Ani párem volů - kapitola 15: Igorův nepochopitelný vztek
Jakmile Zach opustil Krasenovo apartmá, čekala ho nebezpečná cesta chodbami a schodišti horních podlaží císařova paláce. Zákaz vstupovat do soukromých prostor Urvalovy rodiny běžně ignoroval. Když chodil za Krasenem a míjel vojáky, sloužící i dvořany, nikomu se nedíval do tváře a mračil se tak hrozivě, jak to jen šlo. S takovým přístupem si ho ostatní pletli s jeho strýcem Jerejanem, a obezřetně před ním prchali. Občas se stalo, že si Zacha nějaký horlivec zařadil správně, protože jeho strniště mělo k Jerejanově bradce daleko, a jeho kapitánská uniforma postrádala zlaté insignie. V takových případech dostával Igor hlášení, která s nechutí jemu vlastní musel řešit. Stýská se ti po Denervosovi, idiote? rozčiloval se. Konečně si uvědom, co jsi zač! V horních patrech nemáš co provokovat!
Jindy míval Zach pocit, že kráčí minovým polem, ale tentokrát mu bylo jedno, kdo ho napráská. Igor na něj nemůže a Jerejan chce výsledky. Byl by se smál, ale jeho situace k smíchu není. Jeho čas je omezený. Buď se mu za rok podaří od císaře utéct, nebo ho zavřou do katakomb a dají sežrat krysám.
Konečně nechal za sebou palác a zamířil k domu svého prastrýce, Faina ab-Teneviena, boha Spravedlnosti a Urvalova tajemníka. Faina navštěvoval, kdykoliv dostal propustku z kasáren, přesto nedokázal o Fainově sídlu v Ořechové ulici uvažovat jako o domově.
Zach měl s hledáním Verony začít neprodleně, co opustil Jerejanovu kancelář. Ale vzhledem k tomu, že si vyjednal poměrně volný režim, se rozhodl k Fainovi zajít. Sloužící Zacha uvedl do prostorného budoáru, kde Fain podřimoval po obědě. Jakmile Zacha uviděl, vyskočil z polštářů jako bodnutý. „Zachu! To jsem rád, že jsi tady! Slyšel jsem, že jste se vrátili už před obědem! Čekal jsem na tebe, ale když jsi pořád nešel…“
„Zdržel jsem se u Jerejana,“ řekl Zach a nechal se obejmout. „Rád tě vidím, strýčku.“
Fain Zacha nakrátko sevřel v náručí a pustil. O krok ustoupil, kriticky se na něj podíval a zasyčel: „Vypadáš unaveně. Kdy jsi naposledy něco jedl?“
Zach se rozvalil na kanape, bezmocně se podíval do stropu a rozesmál se. „Abych pravdu řekl, ani se nepamatuju. Naposledy asi tady u tebe.“
„To je dobrého čtvrt roku!“ zhrozil se Fain. „Taková nezodpovědnost!“ Hned zavolal pokojskou a zahrnul ji příkazy. A ať se kuchařka neloudá! Můj synovec padá hlady!
V tomhle byl Fain úplně stejný jako Archen. Jeho starost o Zachovu životosprávu byla komická. Tady si na smrtelníky nikdo nehraje. Jenže Fain tvrdil, že Zach jíst potřebuje. Při otevírání hyperprostorových brázd přichází o energii, kterou kvůli bedrazitovému obojku nemůže doplňovat tak snadno, jak to činí ostatní. Prastrýc byl přesvědčený, že Zach může tento hendikep kompenzovat, když bude využívat alternativní zdroje energie – jako je například lidské jídlo.
„Však já už dohlédnu, aby ses vyspravil!“ sliboval Fain. „Vzkážu do lonýšových lázní, aby nám připravili letní dům. Přes den se budeme válet u jezera a po nocích budeme prohánět skalní běsky.“
„Zadrž, strýčku,“ přerušil ho Zach. „Jerejan mi dal další úkol. Odcházím už dnes.“
Fain rozhořčeně zvedl obočí. „Co s tím má co dělat Jerejan? Císař dnes konstatoval, že Smečka zadání splnila. Dravští ztratili Klebius a někde se zakopali. Ke konečnému úderu císař vrací do hry armádu. Rozmístí hlídky po celém regionu. Jak povstalci vylezou z úkrytu, snadno je dorazí. Ty jsi z toho venku a vracíš se k Igorovi. Ale až po řádném odpočinku. Každý člen smečky, jakmile dokončí úkol, přece…“
Zach se hořce usmál. „Jako kdyby se mě někdy týkalo totéž, co ostatních.“ Potom Fainovi pověděl, čím ho Jerejan pověřil. A dodal, že má na to jenom rok.“
„Ten rapl!“ rozčílil se Fain. „Tak už je mi jasné, proč se mi včera vyhýbal a proč se Igor tvářil tak naštvaně. Jerejan na tebe přichystal léčku. Vůbec nečeká, že tu ženskou chytíš! Jak bys taky mohl? Máš jenom základní vojenský výcvik a tvoje schopnosti jsou blokované. Zatímco ona je zatraceně zkušená, vycvičená elitní agentka a Tartarenova pravnučka k tomu. Jerejan chce tvůj neúspěch využít jako záminku, aby se tě mohl zbavit, protože se mu tolik podobáš. Udělá cokoliv, aby tě zahnal zpátky k Denervosovi. A to by byla tvá konečná, Zachary, to je ti doufám jasné.“
„Ale mě připadalo, že opravdu chce, abych Verdevonnu chytil,“ namítnul zaraženě Zach.
„Mýlíš se,“ odsekl Fain. „Verdevonna přišla do Nirruvienu jako hubená malá holka. Na základě konsolidační dohody s poraženými dravy byla zaslíbená princi Briselovi. Nějakou dobu o ní nebylo slyšet. Žila v odlehlém křídle paláce. Prostě se čekalo, až vyroste. Potom se nějakou náhodou setkala s Briselem a ten se do ní okamžitě zamiloval. Snad chápeš, že dravská princezna není jen tak někdo. Stojí za ní slavná historie její rasy. Nezapomeň, že právě dravové hráli hlavní roli při porážce Živanské federace před patnácti sty lety. Brisel nemohl dostat atraktivnější nevěstu. Začali chystat svatbu. Několik dní před obřadem poslal Jerejan Brisela do Vegemonu, vyřešit jakýsi bezvýznamný spor. Brisel se tam dostal do šarvátky a přišel o život. Dodneška se přesně neví, co se tam stalo.“
„Myslíš, že to Jerejan na Brisela narafičil? Dal zavraždit vlastního bratra?“
„Jisté náznaky by tu byly,“ zašklebil se Fain. „Jerejan se po Briselově smrti obrátil na císaře s žádostí, aby dal Verdevonnu jemu. Byla to svým způsobem troufalost, protože Jerejan tou dobou už dvě manželky měl a k tomu nespočet konkubín. Urval mu přesto Verdevonnu slíbil. Jenže pak si dal princeznu předvolat, aby jí to oficiálně oznámil. Jakmile ji uviděl a zjistil, jak je… působivá, souhlas daný Jerejanovi zrušil.“
„Poslal ji do lycea a pak na akademii,“ doplnil Faina Zach. „Stala se agentkou vojenské kontrarozvědky a začala dělat císaři ochranku.“ V duchu zuřil při představě, jakým způsobem si Nirruvienové dravskou princeznu přehazovali po té, co jí popravili rodiče a vytrhli ji z domova.
„Hlavní na tom je, že Jerejan utřel hubu a dodneška to otci nezapomněl,“ přitakal Fain. „Nechá tě to děvče marně hledat. Po roce tě hodí krysám, čímž odkloní císařovu pozornost a otupí jeho hněv. Potom se hupky dupky pustí do hledání sám. Má úplně jiné možnosti než ty, proto ji dříve či později najde. A jakmile se tak stane, vynasnaží se, aby ji před císařem ukryl.“
Vešli sloužící s plnými podnosy. Zach mechanicky sledoval, jak mu nakládají na talíře, jak nalévají víno. „Díky, žes mi to tak pěkně vysvětlil, strýčku,“ povzdechl si a sáhnul po vidličce.
Fain třískl pěstí do stolu, až podnosy a mísy zadrnčely, a křikl: „Hlavu vzhůru, Zachary! Nedopustím, aby tě sežraly krysy! Při Archenově památce, já tě z toho dostanu!“
„Tak mi pověz, jak,“ zahuhňal Zach s plnými ústy.
Fain sáhnul po dortíku s karamelovou polevou a znalecky se na něj podíval. „To ještě nevím,“ zabručel. „Nejspíš se postarám, abys tu holku opravdu našel.“
Zach se na prastrýce ironicky zazubil. „Tak to jsi mě uklidnil.“
Ne, že by Faina podceňoval. Jako Urvalův tajemník měl prastrýc mnohdy lepší informace než policejní šéf Igor. Ale i kdyby Fain zítra přišel a mával mapou s křížkem značícím místo, kde se Verdevonna schovává, Zach by pro ni nešel. Ani by se nepokusil. To ale Fainovi přiznat nemůže a stejně tak mu nepoví, co bude dělat místo toho. Ať byl prastrýc sebevíc starostlivý a pečující, Zach se před ním držel na pozoru. Někdy se kvůli tomu cítil provinile a sám sobě nadával do nevděčníků. Uvědomoval si, že Fainovi možná křivdí, ale nemohl si pomoct. Důvodem jeho pochybností byly Fainovy občasné narážky na Archena. Pokaždé, když Fain dědečka zmínil, vyjadřoval se o něm s velkou úctou. Nikdy proti němu neřekl křivého slova. A přece se Zachovi zdálo, že někde za obzorem vyřčeného se v prastrýcových myšlenkách skrývá nějaký temný proud. Možná, že to byl jen obyčejný smutek, ale tím si Zach nemohl být jistý. Krátce poté, co se Fain Zacha ujal, se na Archena vyptával častěji. Zajímal se o život na statku, chtěl vědět, co Archen Zacha učil a jak mu vysvětloval historii říše. Zach ty otázky odbýval, protože vzpomínky ho zraňovaly. Uvědomil si ale jednu důležitou věc. Když mu Archen vyprávěl o bitvě u Klikaté hráze, zmínil se o zradě, která vedla k jeho pádu. Zach si to tehdy vyložil tak, že tím zrádcem byl Urval. Až později ho napadlo, že Urval musel mít nějaké spojence, bez kterých by se bitva vyvíjela jinak. A taky tu musel být někdo, kdo mu pomohl s magií. Mohl by tím pomocníkem být Fain? Bylo těžké se v tom vyznat. Ještě těžší bylo Fayinovi cokoliv uvěřit, přestože se choval tak laskavě.
Dalším důvodem Zachových pochybností byl podivný Fainův vztah k Urvalovi. Proč by si Urval u sebe celé věky držel bratra poraženého nepřítele? Z čirého pragmatismu? Zatímco Archen byl bojovník a praktik, Fain se proslavil jako mág, historik práva a rétor. Možná si ho Urval nechal kvůli jeho excelentním právním znalostem. Poté co Archenovu říši rozvrátil, potřeboval někoho, kdo mu pomůže vybudovat nový funkční systém. A to mu poskytl právě Fain. Zach by si raději ukousnul jazyk, než aby se na to Faina přímo zeptal, ale vrtalo mu hlavou, jak může Fain s takovým klidem sloužit muži, který nemilosrdně povraždil všechny členy jeho rodiny.
A posledním důvodem Zachovy ostražitosti byl Kopřivový meč. Tentýž Archenův meč, který léta poklidně visel v leberionské světnici nad krbem. Meč, o kterém dědeček říkal, že je památkou na jeho válečnický život za Šerým mořem.
Zacha ten meč odjakživa přitahoval. Snad jako každý kluk si ho chtěl potěžkat a vyrazit s ním na konec zahrady pokosit trsy lebedy. Jednou, když byl Archen ve stodole, si Zach přisunul ke krbu židli a pokusil se meč ze stěny sundat. Jenže nepočítal s tím, že bude tak těžký. Sotva se mu podařilo ho nadzvednout ze skob, ztratil rovnováhu a spolu s mečem sletěl na zem. Dědeček, který měl vždycky uši jako netopýr, to zařinčení musel slyšet. V mžiku byl ze stodoly zpět, aby Zachovi notně vyčinil. Ale nakonec mu dovolil meč prohlédnout. Jílec byl na hrušce zdobený temně modrými kameny. Na čepeli byly vyryté ornamenty věnčené listy s ostrými pilovitými okraji. Zachovi bylo tehdy asi osm, ale kopřivové listy už poznal. Chtěl vědět, proč je na tak vzácné zbrani nakreslená obyčejná kytka, která nepříjemně pálí kůži a roste na každém hnojišti. Žádná obyčejná kytka, řekl uraženě Archen. Kopřiva je odolná a veskrze užitečná bylina. Z listů můžeš uvařit léčivý čaj, z kořenů uvařit kaši, z vláken ze stonků upříst nitě a utkat látku. Je to rostlina bojovnice. Odhání mocnosti zla, pomáhá při uzdravování, odráží kletby. Najdeš ji v místech, kde ze země proudí síla. Spolu s řebříčkem tlumí strach. Je to můj, ryze můj, osobní symbol. Tady je napsáno mé osobní heslo, řekl a ukázal na znaky: Zlé spaluji, zakalené očišťuji.
A přesně tento meč s rytinami kopřivových listů teď ležel v zamčené vitríně ve Fainově pracovně. Fain Zachovi ale tvrdil, že je to jiná hodně podobná zbraň a že ten Archenův se při masakru na Leberionu ztratil. Jenže Zach si moc dobře pamatoval, jak Archen prohlásil, že Kopřivový meč je jediný svého druhu. Proč tedy Fain lhal?
***
Zachary se po večeři vyráchal v bazénu a pak se položil na masážní stůl.
Nechal Fainovy rozpustilé lazebnice, aby mu svýma kouzelnýma rukama hnětly unavené svaly. Jedna mu masírovala ramena, druhá bedra, přičemž ho občas plácla laškovně přes zadek, zatímco ta třetí se věnovala stehnům a pokračovala lýtky. Z atria se ozývala uklidňující líná hudba. Vůně masážního oleje konejšila k příjemné dřímotě. Smyslné doteky, svůdné vzdechy a okatě nápadné narážky na volný večer v souvislosti s velikostí Zachovy postele, dávaly jasný signál, co se bude dít dál. Stejně jako v minulých případech, Zach nepůjde spát sám. Pobaveně si pomyslel, že to Fain s tou péčí o jeho blaho bere opravdu z gruntu. V té chvíli mu bylo všechno jedno. Měl tak málo šancí užívat si odpočinek, že bral cokoliv, co se tak snadno nabízelo.
***
Bylo ráno a kdosi usilovně bušil na dveře. Zach se prudce posadil. Oddechl si, když zjistil, že je ve své dobře známé ložnici ve Fainově domě. Venku svítilo slunce jako v poledne. Nebylo divu, že děvčata, se kterými řádil hluboko do noci, už byla pryč. Vyždímaný jako citrón spal tvrdě a dlouho. Bušení neustávalo.
„Zachary?“ ozval se z chodby Fain. „Musíš se obléct. Je tady princ Igor a chce s tebou mluvit! Čeká v knihovně, tak sebou hoď!“
Zach zaklel a svezl se z postele. „Jistě strýčku,“ zahudral. Vpotácel se do šatny a nasoukal se do čisté uniformy. Vzpomněl si, že Fain včera zmínil, že je Igor naštvaný. Nejspíš proto, že už nebude mít příležitost tříbit štiplavé průpovídky.
Připravený na cokoliv vstoupil do prastrýcovy knihovny. Igor odložil ilustrovaný program Sakénských šakalích dostihů a upřel na Zacha pohled, který používal u výslechů. Zach ucítil, jak se do něj opírá strýcova vůle. Snaží se prorazit jeho zábrany a prozkoumat svrchní vrstvy jeho paměti. Zpevnil postoj a mlčky a téměř nestydatě útoku čelil. Jen tam stál a čekal, až to Igora přestane bavit. Studoval detaily jeho obličeje s takovou vervou, jako kdyby se viděli poprvé. Stavbou těla a rysy v obličeji se strýc nápadně podobal Jerejanovi a tím pádem i Zachovi. Jen jeho oči nebyly stříbřitě šedé, ale provokativně fialkové. Cukrátkově zabarvené oční duhovky mohly vyvolat mylný dojem, že jejich nositel je pozitivně společensky naladěný smířlivý chlapík, kdyby to ovšem nekazily tenké bílé jizvy, v Igorově tváři, podobné pavučinám. Paradoxně ty jizvy Igorovi neubíraly na atraktivitě, spíš vzbuzovaly zvědavost a respekt. Další podivností byla Igorova křídla, o kterých si dříve Zach myslel, že jde o plášť.
Nosil je viditelná a hmotná, zřídka kdy se obtěžoval je maskovat světlolamnou iluzí. Důvodem nebyla marnivost ale nezbytnost, jelikož se jednalo o následek nějaké havárie. Zdálo se téměř neuvěřitelné, že někdo honosící se přídomkem nejmocnějšího mága Urvalovy říše, nedovede zatáhnout obyčejná křídla. Ale Zach se tomu nesmál.
Ani tentokrát Igor Zachovy obrany neprolomil. Stáhl svou vůli a jeho tenké rty se mírně prohnuly v grimase vzdáleně připomínající úsměv. „Divím se,“ zasyčel, „že tě tu vidím, když podle Jerejana máš být dávno pryč.“
„Šel jsem se rozloučit se strýcem, sire,“ odpověděl prkenně Zach.
Igor téměř neznatelně zavrtěl hlavou. „No ovšem. Proč by ses taky chodil ukazovat do mé kanceláře, že? Jsem přece jenom tvůj šéf!“
„Měl jsem za to, že budete o předmětu mé mise informován od bratra, pane. Nechtěl jsem vás zbytečně připravovat o čas. Ale pokud je to potřebné, za měsíc, až přijdu podat generálovi hlášení, se zastavím i u vás.“
„Tak ty se zastavíš?“ povzdechl si Igor. Tvářil se stejně soucitně, jako když jednou komunikoval s příslušníkem zdegenerované populace primátů z Looseru. „Hm, to si tedy piš, že se zastavíš! Formálně jsem tvým šéfem pořád ještě já.“
„Toho jsem si dobře vědom, sire,“ odsekl Zach. Věděl, že tahá gambíru za ocas. Na pomyslné desetimístné stupnici šéfovy nasranosti by Igorovi přiřadil tak osmičku. Ale to neznamená, že si nechá kálet na hlavu. On za taškařice mezi Jerejanem a Igorem nemůže.
„Jerejan využil otcovy blahosklonnosti, když si tě uzurpoval pro sebe,“ poznamenal kontrolovaným hlasem Igor. Vstal, založil si ruce za záda, což vzhledem k tomu, že mu po zádech splývala složená křídla, působilo poněkud nezvykle, a začal přecházet po knihovně. Jak tam chodil podél skříně s Fainovými právnickými knihami, občas po Zachovi hněvivě blýskl očima. „Ten blbec tě angažoval na rok. Celý rok bez dozoru. Děsím se pomyšlení, co za tu dobu stihneš natropit!“
Zach zaťal zuby a zavrčel: „Budu postupovat podle plánu, s kterým jsem generála seznámil. Pátrat po archívech, hledat informace o sociálních vazbách…“
Igor se na něj výsměšně podíval. „A dozvíš se leda kulový. Předpokládám, že ti Fain prozradil, jak to s tím úkolem ve skutečnosti je. Jerejan nečeká a ani nechce, abys tu holku našel. Ale znáš to. Někomu ten úkol dát musel. Budiž. Drž se důsledně v muzeích a depozitářích. Hlavně se nepleť do věcí, kterým nerozumíš.“
