Arrakiel - 7. kapitola (série Návrat na Mizeon)
Než se dostal do tábora, už byla tma. Panovalo tam napětí. Něco se dělo na centrálním plácku. Prodral se mezi zevlouny do první řady. V rozkládacím křesle seděl monarcha a před ním klečel na jednom koleni jeho starý známý. Oba se tvářili značně zarputile.
„...nemohu, bratránku,“ povzdechl si král, a bylo znát, že by byl radši někde jinde. „Okolnosti se poněkud změnily. Včera jsem obdržel zprávu, že Magineta čeká Vilenova dědice. Musíš se s tím smířit. Vyberu ti jinou. Dám ti i nové léno. Jen buď dál při mně.“
„Můj pane,“ vyprskl Ternod zjevně na kraji amoku, „do této šarvátky jsem ti přispěchal na pomoc jen proto, že jsi mi přislíbil, že to rozhodnutí ještě zvážíš.“
Monarcha se v křesle ošil. „Však jsem to také udělal. Tvou ženu jsem znovu provdal v době, kdy jsi byl prohlášen za mrtvého. Čekala na tebe celých pět let, sakra. Všichni jsme se smířili s tím, že jsi v Gwimorské proláklině zahynul. Měl jsem ten nejlepší úmysl se o Maginetu postarat. Vilen je nejbohatší muž v říši, sakra.“
Ternod vyskočil na nohy a začal rázovat sem a tam před improvizovaným trůnem. „Celé mi to připadá jaksi podivné, sire. O mém zmrtvýchvstání se ví už půl roku. Po návratu z mise jsi mne zdržoval v sídelním městě, tak dlouho, jak jen to šlo, aniž bys mne o tom, že jsi mou ženu v mé nepřítomnosti provdal, jakkoliv informoval. Pokaždé, když jsem tě žádal o povolení navštívit rodinné statky, měl jsi pro mne další bezodkladný úkol. Když už mi to začalo připadat podezřelé a všichni tví dvorští panáci přede mnou hromadně utíkali, jen co jsem se někde objevil, vypravil jsem se na Ternograd bez tvého souhlasu. Zcela přirozeně jsem si chtěl svou ženu odnést do postele, jakmile jsem na ni natrefil. Jaké bylo mé překvapení, když se zpoza sloupu vynořil Vilen z Kretewu a oznámil mi, že má žena ani hrad už mi nepatří.“
Král vstal z trůnu, konejšivě bratrance objal, sklouzl pohledem k jeho opasku s mečem a řekl tak tiše, že z okolních zvědavců to mohly slyšet jen stráže za jeho zády a Arrakiel s démoními smysly: „Možná jsi propásl příležitost, bratránku. Víš, jak to myslím...“
Ternodova tvář se zbarvila do ruda. Vymanil se z králova objetí a teatrálně se plácl do čela a zařval: „Už chápu, proč mi nikdo nic neřekl! Kdyby mě Vilen zabil, nic tak hrozného by se nestalo. A kdybych zabil já jeho, získal bys mou vděčnost i jeho rubíny.“ Přihlížející dav v reakci na jeho slova pohoršeně zašuměl. Ale Ternod na varovné signály nedbal: „Tys jenom potřeboval, abych za tebe udělal špinavou práci!“ Napřáhl se, vrazil králi pěstí a srazil ho do bláta.
Rozhostilo se ticho.
Pak se strhl řev. Král rychle vyskočil na nohy a dřív, než se na Ternoda stačili vrhnout vojáci jeho osobní stráže, aby ho rozsekali na nudličky, zařval: „Stát! Ne tady a ne teď.“ Bledý, rozcuchaný a zacákaný od bláta, se monarcha třásl zlostí, když se obrátil na Ternoda a zasípal: „Zpochybnil jsi čest svého krále. A to je hrdelní zločin. Zítra za úsvitu budeš popraven.“ Pokynul strážím, které se Ternoda ihned chopily. „Svažte ho, a hoďte do díry.“
***
Zábavný spojenec Ternod z Ternogradu
Na jasném nočním nebi zářily myriády hvězd. Slavilo se vítězství a rozdělovala se kořist. Královo vojsko dopíjelo a dojídalo zbytky zásob, markytánky se za zvuků fléten a bubínků natřásaly kolem ohňů. Nad ránem konečně usnuly i stráže u díry. Odsouzenec svázaný do kozelce ležel v řídkém blátě na dně. Arrakiel si dřepnul k okraji a šeptl: „Nějaké přání, smrtelníku?“
„Dostaň mě ven, démone! Dostaň mě, kurva, ven!“ chrčel polohlasně Ternod. Vztek z něj sálal tak silně, že by se dal stáčet do lahví a prodávat v trhu.
Arrakiel potřeboval k přenosu dotek. A Ternod byl sešněrovaný jako pečeně, napasovaný v hluboké jámě. Kdyby ho chtěl dostat ven, musel by k němu dolů. Musel by ho rozvázat, a teprve pak by mohli oba vyšplhat nahoru. V okolí jámy nebylo na povrchu nic, kde by bylo možné ukotvit lano. A žebřík? Zlaté oči. Dostat zajatce ven zjevně nebyla práce pro jednoho chlapa. Proto se Arrakiel odhodlal k rychlému řešení. Prostě do jámy skočil.
Ternod tlumeně hekl, protože démon dopadl přímo na jeho bok.
„Mysli na to, čeho se bojíš, a podej mi prst,“ řekl mu Arrakiel.
„Čeho?“ prskal zajatec. „Spíš o koho!“
„To je fuk,“ odsekl démon. „Teď ten prst. Musíš mi ho z vlastní vůle podat.“
Šlechtic se zavrtěl. „A jak to mám asi udělat, ty běse? Jsem svázaný jak jmeninový dáreček.“ To byla pravda. Měl ruce svázané za zády a ještě je měl přivázané ke kotníkům. V díře ležel na boku a démon mu byl tváří v tvář.
„Musíš se ke mně otočit zády,“ šeptal Arrakiel. „A neprotahuj to.“ Nahoře zaslechl hlasy a šelest. Strážní se nejspíš šli vymočit. Jestli někoho napadne posvítit si dolů, bude průšvih.
S tlumeným hekáním a sakrováním se Ternodovi podařilo se v těsné jámě převalit. Konečně nastavil prst. Z jámy vyšlehl fialový záblesk. Pod dávkou Ternodova strachu se Arrakiel křečovitě vzepjal. Výboj si propálil cestu páteří od jeho kostrče až do hlavy a zase zpět. Energie katalyzovala fyziologickou reakci. Cévy se roztáhly, prokrvily tkáně, vyplavené hormony způsobily slastné brnění některých částí Arriho těla. Po uvolnění se energie transformovala a uložila. Dostat Ternoda ven pouhým napřením vůle a přenést je oba do hradu jeho sestry na vrchovině, byla už hračka.
***
„To je hrad Kerelten. Sestra se jmenuje Keren,“ řekl Ternod, jakmile přistáli na plošině kulaté strážní věže. „Měl bys vědět, že takové jako jsi ty, opravdu nemá ráda.“
Arrakiel pokrčil rameny. Získal, co potřeboval. Naplněný energií se cítil jako opilý. Neměl to s čím srovnat, ale tušil, že má v sobě tolik síly, že by mohl čarovat bez přestávky i týden. Tak nějak si musí připadat raisi-démoni, když se vracejí na Mizeon. Lehce přelomil bruskou poškozený nákotník a vzápětí zachroptěl úlevou, když ucítil propojení s vlastní interní magií. Konečně z toho byl venku! Měl potřebu vyletět k nebi, bít se do prsou a ječet rozkoší. Ale místo toho se jen opřel o cimbuří, několikrát zhluboka nasál vzduch a vydechl skrze vyceněné zuby.
Asi vypadal divně, jak tam stál šlehaný ostrým větrem a civěl do hlubiny pod věží. Ode zdi se odlepil až poté, co Ternod zaševelil, že zvracet může i uvnitř, že jemu to nevadí. Snadno se očistil od zbytků zelené montážní pěny a černé mastné špíny. Vytvořit si slušnější oblečení bylo mnohem obtížnější. Ale nakonec si uplácal garderobu podobného střihu, jakou měl na sobě král. Přece tu nebude za pobudu. Zatímco „čaroval“, Ternod ho mlčky sledoval, ale byl naprosto v klidu. To jen potvrzovalo, že psanec už někdy v minulosti na démona natrefil. „Nemíním tvou sestru vůbec obtěžovat,“ ujistil Ternoda.
„Nechci, abys odešel, démone,“ překvapil ho Ternod. „Hodlám s tebou uzavřít dlouhodobou smlouvu. Byl bych rád, kdybys tu nějakou dobu zůstal.“
Ternod ho vedl po točitém schodišti do nitra hradu. Sestupovali dolů, míjeli odpočívadla ústící do chodeb. Na vybílených stěnách osvětlených loučemi, zahlédl Arri obrazy, kůže divokých zvířat a staré zbraně. Ve srovnání s hrádkem, pro který pracoval uhlíř vyděšený Mechovým strašidlem, byl tento hrad velký, komplikovaný a nasáklý něčím, co vyvolávalo zvědavost. I samotný vzduch měl zvláštní příchuť.
Arrakiel neplánoval se na tomto primitivním světě příliš nezdržovat. Co nejdříve přesídlí na Bredeon, kde mají pohodlné postele bez breberek, teplou vodu ve sprše, bary, restaurace, hotely i bordely, kvanta muziky, filmů a počítačových her, zkrátka civilizaci na každém kroku. Kdyby si některé z těch věcí vyčaroval tady, riskoval by prozrazení a jeho pátrání by skončilo dřív, než by začalo. Zatím ale žádný otevřený průvlak v dohledu necítil. Smlouvu sice už nepotřeboval, ale šlo o krytí. Ternodova nabídka mu tedy přišla vhod. Ale nejdřív měl potřebu smrtelníka varovat: „Uvědomuješ si, co to obnáší?“ zasyčel. „Dlouhodobá smlouva má výhody i úskalí.“
Ternod se hořce zasmál. „Nemám na výběr. Vyřešíme to později. Nejdřív se vypořádám s Keren.“
Mezitím sestoupili do přízemní prostorné dvorany. Podlaha dlážděná kamenem, stěny obložené dřevem vysoká okna zdobená barevnými sklíčky. Na zdi u paty schodiště visel obraz rytíře v hodně nepohodlném brnění. V krbu doutnaly poslední uhlíky. Pod stolem obloženým džbánky, poháry a mísami, mezi kterými se povalovalo několik ruliček pergamenu, spali dva velcí psi. V křesle rozvalený způsobem, že to bylo až pobuřující, oddechoval vykrmený vašnosta v hábitu duchovního. Na lavici u zdi ležel chlápek navlečený v kroužkové košili a chrápal.
Ternod se nadechl se, a zařval: „Vstááááávat!“
V síni vypukl zmatek: Psi se rozštěkali, dezorientovaný kaplan začal drmolit modlitby, z chodby směrem od nádvoří přidusali dva napůl oblečení vojáci, z malých dvířek v rohu za krbem se vyvalila postarší osoba v nočním čepci vyzbrojená velkou řeznickou vidlicí. Zpoza jejích zad nakukovaly další vyjukané obličeje. Jako poslední se probral kapitán hradní posádky, onen rek chrápající na lavici. Ale to už měl Ternod situaci pěvně v rukou, protože ho sestřini poddaní i pod vrstvami bláta poznali. Kuchařce rozkázal postarat se o hosta a sám zmizel vyhledat sestru.
Kuchařka, byla to ta osoba s vidlicí, si Arriho zevrubně prohlédla, vycenila zažloutlé zuby, vydala ze sebe tiché „Tsss“, zavrtěla hlavou a zmizela v kuchyni.
„Toho si nevšímejte, vzácný pane,“ snažil se její chování omlouvat hradní kaplan, který se rychle vzpamatoval. „Albi trpí utkvělou představou, že se náš hrad stal cílem démonů. Ale jinak má srdce ze zlata. Až se s ní blíže seznámíte, dáte mi za pravdu.“
Arrakiel zůstal na pospas hradní čeledi, zahrnutý dotazy ohledně bitvy na Blátivém poli. Než je všechny zodpověděl, kuchařka před něj položila talíř s podivnou kaší. Vzhledem připomínala brusnou pastu, kterou v dílně používali při čištění mechanických dílců. Ani štědrá dávka medu a koření nemohla přehlušit pach hlavní suroviny, ze které byla připravená. V mléce vařený a rozmačkaný kořen čemeřice. Arrakiel, pokud nebyl v energetické nouzi, jídlo nepotřeboval, ale nechtěl ty lidi urazit. Požádal, aby mu pokrm zanesli do jeho pokoje.
„Toto je malý hrad, pane,“ ošila se kuchařka. „Tady žádné pokoje pro hosty nemáme. Stejně už svítá. Přece byste nešel spát.“
Bylo mu jasné, že ta osoba lže jako zjednaná. Hrad má pokojů jako xira zubů. Taky už rozeznal tu zvláštní vůni, kterou cítil, jakmile přistáli. Čemeřice. Silicemi z rozemletého kořene byly nasáklé snad i kamenné zdi. Tady to někdo bral s odpuzováním démonů opravdu z gruntu. Čemeřice v nepatrném množství působí jako dráždidlo a ve vysokých dávkách jako spavá droga. Blokuje energetické přenosy, což znamená, že tam, kde je čemeřice, se velmi těžko čaruje. Raisi-démona by takový zážitek spolehlivě přivedl do kómatu.
„Pěkně to snězte, dokud je to teplé. Po takové strastiplné cestě musíte být hladový jako ďas,“ naléhala kuchařka. Stála nad ním, měla ruce v bok, a tvářila se hodně odhodlaně.
Arrakiel zaznamenal, že prostor kolem se vyprázdnil. Děvečky a podomci se odtáhli ke stěnám, a obezřetně sledovali, co bude dál. Jak si pamatoval ze školy, tepelně zpracovaný kořen je pro arcidémona úplně neškodný. Kombinace s jednoduchými cukry by také neměla být škodlivá. Usoudil, že nejlepší bude té osobě vyhovět. Sáhl po lžíci, zabořil ji do kaše, nesl k ústům, dobře si vědom, že každý jeho pohyb je bedlivě sledován. Se sebezapřením dávku spolkl. Odporné. Uznale zamručel a rychle proces zopakoval.
Strhnul se takový řehot a pískot a dupání, že se rozkymácel lustr na stropě. Albi klesla brada. „Je dost sladká?“ zaskřehotala. Pouhá vůně té kaše by démona omámila, první lžíce by jej spolehlivě uspala.
Arri pokrčil rameny. „Popravdě nevím. Něco takového jím poprvé.“ Spolkl další lžíci, a vyvolal tak další vlnu smíchu. Přirozeně, nemohl dát najevo, že ví, co se děje. S dobromyslným úsměvem na Albi mrkl a prohodil: „Máte tu na hradě veselo.“ Nakonec lžíci odložil. „Zbytek dojím později.“ Vstal, že se půjde projít.
Kuchařka předvedla skeptický úšklebek a dodala, že latríny najde vzadu za konírnou.
Vyšel na nádvoří a vznesl se na římsu pod oknem ve druhém patře, ve kterém se svítilo. Z místnosti se linula hlasitá hádka.
„Vysvětli mi jednu věc, Node,“ rozčilovala se nějaká ženská. „Když ses před půl rokem tak zčistajasna vrátil, proč jsi Vilena okamžitě nezabil. Našel jsi ho usazeného na Ternogradě – v sídle, které jsi pro svou rodinu sám vybudoval. Je přece naprosto jasné, že králi o nic jiného nešlo. Naprosto určitě počítal, že přesně to uděláš.“
„Protože Vilen měl Eqida a pod krkem mu držel dýku!“ řval Ternod. „Měl jsem riskovat život jediného syna? Srazil jsem paty a štrádoval nazpět za králem. Brigius mi slíbil anulaci, když mu pomůžu proti Birekovi. Nejdříve mě poslal na výzvědy do Glinoru. Pak jsem dostal depeši, abych se přidal k tažení generála Divena. Během bitvy na mě zaútočila banda Jireka z Bystřiny. Představ si, že si dokonce navlékli zelené pláště pro případ, že by u toho byli svědci. Myslel jsem, že je poslal Vilen, ale klidně to mohl být král.“
„Jistě,“ zamručela žena. „Vilenův sňatek král už anulovat nemůže, když je Magineta těhotná. A tak raději obětoval tebe, protože jsi víc nebezpečný.“
„Myslíš, že je to pravda?“
„Že čeká dítě? Ano,“ povzdechla si. „Před dvěma měsíci mi poslové doručili její dopis. Obrátila se na mne jako na Equidovu kmotru. Přiznám se, že jsem zpočátku příliš nevěřila tomu, co psala, ale ve světle nových okolností mi to začíná dávat smysl. Kdybys nebyl tak zbrklý, a udělal sis na mě čas, mohla jsem tě varovat. Uvědom si, že málokterá chytrá žena, a už vůbec ne Giny dovolí, aby jí chlap udělal dítě proti její vůli. Ona ho miluje, Node.“
„To neříkej, Keren!“ zavyl Ternod. „Plakala, když jsem se vrátil! Jak by mi to mohla udělat? A co náš syn?“
„Ženy pláčou z mnoha důvodů,“ suše konstatovala sestra. „Strach, vina, lítost... V dopise mi napsala, že tě má pořád ráda, ale Vilena má prostě ráda také. A co se týká Equida, tvrdí, že Vilen neměl v plánu mu ublížit. Jenom tě prý potřeboval dostat z hradu. Nechtěl, abys ho zabil, ale ani nechtěl zabít tebe.“
„A ty jí věříš?“ vydechl.
„Jsem Equidova kmotra. Tvého syna miluju jako vlastního. Kdybych měla pochybnosti, myslíš, že bych ho u ní nechala? Unesla bych ho, i kdyby ho hlídal tříhlavý drak. Ale já Giny věřím, protože to sedí. Prosila mě, abych tě ujistila, že král chce tebe a Vilena proti sobě poštvat. Přísahala, že nechce ztratit ani jednoho z vás. Psala, že Equi je u Vilena v bezpečí. Je prý ochotná ti ho poslat, jen co ti král přidělí nové léno.“
„Což se nestane,“ přerušil sestru Ternod, „protože ten hajzl Brigius mě odsoudil k smrti! Vlastní bratranec!“
„Říkala jsem, že ten dopis je starý dva měsíce,“ namítla Keren. „A teď, protože jsi tak výborný diplomat, nám Brigius zabaví i tuto poslední hromadu kamení, která nám zbyla. Ještě budeme rádi, když nám Vilen pomůže se před královými pohůnky ukrýt.“
„To ho vážně radši zabiju!“ zavrčel Ternod.
Ozval se jedovatý zvonivý smích. „Výborně! Splň Brigiovi jeho nejtajnější sny! Protože tebe už odepsal, veškerý Vilenův majetek včetně toho, který vyženil, po jeho smrti propadne koruně! A Maginetu? Tu Brigius zavře do kláštera. Tvůj syn a to Vilenovo dítě? Pokud se vůbec narodí? Možná by mi dovolili se o ně postarat, ale moc tomu nevěřím. Jako kdybys nevěděl, že na mě má ten darebák políčeno už od strýcovy smrti.“
„Přestaň!“ okřikl ji Ternod. „Protože jsem tušil sviňárnu, přivedl jsem posilu.“
„Toho démona,“ řekla tónem, jako kdyby hovořila o zákožce svrabové. „To sis teda vybral pomocníka!“
„Alespoň na chvíli odsuň předsudky stranou, prosím.“
„Pekelná stvůra! Její odporná přítomnost mě probudila ze spánku a vyvolala mrazení po těle. Jak jsi jen mohl? Jen co ho Albena nakrmí kaší z černého kořene, strčím ho dolů k ostatním.“
„Něco takového tě nesmí ani napadnout! On není jako ostatní.“
„Je to démon!“ sípala. „Zrůda, která z tebe vysaje radost. Všechno, co z tebe dělá člověka. A ty jsi příliš tvrdohlavý na to, abys mi uvěřil. Dobrá. Vzhledem k velikosti toho průšvihu, ho tedy využijme. Ale nedovolím, aby tě zničil! Jakmile získáme, co potřebujeme, postarám se o něj.“
„Na to je vždycky času dost,“ poznamenal kousavě Ternod. Ozvalo se mohutné zívnutí. „Zatím žádný plán, jak z té šlamastiky ven, nemám. Nespal jsem snad týden. Ještě zkontroluju, jak ho ta stará čarodějnice uložila, a půjdu do hajan.“
„Jestli už nespí po čemeřicové kaši,“ uchichtla se.
***
Dva pokoje, které Arrakiel po Ternodově intervenci obdržel, byly zařízené masivním nábytkem. V krbech hořel oheň. Bylo příjemné se po letech spávání na tenké matraci v kumbále za kotelnou zase svalit do skutečné čisté postele. Sundal oblečení a padl mezi naducané polštáře. Voněly bylinkami.
Teprve, když ho začalo svědit celé tělo, pochopil, že je mezi nimi i sušená Čemeřice Nachová.
Akumulovaná magie tu nebyla nic platná. Díky genetickému původu byl Arri vůči účinkům čemeřice odolný. Jako všichni arcidémoni mohl vdechovat kouř i aerosol připravený z kořene a semen, a dnes si ověřil, že se může černým kořenem bez problémů i nakrmit.
Byla tu však jedna výjimka, kterou se nikde nechlubil. Arrakiel trpěl kontaktní alergií na jednu jedinou složku barviva, obsaženou v poddruhu čemeřice kvetoucí fialovými květy. Po kontaktu s jejími okvětními lístky, Arriho kůže pálila a pokrývala se drobnými puchýřky. Pomáhalo jedině, co nejrychleji se od zdroje alergenu vzdálit. Bylina pro něj byla nebezpečná jak v čerstvém, tak sušeném stavu.
Podle puchýřků na těle, které stále víc a víc pekelně svědily, pochopil, že součástí bylinné výplně polštářů je usušená Čemeřice Nachová. Vyletěl oknem jak namydlený blesk. V hájku pod hradem zahlédl říčku a pod převisem skal lesknoucí se hladinu tůně. Přesně tam by se mohl ochladit. Žbluňk. Ráchal se ve vodě a klel. Kromě podrážděné kůže a uraženého ega, cítil vztek. Co to ti smrtelníci mají za manýry?
Na Mizeonu jeho hendikep nebyl takový problém, protože tam se převážně používá Čemeřice Černá. Kontaktní alergií z Čemeřice Nachové trpěli všichni Destruktielovi potomci. Arrakielův otec alergii získal jako trvalý následek z boje s konventem riiberionských mágů na Bertexu před osmi sty lety. Destruktiel zpočátku netušil, že by alergii mohl přenést na potomstvo. Před osmi staletími o dětech vůbec neuvažoval. Problém byl odhalen mnohem později, v době, kdy prvorozenému Sibielovi táhlo na třicet, a při kontaktu se semeny v univerzitní laboratoři zkolaboval. Ve společenství urozených to vyvolalo skandál. Vyrojily se pochybnosti, zda je Sibiel vůbec arcidémon, a zda se Izzel nedopustila cizoložství s některým z raisi. Arrakiel tu historii znal jen z doslechu, ale dokázal si představit, jak to muselo rodiče štvát. Protože bylo jasné, že Destruktiel by o Izzel nikdy nepochyboval. Nakonec ty nechutné drby uťal sám Sibiel. Jako prvorozený měl za povinnost po dovršení sta let věku nastoupit do císařovy osobní gardy. S tím souvisely obsáhlé zkoušky, které by nikdo než arcidémon zdolat nedokázal. Ačkoliv mu ještě nebylo ani padesát, absolvoval s maximem bodů. Vytřel všem pochybovačům zrak a stal se nejmladším členem císařské gardy v dějinách. Rodiče se přesto celých tři sta let neodvážili pořídit si další dítě, protože nechtěli zátěž přenášet dál. Nakonec to ale nevydrželi, a v krátkém sledu přivedli na svět Arriho a posléze trojčata. Při představě, že by otec mohl potomstvu předat daleko horší zátěže, z toho rodina vyšla ještě dobře.
Arrakiel nikdy dřív nepřemýšlel nad tím, jak to měl jeho starší bratr těžké. Sibielovi bylo tři sta padesát pět a Arrimu padesát. Zatímco Sibi byl z hlediska proporcí jejich světa ještě hodně mladý, Arri byl sotva odrostlé děcko. Ale co si pamatoval, nikdy svého bratra nezažil jinak, než s výrazem, kterému říkal „v trvalé pohotovosti“. Doma se Sibiel objevoval jen zřídka a pokaždé kolem něj rodiče skákali, jako kdyby měl tři hlavy. Zavírali se v otcově pracovně a řešili tam problémy světové důležitosti, ke kterým Arrakiela ani sestry nepotřebovali. Sibiel byl ukovaný ze samých povinností. Neuměl se bavit, nedokázal se uvolněně zasmát, pokud jste za smích nepovažovali jízlivý úšklebek. Sibiel nechodil do stejných hospod jako Arri a nebavil se s přáteli tak jako Arri. Ne že by Arrimu své přátele představil, pokud vůbec nějaké kromě Wertexe a Rawanta měl.
Co se týká ženských, bylo to snad ještě horší. Arri by se skoro vsadil, že jeho vzorný bráška je dosud panic. Jako prvorozený byl Sibi povinný vzít za vděk pouze partnerkou, kterou vybere rodina a schválí Rada. Doma se o tom nikdy nemluvilo. Arri žil dlouho v přesvědčení, že rodiče Sibielovu ženitbu ještě neřešili. Až jednou při oslavě Jarních svátků to pratetinka Lebena přehnala s vitrexxem. Arri tehdy slyšel, co řekla matce: Ten tvůj nejstarší se tváří jako skoll po chřipce. Už by měl s tím truchlením po mrtvé nevěstě skončit. Je to dobrých třicet let, co Dervos vyletěl do vzduchu. Co se podívat do katalogu riiberionských princezen? Moc dobře se znám s Exis. Mohla bych… Matka tehdy Lebenu plácla po ruce a řekla: To je marné. Myslíš, že jsem to nezkoušela? Jako bych mluvila do dubu. Řekl, že žádnou jinou nechce. Přitom se viděli jen třikrát. Sotva to děvče znal…
To byl pro Arriho jediný důkaz, že v Sibielově životě nějaká žena vůbec kdy figurovala. Později si z encyklopedie zjistil, že svět Dervos v systému Wemur byl zničen při kolizi s asteroidem. Arri si nedokázal představit, jak může rozumný chlap oplakávat nějakou cizinku celá desetiletí. Sibiel mu rázem připadal ještě divnější než předtím.
Byl by se bratra na tu mrtvou zeptal, ale obával se, že by to dopadlo jako obvykle – Sibiel by mu určitě řekl, aby si hleděl svého. Nikdy spolu neuměli komunikovat. Matka slibovala, že s časem by se propast daná věkovým rozdílem měla zmenšovat, ale Arri si vedle bratra stále připadal jako nesvéprávný blb. Jestli to nebylo tím, že Sibiel míval ve zvyku zkritizovat, opravit nebo glosovat cokoliv, co Arrakiel vypustil z úst. Arrakiel se tedy naučil bratra brát jako nutné zlo, jako puchýř na zadku, jako pěkné boty, co tlačí. Časem si začal z bratrova nedůtklivého a přehnaně disciplinovaného přístupu k životu dělat legraci.
Jenže za poslední roky se jeho názory posunuly.
Rozhodl se uklidnit si nervy procházkou. V novém oblečení, s mokrými vlasy se v prvních paprscích vycházejícího slunce vypravil zpět k hradu. Cestou se uklidnil. Vlastně byl rád, že se to stalo. Pokud tu k odpuzování démonů používají poddruh Čemeřice Nachové, bude dobré nosit rukavice.
