Essius - 3. kapitola (III. kniha série Návrat na Mizeon)
(Císařův Palác)
„Tak jsi to slyšel. Taková blamáž! Celé mi to připomíná spiknutí pletařek vlněných čepic. Nebo jako když se děcka snaží pilotovat bitevní křižník,“ lamentoval nazítří Lissarius, když Essiovu nahrávku předvedl Sibielovi.
„Proč by se raisi z klanu Nubielů zajímali o osud starého císaře?“ mračil se Sibiel.
„Essius si myslí, že je poslala moje matka,“ povzdechl si Lissarius. „Ale já vážně nevím. Moreta teď tráví téměř veškerý čas u relikviářů. Ať už je ale poslal kdokoliv, nechápu, co mají za lubem.“
Sibiel přikývnul. „Musíme to zjistit. Takže je zatím ukonejšíme? Vybavíme Essia neškodnými drby a za měsíc ho pošleme na návštěvu k Tebevě?“
„Nevidím to jako nejlepší nápad,“ zamumlal císař. „Essius měl dost rozumu na to, aby je ukonejšil, ale to bylo tady. Jakmile se ocitne v prostředí, kde ho přinutili čistit záchody, bude mnohem zranitelnější. Mohl by ztratit nervy.“
„Myslíš, že by po nich vyjel?“ zamračil se Sibiel.
„Jo. A i když je arcidémon, je civil. Oni jsou cvičení zabijáci a je jich moc. Radši si na Solisse došlápnu sám. Za měsíc. Až se vrátím z Bredeonu. A Essia musíme lépe chránit. Nikam nesmí chodit sám.“ Škodolibě se na Sibiela podíval. „Dám to na starost Ditruxovi.“
„Oba budou nadšení,“ uchechtl se Sibiel. „A kde ten náš „spiklenec“ vlastně je?“
Císař obrátil oči v sloup. „Poslal jsem ho do postele. Už před korunovací několik dní nespal. A teď tohle.“
Sibiel se zapitvořil. „Chudáček. Nedokážu ho upřímně politovat, když vím, čím ho ti raisi vydírali. Co to o mně řekl ten idiot Soliss? Že jsem ještě větší prevít, než byl můj otec? Má, sakra, pravdu.“
Lissarius si vjel prsty do vlasů stažených v týle řemínkem a zakoulel očima. „Taková katastrofa! Owiana se spustila s mým bratrancem! Nakonec ti nezbude, než mu ji dát. Mohla dopadnout mnohem hůř!“
Sibiel se kousnul do rtu. „Vlastně jsem se s tím už smířil. Dokonce ani matka proti tomu nic nemá. A to je tedy co říct. Jenom,“ frustrovaně zafuněl, „jsem nečekal, že ji ten pitomec získá tak snadno.“
***
Rudá slza, planetoid na periferii systému Robustua
„Proč to musíme dělat zrovna tady? Je tu děsná zima!“ kafral Haren Arci-Tassius, mezi dupáním a skákáním, jak se pokoušel zahřát. Po týdenním pobytu v zemi ledu a sněhu tu díky své neochotě vybavit se teplým oblečením, vyplýtval poslední zbytky volné magie.
„Ještě dva dny a přesuneme se na rovník, sladká prdelko,“ houknul posměšně Grennon, zatímco skládal stojan a měřící techniku do krepponového kufru.
Arrakiel dokončil zápis a zaktivoval magický zálohovací klíč, než záznamník zaklapl. Prsty měl jako hrábě. I on už měl zimy plné zuby. Brzy se přestěhují na rovník. Potom si dračí kříženec začne stěžovat na horko. Nedá se nic dělat. Otevírat trhliny můžou jen v oblastech, kde je pusto. Jeho gorily by měly být šťastné, že Rudá slza oplývá pohostinnými městy s hotely, ve kterých teče teplá voda a na věšácích visí měkké ručníky. Díky aktivním sopkám a intenzivní těžbě barevných kovů, je tu vysoký výskyt magnetických anomálií, což tento svět činí ideálním pro jejich pokusy.
„Pozóóór!“ křikla shora Mia a zasypala je sprškou ledových krystalků, jak doskočila do závěje. „Jenom deset minut letu severně jsem viděla tři stříbrné xiry.“
„Bílé. Určitě ne stříbrné,“ opravil ji otráveným tónem Grennon a následně se vynořil z kopce sněhu, které skrývalo zamaskované iglú. Uvnitř bylo místo sotva na stůl a jednu postel, akorát pro nouzový úkryt ve sněhové bouři. Noci trávili v turistickém hotelu na polárním kruhu.
„To je fakt, miláčku,“ přitakal roztržitě Haren. „Stříbrné xiry jsou legenda. Říká se, že kdo je uvidí...“
„Dostane, co chce!“ vybafnul Arrakiel. Larexový snímač s tupým žuchnutím dopadl do zmrzlého sněhu. „Kterým směrem to přesně bylo?“
***
Vznášeli se s Grennonem v mrazivém čistém vzduchu pod těžkými ocelově šedivými oblaky a civěli dolů na ledové kry. Ani jeden nerozebírali, co řekl Haren, než tak chvatně odletěli. „Kdo uvidí stříbrnou xiru, může mít přání. A potom ho čekají jen dvě možnosti. Přání se buď splní, nebo přející zemře.“ Tradovalo se, že přející zemře v případě, pokud nebyl svého přání hoden a pokud už v počátku přecenil své možnosti. Proto bylo nebezpečné si s tím vůbec zahrávat.
„Nemusel jsi letět se mnou,“ křikl Arri.
„Ale musel,“ opáčil ponuře Grennon. „Kdyby se ti něco stalo, Trixen by nám urval koule.“
Arri si naštvaně odfrkl: „Chtěl bych vidět, co by urval Pawnerové.“
Věc se měla tak, že by jeho hlídači měli vážné potíže, kdyby se mu něco stalo. Ale to nebylo nic proti tomu, kdyby jim skutečně utekl na Erektiad, jak původně plánoval. V tom případě by opravdu byli popraveni. Arrakiel zuřil, protože tímto jednoduchým opatřením mu ten útěk Trixen se Sibielem znemožnili. Jejich tři životy jsou pojistka, která tě udrží v dostatečné vzdálenosti od Erektiadu. Tak nebudu pořád šílet hrůzou, že se dáš zbytečně zabít.
Gorily si brzy rozdělily role. Grennon, i když služebně mladší než Haren, vyfasoval v této misi roli velitele. Trixen zřejmě usoudil, že pro tak delikátní záležitost se Grennon hodí líp. Povahou byl spíše arbitrem, zatímco Haren se jevil jako rváč a Mia jako intrikánka. Chránili Arrakiela před útoky zvenčí i před jeho vlastními sebevražednými sklony typu cesty na Erektiad a podobně.
Když odlétali, Haren a Mia se právě hádali. Protože ona, pochopitelně, přání měla, a nezapomněla se pochlubit. Chtěla Harena. Přes všechny protesty a zákazy její rodiny. A Haren z toho šílel. Ne proto, že by ji on nechtěl. Ale protože se bál, že ji to přání zničí.
„Možná se to Mie jenom zdálo,“ povzdechl si Grennon po půlhodině marného kroužení. „Je zmatkářka jako všichni Pawnerové.“
Arrakiel to nekomentoval. Haren Arci-Tassius, Šlupkův vnuk, měl jen šestnáctinový podíl dračí krve. Narodil se jako humanoid. Měl šedé oči, normální nehty. Kdyby se chtěl proměnit do dračí podoby, nejspíš by se mu to nepodařilo. Z dračího dědictví mu zbyly schopnosti nepřekonatelného rváče, kterou využíval v armádě. Bylo mu teprve šedesát, ale za statečnost v bojových akcích už si vysloužil hodnost majora a dvě vyznamenání. Přesto mu rodiče Miy Arci-Pawnerové dali jasně najevo, že pro jejich druhorozenou dceru není dost dobrý. Mia to vyřešila po svém. Narukovala také. V armádě ji rodina kontrolovat nemohla. Její truc vyšel, protože excelovala v testech z magických šifer. U vojska se k Harenovi dostala tak blízko, jak to jen bylo možné, i když veřejně se spolu ukazovat nesměli. Dříve, než by si ti dva zamilovaní blázni způsobili malér, pověřil je Trixen tajným úkolem, který si objednal císař. Mají hlídat Arrakiela. A Grennon? Když ho Arri poprvé uviděl uniformě, myslel, že ho šálí zrak! Právě s Grennonem v časech „před soudem“ vymetal kluby, bary, nelegální herny. V jejich staré partě byly i Diriana s Owianou (Wrella nikdy), Arriho něktejší přítelkyně Loreta, její budoucí manžel Jerones Arci-Lered, Awen Arci-Fezziel, Norden Arci-Pawner a Tessa Arci-Klirenová. Výjimečně sebou Arri přivlekl Rawanta. Chlastali dryák číslo osm, hulili kuvis říznutý cirusem. Na citadele Nordenovy matky v Zelených horách pořádali týdenní Pololetní dýchánky. Dražili nejhezčí raisi své ochranky a pak o ně hráli feretu. Opilí a přesycení rozkošemi dny a noci filozofovali o smyslu barevné škály šedi, nebo o účinku sikossího bzučení na otevírání poupat klirocha a neviděli si při tom ani na špičku nosu. Kdyby se o jejich řádění dozvěděl otec nebo matka, nejspíš by Arrakiela i obě mladší sestry poslali na rodinné statky odklízet krodoší hnůj. Arriho tehdy vůbec nezajímalo, kdo z nich je Kliren, kdo Quinn, a kdo Kesall. Žil v bláhové iluzi, že stejně tak to nezajímá ani ostatní. Jenže se mýlil a zaplatil za to. Doufal, že není jediný, kdo se poučil. V těch dobách před soudem se ještě počítalo s tím, že Grennon jednoho krásného dne převezme po otci Chřtán. Vždycky když se opil, šokoval ostatní řečmi o strašidlech, které tam dole viděl. Arrimu se zdálo, že Grennona Chřtán fascinuje stejně silně, jako ho děsí.
Když se Arrakiel Grennona zeptal, co se stalo, že změnil karierní zaměření, starý kumpán uhnul očima a zahuhlal, že se u něj rozvinula klaustrofobie. Takže jsou teď spolu. Ne, že by mu Arri věřil. Nikomu ze staré party by nesvěřil ani zdechlou krodoší krávu, aby ji zahrabal do hnojiště. Hm. Ale možná by mohl dát Grennonovi šanci. Ale ne nutně hned. Arri uvažoval, co asi Mia s Harenem, zatímco on s Grennym honí stříbrné přízraky, dělají. Šťastní parchanti.
Už chtěl dát návrh k návratu, když za mělkým bílým zvlněním zahlédl stříbrný záblesk. „Tam!“ křikl. „Podívej!“
A opravdu. Pět stříbrných xir. Otec, matka a tři mladé.
Arrakiel sevřel čelisti. Chci zpátky ženu a syna. Buď je dostanu, nebo zemřu. Nedýchal, jenom se soustředil na výjev. Pět stříbřitých tvorů na bílém načechraném pozadí. Bylo v tom něco pohádkového. Napadlo ho, že když vidí pět xir, možná by mohl mít těch přání povícero. Takže by chtěl najít Rawanta, to za druhé. A nejstarší sestře by přál tátu pro Attesia, to za třetí. A matce, aby se přestala tolik trápit, kvůli otci...
Vzpamatoval se až ve chvíli, kdy mu vítr ostře fičel kolem uší. Zaslechl polekaný výkřik. Zespodu ho zachytily silné paže. „Šílenče!“ zařval Grennon, zmírnil prudký úhel dopadu, než se spolu v pevném objetí zešikma zabořili do sněhové závěje.
Arrakiel kašlal a prskal sníh. Aha, tolik se soustředil na přání, že si neuvědomil, že padá. Grennon pustě nadával: „Ty fakt potřebuješ chůvu! A to jsem myslel, že císař přehání! Hovno! Je to ještě horší!“
***
Hlavní město Kernok, Mizeon
„...jakou variantu tedy navrhujete, Vaše Veličenstvo?“
Lissarius potlačil zoufalý škleb. Neměl tušení, co říct. Zatímco Tanog Arci-Kesall, radní, ministr výchovy a strážce protokolu, celou půlhodinu o něčem zaujatě mluvil, on zíraje do zdi myslel na Wrellu a svého synka. Attesiovi jsou dnes tři roky. Už je dost starý, aby se zajímal, proč s nimi není jeho otec. Přemýšlel, co tomu chlapci asi Wrella poví, až se jí zeptá. Při pomyšlení, že by mu sdělila, že jeho otcem je ten skunk Korel, jím lomcoval vztek. Ministr pro výchovu zatím stále trpělivě seděl a čekal, až císař zareaguje na jeho otázku. Lissarius šlehl pohledem k Essiovi. Sekretář nenápadně přikývnul, čímž dal najevo, že on Tanogův monolog sledoval. Lissarius se už asi posté pochválil, že nedal na pitomé kecy strážců čisté krve ani na matčino citové vydírání, a že si Essia na post tajemníka prosadil. Sáhnul po složkách, které Tanog nechal na jeho stole. „Děkuji za objasnění, pane radní,“ zafuněl. „Promyslím to. Jakmile se rozhodnu, můj sekretář vás uvědomí.“
Arcikníže se zatvářil, jako kdyby mu z talíře vyfoukli poslední koláček, na který se celou dobu těšil. Vstal, neboť pochopil, že tímto jej císař propouští. „Jak si přejete, sire,“ zamumlal. „Jen si dovoluji připomenout, že na Bredeon odcházíte už za sedm dní. Bylo by dobré to rozhodnutí neodkládat.“
„Co ten šantala vůbec chtěl?“ brouknul císař, jakmile se za radním bezpečně zavřely dveře.
„Předložil ti k posouzení dvě varianty proslovu, sire,“ děl nevzrušeně Essius přitočený ke skříni se spoustou dvířek a zásuvek. Kdoví odkud se mu v ruce objevil šroubovák. Vysunul jeden ze šuplíků, zamračil se, když se zásuvka zasekla v půli. Zatáhnul silou, ozval se nepříjemný skřípavý zvuk. S omluvnou grimasou vzhlédl k užaslému císaři. „Zasekla se kolejnička,“ řekl na vysvětlenou.
Lissarius toporně přikývnul. Tohle Essius dělal od první chvíle, co se přestěhovali do reprezentativního císařského křídla. Šmejdil kolem nábytku, nahlížel za obrazy, studoval spáry mezi parketami poté, co sroloval koberec, jehož umístění vyhodnotil jako ne právě ideální. Lissarius věděl, co Essius ve skutečnosti hledá. Miniaturní mikrofony a kamery. Nepomáhalo, když se jej snažil přesvědčit, že Rada i Moreta a kdoví která další cizí mocnost by tady využila spíše magické špionážní prostředky než technologii. Mezi magií a technologií je stejný rozdíl jako mezi koněm a autem, řekl na to Essius. Magie je pro mě vahanská abeceda, ale technice trochu rozumím. Tak mě nechej dělat aspoň něco.
„Celý den se těším, až to spravím,“ broukl bezelstně Essius, i když určitě věděl, že mu na to Lissarius neskočí. Náhle se zarazil, jak si vzpomněl, že původně byla řeč o Tanogových návrzích. „Obě varianty jsou obsahem stejné,“ dodal vážně. „S ohledem na protokol budu tvou hlásnou troubou já. Proto doporučuji tu kratší.“
Lissarius vstal od stolu a zakroužil rameny. Nepochyboval, že až přistanou na Bredeonu, Essius si s tím poradí. „Jak Tanoga znám, bylo by snad lepší se na jeho návrhy vykašlat a vymyslet něco jednoduchého. Nechám to na tobě, ale Tanog to nemusí vědět,“ řekl otráveně.
„Nechceš ho urazit,“ uchechtl se sekretář. „Postarám se o to.“
Lissarius přistoupil k oknu. Už se stmívalo. Pohodil hlavou do potemnělé ulice. „Je pozdě. Jdi domů. Žena na tebe čeká s večeří.“
Owiana s Essiem neztráceli čas a vzali se tři dny po korunovaci, jen co jim Igisiův náměstek po císařově intervenci vystavil výjimku. Přestože byl Essius fakticky i formálně Arci-Nubiel, nemohl v případě sňatku rodové jméno přenést na svou ženu ani potenciální potomky, protože jeho otec byl levoboček. Z toho důvodu se Essius se Sibielovým nepříliš ochotným souhlasem sňatkem s Owianou zařadil do rodiny Arci-Quinnů. Ani Moreta nemohla nic namítat. Dokonce vypadala, že má z Owianiny mesaliance, jak tomu říkala, škodolibou radost. Libovala si, že se linie prvorozeného zbavila poslední skvrny.
Lissarius těm dvěma tajně záviděl. On sám na výjimku nemůže ani pomyslet. Kdyby prohlásil, že se hodlá oženit s Wrellou Arci-Quinn, mysleli by, že přišel o rozum. Jako císař se musí smířit s nevěstou z cizího světa. V tomto případě s nevěstami. Zenu a Zeru Gdori-Dosovy z Bredeonu, které mu Rada a matka vnucují, viděl jen ve videxu. Očekává se, že při příležitosti první státní návštěvy požádá o jejich spanilé ručky. Absolutně příšerná představa. Moc rád by se celé té šaškárně se státní návštěvou vyhnul. Mnohem důležitější mu připadalo hlídání vzmáhajících se Padlých. Hned po korunovaci se Moreta přesunula do podzemí a ať už to dokázala jakkoliv, relikviáře utichly. Moreta se dole zabydlela a na povrch vystoupila všeho všudy jen třikrát. Pokaždé se dušovala, že má situaci pod kontrolou. Přesto Lissaria dál pronásledovaly tísnivé sny. Popravdě přemýšlel, že by měl ještě před odletem na Bredeon stav relikviáře zkontrolovat osobně. Taky že to udělá...
„Owiana je dnes večer u své rodiny,“ řekl Essius. „Chystám se za ní.“
„Tak co tu ještě strašíš se šroubovákem?“ podivil se Lissarius.
Essius neochotně zastrčil šroubovák do náprsní kapsy. „Nezapomněl jsi, že se dnes u Arci-Quinů slaví Trixenovo jmenování? Pozvánku od Sibiela jsem ti dal předevčírem...“
Císař se ponuře usmál. Ovšem, že si na neformální oslavu jmenování Trixena Arci-Quinna do Rady pamatuje. Bylo jasné, že Sibiel to pozvání poslal ryze ze zdvořilosti. Kdyby se Sari odvážil skutečně přijít, lady Izzel by mu vyškrábala oči. Ne, že by v tom Trixenově jmenování neměl prsty. Než Trrisiel z Rady odstoupil, Lissarius za ním zašel. Byl bych ti vděčný, otče, řekl Trrisielovi, kdybys svou éru v Radě zakončil konstruktivně. Jde o tvého nástupce. Ostatní budou prosazovat Pawneřina vnuka Nordena. Ale ten kluk je mladý a nezkušený. Navrhni na to místo generála Trixena. Je to sice arogantní pruďas, ale s ohledem na situaci s relikviářem, budeme potřebovat jeho zkušenosti z pole. Není čas na malicherné politické šachy. Když jde do tuhého, vydá jeden Arci Quinn za deset Arci-Klirenů. Kdyby se radní cukali, klidně je postraš, že začnu na to místo podporovat Sibiela. Tento Arci-Quinn by se jim líbil ještě méně.
Ne, že by měl Sari Trixena Arci-Quinna nějak obzvlášť rád. Naopak. Často mu nemohl přijít na jméno. Ale respektoval jeho bojové zkušenosti i zdravý způsob, s jakým přistupoval k výzvám.
„Takže tam dnes nepřijdeš?“ ozval se neodbytným tónem Essius.
Lissarius se odvrátil od okna a rozhodil paže. „Ne,“ odsekl. „A divím se, že se na to vůbec ptáš, bratránku. Jako kdybys nevěděl, jak definitivně mě Izzel nenávidí.“
Essius opřel šuplík o skříň. Vytáhnul ze saka tenkou baterku, kleknul k otvoru, ze kterého šuplík vysunul a posvítil si dovnitř. Jak soustředěně svíral rty a krčil čelo, přímo ukázkově připomínal svého strýce Trrisiela. „Musím ti něco říct,“ vypravil ze sebe. „Vím to teprve od oběda. Razziel se vrátil.“
„Razziel Arci-Quinn?“ vydechl Lissarius. Dvojče Destruktiela Arci-Quinna se ztratilo před třemi stovkami let. Tak proto si vzal Sibiel na dnešek volno.
„Sibiel mě požádal, abych ti to řekl,“ pokračoval Essius. „A taky tě mám přemluvit, abys tam dnes přece jen přišel. Věděl, že to pozvání odmítneš. No, vlastně s tím vzhledem k divokému temperamentu své matky i počítal,“ Essius se narovnal a zastrčil baterku zpět do kapsy. Nedokázal potlačit nespokojenou grimasu, že zase nic nenašel. „Razzielův příchod mění situaci,“ podotkl. „Razzi nechce, aby se o jeho existenci vědělo. Oslava Trixenova jmenování vaše setkání zamaskuje. Sibiel ti vzkazuje, že lady Izzel zvládne.“
Sari si roztržitě třel bradu s odrostlým strništěm. Opravdu ho zajímalo, co mu Razziel chce, a kde vlastně celých těch tři sta let byl. Taky byl zvědavý, proč chce Razziel nechat svůj návrat pod pokličkou. Ale úplně nejvíc jej lákala možnost, že v arci-quinnovském sídle třeba šťastnou náhodou narazí na Wrellu. Mohl by vidět i Attesia? Takové štěstí mít nebude. Malé děti chodí brzy spát.
„Sibiel se dušuje, že Razziel tě z Destruktielovy smrti neviní,“ dodal Essius zřejmě v obavě, že císař tak dlouho váhá z nechuti potýkat se s Razzielovým hněvem.
„I kdyby,“ zabručel otráveně Sari, „nedivil bych se. Ale dobrá. Zajdu tam hned. Ochranku nechám venku. Keinon dnes službu nemá a Ditruxe, kdyby zlobil, zpacifikuje každá průbojnější komorná.“
