Ditrux - 17. epizoda VI. knihy série Návrat na Mizeon
(Erektiad, metropole Eriad)
„Včera se naši vrátili na Mizeon,“ řekl Šlupka. „Na Olixu zůstal Bordy s menší posádkou. Dohodli jsme se, že já oficiálně přesídlím na Erektiad jako stálý vyslanec. Co se týká vás, moje děti, záleží, čemu dáte přednost. Můžete se pohybovat volně mezi Erektiadem a naší třetinou Mizeonu, jak vaše srdéčka ráčí…“
„Myslel jsem, že náš pobyt tady je limitovaný Rawantovým úkolem,“ poznamenal Issak.
„Já už jsem skončil,“ ozval se z šera osvíceného malým ohýnkem v obrovském krbu Rawantes. „Zůstávám jenom kvůli Arrakielovi.“
„Zase ten Arrakiel,“ zabručel kdosi.
Arrakiel, který to celé mlčky poslouchal, se neklidně ošil, když se k němu Arci-Tassiové v síni všichni naráz otočili. Jak na něj hleděli, četl v jejich tvářích poťouchlý zájem, zvědavost, ale i výčitky. Jo, on je tím, který všechno kazí a zdržuje. Ať si všichni trhnou nohou. Nebude se omlouvat, že chce zpátky ženu a syna.
„To je fakt,“ potvrdil spokojeně Šlupka. „Práce pro draky je dokončena. Rawantes je tu dobrovolně nad rámec dohody. Už se na něj nemusíte vázat.“
„Já bych se vrátit chtěl,“ řekl Issak. „Mám na Mizeonu Harena a Miu.“
„Ti dva se bez tebe obešli celé roky. Tady máš mně a Phorenu,“ ozval se kousavým tónem Issakův mladší syn Redan. Našel si na Erektiadu nevěstu. On a jeho dračice se chystali založit rodinu.
„Však dědeček mě zastane. A budu vás navštěvovat,“ řekl s kamenným obličejem Issak. „Ale já tu zůstat nemohu. Chasita je mrtvá. Ještě jsem neměl čas truchlit. Uspořádám kre-wi-si. Postavím jí pomník. To všechno můžu udělat jenom na Mizeonu.“
Arri si vzpomněl na Chasitu. Issakova žena byla za svobodna Arci Kessalová, ale její matka byla Arci-Quinnová z Wertexovy linie. Chasita byla hudební skladatelka. Kamarádila s Wrelou. Vídal ji, když přišla za sestrou na návštěvu. Issak o Chasitu přišel. Otřásl se děsem při pomyšlení, že by on mohl přijít o Keren.
„Všichni na kre-wi-si přijdeme,“ řekl Redan. „Nezapomeň dát vědět.“
***
Mizeon, vinice Arci-Quinnů v Berízii
Rodinné sídlo Arci-Quinnů v Kernoku připadlo po rozdělení debhátarům. Izzel to přijala bez mrknutí oka. Co je mi do baráku? Hlavně, že jsou všechny děti naživu.
Sibiel jako arcikníže rozhodl, že rodinu ubytuje na statku v Berízii. Šlo o tutéž usedlost, na které kdysi Arrakiel uspořádal ten osudný mejdan, který vedl ke zmizení Rawanta a který spustil sérii katastrof, jež se na sebe nabalovaly jako sníh na obří kouli.
Teggius – tedy jeho polovina Essius, na podobné usedlosti žil více než století. Vlastně se na venkově cítil mnohem přirozeněji než v Kernoku. V dílně pro zemědělské stroje je spousta kvalitního nářadí, liboval si. A hned vedle je místo, kde si postavím laboratoř. To Teggiově druhé polovině Teggenovi bylo úplně jedno, kde se usadí. Bývalý agent byl vděčný za jakoukoliv možnost, jen když už se nemusel vydávat za raisi. Oba dva, jak Essius tak Teggen, měli z pobytu v kůži raisi depresivní vzpomínky, i když odlišného druhu. Teggen na rozdíl od Essia neměl potíže s představenými, ale s podřízenými. Už byl unavený z toho, jak se stále snažil přiblížit parametry svého myšlení těm jejich. Nebylo to ani tak o inteligenci. Byl tu spíše diametrální rozdíl v hodnotách, motivacích a ambicích.
Statek v Berizii připomínal malou vesnici. Vybudoval ho Destruktiel. Na dobře osluněných kopcích s propustnou půdou založil vinohrady a na zbývajících pozemcích nechal pást krodochy a ovce. Kromě obytných budov dal postavit rozsáhlé technické zázemí, kde se hrozny zpracovávaly. V podzemí vyhloubil vinné sklepy táhnoucí se daleko za hranice zastavěného území. Tady na statku šel život svým vlastním tempem. Místní raisi a obecní démoni zaznamenávali změny mocenských poměrů na Mizeonu jen okrajově. Rytmus jejich života mnohem více ovlivňovaly rozmary počasí.
Teggius zatáhl za otěže, aby klisnu nasměroval k Bílé skále. Odtamtud je nejlepší výhled na pozemky, řekla mu Diriana, když od ní chtěl tip, kam má dcerku vzít na vyjížďku.
„Tamten strom je ale veliký!“ zajásala Melisa. Zavrtěla se před ním v sedle a ukázala na rozložitý strom rostoucí o samotě uprostřed planiny, která se pozvolna zvedala až k Bílé Skále. „Jak se jmenuje?“
„Hm, ve stromech se moc nevyznám,“ zabručel Teggius.
„Je to ořešák,“ ozval se zezadu Huat. Tady na Mizeonu normálně neroste. Myslím, že ho sem dopravili ze Země nebo z Tenerisu.
„Rostou na něm ořechy?“ zeptala se zvesela Melisa. „Můžu si nějaké natrhat?“
„Na ořechy je brzy, skřítě,“ řekl Teggius. „Půjdeme na ně, až uzrají.“
„Chci vidět, jak vypadají, než uzrají,“ trvala na svém Melisa. „Můžeme se tam podívat?“
„Jistě,“ brouknul Teggius a pobídl klisnu směrem k ořešáku. U stromu zaklonila Melisa hlavu, aby se podívala, co na větvích s mladým zeleným listím najde. Radostně se vzepjala, když na řapících našla malé zelené kuličky. Teggius seskočil z koně a sundal dcerku dolů. Hned si její pozornost získal motýl se sytě modrými křídly. Uháněla za ním na louku a mávala rukama nad hlavou ve snaze ho chytit.
Huat zatím sesedl a nechal svého koně pást a posadil se do stínu pod strom. Teggius se tedy svezl na zem vedle něho, ale pořád jedním okem kontroloval Melisu.
„Je mi špatně, když nad tím přemýšlím,“ řekl dutě Huat.
„Nad čím?“ houkl Teggius.
„Když jsme se vyřítili z vězení, byli jsme omámení. Něco jako smrtelníci, když vypijí moc vína. Zabíjeli jsme vás po stovkách a smáli jsme se u toho. Vzpomínám si na to jen mlhavě. Je mi zle z pomyšlení, že jsem zabíjel i taková rozkošná stvoření, jako je tvá dcera.“
„Mně je ještě hůř při pomyšlení, že jste plánovali ty přeživší děti zotročit a převychovat,“ řekl tvrdým tónem Teggius.
„Narena to viděla jako dobrý nápad,“ povzdechl si Huat. „My děti mít nemůžeme. Teda s Dárcem života by to šlo, ale vzhledem k jeho identitě je to… poněkud choulostivá… vyhlídka.“
„Co se stalo s proměněnci?“ zajímal se Teggius. „Opravdu všichni zemřeli při výbuchu u Trrisiela, jak tvrdí Aisus?“
Huat naštvaně rozhodil rukama. „Nevím o tom víc než ty. Po tom, co jsme Mizeon zabrali, si Trrisiel všechny proměněnce vyžádal. Tvrdil, že je bude zkoumat a vylepšovat. Neměli jsme pro ně využití, tak jsme mu vyhověli. Teď je místo jeho laboratoří kráter v zemi. Netuším, jestli Trrisiel proměněnce odvedl sebou, ať už utekl kamkoliv.“
„Aliance po něm pátrá,“ prohodil Teggius.
„Vážně?“ podivil se Huat. „To je dobře. Pokládali jsme ho za našeho zachránce, ale teď, když se na všechno dívám s odstupem, vidím, že je to šílenec.“
„Geniální šílenec,“ zabručel Teggius. „A ještě, než najdou jeho, chtějí mě. Sibiel mi to oznámil včera, i když to ví už týden. Dostal dopis od Trojice. Prý po mě chtějí, abych se zapojil do výzkumu. Ve hře je stabilita Metaprostoru. Richotonní pleteň se bortí a je třeba přijít na to, jak tomu zabránit.“
„Chtějí po tobě, abys k nim odešel?“ naježil se Huat. „Ať si trhnou nohou. Máš tu rodinu.“
„Nemám moc na vybranou,“ povzdechl si Teggius. „To je Aliance. Vím, čeho jsou schopní, když něco chtějí. Zaštiťují se veřejným zájmem. Když mě Sibiel nevydá, přijdou si pro mě sami. Nejsem tintítko, ale proti jejich přesile nemám šanci. V dopise stálo, že mě očekávají nejpozději do tří týdnů. Už mi zbývají jenom dva. Ještě jsem to Owianě neřekl. No, moc spolu nemluvíme, takže to nebylo tak těžké.“
„Četl jsem, že Aliance se řídí Kodexem,“ řekl Huat. „Nemůžou se k tobě chovat jako k otrokovi, když jsi občanem svébytné říše. Za předpokladu, že k nim nastoupíš dobrovolně, tě přece nebudou držet v řetězech. Měli by respektovat tvoje závazky a pouštět tě k rodině na dovolenou.“
„V to taky doufám,“ povzdechl si smutně Teggius. „Jenom se cítím… podvedený. Tolik jsem se těšil, že konečně budu žít jako normální arcidémon, a teď tohle.“ Ani nevěděl, proč o tom Huatovi vypráví. Prostě to ze sebe potřeboval dostat. Kdyby tu byl Ditrux, nejspíš by k tomu něco sarkastického poznamenal, ale Huat mlčel.
***
Kernok, sídlo Ditruxe Arci-Jeena
Ditrux opouštěl budovu stájí a tiše se chechtal. Z blbce Tvila se nakonec vyklubal solidní manažer. Ve strachu, že jinak bude pracovat rukama on sám, dokázal Tvil zázraky. Stájníky přinutil pečlivěji uklízet, mediky přiměl převázat poraněnou spěnku, krmiče přesvědčil k revizi krmných dávek.
Domů se Ditrux nastěhoval včera a od té doby se nezastavil. Dnes v poledne mu Tanaka s Monetou přinesli Brexu. Bohyně měla opět šátek na očích, protože jinak by se v neznámém prostředí zase rozječela. Sundá si ho, až se bude cítit bezpečněji, řekla Moneta.
Ditrux vzal Brexu za ruku a pomalu s ní sešel po schodech do sklepa. Všechno je z pevného kamene a chodby jsou úzké, říkal jí. Když rozpažíš, na obou stranách dosáhneš na zeď. Její rty se třásly, ale nevydala ze sebe ani hlásku. Zavedl ji do skladu, kde měl v policích uložené prázdné láhve na víno. U stěny stál stůl s bytelnou lavicí. Bylo tam ticho a chladno. Ditrux položil Brexinu drobnou ruku na hrubě ohoblovanou stolní desku a pak i na sedák lavice, aby věděla, že se tam může posadit. Je to obyčejné a trochu nepohodlné. Zařídím něco lepšího. Jeho hlas se rozléhal a opakoval v ozvěně navazujících chodeb.
Chci být sama, vypravila ze sebe přiškrceně.
A zůstaneš tady? Neutečeš? Nebudeš vyvádět pitomosti?
Budu sedět a poslouchat, jak zpívá vítr.
Ditrux netušil, jak by se dal ve sklepě poslouchat vítr, ale nechtěl ji rozrušit, proto ji skutečně nechal o samotě. Už za chvíli byl ale zpět. Nejdřív jí z kuchyně donesl horké kořeněné víno, potom mísu jahodových krémových dortíků. Pak přinesl náruč kožešin, které sebral ze své postele. Byly trochu zaprášené, ale to přijal s povděkem, protože to dokazovalo, že po dobu jeho nepřítomnosti v jeho ložnici nikdo nespával. Po kožešinách přinesl do sklepa starou harfu, kterou u něj kdysi nechala Sedenova vnučka Vrema. Nakonec přivlekl pěknou čalouněnou lenošku. Po celou dobu, co střídavě přicházel a odcházel, seděla Brexa na lavici, záda rovné jako pravítko a ani se nehnula. Ditrux na ni mluvil. Popisoval jí věci, které přinášel a vysvětloval jí, k čemu je může použít. Strašně plácal. Snad nikdy neřekl tolik hovadin naráz, jako dnes.
Když usoudil, že je tu reálná naděje, že Brexa skutečně zůstane tam, kde ji nechal, vydal se za Tvilem do stájí. Nebyl tam sice dlouho, ale u Bree jeden nikdy neví. Jeho nepokojná představivost už vykreslovala katastrofické scénáře. Zrychlil chůzi a ke dveřím do sklepa prakticky doletěl.
Našel ji na lavici, ale zdálo se, že se poněkud posunula.
„To jsem zase já, Bree,“ řekl. Vzal sklenici s vínem, kterou jí před tím nalil. Byla netknutá. „Víno už vychladlo, ale pořád chutná dobře. Opravdu nechceš? Je to můj nejpovedenější ročník.“ Když nereagovala, napil se sám. Pak se svalil na lenošku a přehodil nohu přes nohu. Chvíli mlčky pozoroval její jemný profil. Kdyby neměla na očích ten šátek, bylo by to mnohem lepší. „Když tu tak sedíš a posloucháš vítr,“ řekl váhavě, „možná bych ti mohl vyprávět ten příběh o větrné smršti z Robustuy. Co říkáš?“
Když Brexa nereagovala, pokračoval: „Dávno, ještě, když na Robustue existovali bohové, žila tam jedna malá větrná smršť. Jmenovala se Amálka a bydlela v hnízdě v koruně starého jirianu. Přes den spala, ale za studených a temných nocí se vydávala do práce, kterou ji kdysi dávno, ještě než vyvanula, pověřila bohyně řádu Klemena. Jejím úkolem bylo proletět nad lidskými příbytky, prošmejdit nádvoří a zapadlé uličky a všechen nepořádek, který najde, rozfoukat. Když uviděla hromadu zrní, kterou smrtelníci nestačili na noc uložit do sýpky, nebo hromadu dřeva, kterou nesrovnali do hraničky, nebo koš s vypraným prádlem, který nechali na náspě, všechno rozfoukala do všech světových stran. Svou práci brala vážně. Její zápal pro věc byl tak velký, že často nadělala více škody než užitku. Občas to hraničilo se škodolibostí. Amálka ale byla přesvědčená, že smrtelníky vede k disciplíně a řádu a že by z ní její bohyně měla radost.
Jednoho dne Amálka doletěla nad zemanský dvorec, kde se běžně nezastavovala. Měla ověřeno, že tam nic k rozfoukání nenajde. Jenže tentokrát ji tam čekala spoušť. Místo stodoly našla hromadu ohořelých trámů, ve studně na dvoře plaval chcíplý pes, chlévy prázdné, na dvoře se povalovaly trosky rozbitého nábytku a střepy…“ Ditrux se odmlčel, sáhnul po sklenici a znovu se napil. Brexa pořád seděla jako kus dřeva. Napadlo ho, jestli by nebylo lepší ji nechat na pokoji. Pořád ještě se nebyl podívat, v jakém stavu je skleník…
Odložil sklenici a vstal, když Brexa konečně promluvila.
„Co se tam stalo?“
„Chceš, abych pokračoval?“
„Ovšem.“
Ditrux potlačil smích, protože mu tím způsobem, jak to řekla, konečně připomněla tu prostořekou osůbku, kterou vyrušil v její ledové jeskyni.
„Amálka udělala něco, co nikdy dřív. Vešla do domu, aby se podívala, co se stalo. Na zemi v kuchyni mezi troskami ležela v kalužích krve nehybná těla smrtelníků. Někdo, je zamordoval, nejspíš ti cizí vojáci, jejichž tábor zahlédla včera u řeky. Opatrně mrtvoly obešla a kráčela do dalšího pokoje. Další těla. Truhly otevřené a prázdné, krb vyhaslý. Nikde ani živáčka. Pak Amálka uslyšela nějaké zvuky. Vešla do dalšího pokoje. V posteli přikryté tlustou puntíkovanou peřinou leželo další tělo. A vedle něho, div je ta peřina neudusila, sebou mrskalo nahaté boubelaté lidské mládě.“
„Říká se miminko,“ skočila Ditovi do řeči Brexa.
„Já bych to stvoření nenazýval zrovna miminkem,“ podotknul kousavě Ditrux, „protože když ho Amálka vysvobodila zpod té těžké peřiny, začalo pořádně vřískat. Bylo čímsi zamazané a strašně smrdělo. Amálka našla mezi nepořádkem, co se válel na zemi, zmuchlaný kus plátna – asi ubrus, a to škvrně do něj zabalila, aby se té špíny na jeho zadečku nemusela dotýkat…“
„Asi se pokakalo,“ uchichtla se Brexa. „Mimina arcidémonů to nedělají?“
„Jenom, když se přecpou,“ houknul Ditrux. „V ideálním případě je jejich metabolismus bezztrátový. Zpracují téměř všechno, co do nich vpravíš. Musíš vzít ale v potaz, že Amálka byla robustuanská běska a že toho o lidských mláďatech moc nevěděla.“
Ditrux dál Brexe vyprávěl, jak běska to škvrně odnesla do velkého města a položila je na schody domu bohatých smrtelníků. Vrátila se do svého hnízda spokojená, jak dobře to zvládla. Nějaký čas létala všude možně, ale nakonec jí zvědavost nedala a zaletěla se podívat, jak se škvrněti vede. Jako obvykle tam dorazila v noci. Proletěla všechny pokoje toho domu. Všude byly koberce, na stěnách visely obrazy, ve skříních se blýskaly sklenice z barevného skla. V postelích leželi a spali spokojeně a zdravě vypadající smrtelníci. Našla tam i jejich děti, ale to škvrně, které hledala, mezi nimi nebylo. Pokračovala do čeledníku, ale ani mezi služebnictvem nepochodila. Nakonec škvrně našla v přístěnku u prasečího chlívku. Spalo tam stočené do klubka v loňském listí, špinavé a vyhublé. Amálka se strašně rozzlobila. Přenesla škvrně do svého hnízda a nakrmila je medem. Potom se vrátila do toho města. A že měla opravdu velkou zlost, zbořila ten dům a jeho trosky rozfoukala po ulicích.
„Od té doby se Amálka o škvrně starala,“ řekl na závěr Ditrux. „Dávalo jí tak zabrat, že jí sotva stačily síly létat do práce. Už nebyla tak přehnaně důsledná ani škodolibá jako dřív. Když uviděla slámu v žebřiňáku, nechala ji být…Zato když viděla, že se smrtelníci nechovají dobře k dětem, ukázala jim, jak vypadá opravdová větrná smršť.“
„A co bylo dál s tím škvrnětem?“ zajímala se Brexa.
Ditrux se zívnul. „Nevím Bree, znám ten příběh jenom takto.“
„Odkud?“
„Měl jsem přítele Sedena,“ řekl ospalým hlasem Ditrux. „Se svou ženou měli pět dětí a ty měly další hejno dětí. O všechny se moc hezky starali. Často jsem u nich pobýval. Moc rád jsem poslouchal, když Sedenova žena vyprávěla dětem příběhy na dobrou noc. Toto byl jeden z nich.“
A pak Ditrux usnul.
Vzbudil se přikrytý jednou z kožešin, které předtím položil na truhlu v koutě. V lenošce mu bylo nějak těsno. Ucítil, jak se k jeho boku tiskne něco měkkého a teplého. Brexa! Na hlavě šátek, jen trochu šejdrem. Jak se zavrtěla, poznal, že nespí. „Nemáš ten šátek trochu nakřivo?“ zeptal se, protože mu došlo, že k tomu, aby ho mohla přikrýt, musela nutně šátek na chvíli sundat.
***
Den za dnem Ditrux trávil čas ve sklepě s Brexou. Nahoru vycházel jen, aby se umyl a převléknul, prohnal služebnictvo, nebo přinesl něco dobrého k snědku. Několikrát za nimi přišli Moneta s Tanakou, dvakrát se objevil Grom. Když viděli, že Brexa vypadá klidně, zbytečně se nezdržovali a šli. Zjevně se jim ulevilo, že nemusí mít Brexu na krku.
Včera se dokonce zastavil sám Aisus. Chystáme se s Gromem na Teneris pozdravit bohyni Senedu, řekl Brexe. Budeme pryč několik dní. Potěšilo by mě, kdyby tu v Kernoku, než se vrátíme, zůstalo všechno při starém. Takže žádné eskapády, žádné živelné pohromy. Brexa s hlavou omotanou šátkem bratra okázale ignorovala. Bylo na Ditruxovi, aby Aisa ujistil, že dá na Brexu pozor. Aisus moc přesvědčeně nevypadal, ale kývnul.
Brexa stále mluvila jen, když se jí chtělo a dál zatvrzele odmítala sundat si šátek. O mytí nebo převlékání nechtěla ani slyšet. Když jí ale jednoho dne Ditrux zašermoval pod nosem pečeným čirikavím stehýnkem, chňapla po něm. Pomalu začala objevovat dobrodiní Ditovy kuchyně. Zamilovala si koláčky plněné tokorolovým krémem. Mohla se utlouct po smažených řízečcích z marinovaného krodošího masa.
Ditrux nedbal na to, že je navlečená v roztrhaných hadrech, že zrovna moc nevoní a že má hlavu jako otep roští. Mohla by se dát do pořádku jedinou myšlenkou. Přestože vypadala jako strašidlo, Ditruxe z nějakého důvodu, který nebyl schopný odhalit, fascinovala. Dál jí vyprávěl příběhy a když už si na žádný nevzpomínal, začal jí popisovat obsah divadelních her. Až i ty vyčerpá, přijdou na řadu operní libreta.
Cítil se v tom sklepě nebývale dobře. Když ho vyprávění zmohlo, měl tu nejlepší vůli odejít do své vlastní postele, ale nikdy se k tomu nepřinutil. Probouzel se znovu a znovu v lenošce s Brexou přitulenou ke svému boku. Pochopitelně, za všech okolností s ní zůstával úplně oblečený. Nedopustí, aby viděla jeho zohavení. Kdyby se tak stalo, jistě by ho poslala pryč.
Jednoho rána se vzbudil a místo vedle něj bylo prázdné. Vyděšeně se posadil a křikl: „Bree?“
„Tady,“ ozvalo se z chodby.
„Co tam děláš?“
„Byla jsem vyhodit Narenu,“ odpověděla. Musela stát za rohem na chodbě. Její hlas řezal jako led. „Přišla a čuměla na tebe, když jsi spal. Měla hloupé řeči.“
„Jaké?“
„Že prý si tě přivlastňuju. Řekla, že se o mě staráš jenom proto, abys na ni udělal dobrý dojem. A že nastal čas, kdy tě za tvou snahu odmění. Chtěla po mně, abych se vrátila zpátky na sever a dál tu neotravovala vzduch.“
„Dobře, žes ji vyhodila,“ procedil skrze zuby. „Jinak bych to udělal sám.“
Za rohem cosi zašustilo.
„Bree? Co se děje?“
„Už nebudu otravovat vzduch.“
Ditrux se konečně vyhrabal na nohy a letěl přes celý sál k chodbě, aby ji zadržel. „Ne! Nechoď pryč!“
Skočil za roh a málem Brexu porazil. Brexu? Šátek byl ten tam. Z bělostné tváře na něj tázavě hleděly velké sytě oranžové oči. Celá byla nádherná a voněla po repědě. Ditrux ji uchopil za ramena a vtáhnul ji z chodby do místnosti. Odstoupil od ní, aby si ji mohl prohlédnout celou. Její vlasy padaly v měkkých vlnách až k pasu. Pod tenkou vrstvou zlatavé splývané látky se rýsovaly lahodné křivky. Samým potěšením z té podívané neměl slov. Do jeho mysli se vkradly zakázané představy. Zaťal zuby a přinutil se ustoupit ještě dál.
Vzpurně našpulila krásně vykrojené rty, pohodila hlavou a zastudila Dita sprškou ledových krup. „Tak co?“ sykla. „Ještě otravuju vzduch?“
„Věděl jsem, že jsi krásná,“ ohradil se. Cítil, jak se v něm sbírá hořkost. Teď, když se uzdravuje, už ho nebude potřebovat.
Natáhla k němu paži. „Co mi budeš vyprávět dnes?“
Udiveně zavrtěl hlavou. „Pořád o to stojíš?“
Kouzelně se usmála. „Samozřejmě.“
