Ani párem volů - kapitola 22: U paty Urvalova trůnu

05.01.2026 11:06

Tvrdě dopadl na plochu pod Urvalovým trůnem. Hrudník se mu sevřel hrůzou. A přece jediné, nač dokázal v té chvíli pomyslet, bylo, že je to nefér! Měl ještě osm dní!  Jakmile zvedl hlavu, okamžitě pochopil, že veškeré naděje jsou v háji. 

 Po Urvalově pravici stáli Jerejan s Krasenem, po levici Basileus s Fainem. Takže Basileus pracoval pro Urvala? Všichni na něj zírali jako na dobytče, které se rozhodli po zralé úvaze vyřadit. Překvapovalo ho, že si tu radost nechává ujít ten kretén Igor. Kdepak asi je?

Zach se střetl s Urvalovým pohledem. Otec jeho matky se tvářil téměř lhostejně. V jeho výrazu nebyla stopa emocí. 

Ani nenávist ani vztek. Císař se na Zacha díval jako na štěnici, kterou se chystá rozdrtit podpatkem. Pak se obrátil k Fainovi: „Co si o tom myslíš teď, Faine?“

„Naše plány to nenaruší, můj pane,“ zakňoural úpěnlivým tónem Fain. „Pořád je můžeme uskutečnit. Jenom trochu změníme kulisy.“

Zach neměl tušení, o čem prastrýc mluví. Jaké plány?

Urval zavrtěl hlavou: „Dal jsem ti sedm let, Fai. A výsledek? Nula. Ten kluk je buď úplně neschopný, nebo je to stejný kripl jako Sen.“

„Kdyby byl jako já,“ ozval se kousavě Krasen, „ujišťuji tě, že bych to poznal. Ale on má holky rád. A všechny ty ženské, s kterými byl, si ho nemohly vynachválit. Problém je v technice.“

„Nerozumím,“ odsekl Urval.

„Mohu to vysvětlit,“ ozval se rozpačitým tónem Fain. „Dívky, s kterými ležel, byly urozené, zdravé a hezké. Když pořád žádnou z nich neobtěžkal, podrobil jsem je výslechu. Vypověděly, že Zachary si dává velký pozor, aby jeho… ehm, setba nevzešla. Tak jsem se zeptal jeho, proč to dělá. Odpověděl, že nechce plodit potomstvo, o které by se nemohl postarat.“

„Typický výsledek Archenovy výchovy!“ ozval se záštiplně Jerejan.

„To nepopírám,“ připustil Fain. „Jen zdůrazňuji, že problém není v potenci, ale v technice. Při správné motivaci a rozumném vedení ten přístup změní. Osobně na to dohlédnu.“

„Budeš mu při tom i svítit?“ hýknul Jerejan.

Zachovi konečně došlo, o čem ti šílenci mluví. Chtějí ho donutit, aby Urvalovi plodil vnoučata. Tvárné a nadané chlapce, z kterých při „správném vedení“ vychovají inteligentní, loajální a všehoschopná monstra. Urval se na něj znovu tvrdě podíval. Z mrazivé pustiny jeho tváře se Zachovo tělo zkroutilo v křeči. Otec jeho matky působil jako mrtvá věc. Smrtelně nebezpečná mrtvá věc.

„Dávám ti na to přesně devadesát dní, Faine,“ řekla ta věc. „Pokud žádnou z těch ženských neoplodní, půjde na rošt a ty s ním.“  

„Garantuji pozitivní výsledek, můj pane!“ rozzářil se Fain. „Ten hoch je přece vnukem boha plodnosti! Vyrobí celou armádu silných synů!“

Zach se pomalu zvedl na kolena a pak se postavil. Při představě, co s ním plánují, se mu zatočila hlava. Rozkročil se, aby se udržel na nohou, podíval se na Urvala a řekl: „Ne. To mě radši hoďte krysám hned teď.“

„Neví, co mluví, můj pane,“ zakňučel Fain. „Zaručuji, že ho přesvědčím!“

Urval Fainova slova ignoroval a dál na Zacha zadumaně civěl. „Nechceš spolupracovat?“

Dlouho střádaná zlost náhle vzkypěla. Zach se odrazil a skočil té bestii po krku. Dřív, než stačil k Urvalovi doletět, byl smeten k zemi a zavalen těžkým tělem.

„To nebylo nutné, můj synu,“ poznamenal apaticky Urval.

„Sloužím říši, sire,“ zasupěl Jerejan, protože to byl on, kdo Zacha zastavil.  

„Nebudu plodit další otroky,“ chrčel Zach.

„Potom,“ zasyčel císař, „zemřeš.“

„Tak ať,“ odsekl Zach.

„Jen se přimlouvám, můj pane,“ ozval se uctivě Basileus, „aby dostal, co zaslouží. Musel jsem se držet,“ hlas mu zavibroval záští, „abych ho nezabil dřív, než past zaklapla.“

 

Urval pomalým a úsporným pohybem otočil hlavu směrem k Basileovi a znechuceně zkřivil rty. „O tvé neschopnosti si promluvíme později.“

Jerejan se ze Zachova těla odvalil a nepokrytě se rozchechtal. Fain a Krasen se zklamaně šklebili. Císař znovu spočinul pohledem na Zachovi. Hluboce si povzdechl. Prsty udělal typické třepetavé gesto. „Pošlete ho Denervosovi. Alespoň tam Igor nebude sám.“

***

 

 

V koncích s dechem 

 

Bolest a zima. Krev, ledový namrzající pot, loupající se špína. Slizké kameny potažené povlaky světélkující plísně. A šílené Igorovo broukání linoucí se z dálky znásobené ozvěnou. Až teď Zach pochopil, proč byli dravové navzdory své nepříznivé situaci optimističtí. Měli důvěru v extrémně silného tajného spojence. V Igora.

Je těžké být bohem. Zejména, když vás přivážou na železný rošt a každé ráno za svítání na vás vpustí deset hladových krys. 

Nejhorší to bylo zpočátku, kdy byly opravdu vyhladovělé. Jemnými drápky se zasekávaly do kůže, ostrými špičatými zuby rvaly kusy masa, lačně chlemtaly krev, dlouhými lysými ocasy spokojeně mrskaly, když se s plnými břichy plazily zpět do svých doupat. Rány se během noci hojily. Jak se zvolna zatahovaly, drásavé bodání zvolna přecházelo v mírnější bolestné pulzování, horečku střídala zimnice. Na rozmezí mdlob a spánku, těsně před svítáním, bývaly kousance zahojené. Tehdy míval Zach myšlenky nejjasnější. Ráno se proces opakoval. Každým dalším dnem, jak si krysy zvykaly na pravidelné krmení, byly méně dravé, ale také vybíravější a všetečnější.

PS: všimněte si, jaké má Zachary pěkné hodinky - AL si prostě nedala říct:))

 

Před svítáním slýchával Igora, jak zpívá. Zpočátku se to dokonce dalo i poslouchat. Strýc si vybíral staré balady z Archenových dob, pak populární kousky z Krasenových muzikálů. Ale jak mu docházel repertoár, nahrazoval obecně známé sloky vlastními výplody. Nejvíc se vyřádil na známém melodramatu O Démonovi Chaosu z Cirrea. Toho démona uplácala pětice znuděných bohů do podoby pásovce. Tvor s krunýřem z kostěných pásů a mohutným kyjovitým ocasem byl velký jako stodola. Nebešťané ho posílali trestat smrtelníky, kteří se nechovali dostatečně uctivě. V místech, kam Chaos svýma sloupovitýma nohama došlápl, se zem třásla a domy se řítily. Smrtelníci kvíleli hrůzou a snažili se utíkat. Bohové byli tou podívanou nadšení. Aby to bylo ještě zábavnější, udělali z toho hru. Začali uzavírat sázky, kdo zemře, a komu se podaří utéct. Postupně zesilovali teror. Chaos jejich zadání poslušně plnil, ale když zrovna nebyl v práci, přemýšlel. Naučil se přeměňovat do lidské podoby, navštěvoval knihovny a archívy a četl vše, co mu přišlo pod ruku. Protože i v lidské podobě měl tu moc otřásat zemí všude, kam došlápl, vznášel se kousek nad zemí a pro jistotu byl bos. Jednoho dne potkal lidskou princeznu a zamiloval se. Když na to jeho stvořitelé přišli, přinutili ho vrátit se do podoby obřího pásovce a rozkázali mu zničit právě to město na světě Cirreos, kde žila jeho milovaná. Chaos, jako božský výtvor, neměl jinou volbu než poslechnout. Ale místo aby zničil jediné město, zlikvidoval celý svět. Jakmile zemřel poslední smrtelník, rozplynuli se i jejich potměšilí bohové a s jejich koncem se odebral do nicoty i Chaos sám.

Byla to smutná píseň. Plynulo z ní poučení, že zlo se nakonec obrátí proti tomu, kdo ho vyslal a že spravedlnost často smete i ty, kteří ji sjednávají. Jenže Igorova verze obsahovala hromadu překvapujících detailů. Chaos nejenže se naučil číst. Taky psal básně, a dokonce je publikoval pod pseudonymem Horacio. Ta princezna, do které se zamiloval, se jmenovala Velvet. Nepatřila tak úplně mezi smrtelníky, ale mezi dlouhověké démony. A měli spolu dceru Verbenu, kterou Horacio z hroutícího se města zachránil. Celý příběh se nestal v Říši Mlžného roje, ale v úplně jiném univerzu, konkrétně v Metaprostoru. Jakmile Igor pozměněnou baladu o Chaosu ukončil, se stejnou vervou se pustil do srdceryvného příběhu o nešťastné lásce bohyně Monety a boha Tanaky. Oba vládli tmě, ale každý na jiném světě...

Igorova produkce a-la romány pro dospívající démoní slečny byla čím dál tím víc bizarní, ale Zachovi byla jistým způsobem užitečná, protože ho odváděla od děsivých myšlenek.

Nejhorší bylo, když se Igor odmlčel. Tehdy se Zach naučil „utíkat“ na Leberion. 

Dokonce i když na něj přišly krysy, soustředil se na vzpomínky. Nějakou dobu trvalo, než si techniku unikání do minulosti osvojil. Vybavoval si každý detail. Sekal dříví, krmil prasata, strojil koně, mlátil obilí, třídil vejce, značkoval telata, sil hrách, kopal odvodňovací strouhy, prořezával jabloně, vykuřoval včelín.

V hlavě mu šuměl hluboký dobře známý hlas deklamující ta samá tisíckrát opakovaná ponaučení:

Plevel je třeba trhat i s kořeny, Zachariáši. Jinak znovu vyroste.

Nemůžeš začít sázet v zahradě, dokud ji nezryješ, Zachu. Nic nového nemůže růst, dokud to staré neumře.

Hněv je vždycky tvůj nepřítel. Nenechej se vyprovokovat. Čekej na vhodnou příležitost. Vezmi si příklad z přírody, kde má všechno svůj přirozený rytmus...