Ditrux - 9. epizoda VI. knihy série Návrat na Mizeon
Oteplilo se, vykouklo slunce. Na nebi se honila naducaná mračna a foukal vlhký vítr. Zpoza hřebenu dolehlo vzdálené cinkání zvonců. I tady, v nejsevernějším cípu Nubielské pahorkatiny se odjakživa pásla krodoší stáda. Arcidémoni se neobávali, že je tu někdo najde, protože byli dobře ukrytí za hradbou křovin, ale přesto už žádný z nich nepromluvil. Čas zvolna plynul a ti tři stále zvedali kameny a kusy dřeva a propátrávali terén kousek po kousku.
„Něco mám!“ zasyčel Keinon.
Ditrux sundal bundu a položil ji na místo, kde přestal, a vydal se na to podívat. „Nejde to zvednout a zní to dutě,“ řekl Keinon a na ukázku na předmět, který zvenčí opravdu vypadal jako obyčejný kámen, zaťukal.
Teggius už se skláněl nad místem, na které Keinon ukázal. „Myslím, že je to ono!“ řekl nadšeně. Prošacoval kapsy a vytahoval nástroje. Vzal cosi, co připomínalo šroubovák a začal tím rýpat do povrchu předmětu. Zaoblené zakončení na rukojeti se rudě rozblikalo. Teggius se zářivě usmál. „Uvnitř je venoxová baterie. Dejte si oraz, já už si s tím poradím.“ Položil se na břicho a zvedl se na loktech, aby měl zamaskovaný emitor ve výši očí a začal ho opatrně omotávat matným černým drátem.
***
Ditova výprava do mrazivé jeskyně
Úkol byl splněn. Do půlnoci zbývala spousta času. Teggius se uvelebil do trávy, opřel se o pařez, počítal na náramkovém počítači a cosi si u toho polohlasně brumlal. Keinon natažený na znak hleděl na oblohu, kouřil jedno kuvisové cigárko za druhým a básnil o objemném hrudníku jakési barmanky v Rejdišti. Ditrux seděl na své složené bundě a sledoval mravence spěchající po uzounkých pěšinkách mezi polštářky mechu. Když ho to omrzelo, rozhodl se podívat po okolí. „Nechoď za hřeben,“ houkl Teggius, když si všiml, že odchází.
Ditrux ukázal na svou tvář pomalovanou nubielskými vlnovkami a zabušil si na prsa oděná v předpisové šedivé raisi uniformě. „Když narazím na honáka, představím se jako vrchní inspektor Úřadu bezpečnosti práce,“ zahudroval. „Každého, kdo se mi připlete do cesty, podrobím prověrce. Udělám mu v hlavě takový maglajz, že na mě rychle rád zapomene.“
„Ty manýry má od své ženy,“ prohodil směrem k Teggiovi Keinon. „Ona je slavná herečka,“ dodal poťouchle.
„Byla,“ opravil ho upjatě Ditrux.
„Promiň,“ hlesl zaraženě Keinon.
Teggius zakoulel očima. „Nechoď daleko.“
„Jasně, mami,“ odsekl Ditrux. Vydal se opačným směrem, než se rozkládaly krodoší pastviny. Zamířil k roklince, z níž zaslechl bublání vody. Pod nohama mu křupaly poslední zbytky sněhu. Do této prolákliny stíněné hřebenem dalšího kopce, sluneční paprsky nedosáhly. Bylo tu mnohem chladněji než nahoře na pláních, kde bílé kameny sálaly akumulovaným teplem.
Prodíral se ostnatým křovím v naději, že se napije a utlumí dloubání v břiše. „Fantómový hlad,“ prskal při vzpomínce na Sedena. „Přál bych ti to někdy zažít, Sede.“ Věděl, že je Seden mrtvý, ale přesto s ním občas mluvil.
Sestupoval stále níž, až se dostal do dolíku, kolem kterého se tyčily příkré břehy porostlé chomáči ostré trávy obalenými ledovou krustou. V brázdách mezi skalisky stékala dolů v tenkých pramíncích voda. Uprostřed malé plošiny se leskla hladina zamrzlého jezírka tak malého, že to byla spíš větší kaluž.
Ditrux strnul, když ucítil, že se někde něco pálí. Zapomněl na žízeň. Plný zvědavosti kráčel dál, až uslyšel broukání. Byl by si myslel, že ty zvuky vyluzuje nějaké zvíře, než rozpoznal melodii. Třeštil oči a hledal zdroj kouře i zvuků. Potom zaznamenal, že kouř vychází z úzké trhliny ve skalní stěně, které by si za běžných okolností ani nevšiml.
Našlapoval opatrně, aby se neprozradil. Podíval se dovnitř a dech se mu v hrdle zadrhnul, jak na něj dýchla zima. Kolem ohýnku rozdělaném v kruhu bílých kamenů šmejdilo roztodivné stvoření navlečené v cárech, připomínajících zaprášené pavučiny. Hlava toho tvora byla naježená sněhově bílými vlasy. Byly tak rozcuchané, že zakrývaly i obličej. Z roztřepených rukávů vyčnívaly malinké tenké prsty zakončené dlouhými černými ostrými drápky. Drobná bytost se skláněla nad kotlíkem zavěšeným pod trojnožkou. Do bublající husté zelené kaše, jejíž obsah pilně míchala klackem, vkládala chomáčky lišejníku z hromádky navršené u svých nohou.
„Hmm, Hm, Hmmmm, Hmmmm, Hmm, Hm…,“ zpívala beze slov.
Nápěv byl Ditruxovi povědomý, ale nemohl si vybavit, odkud ho zná. Pak si vzpomněl, že je to dětská rýmovačka o sněžné fuxe.
Šla do lesa po smrákání, tam, kde roste vřes.
sněžná fuxa hupsla na ni, ukousla jí nos.
A ty mládě pod peřinou, drž se doma dnes.
Tímto ledovým strašidlem odjakživa děsili obecní démoni děti v severských provinciích Mizeonu, aby je odradili od výletů do divočiny, kde na ně číhaly hladové xiry. Podle legendy měla sněžná fuxa podobu bachraté babice, jejíž tělo bylo tak špinavé, že na něm rostly chomáče vřesu. Z vousatého obličeje trčel dlouhý nos, z něhož visely ledové krápníky.
Ditrux usoudil, že už viděl dost. Nějaký skřet, nejspíš exulant z Tenerisu, si tu jenom vaří večeři. Nebude rušit. Už se chtěl otočit na patě, aby stejně nenápadně jak přišel, i zmizel, když to stvoření zvedlo hlavu a podívalo se přímo na něj. Skrze prameny neuspořádaných vlasů prosvítaly ostře oranžové a pořádně nazlobené oči. „Co tu chceš?“ houklo to.
Ditrux leknutím nadskočil. Nečekal, že tak malé stvoření by mohlo disponovat tak hlubokým a znělým hlasem. „Šel jsem kolem,“ zablekotal.
„Tak se nezastavuj a táhni dál!“ štěklo stvoření.
Ditrux dotčeně zafuněl. Co si to ten drzoun dovoluje? Místo, aby ustoupil, vešel dovnitř a hned se otřásl chladem. „Takové malé skřítě a taková velká huba,“ poznamenal rozšafně. Otočil se kolem své osy, aby si jeskyni prohlédl. Základna nebyla větší než půdorys nákladního vznášedla. Stěny se leskly pod vrstvou ledu a strop se ztrácel vysoko ve tmě.
„Ty tu bydlíš?“ prohodil při pohledu na hromádku bílých a černých xiřích kožešin u kamenné stěny. Překvapilo ho, že to byly opravdu pěkné a husté kožešiny, překvapivě čisté na tak ubohém místě. „Ty kožešiny mají cenu stáda krodochů, skřítě,“ řekl zamyšleně. „Kdybys je prodalo, mohlo by sis najít lepší bydlení, a ještě by ti spousta peněz zbyla. Vydej se přímo na jih, dorazíš do města Kessalu. Přímo na rynku má krámek démonka Jassi. Je to stará šejdířka, ale kvalitu pozná. Ráda smlouvá, takže nepřijímej první nabídku, kterou ti udělá. Když budeš trpělivé, zaplatí dvakrát tolik, než kolik nabídne poprvé.“
Malá ruka třímající klacek ztuhla. Osůbka se pomalu zvedla z podřepu a překvapivě elegantním gestem si odhodila vlasy z tváře.
Ditrux otevřel pusu údivem. Zíral na tu nejkrásnější tvářičku, kterou kdy viděl. Sněhově bílá pleť a bledě růžové kouzelně vykrojené rty. Oči barvy zapadajícího slunce. Její rysy byly tak jemné, že Ditrux rychle přehodnotil původní dojem. Žádné skřítě. Že by víla? Nebo snad jináda? Tady na Mizeonu?
„Co jsi zač?“ vydechl.
Krásné rty se zlostně zkroutily. „Co ty jsi zač? He? Zmalovaný jak raisi, ale svítíš jak lodní maják! Který mizerný arcidémon tě zplodil, chlapečku?“
Ditrux si s hrůzou uvědomil, že samým rozptýlením úplně zapomněl maskovat interní magii, jak se to naučil na Maharáví od Sibiela. A teď ho ta malá semetrika pokládá za levobočka arcidémona. No, co s tím? Musí to nějak okecat. Uličnicky pohodil hlavou. „Moje matka tvrdí, že kandidátů na otce bylo celkem pět. Naneštěstí se ani jeden nesnažil se ke mně přihlásit.“
Víla podezřívavě přimhouřila oči. „Tvá matinka je podle všeho veselá kopa. Jakpak se jmenuje? Třeba jsem o ní slyšela.“
„To těžko, madam,“ broukl Ditrux. Nasadil ponurý výraz a dodal: „Je to už tři sta let, co ji sežrali draci.“
Víla poděšeně zamávala řasami. „Chudáčku. Jsi tedy sirotek.“
„Absolutně,“ ujistil ji procítěně Ditrux. Na první pohled to šlo dobře. Přesto se nemohl ubránit dojmu, že si s ním ta všetečka pohrává jak s papírovým drakem na provázku. Při pomyšlení, že je zřejmě mnohem bystřejší, než se zdálo a že mu nevěří ani slovo, se Dita zmocnila panika. Bude lepší jít jí z cesty, než se to ještě víc posere.
„Musím běžet,“ vyhrkl a dal se na ústup.
„Když musíš, tak musíš, synku promiskuitní matky,“ zaševelila víla.
Zpátky na planinu Bílých kamenů šel Ditrux oklikou a často se ohlížel. Kdyby ho pronásledovala, nechtěl ji přivést ke svým kumpánům. Ale vypadalo to, že zůstala u svého kotlíku. Nechápal, jak mohla v takové sibérii vydržet. Slunce zapadalo za obzor, když se konečně vrátil k Teggiovi a Keinonovi.
„Už jsme si mysleli, žes natrefil na sněžnou fuxu,“ řekl nakvašeně Keinon.
„Taky že jo,“ uchechtl se Ditrux. „Právě vařila polívku. Chápeš, že jsem nemohl odmítnout.“ Ani ho nenapadlo se přiznat, že někoho potkal. Dobře věděl, co by následovalo. Teggius, jako bývalý agent, by začal vyšilovat, že tím Ditrux ohrozil bezpečnost mise. Jenže oni tu cizinku neviděli. I když bylo patrné, že mizeonské poměry zná, nevypadala jako někdo dostatečně odhodlaný do nich zasahovat. Ditrux si to setkání nechá pro sebe. A možná, že až Mizeon dobudou nazpět, znovu se sem vypraví.
***
