byl plný zmatků kvůli svým probouzejícím se schopnostem. Přesto i on zaznamenal, jak výrazně Razzielovo zmizení rezonovalo tehdejším společenským prostředím. Solitér jako RR se nevypaří jen tak. Musel k tomu mít setsakramentsky dobrý důvod, komentovala tehdy toto téma děkanka Ibalda Arci-Leredová. Aniž by se Lissarius snažil, i k němu prosáklo, že příčinou odchodu byl nějaký zásadní spor v rodině. A teď je RR neboli „Rapl Razzi“ zpět. Vzhledem k tomu, že pochází z dvojčat, by nikoho nemělo překvapit, že se tak dokonale podobal Destruktielovi. Tentýž sveřepý výraz, tytéž móresy. Kdo jiný by si dovolil pokuřovat v nejposvátnějších prostorách rodiny? Jednoznačně Destruktiel nebo jeho bratr. Sari se téměř ošil rozpaky z toho, jak bezostyšně na něj Razziel civí.
„Má úcta,“ procedil mezi zuby Razziel. „Chvilku jsem pryč a takový pozdvižení! Rafedaxarr se zblázní, relikviáře drží pohromadě jen Šlupkův sopel, ten kretén Seen se stane pánem Chřtánu, můj zatracený bratr je na prach, Trisielův kluk vyroste a stane se císařem!“ Pak se podíval na Essia. „A ty budeš synek mého přítele Okrena. Mrzí mě, že ho Vikkasonova banda sežrala. jak vidím, neztratil ses.“
„Kde jsi celou dobu byl, strýčku? A proč je toto jednání tajné?“ přerušil ho rázně Lissarius.
Razziel se tajemně usmál. „Nejdříve jsem na padesát let uvízl na Zemi. Jakmile jsem se osvobodil, kývnul jsem na nabídku od Aliance.“ Razziel si vyhrnul rukáv levého předloktí. V šeru podzemních prostor se na kůži zaleskl iridiem vylitý cejch znázorňující natřikrát zalomený blesk, o kterém Lissarius sice slyšel, ale nikdy ho na vlastní oči neviděl.
Lissarius se podíval na ostatní. Všichni se tvářili stejně vyjeveně. Bylo patrné, že Razziel si to oznámení nechával, až budou všichni pohromadě. Angažmá u Aliance je tajné. Ten, koho jednou organizace naverbuje, přestává být součástí rodného světa. Loajalita příslušníků Aliance patří výhradně organizaci. Trojice agentů, kteří Alianci vedou, zůstává v anonymitě, dokonce i před establishmentem členských světů, aby nebylo možno vedení Aliance obvinit z nadržování. Některé členské světy udržují s Aliancí čilou komunikaci, jiné její existenci jen tolerují a přijímají memoranda. Mizeonští jsou vůči roli Aliance v metaprostoru už několik staletí skeptičtí. Pozorovatelé Aliance nejsou na Mizeonu vítáni. Dokonce i hlídkové čluny jsou v mizeonském systému tolerovány jen při průletu periferií. Tak daleko to zašlo po sporu o základnu Tikui v systému, o kterou se mizeonští rvali s Brůssy a Aliance v arbitráži rozhodla ve prospěch protistrany. Mizeonští už věky berou Alianci nikoliv jako nástroj porozumění mezi světy, ale jako nutné zlo. Právě pro tu ignoranci ze strany Mizeonu se toho o současné Alianci na Mizeonu příliš neví. Ve škole se stále učí to samé, co před třemi sty lety. A protože se Aliance za tu dobu určitě změnila, je mizeonské povědomí o poměrech v Alianci spíše na úrovni legend. Jo, Lissarius si pamatoval, že je učili, že agenti Aliance se domů nevracejí. Nikdy a nikomu mimo organizaci se nesvěřují. Ani svým nejbližším. Pokud se stane, že někdo poruší pravidla, prostě zmizí a basta. Pokud příslušníci Aliance jednají s civilisty, často mívají masky. Jenže Razziel žádnou masku nemá a vypadá, jako kdyby si s porušením pravidel zase takové starosti nedělal.
Sari sledoval, jak se Razziel poplácal po stehenním pouzdru, ve kterém měl matně černou palnou zbraň neznámé konstrukce, až z kapsy pod ním nahmatal další cigáro. „Jenom pro pořádek, ten zákaz stýkat se s příbuznými pro nás pořád platí. Takže, pokud nechcete, aby mě popravili, necháte si toto setkání pro sebe.“ Ukázal na Lissaria s Essiem. „Sibiel se za vás zaručil.“ Podíval se na Šlupku, Trixena a Fezziela: „A jak vidím, vy tři jste se za ty roky tolik nezměnili. Jsem tu, protože se dějí věci, které musíte vědět. Draci navázali bilaterální obchodní styky s bredeonským Klastrem.“
„Porušili dohodu z Rean-Kwanteru?“ zamračil se Fezziel. Podíval se po ostatních. Bylo patrné, že nikdo nevypadá překvapeně. „Copak jsem jediný, kdo to nevěděl?“
Sibiel pokrčil rameny. „Víme to asi měsíc,“ řekl Fezzielovi, ale nebylo pochyb, že ten výrok je určený zejména pro Razziela. Lissarius se pobaveně uchechtl. I když byl Razziel Sibielův strýc, Sibiel tím dával jasně najevo, že před ním na zadek nepadá. Říkalo se, že než Razziel zmizel, ošklivě se s Destruktielem nepohodl. Nikdo nevěděl, co bylo příčinou jejich sporu. Lissarius si naplánoval, že se na to později přeptá.
Ty,“ obrátil se Razziel na Lissaria, „máš za několik dní odletět na Bredeon. Na námluvy s Klastrem. Mám důvod se domnívat, že si tam na tebe chtějí draci počíhat. Budou nachystaní na periferii bredeonského systému. Odhaduju to na satelit Krex nebo Jiqiru. Na obou má Klastr sklady zbraňových systémů.“
„Jak do toho zapadají Bredeonci?“ přerušil ho Lissarius. „Zájem, abych se oženil s desetinou Klastru, projevují už několik let. Proč by se tak snažili, kdyby věděli, že to mám spočítané? Pokud by na mě draci při zásnubách na bredeonské půdě spáchali atentát, Bredeoncům by muselo být jasné, že jejich neutralita bude ve psí. To nemluvím o přímé odvetě z Mizeonu.“
„Může to být dezinformace, ale potom nechápu její účel,“ ozval se skřípavě Šlupka.
Trixen se posadil na podstavec sarkofágu jeho otce. Přejížděl prsty po ozdobné perletí vykládané borduře soklu a kousal se do rtů. „Studená válka trvá už dva tisíce let,“ zamumlal.
Lissarius pochopil, o čem generál přemýšlí. „Proč právě teď?“ vyslovil nahlas Trixenovy myšlenky. „Císařovo oslabení trvá dvě staletí a výrazně se to zhoršilo před dvěma lety. Pokud chtěli draci Mizeon zlikvidovat, proč do toho nešli dřív? Proč čekali na mou korunovaci? To si myslí, že jsem tak slabý?“
Razziel si potáhnul se zbytku cigárka a pokýval hlavou. „Abych se přiznal, taky tomu moc nerozumím. Bredeonci vědí, co v tobě je, Sari. Kdo jiný by měl mít přehled o posledních potomcích jachadei, než ewoui z Bredeonu, že. Právě tvůj ehm... zajímavý původ je důvodem, proč tě Klastr tak moc chce. Když se tvé geny spojí s geny těch ewoui dvojčat, vaše děti dostanou vlastnosti jachadei z obou stran. Bredeonci spoléhají, že alespoň jeden z tvých potomků se na Bredeonu zabydlí. Nic bych za to nedal, kdyby to bylo součástí svatební smlouvy. Bredeonci o ten sňatek opravdu moc stojí. A co se týká draků, donedávna nic nenasvědčovalo, že by plánovali tak zásadní průlom. Monitorovali jsme jednání Rexe s Klastrem u Bira Huberrona před dvěma měsíci. Týkalo se výhradně kontraktu ohledně zbraní. Samozřejmě, že protizákonného, ale takové věci se dějí pořád. Ještě před měsícem nic nenasvědčovalo, že jde drakům o něco jiného než o zbraně. Už jsme se do toho chtěli vložit, když se situace změnila. Nevíme, co draky vyburcovalo, ale musí to být něco zásadního. Došlo k velkým a rychlým přesunům. Podle vibrací v richotonním pozadí nastalo otevření opravdu velké brány po dobu dvaceti minut. Výchozí pozice byla na povrchu Erektiadu, cílová na satelitu Krex. Odhadem mohlo bránou za tak krátký interval projít pět až šest set vojáků.“
„Dvě třetiny jejich sil,“ zabručel zamyšleně Trixen.
„Udělali to fikaně. Přemístili se v době magnetické bouře,“ pokračoval Razziel. „Naše senzory to vyhodnotily jako ojedinělou anomálii, ke kterým během výkyvů magnetického pole v systému Erektiad dochází běžně. Předpokládáme, že v současnosti se v ubytovnách průmyslové zóny na bredeonském satelitu Krex nachází málem polovina erektiadských ozbrojených sil. Všichni jsou v humanoidní formě. Motají se mezi řádnými dělníky a vydávají se za propuštěné otroky nakoupené na trhu v Bloiwe, čekající na proškolení. Ale ve skutečnosti očekávají povel k útoku. Mám za to, že přijde v době té státní návštěvy.“
„Bredeonci o tom nevědí?“ odtušil Šlupka.
„Podle našich informací nikoliv,“ řekl Razziel. „Maskování je docela slušné. My sami to objevili jen náhodou. Ale ujišťuju vás, že pokud by draci nového mizeonského císaře odstranili, Bredeonci by se pružně přizpůsobili. Ochotně by se s Erektiady o Mizeon podělili.“ Otočil se na Lissaria: „Na tvém místě bych se z té návštěvy vyzul.“
Sari se zašklebil. „V žádném případě. Výhodou je, že to teď vím. Když se tam nedostavím, naplánují něco jiného, o čem vědět nebudu.“
Razziel pokrčil rameny. „Jak myslíš. Jen jsem tě chtěl varovat.“
***
Sari se opíral o fasádu pod terasou a kouřil cigáro, které si vyptal od Šlupky. Schůzka v hrobce před chvílí skončila. Razziel se vytratil bránou na některou z přísně tajných základen Aliance, ostatní se vrátili do sálu. On slíbil, že přijde za chvíli. Potřeboval si srovnat myšlenky. Nikdy nepochyboval o tom, že Aliance, která se prezentuje jako nestranná, nenápadně manipuluje běh událostí. Teď měl jistotu. O smrti svého bratra se Razziel mohl dozvědět i z videxových zpráv, které mohly zachytit strážní čluny daleko od Mizeonu. Ale to, že Destruktiel zemřel při útěku z vězení a že Padlí se prolamují na svobodu, to se v žádných novinách dočíst nemohl. Však si Lissarius všiml, jak zamyšleně se Šlupka tváří. Minimálně jednoho špeha tu ti prevíti mají. Naštěstí se zdálo, že Razziel neví, kam uklidili pradědečka. Vzhledem k tomu, že na Bredeonu bude horko, musí Rafedaxarra přemístit. Ale kam? Nebyl si jistý, do jaké míry může Razzielovi důvěřovat. Uvědomoval si, že Arci-Quinn ukrutně riskoval, když je přišel varovat. Ale dokud nebude jasné, jaké jsou jeho motivace, bude lepší být ohledně Razziela opatrný.
Sari nikomu nepřiznal, že už asi objevil důvod, který draky vyburcoval. Předevčírem Sibiel na Ok-Sawonu vyslechl bratra té Arrakielovy dívky. Ternod z Ternogradu si od dětství vedl deník. Z něj Sibielovi přečetl, že dračí rekonvalescent a Kerenin otec se jeho matce představil jako Vikason. Ve jméně chybělo jedno „k“, ale to nic neznamená. Náhlá aktivita erektiadských vojsk vypukla krátce po Kerenině únosu. Lissarius si frustrovaně povzdechl. Zase ten Arrakiel...
***
Právě se chtěl vrátit do sálu, když zaslechl temné vrčení. Zaměřil se na zelenou hradbu keřů táhnoucí se od vydlážděného prostranství u budovy do hloubi parku a zmobilizoval magické obranné štíty. Tak bezpečí arci-quinnovské rezidence chrání dravci? Sariho žádná šelma, přirozeně, ohrozit nemohla, ale proč ho neupozornili? Jeho otec na takové středověké způsoby rezignoval už dávno. Čekal, jaká ozubená příšera se na něj vyřítí, aby ji mohl uspat.
Další vrčení. Listy zašelestily. Z křovin se prodralo něco malého a chlupatého. Za tvorečkem se táhlo napjaté vodítko, jehož konec třímala v ruce drobná osoba ženských tvarů. „Veri, stůj!“ křikla. Zvíře syčelo, prskalo a vrčelo, zatímco osoba se těžce vymotávala ze zajetí trnitých větví. Její úsilí doprovázelo polohlasné klení a zvuky trhající se látky. Konečně se osvobodila a vykročila směrem, kudy ji vleklo to nebezpečné běsnící zvíře.
Jakmile se kotě přiblížilo na dotek, císař si dřepl a pomalounku k němu natáhl ruku. „Ššššš,“ zabroukal. Rychle se stáhl, protože xira se postavila na zadní a výhrůžně vycenila zuby a vytáhla drápy.
„Veri, zpět! To je fuj! Moc, moc fuj!“ komandovala chlupáče velitelka, ve které Lissarius neomylně rozpoznal arcikněžnu-vdovu, úhlavní oponentku své matky.
Izzel si násilím přitáhla mládě k nohám, blýskla po Lissariovi odsuzujícím pohledem, sklonila se a měkkým mazlivým hlasem zvířeti řekla: „Škoda by ho nebylo, ale zatím jsi na něj moc malá.“
„Je mi líto vaší ztráty, madam,“ vyrazil ze sebe skřípavě a téměř proti své vůli Sari. Nevadilo mu, že na něj poddaní pohlížejí s obavami. Na smečku arcidémonů nic, než síla neplatí. Ale už měl po krk toho, jak mu každý Arci-Quinn nasazuje psí hlavu. Copak to nebyl on, kdo zachránil Sibiela před popravou? Mohl by se utápět ve vzteku, že právě Arrakielova hloupost nastartovala kaskádu událostí, kvůli které je teď říše v ohrožení. Nehledě na to, že přišel o bratra. „Taky jsem o někoho přišel,“ dodal upjatě. „Vychovával jsem ho od malička, a i když je to u hada, kterým mě nazýváte, netypické, měl jsem ho upřímně rád.“
Něco z jeho myšlenek muselo k Izzel proniknout, nebo byla ochotná vzít do úvahy to, co jí řekli Sibiel s Essiem. Její tvář doposud sršící rozhořčením se zavlnila smutkem. „Arrakiel Rawantovo zmizení neplánoval a ty to dobře víš. A můj manžel neudělal nic horšího, než že na okamžik ztratil nervy. Sibiel si bude do smrti ten nevydařený útěk vyčítat.“
Potřásl nesouhlasně hlavou. „Taky má proč. On i Šlupka se chovali jako malí kluci. Oba museli vědět, že se to v podzemí hemží špehy.“
„Alespoň se pokusili,“ odsekla jedovatě Izzel. „Co bys udělal ty? Nechal bys mého muže hnít v podzemí, protože ho Rada chtěla mít z cesty.“
Sari pokrčil rameny. „Těžko spekulovat, co bych byl býval udělal či neudělal. Důležité je, co dělám dnes. Nechci s Arci-Quinny válčit. Potřebuju, aby spolu s Arci-Fezziely, Arci-Tasii a Arci-Leredy stáli při mně.“
„Kdyby nebylo tvé neomalenosti u soudu, Destru by se do vězení nikdy nedostal!“
Lissarius si nervózně přešlápnul. Udeřila hřebík na hlavičku. „Možná ano, možná ne,“ vydechl rozechvěle. I arcikněžna musela vědět, že Destruktiel by při své temperamentní nátuře mohl ve vězení skončit ještě týž den i bez jeho přičinění. „Nejsem právě taktní řečník,“ přiznal. „Byl jsem naštvaný. Nelíbilo se mi, co musím soudu oznámit. Měl jsem podezření, že Arrakielův konec někdo zinscenoval. Proto jsem nasadil masku politické korektnosti, abych se pojmenování příčiny vyhnul.“
„Příčinou všeho zla byla a je tvá nenávistná a sobecká matka!“
Ne, že by to Sari nevěděl. Ale na sebemrskačské řeči ho neužije. „Nebudu se omlouvat za matku,“ řekl a už jen čekal, až se mu rozezlená arcikněžna pokusí vyškrábat oči.
Překvapilo jej, že Izzel zůstala v klidu. Sundala mláděti obojek a zvedla chlupáče náručí. „Chápu,“ štěkla. „Tak se aspoň postarej, aby nedělala další škodu.“
„Právě o to se snažím,“ zavrčel. Co si ta ženská, sakra, myslí? Že mu bude udělovat rozkazy?
„Snaž se víc!“ vyrazila ze sebe, naposledy se zamračila, otočila se na patě a s pyšně vztyčenou bradou odplula.
„Na tu hrůzu docela dobré,“ ozval se pobavený tichý hlas. Zpoza rohu se vynořil Essius. „Poslala mě Owi. Zahlédla matku, jak jde s Veri do parku.“
„Pozdní varování stojí za prd,“ zabručel Lissarius. „Tvá tchýně je jedovatá jak harpyje.“
„Nevypadáš moc rozrušeně,“ poznamenal rozšafně Essius.
„Taky nejsem,“ procedil mezi zuby císař, ačkoliv to nebyla tak úplně pravda. Kupodivu byl rád, že si to s arcikněžnou vyříkali. Babička jeho syna má koule, a to je jen dobře.
***
