Arrakiel - 3. kapitola: Cedit krev a skřípat zuby? Jen dočasně!

01.04.2026 09:03

„Budeš dřít, až z tebe poteče krev,“ zasyčel mu do ucha Ewertes když ho před dvěma lety Soliss odevzdal do jeho něžné péče. „Osobně se postarám, abys nepoznal klid, protože jsi zabil syna našeho pána. A lord Soliss mi s tebou ochotně pomůže.“

Raisi Soliss s Rawantem vyrůstal a byl mu naprosto oddaný. Formálně sloužil jako kapitán Rawantovy ochranky, ale Arri si všiml, že ten vztah byl víc než pracovní. Soliss za Rawem chodil jako pejsek. Vypadalo to dost vlezle. Jako by byl ten raisi vděčný za jakoukoliv Rawovu pozornost, dokonce i za urážky. Rawantes jej snášel se skřípáním zubů, tak jako když něco musíme, protože nemáme jinou možnost.  Arrakielovi připadala Solissova závislost na Rawovi nezdravá. Jednou se Rawanta zeptal, jestli ho Soliss třeba něčím nevydírá. Rawantes reagoval podrážděně, vypadalo to, že se urazil.

Ať už ti dva měli mezi sebou cokoliv, dnes se Soliss cítil povinován svého pána pomstít. Tím, že Ewertovi prozradil Arriho identitu, porušil zákon. Ale protože věděl, že nevolník Kiel se zastání nedovolá, nemusel se kvůli tomu znepokojovat.

Pokaždé, když Ewertes usoudil, že Arri nepracuje dostatečně usilovně, zasypával ho ranami, které se neléčily tak snadno, jak je u démonů běžné, protože Arriho interní magické schopnosti blokoval vězeňský nákotník. Vyčíhnout situaci beze svědků bylo snadné. Vždycky se vyskytlo něco, co bylo zapotřebí udělat přednostně. Arri zůstával ve sklepních dílnách dlouho poté, co ostatní už byli pryč. Vysloužil si reputaci snaživého idiota. Podle papírů se jmenoval Kiel a pocházel z osady, kterou napadli draci. 

Kiela jako jediného nesežrali, ale masakr na něm zanechal následky. Občanských práv byl zbaven kvůli mentální nedostatečnosti a prudkým změnám nálad. S takovou legendou mezi osazenstvo dílem zapadal. Když ho bezobsažné tlachání ostatních dovádělo k šílenství a něco rozbil, nikdo se nad tím nepozastavoval. Jestliže mlčel a neodpovídal na dotazy, zase se nic nedělo. Modřiny a oděrky utržené od Ewerta a Solisse, mohl svádět na nešikovnost při zápolení s nářadím. Občas to tak i bylo. Ewertes vyhrožoval, že ostatním prozradí, co je Kiel zač. To byla jediná věc, které se Arri opravdu bál. Tolerovali ho, pokud neměli pochybnosti, že je ze stejného těsta jako oni sami. Kdyby se dozvěděli, že prosťáček Kiel je ve skutečnosti tím prohnilým lumpem, který zavinil smrt jejich milovaného Rawanta, rozsekali by ho na kusy a snědli k večeři.

Zatímco starého arciknížete se báli a jeho prvorozeného syna Lissaria téměř neznali, plachého  Rawanta, který za nimi chodil, když mu v jeho dílně došly podložky a matice, a který si dokonce pamatoval jejich jména, měli všichni rádi.

Arri mechanicky otíral ocelovým kartáčem nerovný matný povrch. Jen pomalu a obtížně se mu dařilo odstraňovat rez a černou mastnou špínu. Jeho myslí se neodbytně míhaly výjevy, které toužil zahnat pryč. Pořád dokola. Do zbláznění.

Viděl sám sebe, jako kdyby byl mimo tělo. Jak kráčí ze soudní síně doprovázený eskortou do prázdné místnosti vyložené bílým mramorem a zrcadly. Uprostřed stál nízký kamenný podstavec a na něm jeho erb. Nikdy by nečekal, že ta věc by pro něj mohla být tak důležitá. U všech plamenů. Trojúhelníková destička se symbolem modro stříbrně žíhané tříhlavé xiry v černém poli. Šelma s vyceněnými zuby a vytasenými drápy chystající se ke smrtícímu skoku... Dali mu meč. Obyčejný železný meč. Vyzvali ho, aby erb vyrobený ze vzácného grokotového dřeva, vykládaný zlatem a drahokamy přesekl. Nechtělo se mu do toho, ale tušil, že jinak by zkomplikoval život rodičům a sourozencům. Už pochopil, že někdo se opravdu hodně snažil, aby to dopadlo přesně takto. Takže raději poslechl. Viděl sám sebe, bledého jako by měl tvář z vosku, jak meč bere, napřahuje se, jak čepel obloukem dopadá. Slyšel tříštivý zvuk, když bylo dokonáno.

Pamatoval si, jak byl plný zlosti, že ho nenechali se obhájit. Odmítal se smířit s faktem, že je Rawantes mrtvý. Ne. Hůř než mrtvý. Je mrtvý pro tento svět, ale v subprostorální kapse stále žije, napůl šílený, což je pro nesmrtelného démona opravdu průšvih.

Když odklidili trosky erbu, vyzvali ho, aby se posadil na kámen. Sledoval v zrcadlech, jak ho stříhají. Dávali si načas, snad aby si potupu mohl vychutnat. Pramen po pramenu přímo u kořínků. Jeho černé vlasy protkané stříbrnými pramínky mu rostly od narození. Dlouhé po zadek, občas je nosíval spletené do copu, občas svázané v ohonu. Pokládali je na pruh jasně žlutého brokátu rozprostřeného na zemi. Stříbro se v černi dekadentně mihotalo a výmluvně připomínalo příslušnost k nejvyššímu stavu a symbol příbuznosti s císařem.  Tohle rodiče pohřbí místo něj? Při pohledu na osobu s oškubanou lebkou, která na něj civěla v zrcadle, měl potřebu se rozesmát. Opravdu vypadá jako nevolník. Ale jsou to jen pitomé vlasy. Zase narostou. Jestli si ti blázni myslí, že jim to sežere, tak se pletou...

Uteče. Tohle nesnese...

„Svlíkat.“ Do obličeje mu hodili šedivý ranec, k nohám dopadl pár tvrdých kotníkových bot. Štítivě tu hrůzu odhodil a pak se podíval na ty biřice kolem. Uviděl špatně potlačovanou zvědavost, dychtivost, škodolibost, chladnou nenávist, ale nejvíc ho vyděsil nezájem. Vážně po něm chtěli, aby si sundal oblečení?

„Dělej.“ Tehdy se mu poprvé zatmělo před očima a začal řvát. Ejhle. Ukázalo se, že kletbu už někdo sundal.

A poprvé v životě dostal výprask. Všechno je jednou poprvé. Když s ním skončili, nebyl ve stavu si ty hadry obléct. Takže Soliss ke svému velkému potěšení Ewertovi eskortoval nevolníka Kiela zkrvaveného a nahého jako prst. Pravda, až na ten „náramek“ na kotníku, o jehož kvalitě ho kapitán ochranky informoval. „Nový super tvrdý materiál. Plášť je z keramiky na bázi korundu. Takto nezdrhneš, ksindle.“

Náramek blokoval veškeré vrozené schopnosti a nepustil ho mimo areál dílen.

Arri mohl chodit podél plevelem obrostlého hustého plotu a dívat se do panské zahrady stejně, jako to dělali ostatní. Průhledy mezi keři a záhony prosvítal Trrisielův palác. Snažil se  šmírování vyhýbat, nerozebírat binec, co v sobě má. První rok nového života prožil jako ve snách. 

Zpočátku žil v očekávání, že se NĚCO stane. Že si jej přijde otec vyzvednout. Nebo Sibiel. Nebo matka. Nebo Wrella. Jak dny ubíhaly, už by se smířil i s tajným dopisem. Snil o tom, že mu někdo přinese nějakou pitomou součástku, ve které bude ukrytý kus popsaného papíru. To přece není tak těžké... Stačilo by, aby napsali, že pro ně pořád existuje. Udělal sice rodině ostudu, ale každý musel vědět, že rozsudek byl zmanipulovaný. Jak znal otce, Destruktiel se uměl rozčílit, ale nikdy nezůstal naštvaný dlouho. Tak proč se nic nedělo?

Jak zvláštní, že ani Wrella se neozvala. Jeho nejvzornější sestra a nejstarší z dívčích trojčat, od které by čekal, že mu pošle alespoň tajnou zprávu, kterou ho podpoří, mlčela. Od Diriany toho mnoho nečekal a Owiana měla zaracha, ale mohly mu poslat alespoň tajný dopis. Nic. Šílel, protože to vypadalo, že pro ně skutečně zemřel.

Později všechno úsilí soustředil do hledání způsobu, jak se zbavit rušícího nákotníku. Výsledkem byl jeden výprask za druhým. Pokaždé, když se pokusil přelézt plot, proplížit se bránou, nákotník ho ochromil a vyslal zprávu Solissovi, který si ho přišel sebrat jako zralou švestku. Jakmile se pokusil nástrojem, co ukradl v dílnách, narušit integritu korundového pláště, zase tím přivolal Solisse, či některého z jeho podřízených.  Za každý pokus si vysloužil několikadenní pobyt na strážnici. Při bití raisi dávali pozor, aby ho nezmrzačili, a aby to nebylo do obličeje. Pak ho odváděli zpět do práce, na všetečné dotazy ostatních nevolníků odpovídali místo něj: „Tady Kiel je hotový poklad. Jak ten dokáže uklidit hajzlíky, to se hned tak nevidí...“

Poslední dobou vážně uvažoval o amputaci. A potom by z Mizeonu utekl. Neuměl sice postavit bránu, ale mohl by to zkusit průvlakem, jak to dělají raisi. Raisi se přemisťovali na smrtelné světy pomocí koridorů, které otevírali smrtelníci silou vůle, když je k sobě volali a něco od nich chtěli. Čím byla potřeba silnější, tím byl průvlak lépe průchodný a cesta snadnější. Arri sice nikdy tento způsob dopravy nepoužil, ale jako arcidémon to znal. Vídal, jak raisi z jejich sídla reagovali na výzvy, jak odcházeli a jak se vraceli. Měl pět osobních strážců a byl to on, kdo jim dával svolení se vzdálit a načerpat energii, kterou potřebovali pro sebe a své rodiny, případně pro nějaké záležitosti, kterými je pověřil otec. Dokázal volání vyzyvatele vycítit stejně dobře jako raisi. 

 

Kdyby se mu podařilo protáhnout na Bredeon, nebo jiný smrtelný svět, noha by mu tam dorostla. Plán byl takový, že po tom, co si nohu uřízne, naskočí do průvlaku, který otevřel nějaký vyzyvatel. Ovšem dokud měl nákotník, nemohl vycítit vůbec nic. A zatím neměl představu, jak velká je pravděpodobnost, že v době, kdy si nohu uřízne, bude otevřený koridor k dispozici. Problém byl v tom, že s uřezanou nohou se jeden těžko soustředí.  Litoval, že ho nikdy nenapadalo se zajímat o brány, protože s bránou by to bylo jednodušší. Ale teď je tady a musí se dostat z kaše, kterou si navařil. Jestliže bude cenou za svobodu uříznutí vlastní končetiny, tak ji zaplatí. V dílnách na druhém podlaží, kde rozebírali zařízení fungující na elektrický pohon, sežene pilku. Na strážnici, až ho tam zase odvedou, sebere analgetika, nebo když se poštěstí i drogy. Dlouho nebyl dostatečně odhodlaný, aby to riskoval, ale čas uzrál...

Nejvhodnějším okamžikem bude příští víkend. Každý první pátek v měsíci pořádají Rawantovy sestry gardenparty. Hosté mívají raisi-démoní ochranku.

Věděl, že to nemůže odkládat, jinak přijde o rozum. Hlavně po tom příšerném smutečním večírku, který Rawantova matka uspořádala minulý měsíc. Rok byla v lázních, a byl od ní klid. Ale jakmile se vrátila, pustila se do přípravy pietního soaré. Pozvala úplně všechny. Kvůli Lissariově postu císařova sekretáře se nikdo z příbuzenstva neodvážil to zasklít. Proslov, koncert pod nočním nebem, ohňostroj, vše šlo jak na drátku. Až na tu smuteční vatru, která se ihned po zapálení zbortila, polena se rozkutálela a plameny zhasly. Když o tom Arrakiel s odstupem času přemýšlel, pochopil, že to arcikněžna zinscenovala, aby ho mohla hostům předvést. Rozhodla špatně postavenou hranici sestavit znovu a ohořelá a začouzená polena nahradit novými. V dílnách za plotem je dřeva dost. A poskoků na špinavou práci taky. Vůbec nepřišlo do úvahy, že by Moretě stačilo lusknout prsty a zařídit to kouzlem, protože takové usnadnění procesu by Rawantovu památku znevážilo.

Takový rozruch v průmyslovém sektoru ještě nezažili. Arcikněžna v doprovodu dvorních dam a ochranky vytáhla Ewerta z postele. Předák pobíhal kolem plotu, a mezi poskoky hledal ty nejchytřejší, aby mu neudělali mezi panstvem ostudu. Marně se Arrakiel zašíval v kotelně. 

„Tebe chce arcikněžna přednostně, sráči,“ ušklíbl se Soliss, když ho díky náramku našel.

„Nutí mě porušovat zákon,“ zasyčel Arri v zoufalé potřebě tomu ponížení uniknout. „Mám zakázáno se přibližovat k rodině.“

„Ty žádnou rodinu nemáš.“Soliss změnil nastavení nákotníku, aby Arrakiel mohl za plot, a už ho hnal na prostranství mezi budovami k hloučku barevně nastrojených dam povlávajících mezi vyjevenými nevolníky a nepříliš nadšenými gardisty. Arri se vlekl, jako by si šel pro výprask. Neměl příležitost se prohlížet v zrcadle. Vlastně se mohl vidět jen jednou za měsíc při povinném stříhání. Ale měl dost jasnou představu, jak asi vypadá. Vychrtlý, zjizvený, téměř plešatý, navlečený jako hastroš, s rukama od oleje s olámanými nehty a obličejem flekatým modřinami a zažranými čmouhami od sazí.

Rawantova matka, oblečená v dokonalé temně fialové večerní toaletě, zdobená náhrdelníkem z černých diamantů, natřásající se na vybetonovaném prostranství mezi průmyslovými objekty připomínala absurdní oživlý obraz. Jakmile Arrakiela spatřila, sjela ho pohledem, spokojeně přikývla, a v doprovodu ochranky vyrazila směrem k zahradám. Dámy její jednání poslušně zopakovaly, než ji s brebentěním následovaly. Arri z jejich tváří a gest vyčetl opovržení, soucit, odpor i zděšení.

 

 

Ewertes ho poslal ještě s dalšími pěti nevolníky pro dřevo. Pracoval jako ve snách, protože si nedokázal představit, jak to přežije.

Naložili dřevo na korbu malého náklaďáčku, ale k ohništi museli klády nanosit ručně, aby nezničili dlažbu na terase. Nejdřív vynosili dobré dřevo, potom rozebrali už pokropenou, ale místy ještě dýmající nepovedenou hranici. Ohořelé dřevo naložili, aby ho mohli odvézt. Skládáním nové vatry měl být proces zakončen. Arrakiel se důsledně soustředil jen na práci. Věděl, že hosté terasu s ohništěm obestoupili a pozorují je. Slyšel hlasy, cinkání skleniček, vtipkování, ušlechtilé a sofistikované poznámky, kterými komentovali jejich práci. Tušil, že rodiče tam jsou. A že to pro ně musí být zlé. Byli nuceni strpět, jak Moreta předvádí společnosti trosku, kterou udělala z jejich syna.

Pokaždé, když ho Soliss bil, tvrdil mu, že ho rodiče veřejně zatratili, bratr že mu naplival na hrob a sestry ho proklely. Vzpíral se uvěřit, ale někdy ho nahlodávala pochybnost.

I když cítil, že se do něj zarývají desítky pohledů, na nikoho se nedíval. Po dvojicích přenášeli kulaté ohořelé klády k autu. Reg, jeho parťák, jak byl z nóbl prostředí nesvůj, neustále hloupě tlachal. Myslel si, chudák, že tím na panstvo udělá dojem. Ještě horší bylo, že se přímo urputně snažil Kiela do svého otravného monologu zatáhnout. To bylo pořád: A co bys myslel, Kiele, že mi tehdy lord Drewenix odpověděl? No řekl mi, že tak dobře zbroušené hrany ještě neviděl. A to bys neřekl, Kiele, za měsíc stihl jeho sluha ten meč znovu ztupit. Raisi-démoni se opravdu s ničím nepářou. Arrakiel měl chuť mu říct, aby držel hubu, ale místo toho jen přikyvoval a civěl před sebe.

Jakmile začali sestavovat novou vatru, musel Reg konečně hubu zavřít. Vedení prací se totiž ujal samotný arcikníže. Přesnými pokyny nevolníky navigoval, kam které poleno uložit, a odrážel žertovné návrhy a připomínky ostatních příbuzných, se kterými se roztrhnul pytel. V jedné chvíli pracně budovaná konstrukce povolila, tři klády se sesunuly, konstrukce se povážlivě nachýlila na stranu. Naštěstí Arrakiel včas zasunul pod zlobivé poleno klín, za což ho Gres uznale plácnul po rameni.

Chladný noční vzduch proťal nervózní smích.

Tisíckrát se mohl zapřísahat, že to neudělá. Stejně zvedl zrak. Ten hlas znal. Bodlo ho u srdce, když spatřil Loretu. V toaletě barvy půlnoční modři se její bílá pleť leskla jako alabastr. Její dlouhý štíhlý krk obepínal náhrdelník vykládaný temně modrými kameny. Stříbřité vlasy měla vyčesané do vysokého drdolu, k ramenům spadalo pár koketních kudrlinek. Její oči, které byly za normálních okolností pomněnkově modré, doutnaly černě. Zorničky měla rozšířené vzrušením. Stála zavěšená do Jeronese. Za stopku držela sklenku a tak, jak měla ve zvyku, když ji něco zaujalo, jí protáčela v prstech. Hleděla na Arrihos výrazem, s jakým sledujeme zábavné číslo ve varieté. Pořád vypadala zatraceně úchvatně.

Naposledy se milovali týž den, kdy udělal ten průšvih. Znali se celý život. Protože mu někdy v pubertě došlo, že se je rodiče snaží dát dohromady, dlouho se jí vyhýbal. Popuzovalo ho, že na jeho názor se nikdo neptal. Jednou ho pozvala na závody kluzáků, a on z nedostatku jiných povyražení přijal. S údivem zjistil, že je zábavná. Měla stejně zvrácený smysl pro absurdity jako on sám. Doprovodil ji domů a zdržel se do rána. Od té doby spolu nezávazně chodili. Začal uvažovat, že by jim to mohlo klapat. Že se možná...zamiloval. Došel až tak daleko, že plánoval provdat své tři otrokyně. K soudu ale nepřišla.

Celou dobu si zakazoval na ni myslet. A když přece, tajně doufal, že...

Stačil jediný pohled a pochopil, jaký byl blázen. Hrudník mu svírala tíseň, hořká žluč stoupala do krku. Okov na kotníku pálil jako nikdy dřív.

Gres do něj strkal. Reg na něj mluvil. Spolupracovníci se dožadovali jeho pozornosti. Zaťal zuby a znovu se soustředil na práci. Dál už si toho moc nepamatoval. Za plotem mu Soliss znovu přeprogramoval nákotník. Nějak se dopotácel do svého kutlochu za kotelnou a obestřela ho tma.

Zatímco pro něj to byla nejhorší noční můra, pro ostatní nevolníky byl výlet do privilegované zóny dechberoucím zážitkem. Nazítří hlavní téma dne.  Jaká to byla krása, když v besídce hrála živá hudba. Kdo s kým tančil, kdo s kým mluvil. Co měly ženské na sobě, a jak byli ti hlavouni na pracující chudáky pro jednou milí. Ale především, jaké dobroty v krabici od arcikněžny za práci mimo rozpis dostali...

Kdyby to šlo, byl by Arri si zacpal uši. Když do dílen nastoupil, nejdřív ho šokovalo, s jakou intenzitou nevolníci panstvo sledují.  Že přesně vědí, kdo je kdo, s kým kdo chodí, s kým kdo popíjí, a dokonce, s kým kdo šuká... Nejdříve byl pobouřený. Jenže když o tom přemýšlel dál, došlo mu to. Mají to přímo pod nosem, a protože jsou bez šance na to dosáhnout, alespoň se neškodně baví. Tady nerozhoduje, jestli by něco dokázali, kdyby dostali příležitost. Jsou takoví, jací jsou.

Setkání s Loretou a vlastně celý ten lahůdkový zážitek s pietní oslavou, který jeho rodičům a jemu samotnému Moreta naservírovala, protože nepochyboval, že to celé pečlivě naplánovala, ho motivovalo, jako nic jiného předtím.

Najde způsob, jak se nákotníku zbavit a uteče. A vypátrá, do jakého vosího hnízda píchnul, že ho vlastní příbuzní neváhali takovým způsobem zlikvidovat...

Ale nechtěl se stát zběhem. Nelíbila se myšlenka, že by měl být věčně na útěku před vlastní rasou. Když ho nechtějí na Mizeonu, mohl by se přihlásit k Alianci. Říkalo se, že agenty do si vybírají sami, ale kdo nic nezkusí...

Když příležitost nepřichází, nějakou si vytvoří.