Arrakiel - 8. kapitola (série Návrat na Mizeon)
(Každá pevnost má zadní dvířka).
Nechtěl dělat rozruch před hlavní bránou. Obcházel opevnění a hledal nějaký méně okázalý přístup. Našel nenápadnou branku vsazenou v hradební zdi. Ukázalo se, že vede do zeleninové zahrady. Horko těžko se úzkým vchodem protáhl a hned zakopl o kameny rozhozené v trávě kolem. Napadlo ho, že při oblehání obránci vchod těmi kameny zazdívají.
„Nestalo se ti nic?“
Ten hlas už slyšel. Zaskřípal zuby. Sebral se ze země, aby té příšeře, Ternodově sestře, pěkně od plic řekl, co si o ní myslí, a kam se má se svou nenávistí vůči démonům zahrabat, a... strnul.
Svítila jako pochodeň. Určitě proto, že za jejími zády vycházelo slunce a koupala se v jeho záři. Její tvář byla líbezná jako tváře soch Padlých bohů v pradědečkově paláci. Měla oči barvy vzácného jantaru, klenutá křídla obočí, sladkou křivku rtů. Vlasy rozhozené ve zcuchaných pramenech jí po ramenou plynuly jako tekuté stříbro. Připomínaly mlhu, skrze kterou prosvítají měsíční paprsky. Malá delikátní ňadra se zvedala a klesala spolu s dechem.
Stála tam bosá, v dlouhé a urousané noční košili, krásná jako zjevení ze snů. V ruce žmoulala zelenou snítku. Dívala se na něj jako kupec, co hodnotí býčka na dobytčím trhu. V její tváři se navzdory nesmírné kráse odrážela zvědavost a pýcha a hořkost.
„Co tady vůbec děláš?“ Ternodova sestra mlčky hodnotila jeho oblečení, účes a boty. Nejspíš ji štvalo, že ho nedokáže nikam zařadit. Spočinula pohledem na Arriho ruce, ještě stále zelené od zbytků montážní pěny, a její tvář se zavlnila pochopením. „Ty budeš ten expert na riiberionské tisky od Lissandry! Náš kaplan se tě nemohl dočkat. Skoro se divím, že tě pustil na vzduch…“
Nejspíš čekala, že na to dostane potvrzující odpověď, ale Arri se s mluvením nenamáhal. Všechnu jeho pozornost odčerpávala ona. Jak sebevědomě mluvila, jak se pohybovala, jak vypadala. Za normálních okolností by se cítil pobaveně. Takové chování ze strany zaostalé smrtelnice ho nemohlo urazit. Ale toto nebyly normální okolnosti.
Jak tam tak stála, nafoukaná a štiplavá, v provokativně nedostatečném oděvu, Arrakielovy dlouho potlačované potřeby se přihlásily o slovo. Krev se mu vařila, penis ztěžkl žádostí. Zapomněl na špinavá rodinná tajemství, spiknutí, manipulace a úkladné vraždy. Nepotřeboval nic jiného než se do ní dostat. Hned.
„Ztratil jsi řeč?“ vybafla. „Na znalce riiberionských tisků jsi trochu mladý,“ hlas jí zakolísal a další otázka jí odumřela na rtech, jakmile popošel přímo k ní. Podle toho, jak rychle se jí zvedala a zase klesala hruď, byla stejně ohromená jako on. Zatímco ona plácala páté přes deváté, aby ventilovala nervozitu, on neřekl ani slovo. Bál se, že slova by ho o ten zázrak připravila.
Jednou paží ji uchopil za zátylek, druhou objal kolem pasu. Jeho ústa našla její dřív, než se zmohla k protestu. Byl připravený ji pustit v případě, že by se cukala, ale ona reagovala jako uhranutá. Ponořila ruce do jeho vlhkých vlasů, s povzdechem pootevřela rty.
Někde vysoko nad jejich hlavami práskla okenice. Jeho mozek mu říkal: „Zastav to! Právě tato ženská tě chce ulovit a uspat!“ Ale jeho smysly naplno opanoval chtíč. Přitiskl se těsně do trojúhelníku jejího klína, aby věděla, co jí nabízí a jak moc ji chce. Přes hrubou látku košile pohladil kopečky ňader, mezitím dál dobýval její ústa. Třela se o něj jako kočka. Štíhlými prsty přejížděla po jeho hrudníku, zkoušela pevnost kůže a pružnost jeho svalů. Když se začala cílevědomě dobývat do jeho kalhot, další pobídku nepotřeboval. Cítil, že je vlhká, horká, připravená. Zvedl ji do náruče, její nohy si obtočil kolem pasu. Opřel ji zády o hrubou hradební zeď a s úlevným povzdechem se do ní jediným rázem ponořil.
Bylo skvělé být v ní. Byla tak žhavá, že měl pocit, že shoří. Prohýbala záda, sevřená a pulzující. Jedna vlna následovala další a ona se třásla a křičela. Její oči hořely stejnou vášní, jako byla jeho vlastní.
Když se konečně uvolnil, a chtěl ji spustit na zem, nesouhlasně se zavrtěla. Chytila se ho a vůbec mu nedovolila vycouvat. „Víc,“ zachraptěla. „Dej mi víc!“ Znovu se proti němu začala vzpínat. Kdyby necítil, že ji stoprocentně udělal, měl by komplex. Něco takového ještě nezažil. Měl za to, že smrtelnice jsou křehké.
Něco tu nehrálo, ale kašlal na to.
Asi o dvacet minut později dělali stále totéž a ona pořád neměla dost. Ne, že by si stěžoval. Ukázalo se, že je nejenom krásná a žhavá, ale i kreativní. Velmi pragmaticky mu vysvětlila, že potřebuje volné ruce, a stáhla ho dolů do trávy mezi záhony. Zatímco do ní dál bušil, rty mu ochutnávala kůži, malýma šikovnýma rukama mu hnětla zadek, a jezdila po těle a dál ho připravovala o rozum.
Někde nahoře se ozvalo další třísknutí, jak otevíraná okenice narazila na kamennou zeď. Oba polekaně nadskočili. Zatvářila se rozpačitě a odtáhla se. Sáhla po hromádce bílého plátna a rychle si košili přehodila přes hlavu. Kouzlo bylo zlomeno.
„Musíš jít,“ zasyčela tónem, jako kdyby vyháněla děti z houpačky. „Kuchařka sem chodí pro zeleninu.“
Arrakiel zatajil dech, jak se mu měnila přímo před očima. Z jejího akurátního projevu dokonce vycítil vztek.
Prsty si narychlo upravovala vlasy. „V kuchyni dostaneš snídani,“ řekla, aniž se na něj podívala. „Potom se ohlas u kaplana, pokud jsi to už neudělal. O ubytování se ti postará správce. V čeledníku se jistě něco najde.“
Byl z jejího chování absolutně zmatený. V jednom okamžiku žhavá jako magma, vzápětí studená jak ledovec. Rychle se dal do pořádku a už se chystal jí vysvětlit, že jde o nedorozumění, když znovu spustila.
„To, co se tu stalo, se nestalo. Už se to nebude opakovat. Pokud se potkáme někde na dvoře, nesnaž se mě oslovit. Kdyby tě snad napadlo o tom někomu říct,“ její hlas sklouzl do výhrůžného tónu, „zařídím, aby tě prohlásili za posedlého. A víš, co to znamená. Mým bratrem je Ternod Zuřivec a bratrancem je samotný král.“
Chovala se k němu jako k použitému hadru. Připomněla mu chování nadutých příbuzných na pietním večeru u pratetinky Morety. Sebral všechny síly, aby si nevjel rukama do vlasů, jak se potřeboval ujistit, že vlasy má. Neudělal to. Chladně se usmál a přikývnul.
Nejspíš čekala, že jí poděkuje za poctu, které se mu dostalo, a ujistí ji, že bude jako pěna. Ale on její očekávání nenaplnil. To ji mátlo. Nervózně sepjala ruce a řekla: „Tak jak pak se má Lisandra? Neposlala mi dopis?“
„Lisandru neznám,“ ušklíbnul se. „Jo, a už jsem snídal. Kaše byla skvělá. Ubytování už taky mám. Ty bylinné vycpávky v polštářích nádherně voní.“
Nechal ji tam stát s otevřenou pusou a rozplynul se.
Měl vztek jako snad nikdy. Co si ta ženská myslí? Hlavou mu zněly její sliby z hádky s bratrem nahoře v pokoji. Jakmile toho odporného démona využijí, postará se o něj, strčí ho k ostatním dolů. Takže se podívá, co nebo koho tam „dole“ najde.
Důkazů o prostorách pod základy hradu bylo habaděj. Stačilo obejít hlavní stavbu palácového komplexu a podrobně prohlédnout terén podél podrovnávky. Poblíž trsů trávy, kde chybí pavučiny a kde se odklánějí tenké linie mravenčích pěšinek a krysích cest, našel lomená vyústění větracích šachet. Jeden otvor nasávací, druhý výduchový. Ačkoliv byly oba zjevně ucpané, přesto z výduchu zavanul slabý odér čemeřice. Vstup do katakomb našel jen po čichu. V uzavřeném vnitřním nádvoří vedle hradní kaple stál malý přístavek, odkud se zápach černého kořene linul na sto honů. Uvnitř bylo chladno. Na úzkém stole z neohoblovaných prken ležel na zádech smrtelník zabalený v plátně. U zdi stálo opřené nářadí. Lopaty, rýče, hrábě. V deseti velkých bednách pod vysokým úzkým oknem tu skladovali kořeny čemeřice. Při bližším zkoumání nebylo patrné, jestli jsou to kořeny Čemeřice Černé nebo Čemeřice Nachové, Arri si raději vyčaroval rukavice.
Člověk měl voskově žlutou pleť. Kůži v tváři měl poskládanou do vrásek. Arri si vzpomněl na všechno, co si pamatoval ze studií. Takto se u lidí projevuje věk. Ležící měl podivně propadlé tváře. Jako kdyby mu v čelistech cosi chybělo. Aha, zuby. Lidem ke stáří vypadávají. Vypadal, jako by spal, ale nevyzařoval vůbec nic, dokonce ani obyčejné živočišné teplo. Arrakiel se otřásl. Co byl na světě, ještě mrtvolu neviděl. Bylo zapotřebí jít dál. Z komory do podzemí vedla malá tlustá dvířka pobitá železem zasazená v masivním železném rámu. Připomínala vstup do trezoru. Bylo zamčeno, ale to není pro arcidémona problém.
Rychle sbíhal do hlubin. Jak klesal, zápach čemeřice houstl. Ucítil dým. Tipoval na směs čemeřice, česneku a síry. V duchu si blahořečil, že alespoň tuto oblast ve škole neflákal. Kuřidlo z těchto přísad udrží démony v letargii i po celá staletí. Kolik raisi-démonů už takto smrtelníci zajali? Nikdo z Mizeonu nemá představu, kolik z nezvěstných trčí v průvlaku a kolik je v zajetí. O metodách, jaké smrtelníci používají, se mizeonští dozvídají od navrátilců. Občas se někdo osvobodí, když věznitel zemře, nebo když dojde čemeřice...
V široké kamenné chodbě naplněné hořkým palčivým kouřem hledal stopy po přítomnosti příslušníků své rasy. Našel je v uzavřené komoře s krbem. Nad roštem s dřevěným uhlím visela v železných koších doutnající kuřidla. Raisi-démonů tu bylo pět. Dvě ženy a tři muži. Leželi bez známky života, schoulení do klubíček. Čtyři byli pokrytí silnou vrstvou prachu, jeden z mužů vypadal, že k ostatním přibyl teprve nedávno. Byla tam žena, která i v kómatu zářila krásou. Nesla modro-stříbrné znaky domu Arci-Fezzielů a Arrakielovi se zdála povědomá.
Arri se proplétal v kotoučích dýmu mezi nehybnými těly. Studoval pomalované tváře, pokoušel se zařadit, ke kterým domům spáči patří. Pokud je osvobodí, hodně si zkomplikuje život. Až se raisi vrátí na Mizeon, mohli by ho prozradit. Na druhou stranu, co by jim to přineslo? Formálně patří ke dvorům vládnoucích Arci rodin. Energii odevzdávají lenním pánům. S vlastními rodinami jsou jen tehdy, když to arci dovolí. Raisi nevlastní majetek, aby se nerozptylovali jeho správou. Jejich rodiny přesto žijí v dostatku v sídlech arcidémonů. Jejich děti jsou vychovávány společně s dětmi nejvyšší šlechty, protože je žádoucí, aby byli pro cesty do říší smrtelníků kvalifikovaní. Jejich kasta vyznává vlastní morální kodex. Nejvyšší příčku jejich hodnotového žebříčku zabírá příslušnost k arcidomu, pak sounáležitost s klanem a daleko za tím vším je sdílení rodinou. Souvisí s tím i klanové líčení a způsob jednání. Loajalita a čest, to je krédo, kolem kterého se točí jejich svět.
Má takového rizika zapotřebí? Jestli ho tihle zradí, Lissarius na něj poštve císařův Chřtán. Při pomyšlení na obávané Trestní komando se Arri otřásl. Ačkoliv pro raisi-démony není nic důležitějšího než čest, občas některý z nich selže. Vykašle se na povinnosti a založí si mezi smrtelníky úspěšnou nesmrtelnou existenci. Démoni z Chřtánu zběhy loví a popravují.
Bez ohledu na možná rizika se Arri přinutil myslet objektivně. Tito raisi jsou loajálními příslušníky jeho rasy. Přišli sem na výzvu, ale smrtelníci je podvedli. Pokud jim nepomůže, může trvat i roky, než ten, co pravidelně přikládá do krbu, zemře nebo než ho sežere v lese medvěd. Takže jim pomůže. Poradí jim, co mají říct, aby ho z toho mohli vynechat a aby to vypadalo věrohodně. Probrali se, protože smrtelníkům došla čemeřice. S Keren to vyřídí sám.
Postupně raisi přenesl ven k tůni, ve které se prve chladil. Čerstvý vzduch udělal své. Přinesl posledního a první otevřel oči.
***
Arrakiel se znovu vracel pěšky k hradu, a unaveně se usmíval. Bylo už pozdní odpoledne. Hodiny jim vysvětloval, jak mají vypovídat, aby se nikdo nedostal do maléru. Mohl by se spoléhat, že raisi budou jeho vůli respektovat, ale po zkušenostech z Trrisielových dílen už věděl, že i raisi mají vlastní hlavy. Takže jim řekl pravdu. Kromě bronzově a temně zeleně nalíčeného Twena, který sloužil Arci-Klirenům, a kterého Keren odchytila před půl rokem, o Arrakielově exkomunikaci nevěděli. Kdyby jeho vyprávění Twen nepotvrdil, byli by Arrakiela pokládali na výstředního rozmazleného spratka, který tu nemá co dělat, a rozhodně by o jeho podílu na svém osvobození nemlčeli. Nejvíce otázek měla ta modro-stříbrně nalíčená dívka jménem Renona. Místo, aby se zajímala o svůj rodný klan, zasypala Arrakiela dotazy na Sibiela, byť na to její soukmenovci reagovali posměšnými úšklebky. Arriho to překvapilo. Že by se bratr konečně probudil? V duchu Sibiela politoval, protože jako budoucí arcikníže nesmí na vážnější vztah s raisi ani pomyslet. Odpověděl Renoně krčením ramen. Po tom, co ho soud exkomunikoval, neměl nejmenší tušení, co se s příslušníky jeho rodiny dělo dál.
Neplánoval čekat s raisi na vhodný průvlak, ale došlo k tomu tak brzy, že byl ještě u toho. Jakmile se cesta otevřela, raisi zmizeli během několika vteřin.
Do pokoje s ložním prádlem vycpaným čemeřicí se mu zpátky nechtělo. Vydal se za Ternodem. Králův bratranec ještě spal. Arrakiel se natáhnul na otomanu v jeho předpokoji. S ohledem na propuštěné raisi chtěl z tohoto místa vypadnout co nejdříve, ale nejdříve si potřeboval s Ternodem promluvit.
***
Už se šeřilo, když hrabě konečně vstal a okamžitě se zajímal, co dělá démon na jeho gauči. Historka s čemeřicí v lůžkovinách mu přišla nesmírně zábavná. Rozkázal služebnictvu, aby jim přinesli večeři nahoru do pokoje a prohlásil, že se jde vykoupat. Arrakiela nechal na pospas komorným, které v komnatách pod záminkou úklidu a vymetání krbů šmejdily.
Jakmile Ternod zmizel v lázni, napochodovala do jeho komnat Keren. Vlasy měla spletené do silného copu, oblečená byla v temně rudých pletených kamaších a černé tunice vyšívané rudou a zlatou nití, přepásané kameny vykládaným opaskem. Až na ty příjemné křivky připomínala páže, ale mračila se jako samotný brigádní generál. Vyhnala služebnictvo, usadila se na okenním parapetu a s očima upřenýma na výjev legendární bitvy u Křupanovy chýše zavěšený nad pohovkou, řekla: „Musíme si promluvit.“
Arri pokrčil rameny. Vyčíhla si čas, kdy šel bratr do vany, tudíž chce určitě mluvit o něm. Na to, že pustil uvězněné raisi, určitě ještě nepřišla. To by se byla tvářila jinak.
„Když jsi ho vytáhl z té díry, jedno přání jsi mu už splnil. O kolik let jsi ho tím připravil?“ otázala se. Její hlas se chvěl vztekem. Její oči se do něj propalovaly s takovou vášní, že měl potřebu ji chytit, a napráskat jí na zadek.
Arakiel si odfrkl. „Žádné roky jsem mu nevzal. Jen trochu životní síly. A pokud bych to neudělal, ráno by mu dal Brigius setnut hlavu a všechno by přišlo nazmar tak jako tak.“
Sklouzla z parapetu a najednou byla tak blízko, že cítil její dech. „Myslíš, že nevím, jak se na nás díváte?“ zasyčela „Že v nás máte jenom dojné krávy? Na vlastní oči jsem viděla, jak se ze zdravého mága stala díky smlouvě s démonem nesvéprávná troska! Stačily pouhé tři roky! Nedovolím, abys to udělal Nodymu!“
Arri se zamračil. „Na to snad musejí být dva, ne?“ V duchu si lámal hlavu, co se asi mohlo tomu smrtelníkovi za tři roky spolupráce stát. Pokud úkoloval svého raisi pitomostmi, tak raisi tyto pitomosti nejspíš plnil. Smlouva je smlouva. Adekvátně od něj musel čerpat hodně energie. Nebyla pravda, že by kradli smrtelníkům roky. Šlo o životní vitalitu. Jedinečnost osobnosti, síla vůle, odhodlání a motivace k činům se u smrtelníků pojí s vědomím časové ohraničenosti. Fenomén přenosu životní síly je založen na smrtelnosti. Démoni opravdu smrtelníky využívají jako dojné krávy, byť to zní sebevíc urážlivě. Ale čím méně člověk pochybuje o tom, co v omezené lhůtě dané smrtelností realizuje, čím více je odhodlaný a konzistentní, tím méně mu „odběr“ ublíží. Je jedno, zda je to dobrák či ničema, mudrc či naprostý psychopat. Pokud je jasně ukotvený v tom, co chce, žádný démon mu život „zkrátit“ nemůže.
Vibrovala vztekem, sálala teplem a heřmánkem. Už dlouho ani jeden z nich nic neřekl. Pod jeho zkoumavým pohledem se ošila a udělala tři kroky zpět. „Nedovolím, abyste uzavřeli písemnou smlouvu!“
Démon pokrčil rameny. „Jak myslíš.“ Bylo mu jedno, co chce nebo nechce.
„Nemáš klanové líčení.“
Nechápavě nakrčil obočí, než mu došlo, nač se ptá. Jasně. Myslí si, že je raisi. „Řešil jsem technické potíže. A není povinné.“
„Vypadáš skoro jako člověk,“ řekla nevlídně.
„No,“ vyprskl, „nejsme zase tak rozdílní.“
Vyřítila se jako písečná zmije. Do tváře mu pleskla facka. A zase ustoupila. Vše stačila během několika sekund.
„Za co?“ vydechl.
„Že jsi mě tak sprostě zneužil,“ zasyčela.
Zatvrdil se. „Jestli se dobře pamatuju, řekla jsi, že k ničemu nedošlo. Vůbec jsem s tebou nešukal. Nelízal jsem tě. Tys nelízala mě. Nedělo se to.“ Ďábelsky se usmál a olízl si rty, zatímco ona vytřeštila oči, zezelenala a roztřásla se. „Ani jednou, ani opakovaně,“ pokračoval nemilosrdně hlasem sladkým jako lesní med, „nekřičelas a nepobízelas mě, že chceš ještě.“
Provokoval ji záměrně. Viděl, jak zuří. Jak se už už chystá po něm vyjet. Těšil se, jak její vztek přetaví ve vášeň.
Rachot a hlasy na chodbě jeho plány překazil. Dovnitř se nahrnulo služebnictvo s vypulírovaným hrabětem zahaleným do bělostné osušky. Mezitím, co Ternod zmizel v šatně, získala Keren čas na to, aby si dala nervy do pořádku. Z kuchyně přinesli večeři. Dirigovala služebné, jak rozložit nádobí na stůl a servírovat jídlo. Pokynula Arrimu, aby se posadil, sama zaujala místo naproti, nalila víno.
„Dobře, že jste tady,“ ohlásil se rozšafně Ternod. Usadil se a chopil se vidličky. „Musíme vymyslet životaschopný plán.“
„Mohl bys odplout do Simin-lanu. Císař We-ijen si tě váží. Už jednou veřejně deklaroval, že by ti dal jednu ze svých šesti dcer,“ nadhodila Keren.
Ternod napíchl kus pečeně a zavrtěl hlavou. „Situace se změnila, zlato. Moje hodnota pro We-ijena spočívala v mém postavení na Brigiově dvoře. Možná ještě tak azyl, ale ne ruku své dcery, by mi teď dal. A nebuď naivní. Kdyby to pro něj bylo výhodné, bez uzardění by mě bratranci poslal zpět. Nebo jen hlavu. Lépe se přepravuje.“
„Tak bys mohl sbalit Equida, poslední bednu zlatých prutů a odjet za Birrekem do Glenesie,“ zamručela.
Bratr si vložil sousto do úst, sežvýkal, polkl, spokojeně zasténal. Pak si vzpomněl na téma diskuse a obrátil oči v sloup. „Ještě lepší! Dá se čekat, že mě ten sviňák přijme. Zahrne mě tituly a lény. Equida zasnoubí se svou mladší dcerou. To děvče je dokonce ve stejném věku. A víš, co udělá pak? Vyhlásí mobilizaci a vyšle mě v čele vojska proti mému vlastnímu národu. To bys chtěla? Nehledě na to, že tebe bych tu nechal bez ochrany.“
Keren se ošila. „Já se o sebe postarám!“
„Stejně jako sis poradila s Otexem?“ štěkl Ternod, utřel si ústa, a sáhl po sklenici s vínem.
„Řešíme tvoje průšvihy. Kdybys mě před pěti poslechl, poslal bys do Gwimoru své leníky, nic by se nestalo! Ale ty ne. Zase jsi sedl bratránkovi na lep. Stačilo, aby král v souvislosti s misí pro ten pekelný artefakt zpochybnil tvou chrabrost a už jsi byl celý žhavý to vyvracet. Napadlo tě někdy, proč to neudělal ostatním?“
Hrabě si v rychlém sledu do pusy naházel tři úlomky chleba, zpracoval je a sarkasticky se zašklebil. „Protože ostatní nikdy předtím žádné výpravě neveleli, zatímco já ano?“ Založil si paže na prsou a samolibě se usmál. „Protože jsem už nějakou bitvu předtím vyhrál? Protože mám s pekelnými artefakty jisté zkušenosti?“
Vycenila zuby a pohrdavě zasyčela: „Brigius provokoval hlavně proto, že tě potřeboval dostat co nejdál. A ty jako jeliman...“
Arri se přestal soustředit na hádku a jen sledoval Kerren. Seděla zády proti oknu zalitá sluneční září. Tentokrát se slunce klonilo k západu. Měla v sobě tolik ohně. V Arriho tříslech bolestivě zatepalo. Podle toho, jak důsledně se mu vyhýbala očima, pochopil, že ho k sobě už nemíní pustit. Ani za tisíc let. Jenže každá pevnost má nějakou tu branku do zeleninové zahrady, kterou se dá v nestřežené chvíli protáhnout dovnitř.
„A co Brigius?“ vtrhl do jejich debaty, protože nastal čas se do toho vložit. Jejich defenzivní postoje už pěkně štvaly. „Zbabělec, který poštval dva přední muže říše proti sobě, protože se bál jejich vzrůstajícího vlivu. Toho do svých úvah nezahrnete?“
Sourozenci se na něj shodně podívali. „Co s ním?“ prskl Ternod. „Je to král.“
„Zatím,“ ušklíbnul se démon. „Kdo tvrdí, že bude i zítra? Mimochodem, o jakém artefaktu to byla řeč? Jaké zkušenosti v boji s démony? Mám si to vzít osobně?“
Ternod mávl rukou a natáhnul se po džbánku s vínem. „Brigius je posedlý legendou o Gwimorském štítě.“ Ukázal na mělkou mísu zarovnanou koláčky. „Má to být zbraň ve tvaru štítu veliká asi jako tento talíř. Stačí, když jí namíříš proti nepřátelskému vojsku a plamen, který ze středu terče vyšlehne, kosí vojáky jako stvoly obilí.“
Arri se skepticky zašklebil. „Trochu nebezpečné i pro samotného majitele.“
„Jeho sílu prý tlumí truhlice z třešňového dřeva a látka utkaná z žíní modrých koní.“ Dřív, než stačil démon cokoliv namítnout, hrabě pokračoval. „Vím, že tu modří koně nežijí. Ale na jiných světech ano. Štít, přirozeně, taky nepochází z Ok-sawonu. V kronikách se píše, že na Gwimorské poušti před dávnými časy bohové svedli bitvu. Jejich zbraně byly tak ničivé, že při tom vznikla Gwimorská proláklina. Je to trhlina v zemské kůře, částečně zalitá vodou, částečně bahnem. Nikdo neví, jak je hluboká. Ve stěnách jsou vodou vymleté jeskyně. Legenda praví, že když se trhlina otevřela, jedno z plavidel, na kterých bohové létali, tam spadlo a roztříštilo se o ostré stěny. Trosky by měly být na dně. Štít mezi nimi. Nemine století, aby nějakého monarchu nenapadlo uspořádat výpravu do Gwimorské prolákliny s cílem štít najít. Je to taková naše posedlost. Říká se, že celá ta oblast je prokletá, že se tam celé věky ztrácejí lidi, zvířata i věci, ale je to spíš způsobeno tím, že v okolí nic nežije, protože půda je tam opravdu neúrodná. Když se chce panovník zbavit nepohodlného příbuzného, ejhle, pošle ho pro Gwimorský štít. Málokdy se někdo vrátí. Většina šílenců zahyne už v půli cesty pouští. Brigius jen využil, co se nabízelo. Od začátku mi bylo jasné, že se z toho nevykroutím.“
„Tys tedy věděl...,“ vypravila ze sebe Keren.
„Jistě,“ zamručel její bratr. „Co by pomohlo, kdybych ti to řekl? Nebo Giny? Musely jste věřit, že se vrátím. Hned na kraji pouště nás přepadli divocí opolidé. Přežila nás polovina, ale uchránili jsme zásoby. K proláklině jsme se dostali po roce strastiplného pochodu. Další rok jsme budovali kladkostroj, kterým jsme se pak spouštěli dolů a prohledávali jsme jeskyně. Taky jsme se potápěli. Šest lidí zmizelo.“ Ternod zakoulel očima. „Jo, vím, že to nahrává těm povídačkám, ale já myslím, že je sežraly dravé chobotnice, co žijí v zatopených lagunách. Další dva spadli při přepravě, jeden se uchlastal, jednoho kousla písečná zmije. Zůstali jsme na živu tři, když se pod námi utrhl břeh. Ursel se utopil v bahně, Lessia jsem dva dny táhl na zádech, protože měl přeražené obě nohy. Nakonec jsem mu musel dát ránu z milosti, protože mu uhnily až k tříslům. Nazpět jsem se vracel sám. Po pěti letech jsem dorazil domů...a zbytek už znáte.“
Arrakiel se chytil za hlavu. „Kdyby tě král poslal pro dračí vejce, ty bys mu na to kývnul, co?“
Ternod naštvaně zafuněl. „Co jsem měl dělat? Je to osm let, co jsem ho vytáhl z bryndy, když jsem z Nokwelu, sídelního města říše, vyhnal Birreka z Glenesie, zatímco on se schovával tady, na hradě mé sestry. Pořád mi to nemůže odpustit.“
„Dobře, že jsi štít nenašel,“ ozvala se Keren. „I kdyby ta věc existovala, škvor jako Brigius si ji nezaslouží.“
Arrakiel se zlověstně usmál. „Něco mě napadlo.“
***
